Příspěvky označené Czech Republic
Až si sedne prach
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 30. 5. 2010
Volby dopadly bezesporu zajímavě. Jde o zemětřesení, které ukončuje dvacetiletí určitého typu politiky. V tuto chvíli si sedá prach a jsem hodně zvědavý, zda skutečně dojde k hlubokým změnám, ve které doufali voliči, nebo jestli i nadále bude politiku kontrolovat byznys, či oni kmotři, jak je nazval Mirek Topolánek, kteří zevnitř rozežírali ODS (a nejen ji).
Do sněmovny se dostalo mnoho nových tváří a díky protestním hlasům mají slušné zisky TOP 09 a Věci veřejné. Prvně jmenovaná strana nepředstavuje ale ani tak nic nového. Preferenční hlasy ukázaly víru lidí v knížete Schwarzenberga. Ovšem ten, kdo skutečně stranu i byznys kolem řídí je Miroslav Kalousek, člověk který mimo jiné obhajoval onu obří zakázku na likvidaci ekologických škod a také, jak si zajisté všichni vzpomeneme, se mimo jiné proslavil jako ekonomický náměstek na ministerstvu obrany (jak se vypráví, muž, který hodně rozhodl, ale nic nepodepsal – zajisté to je pouze nadsázka). Pokud člověka zajímají bezpečnostní záležitosti, nemůže opominout ani další postavu – bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou.
Jedinou relativní neznámou tak zůstávají Věci veřejné. Když jsem psal o jejich programu, kroutil jsem hlavou. A myslím, že budeme kroutit hlavou zanedlouho všichni, tedy pokud bude mít Radek John a jeho experti větší vliv na politiku v této zemi. Nechci to rozvádět, dnešní představení v Otázkách Václava Moravce bylo moc pěkné.
Byť v současnosti probíhají rozhovory mezi ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými a všichni předpokládají, že koaliční vládu budou sestavovat tyto tři strany, nemusí to tak dopadnout, a když dopadne, nemusí to vydržet. Dá se totiž předpokládat, že to nebude dlouho trvat a půda mezi Věcmi veřejnými a TOP 09 se propadne a z oslav bude čtyřletý bolehlav. Miroslav Kalousek se nemůže s Radkem Johnem snést, pokud John bude mít tendenci koukat mu pod prsty a, nedej Bože, mu mluvit do kšeftů. I když, Věci veřejné jsou strana, kterou si založil byznys, tak možná dojde nakonec k rozdělení teritorií.
Co se týče obrany, je jasné, že to nebude pro nikoho významnější téma. Tedy kromě peněz, které by se mohly dát odčerpat. Radek John během svého dnešního představení u Václava Moravce, mimo jiné řekl, že není naivka, aby za každou cenu prosazoval v tomto období sloučení ministerstev vnitra a obrany. Jen tak dál. Seškrtání peněz se ovšem nevzdává. V programu je 15 miliard, v debatách se objevilo 10 miliard.
Byť například „civil“ v komentářích tento nápad přivítal, protože alespoň se díky tomu vojáci naučí šetřit, já to nevítám vůbec. Ne proto, že by se nedalo šetřit (i když v případě české armády by to bylo už za hranou) a někdy by to nebylo očistné, ale proto, že si „experti“ Radka Johna (nebo on sám) naslinili akorát tak prst a vyplivli do větru sumu. To, že nejde o nic propracovanějšího, svědčí i ochota toto číslo měnit, jak se hodí. Pokud se má v armádním rozpočtu škrtat musí se tak dít promyšleně a nikoli populisticky – vezmeme deset miliard z jedné kapitoly a přesuneme je do druhé s efektem limitně se blížícím nule.
Problém není v tom, že by se nedalo v ozbrojených silách škrtat. Problém je v tom, že jakékoli rozhodnutí má hluboký dopad na budoucnost. Pokud chceme škrtat, je nutné si jasně říct, co nechceme, co nepotřebujeme a co naopak od českých ozbrojených sil budeme požadovat. A to co nejkonkrétněji, protože za málo peněz je málo muziky a to se nedá změnit ani silnou vůlí. Stavět armádu není jako nakupovat auta pro firmu, plány se nedají bez velkých ztrát měnit z roku na rok. Důrazně bych také varoval před nápadem stavět ozbrojené síly „na Afghánistán“, nebo na „boj proti terorismu“, jak navrhovala strana jednoho jezevce. Bez analýzy se budeme motat v kruhu, těžko reagovat události a jenom vyhazovat peníze.
Jsem dosti zvědavý, kdo dostane obranu na starosti, která strana si tento rezort uzme (popravdě, bude to trochu z nouze ctnost). Nebude to mít jednoduché, protože tlak na pokladnu bude velký. V pátek měl Pavel Šuba na Nově reportáž o dalších škrtech. Prý se na ministerstvu financí hovoří o tom, že by armáda měla přijít příští rok o pět miliard korun. Ministr Barták v reportáži říkal, že už požádal podřízené o návrhy, kde by se dalo škrtat.
