Hrozba polovičatosti – Rusko a Irák, Ukrajina a Kurdistán

Image from french illustrator Édouard Zier of knight Vivien during the battle of Aliscans, for the book Futurs Chevaliers

Image from french illustrator Édouard Zier of knight Vivien during the battle of Aliscans, for the book „Futurs Chevaliers“; via Wikimedia Commons

Vzpomínám si na jeden moment z léta 2008. Přijeli jsme tehdy, několik českých novinářů, do gruzínského města Gori, které bylo stále ještě gruzínské, i když v něm již mnoho gruzínských vojáků nebylo. Uprchli před ruskými vojsky po přestřelkách v Jižní Osetii. Projížděli jsme městem až k jedné z opuštěných základen a najednou se ocitli v koloně ruské těžké techniky. Rusové stáli u oné základny a odnášeli vše, co se odnést dalo. Zastavili jsme se u nich a snažili se sehnat velitele na rozhovor. Někteří z vojáků byli poměrně nepříjemní a jasně nám dali najevo, že s námi žádný důstojník mluvit nebude.

Prý jeli z Čečenska, až dorazili do Gori. O situaci toho moc nevěděli. A když pak začali střílet na kontrolním stanovišti po jednom autu, jehož osádka se nechovala asi tak, jak si představovali, nasedli jsme do našeho taxi a odjeli do města. Tam se balily zbytky gruzínských sil, například vojenští doktoři v nemocnici. Posléze se začalo střílet v ulicích, jak do města vstoupily polovojenské jednotky Osetinců a dalších, kteří měli velký rabovací apetit. Gori bylo ruské. Zajímavé bylo, že rusové v Gori vůbec být neměli a oficiálně vlastně ani nebyli. Moskva přiznala přítomnost svých vojáků ve městě až druhý den, do té doby jakoby neexistovali a všechno jakoby běželo normálně. Když jsme z Gori odjížděli, město uzavřely kontrolní stanoviště. Jen málo informací se dostalo ven.

Tak jen poslední dny kroutím hlavou, když koukám na to, co Kreml říká o neexistenci ruských vojáků na Ukrajině. Stejná strategie jako tehdy a stejně jako tehdy na tvrzení Kremlu skáče mnoho lidí, když uvažují o tom, jestli tohle už je to zlo, nebo zda ještě chvíli můžeme čekat, jestli to náhodou nebude převlečené dobro. Divím se opatrnickému postoji k Rusku premiéra Sobotky, divím se úřednickému postoji k vyzbrojování Kurdů, oproti třeba takovému Německu a nechápu, jak je možné, že ohrožení vnímáme jinak než naši sousedé Poláci.

Abych byl jasnější, problém by nebyl v tom, či onom postoji, ale v polovičatosti. Jistě, dopad sankcí je obojaký a jistě, sankce jsou eskalací konfliktu. Na druhou stranu jsou jasným signálem nesouhlasu s činy druhého a mohou mít dopad, i když jen na státy bohaté a otevřené, což Rusko stále – i přes úsilí Vladimira Putina – je. Nyní se láme chleba. Putinovi stačí vydržet do zimy a pak bude zase ve výhodě on. Nezastaví se na Ukrajině, pokud nebude muset. A to by měl být cíl. Sankce samy chování nějaké země nezmění, ale v kombinaci s vhodnými dalšími nástroji od diplomatických až po odstrašování vojenské pomohou.

Ne nadarmo se ovšem říká: nevyhrožuj ničím, co nejsi ochotný udělat. Pokud tedy uvaluji sankce a snažím se někoho odstrašit, jinými slovy jej odradit od nějakých kroků, nemohu zároveň o tom pochybovat, nemohu říkat, že si nejdřív musím spočítat, jestli to, co chci podniknout, mě nebude náhodou stát příliš, a pokud nebude, pak se do toho pustím. Může to připomínat raný středověk a vztah rytířů a kupců, či měšťanů, kterými prvně jmenovaný (a s ním část tehdejší společnosti) pohrdali. Rytířský étos obětování se, cti a etiky byl neslučitelný s počítáním, kolotočem získávání peněz, lichvou a obavami ze ztráty majetku. Jak píše Aron J. Gurevič ve sborníku Středověký člověk a jeho svět:

Měšťana, dokonce i bohatého kupce, urození lidé přehlíželi, rytířskou udatnost od něho nikdo neočekával. V očích urozených rytířů a dam je kupec pakáž, ubožák.

