Patrola kolem Bagrámu, 2014; Foto FŠ

V polovině června proběhla na Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií na Univerzitě obrany konference s názvem Defence and Strategy – Armed Forces Transformation Continues (zde je sborník z konference). Mimo jiné na ní promluvil i bývalý ministr obrany Luboš Dobrovský. Následující text je na OWOP přetištěn se souhlasem autora i centra.

Obrana ČR v rozsahu, v jakém ji vyžaduje Ústava ČR a legislativa týkající se obrany jako celku, není zajištěna.

Vše, co se dosud dělá, včetně KVAČRu (Koncepce výstavby Armády ČR) a novel zákonů, případně zákona o zálohách, týká se pouze mírového stavu profesionální armády bez dostatečné součinnosti s ostatními složkami ozbrojených sil, jak je problematicky, jako autonomní celky neřiditelné z jednoho centrálního místa, definuje zákon o ozbrojených silách (OS), zákon o Vojenském zpravodajství (VZ) a o vojenské policii.

Ačkoliv jsou všichni příslušníci OS vojáky z povolání a slouží podle jednoho zákona, vytváří tato skutečnost pro centrální řízení kariér neprostupné bariéry. To mimo jiné vede i k nerovnoměrnému rozdělení hodností v jednotlivých součástech OS, nehledě k nejasnostem a nerovnostem požadavků na kariérní růst vojáků v jednotlivých součástech OS, což je v rozporu se záměrem zákona o vojácích z povolání a s požadavky na kariérní řád VZP a narušuje princip rovnosti před zákonem.

Branný zákon ve své dnešní podobě, ba ani v podobě případně dosažené navrhovanou novelou, není prakticky vymahatelný a nepřispívá k vytvoření vskutku dostatečně připravených záloh umožňujících rozvinutí mírové profesionální armády v míře, která by odpovídala skutečným možnostem českého státu v rozsahu, který je nezbytný pro naplnění úkolů vyplývajících jednak z naší vlastní legislativy, jednak z úkolů, které pro obranu teritoria členského státu Aliance stanoví třetí článek Washingtonské dohody.

Tuto skutečnost neřeší ani připravovaná nová koncepce výstavby AČR, v níž se sice vyskytuje věta o připravenosti AČR k válečnému rozšíření, ale vzhledem ke stavu legislativy, nedostatečnému počtu výcvikem připravených záložníků, je to věta významově prázdná. Významově prázdná je konečně i proto, že v textu KVAČRu nemá žádné pokračování.

Za skutečnou potřebou obrany ČR dlouhodobě zaostává nejen výše rozpočtu na obranu, ale zejména způsob jeho vytváření. Však také v brožuře vydané k rozpočtu ministerstvem obrany čteme větu: „Schváleným rozpočtem MO na rok 2015 jsou zabezpečeny nezbytné výdaje mandatorního charakteru ve vztahu k osobám a výdaje na úhradu závazků vyplývajících z již uzavřených smluv“. O dalších nezbytných výdajích, zejména výdajích na výcvik, další provoz a trvalou modernizaci ani slovo.

Nicméně na jiném místě citované brožury čteme:

Trvalý cíl resortu ministerstva obrany a poslání ozbrojených sil ČR se nemění. Ministerstvo obrany bude i nadále vytvářet podmínky, za kterých budou ozbrojené síly ČR schopny účinným způsobem zajistit svrchovanost, územní celistvost, principy demokracie a právního státu, ochranu životů obyvatel a jejich majetku před vnějším napadením a efektivně přispívat k prosazení strategických i dalších významných bezpečnostních zájmů ČR ve spolupráci s aliančními partnery a v souladu s mezinárodním právem.

S tímto poněkud nadneseným tvrzením je v rozporu právě text nové koncepce výstavby AČR, který předpokládá, že do roku 2025 nebude AČR – o dalších součástech OS se zde nemluví vůbec – přes veškerou snahu dosáhnout něčeho více než pětadevadesáti procentní personální naplněnosti mírové armády s částečným, avšak zcela nedostatečným rozvojem modernizace potřebného armádního vybavení a prostřednictvím problematicky definovaných záloh. Z kontextu dokumentu je zřejmé, že jde o nouzové východisko, o iluzi, že mírová armáda je početně naplněna, i když naplněna není. Zásadním argumentem pro tento zcela nevyhovující stav je omezenost rozpočtového slibu koaliční vlády, navyšovat resortní rozpočet až do výše 1,4% HDP až dosáhnout této výše v roce 2020.

