Česko mezi stratégy
Stratég byl v antickém Řecku ten, který vedl pozemní i námořní síly do bitev, který velel a zajišťoval logistické potřeby vojska. Ostatně nejvyšší důstojnická hodnost (čtyřhvězdičkový generál) v řeckých silách je dodnes stratigós. V následujících stoletích slovo stratég i strategie získalo širší význam. Byzantští myslitelé začali oddělovat strategii od taktiky a diskutovat o jednotlivých aspektech obojího. Zjednodušeně řečeno vojenská strategie je tím, co ukončuje války skládající se z jednotlivých bitev. A stratég je ten, který dokáže vhodně zapojit dostupné zdroje (nejenom materiální, ale i lidské) do válečného úsilí, využít další příležitosti, které mu skýtá například terén, počasí, technologie a podobně a naplnit cíle/zájmy jednoho, či více států.
Zajisté, vše je složitější než naznačuje těch několik vět uvedených výše. Strategie již zdaleka není pouze vojenská, minimálně od doby, kdy Carl von Clausewitz jasně spojil válku s politikou (faktem je to, že nebyl první badatel, ale jako první přišel s dosti koherentní teorií). Je ale také strategie ekonomická, dopravní, protikuřácká…. Existuje „velká strategie“ (grand strategy), která je mnohem více, než „obyčejná“ strategie z dob antických a poantických. A mezi úroveň strategickou (politika státu a strategie na frontě) a taktickou (bitvy, střety a operace malých jednotek) se v teorii války vklínila úroveň operační (rozsáhlejší operace). Tak alespoň dí přehledná Doctrine for the Armed Forces of the United States z letošního roku.
Dobrá strategie (pro zopakování: vhodné zapojení zdrojů tak, aby byly naplněny cíle státu, což může být v extrémním případě jeho přežití) je tedy podle všeho žádoucím základem. Proto vzali politologové z European Council on Foreign Relations téměř tři desítky strategií typu Bílá kniha vytvořených v jednotlivých členských zemích Evropské unie, zkoumali je a rozdělili do několika skupin. Došli k jednoznačnému závěru, který promítli i do názvu své analýzy: Europe’s strategic cacophony. Nalezli tedy nesoulad, který i přesto, že země EU dohromady vydávají na obranu 200 miliard eur (tedy více než Rusko i Čína dohromady) oslabuje jednotlivé státy i celek, jehož jsou členy.
The brief focuses on the implications for Europe of this strategic deficit and lack of common vision. As a reset of strategic myopia and cacophony, defence budget cuts are being taken in an uncoordinated way that could have disastrous long-term consequences for European defence capabilities.
Autoři studie rozdělili evropské země do šesti skupin, které promítli do grafu. Nejvýše jsou „velcí stratégové“, mezi které se řadí Británie a Francie, tedy země, které mají dlouhodobou tradici jak ve strategickém myšlení, tak i v prosazování svých zájmů na globální úrovni. Poté jsou „stratégové“ – Švédsko, Finsko a pro mnohé asi překvapivě Česká republika. Tyto tři země mají, podle autorů, koherentní a systematický přístup ke strategii a snaží se definovat zájmy státu a cesty k jejich prosazení v širším kontextu.
Ostatní země v mnohém za touto pětkou – co se týče strategických dokumentů – zaostávají. Jsou mezi nimi:
- globalisté (Nizozemsko, Slovinsko, Německo, Španělsko a Maďarsko), kteří se zaměřují na přesun moci a obecné politické cíle bez toho, aby popsali dopad do operační úrovně;
- lokálně zaměřené státy (Slovensko, Rumunsko, Dánsko, Polsko, Bulharsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva), které naopak vydávají operační úroveň za strategickou. Jejich hlavním cílem je zachování teritoriální integrity a primárním zájmem jsou tedy jejich hranice;
- zdrženliví (Lucembursko, Rakousko, Irsko a Malta), kteří nepřistupují k otázkám strategie v bezpečnostní oblasti systematicky, nikterak významněji se nezabývají hodnocením prostředků ani cílů z důvodů kulturních, či z přesvědčení a
- flákači (Řecko, Itálie, Portugalsko a Belgie), jejichž strategické dokumenty jsou zastaralé, neodpovídají současné realitě a co hůř, nemají zájem na tom to změnit.
