Zbytky rakety 107 mm, která dopadla na jeden z valů rozdělujících základnu Shank v Lógaru; Foto FŠ

Chodí každý den do jídelny hrdinů. Po umytí rukou procházejí chodbou, na jejíž zdech jsou tváře padlých amerických vojáků z úkolového uskupení Bayonet, operujícího již řadu let v afghánské provincii Lógar. Jedna strana je již plná, druhá se začala plnit letos na jaře. Od dubna na ní přibylo 40 nových tváří.

V jídelně samotné je stůl padlých. Je u něj židle, připravené talíře i sklenka otočená dnem vzhůru a pokrývky hlavy pozemního vojska, námořní pěchoty, letectva a námořnictva. Občas i na několik dnů portrét padlého. Prostřeno je, připravena je i židle, ale nikdo si k tomuto stolu již nikdy nesedne…

Do této jídelny chodí každý den i čeští pyrotechnici, kteří jsou na základně Shank v Lógaru umístěni poněkud stranou od hlavní části českého úkolového uskupení v Afghánistánu Provinčního rekonstrukčního týmu (PRT). Fotografie mrtvých nejsou určeny pouze k vzdání úcty těm, kteří zde padli, ale i jako připomínka, že práce v Afghánistánu přináší oběti. A čeští pyrotechnici, kteří vyjíždějí do terénu prakticky každý den, to dobře vědí.

Nyní je v české pyrotechnické jednotce 14 lidí ze 153. ženijního praporu z Olomouce, z 15. ženijní brigády a dva psi s psovody z veterinární základny v Chotyni. Vytvářejí dva týmy a střídají se s americkými kolegy, pod jejichž taktickým velením jsou. Každý den společně staví pět týmů – dva drží hotovost (musí být do deseti minut připraveny vyrazit ať už po základně či mimo ni). Dva provádějí údržbu a jeden je určen k leteckým operacím. To znamená, že příslušníci EOD se účastní například razií v podezřelých kalátech, či vesnicích a zajišťují případně nalezené výbušniny a zbraně.

„Ven vyjíždíme přibližně každého jeden a půl dne,“ říká velitel pyrotechnického odřadu nadporučík Otta Rolenec. „Je to hodně nárazové. Někdy může být i tři dny klid a pak během jednoho dne přijdou útoky na základnu, takže musíme dohledávat zbytky munice a udělat postvýbuchovou analýzu, nějaká patrola si vyjede IED, k čemuž vyrazíme nebo si někdo vyžádá jeden tým a najednou jsme všichni venku. Jednou náš tým vyjížděl dokonce čtyřikrát za den.“

Podle statistik jsou nejčastějším zabijákem v Afghánistánu IED (Improvised Explosive Devices) neboli nástražné výbušné systémy. Povstalci je ukrývají na cestách i podél nich. Aktivovány bývají buď tím, že na ně najede vozidlo, či na ně někdo stoupne (pressure plate) nebo na dálku radiovým signálem, či signálem vyslaným z mobilního telefonu. Tato zařízení se postupně objevila v Iráku a pak se rozšířila i do Afghánistánu. Původně primitivní způsob jak ztěžovat život koaličním silám se stal sofistikovanějším a povstalci dokázali vylepšit nejenom kladení nástražných systémů, ale i jejich účinnost.

Na vyhledávání IED se specializují takzvané RCP (Road Clearance Patrol). V čele sestavy je obvykle stroj nazývaný Husky. V kabině na podvozku ve tvaru písmene V (kvůli odvedení energie případného výbuchu do stran) sedí vysoko nad zemí jeden člověk. Na rameni před ním jsou umístěny detektory, které odhalují změny ve struktuře půdy před vozidlem. Za ním jede stroj nazývaný „roller“ – tlačí před sebou válce, které aktivují případné IED.

„V sestavě je i Buffalo, které má speciální rameno na vyhrabávání nastražených výbušnin, obvykle pyrotechnici a potom i pěší prvek, jehož úkolem je chránit RCP před případnými útoky,“ popisuje nadporučík Otta Rolenec.

Pokud je místo, kudy patrola projíždí na mapě označeno jako rizikové z hlediska IED, či Husky objeví něco podezřelého, zavelí se sesednout z vozidel, pěší prvek zajišťuje RCP po křídlech a pokračuje opatrné prohledávání prostoru. Povstalci jsou učenliví a odpozorovávají taktiku.

Objevily se třeba příklady, kdy umístí falešné IED na silnici, nebo na ni vytvoří „podezřelé místo“ a skutečné výbušné systémy umístí po stranách silnice, kudy po sesednutí s vysokou pravděpodobností půjde pěší prvek. Pak následuje výbuch a napadení patroly ručními zbraněmi. Umísťování výbušnin mimo silnice je nebezpečné i pro obyčejné Afghánce, i když ti často o nakladených výbušninách dobře vědí. Povstalci se také snaží zmást pyrotechniky tak, že na silnici, nebo vedle ní umístí nástražný systém, který vypadá jako nezapojený. Když jej ovšem pyrotechnik zdvihne, dojde k výbuchu.

Čeští pyrotechnici využívají i roboty – středně velké Talony, kteří stojí několik set tisíc dolarů a malé „packboty“, které se dají nosit v baťohu na zádech a využívají se především během RCP. Talon má čtyři kamery, je schopen v nezakrytém terénu pracovat až 500 metrů od operátora a hravě zvládne vyjet i schody, tedy pokud jej ovládají šikovné ruce. Operátor na displeji vidí záběry z kamer a díky dálkově ovládanému mechanickému ramenu může zdvihat předměty vážící 20-30 kg.

Pyrotechnický robot Talon vyjíždí do schodů na základně Shank v afghánském Lógaru; Foto FŠ

Relativně často pyrotechnici vyjíždějí jenom po základně k postvýbuchovým analýzám raket, či minometných granátů, které povstalci odpalují na základnu a z nichž většina nenapáchá větší škody.

„Co bych chtěl?“ zamýšlí se velitel pyrotechnického odřadu. „Abychom vyjížděli co nejméně, protože každý náš výjezd znamená nějaký problém ohrožující životy lidí.“