Archiv kategorie Různé | Other
Tatra a pravidla volného trhu
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 16. 3. 2012
Někteří na ni ve zdejší diskusi nadávali. Nedá se ovšem popřít, že k české armádě tradičně patří: TATRA. Můžeme s tím i nesouhlasit, můžeme proti tomu i protestovat, ale to je vše, co se s tím dá dělat: Českých nákladních aut se vyrábí čím dál míň. Dvěma posledními národními výrobci jsou Avia a právě Tatra.
Křivka výroby a prodeje poklesla za posledních 10 let z 2 769 kusů v roce 2002 na 1 293 v roce 2011. Mimořádný růst se dostavil mezi roky 2006 a 2008, když výroba a prodeje poskočily postupně z 1993 na 3 168 a posléze na 2 737 automobilů. V tomto období obměňovala svůj nákladní vozový park Armáda České republiky.
Jedním z dobrých výsledků této krátké obchodní expanze byla také Tatra Phoenix. Ta je určena jak pro stavebnictví, tak např. i pro hasičské záchranné sbory, a to nejenom u nás. To dokazuje mj. testovací video. Skvělý tatrovácký podvozek vycházející z koncepce Hanse Ledwinky se pokusil využít rovněž slovenský Tatrapan.
Úspěch značky Tatra v našich ozbrojených silách byl spojen s potřebou dopravy obrovského množství nákladu i osob po silnici i v terénu v případné válce s NATO. To po 2. světové válce generovalo objednávky na Tatru 111, Tatru 138, Tatru 148, Tatru 813 a Tatru 815. Životní cyklus tater lze odhadovat na 20 let. Je otázkou, co je za těch 20 let nahradí. Českých nákladních aut se vyrábí totiž čím dál míň. Tatra nezná talibratra; pravidla volného trhu také bratra neznají.
Toward the Sounds of Chaos
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 10. 3. 2012
Toward the Sounds of Chaos je název nového náborového spotu americké námořní pěchoty, který byl točen v Camp Pendleton v Kalifornii. Je součástí nové kampaně, která je placena z rozpočtu námořní pěchoty na reklamu ve výši přibližně 100 milionů dolarů ročně. Video se dá již nalézt na youtube, ale premiéru v televizi si odbude ve Spojených státech dnes během basketbalového zápasu.
Zajímavé je, jak je spot laděn. Samozřejmě je námořní pěchota představována tradičně jako síla, která je připravena na jakoukoli konfrontaci s jakýmkoli nepřítelem. Součástí spotu je ale jasný vzkaz – jsme připraveni nejenom bojovat, ale i pomáhat při humanitárních katastrofách. Jinak se nápis „Aid“, který se v minutovém klipu, pokud jsem počítal dobře, objeví třikrát, nedá vyložit. A kdo jiný by měl znát „zvuky chaosu“ lépe, než mariňáci?
The Marines found that the patriotic lure of joining a military force that prides itself on being „first to fight“ remains strong among a segment of American youth.
But a second philosophy has emerged among young people who admire the U.S. military but are equally attracted to the chance to be involved in humanitarian missions as they are the chance to fight against terrorists. Emphasizing the humanitarian missions could persuade those potential recruits to choose the Marine Corps rather than college, Marine leaders hope.
Kde jsou ty kytky?
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 1. 3. 2012
V Česku ji zpívala Judita Čeřovská, Marie Rottrová i Marta Kubišová pod názvem Řekni, kde ty kytky jsou? s textem pořízeným Jiřinou Fikejzovou. Řeč je o písni Where Have All The Flowers Gone?, jejíž první tři sloky napsal v roce 1955 americký zpěvák Pete Seeger a další sloky v roce 1960 dopsal Joe Hickerson. Nebyl to ovšem Pete, kdo song proslavil světově.