Jistě, namítne skeptik, co nám dobře metodicky zpracovaná strategie pomůže, když peněz, a někdy ani vůle se nedostává, když historickou zkušeností je diskontinuita. Někde se ovšem začít musí, řekne realista a zdůrazní, že trakař se sám nepotlačí, pokud si ten, kdo jej tlačil, půjde odpočinout. Zároveň bude ovšem spíše očekávat, že zanedlouho budou odpočívat všichni, než aby někdo dobrovolně tlačil.
Dá se pochybovat o mnohém, včetně metodologie použité v uvedené studii, ale to neznamená, že by člověk neměl mít radost z pochvaly, ze zařazení mezi země, jejichž kultura strategického myšlení je tradičně hodnocena vysoko.
I mě samozřejmě těší, že jsme byli zařazeni, kam jsem byli zařazeni. Pokládám to za výsledek zhodnocení BKO, Národní bezpečnostní strategie a Národní vojenské strategie, které mají hlavu a patu a pokud se nepletu všechny byly napsány/inovovány v průběhu mandátu ministra Vondry.
Na jednu stranu je dobře, že máme jasno o tom co chceme (tedy cílech, ENDS), máme vcelku představu o tom jak toho dosáhnout (tedy způsobech, WAYS), ale podle mne dost pokulháváme v tom pomocí čeho svých cílů dosáhneme (tedy prostředcích, MEANS).
Ono je sice hezké, že dle autorů studie je Polsko omezené na operační úroveň, jenže tu má sladěnou, nebo tam alespoň směřuje, se svými prostředky a schopnostmi. Nechci tady po tisící opakovat, že AČR nemá zlaťáky, to všichni víme, chci poukázat na jinou věc – význam doktríny ve vztahu WAYS a MEANS.
Možná mě tady někdo poučenější opraví, ale nemám pocit, že AČR by měla koherentní doktrínu. Tedy všemi sdílený a internalizovaný soubor způsobů „jak vedeme operace“. Předesílám, že to nutně nemusí být psaný dokument – UK neměla psanou doktrínu až do roku 1987 právě proto, že válčilo tak často, že byla přirozeně internalizovaná, tudíž nikdo necítil potřebu se s tím svěřit papíru. IDF je vlastně dodnes v podobné situaci.
V jaké situaci je ale AČR? Sovětská doktrína je pro nás pasé, jelikož se změnily ENDS a ztratili jsme MEANS na její provádění a postupem času se vytrácí know-how o WAYS. Začíná nám doba poafghánská a v AČR nastane přirozené pnutí, přítomné v každé armádě, vrátit se „k tomu pravému bojování“. Jak to ale v AČR vypadá, nebo by mělo vypadat? Osobně mám obavu, že to bude tápání a snaha mnohých uplatnit to, co se tolik osvědčilo kdysi dávno na cvičení „Štít 86“ :-(.
Ale možná se pletu, jinou/lepší doktrínu nepotřebujeme a obavy z návratu myšlenkových schémat 80. let jsou liché.
Pro mě je otázkou, do jaké míry lze ztotožnit stát, BKO, autory BKO a ozbrojené síly. BKO byl první dokument, který nevznikal „zevnitř“, ale jako zpětná vazba k „názorům uvnitř resortu“.
Zařazení Belgie a Portugalska mezi „flákače“ je překvapivé. Pamatuji si, jak je mnoho kapacit dávalo za vhodný vzor pro ČR – stát střední velikosti podobný v mnoha aspektech ČR. Srovnání se objevovavalo i v analýzách ke Koncepci výstavby profesionální AČR z roku 2002. Budu trochu skeptický a připojil bych se spíše k Ivovi. Připadá mi, že ČR je spíše „strategický flákač“.
