On War | On Peace

Amerika má ráda, amerika miluje tyto příběhy, ne tak již evropa. Na druhé straně všichni z nás, přes to že si to nepřipouštíme (většina z nás si myslí, že bude žít navěky a neustále odevzdávat plody své práce rezortu který si to možná ani nezaslouží) se raději podívají na americký fim s happy endem než na ten český, končící zmarem, bezvýchodností a trudomyslností. Smekám před každým, kdo je schopen podobného kroku, hluboce smekám před Robertem Chudým (naposledy jsem měl možnost potkat se s ním minulé pondělí) který je naprosto dokonalým vzorem vitality a životní vůle! Má můj bezmezný obdiv! Pro armádní systém a morálku vojáků jsou důležité tyto vzory symbolizující zájem systému o člověka (nebylo tomu tak vždy) i když, doufám a věřím že si všichni přejeme, aby těchto vzorů bylo co nejméně. Františku díky za článek!

Já bych rád zmínil další hledisko – možnost návratu do služby i přes těžká zranění má ohromný vliv na morálku vojáků. Na rozdíl od téměř absolutní jistoty ztráty práce jako je to u nás…

Ty rozdíly mezi AČR a americkými ozbrojenými silami pramení v rozdílném konceptu chápání ekonomického činitele práce. Někteří u nás prostě stále nepochopili, že vojáci představují lidský kapitál, který musím získat (to stojí peníze), zušlechtit (investovat do něj) a udržet ve službě po tak dlouhou dobu, aby se mi investice vrátila. Fakticky tu stále existuje duch konskripční armády, kdy lidská práce nebyla vůbec „vzácná“. Vojáci neustále přicházeli a odcházeli, museli. Uvidíme, jestli se něco změní. Následujících 15 let bude klesat populace osob ve věku 15-24 let a zároveň budou mít odslouženo „svých 20″ vojáci, kteří nastoupili službu v době vzdutí populační vlny v letech 1986 až 1998. V každém případě platí, že když si racionálně uvažující člověk spočítá, že při ztrátě zdraví ve službě se o něj zaměstnavatel (stát) nepostará, tak to zakalkuluje do odměny, za kterou je ochoten do armády vstoupit a zůstat v ní. Fungující systém sociálního zabezpečení pro případy poškození zdraví ve službě je tedy nástrojem omezujícím růst personálních nákladů. Tohle se ale asi na VPA KG neučilo a neučí se to asi ani v doktorském studijním programu OVO. – No, třeba mě ale někdo nařkne, že ti Američané to dělají špatně…

Tak mě napadá, že takový Jan Žižka nebo Jan Lucemburský by v armádě hlásící se k jejich válečnému odkazu vůbec neuspěli. Jan Syrový by měl asi taky smůlu…

Pro satana: Pořád je jich dost (i když je pravda, že ne tolik jako v 90. letech). Stačí se rozhlédnout kolem sebe. A nemusí to být ani v Praze…

Co se týče těch pupkatých „lampasáků“, možná není zásadní problém jejich pupek, ale spíš jejich fyzická výkonost. A i když možná pupkáči mírně zmizeli, tak fyzická výkonost mnohých, zejména nově přijatých vojáků je čím dál horší. Dá se to snado vysledovat z výročních přezkoušení.
Co si myslet o armádě, kde nováček bez zkušeností se špatnou fyzickou kondicí je víc, než voják, který má za sebou mnoho let služby a navíc prošel třeba bojovou akcí.
Mimochodem, voják Sog, kterému stabilizační křidýlka z RPG usekla patu, musel přesvědčovat přezkumní komisi, že si chce skutečně nechat amputovat zraněnou část nohy kvůli nesnesitelným bolestem a ne proto, že chce z Armády vytřískat trvalý invalidiní důchod. O nějaké vůli využít jeho zkušeností se nemá cenu bavit, ale to už je jiná kapitola a nehodí se do této diskuze.