Píseň vešla do povědomí hlavně díky Marlene Dietrich, která v roce 1960 uvedla píseň hned ve třech jazykových verzích, a to vedle původní anglické, také ve verzi francouzské Qui peut dire où vont les fleurs? a ve verzi německé nazvané Sag mir, wo die Blumen sind?
Díky neutuchajícímu válečnému úsilí v konfliktech nízké intenzity v nejrůznějších částech světa se píseň stala oblíbenou mezi různými interprety, různého pohlaví, věku, barvy pleti, náboženského vyznání, politické i sociální orientace, národnosti a státní příslušnosti. Nebyli to přitom žádní Tom, Dick and Harry, ale například z anglicky zpívajících interpretů to byli: Peter, Paul and Mary, The Kingston Trio, The Searcher, jejichž aranžmá převzala i J. Čeřovská, Johny Rivers, Roy Orbison, Nina and Frederic či Chambers Brothers.
Ti mimo jiné zasadili písničku do netradičního soulového aranžmá. Lze najít i další zajímavé interpretace, jako je punková od A.P.P.L.L.E, „záhubní“ od německého hudebního sdružení pro Vocal, politicky-punková od OHL (Oberste Heeresleitung), zromantizovaná od Dolores Keane a Tommyho Sandse, countryově laděná od Dolly Parton, disková od Wolfa Maahna, japonská od dětinské skupiny Lary a čínská od Chyi Yu, „evovaškovská“ od dvojice Мегаполис и Маша Макарова, britská od Jimmyho Somervilleho, „operní-valčíková“ od Karin Schmidt, recitační od Friedricha Schüttera, interpretace osamělého hlasu na poušti od Beliny a v pustě od Joan Baez.
Bez zajímavosti není také, že květiny si zazpívala v prosluněné Itálii Gigliola Cinquetti, ve studeném Švédsku Åse Kleveland, v žoviální Francii Dalida, v sousedním Polsku Sława Przybylska, v širokém Rusku Жанна Бичевская, v dalekém Japonsku Mr. Children.
Přirozeně, že ani text, ani hudba neušla parodii. Ta, překvapivě, svou tématikou zůstala u bezpečnosti. Překvapením je hiphopové aranžmá od Sax.
Kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí…
Kdo nezapomíná
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 27. 2. 2012
Ve čtvrtek jsem měl možnost být při tom, když na francouzském velvyslanectví byli oceňováni čtyři čeští vojáci. Generál Aleš Opata se stal rytířem Řádu čestné legie, plukovník Karel Klinovský obdržel medaili Národní obrany nejvyššího stupně, tedy „Zlatou medaili“ a dva geodeti – major Vajda a nadporučice Láničková – převzali pamětní medaili Za službu v bývalé Jugoslávii. Je velice příjemné vidět, že si váží českých vojáků v zahraničí a že to není poprvé ani naposled. A jsem zvláště rád, že tentokrát byli vyznamenáni generál Opata a plukovník Klinovský, protože si obou velice vážím a považuji je za výborné vojáky, což ostatně mnohokrát prokázali.
V průběhu ceremoniálu mně však zaujalo něco jiného. Velvyslanec připomínal události z roku 1993, kdy se Aleš Opata podílel na záchraně francouzských vojáků, kteří se dostali pod palbu během chorvatské operace. Nemluvil o tom, že Aleš Opata pomohl „francouzským vojákům“, „francouzské jednotce“, či „armádě“… Hovořil o „Francii“. Použil přibližně tyto formulace: Přišel jste na pomoc ve chvíli, kdy to Francie potřebovala … Francie nikdy nezapomíná…
Oceňuji použitou rétoriku. Vojáci plní úkoly, kterými je pověřil stát. Jsou státem, republikou, jednoduše Francií. Nejsou to „oni“, kteří si jen tak slouží v Jugoslávii, v Afghánistánu, kdekoli v Africe, nejsou to „odrodilci“. Jsou „my“, jsou součástí „nás“ a proto když jim kdokoli pomůže, musíme mu být vděčni všichni a nezapomínat. Protože „my“ jsme stát, republika.