Rovněž nechápu, jak můžeme být tak kladně hodnoceni, když jsme nebyli schopni za řadu let vytvořit jak strategii vyzbrojování, tak ani v širším kontextu rozvoje vojenských schopností. Ještěže na VeV-VA a na dalších pracovištích v podřízenosti GŠ AČR nepracují tak „produktivně“ a efektivně jako naši stratégové, jinak bychom neměli ani velmi dobrý systém operačních a taktických publikací, který by spíše stál za ocenění. Namísto toho se budou na odboru doktrín dále výrazně redukovat a některá „strategická“ pracoviště naopak nadále bobtnají. Ještěže se hlavní systém operačních a taktických dokumentů tvoří již 10 zdola a ne v závislosti a ve vazbě na strategické dokumenty typu vizí, koncepcí, apod.
Ještěže máme nově konečně alespoň velmi dobře zpracované priority zahraniční spolupráce, které představují výrazný kvalitativní posun v dříve jednostranně omezeném myšlení, nyní s vyváženým zaměřením na NATO i EU a důrazem na těsnou spolupráci hlavně se silnými sousedy, tj. s Německem a Polskem, ale také např. se Švédskem, či snahu o propojení spolupráce V4 a NORDDEFCO… Pokud by začalo strategické myšlení a z něho vyplývající dokumenty jít podobným směrem, tak na rozdíl od předchozího omezeného „vondrovského“ pohledu se snad můžeme konečně dočkat i smysluplné strategie.
Jen je otázkou, jestli budeme mít na naplňování nově vymezených priorit zahraniční spolupráce nejen dostatek peněz, ale i schopných lidí, protože se jedná o velmi ambiciózní představu.
Metodická poznámka: Krirériem úspěšnosti teorie je praxe. Výzkum popisovaný v textu je vždy třeba podrobit kritickému myšlení. Vzpomínám si na jeden americký příspěvek na mezinárodní konferenci, který mě pobavil. Autoři prezentovali statistický=ekonometrický model postavený na kombinaci mezinánárodních dat pocházejících od renomovananých organizací jako je ILO, OECD, UN, vysvětlující jaké byly příčiny profesionalizace ozbrojených sil v různých státech v letech 1960-2010. To činili bez znalosti toho, jak to skutečně bylo. – Žádný rozbor oficiálních vládních stanovisek, žádná rešerše novin, žádné původní zdroje. U ČR mě americké vysvětlení skutečně pobavilo, protože nic z toho, co vyplývalo z modelu se nás neudálo. Prostě tam žádná prezentovaná zákonitost nebyla.
V této souvislosti se mi vybavila jedna doktorská disertace, jejíž autorka se snažila pokázat platnost Wágnerova zákona a nevyšlo ji to. Nakonec přemýšleje nad rozklastrováním zemí vysvětlila odchylky frázemi o „typických“ severských, protestantských, post-komunistických atd. zemích. A prošlo to.
Bohužel z pohledu kritického myšlení autoři zde citované studei netestovali úspěšnost implementace, resp. zde dlouhodobé konzistence obranné politiky. Pro zajímavost jeden zajímavý příspěvek testující konzistenci české zahraniční politiky ve fází dokumentu a skutečné implementace lze najít zde http://www.vasevec.cz/vip-blogy/jaromir-novotny-jak-zahranicni-politika-vlady-prospiva-nasemu-hospodarstvi.
Přemýšlejíc, pane Pernico, přemýšlejíc :-).
