Zemřel generál Giap – strůjce vítězství nad Francouzi a Američany
V pátek zemřel v nemocnici v Hanoji jeden z velitelů, kteří značně ovlivnili tvář vojenské strategie ve 20. století – vietnamský generál Vo Nguyen Giap. Dá se říct, že byl asi nejvýznamnější postavou třicetileté války ve Vietnamu. V roce 1954 jeho jednotky porazily Francouze u Dien Bien Phu, což nakonec vedlo ke stažení francouzských jednotek z Indočíny a ukončení jejich koloniální vlády. V době ofenzívy Tet, v roce 1968, která se považuje za jednu ze zlomových během americko-vietnamské války, byl už ministrem obrany (sám se ji nezúčastnil, byl v té době v Budapešti).
Je nutné dodat, že Tet nebyl vítěznou bitvou vietnamských regulérních a partyzánských sil. Někdy se dokonce uvádí, že Tet byl koncem Vietkongu. Nicméně, jak už to v partyzánských (povstaleckých, insurgency) válkách bývá, nejde jen o taktická vítězství, ale o vítězství strategické, k němuž cesta vede po krůčkách, za nemalých ztrát, trpělivosti a dokazování, že jsou povstalci schopni zasáhnout nepřítele kdykoli a kdekoli.
A toho si byl generál Giap, mimo jiné poctivý žák revolucionáře a stratéga Mao Ce-tunga, dobře vědom. Čas hraje vždy pro povstalce. Platí i to, co řekl Mao Ce-tung: „Povstalec je jako ryba v moři rolníků“. A pokud toto moře nevyschne (jinými slovy, pokud místní obyvatelstvo nepřestane povstalcům poskytovat podporu), pak mají revolucionáři vyhráno. Výhodou jsou pro ně především vítězství politická, respektive psychologická. A tak Tet byl sice vítězstvím amerických sil, ale ukázal jejich zranitelnost a to, že Jižní Vietnam – zvláště hlavní město – pod kontrolou zdaleka nemají, což nevyhnutelně vedlo (a vždy vede) k otázkám o smyslu angažovanosti a od těchto otázek je krůček ke stažení, respektive k porážce.
Syn rolníka Vo Nguyen Giap byl pro všechny, kteří se rozhodli s ním v jeho domovině měřit síly, těžkým soupeřem. Do podzemního hnutí vstoupil již ve svých 14 letech a stal se členem Ho Či-minova komunistického hnutí. Bojoval proti Japoncům, stáhnul se do Číny, pak válčil s Francouzi a nakonec s Američany. Na počátku 80. let, tedy jen několik roků po stažení amerických sil, pádu Saigonu a sjednocení Vietnamu se ocitl na vedlejší koleji. Možná nadneseně se dá říct, že ho jeho země potřebovala ve válkách, v míru už tolik ne.
Generál Giap napsal několik knih o vojenské strategii. Byl skutečně vášnivým studentem a měl skvělý přehled. Dalo by se dlouho hovořit a psát o bitvách, kterými prošel, o vítězstvích i porážkách, ze kterých si dokázal brát ponaučení a proto stál nakonec na vítězné straně (zde je nutné ovšem zdůraznit, že bojoval pouze ve „výhodě“ domácího prostředí; nikdy tedy neotestoval své schopnosti mimo Vietnam).
Dobrým dokreslením předchozích slov je bitva v údolí La Drang, respektive to, co z porážky dokázal Giap vyvodit. Následující části jsou z článku jednoho ze skvělých válečných reportérů Josepha Gallowaye, který vyšel v U. S. News & World Report 29. října 1990, tedy 25 let po bitvě v údolí La Drang. Té se Galloway jako novinář zúčastnil a byl za záchranu zraněných vojáků oceněn Bronzovou hvězdou.
Bitva v údolí La Drang byla prvním velkým střetnutím amerických sil s vietnamskou regulérní armádou (325-B divize pod velením generála Giapa). USA tehdy ve větší míře využily vrtulníků pro transport vojáků na a z bojiště. Vietnamci byli v přesile 7:1, a přesto dokázali Američané tři dny odolávat jejich útokům ve vlnách. Nakonec se generál Giap stáhnul a na bojišti zůstalo na dva tisíce Vietnamců a 234 Američanů. Hodnocení bitvy bylo ovšem rozdílné a jak se ukázalo, správněji ji vyhodnotil právě generál Giap.
Ve Washingtonu převládlo přesvědčení, že porážka vietnamských sil je potvrzením správnosti využití „vzdušné kavalerie“ a taktiky „najdi a znič“. Čtyři dny po bitvě poslal velitel amerických sil generál Westmoreland do Washingtonu zprávu, že nyní čelí konvenční válce a že jediní, kteří se mohou postavit Vietnamcům, jsou Američané. O deset let později bylo jasné, jak moc se zmýlil. Generál Giap hodnotil střetnutí v La Drang jinak:
After La Drang battle we concluded that we could fight and win against cavalry troops… We had a strategy of people’s war. You had tactics, and it takes very decisive tactics to win a strategic victory. You planned to use the cavalry tactics as your strategy to win the war. If we could defeat your tactics – your helicopters – then we could defeat your strategy.
Generál Giap posílal miliony lidí na smrt. Nebyl jednoznačnou osobností. Nicméně napomohl k porážce tří velmocí – Japonska, Francie a Spojených států. Z vojenského hlediska zanechal nesmazatelný otisk mezi vojevůdci minulého století.