Je zcela zřejmé, že v této rozpočtové situaci, není možné naplnit až do roku 2025 požadavek, který citovaná brožura uvádí jako cíl rozpočtového slibu. Je proto nezbytné zvážit, zda by nebylo k prospěchu věci, kdyby roční rozpočty byly chápány a realizovány jako rozpočty provozní, zatímco rozpočty investiční by byly odděleny a připravovány pro časový interval nejméně pěti až deseti let s tím, že finanční zdroje pro dosažení požadovaného stavu budou odpovídat odborně připraveným požadavkům, které nebudou vycházet (jako dosud) z rozpočtového příslibu, ale ze skutečné potřeby rozvoje obranných schopností ozbrojených sil.

K tomu ovšem schází nikoliv pouze ministerstvu obrany, ale vládám vůbec instituce, která by se zabývala strategickými otázkami obrany jako celku. Obrana státu, zejména v současné době, kdy částečně mizí nebo se stává nezřetelnou hranice mezi tradičními hrozbami vnějšími a hrozbami vnitřními a na evropském teritoriu vede Ruská federace „podivnou válku“ (drole de guerre) musí být do koncepce obrany zainteresovány všechny resorty, tedy vlády jako celek. Dosavadní zákon o obraně státu je zastaralý a obtížně vymahatelný. Je tedy nezbytné, aby se vyžadovaný strategický pohled dotýkal mimo jiných oblastí zcela zásadně i legislativního řešení obranného celku.

Dosavadní tzv. Dlouhodobé výhledy vznikaly bez dostatečných vědecky vedených výzkumů v oblastech, které se týkají obrany proti případným nebo dokonce detekovaným vnějším hrozbám. Dokumenty s názvem Dlouhodobý výhled trpí absenci odpovědí na otázku, proč stanovují svá doporučení právě tak, jak to činí, a nikoliv jinak. Vycházejí zásadně pouze z dokumentu Bezpečnostní strategie státu, která až donedávna trpěla (a do značné míry trpí i dnes, po částečné revizi) „politickou korektností“, která znemožňuje pojmenovat nositele hrozby. Důsledkem je dlouhodobě vládami posilovaná iluze, že AČR v rozsahu mírového stavu plní svá zadání dostatečně efektivně, pokud plní své závazky uvnitř spojeneckého systému NATO.

Dalším omezujícím principem, který vedl k vytváření iluze o dostatečném souboru obranných schopností OS, respektive AČR, byla trvalá ochota MO a GŠ AČR podřídit plánování rozvoje souborů schopností vždy zásadně rozměru ročních rozpočtů bez ohledu na zajisté vědomé zaostávání těchto schopností za skutečnou, byť pouze intuitivně poznávanou (vzhledem k dlouhodobé k absenci strategických výzkumů) skutečnou potřebou. Iluze, že rozpočet určuje jedině možnou míru schopností vždy jako míru dostatečnou, trvá i dnes, kdy i nová koncepce výstavby AČR vychází nikoliv primárně z potřeb efektivní obrany, ale z možností daných vládním rozpočtovým slibem.

Rozpočtová omezení jsou samozřejmě nezbytná, vzhledem k reálným finančním možnostem vlád. Nicméně bez přesvědčivě zpracovaného strategického výhledu, přizpůsobujícího obranné schopnosti nejen OS, ale státu jako celku, stávají se svévolná rozpočtová omezení významným ohrožením bezpečnosti státu.

Východiskem z rozpočtově plánovacího dilematu je tedy kvalifikovaná, strategicky pojatá studie, která nalezne optimální řešení pro rozvinutou válečnou armádu, respektive OS jako jediný celek, jehož soubor obranných schopností bude odpovídat úkolům stanoveným jednak vnitřními zákony ČR, jednak míře odpovědnosti, která odpovídá povinnostem členských zemí Aliance vyplývajících z třetího článku Washingtonské smlouvy až do okamžiku aktivace článku pátého. Až dosud nikdo takovou odbornou studii strategického rázu, vycházející z rozsahu a pravděpodobnosti aktuálních vnějších militárních hrozeb, jejichž nositel je nyní již dostatečně popsán v Bezpečnostní strategii ČR, nezpracoval. Teprve po zpracování takové strategicky pojaté studie bude možné, přizpůsobit náklady na vybudování vskutku efektivních obranných schopností OS jednak míře ohrožení, jednak maximálním možnostem státu, jeho lidských i hospodářských možností.