Pokud to nový ministr bude myslet s obranou vážně a nebude v zajetí lobbistů a kmotrů, pozastaví tendry, které se pozastavit dají, nechá provést audity, zadá analýzu, ze které by mělo vyplynout, kam by měly české ozbrojené síly směřovat a zahájí debatu s ostatními stranami zastoupenými v parlamentu. Z té by měly vyplynout dohody, takže by se každé dva roky kompletně neměnil rámec, ve kterém má armáda působit. Bude mít ale úkolů mnohem víc – třeba zkrotit vojenské zpravodajství a podobně. Celkem je toho strašně moc. Možná až příliš na jednoho člověka v době více než nejisté.
Programy z pohledu bezpečnosti – bída na druhou (část 2.)
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 27. 5. 2010
TOP 09: Ježek v kleci pro pokročilé
Obranná politika je v dokumentu, tvářícím se jako programové prohlášení vlády, ukrytá pod zahraniční politikou. Strana chce vycházet ze zájmů České republiky, primárně bezpečnostních a ekonomických. Klíčem je členství v NATO a EU. Bezpečnostní prostředí je složité, takže Česko musí hodně spolupracovat se spojenci a partnery. Primárním úkolem aliance je obrana společných zájmů jejích členů a proto by měl být v nové strategické koncepci potvrzen závazek společné obrany (na Washingtonskou smlouvu se dá nová série razítek – kdo nechce věřit, stejně neuvěří). Mise sehrávají důležitou roli. Evropskou unii považuje TOP 09 „za záruku existence českého státu v Evropě“.
Česká republika má zájmy ve východní Evropě, západním Balkánu a sdílí politiku NATO v Afghánistánu, Pákistánu a Íránu. Obranná politika je neoddělitelná od zahraniční, protože pojmenovává „účel a smysl existence ozbrojených sil jako významného prvku spojeneckých ozbrojených sil“ (to je věru konstrukce…) Zvýšit se má počet nasaditelných sil „při zachování současného celkového počtu jejich příslušníků“ (to je takový ježek v kleci pro pokročilé).
Za podmínku obranné účinnosti považuje vláda kromě moderního výcviku, výzbroje a výstroje také vědomí občanské odpovědnosti příslušníků armády. O jeho posílení bude vláda dbát při prosazování aktualizace dnes již zastaralých strategických bezpečnostních a obranných dokumentů a při prosazování nového služebního zákona pro příslušníky ozbrojených sil. Snaha prosadit maximální otevřenost a srozumitelnost všech významných strategických rozhodnutí ministerstva obrany a generálního štábu, včetně výběrových řízení při vyhledávání dodavatelů pro ministerstvo obrany a armádu, bude jedním z prvořadých cílů vlády v této oblasti… Vláda sníží počet funkcí na generálním štábu a ministerstvu obrany tak, aby to odpovídalo celkovému nevysokému počtu příslušníků ozbrojených sil.
Věci veřejné: Proženeme vám pérka, všem
Tato protestní a populistická stranička se prezentuje spolu s KDU-ČSL zřejmě nejpropracovanějším, respektive nejkonkrétnějším programem v oblasti bezpečnosti. To není tak špatné. Pročítat se jím ale znamená docela dobré procvičení krční páteře – tolik je tam hloupostí. Strana chce třeba budovat komplexní a celostní systém bezpečnosti, jehož řídící složky budou důsledně spolupracovat (popření jednoho z principů fungování byrokracie; hodně štěstí) a:
Sloučení ministerstev obrany a vnitra pod jedno ministerstvo bezpečnosti, v jehož rámci by došlo také ke sloučení určitých sekcí a odborů, ke zkvalitnění práce a minimalizaci zdvojených pravomocí. Protože v dnešní době již nelze rozdělovat nebezpečí na vnitřní a vnější, nelze mít dva (ne)spolupracující ministry; je potřeba, aby docházelo k rychlým rozhodnutím týkajících se hrozeb, které ohrožují Českou republiku. Velká část dnešního ministerstva obrany by byla podřazena pod Generální štáb Armády ČR. Agenda veřejné správy spadající dnes pod ministerstvo vnitra by připadla pod Ministerstvo pro místní rozvoj.
To je třeba jeden z velkých nesmyslů. Dobře, zlepšení spolupráce, zamezení dublování, či efektivnější nasazování prvků bezpečnostního systému, je pochopitelné, ale slučování těchto dvou ministerstev? Ještě, že se to nestane – vláda bude přece jenom koaliční… Vypracování bezpečnostní strategie není tak špatné, spíše je smutné, že se na to musí upozorňovat, když by měla být novelizována každé dva roky. Podkapitola „Vnější bezpečnost“ začíná také moc pěkně:
Pro zajištění vnější bezpečnosti se budeme soustředit na reformu armády, jejíž rozpočet chceme dramaticky snížit (až o 15 miliard). Na základě dnešních bezpečnostních hrozeb a rizik došlo ke změně klíčových úkolů armády. Původně primární úkol armády, zabezpečení suverenity země před napadením, není dnes v případě České republiky tolik aktuální.