Pro Dušana.
Asi jsem se našel ve vašem příspěvku. Pokud to nejsem já už mě napadá jen jeden generál. Ve svém komentáři se nechci obhajovat ale komentovat důvody, které mě k tomu vedly.
1)Prapor jsem převzal v době kdy se začal mezi prvními v AČR na 100% profesionalizovat. Tedy startovací podmínky nebyly jednoduché. Měl jsem k dispozici poměrně kvalitní Vdr a VR. Vojáci na základní funkce byli rekrutováni ze dvou hlavních zdrojů. Předně to byli vojáci sloužící u praporu jako vojáci základní služby. Ti byli velice dobře připraveni a hlavně chtěli tuto práci vykonávat. Druhá skupina vojáků byl nábor. I v této skupině byla celá řada velice dobrých a fyzicky připravených vojáků. Bohužel v té době se rekrutovalo zejména k 43.vpr a 4.pzpr. Celkem logicky zde byla skupina lidí, která v armádě sice chtěla sloužit ale bohužel u jednotek, které v té době nebraly. Jediná cesta tedy byla nastoupit k 43.vpr a pak se nechat přeložit (i na rekrutačních střediscích jim byl doporučován obdobný postup).
2)Velice rychle jsem zjistil, že pokud budu každých 6 měsíců střídat vojáky na bojových jednotkách, tak je nikdy nevycvičím. Po konzultaci s VR jsme přijali závěr, že je třeba minimálně na tři roky prapor stabilizovat a udržet personál. Uznávám, že řada opatření se nesekala s všeobecným nadšením, globálně ale systém fungoval. Musím podotknout, že v roce 1999 jsem se vrátil z USA, kde jsem absolvoval školu velení a štábu USMC. Kurz jsem si jenom neodseděl a proto jsem hodně čerpal z jejich tvrdého systému a zkušeností. Po ukončení řádného kurzu velení a štábu jsem měl možnost zúčastnit se formou stáže základního a obojživelného kurzu USMC. Pochopitelně jsem tuto zkušenost využil při sestavování plánu výcviku pro prapor na kterém se přirozeně podíleli všichni velitele rot a zejména mjr.v.z. Oldřich Nápravník, který absolvoval obdobný kurz u US Army. Pro zajímavost to byl první draft plánu výcviku profesionální jednotky, který se bez stabilizovaného personálu a porušování tehdejších předpisů AČR, platných pro vojáky základní služby nedal uskutečnit.
3)Po této fázi výcviku praporu jsem začal řešit první přeložení k jiným jednotkám AČR. Pořadí jsem definoval následovně: rodinné důvody, neschopnost služby u vpr ze zdravotních důvodů a vlastní žádost. U přemístění na vlastní žádost jsem vždy s velitelem roty vycházel z hodnocení vojáka a výsledků, které v průběhu služby dosahoval. U těch, kteří měli prapor jako přestupní stanici a nedosahovali požadovaných výsledků a délku služby jsem přeložení ve většině případů nerealizoval. Přirozeně každý měl možnost se proti mému rozhodnutí odvolat k nadřízenému a ten jim v řadě případů vyhověl. S každým vojákem, který chtěl přeložit jsem osobně mluvil za účasti VR, právníka a náčelníka S1 a každému jsem pochopitelně jasně zdůvodnil své rozhodnutí.
4)S odstupem času musím konstatovat, že většinu věcí bych i dnes nedělal jinak a můj hlavní cíl byl vycvičit výsadkový prapor a vybudovat to čemu se říká duch jednotky. Hodnocení toho jestli se mně to povedlo nebo ne, není na Vás pane Rovenský ale na vojácích, kterým jsem velel. Svých vojáků jsem si vždy vážil a ke všem jsem se snažil přistupovat stejně. Přirozeně ne všichni mě milovali, to je ale život.
5)I v současné době považuji 43.vpr za jednu z nejlepších jednotek AČR a nestydím se za to. Přirozeně jsem se od svých podřízených taky hodně naučil a nepovažuji to jen za jednoduché klišé.

