Zapisky z Kurdistánu V: Podržela jsem jí toho kalacha…

Zapisky z Kurdistánu V: Podržela jsem jí toho kalacha…

Irák, Turecko nebo Kosovo. I taková místa si zapsala studentka Markéta Všelichová do svého deníku. Nyní sbírá cestovatelka se zájmem o Blízký východ zkušenosti v Kurdistánu. Další díl Zápisků z Kurdistánu popisuje zážitky ze zastávky v Serekanie a pocity z další návštěvy míst, na kterých útočil Islámský stát a ze setkání s místními bojovníky a bojovnicemi.

Serekanie měla být původně jen krátká zastávka na cestě do Gire Sipi. Když už jsme ale tady, není od věci navštívit i nedaleký Girê Xurma (arabsky Tal Tamir). V současnosti čelí městečko s významnou křesťanskou menšinou, které se před několika měsíci dokázalo ubránit Islámskému státu, častým bombovým útokům.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Začátek probíhá už klasicky. Místní základna Asaysh, snaha překonat jazykovou bariéru a vysvětlit, že chceme do Tel Tamiru. Kvůli reportáži. Tentokrát jde vše poměrně rychle, na pomoc se odkudsi vynoří student medicíny, trochu rozumí anglicky, a tak nám pomáhá s překladem. „No problem“, dostáváme čaj a za půl hodiny už sedíme v Toyotě se dvěma příslušníky Asaysh. Cesta připomíná jednu velkou party. Naši průvodci uhánějí po silnici asi sto čtyřiceti kilometrovou rychlostí za hodinu. Kurdskou hudbu musí slyšet snad až do Qamishla.

Když přijíždíme do Tal Tamiru, už se téměř stmívá. Krátce zastavujeme na místě, kde proběhl jeden z teroristických útoků, pak míříme na místní základnu. „Asaysh Serekanie bye, bye,“ říká naše dvojice poté, co nás vysadí a vyjedou zase zpět. Přebere si nás Asaysh Tal Tamir, anglicky nerozumí a ámou si hlavu, co s námi. Tradičně dostaneme čaj a čekáme. Po půl hodině přichází Kurd jménem Azad „Můžete přespat u mě doma druhý den si prohlédnout město,“ vysvětluje nám lámanou angličtinou.

Za každou fotkou příběh
Azadův dům vypadá podobně jako mnoho předchozích. Dvě místnosti, jedna na spaní, druhá podobající se obýváku. Koberec, kolem do kola matrace. Na jídlo se na zem položí obrovský tác se spoustou malých mističek. Kamarádka Romana vždycky poznamenává, že by se asi zbláznila, muset to všechno umývat.

V domě žije také Azadova mladá těhotná manželka a maminka. V sousedním domě bydlí další příbuzní. V obýváku jsou všude obrazy jeho sestry, která se na začátku války přidala k YPJ a v roce 2013 zemřela při bojích v kantonu Afrin. Podobných obrázků jsme viděli už hodně, tentokrát ale poprvé u někoho doma. Až teď si také naplno uvědomuji, že za každou fotkou v ulicích je podobný příběh a po zbytek večera už do řeči příliš není.

Ráno vyrážíme na obchůzku města. Poslední bombový útok se odehrál před dvěma dny jen ulici od našeho domu. Nikdo při něm nezemřel, ale několik domů bylo úplně srovnáno se zemí. Poškození je vidět ještě v několika dalších ulicích. Azad nám na zemi ukazuje kráter po autě, ve kterém bomba vybouchla. Nezbylo nic. Auto by prý mělo být dva metry pod zemí.

Not, not Assyrians, Assuri
Následně míjíme ještě další dvě místa, přičemž všechny útoky se odehrály před relativně krátkou dobou. Azad ukazuje na trosky jednoho domu. „Odsud zachránili malé, roční dítě. Desítky dalších lidí už ale takové štěstí neměly. Nejvíce obětí si vyžádal výbuch před nemocní, která se nachází blízko základny Asaysh. Byla tehdy plná pacientů,“ popisuje nám Kurd. Efekt výbuchu je opět vidět ještě v několika dalších ulicích. Další domy jsou poškozené následky bojů s Daash (Islámským Státem), který na město před několika měsíci útočil. Důvod, proč zrovna toto město je tak častým terčem sebevražedných atentátníků je nejspíš v mnoha náboženských a etnických menšinách. Vedle Kurdů tady žijí Arméni, Asyřané a Ašuri.

Ašuři jsou také křesťané. Nevím přesně, jaký je mezi Asyřany a Ašuri rozdíl, nicméně vypadá to, že si na něm zakládají. Potkáváme staršího pána s křížkem na krku. Hřeje se u ohně před domem. Ptám se ho, jestli je Asyřan. „Not, not Assyrians, Assuri!“ odpovídá mi téměř dotčeně. Ve městě narážíme také na dva kostely. Náboženská pestrost je vidět i na Azadově rodině. Jeho maminka je prý muslimka, on sám říká, že v žádného boha nevěří. Pak si vzpomenu na sošku panny Marie u něj v obýváku. Původně jsme si myslela, že jsou křesťanská rodina. „Je to jednak i postava z islámu, jednak tak chceme podpořit přátelství mezi různými náboženstvími,“ vysvětluje Azad.

