A atmosféra houstne…

Příslušník speciální jednotky filipínského námořnictva během cvičení Southeast Asia Cooperation Against Terrorism v roce 2009; Foto Chief Warrant Officer 2 Troy Roat, U.S. Navy

Před několika týdny probíhala v Asii série cvičení. Jedním z nich bylo i americko-filipínské. Čína tehdy cvičila s Rusy a varovala všechny, kdo straní Američanům. Nyní se začaly čínsko-filipínské vztahy ještě dále zhoršovat kvůli spornému ostrovu v Jihočínském moři. Celníci odbavují filipínské zboží – například banány – velice pomalu a v médiích se objevují ne vždy citlivé komentáře na filipínskou adresu.

The South China Sea has become a major testing ground of China’s foreign policy and its growing maritime power, even as the top Communist Party leadership is preoccupied by a power struggle before the 18th Party Congress to be held this fall. Some Western analysts have suggested that Beijing’s increasing belligerence with the Philippines is aimed at shoring up domestic public opinion during a delicate transition period by using the issue of sovereignty as a popular rallying point.

Čínsko-filipínské „škádlení“ má zcela standardní průběh. Například moderátor čínské státní televize CCTV se dvakrát „přeřekl“, když pronesl, že všichni dobře vědí, že Filipíny jsou nedílnou součástí Číny. Rétorické útoky nejsou nyní ničím neobvyklým. Může se ovšem stát, že přerostou i v konkrétní provokace, či dokonce omezenou konfrontaci. V listu Global Times vyšel třeba komentář s názvem Peace will be a miracle if provocation lasts, ve kterém se praví:

Repeated warnings have been ignored by the Philippines since it started the standoff in Huangyan Island in April. It appears that tough action is needed as the impasse continues. The Chinese public is puzzled by Manila’s continuous provocation. A feeling of indignation is fomenting within the country that has been sticking to a low-profile approach. Peace will be a luxury if tensions continue to rise.

Čína sama sebe nepovažuje za impérium srovnatelné s těmi evropskými, koloniálními a expandujícími. Zároveň ale pokládá Jihočínské moře historicky za svou doménu, čímž se samozřejmě dostává do střetu například s Filipínci a nejenom jimi. Je dobré se podívat i na historii Filipín a americkou roli v ní. Španělé o ně na konci 19. století přišli kvůli kombinaci povstání proti jejich nadvládě a námořní porážce od Američanů.  Ti ovšem přislíbili povstalcům nezávislost, což nesplnili a tak sami čelili povstalecké kampani (zajímavé pro studium COIN, mimochodem).

Prezident Theodore Roosevelt vyhlásil ukončení americko-filipínské války 4. července 1902. Pravda to zcela nebyla, protože povstalecká válka, i když v omezenější míře, pokračovala až do roku 1913, kdy prezident Woodrow Wilson oznámil změnu politiky vedoucí k plné nezávislosti Filipín. Na jihu Filipín však pokračovalo muslimské povstání až do roku 1916. Ona „benevolentní asimilace“, jak označil obsazení Filipín Spojenými státy prezident McKinley, si v letech 1898 až 1902 vyžádala ohromné množství lidských životů. Jak píší Kenneth Hagan a Ian Bickerton v knize Unintended Consequences. The United States at War:

…more than 120,000 American soldiers had served in the Philippines: 4,324 American soldiers had been killed and another 2,818 wounded. At least 16,000 Filipino soldiers and between 250,000 to 1,000,000 civilians were killed; the population was horrifically reduced from nine million people to eight million. By the end of 1903 the Americans had succeeded in taking control only of urban and coastal areas.

Na stránkách New York Times před pár dny proběhla docela zajímavá debata týkající se Číny a jejího okolí s názvem Směřujeme ke studené válce s Čínou? Zúčastnilo se jí šest politologů a vesměs jsou k termínu „nová studená válka“ opatrní. Nedivím se. Proč zrovna projektovat studenou válku do nového rodícího se mezinárodního uspořádání? Ostatně, jak čtenáři tohoto blogu vědí, spíše jsem toho názoru, že půjde o koncert velmocí a aliancí (trvalých i ad hoc)na globální úrovni než o „novou studenou válku“. Kontakty budou poměrně časté, budou pragmatické a mezi jednotlivými velmocemi, či uskupeními se postupně budou vynořovat dělící linie, které nakonec předurčí konflikt.