Nechci vyvolávat duchy minulosti, ostatně obroušené a upravené našimi výklady historie, jen je to pro mě metaforou pro to, co člověk může vidět dnes. Jestliže chci počítat peníze, nemohu se tvářit jako rytíř. Jestliže se chci tvářit odhodlaně a udatně, nemohu v ruce žmoulat bílou vlajku. Jestliže se chci tvářit čestně, nemohu se chovat zbaběle. Problém tedy nemusí být ani v tom, že se Česká republika nechce připojit k embargu a trestat Rusko – to je čistě věc politiky a rozhodnutí exekutivy kontrolované legislativou -, ale v tom, že tak činí polovičatě. Spirála sankcí či odvet totiž způsobí vždy škodu, v jakékoli fázi. V nějakém okamžiku je ovšem čestnější podstoupit nepohodlí a riziko, než se třást v koutku.

Tím spíš, že doufání v návrat toho, co jsme zažívali od 90. let minulého století je liché. Náš vztah s Ruskem už nikdy nebude takový, jaký byl tehdy, respektive v jaký jsme doufali, že bude. Namísto toho snažit se zachránit to, co nikdy nebylo, by bylo lepší přemýšlet o tom, jaké bude naše místo v tom, co bude – v multipolárním světě soutěživých velmocí.

Podobná polovičatost se ostatně projevila několikrát i při našem postoji vůči Severoatlantické alianci, která je jedinou pojistkou naší bezpečnosti za ještě přijatelnou cenu. Vylučování rozmisťování spojeneckých vojáků a základen na našem území, aniž by něco takového někdo požadoval, je jeden příklad. Dalším je dohadování se o výdajích na obranu v dalších letech. Premiér Sobotka chce, aby v pěti šesti letech dosáhly výdaje na obranu 1,4 % HDP. Příští rok tedy správně prosadil navýšení rozpočtu ze stávajících necelých 42 miliard korun na 43,5 miliardy korun, aby ovšem záhy ministerstvo financí navrhlo ve střednědobém rozpočtovém výhledu na rok 2016 43,7 a na 2017 44 miliardy. Premiér míní a úředníci na ministerstvu financí mění. Při rostoucí ekonomice se tímto tempem 1,4 % HDP asi nedosáhne. Nu, snad to tak nedopadne, ale signály jsou to docela zajímavé.

Posledním příkladem polovičatosti je, jak jsme se vypořádali s bojem Kurdů proti bojovníkům Islámského státu. Značná část světa se shodla na tom, že Kurdům je nutné pomoci a někteří tak činí dosti vehementně. Nakonec i to již zmíněné Německo, které se vždy drží zpět. Česká vláda minulý týden podnikla na první pohled chválihodný krok – odsouhlasila dar Kurdistánu sestávající se z nábojů do útočných pušek, kulometů, ručních protitankových granátů a obranných granátů. Dodávka tohoto daru ovšem podléhala jeho schválení iráckým ministerstvem zahraničí, respektive vládou v Bagdádu.

V praxi to znamená, že jakákoli další pomoc Kurdům je přímo navázaná na souhlas Bagdádu, který rozhodně nebude chtít to, co odmítal doposud, tedy slušně vyzbrojit kurdské vojáky. Logicky, riziko rozpadu Iráku je vysoké a s vykrvácenými Kurdy se spolužije lépe, než s těmi silnými. Tedy za normální situace, ale nyní vykrvácení Kurdové rozhodně neznamenají silnější Irák. To, co Kurdové potřebují nejvíc, jsou těžké zbraně. Přímo do Kurdistánu se ovšem budou dodávat jen těžko, ostatně podobně jako zbraně lehké, pokud někdo neuzná certifikát konečného uživatele Irbíl (Kurdistán) a nevydá firmám příslušné licenční povolení pro vývoz.

