Stratég byl v antickém Řecku ten, který vedl pozemní i námořní síly do bitev, který velel a zajišťoval logistické potřeby vojska. Ostatně nejvyšší důstojnická hodnost (čtyřhvězdičkový generál) v řeckých silách je dodnes stratigós. V následujících stoletích slovo stratég i strategie získalo širší význam. Byzantští myslitelé začali oddělovat strategii od taktiky a diskutovat o jednotlivých aspektech obojího. Zjednodušeně řečeno vojenská strategie je tím, co ukončuje války skládající se z jednotlivých bitev. A stratég je ten, který dokáže vhodně zapojit dostupné zdroje (nejenom materiální, ale i lidské) do válečného úsilí, využít další příležitosti, které mu skýtá například terén, počasí, technologie a podobně a naplnit cíle/zájmy jednoho, či více států.
Zajisté, vše je složitější než naznačuje těch několik vět uvedených výše. Strategie již zdaleka není pouze vojenská, minimálně od doby, kdy Carl von Clausewitz jasně spojil válku s politikou (faktem je to, že nebyl první badatel, ale jako první přišel s dosti koherentní teorií). Je ale také strategie ekonomická, dopravní, protikuřácká…. Existuje „velká strategie“ (grand strategy), která je mnohem více, než „obyčejná“ strategie z dob antických a poantických. A mezi úroveň strategickou (politika státu a strategie na frontě) a taktickou (bitvy, střety a operace malých jednotek) se v teorii války vklínila úroveň operační (rozsáhlejší operace). Tak alespoň dí přehledná Doctrine for the Armed Forces of the United States z letošního roku.
Dobrá strategie (pro zopakování: vhodné zapojení zdrojů tak, aby byly naplněny cíle státu, což může být v extrémním případě jeho přežití) je tedy podle všeho žádoucím základem. Proto vzali politologové z European Council on Foreign Relations téměř tři desítky strategií typu Bílá kniha vytvořených v jednotlivých členských zemích Evropské unie, zkoumali je a rozdělili do několika skupin. Došli k jednoznačnému závěru, který promítli i do názvu své analýzy: Europe’s strategic cacophony. Nalezli tedy nesoulad, který i přesto, že země EU dohromady vydávají na obranu 200 miliard eur (tedy více než Rusko i Čína dohromady) oslabuje jednotlivé státy i celek, jehož jsou členy.
The brief focuses on the implications for Europe of this strategic deficit and lack of common vision. As a reset of strategic myopia and cacophony, defence budget cuts are being taken in an uncoordinated way that could have disastrous long-term consequences for European defence capabilities.
Autoři studie rozdělili evropské země do šesti skupin, které promítli do grafu. Nejvýše jsou „velcí stratégové“, mezi které se řadí Británie a Francie, tedy země, které mají dlouhodobou tradici jak ve strategickém myšlení, tak i v prosazování svých zájmů na globální úrovni. Poté jsou „stratégové“ – Švédsko, Finsko a pro mnohé asi překvapivě Česká republika. Tyto tři země mají, podle autorů, koherentní a systematický přístup ke strategii a snaží se definovat zájmy státu a cesty k jejich prosazení v širším kontextu.
Ostatní země v mnohém za touto pětkou – co se týče strategických dokumentů – zaostávají. Jsou mezi nimi:
- globalisté (Nizozemsko, Slovinsko, Německo, Španělsko a Maďarsko), kteří se zaměřují na přesun moci a obecné politické cíle bez toho, aby popsali dopad do operační úrovně;
- lokálně zaměřené státy (Slovensko, Rumunsko, Dánsko, Polsko, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva), které naopak vydávají operační úroveň za strategickou. Jejich hlavním cílem je zachování teritoriální integrity a primárním zájmem jsou tedy jejich hranice;
- zdrženliví (Lucembursko, Rakousko, Irsko a Malta), kteří nepřistupují k otázkám strategie v bezpečnostní oblasti systematicky, nikterak významněji se nezabývají hodnocením prostředků ani cílů z důvodů kulturních, či z přesvědčení a
- flákači (Řecko, Itálie, Portugalsko a Belgie), jejichž strategické dokumenty jsou zastaralé, neodpovídají současné realitě a co hůř, nemají zájem na tom to změnit.