Můj rychlý propočet zní – zbylo by jen tak tak na platy, i kdyby se naplnilo přání ještě větší specializace – zrušení tankistů (kteří jsou už stejně skoro zrušení) a dělostřelců (Artura někomu budeme muset darovat, třeba Afgháncům?). Nepomohlo by asi ani snížení velitelských stupňů ze tří na dva (to se nejspíš dříve nebo později stejně stane) a „dramatické snížení“ civilních osob pracujících na ministerstvu a generálním štábu. Moc jsem nepochopil také, jak se má výrazně ušetřit tím, že se odkoupí JAS-39 Gripen. Mají být sjednány výrazně lepší podmínky pro Českou republiku a hlavně sníženy výdaje s provozem (do toho je započítaný třeba i mid-life upgrade?)
Jenom dodám, že Veci veřejné staví na snížení korupce a transparentnosti, čímž by se měly ušetřit nemalé peníze. To by i mohlo klapnout, jde ale o to, kolik to třeba v armádě může přinést – záviset to totiž bude na budoucích investicích a když se ministerstva sloučí a zároveň se obraně sebere 15 miliard, na investice moc nezbude…
KDU-ČSL: Život v bezpečí; jak na to…

Když už se člověk dostane na stranu 31 programu KDU-ČSL, který je „o tom lepším v nás“ nalezne kapitolu „Život v bezpečí“. Mimo jiné se dočte, že armáda má být spolehlivá a efektivní. Klíčem úspěchu je členství v NATO/EU. Armáda má být součástí systému a má se účastnit misí. V této části mě zaujala jedna věta:
Politická reprezentace České republiky věnovala armádě zatím jen okrajovou pozornost, z čehož vyplývají stále se prohlubující problémy
• ve schopnostech pružně reagovat na složité situace zejména náročných podmínek zahraničních misí v Afghánistánu;
• v opožděných řešeních vyžadujících nákladné investice, při nichž reagujeme jen na okamžitou (rozpočtovou) situaci;
• v narůstající ztrátě jednotnosti výzbroje;
• v nižší efektivnosti vynakládaných financí a jejich účinnosti na její modernizaci a výkonnost.
Kolik bylo lidoveckých ministrů obrany? Docela dost. To je docela výsměch a to i v případě, když nebudeme do lidoveckých ministrů počítat Vlastu Parkanovou, která zběhla k Top 09. Kdo tedy nevěnoval pozornost? Že to bylo těžké? Hm, to už tak v politice bývá. Pak, v pasáži „Jak na to“ následuje věta, u které se musí člověk s pamětí rozesmát:
Budeme usilovat o to, aby byl dokončen audit skutečného současného stavu resortu Ministerstva obrany ČR. Na jeho základě bude navrženo zjednodušení organizační struktury resortu MO a Armády ČR tak, aby její velikost odpovídala současným možnostem ČR a zároveň umožnila rozvoj armády po odeznění ekonomické krize. Vše při respektování již přijatých obranných závazků, nebo jejich modifikace.
Nebyla to náhodou Vlasta Parkanová, která nechala zarazit, respektive upravit a vyšumět jeden audit, který spustil Jiří Šedivý? Jedna šance byla a nedopadlo to dobře. Zbytek „Jak na to“ není příliš překvapivý ani špatný – redukce všeho možného, zachování kapacit, mise, spolupráce s akademickou bezpečnostní komunitou (jedna z věcí, kterou okamžitě podepíši), výběrová řízení a transparentnost a pak obvyklá úlitba – podpora českému obrannému průmyslu.
Co se týče zahraniční politiky je podobně jako u ODS smrsknutá do ekonomicko-unijně-ekonomického balíčku plus lidská práva. Pročítání této pasáže mi připomnělo nedávné vystoupení Cyrila Svobody na ministerstvu zahraničí na sympoziu o české zahraniční politice, které organizoval Ústav mezinárodních vztahů. Jeho oblíbená slova: Když já jsem byl ministr zahraničí… rozhodně vylepšovala náladu v obecenstvu.
Strana Práv Občanů ZEMANOVCI: Last and Least

Jestli někdo měl někdy v této zemi „gule“, byl to Miloš Zeman. Nesouhlasil jsem s ním tolikrát, že by to vydalo na knihu, ale přesto mám pro něj určitou slabost. Je to jestřáb, který zastíní jestřáby typu Saši Vondry. Jeho bonmoty jsou vtipné a trefné. A doma bych ho mít nechtěl.
Tato nevolitelná strana má program krátký a jasný. Co se týče bezpečnosti, dovolím si ocitovat celou inkriminovanou pasáž:
Považujeme za nutné, aby se profesionální česká armáda soustředila především na boj proti mezinárodnímu terorismu a aby byly omezeny výdaje na ty armádní činnosti, které s tímto posláním nesouvisí, s výjimkou účasti armády v Integrovaném záchranném systému.
A máte to. Doufám, že tento dvoudílný výběr oceníte. Sám pro sebe jsem došel po pročtení „reprezentativních dokumentů“ našich budoucích zákonodárců a vládních představitelů k jednomu poznání: Hlavně se při volbách neřiď tím, co tě zajímá, to bys nemohl volit. Hledej jinde, třeba v přemítání o sociálních dávkách, nebo o zdravotnictví. To má perspektivu…
Programy z pohledu bezpečnosti – bída na druhou (část 1.)
