Zápisky z Kurdistánu IV: Jezídi čekají na návrat

Zápisky z Kurdistánu IV: Jezídi čekají na návrat

Na cestách v Kurdistánu se pohybuje mezi vojáky i uprchlíky. Míjí boji poničená města, za kopci slyší střelbu a s místními si povídá, jaký je život v blízkosti bojovníků z hnutí Islámského státu. V minulém díle svých Zápisků z Kurdistánu cestovatelka Markéta Všelichová popsala své zkušenosti z Deriku. Tentokrát zavítala do Shingalu. Města, v jehož okolí bojuje hned několik kurdských skupin.

Cestu do Shingalu jsme prvně vzdali. Podle informací od přátel v Dahuku trvá vyřízení potřebných povolení nejméně tři dny. Ty umožňující průjezd checkpointy navíc nedají každému. Chtějí doklady z nějaké organizace, agentury, či redakce. Následně zkoumají, kdo jste a poté vám dají vědět, zda můžete jet. Jelikož formálně jsme tak říkajíc nikdo – nemáme za sebou žádnou organizaci – příliš pozitivní náladu jsme neměli. Pak jsme si však řekli, že za zkoušku nic nedáme.

Došla jsem do sídla regionální vlády v Dahuku. Chlapík z oddělení pro komunikaci s médii byl nejdříve docela rázný. „A vy jste co?“ zeptal se mě stroze hned na úvod. Následně vyjmenoval, jaká pověření potřebuje vidět, pokud je člověk člen neziskové organizace, novinář, dobrovolník. Nic z toho s sebou ani jinde samozřejmě nemám. Po čtvrt hodině povídání byl však chlapík o dost přístupnější. „Za mě je to ok, potřebný papír dostanete,“ řekl nakonec. I tak jsme měli čekat ještě tři dny na povolení Asayah, přičemž tolik času jsme neměli.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Naštěstí pomohla náhoda. Při odpoledním výletu k mosulské přehradě jsme potkali generála Asaysh v Dahuk a slovo dalo slovo. „Pro povolení si přijďte druhý den na devátou hodinu. Vyřízení bude trvat maximálně patnáct minut,“ řekl nám k naší radosti. Jak jsme se však přesvědčili už mnohokrát, čas je na Blízkém východě relativní pojem a ze sídla Asaysh jsme odcházeli až po jedné hodině.

Přesto sláva, jedeme do Shingalu
Zničené vesnice na příjezdové cestě napovídají, že tohle bude ještě o něčem jiném, než osvobozená města v Rojavě. Tam jsme vídali poškozené domy, občas nějaký úplně srovnaný se zemí. Rozhlédnu se tady a vidím se zemí srovnané celé ulice. Místa, kde nezůstalo vůbec nic.

Cestu lemují trosky ohořelých aut. V jednu chvíli se nacházíme patnáct kilometrů od Tal Afar, po Mosulu jedno posledních větších měst v držení bojovníků Islámského státu. „Daesh je za kopcem,“ vzpomíná známý, který nás do Shingalu veze. Celou cestu se přitom ozývají dělostřelecké granáty, takže jeho lovům věřím.

První den cesty se nejdřív stáčíme do pohoří Sinjar, kde stále zůstávají tisíce Jezídů. Ze Shingalu utekli poté, co na jejich město předloňský podzim zaútočili radikálové z hnutí Islámský stát. Tehdy byli několik měsíců v horách zcela obklíčení a bez pomoci. Jen několikrát se dočkali leteckého shození zásob od americké a irácké vlády. Stovky Jezídů tehdy v horách zemřely, oběťmi se staly většinou děti. Až v prosinci se k obklíčeným uprchlíkům probili bojovníci Peshmergy a rojavksé YPG.

