Před několika měsíci jsem psal o tom, že řada států má zájem na uranu z afrického Nigeru a že jedním z těchto států je Írán. Tehdy navštívil Niger bývalý prezident Mahmúd Ahmadínežád a vyjádřil svůj zájem o tuto radioaktivní surovinu. Odpovědí mu bylo, že se dá diskutovat o všem, ale obchod musí proběhnout podle mezinárodních pravidel. Nyní se objevila informace, že se Írán podle všeho domluvil s jinou problematickou zemí – Zimbabwe, kterou autoritářsky ovládá „prezident“ Mugabe (právě zahajuje sedmý prezidentský termín) na dodávce uranu.

Organizace spojených národů před něčím podobným varovala již před dvěma lety. Zimbabwe to tehdy odmítla (samotné memorandu mezi oběma zeměmi mělo být uzavřeno loni). Zásoby uranu na severovýchodě Zimbabwe spravuje čínská firma a vzhledem k tomu, v jakém stavu je ekonomika země a apetit Mugabeho a jeho blízkých, je zapotřebí prodávat. A Írán, který čelí mezinárodním sankcím – podobně jako Zimbabwe – má neustálý hlad po uranu „pro mírové účely“.

Vzhledem ke stavu pásu od Maroka až po Afghánistán, revolucím a antirevolucím, extremistům, animozitám mezi státy, sektami, kmeny a dalšími a množství zbraní od konvenčních po nekonvenčních, je riziko výbuchu – lokálního i regionálního – kvůli čemukoli, vysoké. Velké obavy vyvolává možnost použití jaderných zbraní. Například saúdskoarabský princ Turkí Fajsal navrhuje, aby se Střední východ stal oblastí bez zbraní hromadného ničení. Asi těžko jeho iniciativa dozná většího ohlasu. O totéž se totiž snaží řada organizací již desítky let a navíc Saúdská Arábie je jedním z důležitých hráčů v oblasti a snadno může být v podezření, že odzbrojením jiných sleduje  vlastní posílení.

Princův text hovoří o Izraeli a Íránu, jako o státech disponujících jadernými technologiemi a o hrozbách pro Střední východ. Saúdská Arábie je zatím zdrženlivá ve snahách získat jaderný potenciál pro výrobu zbraní. Nicméně z náznaků se dá vyčíst, že pokud Írán získá nekontrolovaně jaderné zbraně, Saúdská Arábie nebude příliš otálet. Zatím jeho zástupci tvrdí, že vytvoření zóny bez zbraní hromadného ničení je jediným způsobem, jak zabránit  jaderné válce.

Alas, the way in which the world community has so far dealt with nuclear non-proliferation is actually an incentive for countries in the area to proliferate. When Pakistan and India detonated their bombs they were met with sanctions. Yet, soon, both countries were not only relieved of these sanctions but both of them have been presented with lucrative nuclear deals that enhance their nuclear capabilities rather than curtail them. India has garnered American, French and Russian agreements to build reactors and acquire technical know how. Pakistan is receiving unknown levels of support from China.

Paradoxně to byl právě Írán, který v roce 1974 navrhoval spolu s Egyptem vytvoření zóny bez jaderných zbraní v oblasti. Od té doby sen o vytvoření zóny trvá. Mimochodem, dnes, čyřicet let poté je situace jiná a dá se říct, že kontrola nad jadernými arsenály je horší, než tehdy.