On War | On Peace

Já bych to zas tak příkře neodsuzoval. Je to jeden z pohledů na věc, kdy hledáme, co je asi nejdůležitější. Jeho složitost je asi určena možnostmi, které identifikujeme. A metodologický přístup říkám, že mají být identifikovány „všechny“. Domnívám se, že na základě toho grafu je zpracován nějaký lineární model, který dokáže odhadovat, co se stane, když se změní jedna nebo více proměnných. Obecně bych to chápal, že autor chtěl ilustrativně ukázat, že problém je složitý, všechno souvisí se vším, a že nebude jednoduché určit „smysl života“. Konečně, nikdo stejně nechápe, proč by to mělo být zrovna 42… V každém případě doporučuji si zkusit namalovat podobný graf např. pro pohádku O řepě.

Jasně, ale furt to někdo musí „odmakat“. Analyzování znamená jít do podrobností a postup je zpravidla takový, že nejdříve si definuji systém, tedy všechny důležité prvky, pak mezi nimi definiji vztahy, pak kauzalitu a pak je hodnotím závažnost vazeb a váhu prvků. Stejně je třeba výsledky takových modelů interpretovat. To dělá specialista. Je to stejné jako se sociálními výzkumy.

Vždycky záleží, co se „chce“ tím schématem znázornit. Vlastně tu složitou realitu lze prezentovat v různých vrstvách. Technicky je však potřeba vždy zachytit „vše“ a pak už je to „piplačka“, kterou může usnadnit soft. Ten však pracuje s nějakým známým standardem. Vždycky tedy záleží na tvořivosti ananalytika a pak na zpětné vazbě mezi výsledkem modelu a příjemcem její informace – nemá smysl trávit hodiny na datech, když se pak stejně použuje „intuitivní“ řešení. Strategické rozhodování je stejně spíše umění, než řemeslo. Tyhle modely vlastně jenom snižují míru nejistoty ohledně situace, neřeší rozhodnutí a už vůbec nezajišťují, že to bude stoprocentně fungovat, jak by asi laik očekával.

„Intuitivním“ řešením jsem myslel, že analytik sice dodá informaci, ale pokud ji rozhodující neporozumí nebo spíše nezíská z ní pocit jistoty (nedůvěřuje ji), rozhodne intuitivně – střelí od boku. To je právě problém složitých věcí, nedůvěřivých velitelů a „hloupích“ velitelů. Situace spojená s prezentací „omalovánek“ se dá popsat zhruba takto: „Boha, Kefalín, čo to tu táratě? My sme mali aj 27 a tak jsme ich hnali bolševikou. A vy se mi sem seretes bohajakymi integraly…“ K modelu se pak vrací, až se spálí – získá zkušenost s jevem, o který předjímal model. Z tohoto úhlu pohledu je asi třeba, aby ti, co rozhodují byli seznamováni s možnostmi analýzy, nemělo by se to ale dít tak, že je někdo v nějakém kursu učí jednu metodu (kterou sám zná). Ovšem to je problém českého školství a české personalistiky v OS a BS.

Myslím, že v případě vzdělávání a určení místa specialistů „v tvaru“ jde o historický a celosvětový problém. Velitel a jeho štáb jsou vlastně jeden tým, problémem jsou osobnostní charakteristiky velitele a členů týmu. Já jsem fakticky prezentoval postoj analytika, který není přijímán, myslí si, že velitel je vůl. To samé si určitě myslí velitel o analytikovi. Jistě si lze vzpomenout na filmové postavy psycholožek (např. Smrtonosná zbraň) dokazující svou důležitost, jejichž návrhy jsou jejím okolím odmítány. – Nikdo jim nerozumí, nebo jim nikdo nevěří. Mám dojem, že na vojenských školách v této oblasti schází více případové výuky a v personalistice pak více úsilí o tréning komunikace a překonávání vlastního ega a výstavba personálních strukturu tak, aby byl minimalizován konflikt a nedůvěra. Smyslem existence analytiků ve štábech je přece využívání jejich schopností pro něco, co nezvládne každý, byť si každý o tom může myslet cokoliv.

Poptávka po nových přístupech by byla, ale jestliže má krýt poptávku monopol, pak tu ta poptávka asi bude dál (neukojena) a monopol si bude dělat dál co chce. Tohle je ale věcí politického rozhodnutí a situace nedostatku peněz. Vždyť gambler se nikdy nezmění, jestliže mu budete dávat peníze za slib, že přestane hrát.

Problém je v tom, že někteří velitelé a příslušníci štábů si pletou PowerPoint s plánovacím a řídícím nástrojem. PowerPoint však není nic jiného než grafická pomůcka. Stejně tak, když vedu výklad (doklad), mohu použít poznámky naškrábané na umaštěný ubrousek. Jenže někteří počítačoví pologramoti povyšují formu nad obsah – hlavě aby to mělo hodně pomalých a dlouhých animací, křiklavé barvy jako v mexickém bordelu (nebo černý text na tmavěmodrém pozadí) a nějaké ty přiblblé zvuky (např. nervydrásající výstřel při objevení každého řádku)…