Zmíním se zde o dvou názorech z diskuse. Stephen Walt napsal příspěvek s názvem Dealing With a Chinese Monroe Doctrine, ve kterém tvrdí, že Čína vyhlásila svou Monroeovu doktrínu v oblasti Jihočínského moře (o Monroeově doktríně jsem se zmiňoval nedávno v jiné souvislosti). Nyní se tedy bude snažit vytlačit Spojené státy z oblasti, respektive odrazovat země v Asii od spolupráce s USA.

S druhým zajímavým pohledem přispěl do debaty Jihoafričan Sven Grimm v článku Avoiding a Zero-Sum Game in Africa. Byť se těžiště přesunulo do Asie, Afrika bude opět tou oblastí, kde budou silné třecí plochy. Grimm tvrdí, že „studené válce“ se zabrání, pokud nebudou muset africké země čelit volbě „buď jedna, nebo druhá strana“. Nejsem si jist. Státy budou muset čelit různým volbám a ta, na kterou stranu se přidají, bude jedna z nich. Ale zároveň je nutné si uvědomit, že stran bude více, ne jenom dvě, a změna stran nebude brána fatálně, tak jako během studené války.

Ale zpátky k Africe. To bude místo, kde budou Spojené státy očekávat aktivní přístup evropských spojenců. USA zajišťují Asii a částečně zvládnou i Afriku, ale budou už v druhé polovině tohoto desetiletí potřebovat pomoci. Připravujme se na to.

3 comments
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

3 Comments

  • Dušan Rovenský
    14. 5. 2012, 11:43

    „Proč zrovna projektovat studenou válku do nového rodícího se mezinárodního uspořádání? Ostatně, jak čtenáři tohoto blogu vědí, spíše jsem toho názoru, že půjde o koncert velmocí a aliancí (trvalých i ad hoc)na globální úrovni než o „novou studenou válku“.“

    Politické a vojenské napětí mezi velmocemi je stejně staré jako lidstvo samo. V každém historickém období probíhala nějaká „studená válka“. Proč by něměla probíhat i nyní? A není náhodou tzv. „koncert velmocí a aliancí“ pouze určité stádium „studené války“ – pouze s jiným, sexy a politicky korektním názvem?

    REPLY
  • Ignác Opušťák
    14. 5. 2012, 18:44

    Obávám se, že nic jiného než si tu o tom pokecat pomocí klávesnic vyrobených někde v říši středu nám stejně nezbývá :-D

    REPLY
  • František Šulc
    15. 5. 2012, 23:03

    Ahoj Dušane,
    není to tak jednoduché, třeba i proto, že termín „studená válka“ je spjat s bipolaritou, kdežto „koncert velmocí“ s multipolaritou. A to je podstatný rozdíl, proto se to nedá zaměňovat, byťchladno bylo a je mezi velmocemi často. Ale obecně, pokud se podíváš do historie samozřejmě najdeš podobná uspořádání, která se střídají a opakují. Krásnou bipolaritu (chceš-li takovou „studenou válku“, i když jen v určitých fázích) najdeš už v antice ve vztahu Athén a Sparty. Ostatně, jak Athény, tak Sparta vytvářely aliance, stejně jako se to dělo později.
    Nejde však jen o unipolaritu, bipolaritu a multipolaritu, které se v historii střídají, ale i o velikost území, na kterém se vše odehrává. Takže, antická bipolarita byla charakteristická pro poměrně malý kousek území, multipolarita „koncertu velmocí“ (který mimochodem později přerostl do blokového uspořádání) byla v celé Evropě a bipolarita „studené války“ platila pro téměř celou planetu. Nastávající multipolarita se dá poprvé v historii vztáhnout na celou planetu, což je nóvum.

    REPLY

Nejnovější komentáře