Příspěvky označené nuclear weapons
Nekonvenční válka s Íránem
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 14. 1. 2012
Eric Kenas z amerického námořnictva ukazuje delfína cvičeného k protiteroristickým operacím; Foto Illustrator Draftsman 1st Class Pierre G. Georges, US Navy
Tuto středu byl při výbuchu nastražené bomby zabit íránský jaderný vědec – čtvrtý za poslední dva roky. V souvislosti s tím, co se léta děje kolem íránského jaderného programu a co se v posledních měsících stupňuje do (zatím) slovních přestřelek se dá předpokládat, že za jeho smrtí asi nebude stát nějaká podzemní skupinka odporu proti vládcům v Teheránu. Šlo o docela profesionální práci – atentátníci na motocyklu předjeli vědcův Peugeot a na dveře připevnili zřejmě magnetickou bombu.
Jako první se, vcelku logicky, ukázalo na Izraelce, kteří jsou íránskými ambicemi, výzkumem a hrozbami ohroženi nejvíce. Ti obvykle podobné operace nekomentují, tentokrát se vyjádřil alespoň mluvčí izraelských ozbrojených sil brigádní generál Joav Mordechaj na Facebooku:
„I have no idea who targeted the Iranian scientist but I certainly don’t shed a tear.“
Pláče asi málokdo. Musím ovšem souhlasit s Conem Coughlinem, kterému vyšel v Telegraphu komentář s názvem The war with Iran has already begun. Právě zabití vědce a další manévry ukazují, že zatímco se neustále spekuluje o zahájení konvenční války, ta nekonvenční, která může být jak přípravou na útok, tak i snahou útoku se vyhnout, probíhá. Neochota pouštět se do dalšího velice nejistého dobrodružství po vyčerpávajících posledních deseti letech je jasně patrná.
Add to this the recent spate of mysterious attacks on other aspects of Iran’s nuclear programme – the Stuxnet virus that crippled the computer system, the explosion at Iran’s main missile research establishment that killed the country’s leading missile expert – and you see a pattern emerging of a carefully orchestrated campaign designed to cripple Iran’s nuclear aspirations which is proving highly effective.
And, so far as I am concerned, long may it continue. Far better to destroy the threat posed by Iran’s nuclear programme by stealth than risking the lives of young American and British servicemen in yet another conflict that nobody wants.
Jak už to ovšem tak bývá, záminkou pro konvenční operaci nemusí být vždy to, co je skloňovaným důvodem. Zástupnou příčinou v případě Íránu může být například uzavření Hormuzského průlivu, čímž před nedávnem Írán pohrozil. Spojené státy samozřejmě reagovaly na tuto výhrůžku podrážděně, protože pokud by se Teherán rozhodl otestovat připravenost především USA, nemohl by tento krok zůstat bez povšimnutí – především z ekonomických, ale i z prestižních důvodů.
Zatímco tedy Írán žene konflikt na hranu, testuje, kam až může zajít a snaží se vyprovokovat Izrael, na straně Západu je patrné, že se nikomu přímo v Íránu angažovat nechce. A není vůbec divu. Vládci v Teheránu se mohou snažit vyhýbat konfrontaci v Hormuzském průlivu například tím, že by jej zaminovali. Co by se dělo potom? Nebyla by to vůbec jednoduchá situace, i když by zcela jistě vyprovokovala mezinárodní odsouzení a možná i posvěcení nějaké akce. Jaké ale? Kdo by se jí účastnil? S jakými prostředky? Jaký by byl její cíl? Není to přesně to, čeho chce Írán dosáhnout?
V této souvislosti se už objevily úvahy o tom, že by mohli být v případě potřeby v Hormuzském průlivu nasazeni k vyhledávání min delfíni amerického námořnictva. Admirál Tim Keating v rozhovoru pro National Public Radio před pár dny řekl, že položení min je vyhlášením války, takže by se nějak reagovat mělo. A pak se zmínil o delfínech ve službách námořnictva.
KEATING: We’ve got dolphins. And how lovable is Flipper? But they are astounding in their ability to detect underwater objects.
BOWMAN: Dolphins were sent to the Persian Gulf as part of the American invasion force in Iraq.
KEATING: I’d rather not talk about whether we used them or not. They were present in theater.
BOWMAN: But you can’t say whether you used them or not.
KEATING: I’d rather not.
