Kapitán Scott M. Smiley předává rotní zástavu zpět seržantu Deonu E. Dabriviovi během ceremonie na West Pointu (1. února 2010); Foto Tommy Gilligan, U.S. Army
Následující příběh může vzdáleně připomínat ten, v těchto končinách proslavený, Maresjevův. Může připomínat i příběh nadporučíka Roberta Chudého, který byl zraněný v Afghánistánu a následně se dokázal stát instruktorem. Podobné příběhy jsou ostatně nezbytné pro kulturu válečníka, neboť pouze ony ji dělají tím, čím je – výjimečnou a tolik odlišnou od kultury civilní. Patří neoddělitelně k válce a k „formování“ nových válečníků.
To, že podobné příběhy se dají nalézt i v oblasti civilní je nepodstatné, protože tam nejsou tak pečlivě zaznamenávány a předávány. Neslouží zkrátka jako dlouhodobý vzor a jsou poměrně rychle nahrazovány. Tato posedlost vzorovými příběhy o překonávání bolesti a nepřízně je pro civilní kulturu ne zcela pochopitelná. Ostatně podobně těžko většina lidí chápe, že cizinecká legie si nejvíce připomíná vlastně prohry, počínaje tou nejslavnější z 30. dubna 1863 v Mexiku (a je jedno, že se ve skutečnosti oslavuje vlastně úplně něco jiného – obětování se a překonávání nepřízně a strádání).
Zkrátka, kapitán pěchoty Scott Smiley přišel během nasazení v Iráku v roce 2005 o zrak. V pochvale se praví:
While deployed in Mosul , Iraq leading his platoon of Stryker soldiers, Captain Scott Smiley attempted to slow down a suspicious vehicle as an effort to protect his platoon. Unfortunately, it did not stop. Captain Smiley was hit by shrapnel in the face when the suicide bomber detonated, causing a brain injury and permanent blindness. Although Captain Smiley almost lost his life, it did not affect his spirit as he has continues to live his life by his faith and not by his sight.
Scott Smiley se vrátil domů, ale namísto toho, aby pěchotu opustil, rozhodl se v ní zůstat. Po rekonvalescenci a doplnění si vzdělání se vrátil zpátky na akademii ve West Pointu, kterou opustil po úspěšném zakončení studia v roce 2003. Začal učit a minulý měsíc se stal prvním slepým velitelem roty. Nyní říká, že měl dvě možnosti – buď skončit jako poručík Dan ve filmu Forrest Gump, tedy vydat se po sebedestruktivní spirále, a nebo se zkusit postavit na nohy a čelit osudu.
„The decisions that Lt. Dan made after his injuries never came into my mind. I wanted to take care of myself — physically, mentally and spiritually,“ Smiley said. „I just did not want to give up because of something that negatively happened to me.“
Smiley se tedy vrátil do služby. Nejprve byl na doplňovacím velitelství pěchoty ve Ft. Monroe ve Virginii. Po nějaké době mu jeho velitel oznámil, že byl vybrán, aby se vrátil do školy. Navštěvoval Dukeovu univerzitu, kde získal MBA. Poté se přesunul na zmiňovanou akademii do West Pointu, kde učil management a filosofii vojenského vůdcovství. Smiley má ženu Tiffany a syna Gradeyho. Podle všeho je jedním z několika málo desítek vážně zraněných vojáků v Iráku a Afghánistánu, kteří se vrátili do aktivní služby.
33 comments
33 Comments
satan
2. 3. 2010, 9:00Amerika má ráda, amerika miluje tyto příběhy, ne tak již evropa. Na druhé straně všichni z nás, přes to že si to nepřipouštíme (většina z nás si myslí, že bude žít navěky a neustále odevzdávat plody své práce rezortu který si to možná ani nezaslouží) se raději podívají na americký fim s happy endem než na ten český, končící zmarem, bezvýchodností a trudomyslností. Smekám před každým, kdo je schopen podobného kroku, hluboce smekám před Robertem Chudým (naposledy jsem měl možnost potkat se s ním minulé pondělí) který je naprosto dokonalým vzorem vitality a životní vůle! Má můj bezmezný obdiv! Pro armádní systém a morálku vojáků jsou důležité tyto vzory symbolizující zájem systému o člověka (nebylo tomu tak vždy) i když, doufám a věřím že si všichni přejeme, aby těchto vzorů bylo co nejméně. Františku díky za článek!