Současný nevyhovující stav obranných schopností ČR vyžaduje co nejrychlejší paralelní zpracování dvou zásadních dokumentů. Jednak je třeba co nejrychleji dokončit text nové koncepce výstavby AČR s tím, že jde o dokument hledající zcela otevřeně východisko z nouzového stavu obranných schopností AČR (bohužel nikoliv OS, jak by se slušelo), ve zdrojovém rozměru vládního slibu a časově paralelně s tímto dokumentem zahájit práci na široce pojaté odborné studii míry vnějšího ohrožení a maximálního extenzivně pojatého řešení obrany vůči možné realizaci identifikovaných hrozeb. První náznaky takové studie lze již zaznamenat v Centru strategických a bezpečnostních studií při Univerzitě obrany v Brně.

Domnívám se, že MO a GŠ by měly věnovat činnosti Centra více pozornosti, než jí věnovali dosud. Naskýtá se otázka, zda přiřazení Centra k UO v Brně bylo vskutku to nejefektivnější řešení otázek strategického výhledu. Centrum by mělo mít přímý kontakt jednak se SOPS, jednak s Generálním štábem AČR a nepochybně i s pracovišti těch vysokých škol, které věnují odbornou, vědeckou pozornost otázkám bezpečnosti a obrany. Domnívám se, že by bylo k prospěchu věci, kdyby se Centrum mohlo věnovat zásadně otázkám strategických výhledů ve vztahu k obraně státu a nebylo využíváno k řešení úkolů, jimiž se má zabývat sama UO, případně personální sekce MO a personální agentura při GŠ.

Pokud jde o smysl a účel dokumentu „Nová koncepce výstavby AČR“, bylo by k prospěchu věci, kdyby jeho autoři navázali otevřeněji, než jak v poslední verzi textu činí, na původní koncepci dokumentu. Ta vycházela z velmi otevřeného přiznání dlouhodobě zanedbávaného rozvoje obranných schopností a nepopírala, že řešení stavu je nouzové, dočasné a zásadně omezené rozpočtovým slibem. Je třeba přiznat nedostatečnou efektivitu novely branného zákona; novela nezlepšuje podmínky mobilizace a pokud jde o návrh zákona o zálohách, vytváří opět jakousi iluzi, zastírající skutečnost, že pokud jde o počty a možnosti povolání záložníků, jde pouze jen o doplnění mírového stavu AČR a nikoliv o možnost jejího válečného rozvinutí.

Významným nedostatkem současného stavu OS je neschopnost centrálního řízení kariér VZP v činné službě. Trvale se vyskytující svévole v této oblasti, hledání vojáků inzeráty, nedodržování podmínek stanovených zákonem a kariérním řádem musí být rozhodně odmítnuto a nahrazeno personální přísností, stanovenou zákonem a vnitřními předpisy.

Vážný problém přípravy VZP v důstojnických hodnostních kategoriích spočívá v málo srozumitelném oddělení Univerzity obrany od AČR. Je typické a typicky chybné, že v dokumentu týkajícím se výstavby AČR nenalezneme o Univerzitě obrany ani slovo, ačkoliv se trvale setkáváme s kritickým pohledem na její činnost a na nedostatečnou vzdělanostní připravenost jejích absolventů. Hledat a nalézt efektivní řešení tohoto nevyhovujícího stavu je společný úkol jak pro vedení MO, zejména pro personalisty, tak pro GŠ a samozřejmě i pro vedení UO. Původní, nedávno ještě ministrem a NGŠem, jakož i rektorem UO schválený plán na rozšíření vzdělávacího procesu o předměty rozšiřující všeobecnou vzdělanost budoucích velitelů, nebyl naplněn.

Problém rozvinutí mírové profesionální armády v případě přímého ohrožení bezpečnosti státu je zásadní a akutní. MO i GŠ musí dát najevo tuto potřebu tak zřetelně, že se jí politická grémia budou muset zabývat nikoliv jako dosud z hlediska svých možných volebních zisků či ztrát, ale z hlediska vskutku efektivní obrany státu a hodnot, které pro občany představuje. Konečně to je úkol pro vládu jako celek, nikoliv pouze pro MO a GŠ.

Některé aktuální, ba akutní problémy jsou podle mého soudu řešitelné poměrně rychle a bez složitějších komplikací. Například získat co možná rychle vyšší počet příslušníků tzv. povinných záloh, tedy vojáků, kteří prošli výcvikem a dokonce mnozí získali i bojové zkušenosti, by bylo možné rozhodným zkrácením kontraktů pro službu v nejnižším hodnostním sboru mužstva a poddůstojníků.

Velmi by prospělo ke zvýšení obranných schopností mírové AČR, kdyby rozpočtové prostředky určené k materiálnímu rozvoji, byly využity k vyrovnání materiální nerovnosti mezi dvěma brigádami pozemního vojska.

Velmi zásadní otázka, která vyžaduje zlepšení koordinace mezi jednotlivými součástmi MO a GŠ je otázka ubytování vojáků v záloze. Jednak těch, kteří budou povolání ke cvičení, jednak těch, kteří budou případně povoláni při vyhlášení válečného stavu.