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 26. 5. 2010

Řekl jsem si, že není od věci podívat se na programy politických stran z hlediska bezpečnosti/zahraniční politiky. Koho bych volil, pokud bych měl na srdci jenom tuto oblast? A věru pohled do stran, které mají šanci, je tristní. A zdá se, že čím je to strana významnější, tím je to horší.
Jistě, uvedená otázka je hodně přitažená za vlasy. O amerických prezidentských volbách se říká, že je hlavním tématem domácí politika, ale pak prezident ve funkci tráví většinu času řešením zahraniční politiky. České volby jsou o domácí politice a i následný výkon moci není o ničem jiném. Je to logické, dané vahou česka v systému. Co si budeme nalhávat…
Ale přesto, od roku 1995 Česká republika byla dosti aktivní v zahraničních operacích, což sebou samozřejmě nese i zahraničněpolitické zviditelnění, závazky a zvýšení přirozené váhy. Takže by se dalo čekat, že se tento fakt, patnáct let po prvních krůčcích (samozřejmě, dal by se počítat i ten první a důležitý v první válce v Zálivu v letech 1990-91 a říkat 20 let), se nějak promítne do stranických programů, což je jeden z přímých komunikačních nástrojů politiků.
Promítá se, samozřejmě, ale povětšinou v obecných frázích, které neznamenají vůbec nic. Chápu, že programy, podobně jako oficiální strategie, musejí být dostatečně obecné, aby byly a) přijatelné a b) umožňovaly později reagovat téměř na cokoli a nesouhlas mohl být umlčen odkazem na obecné formulace v dokumentu.
Tento pohled je byrokraticko-politický, protože zcela vystihuje přání byrokracie (víme co děláme, hlavně nám do toho nekecejte) a politiků (hlavně mně s tím už neotravujte). Děkuji za něj jednomu kamarádovi (vidíš Jiří, že jsem si jej vzal k srdci), ale ne zcela se ním stále ztotožňuji. Myslím, že jistá míra konkrétnosti (jdoucí za výroky typu budeme dobrý spojenec, budeme bojovat proti terorismu) je nejenom nutná, ale hlavně férová, byť poté může exekutorům přidělávat vrásky.
Nyní tedy nabízím mé hodnocení segmentů programů vybraných politických stran i s komentářem (řazeno +/- podle preferencí).
ČSSD: Kdo hledá, ten (ne)najde
V programu zveřejněném na stránkách této strany se zájemce musí prolistovat až k bodu číslo 14, který se nazývá „V zahraniční politice“ (samostatná kapitola o armádě není nadohled). Sestává se ze čtyř odstavců, kde se píše o „konsenzuální zahraniční politice“, řešení „globálních problémů“ spolu s partnery, prioritním zájmu zajišťovat „vnitřní i vnější bezpečnost“ a „mezinárodní bezpečnost“ a zapojování české armády do „mezinárodních misí NATO a EU“ (kde je OSN? Jan Kavan nebyl přítomen?). Pak je jediná konkrétní věc – „Trváme na odmítnutí projektu protiraketové obrany USA na území ČR“. To je ale už poněkud zastaralé, ale budiž.
Člověk se musí prolistovat dál, na stranu 31, kde je kapitola s názvem Evropská společnost – mírová, sjednocená a demokratická (brrrrrrr; to je klišé). Zde je napsáno, že preventivní diplomacie a předcházení konfliktům je důležité, stejně jako dodržování mezinárodního práva, že je politika síly špatná a že celosvětové nukleární odzbrojení Baracka Obamy si zaslouží podporu.
Evropské aktivity v zahraniční a bezpečnostní oblasti jsou důležité, abychom byli schopni čelit hrozbám vycházejícím z regionálních válečných konfliktů, rozpadajících se států, oteplování atd. A pokud už by byla použita síla, má se pozornost okamžitě upřít na humanitární a rozvojovou pomoc a civilní rekonstrukci. Základem je princip lidské bezpečnosti).
Nadále budeme podporovat v souladu s našimi závazky zapojení ČR a její armády do mezinárodních vojenských misí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Připravíme Národní strategii ČR pro působení Armády ČR v zahraničních operacích. Postupně budeme omezovat naši misi v Afghánistánu. V souladu se záměry NATO budeme omezovat vojenskou přítomnost v této zemi a předávat odpovědnost za její bezpečnost afghánským bezpečnostním silám. Armádu nechceme mít pouze pro zahraniční mise, ale i pro obranu a ochranu území ČR.
Tolik „velký“ volební program ČSSD. Co s ozbrojenými silami se z něj člověk nedozví. Ale abych byl fér, o trošku více je v Oranžové knize, která má dataci z konce ledna, k té se ale prokliká jen fajnšmekr. Zvídavější si ještě všimnou, že vedle volebního programu na internetových stránkách je Střednědobý program ČSSD. Na první pohled je mnohem obsáhlejší a konkrétnější. A skutečně. Třeba odstavec po mezititulku „Ozbrojené síly“ v kapitole „Branná a vojenská politika“ začíná slovy:
Jsme přesvědčeni, že současné ozbrojené síly České republiky tvořené početnými vojsky a množstvím techniky a zásob již neodpovídají potřebám 21. století. Jsou příliš velké, ale málo efektivní.