Výborný článek. Generál Giap byl dobrým velitelem především proto, že měl silně vyvinutou schopnost učit se z chyb svých i svých nepřátel. Ještě něco málo přes rok před jeho nejslavnější bitvou u Dien Bien Phu byl na hlavu poražen francouzskou taktikou „výsadkového ježku“ nedaleko Hanoje s mnohatisícovými ztrátami. Rok poté svou taktiku výrazně modifikoval, zatímco Francouzi ne…
Přesto mi nedá neotřít se o zde zmíněný citát Mao Ce-tunga: „Povstalec je jako ryba v moři rolníků“. Jedním z problémů Američanů ve Vietnamu bylo, že nikdy nepochopili pozadí války v celé jeho šíři. Nejprve to viděli prizmatem konvenčního konfliktu ala Korea, dnes má zase každý z nich na jazyku jen Vietcong. Přitom válku ve Vietnamu nakonec vyhrály tankové divize NVA při Jarní ofenzívě…
Ono to totiž je málo kdy je jen jedno nebo druhé. Mimochodem z historie mě napadá jen jeden jediný případ, kdy povstalci dokázali zvítězit bez silné pomoci z vnějšku. A Čína ani Vietnam to rozhodně nebyly…
Drtivá většina povstaleckých hnutí je poražena, tolik k neporazitelnosti fenoménu insurgency…
Ivo, mohu se zeptat, které povstalce máte na mysli?
Že by Kubánce Fidela Castra? :-)
To by bylo zajímavé srovnání mezi generálem Giapem a Castrem. Jen si myslím, že Gaip by to dal na Kubě levou zadní, ale Fidel ve Vietnamu ani omylem.
To J.D. …docela zvláštní srovnání Giapa s Castrem. :-D :-D
Každopádně Giap byl jeden z mála co se dokázal hodně poučit i z vlastních nezdarů, možná i tím, že dostal k nápravě dostatek příležitostí.
To přece není o porovnání Giapa s Castrem :-) minimálně ten první neměl vousy, ale o reakci na Iva:
Mimochodem z historie mě napadá jen jeden jediný případ, kdy povstalci dokázali zvítězit bez silné pomoci z vnějšku.
A nejsem si jistý s Giapem na Kubě.. G. byl armádní generál.. a FC velel povstalcům..
Komunistická strana v Nepálu byla povstaleckým hnutí, které fungovalo přes deset let, než komunistická strana vyhrála volby a od roku 2008 vede vládu… O žádné hmatatelné podpoře ze strany zahraničních států nevím, byť to vyloučit samozřejmě nelze.
Ad 121 BAT)
Přesně případ Kuby jsem měl na mysli :-). Jsem teď na cvičení = proto ta prodleva, ale ihned naprostý souhlas.
Ad J.D.)
Je to sice ahistorické srovnání, ale přesto se ho dopustím. Zatímco přístup aplikovaný ve Vietnamu (modifikovaný maoistický přístup) se s úspěchem podařilo aplikovat i jinde, předtím i potom, tak přístup uplatněný na Kubě („Foco“) se už úspěšně zopakovat nepodařilo. Přístup Foco a maostický je rozdílný nejenom v ideologii, ale především v operačních metodách (byť jsou to formálně obě komunistické gerily). Přestože se Kubánci o Foco snažili tu v Africe, tu v jižní Americe, pokaždé s tím samým výsledkem.
Kuba byla unikátní v mnoha ohledech, ale především v tom, že je to jediný případ povstaleckého hnutí, kdy se partyzáni majoritně vyzbrojovali od svých nepřátel. U vše ostatních případů je to zpravidla PR nemajíci s realitou nic společného… To bylo samozřejmě umožněno totální neschopností vládního vojska, které nechtěně sloužilo jako zbrojnice Fidelovým silám. (Mimochodem Fidel uspěl až na podruhé, poprvé skončil ve vězení, byl však neprozřetelně amnestován …)
Ad Pet Z.)
Přiznám se, že Nepál je poněku oblast mého zájmu, ale je možné že zapojení jiných hráčů tam nebylo významné. Ale dost by mne překvapilo, kdyby nebylo žádné. Nenapadá mne případ, kdyby Čína tak či onak neovlivňovala maoistické hnutí ve své oblasti zájmu – Vietnam, Laos, Kambodža… Překvapilo by mne, kdyby Nepál byla výjimka potvrzující pravidlo.
Zní to logicky, že? Ale nezapomeň, že ČLR v 70. letech, není ČLR nyní a způsoby prosazovní vlivu jsou značně odlišné. Žádnou zmínku o čínském vlivu jsem nenašel, nejblíže tomu byla zmínka o zájmu pákistánské ISI o tuto oblast z důvodu „obklíčení Indie“, ale byl to indický zdroj, takže kdo ví.
http://www.satp.org/satporgtp/countries/nepal/terroristoutfits/index.html
Ivo + Petr. Z.: at uz bohuzel nebo bohudiky, byva historie a realita mnohem slozitejsi. Ackoli jsem se usilovne snazil, nenasel jsem nic jineho, nez co nasel Petr. Z. A to si rikam, ze uz vzhledem k historickym reminiscencim na ponizeni Indie ze strany Ciny v roce 62, je opravdu Indie silne motivovana, aby vzhledem ke svym problemum s maiostickymi gerilami mohla ukazovat prstickem do Ciny.
Jinak prave indicti Naxalite nebo gerily Komunisticke strany Filipin (New People’s Army) jsou prikladem vcelku uspesneho koristniho sebevyzbrojovani, zejmeny ti Filipnci.
Nota bene predstava, ze by maoisty mela podporovat a vyzbrojovat Cina, nemusi byt tak automaticka, jak se zda. Angolska UNITA podporovana JAR a Zapadem se sveho casu hlasila k maoismu. (Mimochodem MPLA proproriovana Sovety a Kubou dnes v Angole vladne.)
Rada elementu v ramci Contras, podporovanych USA v Latinske americe, se take hlasila k maoismu.