A v tomto ohledu je to jedno jestli jde o Francii, nebo Českou republiku.
Karnevalové veselí: Sklep
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 16. 2. 2012
K armádní tématice patří rozlučně i nerozlučně také divadlo. Pomineme-li historické periody Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého, Armádního uměleckého divadla a Divadla československé armády, pak ze současných českých nevojenských divadelních souborů k zelené (modré, khaki i pouštní pískové) tématice má asi nejblíže Sklep. Možná si někteří z vás v této souvislosti vzpomenou na adaptaci hry pozdějšího vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky, Česko-Slovenské Federativní republiky a České republiky Václava Havla Mlýny, o které oficiální text filmové distributora např. uvádí:
„Děj se odehrává za socialismu kdesi ve vojenském útvaru. Jednoduchá zápletka, točící se okolo zastřelení civilisty při strážní službě, poskytla východisko pro jedovatou satirickou komedii, věrně zachycující podobu lidové armády jako zcela absurdního stroje na ničení lidských charakterů. Přesně odpozorované situace, jalové dialogy a odpovídající jednání všech postav dokáže patrně ocenit především ten, kdo tehdejší vojenskou službu zažil na vlastní kůži.“
Pomineme-li fakt, že divadlo Sklep je přímo spojeno s Armádou České republiky prostřednictvím osoby majora aktivní zálohy Václava Marhoula, režiséra a manažera divadla v jedné osobě, pak z herců tohoto malého, alternativního, souboru lze nejčastěji s militární tématikou spojovat Tomáše Hanáka. Je to právě on, koho mají diváci možnost zahlédnout jako prvního v Mlýnech v podobě postavy paragána, poručíka Horáčka. Je to také on, kdo si občas vystřelí z vojáků, jako tomu bylo například v pořadu Na stojáka. A je to rovněž on, kdo v roce 1989 v pořadu Manéž Bolka Polívky zpíval z pozice mírového štváče politický song Komu vadí?
Jak se lze dočíst v recenzi dvojalba Besídka a Písničky divadla sklep, píseň Komu vadí? poprvé zazněla v roce 1988 na festivalu politické písně v Čadci. Později, více než po 20 letech, se tato skladba objevila také v interpretace Roberta Nebřaského.
Nena a 99 Luftballons/Red Ballons
Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Různé | Other Datum: 8. 2. 2012
Českoslovenští hudební umělci se v 70. a 80. letech museli organizovaně angažovat ve věci zachování světového míru a pokroku u hranic s proradnými a prohnilými západními imperialistickými státy na festivalech, jako byly Děčínské kotvy, Bratislavské lyry či Festivaly politické písně v Sokolově. Umělci z demokratických zemí se oproti tomu angažovali zcela živelně a zištně prostřednictvím písniček psaných na protest (jak by to možná nazval hudební kritik v socialistickém Československu), tedy protestsongů. Takto se v Německé spolkové republice, bonnské pravicové vládě takřka pod nosem v roce 1983 zjevil hit, který na několik týdnů ovládl žebříčky populárních písní jak západoevropských zemí, tak i ve Spojených státech.
Není známo, zda k takovému úspěchu přispělo tehdejší mezinárodně-politické napětí a vliv stupňujících se závodů ve zbrojení. Pro Gabriele Susanne Kerner rodačku z Hagen vystupující pod uměleckým pseudonymem Nena bylo jejích 99 Luftballons fenomenálním úspěchem.
Krátce po vydání stejnojmenného hudebního alba byla titulní píseň přezpívána do angličtiny a Neně se podařilo to, co se nikdy předtím, snad s výjimkou Marlene Dietrich, nepodařilo žádnému německému zpěvákovi či zpěvačce. Německá písnička pod názvem 99 Red Ballons chytla za srdce západní publikum.
