Po necelém roce je na světě výroční zpráva vojenského zpravodajství za rok 2009. Jeho ředitel, generálporučík Ing. Ondrej Páleník, MBA v úvodu nenechává nikoho na pochybách, že bez rozvědky a kontrarozvědky v jednom bychom splakali nad svou bezpečností. Vojenské zpravodajství je zkrátka jedním z pilířů bezpečnosti České republiky.

Veřejnost tento pilíř, jak naznačuje ředitel, vnímá především prostřednictvím působení 601. skupiny speciálních sil. Bezpochyby dobře vycvičených a elitních vojáků, kteří ovšem už dlouho nemají pod vojenským zpravodajstvím co dělat. Tajná služba nemá mít úderné jednotky a výmluvy, že armáda by tuto skvěle vycvičenou a vybavenou jednotku „spolkla“ jsou skutečně jenom výmluvy.  Když se někomu něco nechce udělat, pak to neudělá. Abych se neopakoval, ocituji Honzu Schneidera, který to v Euru popsal pěkně:

Stručně řečeno – pod náčelníkem generálního štábu by to „šestsetjedničce“ slušelo lépe. Jenže, ouha! Už by se nedalo využívat jejího postavení k nákupům de facto bez výběrových řízení – de iure s výjimkou, že jde o veřejnou zakázku spojenou s bezpečnostními opatřeními, oblíbené to kratochvíli ministerstva obrany. Vojenské zpravodajství navíc nemá kritického slova pro akviziční činnost armády.

Zbytek zprávy vojenských zpravodajců asi moc nepřekvapí. Není ani důvod. Přece jenom jde o špičku veřejného ledovce, víc (doufejme) je skryto pod hladinou a tedy očím lidí bez prověrky nepřístupné. Pozorný čtenář novin může tedy nabýt dojmu, že je mnohem lépe informovaný, než zpravodajci, což je předpokládám jenom zdání. Zvláště při formulacích typu „vojenskopolitické poměry v Afghánistánu se vyznačovaly nedostatečným pokrokem…“, „V Pákistánu se v roce 2009 nadále zhoršila bezpečnostní situace…“, či:

Vojenské zpravodajství v roce 2009 dospělo na základě svých poznatků k závěru, že aktivity teroristických skupin, jejich odnoží a buněk jsou a zřejmě i nadále budou financovány z prostředků jednotlivců, darů příslušníků diaspor, krycích nevládních organizací, ale stále častěji i z nezákonných, tedy kriminálních činností.

Překvapivé. Ve zprávě nesmí samozřejmě chybět sledování extremismu v armádě, proliferace zbraní hromadného ničení a akvizic – zde je vše v pořádku, zdá se. Ruské aktivity po odpískání radaru Barackem Obamou prý ochladly, ale i přesto se kdosi spolupracující s Rusy pokusil proniknout do nejvyšších struktur Armády České republiky. Proto ta loňská generálská čistka? Pak mně zaujala věta:

Vojenské zpravodajství v roce 2009 mj. věnovalo pozornost aktivitám čínských zpravodajských služeb, zejména čínské vojenské rozvědky. Z pohledu Vojenského zpravodajství představuje největší hrozbu čínská technologická špionáž, která může poškodit nejen české nebo alianční bezpečnostní zájmy, ale i ekonomické zájmy českého obranného průmyslu.

Ve zprávě za rok 2008 je podobná formulace:

V roce 2008 byla ze strany Vojenského zpravodajství věnována pozornost mimo jiné působení čínských zpravodajských služeb v oblasti obrany. Pro Českou republiku představovaly hlavní riziko skryté snahy ČLR získat pokročilé technologie vojenského nebo dvojího užití. Na rozdíl od vyspělejších západních států s vyšší koncentrací výzkumných a vývojových pracovišť však Česká republika není prioritní oblastí zájmu těchto služeb.

Tak už jsme asi prioritní zemí. Číňané jsou zkrátka trpěliví. Říkal jsem si, že se musím podívat, jak se vyvíjí rozpočet Vojenského zpravodajství v časech krize (počet zaměstnanců by mě také zajímal, ale to jsem nikde nenašel). Na stránkách ministerstva obrany jsou základní informace o rozpočtu, takže má člověk šanci dozvědět se alespoň procenta, která jdou z rozpočtu na zpravodajskou činnost, a může si udělat hrubý přepočet:

Dalo by se říct, že s výkyvem stabilně roste. Je možné přemýšlet o tom, jestli na tak malou armádu a středně velkou zemi není luxusní, ale takhle od stolu se to dá těžko říct. Nerozřeším to. Nicméně, chtěl bych zmínit jeden, obecnější moment. Patřím k lidem, kteří nemají rádi konspirační teorie a nejsou příliš „paranoidní“, kteří si myslí, že svět je spíše formován lidskou blbostí, než zlým úmyslem a utkanými pavučinami a kteří přistupují k tajným službám s velkou obezřetností. Podobně jako k práci reklamních, či PR agentur. Myslím si, že snaha zajistit maximální bezpečí a neakceptování rizika (život je přitom velice riskantní záležitost od počátku do konce) může být spíše škodlivá, než užitečná.

Tajné služby jsou nedílnou součástí této úvahy, protože byť víme, že o jejich práci nic nevíme a nic se nedozvíme (navíc přijímáme, že je to tak v pořádku, což je samo o sobě divné), myslíme si, že je to pouze pro naše dobro. Vede to přeci k zajištění vyšší bezpečnosti a to je to hlavní, co bychom měli mít na paměti, protože nemáme nic jiného, než jeden život (éra po 11. září nám to připomněla). Ale, nenamlouváme si to? Neprodávají tajné služby těm, kteří mají k jejich zprávám přístup, pouze ohřátou vodu?

Nevím. Ale raději budu obezřetný. Tento přístup mi v posledních dnech ostatně potvrdil i unikátní projekt deníku The Washington Post s názvem Top Secret America. Dva novináři strávili téměř dva roky shromažďováním informací o tom, co se stalo se světem tajných služeb po 11. září. Zdá se, že v zájmu zajištění vyšší bezpečnosti vzniklo monstrum, propletenec, který nikdo není schopen kontrolovat, který stojí neuvěřitelné množství peněz a o jehož efektivitě – měřeno schopností zajistit vyšší bezpečnost – se dá úspěšně pochybovat.

The top-secret world the government created in response to the terrorist attacks of Sept. 11, 2001, has become so large, so unwieldy and so secretive that no one knows how much money it costs, how many people it employs, how many programs exist within it or exactly how many agencies do the same work.

Je to poučné i děsivé čtení, doporučuji. Děsivé proto, že si člověk uvědomí, že něco podobného se, i když v mnohem, mnohem menší míře, může dít u nás. Děsivé i proto, že to nabourává svobodu, kterou by cynici v současnosti možná označili za pseudo-svobodu, což ovšem neakceptuji. Bráno filosoficky, svoboda s bezpečností je v podobném věčném rozporu jako svoboda s rovností. Je na každém, aby si zvolil pro něj přijatelný poměr.

Před pár lety jsme s kamarády debatovali o tom, co bude obsahem dalšího generačního střetu, jehož náznaky jsou patrné už dnes. Jsem přesvědčený, že to bude svoboda a že mnoho z nás nebude rozumět našim potomkům, proč jsou ochotni přistoupit na mnohem větší riziko výměnou za něco tak pomíjivého jako je svoboda. Že nerozumějí, nebo nechtějí rozumět základní námitce, že po smrti může být svoboda každému ukradená. A budeme se přitom mýlit. Oni budou mít pravdu.