Dlouho, dlouho se dohadovala americká administrativa s Iráčany, aby nechali v zemi americké vojáky. Prezident Barack Obama a jeho lidé při přesvědčování neuspěli a vojáci se musejí do konce roku stáhnout. Jedná se o poměrně zajímavou situaci, kterou si v posledních mnoha letech nikdo nepřipouštěl. Zmíním se o dvou aspektech.

Populární přesvědčení zní, že Spojené státy provedly invazi do Iráku primárně jako imperiální expanzi – ropa, upevnění si pozice na Středním východě, obohacení se. Realita však ukazuje, že tato představa je vzdálená pravdě. Ostatně, pokud se člověk podívá do historie, všechny imperiální expanze byly vždy nákladnější, než byl výnos pro státní pokladnu. Toto tvrzení nevylučuje to, že došlo k obohacení firem, respektive jednotlivců (Východoindická společnost a další). Osobně jsem vždy zastával názor, že administrativa George W. Bushe byla vždy hnána spíše idealismem a pocitem, že se něco musí udělat, než představou zisku.

„Válka proti terorismu“ v posledních deseti letech stála tři až čtyři biliony dolarů, což je dosti nepředstavitelné číslo. Mají Spojené státy šanci, že se jim někdy tyto částka vrátí? Nikdy. Na rozdíl od George W. Bushe je Barack Obama spíše pragmatik, který navíc zdědil ekonomiku v docela bídném stavu. Vnitřní politika je tedy pro něj motorem, ta zahraniční pouze prostředkem, jak zajistit, aby to doma nebylo ještě horší.

Prvním aspektem je tedy to, že podle všeho není pro Baracka Obamu na prvním místě získání alespoň nějaké z investovaných peněz zpět. Jistě, lépe se to řekne, než udělá, ale on se ani příliš nepokoušel. Irák byla holt „špatná válka“. Nicméně ve chvíli, kdy Iráčané řekli definitivně „ne“ americké přítomnosti ve své zemi, vstupuje do hry druhý aspekt, který se dá vyjádřit dvěma otázkami: Co bude, pokud Irák zkolabuje? A co bude s Íránem?

Výsledkem je to, že Američané alespoň rozšíří svou vojenskou přítomnost v dalších státech Perského zálivu. Především by mělo být více vojáků v Kuvajtu a do Zálivu by měly být vyslána další válečná plavidla. Administrativa se bude pokoušet posílit vojenské vztahy se šesti zeměmi – Saúdskou Arábií, Kuvajtem, Bahrajnem, Katarem, Spojenými arabskými emiráty a Ománem. Bude se snažit o vybudování „nové bezpečnostní architektury“.

Officers at Central Command said that the post-Iraq era required them to seek more efficient ways to deploy forces and maximize cooperation with regional partners. One significant outcome of the coming cuts, officials said, could be a steep decrease in the number of intelligence analysts assigned to the region. At the same time, officers hope to expand security relationships in the region. General Horst said that training exercises were “a sign of commitment to presence, a sign of commitment of resources, and a sign of commitment in building partner capability and partner capacity.”

Vnitřní stabilita Iráku bude tedy primárně „hlídána“ zvenčí a kvalita iráckých bezpečnostních složek bude zajišťována prostřednictvím společného výcviku. Horší je to ovšem s Íránem. Tím, že Spojené státy přijdou o možnost mít základny v Iráku, bude pro ně mnohem komplikovanější „tlačit“ na Írán a v případě potřeby rychle přeskupit síly. Nebezpečím je, že po Američanech v Iráku vznikne vakuum, které mohou vyplnit Íránci.

George Friedman, chief of the private intelligence firm Stratfor, says Iran sees the U.S. withdrawal as an opportunity. “The Iranians have made it very clear that they regard the American withdrawal as a vacuum and that they intend to fill the vacuum,” says Friedman. And Friedman says such an Iranian move would surely stir up trouble with Saudi Arabia, its strategic rival in the region. “We have seen some substantial tension emerge between Saudi Arabia and Iran,” says Friedman, “including of course the story that Iranian operatives were planning to assassinate the Saudi ambassador to the United States and destroy the Saudi Embassy.”

K zadržování Íránu mohou sloužit i základny v Afghánistánu, ale jde o mnohem komplikovanější situaci. Nicméně například letecká základna v provincii Herát nedaleko íránských hranic může sehrát důležitou roli v případném konfliktu. Možná vše ovšem proběhne ještě rychleji a jinak.

Izraelský prezident varoval, že operace proti íránským jaderným zařízením je nyní pravděpodobnější než kdykoli předtím. Během několika dnů má být zveřejněna zpráva Mezinárodní organizace pro jadernou energii. V ní se může, podle zdrojů, které nechtěly být jmenovány, objevit informace, že je Írán blízko výroby jaderných hlavic. V takovém případě Izraelci varují, že nebudou otálet s preemptivním útokem.

On Wednesday, the Haaretz newspaper reported that Prime Minister Benjamin Netanyahu and Defence Minister Ehud Barak were seeking cabinet support for an attack. And the military last week carried out what Israeli media called a „ballistic missile“ test, as well as a large-scale civil defence drill simulating the response to conventional and non-conventional missile attacks. Officials said both events were long-planned, but they drove talk here about whether Israel is ramping up plans for an attack. On Sunday, Haaretz reported that US officials had failed to secure a commitment from Israel that it would coordinate any attack plans with Washington.

Problém je v tom, že podle všeho z tohoto nápadu Američané nikterak nadšení nejsou. Je nejasné, nakolik by byly vzdušné útoky úspěšné, jinými slovy, nakolik by skutečně poškodily íránská zařízení, a Washington by to mohlo zatáhnout do další operace s nejistým výsledkem. Je tedy vysoká pravděpodobnost, že by to Baracku Obamovi, pokud by nebyl tím, kdo operaci povede, nikterak nepomohlo. A jak se zdá, Izraelci dávají diplomaticky Američanům jasně najevo, že jejich názoru si váží, ale jen do jisté míry – jejich bezpečnost je na prvním místě.

Je tedy možné, že stahování z Iráku není koncem jedné kapitoly, po které bude následovat kapitola oddechová. Můžeme totiž přejít do kapitoly mnohem hrozivější a hlavně i pro nás bezprostřednější, než byla ta předchozí.