Násilností v Sýrii přibývá. Jakoby návštěva ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova vůbec nepřispěla k uklidnění, naopak spíše přispěla k ujištění, že má syrský vládce Bašár Asad volnou ruku a že může počítat s podporou Ruska. Pro Moskvu je Sýrie významná především z hlediska geostrategického.

V posledním týdnu začalo na internetu a samozřejmě i v televizích (ne všech) přibývat videí, které ukazují brutální potlačování povstání proti syrskému režimu. Každý den tak umírají desítky až stovky lidí. Na druhou stranu, režim k ospravedlnění operací využívá například obrázků z Aleppa, kde „teroristé“ zaútočili zřejmě na budovu tajné služby a velitelství bezpečnostních sil.

Tento nárůst počtu burcujících informací možná jenom zdánlivě souvisí s jednáním Rady bezpečnosti OSN, která před několika dny odmítla rezoluci odsuzující postup syrského režimu a vyzývající k nápravě. Přesněji řečeno, rezoluci odmítlo Rusko a Čína. Je zajímavé, že minimálně za posledních dvacet let se toto schéma nezměnilo – Západ bojující za lidská práva a svobodu a pragmatické a vypočítavé Rusko a Čína. Druhým zajímavým postřehem je, nakolik je mediální průběh před tím než se někdo vloží do konfliktu, stejný.

Nejprve k prvnímu postřehu. V mnoha ohledech mi dnešní Sýrie nejvíce připomíná Kosovo. Chybí zde sice etnický nádech konfliktu, ale to vůbec nevadí. Na globální úrovni jsou vytvořené dva bloky – Západ spolu s velkou částí arabského světa, především proti Rusku, Číně, které podporuje Írán. Jedni se zaštiťují univerzalitou lidských práv a svobodou a druzí postvestfálskou nedotknutelností suverenity – cuius regio, eius religio. V pozadí jsou samozřejmě geopolitické a geostrategické zájmy.

To zásadní, co se na globální úrovni liší je ovšem vůle Západu zasahovat. Deset let v Iráku, v Afghánistánu a „humanitární pomoc“ v Libyi spolu s ekonomickou krizí vedou vždy k hlubšímu zamýšlení nad tím, zda se zasahovat má, nebo nemá. Nedá se to ani náhodou srovnat s 90. léty minulého století. Není ani energie, ani peníze a konečně ani velká vůle.

Co by se ale stalo, kdyby rezoluce prošla? Asi by se nějak reagovat dříve či později muselo. Odvažuji se tipnout, že nejpravděpodobnější variantou by byla výzva k, tentokrát, aktivním arabským státům, aby si se západní pomocí poradili v Sýrii samy. Velkou otázkou je postoj Turecka a také to, co by bylo pak…

Nicméně co bude dál, může naznačit právě mediální obraz, který se kolem konfliktu vytváří. A opět není od věci si připomenout Kosovo. Řetězec by mohl vypadat například takto:

upoutání pozornosti ● vyčkávání a hledání spojenců ● zaujímání pozic světových hráčů ● eskalace ● vytváření obrazu dobra a zla ● pokus o rezoluci OSN ● pokračování násilností ● hledání způsobu zásahu ● poslední vyjednávání (dopředu předurčené k neúspěchu) ● zásah ● procitnutí…

O tom, že jsme v dosti pokročilé fázi, nesvědčí pouze to, že je za námi neúspěšný pokus o rezoluci, ale i zprávy, které se šíří především díky internetu, respektive sociálním sítím a následně prostřednictvím tradičních médií. Například, že Británie pošle syrským povstalcům neprůstřelné vesty, či že se syrský režim chystá použít chemické zbraně. (Tak nějak si říkám, proč by to dělal? Asadovi je přeci jasné, že v tu chvíli by Rusko i Čína změnily svou pozici…)

Vřele doporučuji výtečnou analýzu Roberta Mackeye na internetových stránkách The New York Times nazvanou Crisis in Syria Looks Very Different on Satellite Channels Owned by Russia and Iran. Jak už název napovídá, rozebírá rozdílný postoj západních médií a těch pod kontrolou Ruska, respektive Íránu.

While restrictions imposed by the Syrian government on reporting inside the country do make it difficult to verify the authenticity of claims by activists, other television networks, like the BBC, have managed to send reporters to Homs and other besieged towns to gather information and report on the situation firsthand. The coverage of the conflict on Press TV and Russia Today, by contrast, relies so heavily on interviews with correspondents seated in studios in Damascus — whose information varies little, if at all, from that on Syrian state television — that it often seems closer to ideologically driven punditry than impartial news gathering.

Mimochodem, velice zajímavá je role britské „nezávislé“ reportérky Lizzie Phelanové, která pracuje pro ruská média, především pro Russia Today. Může připomínat ony „slavné“ osobnosti, které během studené války přeběhly ze Západu na Východ a staly se představiteli pokrokové části prohnilé kapitalistické společnosti a zároveň důkazem, že se kapitalistický systém hroutí. Podobně jako oni i Lizzie Phelanová uvádí „na pravou míru“ informace západních médií. Například loni v létě tvrdila, že obrázky postupujících libyjských rebelů jsou podvrh, dokud krátce poté nepadl Tripolis do jejich rukou.

In a recent conversation with The Lede, Ms. Phelan defended her work for the Russian and Iranian government channels, which she says are immune to the “Western cultural imperialism,” that drives British and American news organizations, including The Times and the BBC, bent “criminalizing independent and sovereign states of the global south like Iran, like the government of Ahmadinejad, like Syria, like Venezuela, like China, like Russia.”

Ale zpátky k podstatě věci. My v euroatlantické oblasti jsme vesměs přesvědčeni o tom, že Bašár Asad je tyran, který se chová zle ke svým obyvatelům a měl by být nahrazen (verbálně, operace na jeho svržení by velkou podporu neměla). Mnoho obyvatel arabských zemí, zvláště v těch, které si prošly „arabským jarem“ si myslí totéž. Rusové, Číňané, či Íránci to tak jasně nevidí. Obraz, který si díky médiím, slovům vlastních politiků a kulturnímu prostředí o situaci vytváříme je naprosto odlišný. A odlišné tedy musí být i hodnocení situace a preferované řešení.

Jsem zvědavý, jaký bude další průběh – zda se někdo odhodlá v Sýrii zasáhnout, či výrazněji pomoci povstalcům materiálně a finančně, nebo jestli syrské povstání skončí podobně, jako šíitské v Iráku v roce 1991. S OSN se asi moc počítat nedá, zvláště po posledních zprávách týkajících se rozpočtu na mise – má se z něj škrtnout miliarda dolarů, takže klesne na sedm miliard. Skončit tak má mise na Východním Timoru a rozpočty operací na Haiti, v Liberii a možná i v Darfuru budou sníženy. Zásah a následující misi tedy bude muset zaplatit někdo jiný. Ale kdo?