Podle mého názoru je německý text daleko zpěvnější než anglický. To si lze uvědomit na faktu, že píseň například v němčině převzali i Japonci. I přes jejich lásku k Vídni, japonština jim jde daleko lépe. Vznikla také čistě japonská verze 99 Love Balloons od dívčí kapely 中の森 BAND (Nakanomori Band). V němčině 99 červených balónků zpívá i dánský zpěvák Michael Carøe, či španělská disko-diva Xavi Matralla. Ta hit elektronicky remixovala a dala mu velmi rytmickou diskopodobu. Hit si v němčině zazpíval rovněž Homer Simson.
Překvapivě si píseň získala také srdce a mysl italské punkrockové skupiny DDR – Diritto Di Rivolta, která v roce 2007 zařadila 99 Luftballons na své album. No, Nena to není… Ačkoliv to určitě nebyl záměr, jednonohý bard českého pivního punku Lou Fanánek Hagen, vulgo Františka Moravec, přetextoval tento hit pro Tři sestry paradoxně právě jako DeDeRón. Tím opět na české písňové scéně zanechal svou nezapomenutelnou stopu.
Asi nepřekvapí, že se postupně objevují další a další coververze 99 Luftballons/Red Baloons, například americká od pop-punkové formace Goldfinger, či čistě německá od německé postpubescentní skupiny Tokio Hotel. Tahle verze však zní spíše jako melodie z reklamy na Eurotel. Také Nena po svém návratu od plnění mateřských práv a povinností znovu nazpívala svůj hit. Stalo se tak pro televizní dvojjazyčný, francouzsko-německý, kanál Arte. Zde se také poprvé objevila v textu francouzština. Trochu dlouho trvá to období protestu proti militarismu a militarizaci společnosti, že?
Českoslovenští hudební umělci se v 70. a 80. letech museli organizovaně angažovat ve věci zachování světového míru a pokroku u hranic s proradnými a prohnilými západními imperialistickými státy na festivalech, jako byly Děčínské kotvy, Bratislavské lyry či Festivaly politické písně v Sokolově. Umělci z demokratických zemí se oproti tomu angažovali zcela živelně a zištně prostřednictvím písniček psaných na protest (jak by to možná nazval hudební kritik v socialistickém Československu), tedy protestsongů. Takto se v Německé spolkové republice, bonnské pravicové vládě takřka pod nosem v roce 1983 zjevil hit, který na několik týdnů ovládl žebříčky populárních písní jak západoevropských zemí, tak i ve Spojených státech.
Není známo, zda k takovému úspěchu přispělo tehdejší mezinárodně-politické napětí a vliv stupňujících se závodů ve zbrojení. Pro Gabriele Susanne Kerner rodačku z Hagen vystupující pod uměleckým pseudonymem Nena bylo jejích 99 Luftballons fenomenálním úspěchem.
Krátce po vydání stejnojmenného hudebního alba byla titulní píseň přezpívána do angličtiny (http://www.youtube.com/watch?v=jQYQTFudrqc) a Neně se podařilo to, co se nikdy předtím, snad s výjimkou Marlene Dietrich, nepodařilo žádnému německému zpěvákovi či zpěvačce. Německá písnička pod názvem 99 Red Ballons chytla za srdce západní publikum.
<object width=“543″ height=“398″><param name=“movie“ value=“http://www.youtube.com/v/14IRDDnEPR4?version=3&hl=cs_CZ“></param><param name=“allowFullScreen“ value=“true“></param><param name=“allowscriptaccess“ value=“always“></param><embed src=“http://www.youtube.com/v/14IRDDnEPR4?version=3&hl=cs_CZ“ type=“application/x-shockwave-flash“ width=“543″ height=“398″ allowscriptaccess=“always“ allowfullscreen=“true“></embed></object>
Podle mého názoru je německý text daleko zpěvnější než anglický. To si lze uvědomit na faktu, že píseň například v němčině převzali i Japonci. I přes jejich lásku k Vídni, japonština jim jde daleko lépe. Vznikla také čistě japonská verze 99 Love Balloons od dívčí kapely 中の森 BAND (Nakanomori Band). V němčině 99 červených balónků zpívá i dánský zpěvák Michael Carøe, či španělská disko-diva Xavi Matralla. Ta hit elektronicky remixovala a dala mu velmi rytmickou diskopodobu. Hit si v němčině zazpíval rovněž Homer Simson.