Podle některých informací má námořnictvo jenom v oblasti zálivu v San Diegu na osmdesát delfínů, kteří jsou vycvičeni k rozpoznávání min a jejich označování. Docela by mne zajímalo, kdyby už nasazeni byli, zda by se nevedlo více debat o ochraně zvířat, než o Íránu ostatně jsme to již jednou v omezené míře zažili v případě Iráku).
No strategic exigencies: A Nuke-Free World ahead?
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 1. 2011
A Standard Missile-3 (SM-3) is launched from the Japan Maritime Self-Defense Force destroyer JS Myoko (DDG 175) in a joint missile defense intercept test with the Missile Defense Agency in the Pacific Ocean (Oct. 28, 2009); U.S. Navy photo Courtesy of the Missile Defense Agency
When Ronald Reagan and Michael Gorbachev talked at the 1986 Reykjavik summit, the American representative said that the aim in the future will be to get the World disposed of the nuclear power. Journal Foreign Affairs published that Reagan’s performance was the dangerous result of “casual utopianism,” “indifferent preparation” and a lack of understanding of strategic “exigencies”.
Two decades later, Henry Kissinger said:
I do not believe we can do this as a demand by countries that have nuclear weapons to countries that do not.
Today — two decades after the Berlin Wall came down — the United States and Russia still have more than 20 000 nuclear weapons, thousands ready to launch within minutes. North Korea might use its nukes to “punish” the southern brothers and Iran is mastering the skills it needs to make its own.
In spotlight of the grand dilemma – are we closer to Fukuyama’s End of History and “victory of Freedom” – therefore no nukes are to be needed? Or is the Huntington’s Clash of Civilizations near future of the mankind? I assume we all found out after 9/11/01, that “the victory of Freedom” theory has experienced a major setback.
The decay of the only real superpower from the early years of the new century and the exchange of roles between Russia and China as the counterpart of the USA, has been considered the difference between the world of 1986, post-1990 and 2010.
Three levels of “the” solution
The first level of pondering outlined question: tension between USA and its counterpart on the world’s chessboard. After the ongoing final ratification of the new START and the NATO Lisbon summit in November 2010 it turned to be official that Russia has given up on the superpower role. Since the G-20, EU and UN do not make geostrategic decisions any more (or yet), everything weights on the shoulders of the G-2: Washington – Beijing.
New bilateral “game” is to be played between the two biggest geostrategic players. According to Fareed Zakaria – the liberal democracy will “probably” arrive in China within next decades. Since Uncle Sam’s Land desires to keep the world turning the democratic (e. q. liberal) way, in the meantime – till the Chinese reach the “full” democracy (what might never happen),it is natural to keep the power which is able to defend the values of such a world so – keep the N-weapons.
On the other hand, China has no interest in losing the nuclear position, especially in contrast with weak Russia, strengthening South Korea (recalling the 1953 Chinese march to Seoul) and economically strong Nippon. Clear answer is – there is no way any of those sides could voluntarily get rid of nuclear weapons. (Although, they might find a compromise on new “Chinese” START, which would make the next US president more “likeable” for the EU-US demos.) Need of having the Mutual Assured Destruction button will remain for next several decades on both sides, till the détenete will be brought up when the globalized need for resources will not be fought for, but negotiated. (Which is just an idealistic idea, more probably the WW III for resources is before the door of presence.)
The second level of insights on N-weapons is: Familiar “NATO-USA and Friends” (South Korea, Saudi Arabia and Japan) on one side, the “evil” states on the other one. Speaking of the local disputes – the Korean conflict and Iran controversy over the nuclear program bring the overpowering need to another perspective.
These smaller countries cannot compete with the NATO states in terms of conventional armies, therefore they would literally like to be able to use the Herman Kahn’s megadeath (term coined in 1953 by Herman Kahn to describe one million deaths) as a very negative PR move for the democratic countries dependant on the will of their demos. The idea of strong bilateral damage stemming from the unexpected use of nuclear power is far too sexy so there is no way of locking the use of it by signing papers. “Evil” states will do their best to get the N weapons and use them if they cannot be “heard” – the same pattern as for the fundamentalists.