Jistě, namítne skeptik, co nám dobře metodicky zpracovaná strategie pomůže, když peněz, a někdy ani vůle se nedostává, když historickou zkušeností je diskontinuita. Někde se ovšem začít musí, řekne realista a zdůrazní, že trakař se sám nepotlačí, pokud si ten, kdo jej tlačil, půjde odpočinout. Zároveň bude ovšem spíše očekávat, že zanedlouho budou odpočívat všichni, než aby někdo dobrovolně tlačil.
Dá se pochybovat o mnohém, včetně metodologie použité v uvedené studii, ale to neznamená, že by člověk neměl mít radost z pochvaly, ze zařazení mezi země, jejichž kultura strategického myšlení je tradičně hodnocena vysoko.
11 comments
11 Comments
Ivo
6. 6. 2013, 3:53I mě samozřejmě těší, že jsme byli zařazeni, kam jsem byli zařazeni. Pokládám to za výsledek zhodnocení BKO, Národní bezpečnostní strategie a Národní vojenské strategie, které mají hlavu a patu a pokud se nepletu všechny byly napsány/inovovány v průběhu mandátu ministra Vondry.
Na jednu stranu je dobře, že máme jasno o tom co chceme (tedy cílech, ENDS), máme vcelku představu o tom jak toho dosáhnout (tedy způsobech, WAYS), ale podle mne dost pokulháváme v tom pomocí čeho svých cílů dosáhneme (tedy prostředcích, MEANS).
Ono je sice hezké, že dle autorů studie je Polsko omezené na operační úroveň, jenže tu má sladěnou, nebo tam alespoň směřuje, se svými prostředky a schopnostmi. Nechci tady po tisící opakovat, že AČR nemá zlaťáky, to všichni víme, chci poukázat na jinou věc – význam doktríny ve vztahu WAYS a MEANS.
Možná mě tady někdo poučenější opraví, ale nemám pocit, že AČR by měla koherentní doktrínu. Tedy všemi sdílený a internalizovaný soubor způsobů „jak vedeme operace“. Předesílám, že to nutně nemusí být psaný dokument – UK neměla psanou doktrínu až do roku 1987 právě proto, že válčilo tak často, že byla přirozeně internalizovaná, tudíž nikdo necítil potřebu se s tím svěřit papíru. IDF je vlastně dodnes v podobné situaci.
V jaké situaci je ale AČR? Sovětská doktrína je pro nás pasé, jelikož se změnily ENDS a ztratili jsme MEANS na její provádění a postupem času se vytrácí know-how o WAYS. Začíná nám doba poafghánská a v AČR nastane přirozené pnutí, přítomné v každé armádě, vrátit se „k tomu pravému bojování“. Jak to ale v AČR vypadá, nebo by mělo vypadat? Osobně mám obavu, že to bude tápání a snaha mnohých uplatnit to, co se tolik osvědčilo kdysi dávno na cvičení „Štít 86“ :-(.
Ale možná se pletu, jinou/lepší doktrínu nepotřebujeme a obavy z návratu myšlenkových schémat 80. let jsou liché.
REPLYBohuslav Pernica
6. 6. 2013, 6:53Pro mě je otázkou, do jaké míry lze ztotožnit stát, BKO, autory BKO a ozbrojené síly. BKO byl první dokument, který nevznikal „zevnitř“, ale jako zpětná vazba k „názorům uvnitř resortu“.