Překvapivě si píseň získala také srdce a mysl italské punkrockové skupiny DDR – Diritto Di Rivolta, která v roce 2007 zařadila 99 Luftballons na své album. No, Nena to není… Ačkoliv to určitě nebyl záměr, jednonohý bard českého pivního punku Lou Fanánek Hagen, vulgo Františka Moravec, přetextoval tento hit pro Tři sestry paradoxně právě jako DeDeRón. Tím opět na české písňové scéně zanechal svou nezapomenutelnou stopu.
Asi nepřekvapí, že se postupně objevují další a další coververze 99 Luftballons/Red Baloons, např. americká od pop-punkové formace Goldfinger, či čistě německá od německé postpubescentní skupiny Tokio Hotel. Tahle verze však zní spíše jako melodie z reklamy na Eurotel. Také Nena po svém návratu od plnění mateřských práv a povinností znovu nazpívala svůj hit. Stalo se tak pro televizní dvojjazyčný, francouzsko-německý, kanál Arte. Zde se také poprvé objevila v textu francouzština. Trochu dlouho trvá to období protestu proti militarismu a militarizaci společnosti, že?
Recenze: The Forever War – Dexter Filkins
Autor: Samuel Kolesar Kategorie: Různé | Other Datum: 7. 2. 2012
Kniha vyšla v prvom vydaní v roku 2008 vo vydavateľstve Alfred A. Knopf v New Yorku. V tejto recenzii vychádzam z vydania vydavateľstva Vintage Books v New Yorku, ktoré vyšlo v júni 2009. Musím sa vopred priznať, že recenziu píšem pod značným vplyvom emócií, ktoré vo mne zanechala. Pre mňa osobne ide o najlepšiu knihu z kategórie non-fiction, ktorú som kedy čítal. Napriek tomu sa pokúsim byť v hodnotení čo najobjektívnejší. Preto začnem pozitívnym postrehom.
Nie náhodou sa kniha začína prológom, opisujúcim krátky úsek bitky o Falúdžu, iracké mesto západne od Bagdadu. Bitka o toto mesto bola jedným z najkrvavejších stretov irackej vojny. Ako som spomínal, Filkins sa jej venuje na viacerých miestach. Dá sa povedať, že každá významnejšia udalosť invázie do Iraku a následnej okupácie je popísaná vo vlastnej knihe. Falúdži sa venuje napríklad kniha No True Glory od autora Binga Westa z roku 2006. Každopádne na to, aby sme pochopili, ako to vyzeralo vo Falúdži v mesiacoch november a december roku 2004, nemusíme nutne prečítať 400-stranovú knihu. Jedna z vecí, ktorú by som rád na Filkinsovej knihe vyzdvihol, je práve opis Falúdže. Na 30 stranách, v prológu a v 11. kapitole, dokáže čitateľovi až s neskutočnou realitou opisu priblížiť atmosféru jednej z najťažších a najvážnejších bitiek v mestskom prostredí, ktorú možno bez zaváhania zaradiť medzi udalosti ako bola bitka vo vietnamskom meste Hue v roku 1968 či udalosti z októbra 1993 v somálskom Mogadiše. Treba podotknúť, že aj kapitoly o tejto bitke sú zostavené výlučne z autorových poznámok. V nich zaznamenal svoje vlastné dojmy, opisy jednotlivých situácií, no aj myšlienky námorných pešiakov (či mariňákov) prostredníctvom rozhovorov, ktoré s nimi urobil.