As a consequence, the “NATO and Company” countries have to have a counter strike-ability of the same volume – the need of being able to destroy Pyongyang/Teheran or depositing the whole North Korean divisions within seconds have to be the difference-maker. In addition, it is significant to know that only Turkey and the USA have really Zobrazit další »
Jaderná energie pro všechny, jaderné zbraně pro nikoho…
Autor: Vojtěch Dohnal Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 24. 3. 2010
Vojtěch Dohnal je novým přispěvatelem na OWOP. S jeho texty byste se měli ode dneška setkávat častěji.
Šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Mohammed El Baradei; Foto IAEA
Přesně v takovémto duchu se má nést konference, která bude probíhat v Teheránu od 17. do 18. dubna, a kterou organizuje íránská vláda. Samozřejmě, jde o reakci na stále sílící tlak západních států proti íránským nukleárním ambicím. Pod íránskou taktovkou mají za pár týdnů odborníci ze šedesáti států debatovat zejména o porušování Smlouvy o nešíření jaderných zbraní (NPT). Název jasně napovídá, k čemu se „konference“ dobere a jaký bude její význam – nejčastější slovo bude „mír“, ale obohacování uranu nikdo neukončí.
Ostatně podobně se to má i se sankcemi kvůli nedodržování podmínek NPT ze strany Íránu. Jeho jaderný program je sice trnem v oku jiným státům, ale schválení sankcí je dosti citlivé. Každopádně, ať už to s nimi dodpadne jak chce, íránský ropný průmysl z toho vyjde s největší pravděpodobností nepošramocený. Pochybnost o uvalení embarga podporuje postoj Číny, která má jakožto stálý člen Rady bezpečnosti OSN právo veta. Ze slov nového čínského vyslance při OSN v Ženevě Che Ja-feje je cítit, jak moc se Číně do sankcí nechce:
„I can tell you honestly we don’t like sanctions,“ he said. „I think the door of compromise through negotiation, the door of diplomacy, is not closed,“ he added. „We need to exhaust every avenue before we decide on whether we should have new additional sanction measures.“
Che Ja-fej při své první schůzce po příletu do Ženevy opět zmínil plán Mezinárodní agentury pro atomovou energii (IAEA, MAAE) o výměně méně obohaceného uranu za klasické jaderné palivo užívané například i u nás v Temelíně. Tato výměna by pro Teherán samozřejmě nebyla nevýhodná a s jejím financováním by dopomohlo i OSN. Každopádně je to Čína, kdo bude rozhodovat a budoucnosti Íránského programu. A možností zase tolik nemá.
China has backed past resolutions on Iran, after working to cut measures that could threaten flows of oil and Chinese investments. In 2009, Iran was China’s third biggest source of imported crude oil, behind Angola and the top supplier Saudi Arabia. But Beijing must also weigh the views of Arab states, especially Saudi Arabia, which have shown growing impatience with Tehran. And He said that his government would not accept Iran gaining the capability to make nuclear weapons.
A-World
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 9. 3. 2010
Cvičení jednotky chemické, biologické a radiační ochrany ve výcvikovém středisku v Butlerville v Indianě (8. listopadu 2009); Foto Benjamin Faske, DoD
Je to pěkný sen – svět bez jaderných zbraní. Málokdo si nechal loni v dubnu ujít proslov amerického prezidenta Baracka Obamy v Praze se siluetou Hradu v pozadí. Poslouchat ho přímo na místě byl skvělý zážitek – Obama má skutečně neuvěřitelný dar řeči. Je to dar od Boha. I věční pochybovači jakoby na chvíli uvěřili, že se to může podařit, že tenhle svět může být lepší. Jistě, nedožijeme se toho, což americký prezident připustil, ale naše děti by mohly.
Hodinu poté bylo kouzlo pryč a člověk se začal ptát, co by to všechno obnášelo. Rozhodně nejde o nic jednoduchého. Hezky to ve svém posledním článku v The World Today shrnuje Michael Rühle, zástupce šéfa pro politické plánování NATO. Na jednu stranu Obamův plán vyžaduje ochotu snižovat vlastní jaderný arezenál (jít příkladem), prosazování přísné kontroly zbrojení a proliferace a na stranu druhou udržování amerických jaderných záruk pro desítky zemí. Svět se totiž nezměnil tak, jak bychom si přáli a jaderné odstrašení je stále jeho pilířem.
Washington’s nuclear policy thus faces a dilemma. In order to pursue long-term nonproliferation goals, the US and the other nuclear weapons states need to make a credible commitment to nuclear disarmament; yet the current nuclear reality requires credible US extended deterrence.