Jsem zvědav, jestli někdo Ministerstvo zahraničí přesvědčí, že povolení vývozu lehkých i těžkých zbraní do Kurdistánu je v zájmu České republiky a NATO, nebo jestli se to nechá zas tak plynout, protože vlastně už jsme dali dost. A darem. Jak rytířské…

P. S. Nebylo dnes nahodou kulaté výročí začátku nějaké hodně velké války? Jak příznačné…

45 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

45 Comments

  • Profilový obrázek
    bark
    2. 9. 2014, 8:13

    – vyzbrojování pešmerg je dobrý nápad, ale uvědomte si, že politická nekonzistence západní diplomacie tomu moc nepomáhá. Samostatný Kurdistán by měl být realitou…a změnit tak realitu po I.sv. válce. Ale NIKDO na Západě to ve skutečnosti nechce a náš postoj je značně liceměrný. Důvodem je důležitost člena NATO – Turecka.

    My ani neumíme přinutit Turecko, aby se chovala ke Kurdům jako ke skutečné menšině (najděte si výraz *horský Turek*).

    Největší míru svobody a autonomie jim poskytl Assad v Sýrii, proti němuž bojujeme.
    Autonomie v Iráku dosáhli víceméně navzdory námi dosazené irácké vládě a vlastními silami – a to museli během druhé války v Zálivu čelit turecké příhraniční invazi (s pomocí Britů). O tom se moc nepíše. Navíc většina podpory iráckým Kurdům jde od námi proklínaného Íránu, ale to je jiná kapitola.

    Musíte si tuto schizofrenii uvědomit, abychom došli ke správným závěrům.

    – co se týká ruských operací…tento typ operací se naučili od nás. Poučili se. Hodně pokročili od brutálních přímých invazí v Afghánistánu a Čečensku.
    Nyní používají stejný způsob, jako byl např. na naší straně Salvador nebo Panama…nebo Sýrie (tam bylo více západních *poradců* na straně povstalců, než kdy bylo ruských vojáků v *Novorosii* – také nepřiznaně a de iure nelegálně) a to nemluvím o centrech pro výcvik a vyzbrojování v Jordánsku. A nakonec naši chráněnci použili sarin.

    Chápejte, nehájím ruský postup – a otevřeně – je to náš nepřítel. Ale nedivmě se, že používají proti nám naši vlastní medicínu – tím myslím naše postupy a metodiku. Že je naše reakce zmatečná a nemáme rozumnou obranu, je jasné a do očí bijící.

    REPLY
    • Profilový obrázek
      ptaksedivak@bark
      3. 9. 2014, 12:35

      …Chápejte, nehájím ruský postup – a otevřeně – je to náš nepřítel…

      Kdo Vám dal právo hovořit za většinu občanů ČR, kteří si střet s Ruskem ( vojenský nebo ekonomický ) NEPŘEJÍ!

      REPLY
  • Profilový obrázek
    Honza
    2. 9. 2014, 9:29

    pohrdání měšťany a obchodníky evropskou šlechtou bylo dáno socioekonomickými faktory. Obchodníci (především židovští) byli zdrojem financí pro nejednu výpravu. Benátští kupci (skrze svého papeže) diktovali šlechtě Evropy.
    Například v Japonsku byl pro obchodníky sepsán kodex ne nepodobý kodexu bushido (hledejte shimai soshitso testament).

    Vyzbrojováním Kurdů podkopáváme dva naše existující spojence, Turecko a Irák. Je záležitostí naší diplomacie, aby u těchto států prosazovala větší autonomii pro Kurdy.

    Jako Čech byste snad neměl podléhat mediální masáži a za začátek WW2 byste mohl/měl považovat zřízení Protektorátu, nebo Anschluss Rakouska.

    Jinak ovšem polovičatost a opatrnictví patří k tradicím naší politiky, vždyť právě opatrnictví bylo důvodem proč takovou dobu byly našimi expedičními silami „chemici“ a „nemocnice“

    domnívám se, že Evropa by měla přestat hledět na to, jak si ti kteří morituri říkají (peshmerga, fedayeen, všichni jsou na smrt jdoucí) a měla by pragmaticky vyzbrojovat ty, kdo jsou schopni udržet status quo. v cokoliv lepšího v severní africe nebo blízkém východě můžeme totiž pouze planě doufat.