Co na mě v Tal Tamir zapůsobilo asi nejvíce? Neuvěřitelně pozitivní přístup místních obyvatel k událostem, které je potkávají. Sama ani nevím, jak se mám nad troskami domů tvářit, veselo mi z toho není Azad ale o všem vypráví s klidem, jakoby mluvil o tom, co se událo včera v práci. „Strach nemám ani já, ani nikdo z města. Lidé jsou šťastní, že se ubránili Islámskému státu a dostali šanci začít znovu,“ říká muž. Na druhou stranu tady všichni chápou, že válka ještě na celém území Rojavy neskončila a útoky vnímají jako něco, čím si musí projít.

Lidé, kteří od rána uklízejí trosky svých domů nás s úsměvem zdraví „marhaba“. Jedna paní nás odvádí do svého mini obchůdku s psacími potřebami a každému nám dává na památku bloček. A dokonce se nám ještě se omlouvá, že pro nás nemá lepší dárek. Celý pobyt tady je pro mě hodně silným zážitkem a už teď začínám přemýšlet, jak by se jim z Česka dalo pomoc. O města jako Tal Tamir se totiž ve světě nikdo nestará. V lepším případě se pomáhá Kobani, která se stala symbolem.

Lehneme si v parku
Do Serekanie se vracíme k večeru. Na velitelství Asaysh se nás ujímá původem Čečenec zastávající funkci pro komunikaci s médii. Mimochodem, je vůbec prvním příznivcem Bašára Assada, kterého v Rojavě potkáváme. Říká nám, že jemu osobně při studijích v Damašku nic nechybělo. Ohledně Gire Sipi má pro nás špatnou zprávu. „Dnes tam byl někde na příjezdové cestě problém s útokem Daash,“ oznamuje nám. Nakonec tak pojedeme až zítra.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Také Čečenec nám nabídne přespání v domě jeho rodiny. Naše skupina je poměrně introvertní, a tak se shodneme, že jsme za poslední dny docela společensky unavení. Radši si odcházíme lehnout někam ven. Přesto, že jsou Kurdové úžasní, těch lidí je na nás občas přeci jen trochu moc. Navíc se chceme ještě projít po městě a jít k někomu domů by znamenalo, že už se do večera nehneme. „Spaní máme. Zítra dopoledne přijdeme,“ řeknu mu. Nadšeně nevypadá, stejně jako na ostatních místech, které jsme navštívili, se o nás Asaysh bojí. I tak nás ale pouští.

Hlavní ulice v Serekanii působí na první pohled docela nehostinně. Hodně zaprášená, všude plno aut, neudržované domy. Oproti syrským městům jsou ta v Rojavě chudší. Syrská strana Baath totiž po dobu své vlády téměř neinvestovala do kurdských oblastí. Přesto mají všechna města zvláštní, přátelskou atmosféru, kterou vytvářejí zejména místní lidé.

Serekanie není výjimkou. Postranní uličky jsou navíc opravdu malebné. V jedné z nich usedáme na vodní dýmku, rozhodujeme se tady vydržet do setmění. Pak zalehneme do nedalekého parku. Na první pohled vypadá klidně a opuštěně. Sem určitě už nikdo nepřijde, ujišťujeme se vzájemně a vybalujeme spacáky. Spletli jsme se. Po hodině přišli mladí lidé, posvítili na nás baterkami a naznačili, ať se jdeme vyspat a najíst k nim domů. To ale přesně dneska nechceme, a proto předstíráme spánek, než se rozhodnou odejít. Ještě párkrát kolem nás projde někdo s baterkami, vždycky ale po chvíli odchází. Snad už bude až do rána klid.

Budíček s kalachem
Opět omyl. Nejdříve se mi v polospánku zdá, že slyším vysílačku. O deset minut později už je kolem nás asi dvacet lidí. Slyšíme holčičí smějící se hlásky. Prvně si myslím, že to jsou děti. Nicméně slečna, která mě dosti něžně budí má kalacha přes rameno a na sobě oblečení Asaysh. „Sbalte se a pojďte s námi,“ vysvětlují nám dost vstřícně, smějí se a pomáhají nám srolovat spacáky.

Celou cestu v jedné ze tří Toyot, co přijeli si, ale nejsme jistí, jak velký přečin tady spaní v parku je a jestli třeba nemáme problém. Až po tom, co mi jedna ze slečen při otevírání brány vrazí kalach do ruky se slovy: „podrž ten krám prosim tě“, vím, že až tak zle zase nebude.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

A není. Asaysh Jin jsou opravdu veselá kopa. Takhle jsme blbli naposledy někdy na škole v přírodě. O spánku se příliš mluvit nedá. Asaysh se každé dvě hodiny po dvojicích střídají na hlídce. Pokaždé se to neobejde bez rozsvícení světla, třísknutí dveří a hlasitého smíchu všech kolegyň v místnosti. Zážitek je to rozhodně nezapomenutelný. Jedna z Kurdek se ke mně dokonce přidává na ranní běžecký trénink. Pak už se ale loučíme.

Naše cesta pokračuje směr Gire Sipi. Dvě Asaysh Jin nás ještě doprovází na základnu o pár ulic dál, kde si máme vyzvednout auto. Říkám si, že našeho čečenského známého patrně raní mrtvice, jestli mu ty dvě budou vyprávět, jak nás včera spolu s YPG zatýkali v parku. Nemusím rozumět kurdsky, ale z jeho výrazu hned chápu, že už na to došlo. Po prvotním kroucení hlavou se ale začne smát. Prý jsme crazy. Po nezbytném čaji dostáváme pokyn, že auto je připraveno a můžeme vyrazit. Tak tedy Gire Sipi, Kobani, a snad i pár dalších zastávek….

1 comment

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

1 Comment


Nejnovější komentáře