Trvalé rozšiřování kontrolních prvků v celé soustavě resortu obrany jednak zvyšuje mandatorní výdaje, jednak snižuje ve skutečnosti odpovědnost těch, kdo velí nebo řídí kontrolované prvky, jednak posiluje ve veřejnosti falešný dojem, že funkcionáři v resortu včetně velitelů a štábů nejsou důvěryhodní.

Velice zanedbávaná je mediální prezentace AČR. OKAP by měl být daleko aktivnější, ba dokonce asertivnější vůči mediím, především veřejnoprávním. Zprávy o činnosti vojáků, o Armádě a dalších složkách OS měly by být pravidelnou součástí, když ne denního, tedy alespoň týdenního zpravodajství TV a rozhlasu. Informace o činnosti AČR v zahraničí nestačí. Ozbrojené síly existují především a zejména proto, aby dávaly občanům pocit jistoty doma.

Velmi nedostatečná je znalost angličtiny i u studentů a absolventů Univerzity obrany, což znamená i budoucí komunikační nedostatečnost důstojníků vůbec.

Přimět alespoň vyšší důstojníky a generály k co možná nejčastějším veřejným vystoupením je úkol prvořadý. Podle mého názoru je to také cesta k co možná rychlému rozlišení mezi těmi, kdo jsou schopni ozbrojené síly reprezentovat a těmi, kteří jsou v jistém smyslu málo prospěšní.

Samozřejmě bylo by možné dotknout se ještě mnoha dalších otázek a doporučovat řešení některých zaostávajících funkcí ozbrojených sil ve veřejném i profesním životě, ale to, co jsem měl na mysli tímto papírem především, je poukaz na zásadní otázky zaostávání v základních funkcích, které OS ze své podstaty, nejen na základě zákonů a předpisů, mají plnit.

Bude zřejmě nezbytné nově, respektive „postaru“ pojmenovat a vysvětlit občanům smysl a účel armády nebo ještě lépe ozbrojených sil. Nově vysvětlit a vysvětlením napravit chybu ve vědomí občanů, že veškerou odpovědnost za obranu země a jich samých, přejímá profesionální armáda spolu s našimi spojenci v NATO. Bude nezbytné napravit prostřednictvím široce pojaté vzdělávací či osvětové práce- s využitím zejména veřejnoprávních medií- chybnou představu o jakési podřízenosti ČR Severoatlantické alianci. Výroky jako „Aliance od nás žádá“ jsou zavádějící a oslabují občanskou odpovědnost za obranu vlasti. Početně až nadměrně obsazený OKAP není v tomto ohledu efektivně využit. Pravidelné pořady o Armádě a OS v české televizi a v českém rozhlase by porozumění smyslu a účelu ozbrojených sil významně prospěly. Stejně tak by prospěly časté a pravidelné, včas připravené tiskové konference ministra obrany, pokud možno s náměstky, s náčelníkem generálního štábu a veliteli druhů vojsk.

Reportáže z přípravy vojáků ve Vyškově, reportáže z vojenských cvičení a veřejná aktivita pedagogů i studentů Univerzity obrany, to vše by přispělo k návratu zájmu veřejnosti a tudíž i zájmu politiků o Armádu a ozbrojené síly.

Vážným nedostatkem současného stavu Armády a OS vůbec je motivace jejich příslušníků. Ani škola, ani ozbrojené síly neposkytují budoucím vojákům, jakož i vojákům v činné službě dostatek takového vzdělání, které by dostatečně hodnotově a mravně ozřejmilo smysl a účel služby v ozbrojených silách. Jestliže se dejme tomu speciální síly motivují písněmi Daniela Landy a jednu z nich si jejich příslušníci s podporou někdejšího ministra obrany vybrali za svou hymnu, je to nepochybně vážný problém. Nabídka a rozpracování nově pojatého systému všeobecného vzdělávání jako podmínky pro jiný, morálně hodnotově přijatelný typ motivace příslušníků OS, to je jeden z hlavních, a dosud zanedbávaných, úkolů personalistů.

Stručně řečeno, domnívám se, že bez celkově nového, velmi aktivního postoje k otázce účelu a smyslu ozbrojených sil ČR celého vedení resortu, nedosáhneme potřebných změn v jejich reálné obranné efektivitě. Bez vskutku aktivního informování o reálném stavu našich obranných schopností (to se netýká pouze ozbrojených sil) nedokážeme upoutat pozornost veřejnosti a jejím prostřednictvím i rozhodující pozornost politiků k velice dnes aktuálním otázkám obrany.