Whoops, vždy jsem si přál, abych mohl jako podtitul těchto stránek psát: „Co čtou generálové? On War | On Peace“. Díky vystoupení Aleše Opaty si záhy své přání asi splním.
Ale vážně, děkuji velice za reakci, za styl a samozřejmě za obsah. A samozřejmě díky za chválu stránek. Chvály si vážím. Jsem rád, že se na stránkách objevilo vysvětlení přístupu a důvodů. Věřím, že určitě bude debata pokračovat a že minimálně Dušan Rovenský zareaguje (v rámci slušnosti, jak je zde zvykem).
Za sebe bych dodal snad jen jedno – osobně nejsem příznivcem metod „buď jsi se mnou, nebo proti mně“. Zajisté, vybudování dobré jednotky či civilního kolektivu (v rámci manažerských přístupů je to úplně jedno, jestli cvičíte se zbraní, nebo s propiskou) něco stojí a vyžaduje asi tvrdší přístup(viz např. Patton či McArthur, kteří neodpouštěli vůbec nic), ale mám velkou otázku týkající se udržitelnosti tohoto přístupu, protože je obvykle spojen pouze s jednou a těžko nahraditelnou postavou, terá je shopna danou jednotku/civilní kolektiv pevně řídit (otěže velice krátké) a nějakým způsobem motivovat.
Skutečně nejde v této oblasti jenom o armádu. Například jedna konkrétní věc, která mně vždy štvala – proč člověk, který celý rok pracuje a rozhodne se odejít v listopadu, nedostane vánoční odměny (mně osobně to nikdy nepostihlo, já vždy odcházím moudře v polovině roku, hahaha) či jiné odměny? Proč člověk, který se rozhodne odejít a odvádí stejnou práci přestane být najednou pozitivně hodnocen a někteří šéfové z něj udělají zrádce? Jsem toho názoru, že člověk se má hodnotit podle odvedené práce, ne podle toho, na které je zrovna lodi. Jednou jsem se ptal, proč jeden člověk, který se rozhodl úplně pitomě odejít ke konci roku nedostane odměny, když celý rok odváděl výbornou práci. Odpověď zněla – odměny nejsou za uplynulý rok, ale vyjadřují perpektivnost. To je pitomost, co? Já si to vykládám tak – teď dostaneš odměny, abys nezapoměl, že když se budeš chovat dobře a vydržíš, že příští rok třeba dostaneš další.
Na druhou stranu, pokud se má vybudovat tým, který má nějaké expertní schopnosti, je nutné bránit fluktuaci. A pak možná i extrémnější metody nejsou od věci. Nicméně z hlediska oné udržitelnosti, musejí podle mně být velice dobře cílené, trvat po určitou dobu a s vědomím, že každého motivuje něco jiného.

Sloužil jsem u jednoho praporu 4.brn 8 let, než jsem zjistil, že potřebuju změnu. Myslím, že se za svoji práci pro tento prapor nemusím stydět. Sloužil jsem jako VDr, dokonce jsem se dostal na zahraniční studium do USA. Snaha nějak systematicky využít mých nově nabytých zkušeností byla nulová, což jen potvrdilo můj dojem, že je potřeba změnu.
Velitel praporu mne ovšem nechtěl pustit, prý ať přijdu za rok. Jelikož tento typ mazání medu okolo huby znám, odvolal jsem se k veliteli brigády. To samé, a ještě jsem se dozvěděl, jak jsem hrozně nepostradatelný a mám předávat své zkušenosti ze zahraničí. Odvolal jsem se k veliteli pozemních sil. A rozhodl se změnit přístup. Na plnou hubu jsem řekl, co si myslím o „elitnosti“ 4.brn. Až poté, co velitel pozemních sil usoudil, že jsem tak ztracený případ, že bude dobré se mne zbavit, laskavě mi umožnil odejít na jednotku, na kterou jsem se dostal vykonáním tak těžkého výběrového řízení, které si málokdo dokáže představit.
Byl jsem připraven odvolávat se až k vrchnímu veliteli ozbrojených sil, popřípadě jít do civilu.
Podle mne se nevybuduje esprit de corps tím, že nabereme vše co má ruce a nohy a pak se snažíme to udržet na praporu za každou cenu. Moje představa esprit de corps je taková, že dostat se do jednotky není samozřejmostí a jednotka je složená pouze z vybraných, dobře vycvičených a motivovaných vojáků. Špatné kusy jsou vyřazovány.
To ze cenu počáteční menší naplněnosti jednotky.
Jednoduše řečeno mám nějaký standard a nepůjdu pod něj jen proto, abych měl naplněnou jednotku na 98% kvůli nějakému Crevalu.
Abych to nějak uzavřel, mám zkušenosti, které nelze nijak okecat, a ty hovoří o tom, že pokud byl voják kvalitní, měl v té době u 4.brn problém odejít. Pokud to byl špatný voják, měl zelenou a ještě mu velitel napsal skvělé hodnocení – protože jinak by se ho nezbavil.