    Ruské nepopírání nepřítomnosti ruských vojsk na Ukrajině nám jen v plné nahotě ukazuje, jak například Česká republika zaspala dobu, vezouc se na vlně speciálních operací. Na konflikty střední intenzity a na boj se speciálními silami kompetentního protivníka se NATO mělo připravovat už od okamžiku, kdy US začaly mluvit o stažení z Afghanistanu. Toto je způsob boje, na který by měly být připravovány naše aktivní zálohy. ne patrolování v poušti a objímání se s domorodci při čajových dýcháncích.

    REPLY
    • Profilový obrázek
      ptaksedivak@Honza
      3. 9. 2014, 12:41

      O jakých AZ mluvíte? O těch několika desítkách co se setkává na těch několika „cvičení“ pořádaných KVV nebo útvary samými? Kde jsou ty stovky a tisíce AZ, proklamovaných gen. Šedivým a BK?
      OS RF čítají cca 1 600 000 osob + 6 000 000 mobilizačních záloh. Existuje nějaký ekvivalent na evropském bojišti, který lze postavit proti?

      REPLY
      • Profilový obrázek
        Honza@ptaksedivak
        4. 9. 2014, 10:22

        mluvím o těch AZ které mnozí už už vidí doplňovat naše řadové jednotky v Afghanistanu nebo jinde. o těch AZ které jsou tak dokonalé že mohou se čtvrtinovým nasazením plnohodnotně nahradit řadové jednotky. ano, mluvím o tom scifi.
        Nicméně i ty AZ které nyní máme, by se měly dle mého názoru cvičit a používat.

        REPLY
        • Profilový obrázek
          ptaksedivak@Honza
          4. 9. 2014, 20:09

          Souhlasím, ale měl by je už někdo začít efektivně koordinovat

          REPLY
          • Profilový obrázek
            veteran@ptaksedivak
            13. 9. 2014, 18:02

            Jako kdo je bude koordinovat? Člověk, který to dělá teď? Kam dokoordinoval Krumlov…..?
            Málokdy se zapojím do diskuse, ale dovolím si malinko parafrázovat jeden můj oblíbený citát: „Sarkozy není de Gaulle, Merkelová není Adenauer či Kohl“ a já přidám „Cirok není Sornas, Klinovský či Blahna“.

            REPLY
    • Profilový obrázek
      František Šulc@Honza
      5. 9. 2014, 11:24

      Dovolím si doplnit, nešlo primárně o socioekonomické faktory, ale především o vliv církve a tehdejší křesťanské společnosti, která považovala lichvu a hromadění peněz obecně za vážný hřích. Z toho pramenilo ono pohrdání, které se u rytířstva ještě prohlubovalo tím, že smysl života byl v něčem jiném – v boji a smrti. Samozřejmě vím, že tato věta je knižním ideálem, nicméně tento ideál předávaný v příbězích měl poměrně slušný vliv na populaci, zvláště ve městech. To mimo jiné vedlo k tomu, že zbohatlí obchodníci/mešťané toužili po získání titulů a provdání/oženění dcer a synů se šlechtou (většinou se to dařilo u té zchudlé).

      A na okraj, například tehdejší kupci si zasluhovali spíše obdiv, než pohrdání. Aby vydělali, často museli čelit většímu nebezpečí na zemi i na moři, než kdy čelili někteří rytíři.

      REPLY
  • Profilový obrázek
    Pepa
    2. 9. 2014, 13:53

    Ne Krymu nepodobná situace záboru území na Ukrajině jasně ukazuje, že Rusko je zase světovou velmocí z doby Studené války a chce si udržet za každou cenu sféru vlivu ve státech bývalého Sovětského svazu pro zajištění vlastní bezpečnosti a obrany proti vývozu „západní“ demokracie do zemí ve svém okolí. Otázkou je, zda má na to právo. Z pohledu zastánce „západní“ demokracie určitě ne, z pohledu zastánce národní ruské hrdosti určitě ano. Slabost Gorbačeva a Jelcina dovedly Sovětský svaz k rozpadu pod pozlátkem ekonomické prosperity a blahobytu. Ale to nejsou jediná kritéria spokojenosti obyvatel různých zemí a Ruska zejména. Nahrazení uvedených politiků Putinem a Medveděvem vedlo ke změně hodnot uznávaných ruskou společností a vyústilo v trend obnovení národní hrdosti příslušníka světové velmoci. Je to dobře nebo špatně? Na to si musí každý odpovědět sám. Výše uváděné přehmaty a neúspěchy Američanů jasně ukazují nestrannému pozorovateli, že ne vše je „zlaté co se třpytí!.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    • Profilový obrázek
      • Profilový obrázek
        ptaksedivak@Toledo
        3. 9. 2014, 13:06