Originalita knihy je taktiež zaujímavým prvkom, ktorý jej poskytuje nevšednú atmosféru. Filkins totiž takmer výlučne vychádza zo svojich vlastných materiálov, ktoré nazbieral počas pobytu na rôznych miestach Blízkeho východu a západnej Ázie. Tieto zápisky vyšli vo forme novinových článkov v Los Angeles Times a New York Times. Ťažko však povedať, či sú kapitoly v knihe vždy rovnaké ako články, ktoré vyšli v novinách. Skôr ich však zrejme autor pre účely knihy upravil či zaktualizoval. Aj keď v mojich možnostiach nebolo dohľadať si všetky pôvodné články, v jednom prípade som tak urobil. Ide o príbeh podplukovníka Nathana Sassamana, ktorému venuje Filkins celú 9. kapitolu (s. 149-167, The Man Within). Pôvodne bol publikovaný ako článok v New York Times v októbri 2005 pod názvom The Fall of the Warrior King.
Pplk. Sassaman bol ukážkou stredného dôstojníka americkej armády, ktorý bol vycvičený viesť vojnu proti veľkej uniformovanej armáde, no po invázii dostal ťažkú úlohu, na ktorú on ani jeho mužstvo vycvičení neboli. Jeho poslaním sa stalo potierať povstanie a snažiť sa pozdvihnúť poškodený Irak a inštalovať demokraciu. V jednom momente bol v plnení týchto neľahkých úloh možno najúspešnejším Američanom v celom Iraku, no stačil malý neopodstatnený škandál, a Sassamanova úspešná kariéra sa skončila. Tento vojnový príbeh vyšiel knižne pod názvom Warrior King: The Triumph and Betrayal of an American Commander in Iraq v roku 2009, no podobne ako v prípade Falúdže Filkins prináša zrozumiteľnú interpretáciu tohto zložitého problému. A to na pár stranách 9. kapitoly. Aj keď len zo svojho pohľadu; to by sa dalo brať ako mínus. No treba pamätať, že Dexter Filkins je žurnalistický profesionál a preto pri svojich opisoch a podaniach jednotlitých epizód zachováva značnú dávku objektivity.
Mierne kontroverzná vec, na ktorú som narazil pri čítaní The Forever War, je až na konci knihy, no súvisí s jej prvou časťou. V časti pred poznámkovým aparátom totiž Filkins krátko píše o tom, z čoho vychádzal pri tvorbe knihy. Práve tu spomína svoje zápisky, ktoré vznikali počas pobytov v Afganistane a Iraku. Podľa vlastných slov bol v Afganistane ako korešpondent Los Angeles Times od apríla 1998 až do „leta 2000, kedy ma zajali a bol som Talibanom vykázaný“. Priebeh tejto udalosti, teda Filkinsovo zajatie sa v knihe okrem tohto miesta nespomína, nevedno prečo. Filkins sa za dva roky stihol zúčastniť dokonca divadla popráv v Kábule, čo je situácia, do ktorej sa cudzinec, a ešte k tomu novinár len tak ľahko nedostane (a možno ani dostať nechcel). Vykazovanie novinárov z Afganistanu talibanskou vládou však nie je nič nové. Určite však považujem za škodu, že autor nenapísal o vykázaní v roku 2000 viac. Jeho afganskej reportáži z rokov 1998–2000 by to dalo určitú pridanú hodnotu. No aj bez toho ju môžeme považovať za unikát, a správu z takmer hermeticky uzatvoreného Afganistanu, ktorý bol pod vládou Talibanu západným očiam len veľmi málo dostupný.