Dobrá, řekne si čtenář. Proč ne. Pokud ale pokračuje v čtení, čeká ho nejedno překvapení. Třeba se dozví, že:
Komplexní změny v ozbrojených silách České republiky vidíme v horizontu několika let. Do roku 2006 vybudujeme profesionální armádu, ve které již nebudou vojáci základní služby. Dojde ke snížení počtu vojáků a občanských zaměstnanců. Celkově by armáda měla mít do 35 000 profesionálních vojáků a maximálně 10 000 občanských zaměstnanců… Zásadní reformu armády ukončíme v roce 2010…
Tomu se říká zapomenutý program. A skutečně tomu tak musí být, protože text začíná slovy:
V parlamentních volbách v roce 1998 dosáhla česká sociální demokracie největšího úspěchu za celou svou existenci po roce 1918.
Dokument datovaný není, ale vzhledem k tomu, že na jiném místě se píše, že máme šanci v roce 2004 vstoupit do EU, mohl být vytvořen tak před deseti lety. A pak si stěžujte, že politici kašlou na aktualizaci strategických dokumentů.
ODS: Konflikty jsou jiné, musíme být READY
Této straně se budu věnovat na menším prostoru. Nikoli proto, že by její programový dokument byl v lepším stavu, ale proto, že je v něm toho pomálu. Asi stejně jako u ČSSD, ale na stránkách chybí kvíz v podobně střednědobého programu z roku 1992. Místo toho se tam dají nalézt veselé „Rathoviny“ a vážné „Bendloviny“ (to je ale pitomost), či anketa: Kdo by byl podle vás lepší premiér? (Překvapivě vede Petr Nečas nad Jiřím Paroubkem, kterému to naklikal, tipuji, Jaroslav Tvrdík.)
Pak najednou vykoukne úplně dole malý nápis: „Program ke stažení“. Otevřou se programové dokumenty, kde je nutné nalézt „Řešení která pomáhají – Volební program ODS – kompletní znění“. Má 52 stran, ale neděste se, je v něm hodně, hodně obrázků. Je tam i kapitola „Obrana“. Volič se dozví, že „Bezpečnostní prostředí 21. století vyžaduje komplexní řešení hrozeb“, že ODS dává přednost politickým prostředkům před silovými, že jsou důležité spojenecké závazky a v podkapitole „Posilování transatlantické vazby“ se třeba objeví blablabla:
ODS bude usilovat o to, aby Česká republika zůstala důvěryhodným, spolehlivým a především respektovaným spojencem v NATO a partnerem v EU. A to přesto, že česká spolehlivost k partnerům utrpěla kvůli zbabělosti a populismu Paroubkovy ČSSD velkou újmu.
Co se zahraničních operací týče, ODS s nimi počítá a to nejenom pod hlavičkou NATO, EU, ale i OSN. Charakter ozbrojených konfliktů se totiž zásadně změnil, vojenské konflikty se neomezují jen na místo vzniku, válečný střet má charakter globálního konfliktu a teroristické organizace „jsou schopné vyvolat teror kdekoli na světě“ (zní to jako z Občanské nauky pro pátou třídu).
Pak přichází tolik očekávaná podkapitola „Transformace a modernizace ozbrojených sil“. Včetně nadpisu čítá 73 slov. Trochu málo na to, že šéf ODS byl po léta největším stranickým expertem na obranu a často se k ní vyjadřoval a že má strana v současnosti i dosti (dosti) aktivního ministra obrany. Ale k dokumentu. Je prý nutné pokračovat v transformaci (kdy už to skončí? To budeme transformovat ještě další 20 let?) a modernizaci ozbrojených sil:
A to tak, aby byly dlouhodobě udržitelné a schopné nasazení na velké vzdálenosti, prakticky kdekoliv na planetě. Za samozřejmé pokládáme, že všechny kapacity ozbrojených sil budou v případě potřeby schopny podpořit integrovaný záchranný systém ČR a Policii ČR při živelních katastrofách, například povodních nebo sněhových kalamitách.
Co k tomu dodat: Halóóó, proberte se, je rok 2010, výdaje na obranu klesají kontinuálně už přes deset let, v kase zeje díra a vy se tváříte, jako by se nic nedělo. No, a pak už je jenom douška o tom, že protiraketová obrana ano, pokud budou Američané ještě chtít. Když člověk listuje dál a přežije zahraniční politiku pro zemědělce (spravedlivější dotace z EU, přesměrování plošných dotací z EU atd.), tak přijdou „Zahraniční vztahy“.
Kapitola správně identifikuje, že dnešní prostředí je „charakteristické určitou redistribucí moci doprovázenou relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie“. Autoři neopomenou dodat, že EU má problém s prosazováním reforem. Odpovědí ODS na výzvy musí proto být „cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu.“
Pak následují podkapitoly, které netřeba rozebírat, jsou naplněny dle očekávání: Transatlantická vazba, Liberalizace světového obchodu, ODS a Evropská unie, Alternativa k evropskému federalismu, Proti protekcionismu a regulacím, Rozšiřování EU, Ekonomická diplomacie, Rozvojová spolupráce, ČR a Rusko, Lidská práva a Image ČR ve světě. Je to takové ekonomicko-unijně-ekonomické plus lidská práva. To je ale komplikovaný svět…
Kdo jen za to může (ČR a radar 2006-2009) – část 2.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 3. 2010
Toto je pokračování první části komentáře k analýze společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute s názvem „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“.