Znesvářené skupiny zatáhly za jeden provaz
V současnosti už jejich situace není tak kritická. Pro uprchlíky jsou zajištěny stany, na místě pomáhá Červený půlměsíc a Organizace spojených národů. Přesto jim pořád spousta věcí chybí, nemají pořádné oblečení, ani pořádné boty. Zahlédli jsme pár plynových kamínek, jinak ale nemají žádnou možnost zatopit. V noci přitom bývají teploty pod nulou a výjimkou není ani ranních pár centimetrů sněhu. Nás zastihla něhová kalamita. Druhý den jsme tak do Shingalu museli jet okolo cementárny, cestu přes horu Shingal nebylo možné projet.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Za zmínku stojí fakt, že v Shingalu a jeho okolí bojuje hned několik kurdských skupin. Kromě Peshmergy, která spadá pod KRG, také rojavští YPG/J, PKK a jazídské milice YBS a HPS. Vztahy mezi skupinami nejsou nejlepší, a to především mezi KRG a skupinami mimo Peshmergu.

Osvobození Shingalu předcházely dlouhé dohady. KRG nejdříve prohlašovala, že nikdo kromě Peshmergů nemá právo se na operaci podílet, nicméně nakonec se skupiny dohodly a při vyhánění nepřátelských bojovníků Islámského stát táhli všichni za jeden provaz.

Napětí přesto přetrvává. Do Shingalu jsme se vypravili zrovna v době, kdy se předseda kurdské autonomní vlády při návštěvě Turecka opřel do PKK. Označil ji za teroristy a prohlásil, že Kurdistánu spolu s YPG/J činí akorát problémy. Před obíháním úřadů v Dahuku nás tak přátelé několikrát upozornili, že o PKK a YPG/J nemáme mluvit. „Pokud vás něco zajímá, ať je to Peshmerga,“ doporučili nám. Nicméně snad je dobré poznamenat, že to před dvěma lety byli právě lidi z Peshmergy, kteří se po útoku IS z města stáhli, a ti z PKK alespoň částečně zachránili situaci.

Až se fronta posune dál
S KRG pak nemají nejlepší vztahy ani jezídské jednotky HBS a YPS. Zakladatele YBS kdysi dokonce kurdská vláda zatkla. Údajně pro snahu spolupracovat s šíitskými milicemi. Mezi Jezídy je YPS nicméně populární. Vlaječka plápolá na mnoha jezídských domech, viděli jsme ji i v mnoha stanech. Podle Jezídů, se kterými jsme mluvili v horách, je kurdská vláda zradila a nebýt PKK a jezídských milic, mohli napočítat ještě více obětí. Na druhou stranu, napětí mezi vládou a dalšími působícími skupinami jsme nejvíc vnímali v Dahuku na úřadech. Tady stojí checkpoint YBS, vedle PKK, za rohem Peshmerga. Všichni se přátelsky pozdraví a na čaj jdou společně.

Foto: Markéta Všelichová

Foto: Markéta Všelichová

Samotný Shingal je liduprázdný, potkáváme jen vojáky. Přesto, že chtějí, obyvatelé se do města zatím vrátit nemohou kvůli množství nastražených výbušnin. Do Evropy většina shingalských Jezídů nechce. Už v průběhu závěrečného útoku proti IS se stovky Jezídů hromadily na checkpointech a domáhali se možnosti návratu do svého rodiště. Bohužel s odminováním a odklízením trosek se čeká na dobu, kdy se fronta posune dále od města.

Zatím se bojuje jen pár kilometrů odsud. Zatímco jsme zde fotili, stihl dopadnout jeden dělostřelecký granát a celou dobu byla v dálce slyšet střelba. Co na mě v Shingalu a hlavně v okolních horách zapůsobilo asi nejvíc, byla už tradičně neuvěřitelná pohostinnost a vlídnost lidí, kteří ztratili v podstatě vše kromě své lidskosti.

Kdekoliv jsme v horách zastavili, abychom pořídili nějaké obrázky, místní si nás zvali do stanů na čaj. Chtěli se s námi fotit, rozdělit se o poslední jídlo, co mají, a ještě nám dát malý dárek. Pro člověka ze srdce Evropy trochu šokující zkušenost a mnoho námětů k přemýšlení.

2 comments

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

2 Comments


Nejnovější komentáře