If the US were to reduce or even end its role as a nuclear protector, this could result in the largest wave of proliferation since the dawn of the nuclear era. That is why the US needs to take great care in phasing prospective nuclear reductions in such as way as not to cast doubt about its willingness and ability to keep the nuclear umbrella open.
Politika, kterou prosazuje Barack Obama tak může mít ještě horší důsledky, než nechat věci být. V současnosti je svět v případě jaderného odzbrojení ve schizofrenní situaci. A nejde jen o Baracka Obamu. Například, roste tlak v Západní Evropě, aby si Američané odvezli své zbývající jaderné zbraně domů. Ale, zvláště po ruském letním zájezdu do Gruzie před rokem a půl, jsou to především země na východním křídle NATO, které se Ruska obávají a žádají posílení záruk, včetně těch jaderných. Některé z nich by rozhodně nebyly proti, aby Američané na jejich území jaderné zbraně rozmístili.
V Asii je situace podobná – Japonci nejsou nadšení z Číny a Tchajwanci už vůbec ne. Pokud by byla jakkoli zpochybněna americká schopnost „přikrýt“ země, které mají pocit ohrožení, „jaderným deštníkem“, snadno se mohou stát jadernými. Asi největší malér je ale situace na Blízkém východě. Jaderný Írán může znamenat jaderné Turecko a otevřeně i Izrael a tak by se dalo pokračovat. Finální stabilita by pak spočívala v tom, že by všichni měli jaderné zbraně a tím bychom se vrátili zpátky do zlatých blokových 60.
Ono stát se „jadenrou velmocí“ nemusí být tak těžké, jak by se mohlo zdát. V jiném textu, tentokrát ve Spiegelu, to výstižně popisuje opět Michael Rühle. Stačí jenom dodržet jeho kuchařku a za pár let může být svět v šoku (Írán a Severní Korea mohou posloužit jako vhodné příklady). Zde je výběr několika kroků:
- First, begin developing a civilian nuclear program. Under the NPT, you are not only entitled to a civilian nuclear program, you may even ask for help from the IAEA.
- In order to run your secret military program, you need to buy a lot of stuff. Try to be discreet. Once you have raised suspicions, you will be put under international surveillance, and buying critical components will become much harder. Make sure you buy nuclear components from several sources so that you have backups in case one seller drops out.
- To be a credible nuclear power, you need appropriate systems to deliver your nuclear weapons. One method of delivery uses dual-capable carriers, such as aircraft and cruise missiles. They are not too difficult to purchase, but let us be honest: Ballistic missiles are the real thing. To obtain them, you do not have to work alone. If you designate your missile program as a „space launch“ program, other states can legally support you, just like Russia is doing in Iran.
- When deciding on warhead design, you can play it safe and simply buy some older Chinese or Pakistani designs. These designs have been in circulation for quite some time, and are readily available on CD-ROM.
- Once you have built a nuclear weapon, you may want to test it. Of course, you could get around testing by choosing a weapons design that does not require testing, like the first U.S. nuclear bomb from 1945.
Návod je to relativně jednoduchý, vyžaduje trpělivost, chytré manévrování a nějaké finance. A pak, pak už přijde na řadu pouze uspokojení z dobře namíchaného koktejlu. I když, i ten nejlepší koktejl může zahořknout:
A decline in relations with your neighbors is complemented by an increase in number of alliances against you. Does all this add up to a net gain? Well, perhaps not quite as good an outcome as you had initially hoped. But no one ever said that being a nuclear power is easy.
A jsme tam, kde jsme byli – plán A a 1/2
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 31. 1. 2010
Torpédoborec třídy Arleigh Burke USS Hopper (DDG 70) vybavený systémem Aegis při testu rakety SM-3; Foto U.S. Navy
Administrativa prezidenta Baracka Oabamy urychluje rozmisťování prvků protiraketové obrany v oblasti Perského zálivu. Samozřejmě kvůli Íráncům. „Námluvy“ s prezidentem Ahmanidežádem trvaly necelý rok, aby se zjistilo, že to s tím chlapíkem skutečně nejde, Bush-neBush. Podle listu The New York Times souhlasily nejméně čtyři arabské země v Perském zálivu s rozmístěním baterií Patriotů na svém území, v oblasti rovněž nepřetržitě operují lodě vybavené systémem Aegis amerického námořnictva.