Námořní radar kmitočtového pásma X, pozemní verze měla stát v České republice; Foto MDA
Autoři přeceňují roli Ruska. Jistě, výhrůžky a minimálně verbální pomoc odpůrcům radaru mohly sehrát svou roli. Na druhou stranu, stejně tak mohly v řadě lidí, kteří se stavěli k rozšíření protiraketové obrany do Evropy odmítavě či zdrženlivě vyvolat kvůli negativním historickým zkušenostem a tedy negativnímu obrazu Ruska, pochybnosti o správnosti jejich postoje. Nechci tento argument podceňovat ani přeceňovat, ale neexistují relevantní výzkumy, které by opravňovaly přikládat „ruské hře“ velký význam“.
Lze naprosto s autory souhlasit v tom, že část českých politiků formulovala potřebu radarové stanice jako zabezpečení proti Rusku, kdežto jiní ji odmítali, kvůli tomu, že by mohla být využita protirusky. Jako poněkud problematičtější vidím následující bod:
České ani americké administrativě se nepodařilo tuto ruskou politickou ofenzivu zastavit a odvrátit. Ruský tlak byl jedním z faktorů, které ovlivnily i rozhodnutí nové americké administrativy o přehodnocení projektu PRO [protiraketové obrany, pozn. OWOP]. Ukázaly se ambice Ruska ovlivňovat bezpečnostní politiku v celém regionu střední Evropy.
Ambice Ruska ovlivňovat politiku v tomto regionu rostou od druhé poloviny 90. let a jsou zcela přirozené. To znamená, že si je musíme uvědomovat a čelit jim, ale nikoli výhradně s pomocí Spojených států. Nebyl to ani tak ruský tlak, který vedl Baracka Obamu k přehodnocení projektu, jako spíše přesvědčení, že je potřeba změnit zahraniční politiku jako takovou (a teď Obamovy představy ani kroky nikterak nehodnotím). Protiraketová obrana pro Baracka Obamu nebyla nikdy významná a když už, pak pouze jako příhodný nástroj k prosazení „vyšších cílů“, který však kdyby nebyl, tak by nebyl a našel by se jiný.
Česká vláda se navíc
přiklonila ke konceptu PR a přesvědčovací komunikace namísto otevřené domácí bezpečnostní debaty. PR komunikace zůstala argumentačně mělká a jednosměrná. Veřejnost sama pociťovala nedostatek informací a debaty o projektu.
Vytvoření funkce vládního zmocněnce nebylo šťastným krokem, ani zvolený PR způsob. To je neoddiskutovatelné, stejně jako to, že obecně česká vláda toho více v této otázce nezvládla, než zvládla. Co mi v analýze ovšem zcela chybí je širší popis, jak celý projekt zpackala americká vláda – počínaje laxním přístupem, přehlíživostí k dynamice vnitřních procesů v Česku až po naprostou neznalost místních reálií (v tom je souvislost mezi názvem analýzy a americkou vládou). Velice často to vypadalo, že radar chce česká vláda mnohem více než Američané, což samozřejmě její úsilí poškozovalo a vedlo k nařčení z „patolízalství“. A to jaksi v této zemi nikomu moc nepomůže. Aby nedošlo k mýlce, tím chci říct, že namísto, aby americká administrativa ve správnou chvíli české vládě pomohla, spíše ji svou nečinností, nebo špatnou aktivitou ve špatný čas podrážela nohy.
Autoři mají pravdu, že rozhodování o zahraničně-bezpečnostním směřování ČR by se mělo opírat o širší odborný a politický konsensus. Bezpečnostní diskuse má v této zemi naprosto tristní charakter. Ale na druhou stranu, vzhledem k nezájmu politiků i veřejnosti o bezpečnostní témata, respektive ke zneužívání bezpečnostních otázek k politickým hrám, je zmiňovaný konsensus reálný? Jak by měl vypadat? Kdo by měl určovat témata? Jak by měl být konsensus zakotven v dokumentech? A jak zajistit, aby tyto dokumenty měly nějakou váhu a nebyly jen dalším z mnoha trhacích kalendářů v Česku?
Analýza opět správně popisuje, že jednání o protiraketové obraně mělo mezirezortní charakter, pro který byly typické neschopnost a neochota koordinace, chybějící strategie a vymezení konkrétních odpovědností (podobné je to mimochodem s českým Provinčním rekonstrukčním týmem). Ale pochybnosti může jeden mít o nutnosti existence centrálního strategického pracoviště,
které by poskytovalo vládě i parlamentu expertní stanoviska, doporučení a odpovědi na komplexní bezpečnostní otázky. Tento nedostatek zůstává jedním nepřekonaných důsledků doby, kdy jsme o své bezpečnosti a strategických otázkách nemohli samostatně rozhodovat. Jde o vážnou překážku spolupráce se spojenci.