Asi se shodneme, že to je cesta do pekel.
Zůstávají ti, kteří nemají mnoho na výběr, ti, kteří jsou schopní se uživit jinak časem odcházejí.
Časem je těch co nemají na výběr čím dál víc a ti co mají na výběr už ani nechtějí nastoupit do jednotky složené z lidí, kteří slouží jen proto, že to mají domů 5 min pěšky a takové peníze si v civilu nevydělají.
Teď se ti velitelé, kteří jsou mladí a plní ideálů o službě v super stmelené jendotce, která je nejlepší na světě (také jsem měl takovou představu a je to tak správně) na mně asi zlobí a něvěří mi, ale vše je jen otázka času, než si za x let konečně přiznají, že celá ta snaha je jen jeden krok vpřed a dva kroky zpět. A ani vozidla za 140 milionů kus, nové zbraně a výstroj z nich neudělají lepší jendotku, dokud bude v naší armádě je člověk skutečně jen kus, který může být okamžitě nahrazen prvním troubou, co jde zrovna okolo.
Musí dojít k zásadní změně v myšlení. Nedokážu si ale představit, že ta změna přijde sama od sebe. Obvykle k ověření toho, že něco je špatně, poslouží konfrontace jednotky z válečou realitou. Naše armáda se ovšem až na velmi malé vyjímky boji vyhýbá, a tudíž se můžeme tvářit, že vše je naprosto v pořádku.

Pane generále Opato,

ano, skutečně jsem psal o Vás. Přestože jsem se nevyjádřil příliš diplomaticky, za podstatou toho, co jsem chtěl říct si stojím. Zde bych to chtěl shrnout v několika bodech:

1. Situace, tak jak jsem ji popsal, tu skutečně existovala. Nevymyslel jsem si ji, což jste mi dal i sám za pravdu tím, že jste se v ni poznal (NIKDE jsem Vaše jméno neuváděl). Nejsem naivní a vím, že žádné velitelské rozhodnutí není černobílé. Vždy se zde vyskytují různé externí vlivy, které nemá velitel jakéhokoli stupně ovlivnit. V případě 43.vmpr (potažmo celé 4.brn) se jednalo o řadu nezáviděníhodných úkolů – nejdříve zprofesionalizovat některé jednotky 43.vmpr a 4.pzpr a poté celé tyto útvary. Dále (po – já tomu tak říkám – „vykleštění“ vševojskových brigád v letech 2003/2004) následovalo dosažení tzv. počátečních operačních schopností AČR útvary 4. brigádního úkolového uskupení. Tyto úkoly plnil 43.vmpr a ostatní útvary 4.brn často s pouze minimální součinností s ostatními složkami resortu (viz. např. Vaše hodnocení rekrutačních středisek) a někdy bez náležité podpory nadřízených. To je prostě fakt a kdo tvrdí, že tomu tak nebylo, tak nechce slyšet celou pravdu.

2. Je pravdou, že detaily Vašeho rozhodnutí zakázat (nebo velice silně omezit) překládání od 43.vmpr k jiným útvarům v rámci resortu jsem neznal a ani nemohl znát. Pouze jsem si je domýšlel. Je mi jasné, že na Vás nadřízení tlačili a zároveň jste neměl „páky“, jak jinak dosáhnout vytýčeného cíle. Prostě: „Dělej co umíš, hlavně aby dobře bolo!“ I přesto si ale myslím, že z dlouhodobého hlediska to bylo kontraproduktivní. Prostě a jasně – profesionální armáda nemůže fungovat na takovýchto zákazech a omezeních. Zatímco v jiných západních armádách je naprosto běžné, že vojáci po několika letech na funkci rotují na jiné (a často na jiné útvary), tak zde se uchylujeme k přesnému opaku. Jinak by nemohlo vzniknout tvrzení (velice dobře si ho pamatuji): „Od Opaty se odchází pouze do civilu.“ Toto se poté znovu opakovalo – při výstavbě 4.bÚU. Každopádně uznávám, že jste k tomu mohl být situací dotlačen (což v podstatě i sám píšete ve svém diskuzním příspěvku).