Minulý rok v září jsem se v textu na OWOP ptal, jestli je nějaký plán B, pokud nevyjde sbližování s Íránem. Dodal jsem, že doufám, že to nebude zelená Izraelcům, aby spustili ohňostroj (což by věru nepomohlo vůbec ničemu). To, co se odehrává nyní je takový plán A a 1/2, protože to není plnohodnotná a dlouhodobější strategie, ale takové zadržování všech. Do jisté míry Íránu, ale hlavně Izraele („není důvod útočit, máme všechno pod kontrolou) a spřátelených arabských zemí – což ostatně jsou, pokud jde o Írán, prakticky všechny („není důvod se bát Íránu, máme všechno pod kontrolou“).
Šéf CENTCOMu, generál David Petraeus minulý týden nazval americký přístup v Zálivu moc pěkně: „bi-multi-lateralism“ (další slůvko do učebnic):
The United States works out a shared early warning agreement with a particular country, and then by integrating many bilateral arrangements, we achieve multi-lateral effects. That has actually worked quite well. You see it not only in shared early warning but also in a variety of different ballistic missile defense endeavors in counter-terror activities, a common operational picture, and on and on. You also see it in substantially increased arms sales, frankly, by countries in the region. One country alone, for example, last year I think it was $18 billion. That is a serious amount of investment in a tiny little country who has an air force that is better than the entire Iranian Air Force, I might add. Again, Iran is clearly seen as a very serious threat by those on the other side of the Gulf front, and indeed, it has been a catalyst for the implementation of the architecture that we envision and have now been trying to implement. It also includes, for example, eight Patriot missile boundaries, two in each of four countries, that weren’t there, U.S. Patriot boundaries that weren’t there say two years ago. Other countries have certainly increased their Patriot’s, a whole host of different systems, Aegis ballistic missile cruisers are in the Gulf at all times now.
…partly to take the temperature of the Israeli government and to review both economic and covert programs now under way against the Iranian program, according to officials familiar with the meeting. American officials argue that the willingness of Arab states to take the American emplacements, which usually come with a small deployment of American soldiers to operate, maintain and protect the equipment, illustrates the region’s growing unease about Iran’s ambitions and abilities.
Tance kolem íránského jaderného programu mi připoměly rubriku Think Again v posledním čísle časopisu Foreign Policy. Je tentokrát o jaderných zbraních a John Mueller trefně zpochybňuje tu myriádu obav, které v nás stále vyvolávají. Zvláště po nástupu prezidenta Baracka Obamy, který z nich udělal apokalyptickou hrozbu.
If the Iranians do break their solemn pledge not to develop nuclear weapons (perhaps in the event of an Israeli or U.S. airstrike on their facilities), they will surely find, like all other countries in our nuclear era, that the development has been a waste of time (it took Pakistan 28 years) and effort (is Pakistan, with its enduring paranoia about India and a growing jihadi threat, any safer today?).
To, co Mueller navrhuje se může skutečně zdát kacířské. Pokud se ale člověk zamyslí dvakrát, už tak kacířské mu to přijít nemusí. Respektive dojde k tomu, že stějně moc lepších jiných řešení není:
It is fine to apply diplomacy and bribery in an effort to dissuade those countries from pursuing nuclear weapons programs: We’d be doing them a favor, in fact. But, though it may be heresy to say so, the world can live with a nuclear Iran or North Korea, as it has lived now for 45 years with a nuclear China, a country once viewed as the ultimate rogue. If push eventually comes to shove in these areas, the solution will be a familiar one: to establish orderly deterrent and containment strategies and avoid the temptation to lash out mindlessly at phantom threats.
A co tedy s tím Íránem? Je plán B? (UPDATED)
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 9. 2009
Člověk se tak trochu ztrácí – je Írán nebezpečný, nebo není? A nebo jinak, byl nebezpečný, pak nebyl a teď znovu je? Zdánlivě hloupé, ale legitimní otázky. Léta se říkalo, že Írán je tím hlavním důvodem, proč se má stavět protiraketová obrana v Evropě. Pak se (letos v květnu) objevila studie EastWest Institute, která v závěrech snížila ohrožení z Íránu dříve prezentované administrativou George W. Bushe.