REPLYZařazení Belgie a Portugalska mezi „flákače“ je překvapivé. Pamatuji si, jak je mnoho kapacit dávalo za vhodný vzor pro ČR – stát střední velikosti podobný v mnoha aspektech ČR. Srovnání se objevovavalo i v analýzách ke Koncepci výstavby profesionální AČR z roku 2002. Budu trochu skeptický a připojil bych se spíše k Ivovi. Připadá mi, že ČR je spíše „strategický flákač“.
Anonym
7. 6. 2013, 22:26Rovněž nechápu, jak můžeme být tak kladně hodnoceni, když jsme nebyli schopni za řadu let vytvořit jak strategii vyzbrojování, tak ani v širším kontextu rozvoje vojenských schopností. Ještěže na VeV-VA a na dalších pracovištích v podřízenosti GŠ AČR nepracují tak „produktivně“ a efektivně jako naši stratégové, jinak bychom neměli ani velmi dobrý systém operačních a taktických publikací, který by spíše stál za ocenění. Namísto toho se budou na odboru doktrín dále výrazně redukovat a některá „strategická“ pracoviště naopak nadále bobtnají. Ještěže se hlavní systém operačních a taktických dokumentů tvoří již 10 zdola a ne v závislosti a ve vazbě na strategické dokumenty typu vizí, koncepcí, apod.
REPLYAnonym
8. 6. 2013, 7:53Ještěže máme nově konečně alespoň velmi dobře zpracované priority zahraniční spolupráce, které představují výrazný kvalitativní posun v dříve jednostranně omezeném myšlení, nyní s vyváženým zaměřením na NATO i EU a důrazem na těsnou spolupráci hlavně se silnými sousedy, tj. s Německem a Polskem, ale také např. se Švédskem, či snahu o propojení spolupráce V4 a NORDDEFCO… Pokud by začalo strategické myšlení a z něho vyplývající dokumenty jít podobným směrem, tak na rozdíl od předchozího omezeného „vondrovského“ pohledu se snad můžeme konečně dočkat i smysluplné strategie.
REPLYJen je otázkou, jestli budeme mít na naplňování nově vymezených priorit zahraniční spolupráce nejen dostatek peněz, ale i schopných lidí, protože se jedná o velmi ambiciózní představu.
Bohuslav Pernica
8. 6. 2013, 21:41Metodická poznámka: Krirériem úspěšnosti teorie je praxe. Výzkum popisovaný v textu je vždy třeba podrobit kritickému myšlení. Vzpomínám si na jeden americký příspěvek na mezinárodní konferenci, který mě pobavil. Autoři prezentovali statistický=ekonometrický model postavený na kombinaci mezinánárodních dat pocházejících od renomovananých organizací jako je ILO, OECD, UN, vysvětlující jaké byly příčiny profesionalizace ozbrojených sil v různých státech v letech 1960-2010. To činili bez znalosti toho, jak to skutečně bylo. – Žádný rozbor oficiálních vládních stanovisek, žádná rešerše novin, žádné původní zdroje. U ČR mě americké vysvětlení skutečně pobavilo, protože nic z toho, co vyplývalo z modelu se nás neudálo. Prostě tam žádná prezentovaná zákonitost nebyla.
REPLYV této souvislosti se mi vybavila jedna doktorská disertace, jejíž autorka se snažila pokázat platnost Wágnerova zákona a nevyšlo ji to. Nakonec přemýšleje nad rozklastrováním zemí vysvětlila odchylky frázemi o „typických“ severských, protestantských, post-komunistických atd. zemích. A prošlo to.
Bohužel z pohledu kritického myšlení autoři zde citované studei netestovali úspěšnost implementace, resp. zde dlouhodobé konzistence obranné politiky. Pro zajímavost jeden zajímavý příspěvek testující konzistenci české zahraniční politiky ve fází dokumentu a skutečné implementace lze najít zde http://www.vasevec.cz/vip-blogy/jaromir-novotny-jak-zahranicni-politika-vlady-prospiva-nasemu-hospodarstvi.