Odpálení cvičného cíle v rámci testu Obrany proti raketám ve střední fázi letu (2010); Foto Missile Defense Agency

Když Barack Obama loni na podzim vytáhl premiéra Fischera z kanafasu, aby mu oznámil, že radar protiraketové obrany nikdo v Česku stavět nehodlá, skončila z bezpečnostního hlediska jedna zajímavá etapa v historii této země. Veřejnost i politici vesměs udělali za otázkou protiraketové obrany tečku – jak jinak si vysvětlovat naprosté mlčení kolem úvah o budování nového štítu, kolem debat o ochotě jiných zemí podílet se na budování štítu a o rozšiřování obrany na úroveň NATO, popřípadě EU? Akademici a bezpečnostní experti však žádnou tečku neučinili a snaží se nalézt příčiny „selhání“ a chyb, které se staly v době vyjednávání.

Samozřejmě, záleží vždy na tom, koho člověk poslouchá a čí analýzy čte. Ti, kteří byli přesvědčeni, že projekt protiraketové obrany je americký unilaterální výmysl, který A) nebude nikdy funkční, B) nikdy nedosáhne žádoucího účinku – odstrašení a C) vážně naruší stabilitu mezinárodního prostředí, si jsou jisti v tom, že ukončení „námluv“ bylo nevyhnutelné a že by se tato země do podobného „dobrodružství“ už nikdy neměla pouštět. Naopak ti, kteří rozmístění elementů protiraketové obrany v Evropě a především v České republice podporovali, považují Obamovo rozhodnutí přehodnotit architekturu deštníku za katastrofální a co víc, snaží se zanalyzovat selhání české vlády v průběhu vyjednávání, aby vysvětlili, jaké byly příčiny, že se rozmístění nepodařilo prosadit a jaké byly příčiny odporu veřejnosti.

Do druhé kategorie patří i pár dnů stará analýza společnosti Ivan Gabal Analysis & Consulting a think tanku Prague Security Studies Institute nazvaná „Zvládla Česká republika jednání o protiraketové obraně v letech 2006-2009?“. Její odpověď samozřejmě zní, že česká vláda svou roli nezvládla. Jako zastánce budování euro-amerického protiraketového štítu musím se závěrem analýzy a s některými výtkami souhlasit. Ne však se vším a některé námitky představím v tomto a následujícím textu.

Analýza má tři části – Vývoj a charakter vnitropolitické debaty, Manažerské zvládnutí projektu a Zvládnutí mezinárodního rámce projektu. Autoři jakoby předpokládali, že byla možná debata o rozmístění prvku protiraketové obrany v Česku, že bylo možné získat podporu odborné i laické veřejnosti pro projekt a že bylo možné dosáhnout politický konsens. Pod tímto úhlem analyzují činnost vlády a parlamentu. Vypichují třeba populismus a ideologičnost, které začaly převládat a polarizovat jak politickou scénu, tak veřejnost a roli Ruska, které hrálo svou zastrašovací hru.

Má první námitka se týká právě tohoto předpokladu. Racionální debata (přesně komunikace, kdy se minimálně dva aktéři střídají v argumentaci) o rozmístění radaru v Česku byla předem z řady důvodů vyloučena:

1. téma radaru bylo spojováno s příslušností k levici, či pravici (kvůli polarizované předvolební kampani, jak správně zmiňují autoři analýzy);
2. vzhledem tedy k tomu, že nikdy nešlo o „podstatu“, ale o „barvu“, nemohla ani proběhnout širší a relevatnější diskuse o bezpečnostních hrozbách (mimo akademické kruhy, které ovšem měly na debatu nulový vliv);
3. dobrým příkladem byly časté stížnosti veřejnosti na nedostatek informací; ve skutečnosti šlo podvědomou lež, která měla vyřešit nekonzistentnost a zastřít neobjektivnost – informací byl dostatek, ale naplno se zde projevila kombinace „confirmation bias“ (asi bych přeložil jako „sklon k utvrzování se“) a „kognitivní konzistence„. Podstatou „confirmation bias“ je tíhnutí k selektivnosti při zpracovávání informací – snažíme se utvrdit v tom, o čem jsme přesvědčeni a naopak přehlížíme informace, které by naše přesvědčení mohly narušit. A co víc, investujeme mnoho kognitivního kapitálu do toho, abychom jakékoli informace odporující našemu přesvědčení zpochybnili namísto toho, abychom s nimi racionálně pracovali a popřípadě pozměnili své názory. Podstatou „kognitivní konzistence“ je zase to, že naše přesvědčení, postoje a názory musejí být konzistentní a že nekonzistence působí jako podnět, který nás motivuje k jejich změně. Dosažení konzistence je naprosto subjektivní a navíc nemusí odpovídat ideologické orientaci.Většina příznivců levice, zvláště voličů Jiřího Paroubka (o komunistech nemluvě) a lidí, kteří nesnášeli George W. Bushe (a že jich tehdy bylo hodně…), nemohla být po radar a pouze se ve svém přesvědčení utvrzovala a přizpůsobovala jej, své postoje i názory (výše popsané se dá vysledovat, byť význam konzistentnosti/nekonzistentnosti nemusí být dominantní, protože jak tvrdí někteří odborníci, nekonzistentnost je v reálném světě častější, než teorie připouštějí). Jinými slovy, i kdyby se vláda, média a odborníci přetrhli, jenom velice těžko by došlo k minimální změně postojů odpůrců radaru;
4. politická scéna a veřejnost byly natolik polarizované, že jakýkoli náznak debaty o protiraketové obraně byl okamžitě zideologizován (každý účastník obdržel „nálepku“) a následný průběh „diskuse“ byl o mlácení se po hlavách fascikly „argumentů“ a nikoli o naslouchání a obrušování postojů (důvody viz výše), jak je tomu obvykle v takzvané konstruktivní debatě;
5. téma radaru nebylo pro veřejnost, vyjma „nálepkování“ a tudíž příslušnosti k jedné či druhé skupině, jakkoli významné a jelikož chyběl byť elementární pocit ohrožení balistickými raketami, nemohla se vést ani racionální debata o těchto ohroženích;
6. téma radaru nebylo významné ani pro politickou scénu s následujícími výjimkami – pro levici to byl prostředek vymezení se vůči vládní koalici a k získávání podpory (většinově pragmatický přístup, i přesto, že například v sociální demokracii jsou lidé, jejichž odpor je propracovaný a má intelektuální základ, viz Lubomír Zorálek); pro pravici to byl prostředek k vyjádření podpory transatlantické lince v rámci vládní diplomacie, vymezení se vůči nezodpovědnosti levice v bezpečnostní oblasti a k mobilizaci stoupenců proti hrozbám zvenčí (taktéž pragmatický postoj, byť opět, menšinově, se mezi stoupenci vyskytují lidé, jejichž postoj má intelektuální základ, je propracovaný a vyjadřuje jejich ideové postoje);
7. volání po věcné debatě s veřejností o vážných bezpečnostních tématech je, v případě, kdy neexistuje pocit přímého ohrožení, nenaplnitelným snem intelektuálů.

Dokončení zítra