Když nefungují dobře stávající úřady, je účelné vytvořit úřad nový? Jakou by mohlo reálně mít takovéto strategické pracoviště pravomoc a vliv? Pochybuji, že by jeho vznik sám o sobě zlepšil koordinaci – pokud by totiž politici a byrokracie měli zájem a vůli, už by prosadili koordinaci stávajících institucí. Pokud jim obojí chybí, nový úřad nijak koordinaci nepomůže, naopak se zapojí do rivality všech. Ba co víc, pravděpodobně by se stal spíše novým Nejvyšším kontrolním úřadem, než RANDem. A docela by mně zajímalo v čem konkrétně je neexistence této instituce „vážnou překážku spolupráce se spojenci“?
S velkou částí bodů v Závěrech – doporučeních analýzy se dá i souhlasit, byť působí spíše proklamativně, než aby přicházely s konkrétními návrhy na zlepšení (zahájení debaty nepokládám za konkrétní návrh, protože k tomu musejí být vždy dva a musejí se být ochotni střídat, což, jak ukázala ne-debata o radaru, se snáze řekne, ale hůře udělá). Obzvláště s popisem bídného fungování parlamentu a odpovědných výborů. Souhlasit se dá i s tím, že se bezpečnostní debata nesmí zužovat na PR komunikaci a přenášet na mediální agenturu. Ale nejsem si jist, že
V podmínkách tvrdé vnitropolitické konfrontace a evidentního zahraničního nepřátelského tlaku proti projektu to byla asi nejvážnější chyba české exekutivy v projektu protiraketové obrany.
Podtrhuji slovo „nejvážnější“. Hodit vše na Klvaňu by bylo příliš snadné. Větší chyby byly, podle mně, v přesvědčení jak českých, tak amerických proponentů, že se to zde „podaří převálcovat“ a v neexistenci plánu B. Když se ukázalo, že „převálcovat“ se to tady nepodaří, pak teprve vynikla bezradnost vlády, která se ocitla v defenzivě. A tento dojem z proponentů radarové stanice na úrovni politické vydržel až do konce, kdy projektu v dané podobě uštědřil ránu z milosti Barack Obama.
Kdo jen za to může (ČR a radar 2006-2009) – část 1.
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 1. 3. 2010

Odpálení cvičného cíle v rámci testu Obrany proti raketám ve střední fázi letu (2010); Foto Missile Defense Agency
Když Barack Obama loni na podzim vytáhl premiéra Fischera z kanafasu, aby mu oznámil, že radar protiraketové obrany nikdo v Česku stavět nehodlá, skončila z bezpečnostního hlediska jedna zajímavá etapa v historii této země. Veřejnost i politici vesměs udělali za otázkou protiraketové obrany tečku – jak jinak si vysvětlovat naprosté mlčení kolem úvah o budování nového štítu, kolem debat o ochotě jiných zemí podílet se na budování štítu a o rozšiřování obrany na úroveň NATO, popřípadě EU? Akademici a bezpečnostní experti však žádnou tečku neučinili a snaží se nalézt příčiny „selhání“ a chyb, které se staly v době vyjednávání.
Samozřejmě, záleží vždy na tom, koho člověk poslouchá a čí analýzy čte. Ti, kteří byli přesvědčeni, že projekt protiraketové obrany je americký unilaterální výmysl, který A) nebude nikdy funkční, B) nikdy nedosáhne žádoucího účinku – odstrašení a C) vážně naruší stabilitu mezinárodního prostředí, si jsou jisti v tom, že ukončení „námluv“ bylo nevyhnutelné a že by se tato země do podobného „dobrodružství“ už nikdy neměla pouštět. Naopak ti, kteří rozmístění elementů protiraketové obrany v Evropě a především v České republice podporovali, považují Obamovo rozhodnutí přehodnotit architekturu deštníku za katastrofální a co víc, snaží se zanalyzovat selhání české vlády v průběhu vyjednávání, aby vysvětlili, jaké byly příčiny, že se rozmístění nepodařilo prosadit a jaké byly příčiny odporu veřejnosti.
Do druhé kategorie patří i pár dnů stará analýza společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute nazvaná „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“. Její odpověď samozřejmě zní, že česká vláda svou roli nezvládla. Jako zastánce budování euro-amerického protiraketového štítu musím se závěrem analýzy a s některými výtkami souhlasit. Ne však se vším a některé námitky představím v tomto a následujícím textu.
Analýza má tři části – Vývoj a charakter vnitropolitické debaty, Manažerské zvládnutí projektu a Zvládnutí mezinárodního rámce projektu. Autoři jakoby předpokládali, že byla možná debata o rozmístění prvku protiraketové obrany v Česku, že bylo možné získat podporu odborné i laické veřejnosti pro projekt a že bylo možné dosáhnout politický konsens. Pod tímto úhlem analyzují činnost vlády a parlamentu. Vypichují třeba populismus a ideologičnost, které začaly převládat a polarizovat jak politickou scénu, tak veřejnost a roli Ruska, které hrálo svou zastrašovací hru.