Recenze: The Iraq War – John Keegan
Autor: Samuel Kolesar Kategorie: Různé | Other Datum: 5. 2. 2012
Kniha je rozčlenená na devět kapitol. Nájdeme tu aj rozličné mapy a dve sady farebných fotografií, na konci knihy sú dve prílohy: zloženie koaličných vojsk, a autorove zápisky z rozhovoru s generálom Tommym Franksom, ktorý velil koaličným silám. Prvá kapitola knihy je nazvaná ,,Záhadná vojna“. Viac ako výstižný názov pre vojnu, ktorá bola zahaľovaná rôznymi nejasnosťami. Pre čitateľa z roku 2011, ktorý má aký-taký prehľad o udalostiach v Iraku za posledných 8 rokov, a nevie celkom, čo od knihy čakať, je jej začiatok tak trochu šokujúci. Hneď tretia veta prvého odstavca totiž znie: ,,Válka v Iráku z roku 2003 byla výjimečná tím, že pro anglo-americká vojska, které ji vedla, šťastně začala a vítězně skončila.“
Autor prezentuje veľmi jednoznačný postoj: vojna bola výhrou. Voči tomuto tvrdeniu by sme s dnešnými vedomosťami o vývoji tejto vojny mohli veľmi dôrazne protestovať. No treba si uvedomiť dve veľmi dôležité veci. Prvá je, že kniha je z roku 2004, teda napísaná približne rok po vojne, po úspešnom začiatku irackej okupácie a dolapení Husajna – bez akýchkoľvek vedomostí o tom, čo sa v Iraku dialo v rokoch 2004 až 2011. Druhá je samotné autorovo ponímanie vojny pre potreby tejto knihy. Už vo vyššie citovanej vete hovorí o tejto vojne ako o ,,vojne z roku 2003“. V treťom odstavci je ešte konkrétnejší: vojnu definuje dátumami 20. marec 2003 až 9. apríl 2003. Autorovi treba dať za pravdu, že toto bola skutočne prvá fáza vojny, zahŕňajúca inváziu a ovládnutie územia Iraku. A naozaj, aj podľa toho, čo autor píše, táto fáza vojny bola jednoznačne víťazná. Za 21 dní padol na kolená iracký režim, Iracká pravidelná armáda doslova zmizla (toto Keegan zmieňuje ako jednu zo záhad tejto vojny), elitná Republikánska garda stratila akýkoľvek význam, odpor fedajínov bol potlačený, strategické ciele boli obsadené.
Preto, keď sa stotožníme s autorovým ponímaním tejto vojny pre potreby knihy, a budeme ju brať z dnešného pohľadu len ako úvodnú inváziu (logický postoj z roku 2004), môžeme si z nej zobrať maximum informácií. I keď niekoho možno zarazí Keeganova interpretácia casus belli, dôvodu k vojne. Autor však zase vychádza z faktov známych v roku 2004. Tým nám dáva vodidlo, ako bude vyzerať celá kniha: faktická, bez zbytočných odbočiek, miestami kritická a kladúca nevyhnutné otázky, no nikdy neskĺzava k nefaktickosti, tendenčnému mysleniu a konšpiráciám. V celej prvej kapitole však kladie potrebné otázky, ktoré si musíme položiť, ak chceme porozumieť tejto veľmi komplikovanej a nejasnej vojne. Rovnako ako tieto otázky je však dôležité aj historické pozadie Iraku a vlády Saddáma Husajna. Tomu sa Keegan venuje v ďalších kapitolách. Histórii sú venované ďalšie tri kapitoly knihy, a to Irak pred Saddámom, Saddám Husajn, a Saddámove vojny, ktoré poskytujú solídny základ pre pochopenie vojny, ktorej sa autor bude venovať v ďalších kapitolách.
Ďalšia, piata kapitola nesie názov Kríza v rokoch 2002-03. Keegan dôsledne rozoberá prípravy na vojnu, no aj v úvode spomínané snahy o jej odvrátenie zo strany rôznych európskych štátov. Zdôrazňuje americké prekvapenie z nemeckého odmietnutia, už menej je však prekvapený z odmietnutia francúzskeho, ktoré robilo s Irakom výnosné obchody už od 70. rokov. Pri vyslovovaní týchto vecí je jasný autorov negatívny názor na tento francúzsky postoj. Je možné, že za tým môžeme hľadať tradičnú britsko-francúzsku rivalitu. V šiestej kapitole, ktorá je nazvaná Američania vo vojne sa dostávame k samotnému priebehu vojny.
