Není pochyb, že bezpilotní letoun se stává jednou z nejoblíbenějších zbraní vyspělého světa současnosti. Je zkrátka vítězem pomyslného klání na bitevním poli. Především ozbrojené bezpilotní stroje jsou hojně využívány k útokům na představitele teroristických a povstaleckých sítí. Počty provedených operací, jak ukazují statistiky, rostou. Zatímco loni provedly v Pákistánu 53 akcí, letos jich bylo už 39. Od roku 2004 do současnosti při nich zahynulo mezi 967 až 1467 lidmi. Z nich bylo 665 až 994 označeno jako „militanti“, což znamená, že bylo zabito přibližně 33 procent civilistů.

Před pár dny zveřejnilo OSN zprávu Philipa Alstona „Study on targeted killings“, která se mimo jiné problematikou bezpilotních prostředků, respektive jejich používáním k cílenému odstraňování osob na území cizích států, zabývá z právního hlediska. Jde o velice zajímavou studii. To nejvíce zmiňované byl závěr, že používání dronů nemá v zásadě oporu v mezinárodním právu. Tento závěr se dá považovat za logický, protože právo obvykle reaguje například na technologie. Jen těžko je může předcházet. Za zmínku stojí třeba problematika jaderných zbraní a jejich užití, či hrozba, že budou použity.

V případě válečného konfliktu mezinárodní právo humanitární i lidské právo povoluje „cílené zabíjení“ (targeted killing), ale cíl musí být bojovník. Civilista může být cílem pouze v případě, pokud se přímo účastní válečných operací. Navíc:

…killing must be militarily necessary, the use of force must be proportionate so that any anticipated military advantage is considered in light of the expected harm to civilians in the vicinity, and everything feasible must be done to prevent mistakes and minimize harm to civilians. These standards apply regardless of whether the armed conflict is between States (an international armed conflict) or between a State and a non-state armed group (non-international armád conflict), including alleged terrorists. Reprisal or punitive attacks on civilians are prohibited.

Pokud daná situace není válečným konfliktem, je celá věc relativně komplikovanější. Z hlediska lidských práv „cílené zabíjení“ není legální, protože samo zabití nesmí být cílem operace. To však neznamená, že není možné bojovat proti teroristům. Zabití, například teroristy, musí být však jakýmsi „vedlejším produktem“ snahy ochránit lidský život. Není tedy možné si říct: odstraníme toho a toho, protože patří k teroristům. Je nutné, aby dotyčný přímo ohrožoval něčí životy, tzn. přímo prováděl, nebo bezprostředně připravoval nějakou akci.

Další otázkou je suverenita jednotlivých států, na jejichž území k zásahům proti teroristům může docházet.  Podle článku 2(4) Charty OSN, která je jedním ze základních dokumentů mezinárodního práva, je zakázáno používání síly na území jiného státu. Samozřejmě i zde platí výjimky:

(a) the second State consents, or (b) the first, targeting, State has a right under international law to use force in self-defence under Article 51 of the UN Charter, because (i) the second State is responsible for an armed attack against the first State, or (ii) the second State is unwilling or unable to stop armed attacks against the first State launched from its territory. International law permits the use of lethal force in self-defence in response to an “armád attack” as long as that force is necessary and proportionate.

Do jisté míry by se podle Alstona dalo ospravedlnit používání útoků bezpilotními letouny v Pákistánu, protože ten se chápe jako součást boje proti Al Kajdě a jejím spojencům na svém území. Nicméně ani to neplatí úplně. Mnohem problematičtější je „cílené zabíjení“ v jiných zemích.

Spojené státy oficiálně nepřiznávají, že by teroristy likvidovali důstojníci Ústřední zpravodajské služby (CIA) prostřednictvím bezpilotních letounů. Nicméně neoficiálně je CIA odpovědná za velkou část provedených operací na území jiných států. V tom je ovšem další problém, protože její příslušníci nejsou členové ozbrojených sil, takže se na ně nevztahuje ochrana jako na vojáky. Mohou být tedy legitimním cílem a měli by být stíháni za vraždu jak v zemích, kde k útokům došlo, tak podle příslušných zákonů Spojených států. Totéž se samozřejmě týká i kontraktorů, kteří se přímo na programu CIA na likvidaci teroristů podílejí.

Philip Alston přichází s řadou doporučení, které by státy (v tomto případě především USA) měly zavést, aby používání bezpilotních prostředků vybavených zbraněmi odpovídalo mezinárodnímu právu. Součástí je například včasné varování civilní populace v místě útoku, stát, na jehož území k útoku dochází, by měl veřejně vyjádřit souhlas s operací, USA (a další země používající tyto technologie) by měly být otevřené a poskytovat detaily o útocích, aby se dalo provést ověření a vyšetření atp.

Samozřejmě, jeden si může postesknout, pokud by to bylo aplikované, výhoda bezpilotních prostředků by prakticky zmizela. Dá se tedy předpokládat, že připomínky se vesměs v praxi neprojeví až na ty nejméně „bolestivé“. Ale, to že je porušena nějaká norma mezinárodního práva ještě neznamená, že neplatí. Tak zní obvyklá útěcha. A Alstonovu zprávu doporučuji ještě z jednoho důvodu – je tam pěkně shrnuté využívání „cíleného zabíjení“ nejenom Spojenými státy, ale i Izraelem a Ruskem.