Po kliknutí na tento obrázek se otevře dokument s částí výzkumu

Dostal se mi do ruky průzkum, který vznikl na Univerzitě obrany a jmenuje se „Organizační kultura v armádě České republiky“. Název nic moc člověku na první pohled neřekne, ale výsledek se ponejvíce blíží titulku tohoto textu. A pokud se dnes zrovna šťastní v zaměstnání necítíte, vězte, že patříte k menšině.

Ale vážně, průzkum probíhal od května do srpna 2009, garantem byl rektor UNOBu Rudolf Urban a výzkumný tým se sestával z Radomíra Saligera, Nataši Ballové a Jiřího Hodného. Sběr dat a jejich zpracování provedla na ministerstvu obrany oblíbená agentura pro výzkumy Augur Consulting.  Distribuováno bylo 1150 dotazníků, statisticky bylo dále pracováno se vzorkem 889 respondentů. Potud vše jasné. Co se týče metodologie mám jeden dotaz, jehož zodpovězení mi přijde docela důležité – jak byli respondenti zastoupeni z hlediska geografického a z hlediska hodnostního. Předpokládám totiž, že odpovědi na některé otázky se budou lišit u rotného a podplukovníka a zároveň u podplukovníka na generálním štábu a u útvaru.

Jako ilustraci k tomuto textu jsem vybral jenom několik odpovědí. Ostatní se pokusím shrnout na následujících řádcích. Přes šedesát procent vojáků (63,2 %) by chodilo do práce i kdyby nepotřebovalo peníze. Přes 77 procent respondentů má zajímavou práci a slušný plat. „Prostředí, kde je řád a pořádek“ si pochvalovalo 54,4 %. „Možnost pracovat s moderní technikou“ ale pouze 31,3 % lidí.

Skoro 50 procent vojáků se nebojí propuštění. Téměř 90 procent vojáků si návzájem „v naší skupině“ pomáhá a naopak skrytý či otevřený konkurenční boj je veden na 26,5 procentech pracovišť. Zadávané úkoly jsou splnitelné (92,8 procenta), ale už méně smysluplné (69,6 %).  Nadřízení jsou v zásadě féroví, naslouchají podřízeným, reagují na ně a dá se s nimi hovořit otevřeně. O trochu horší je to s oceňováním (myslí si respondenti): uznání a poděkování za vynikající práci se dostane 54,5 % vojáků, kvůli chybám následuje střízlivý rozbor ve 48,3 % případech, úkoly dostává na poslední chvíli 47,6 % vojáků a pokud navzdory úsilí není splněn úkol je povzbuzeno pouhých 22,7 % respondentů. Oddychnul jsem si, když jsem se dostal ke koláči, který jasně ukazuje, že 80,4 % respondentů má porady. A pak mně zarazilo, jak si mám vyložit těch zbývajících 19,6 %… Bez porady přeci člověk není člověkem.

Pak následuje graf, který prokazuje už prokázané, že práce je pro většinu vojáků spojena s pojmy „kolegiální až přátelské“ (86,3 %). Na stránce 27 se ale objeví údaje, které působí kontrastně s jinými částmi výzkumu: téměř 84 procent respondentů si ztěžuje na byrokracii a papírování, jehož smysl nikdo neumí vysvětlit, 81,3 procenta uvádí, že na odměny za mimořádné pracovní výkony nejsou peníze, kvůli papírování není čas na normální práci (64,5 %) a dokonce necelá třetina uvádí, že porušování pravidel a předpisů je často jedinou cestou, jak splnit úkol.

Byť si 82,5 % vojáků myslí, že kariéra odvisí od vzdělání, přesto vysoké procento (72,4) uvádí, že nutné jsou vlivné známosti. Ale ať je tomu jakkoli, 75,9 % současných příslušníků ozbrojených sil by se znovu stalo vojáky z povolání, pokud by se muselo rozhodovat.  Po většinu čtení průzkumu má člověk pocit, že narazil na nejšťastnější armádu historie a chce začít gratulovat funkcionářům rezortu, ale pár posledních grafů tento pocit trochu zhatí. Jako obyčejný čtenář bych ještě přivítal, pokud by závěry prezentace byly více interpretativní, abych si mohl lépe udělat obrázek.