Má první námitka se týká právě tohoto předpokladu. Racionální debata (přesně komunikace, kdy se minimálně dva aktéři střídají v argumentaci) o rozmístění radaru v Česku byla předem z řady důvodů vyloučena:
- téma radaru bylo spojováno s příslušností k levici, či pravici (kvůli polarizované předvolební kampani, jak správně zmiňují autoři analýzy);
- vzhledem tedy k tomu, že nikdy nešlo o „podstatu“, ale o „barvu“, nemohla ani proběhnout širší a relevatnější diskuse o bezpečnostních hrozbách (mimo akademické kruhy, které ovšem měly na debatu nulový vliv);
- dobrým příkladem byly časté stížnosti veřejnosti na nedostatek informací; ve skutečnosti šlo podvědomou lež, která měla vyřešit nekonzistentnost a zastřít neobjektivnost – informací byl dostatek, ale naplno se zde projevila kombinace „confirmation bias“ (asi bych přeložil jako „sklon k utvrzování se“) a „kognitivní konzistence„. Podstatou „confirmation bias“ je tíhnutí k selektivnosti při zpracovávání informací – snažíme se utvrdit v tom, o čem jsme přesvědčeni a naopak přehlížíme informace, které by naše přesvědčení mohly narušit. A co víc, investujeme mnoho kognitivního kapitálu do toho, abychom jakékoli informace odporující našemu přesvědčení zpochybnili namísto toho, abychom s nimi racionálně pracovali a popřípadě pozměnili své názory. Podstatou „kognitivní konzistence“ je zase to, že naše přesvědčení, postoje a názory musejí být konzistentní a že nekonzistence působí jako podnět, který nás motivuje k jejich změně. Dosažení konzistence je naprosto subjektivní a navíc nemusí odpovídat ideologické orientaci.Většina příznivců levice, zvláště voličů Jiřího Paroubka (o komunistech nemluvě) a lidí, kteří nesnášeli George W. Bushe (a že jich tehdy bylo hodně…), nemohla být po radar a pouze se ve svém přesvědčení utvrzovala a přizpůsobovala jej, své postoje i názory (výše popsané se dá vysledovat, byť význam konzistentnosti/nekonzistentnosti nemusí být dominantní, protože jak tvrdí někteří odborníci, nekonzistentnost je v reálném světě častější, než teorie připouštějí). Jinými slovy, i kdyby se vláda, média a odborníci přetrhli, jenom velice těžko by došlo k minimální změně postojů odpůrců radaru;
- politická scéna a veřejnost byly natolik polarizované, že jakýkoli náznak debaty o protiraketové obraně byl okamžitě zideologizován (každý účastník obdržel „nálepku“) a následný průběh „diskuse“ byl o mlácení se po hlavách fascikly „argumentů“ a nikoli o naslouchání a obrušování postojů (důvody viz výše), jak je tomu obvykle v takzvané konstruktivní debatě;
- téma radaru nebylo pro veřejnost, vyjma „nálepkování“ a tudíž příslušnosti k jedné či druhé skupině, jakkoli významné a jelikož chyběl byť elementární pocit ohrožení balistickými raketami, nemohla se vést ani racionální debata o těchto ohroženích;
- téma radaru nebylo významné ani pro politickou scénu s následujícími výjimkami – pro levici to byl prostředek vymezení se vůči vládní koalici a k získávání podpory (většinově pragmatický přístup, i přesto, že například v sociální demokracii jsou lidé, jejichž odpor je propracovaný a má intelektuální základ, viz Lubomír Zorálek); pro pravici to byl prostředek k vyjádření podpory transatlantické lince v rámci vládní diplomacie, vymezení se vůči nezodpovědnosti levice v bezpečnostní oblasti a k mobilizaci stoupenců proti hrozbám zvenčí (taktéž pragmatický postoj, byť opět, menšinově, se mezi stoupenci vyskytují lidé, jejichž postoj má intelektuální základ, je propracovaný a vyjadřuje jejich ideové postoje);
- volání po věcné debatě s veřejností o vážných bezpečnostních tématech je, v případě, kdy neexistuje pocit přímého ohrožení, nenaplnitelným snem intelektuálů.
Dokončení zítra
Dva texty o Česku
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces, Různé | Other Datum: 14. 7. 2009
Andrew Thompson publikoval minulý týden na stránkách švýcarského ISN analýzu o českých Gripenech, ve kterém popisuje jak jejich nákup, tak spokojenost a využití těchto strojů, které krásně zatěžují a budou zatěžovat náš napjatý rozpočet (soukromá poznámka: alespoň, že se pro ně našlo využití v Pobaltí, byť s tím muselo souhlasit Švédsko, kterému stroje stále patří a ještě nějakou dobu patřit budou). Na závěr poznamenává:
While Saab has benefited from penetrating a previously unlikely Central European market, the fact that neither the Czechs nor the Hungarians are the world’s biggest spenders on defense equipment has given the Gripen somewhat of a reputation as a bargain ‘budget aircraft’ – a reputation it seems to be comfortable with and an angle it has already begun pitching to the Swiss Air Force in its search for a new fighter.
Mimochodem, pět let Gripenů hodnotil v Lidových novinách včera i David Hluštík.
V druhém textu na ISN o Česku s názvem EU Czechs Get Stacked Deck píše Jeremy Druker z Transitions Online, že Češi odvedli u kormidla Evropské unie lepší práci, než jak by to mohlo vypadat z hodnocení médií.




Komentáře | Comments