Kapitola pokračuje v nastúpenej faktografickej ceste, a sprevádza nás cestou amerických síl. Postupne sa dostávame cez prechod hranice z Kuvajtu, všetky dôležité strety, až po uvoľnenie cesty na Bagdad. I keď samotnej kapitole sa z faktického hladiska, ani z pohľadu podania informácií nedá v podstate nič vytknúť, rád by som však zmienil dve veci, ktoré nie sú celkom presné.
Prvá je zmienka o ,,vlastnej leteckej zložke pozemnej armády“. Autor týmto myslí US Army Air Forces (USAAF), ktoré fungovali počas 2. svetovej vojny, resp. do roku 1948. Potom bola táto zložka pretransformovaná do Letectva Spojených štátov, US Air Force (USAF), a takto funguje dodnes. Pozemná armáda (US Army) nemá vlastnú leteckú zložku s klasickými lietadlami. Disponuje však veľkým množstvom vrtuľníkov, no pri transporte väčšieho nákladu či výsadkového vojska, sa spolieha na kapacity US Air Force.Táto malá faktická nepresnosť však knihe neuberá nič na kvalite. Obávam sa takisto, že sa pokojne mohla objaviť až pri preklade.
Druhá vec je autorov neskrývaný obdiv nad logistickým umením amerických ozbrojených síl. Podľa Keegana neskrývali obdiv ani britskí dôstojníci, ktorí boli svedkami zložitých amerických logistických manévrov. Treba ale poznamenať, že ani na prvý pohľad dokonalá logistika nefungovala vždy na 100 %. Reportér časopisu Rolling Stone Evan Wright, ktorého cituje na strane 126 aj Keegan, strávil inváziu s prieskumníkmi 1. expedičného zboru Námornej pechoty. Neskôr zo svojich zápiskov zostavil knihu Generation Kill. Wright v tejto knihe Zobrazit další »
Jsme na Facebooku!
Autor: Jakub Janda Kategorie: Různé | Other Datum: 29. 1. 2012
Vážení čtenáři,
portál On War vtrhl na Facebook. Založili jsme fanpage, takže pokud nás chcete dostávat pravidelně na svou facebookovou zeď, stačí jeden klik.
K automatickému zasílání nových článků z portálu o mezinárodní bezpečnosti stačí kliknout ZDE.
Recenze: Soukromé vojenské společnosti – Staronoví aktéři mezinárodní bezpečnosti
Autor: Ondrej Slechta Kategorie: Různé | Other Datum: 29. 1. 2012
Autoři Oldřich Bureš a Vendula Nedvědická působící na Metropolitní univerzitě Praha představují ve své práci ucelený pohled na problematiku soukromých vojenských společností. Pokud nepočítáme reportážní dílo R. Peltona „Oprávnění zabíjet“, které vyšlo v češtině a několik dílčích studií z odborných časopisů, je publikace zmíněných autorů vůbec prvním pokusem uchopit problematiku privatizace užívání vojenské síly jako celek.
V současnosti působí po celém světě stovky soukromých vojenských společností. Bez využití jejich služeb by dnes ani armáda USA nebyla schopna vést válečné operace v Iráku či Afghánistánu. Publikace představuje u nás dosud opomíjené, avšak z mezinárodního i národního hlediska velmi aktuální téma privatizace bezpečnosti se zaměřením na působení soukromých vojenských společností. Na jedné straně jsou služby těchto společností hojně využívány, a to poměrně širokou škálou zákazníků, mezi něž patří nejen vlády států, ale i mezinárodní vládní a nevládní organizace a další aktéři soukromého sektoru. Na straně druhé však také sílí kritika tohoto aspektu privatizace bezpečnosti, neboť dosud neexistují žádné efektivní regulační nástroje pro činnost soukromých vojenských společností.
-
Procházíte archivy kategorie Různé | Other.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments