Námořní pěšák během výcviku na misi v Afghánistánu v kalifornské poušti (22. července 2010); Foto Lance Cpl. Jonathan K. Reitzel, U.S. Marine Corps

Honza Špaček velice dobře v předchozím textu nastínil, co se dá najít, respektive nenajít v desetitisících hlášení z Afghánistánu, které se objevily před pár týdny na WikiLeaks. Jde o „změť“ informací ve velice syrovém stavu, ve kterých je poměrně složité se vyznat, a které vyžadují hlubší analýzu. Zakladatel WikiLeaks Julian Assange po zveřejnění hovořil o tom, že uniklá hlášení nyní může prohledávat kdokoli a že je v nich pravda o válce v Afghánistánu – že popisují situaci tak, jak ji vidí ti, kteří bojují.

Může to být tak, ale jenom z malé části. Prvním problémem je porozumění oněm hlášením. A druhým, jestli v nich je skutečně vše, aby se daly považovat za obraz událostí na frontě. Naprostá většina čtenářů je a bude odkázána na interpretace, které samozřejmě nikdy nebudou slibovaným „na vlastní oči“. Pokud by bylo prohledávání a interpretování hlášení snadné, neopisovala by všechna média několik stěžejních „kauz“, jejichž hodnota je v určitých ohledech sporná.

Zkrátka, ani internet neurychlí zpracování syrového materiálu a nezaručí, že vznikne obraz, který nebude pokřiveným zrcadlem. Dá se to přirovnat k práci historiků v archivech. Abychom se dozvěděli „pravdu“ o minulosti, jsme odkázáni na trpělivost historiků, kteří stráví hodiny a hodiny v archivech, prohlížejí si dokumenty, hovoří s pamětníky a pak přijdou s nějakou interpretací dané události. Každá interpretace však je tak, či onak zabarvena. Ale hlavně, přijít s ní trvá dlouho, takže ti, kteří chtějí znát onu avizovanou pravdu o Afghánistánu tady a teď, mají smůlu. Musejí si počkat.

Co je ale horší, zdaleka se nemusejí dozvědět vše. Výborně to ukazuje Noah Shachtman v textu na Danger Room. Loni v srpnu se rota E z 2. praporu námořní pěchoty dostala v Hílmandu do přestřelky s Talibanem. Z WikiLeaks se dá vyčíst, že námořní pěšáci zabili jednoho povstalce. Ostatní uprchli a rota se rozhodla v oblasti přenocovat pro případ, kdyby se Talibanci vrátili. Tento popis je však vzdálen realitě a Noah Shachtman to ví, protože tam loni s rotou E byl.

What you won’t learn is that a marine sniper team sparked the shoot-out with a surprise assault on the insurgents; that every member of that team was nearly killed in the battle; that the incident would kick off a three-day siege in which the Taliban nearly had the Echo company squad surrounded; that this spot eventually became an Echo company base; or that, while this extended gun fight was going on, British and Afghan troops were nearby, waging a more gentle form of counterinsurgency as they sat cross-legged under shady patches of farmland and talked with village elders.

Když se Noah probral hlášeními roty E z daného období, zjistil, že jsou na hony vzdáleny pravdě s velkým „P“. Ale nejde pouze o WikiLeaks. Problém je možná ještě větší:

It should also give pause to those officers in military headquarters who count on these updates to learn about what’s happening on the front lines. The military has a problem in how it talks to itself. These reports — ultra-compressed, and focused solely on the bombs-and-bullets part of the war — are a symptom of that shaky reporting system. They have their utility, of course. But they’re not smart or broad enough for the complexities of a war like Afghanistan.

Válka podle hlášení na WikiLeaks je na hony vzdálena válkám reálným. Je to jako dvojrozměrný svět, který je nudný, dokud mu třetí dimenze nedodá na plastičnosti. Válka je o napětí a o strachu, o dalších pocitech, které se nedají sdělit, o vůni a o zápachu a o tisících dalších detailů, které ten, kdo je na konfliktním území, vnímá intenzivně a navždy si je ukládá do paměti. Válka je o historkách, které jí dodávají kulturní rozměr, které se předávají s generace na generaci, vytvářejí hrdinské ságy a stmelují komunity. A to nikdy statistika nemůže nahradit.

Hlášení z WikiLeaks nejsou obrazem války v Afghánistánu. Jsou hromadou nesetříděných dat, z nichž některá mohou být důležitá, ale většina nikoli. Odvažuji se tvrdit, že hlášení z WikiLeaks budou mít mnohem menší vliv, než jejich předchůdce v předinternetovém věku, tzv. Pentagon Papers, které popisovaly interní debaty o válce ve Vietnamu a začaly vycházet v roce 1971.