3. Neuznávám anonymní kritiku „z davu“ a proto veškeré články i diskuzní příspěvky píši pod svým skutečným jménem. Nemám potřebu Vám nijak „lézt do zadku“, jen jsem chtěl některé věci uvést na pravou míru neboť z mých poznámek o Vás by mohl vzniknut dojem, že Vás mám, s prominutím, za vola. Přestože jsem s některými Vašimi rozhodnutími nesouhlasil (a dodnes nesouhlasím), tak si (i přes veškeré výhrady) myslím, že jste pro 43. vmpr i celou 4. brn vykonal obrovský kus pozitivního. To Vám nikdo neupře a ani já jsem to nikdy nezpochybňoval. Možná si to nemyslíte, ale řady věcí si na Vás vážím (např. i to, že otevřeně přispějete do této diskuze a vysvětlíte věc, kterou byste vůbec nemusel řešit).

4. O Vaši osobě jsem napsal, cituji: „Jeden současný, některými lidmi oslavovaný a málem zbožšťovaný, generál…“ a „Osobně bych ho (a každého velitele, který svými stupidními personálními rozhodnutími působí finanční ztráty) to nechal zaplatit jako škodu.“ Ta první věta – to je fakt. Někteří lidé v AČR Vás glorifikují a vidí ve Vás málem spasitele, který je vykoupí z jejich hříchů a všechny nás přivede do Království nebeského. To je blbost. Každý máme své silné a slabé stránky a hlavně, všichni jsme jen lidé. Vkládat v někoho takovou důvěru následně vede k hořkým zklamáním. K té druhé větě: Po Vašem objasnění celé situace bych to nechal zaplatit toho, kdo Vám tehdy dal úkol zprofesionalizovat prapor (bylo to, tuším, před odjezdem do SFORu), ale nevytvořil Vám k tomu podmínky. Za svým prohlášením, že to bylo „stupidní personální rozhodnutí“ si stojím – i když to nebylo Vaše dobrovolné rozhodnutí, ale dotlačily Vás k tomu okolnosti.

O tom, že bych kdekoli napsal, že jste (teď Vás budu citovat) „nebetyčně tupý, omezený a zpupný velitel“ nemůže být ani řeč. NIKDE jsem to nenapsal (pokud ano, tak mě prosím citujte) a NIKDY bych to ani takto neřekl, protože to není pravda. NIKDY si neberu do úst JMÉNA lidí, kteří se nemohou bránit.

5. Říkáte, že hodnotit Vaše rozhodnutí mohou vojáci, kterým jste velel. Tím pádem mezi ně patřím i já. Poprvé jsme setkali již v roce 1997 a od té doby se naše cesty několikrát znovu protnuly (i když to bylo jen na moment a Vy si to asi nepamatujete).

6. Jsem rád, že to neberete osobně. Já to také osobně nemyslel. Jen jsem chtěl poukázat na to, že v oblasti práce s PROFESIONÁLNÍMI vojáky (od kterých očekáváme, že budou sloužit 5, 10, 15 nebo třeba 20 let) se máme ještě mnohému co učit. A k tomu nám dopomáhej Bůh, popřípadě Bůh ví kdo…

Pro Pavla:
Můžu se zeptat, který prapor 4. BRN to byl?

v pátek je s Robertem Chudým 13. komnata

http://www.ceskatelevize.cz/program/10267558319-30.04.2010-21:05-1.html

Hm tak si matně vzpomínám že volací znak SATAN měl jen jeden velitel praporu. A hle je tu.

Nielen v USA:
http://ru.wikipedia.org/wiki/Лебедь,_Анатолий_Вячеславович

PS: Inak skvelý web.