Autoři studie zařazují Českou republiku mezi stratégy. Výsledek studie je možná překvapivý. Do jisté míry je také zjednodušený, protože nepostihuje strategickou kulturu zemí jako celek. Není ale ojedinělý a podobné hodnocení České republiky existovalo i mimo EU:
„Nemusí každý souhlasit s postupy, které Česká republika v bezpečnostní oblasti a výstavbě svých vojenských schopností volí. Nicméně, vše se alespoň opírá o plány a strategie, zatímco vývoj ve zbytku východní Evropy spíše připomíná volný pád. Z dlouhodobého hlediska jsou v tomto regionu klíčovými strategickými partnery Spojených států Polsko a Ukrajina. Vliv USA ve zbytku střední a východní Evropy se postupně vytrácí jako důsledek posilování integračních procesů v EU. Jistý čas bude ještě hlas USA doznívat v Pobaltských republikách.“ (2005)
Jednou věcí je schopnost formulovat a přijímat strategické dokumenty (proces). V tomto ohledu ještě dokážeme zabodovat, na což poukazuje i studie. Druhou je ale pěstování strategické kultury (konsistence chování) a kontinuální rozvoj strategické logiky (myšlení a rozhodování). Tyto věci naštěstí pro nás nejsou ve studii postiženy, jinak by výsledek studie nemusel být tak příznivý. Stačí krátký exkurz do posledních deseti let.
Projekt profesionalizace AČR z roku 2002 dal armádě prozatím nejsilnější modernizační impuls v její novodobé historii a ve srovnání se vším co následovalo byl pojat s největší hloubkou a komplexností. Principy „Reformy 2002“ se začaly zpochybňovat po roce 2006, nikoliv věcně, ale především tím, že došlo k rotaci lidí na rozhodujících funkcích. Převládlo jiné chápání realit, snaha ukázat jak se to má dělat a zahazování diamantu. „Transformační dokument 2007“ byl zjednodušený na téma rušení záchranných útvarů, nerespektoval vnější faktory, které v té době na armádu již působily a opomíjel celé části vojenského systému. Následná technokratická opatření nastavující nová pravidla do tvorby struktur armády zastavila pohyb personálu v armádě a spustila proces jejího samovolného vylidňování. Přesně jak bylo předpokládáno. To se stalo i jedním ze zdůvodnění požadavku na seškrtání neobsazených míst a tím provedení zásadní reorganizace. „KRAČR“ byl jen odnoží toho samého. „Vize 2008“ obsahovala i některé zajímavé myšlenky, které by byly všeobecně velmi prospěšné pokud by byly realizovány a podpořeny v plánech. Dokument ztratil značně na své kredibilitě tím, že byl na poslední chvíli doplněn souborem konkrétních úkolů na rok 2009. Ty ale neměly s vizí jako takovou mnoho společného. Šlo o účely lokální povahy, které neměly ani úroveň taktickou, natož strategickou. Jediné, co tak vize ovlivnila, bylo OMDZ na příští rok a k dokumentu se prakticky nikdo neodkazuje. „Bílá kniha“ je od roku 2002 opět dokumentem, který je progresivní. Konečně, ocenili to i tvůrci výše uvedené studie, ke cti těch „skutečně několika málo“ lidí stojících za její tvorbou a těch kteří do ní dodali myšlenky. Ale jako i v jiných případech, praxe se ubírá svou cestou bez respektu k oficiálně přijatým strategickým dokumentům. Nízká úroveň závaznosti přijatých strategických dokumentů je snad jediné v čem jsme konzistentní. Bez toho, že bychom cokoliv smysluplně dokončili již byla na UNOB organizována diskuse k tvorbě „dlouhodobého výhledu“.
V první polovině 90.let strategická tělesa resortu obrany měla tendenci podceňovat kde koho a žila v zajetí myšlenek o tradiční výlučnosti České republiky v procesu integrace do NATO a evropských struktur. Dnes má Polsko MNC NE ve Štětíně, NATO JFTC v Bydhošti, 3 NSB v Bydhošti, NCIA SQ v Bydhošti, NCIA DepoEast v Bydhošti, MP COE v Bydhošti, 2 WZL v Bydhošti získalo certifikaci servisního centra pro F-16, PL SOFCOM v Krakově zanedlouho dosáhne certifikace jako komponentní velitelství NATO pro speciální operace, a podobně. Někdo by řekl, že my děláme co můžeme. Nikoliv. U nás již několik let čelíme názoru, že mezinárodní projekty „ujídají chleba českému vojákovi“. V delším časovém horizontu se to musí na integračním povědomí v armádě negativně projevit. Je to o strategické logice, která byla v diskusi již několikrát zmíněna – Ends, Ways, Means.