        Tak již web, na němž je článek uveřejněn hovoří za vše. Ale jinak slušný článek. Je třeba si začít lízat rány a i takto je to možné.
        Iluze, že se dodávkami amerických zbraní na UKR podaří situaci zvrátit, je falešná. Kongres může dodat tanků, děl, ručních zbraní kolik chce, ovšem podstatou je lidský faktor a bez ukrajinské armády, kde není odvaha a zájem bojovat, neonacistické bojůvky tzv. Národná gardy stav na bojišti nezvrátí.
        Pád Mariupolu se dá očekávat řádově v hodinách, neboť bojovníkům DNR nestojí nic v cestě – tím bude UKR odříznuta od Azovksého moře. Z kotle u Ilovajsku humanitárním koridorem prošlo jen několik stovek ozbrojenců ATO, kteří se ovšem dle svého tvrzení „vyvazovali z obklíčení bojem“…
        Domnívám se, že celá operace ATO je ukončena a to se za cenu obrovských ztrát jak lidských ( civilní oběti ostřelování měst a vesnic ukrajinskou armádou + ztráty celých praporů a brigád ukrajinské armády – viz. 30.mb kompletně zničená ve dnech 12.-13.srpna ), tak materiálních (poškozená/zničená infrastruktura, vojenská technika ukořistěná nebo přímo UKR vojáky opuštěná či předaná ). Země je rozvrácená národnostně a ekonomicky, armáda zničena, ptám se co bude dál? Je tu ještě prostor pro dialog? Co lze dát na stůl? Federalizaci UKR? Samostatnost Luhagansku a Doněcku jako Novoruska?

        Quo vadis Ukrajino?

        REPLY
        • Profilový obrázek
          Aleš Čížek@ptaksedivak
          3. 9. 2014, 17:59

          Ukrajina si nikam, zůstává tím, čím vždy byla, zemí „na hranici“.

          Celou situaci vidím jen jako další epizodu v pokračující konfrontaci mezi USA a Ruskem. Evidentně si část elit v USA stále myslí, že to je ta správná strategie. Obávám se však, že je již za hranicí své efektivnosti a rozšíření NATO do stávajích hranic bylo a je udržitelným maximem. Další tlak na Rusko již vede jen k jeho stále prudším reakcím a komplikuje se tak, ne-li přímo pohřbívá, možnost pragmatické spolupráce tam, kde by byla velmi žádoucí.

          Jediným dosavadním jasným vítězem krize je tak Čína, která po letech složitých jednání s Ruskem nakonec dostala svůj NatGas deal. A možná ještě trochu global shipping, pokud budou dodávky z EU nahrazeny dovozem z Číny, Jižní Afriky a Jižní Ameriky.

          Uvidíme, jak se bude situace vyvíjet nyní, když Rusové Ukrajince v dílčím střetnutí porazili a zárověň (velmi pravděpodobně to byli oni) provedli velmi sofistikovaný kybernetický útok na přinejmenším jednu americkou banku (JP Morgan Chase)

          REPLY
  • Profilový obrázek
    civil
    4. 9. 2014, 13:20

    Není proč se divit opatrnému přístupu k Rusku premiéra Sobotky.Stejně opatrně si počínají i větší a mocnější státy jako např. Francie.
    Proč vnímáme ohrožení Ruskem jinak než Polsko nebo pobaltské státy protože nemáme s Ruskem společnou hranici.Faktor naší výhodné polohy nejen vůči Rusku bych zdůraznil.
    I Německo dodává Kurdům zatím jen munici a lehké zbraně.Po likvidaci českého zbrojního průmyslu můžem z těžkých zbraní dodávat leda desítky let staré vykopávky z armádních přebytků a zásob.

    REPLY

Nejnovější komentáře