Konference o Bílé knize o obraně se zůčastnily desítky vojáků, úředníků, politiků a bezpečnostních expertů; Foto Olga Haladová, army.cz

V pondělí a v úterý proběhla ve zotavovně Měřín konference o Bílé knize (i proto jsem v posledních dnech OWOP zanedbával). Zúčastnila se jí téměř stovka lidí – vojáků, civilních zaměstnanců rezortu, politiků a zástupců bezpečnostní komunity. Jedním z témat byla i regionální spolupráce, takže dorazili i kolegové ze Slovenska.

Šlo o dosti zajímavou zkušenost. Otevřenost, s jakou vše proběhlo (dohoda byla jasná – myšlenky se citovat mohou, jejich autoři nikoli) byla naprosto fascinující. Samozřejmě, že otevřené pojmenovávání problémů a komunikace sama o sobě nic nevyřeší, ale je nezbytným předpokladem pro to, aby se věci posunuly dále. V posledních letech došlo k narušení řady procesů uvnitř resortu, což spolu s vnější nestabilitou přispělo k neutěšenému stavu v řadě věcí v ozbrojených silách.

Práce na Bílé knize jsou přibližně v polovině. Některá témata jsou poměrně dobře prodiskutovaná, jiná, obvykle ta nejcitlivější jsou stále předmětem debat. Nemohu být konkrétní ve věcech, které vás zajímají asi nejvíce, protože nechci své názory vydávat za názory ostatních, kteří na projektu pracují. Přesto vám zde vám nabízím pár poznámek (zdaleka ne vyčerpávající počet):

1. Názory na Bílou knihu jakoby vycházely ze dvou protichůdných přístupů. Panují vysoká očekávání, podle kterých tento koncepční materiál jasně popíše a vyřeší všechny neduhy, kterými trpí české ozbrojené síly. Obávám se toho, že ti, kteří něco podobného očekávají, musejí být zákonitě zklamáni. Bílá kniha stanoví principy, jejichž uvedení v život zlepší situaci. Nemá ambici do detailů popsat fungování ozbrojených sil. Obvykle rozděluji tento proces na tři části: první je vytvoření dokumentu, což sice není jednoduché, ale je to ta nejmenší část; tou mnohem větší je uvedení Bílé knihy v život a tou třetí, největší a hůře kontrolovatelnou je dlouhodobá udržitelnost. Nechci, aby předchozí věty zněly jako nějaká výmluva, jde spíše o realistický popis situace. Zajímavé je, že vysoká očekávání se snoubí s obrovskou skepsí, která je po předešlých zkušenostech pochopitelná, ale nesmí se proměnit v defétismus: stejně to dopadne špatně, proto nemá smysl se o cokoli pokoušet.
2. Systém může být tak dobrý a výkonný jen jak jsou dobří a výkonní lidé v něm. Základem je tedy nastavit pravidla takovým způsobem, aby byla podpořena konkurenceschopnost a minimalizována libovůle. Nový kariérní řád, o kterém bude Bílá kniha hovořit a který přijde v implementační fázi, by měl výše uvedené zajistit. Každý voják by měl od nástupu vědět, čeho může dosáhnout, pokud se bude v průběhu kariéry vzdělávat a získávat zkušenosti. Už si nemůžeme dovolit mrhat potenciálem a schopnostmi.
3. Vzdělávání by mělo naplňovat potřeby ozbrojených sil, mělo by být flexibilní a konkurenceschopné. To neznamená zlikvidovat to, co je, ale upravit, či rozšířit stávající možnosti. Například vyšší provázanost ozbrojených sil s civilním vzdělávacím systémem by obohatila obě části a zároveň by posílila linku mezi civilním a vojenským, která kvůli profesionalizaci oslabila.
4. Obranné plánování nikdy příliš nefungovalo, protože bylo poznamenáváno zásahy v zájmu toho, či onoho. V posledních letech se ovšem rozpadlo úplně. Bez kvalitního plánování nebude možné zlepšit situaci v resortu a zabránit plýtvání penězi. Plánovat se dá ovšem pouze, pokud jednotlivé složky spolupracují, nikoli se snaží ovládnout systém a diktovat podmínky ostatním.
5. Bez toho, aby byly zájmy celku povýšeny nad zájmy skupinové, se nedá očekávat úspěch. Realistický přistup je nezbytný – pokud se nevzdáme některých projektů, nebudeme schopni budovat kompaktní a akceschopné ozbrojené síly, které mohou přispívat k obraně země a spojenců. Pokud vyjdeme z politicko-vojenských ambicí tak, jak byly popisovány například ve Vojenské strategii 2008, a které stále nejsou naplněny, musíme dojít k závěru, že stále máme síly stále „příliš košaté“. Některá opatření budou možná bolestná a kritizovaná, ale bez nich budeme vydávat peníze zbytečně.
6. Jedním z problémů je mikromanagement. Řešení operačních problémů znemožňuje soustředění se na koncepční činnosti. To by přitom mělo být hlavním posláním centra. Je proto nutné posílit pravomoci a zároveň odpovědnost představitelů celků na nižších úrovních. Zároveň je ale nezbytné v některých oblastech zachovat centralizaci. Imperativem musí být efektivnost.
7. Ještě nás čeká debata o tom, zda postavení generálního štábu a jeho náčelníka tak, jak je upraveno zákonem 219/1999 Sb. (§ 7) je aktuální, či překonané. Jedná se o otázku, kterou si možná někteří kladou ze zcela praktických důvodů (moc, kontrola), ale která má i filozofické a společenské pozadí. Pokud se člověk podívá do zahraničí, příliš si nepomůže, protože i při zachování civilní kontroly fungují různé modely civilně-vojenského „spolunažívání“. Dilema se dá ale také redukovat následovně: Může ten, který velí a přebírá odpovědnost za každodenní chod systému (operativu) se zároveň plně věnovat koncepční činnosti?
8. Implementace narazí na řadu problémů, které mohou oslabovat jednotlivé principy a jejich naplňování. Bez vysvětlování, přesvědčování a kompromisů se nebude dát během příštích několika let dosáhnout žádoucích výsledků. Pořád bude ve vzduchu mnoho otázek. Ale bez toho, abychom se ptali „proč“, namísto „kdo“, „kdy“ a „kde“ se o mnoho dál neposuneme.
9. Tím nejvyšším principem je obrana této země a jejích bezpečnostních zájmů (se spojenci). Veškeré úsilí musí směřovat k naplnění tohoto principu. Vše, co k němu nepřispívá, musí být redukováno.