Domnívám se, že se zde bezpečnostní komunitě a teoretikům v této oblasti nabízí několik pozoruhodných témat k rozpracování. Rád bych si jednou něco na tato témata přečetl a dále se přiučil.
Přechodníky skutečně nevidím jako problém.:-)
Ad Jiří. Je těžké jít cestou „bodování“, když nakonec prohrajete na K.O. Už v roce 2004 se rozhodlo MO vrátit k pojetí toho, co se „znalo“ do r. 1990. Zkopíroval se mechanismus národohospodářského plánování, přičemž spousta mocenských prvků, která měla sílu je vynutit plán již dávno neexistovala: poslanecký výbor pro plán a rozpočet, přijetí plánu ve formě zákona, ústřední orgán pro plánování, metodika diktovaná zvenčí. To byl obrat o 180° a trochu to připomíná „romantismus“.
Pokud jde o pocit výlučnosti, ten byl oprávněný do další vlny rozšíření. Při přijetí ostatních zemí s podobným přístupem, jsme se mohli jevit výluční, ale když už byly součástí NATO země, které nesměrovaly k „západnímu“ standardu, tak jsme si začali říkat, že budeme dělat to, co dělají tyhle země. Že je to taky NATO standard. Místo přiblížení Západu, který byl považován za „nejlepší“, jsme se mu začali vzdalovat. Místo soutěže s nejlepším, jsme šli cestou být nejlepší v rámci nových zemí. Výsledkem je, že dnes jsme asi druzí za Polskem a tam asi zůstaneme, ikdyž bychom se chtěli dál propadat. Ta vůle dál propadat je ovšem děsivá.
Trochu opožděná poznámka k Jiřímu a k tvorbě nového Dlouhodobého výhledu: Zmiňována je vize z roku 2008, ale před ní bylo několik předchozích pracovních verzí, mezi nimi i dlouhodobá vize, zpracovaná pod taktovkou Oldy H. Myslím, že by se ušetřilo spoustu času, kdyby se aktualizovala na současné podmínky, protože je dobrým základem a bylo do ní (stejně jako do dalších verzí) investováno hodně úsilí řady lidí. V té době se ale nelíbil její vyšší detail informací, proto se změnilo zadání na dlouhodobou vizi.
To Anno: Děkuji za doplnění. Vím o těchto dokumentech. Stejně jako bylo vypracováno například sedm samostatných dílčích koncepcí pro jednotlivé oblasti, které dále rozvíjely „Reformu 2002“ a „Rozpracování….na změněný zdrojový rámec“ v roce 2003. Ještě i dnes jsou některé z nich podstatně kvalitnější, než to co je produkováno dnes, a přesně jak je řečeno, jsou zpracovány s mnohem vyšším stupněm detailu a tudíž i předpokladem lepší kontroly jejich implementace. K jejich zpracování byl totiž vydán pokyn „…aby si v následujících letech někdo nemohl dělat co chce a musel se přidržet dlouhodobých cílů.“ A v tom byl jejich problém. Mnoho bylo uděláno a jen velmi málo z toho těžíme.
K Jiřímu: jsem rád, že ještě pamětníci předchozí „strategické“ vlny nevymřeli. Jen jsem nesprávně uvedl, že šlo dlouhodobou vizi Oldy H. – v daném případě to byl ještě návrh právě dlouhodobého výhledu s následným impulsem ke změně na dlouhodobou vizi někdy koncem roku 2006. Tehdy se ještě předpokládalo i zpracování Strategie vyzbrojování. Dnes máme velmi obecný rozkaz MO pro plánování a přitom žádné schválené konkrétní dlouhodobější strategické záměry k plánování rozvoje klíčových schopností z hlediska akvizic, výzkumu a vývoje, natož mezinárodní spolupráce v těchto oblastech.