Tato studie samozřejmě nebyla hlavním důvodem, proč se prezident Barack Obama a jeho tým rozhodli změnit architekturu plánované protiraketové obrany. Nicméně neakutnost íránské hrozby byla jedním ze závažných argumentů pro přehodnocení postoje USA. Jakoby v odpověď, pár dnů po telefonátech do Prahy a Varšavy, prezident Obama oznámil, že Írán buduje další továrnu na obohacování uranu. Teherán to přiznal a pak zahájil každoroční cvičení s raketkama. V televizi to vypadalo náramně.
Od počátku bylo zdůvodňování rozšiřování protiraketového deštníku soustředěním se na Írán pochybné (v tom je navrhovaný Obamův robusnější a mobilnější štít mnohem lepší variantou než ten předchozí). Současný přístup Washingtonu s důrazem na spolupráci a diplomatický tlak je zajisté správný, ale nejsem si jist, po událostech posledních dnů a neochotě Ruska cokoli přislíbit a udělat, že to někam povede.
Doufám, že mají ve Washingtonu plán B. A že to není zelená Izraeli k zahájení ostrých střeleb. To by nebylo dobré. Stejně tak nikam nevedoucí by byla hra na kočku a myš – klasické sankce by přitom byly prvním krokem. Írán vzdoruje jednáním i diplomatickému tlaku léta. Proč by se mělo nyní něco změnit? Z toho vyplývá, že napomoci může pouze Rusko. Ale proč by to dělalo? Jednu z možných cest naznačuje Saúdská Arábie: koupíme od vás zbraně, ale, co kdybyste nedodali Íránu rakety?
Podle Financial Times se přesně o to Saúdové snaží. A nejde jen tak o ledajaký obchod – hovoří se o dvou miliardách dolarů rozšířených v blízké budoucnosti na sedm. V jeho rámci by Saúdská Arábie měla obdržet mimo jiné i nejnovější protiletadlový systém S-400 (Írán má přitom dostat „jen“ S-300; možná kacířská otázka by byla, jestli si Saúdové zaslouží tento systém více než Íránci, ale o tom jindy).
Russia has been under pressure from the US and several Middle Eastern states, including Saudi Arabia and Israel, not to go through with the sale of an earlier version of the same system, the S-300, to Tehran, first publicised by Iran in 2007. When Barack Obama, US president, visited Moscow in July, he reportedly sought assurances from Russian officials not to go through with the sale. Owning the system would give Iran an advanced air defence capability, and a big deterrent against an attack designed to knock out its nuclear facilities, which western governments believe are being used to try to manufacture a bomb. Ruslan Pukhov, director of the Center for Analysis of Strategies and Technologies in Moscow, which specialises in the arms industry, said the Saudi purchase appeared to be an incentive to kill the sale. “The US pressure is the stick, and a huge Saudi arms package is the carrot” for Russia not to deliver the system, he said.
Třeba to tak bude. Ale co když ne. Je nějaký plán B, znovu se ptám?
UPDATE: Podle utajené zprávyMezinárodní agentury pro atomovou energii má Írán dostatek informací pro to, aby mohl vyrobit funkční jadernou bombu. Tyto informace pocházejí jak ze zpravodajských zdrojů jednotlivých zemí, tak z vlastního šetření agentury OSN. Před dvěma lety američtí zpravodajci přišli s informací, že Írán v roce 2003 zastavil práce na atomové bombě. Nyní se Británie připojila k Francii, Německu a Izraeli a začala také závěr Američanů zpochybňovat s tím, že práce na bombě byly obnoveny. Mezinárodní agentura pro atomovou energii by měla provést inspekci v nedávno odhaleném komplexu, kde Írán obohacuje uran, 25. října. O několik dnů dříve, 19. října, by měly proběhnout další rozhovory mezi Íránem a Spojenými státy, Ruskem a Francií.
Jaderná Barma: Šílené? Vlastně zcela logické
Autor: Pavel Novotny Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 24. 7. 2009
Kolega Pavel Novotný z MF Dnes se uvolil, že pro OWOP napíše o ambicích Barmy/Myanmaru získat jaderné zbraně. A od koho jiného, než od Severokorejců, kteří si šířením jaderných a raketových technologií přivydělávají. Na první pohled se může zdát, že se nás to netýká. To je omyl, týká se nás to více, než by se mohlo zdát.
Toto je první příspěvek Pavla Novotného na OWOP.