REPLYDušan Rovenský
2. 3. 2010, 10:24Problém vidím někde jinde. Zatímco např. v U.S. Army zůstávají v činné službě vojáci s velice těžkým zdravotním poškozením (bez končetin, zraku, sluchu atd.), v AČR je sebenepatrnější zhoršení zdravotního stavu přezkoumáváno lékařskými „kapacitami“ jako možný důvod k propuštění. Zatímco Američané (ale např. i Britové) mají zájem na udržení si vycvičeného a zkušeného vojáka, tak toto hledisko je u nás naprosto podružné. Robert Chudý byl výjimka, neboť jeho případ byl medializovaný. I tak ale musel zůstat „pouze“ jako občanský zaměstnanec, ne voják (přesto že se tehdejší hlavní funkcionáři resortu předbíhali v prohlášeních o tom, že bude sloužit dál). Nechápu, proč by např. Robert Chudý (a jemu další podobní, kteří zcela jistě příjdou) nemohli sloužit dál jako vojáci např. v administrativních, učitelských/instruktorských funkcích atd.? Potřebuje člověk pro práci v kanceláři nebo při výuce ve třídě opravdu skutečnou nohu a ruku?
REPLYHedonistImp
2. 3. 2010, 10:57Já bych rád zmínil další hledisko – možnost návratu do služby i přes těžká zranění má ohromný vliv na morálku vojáků. Na rozdíl od téměř absolutní jistoty ztráty práce jako je to u nás…
REPLYIvo
2. 3. 2010, 12:19Jen bych doplnil, že není první. Před ním již podobný případ nastal u amerických SF. Dotčený důstojník dostal střepinu do oka při minometném přepadu (v druhém Iráku) a následně kompletně ztratil zrak. Do služby u SF se vrátil, i když ne přímo jako VR, ale jako XO (v české nomenklatuře ZVR). Jméno si již bohužel nevybavuji, jen si vzpomínám, že byl afroameričan.
Jak tady správně podotkl Dušan Rovenský, zásadní zpráva pro vojáky je, že i když se mi něco v boji stane, armáda se na mě okamžitě nevykašle. Stačí srovnat se současným stavem, kdy nezanedbatelná část skákajícího personálu AČR tají svá zranění, má strach dojít si za vojenským lékařem a radějí se léčí pokoutně v civilu. Až tak do extrému to zcela běžně vede…
REPLYBohuslav Pernica
2. 3. 2010, 17:33Ty rozdíly mezi AČR a americkými ozbrojenými silami pramení v rozdílném konceptu chápání ekonomického činitele práce. Někteří u nás prostě stále nepochopili, že vojáci představují lidský kapitál, který musím získat (to stojí peníze), zušlechtit (investovat do něj) a udržet ve službě po tak dlouhou dobu, aby se mi investice vrátila. Fakticky tu stále existuje duch konskripční armády, kdy lidská práce nebyla vůbec „vzácná“. Vojáci neustále přicházeli a odcházeli, museli. Uvidíme, jestli se něco změní. Následujících 15 let bude klesat populace osob ve věku 15-24 let a zároveň budou mít odslouženo „svých 20“ vojáci, kteří nastoupili službu v době vzdutí populační vlny v letech 1986 až 1998. V každém případě platí, že když si racionálně uvažující člověk spočítá, že při ztrátě zdraví ve službě se o něj zaměstnavatel (stát) nepostará, tak to zakalkuluje do odměny, za kterou je ochoten do armády vstoupit a zůstat v ní. Fungující systém sociálního zabezpečení pro případy poškození zdraví ve službě je tedy nástrojem omezujícím růst personálních nákladů. Tohle se ale asi na VPA KG neučilo a neučí se to asi ani v doktorském studijním programu OVO. – No, třeba mě ale někdo nařkne, že ti Američané to dělají špatně…
REPLY