Severokorejský příklad táhne. Barma*, jedna z nejhorších i nejcyničtějších diktatur světa, si zřejmě hodlá pořídit atomovou zbraň. Than Šwei, šéf barmské junty, velmi špatně nesl americké, respektive spojenecké invaze do Iráku a Afghánistánu. Zprávy z okruhu jeho blízkých říkají, že se podezřívavý, nevrlý, nedovzdělaný, nemocný a starý voják upřímně bojí útoku zvenčí. (Neoprávněně: USA nemá na Barmě valný strategický zájem; zbytek Západu je mluvý, ale slabý; Indie i Thajsko se s juntou naučilo žít; Čína pak nad vojáky dokonce drží zčásti ochrannou ruku).
Že se Barma spřátelila s bizarními, nebezpečnými ultrastalinisty z KLDR, je jisté. Obě diktatury spojuje vědomí toho, jakou moc získají se zvládnutým jaderným a raketovým programem. Je těžké sesadit tyrany, kteří drží prst na atomovém tlačítku. Takový tyran si může klást vyděračské podmínky a získanou, či spíše vynucenou pomoc rozdělit mezi prominenty: nikoliv náhodou vládci Barmy i KLDR nechali prosté občany v nouzi bez uzradění umírat jen proto, aby světu ukázali, jakou moc nad nimi mají**.
Svítá ale již i Američanům. Letos 30. června přinutili do Barmy směřující severokorejskou loď Kang Nam 1 k návratu domů. Co soudruzi z KLDR uniformovaným přátelům vezli? Ve zpravodajské komunitě se má zato, že i zařízení týkající se jaderného a raketového programu, které jsou – mimochodem – nejžádanějším, ba jediným hi-tech vývozním artiklem KLDR. Byť pro takovou dodávku neexistují přímé důkazy, jak dodávají skeptičtější analytici tajných služeb.
A kde by měl barmský zbrojní program probíhat? Paranoidní Than Šwei se rozhodl vybudovat v džungli nedaleko železniční trati i hlavní silniční tepny nové hlavní město s příznačným názvem Příbytek králů (Neipyijto). To má v budoucnu sloužit vládnoucí vojenské elitě jako dobře izolovaný a tedy dobře hájitelný opěrný bod pro případ, že by jeho poddaní ve městech povstali.
Zde také vzniká soustava podzemních tunelů a prostor. Ze snímků, které se dostaly do rukou exilovým Barmáncům část zpravodajců odhaduje, že právě tady by mohly barmské hrátky s atomem probíhat. Přičteme-li k tomu zprávy o pákistánských, v jaderném programu zběhlých vědcích, kteří měli již před lety najít útočiště v Barmě, na spekulace i obavy je zaděláno.
Hrozí tedy opravdu, že Barma získá z KLDR jaderný argument pro vlastní existenci? Že Asie zažije nukleární závod? Že si po Indii, Pákistánu, Číně a KLDR opatří ničivou zbraň třeba i Barma, Japonsko, či Indonésie? Těžko: analytici opakují, že pro barmské jaderné ambice neexistují přesvědčivé důkazy. Našli se i tací , kteří tvrdí, že Barma jen pokusnými jadernými balónky testuje náladu mezinárodního společenství. Že si připravuje vyjednavací pozici. Cynismus i diletanství, kterým barmští vojáci oplývají, však teorii o cílevědomé zahraniční politice junty znevěrohodňují.
Ať již je pravda jakákoliv, jeden Kim Čong-il světu stačí až až.
*Barma je v Česku obvykle užívaný, zažitý název pro Myanma(r). Nový název Myanma zavedli juntisté proto, že jméno Barma podle jejich soudu odkazuje na koloniální minulost, se kterou se noví vládci verbálně potýkají. Druhý důvod zní méně ideologicky: starý název odkazuje jen na obyvatele barmského původu (zhruba dvě třetiny populace), nikoliv na ostatní etnika.
**KLDR bojuje s hladomory dlouhodobě. I letos prvního července přinesly zpravodajské agentury varování, podle kterého stojí Severní Korea „krůček“ od tragedie. Co se týče Barmy, ta loni odmítla loni vpustit humanitární pomoc k Barmáncům, které zasáhl hurikánu Nagris. Vojenské jednotky pro sebe zabavovaly materiál, které obětem vezli sami Barmánci.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments