Příspěvky označené Pandur II

Předražené Pandury a plavbyschopnost

Tento příspěvek jsem dostal od generálmajora v záloze Ivo Zbořila, který byl od počátku u specifikování nároků na nový kolový obrněný transportér. Text reaguje na pochybnosti o procesu výběru, které se často objevují v médiích.

Jsem Ing. Ivo Zbořil, genmjr. v z. a byl jsem jedním z rozhodujících generálů AČR v procesu formulování  specifikace na nový kolový obrněný transportér a později v procesu jeho výběru. Cílem tohoto článku není popsat celý proces,  to by bylo téma na celodenní konferenci, ale nedá mi se nevyjádřit k některým informacím v médiích, naposledy jejich schopnost překonávání vodních překážek.

Na začátku  musím zdůraznit, že specifikace na nový kolový obrněný transportér se nepsaly pro Pandur, Patrii či Stryker (který se tehdy vojákům líbil nejvíc, nakonec  nebyl výrobcem vůbec přihlášen do soutěže) ale na nový kolový obrněný transportér (KOT). Který to měl být, mělo ukázat až následující výběrové řízení.  Na specifikacích na nový KOT, které požadovala armáda, se podílely desítky důstojníků, specialistů generálního štábu, operačních velitelství, konzultací se účastnila celá řada dalších odborníků z rezortu ministerstva obrany (MO) i mimo něj, celkově, po přijetí rozhodnutí,  za předložené  požadavky na nový KOT odpovídali vojáci, tedy generální štáb české armády. Schopnost plavby byla jeden z pěti  základních parametrů, o kterých byla vedena nejdelší  a  nejzásadnější  diskuse. Za další základní parametry jsme považovali:

  1. schopnost plavby
  2. pořízení pouze bojové verze, nebo i verze pro ostatní druhy vojsk;
  3. pořízení transportéru pouze v základní verzi, bez vybavení, nebo pořízení plně vybavené verze (bojové, průzkumné, velitelské, protiletadlové, zdravotnické, atd.);
  4. pořízení transportérů s věžovým bojovým kompletem, či nákup verze bezvěžové s dálkovým ovládáním zbraňového systému;
  5. pořízení pouze osmikolové, nebo i šestikolové verze.

Otázek na požadované specifikace byly tisíce, ale tyto považuji za klíčové. Rozhodnutí, které bylo následně přijato – transportér pro všechny druhy vojsk, bezvěžový, osmikolový, plavající – nebylo učiněno lusknutím prstu od zeleného stolu, nebylo jednoduché a někdy velmi těsné. Byly sledovány a  hodnoceny trendy v oblasti vývoje KOT ve světě, porovnávány schopnosti, parametry všech tehdy známých používaných KOT, hodnoceny zkušenosti z misí, operací a válečných nasazení, diskutovány takticko technické možnosti  nových KOT s odborníky a specialisty na zbrojní průmysl. Hodnotily se naše národní tradice, zkušenosti v použití KOT, schopnost našich vojáků při použití tohoto typu bojové techniky a další a další parametry, trendy vývoje.

Ale zpět k plavbyschopnosti.  Nový KOT nebyl pořizován pouze a jenom a výhradně pro použití v Afghanistánu, byl pořizován s perspektivou služby v dalších 20-25 letech, pro použití v plném spektru možných operací, na všech možných bojištích, ve všech možných klimatických podmínkách, kdy schopnost překonávat vodní překážky může mít zcela jiný význam, než v horských oblastech Afghanistánu. Ale i s touto možností bylo jistě počítáno a proto byl jeden z požadavků na KOT připevnění přídavného pancéřování na úkor plavby.

Při rozhodování jsme si byli vědomi toho, že schopnost plavby zvyšuje celkovou cenu vozidel a současně má vliv i na některé další skutečnosti, a to včetně pancéřování. Nicméně jsme se rozhodli tento zásadní požadavek zachovat, a to také  s ohledem na skutečnost, že zpětně se tato schopnost realizuje velmi obtížně či je dokonce nemožná. Naopak většinu z toho vyplývajících omezení je možno realizovat následně. Svědčí o tom např. možnost dodatečného pancéřování při přípravě čtyř kusů Pandurů pro nasazení v Afghánistánu. Toto přídavné pancéřování je však realizace, která se používá i  všech ostatních vozidel této kategorie bez ohledu na to zda jsou obojživelná, a to proto, že se vozidlo vždy modulárně adaptuje na operaci, kterou bude plnit.

Naše hlavní argumenty zadavatele, tedy Armády České republiky (AČR), na zachování schopnosti plavby lze tedy shrnout do následujících bodů:

  • KONCEPT – AČR nadále používá u vozidel KOT koncept jedno družstvo = jedno vozidlo. Tento koncept není v zemích NATO obvyklý, např. anglosaské státy jej nepoužívají – nahrazují jej větším palebným a logistickým úsilím. Vzhledem k velikosti České republiky a její armády se nám však tento koncept tzv. „mateřské lodi“ pro přepravu a zabezpečení družstva zdá stále velmi výhodný a odpovídá i našemu organizačnímu pojetí malých jednotek. Tento koncept  vznikl během druhé světové války v nám velmi kulturně blízkém Německu (odtud jej převzal Sovětský Svaz) a současný Bundeswehr jej používá, jak u nových kolových vozidel GTK Boxer, tak i u moderních pásových vozidel Puma. Hlavní odlišností mezi Bundeswehrem a AČR je skutečnost, že Němci mají v četě čtyři družstva/vozidla a my jen tři. Otázku zda jsou lepší čtyři nebo tři družstva v četě považuji nyní za jednu ze zásadních – odtud také můžete odvodit problémy, které byly se stanovením počtu potřebných strojů. Uvedený koncept nás vedl tedy k tomu, aby všechna vozidla byla schopná plavby – tedy, aby všechny družstva i je podporující specialisté měli stejné schopnosti;
  • NASAZENÍ – Uvedená německá vozidla (GTK Boxer, Puma) nejsou schopná plavat, neboť jsou ve své třídě nejlépe pancéřována. To, že ochrana osádky je preferována oproti ostatním požadavkům, má zásadní vliv nejen na jejich vysokou cenu, ale i hmotnost. Právě hmotnost činí tato vozidla obtížně nasaditelná nejen v zahraničních misích, ale i kdekoliv jinde, neboť tomu musí být podřízena taktika a logistika. Němci se zkrátka soustředí především na obranu svého státu a pro mise používají jiná vozidla (např. Dingo nebo starší Fuchs). Po AČR však bylo požadováno, aby její jednotky byly schopny jak expedičních operací, tak i obrany země, a to s v jednotkách organicky začleněnou technikou. Tyto mnohdy rozdílné požadavky jen posílily tlaky na zavedení vševojskového a co nejuniverzálnějšího vozidla.  Nyní je tento koncept upravován, s jakým úspěchem, je na další diskusi (to je ona problematika vozidel Dingo a Iveco, obecně jde o tzv. problematiku vozidel MRAP). To však nic nemění na skutečnosti, že pořizovaná vozidla KOT (Pandur) jsou z hlediska vojenských operací poměrně flexibilní a mohou tak v mnoha ohledech doplňovat např. německé jednotky, a to i při případné obraně střední Evropy. Ostatně Američané pro tento účel používají podobně koncipovaná vozidla Stryker u armády a jejich obojživelnou/plavby schopnou variantu  LAV u námořní pěchoty. Trojčlenka u ozbrojených sil USA je tak pásové Bradley – kolové Stryker/LAV – expediční MRAP. Bez americké účasti lze obdobnou trojčlenku složit i ve střední Evropě a to pásové Puma – kolové GTK Boxer/KOT – expediční MRAP. Kolové KOT s obojživelnou schopností přitom nejsou jen české Pandury, ale i polská vozidla Rosomak (domestikovaná verze vozidla Patria AMV). Stejnou cestou jako Češi šli tedy i v daleko větším objemu i Poláci, kteří svá vozidla nasadili i v Iráku, kde je jejich schopnost plavby rovněž problematická.

Připomenul bych, že jsme brali v úvahu i aktuální situací v České republice. Měli jsme tedy na paměti například rozsáhlé povodně na Moravě v roce 1997, kde byla Zobrazit další »

, , ,

47 komentářů

Šetřit? To se vyplatí

Tak se někdo odhodlal poškádlit systém a podal trestní oznámení na ministra obrany Martina Bartáka. Důvodem jsou pochybnosti o zakázce na 90 vozidel Iveco. Jak napsal Rudolf Marek na euro.cz, stěžovatel se domnívá, že nákupem 90 vozidel Iveco MLV byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele. Memorandum o porozumění (to je hrozný termín, je to otrocký překlad „memorandum of understanding“ a v češtině je to blbost; i když není to tak špatné, podíval jsem se do jednoho slovníku a ten to přeložil jako „vyhlášení porozumění“…) mezi českým a slovenským ministerstvem prý neumožňuje výjimku ze zákona o zakázkách  financovaných z veřejných rozpočtů.

Trestní oznámení navíc upozorňuje na skutečnost, že součástí smlouvy na dodávky vozidel Iveco MLV je i dodávka dílenských prostředků, náhradních dílů, munice a školení. Tyto dodávky nebyly předmětem posouzení či výběru, a tudíž hodnotícím kritériem nebyla kvalita ani cena.
„Některé subdodávky se zároveň opakují po již realizovaném prvním nákupu vozidel Iveco. Lze se tedy domnívat, že smlouvy se subdodavateli a finanční vyrovnání s nimi mohou být konkrétním prostředkem legalizace nezákonně generovaných finančních prostředků,“ stojí v oznámení, jehož kopii se Euro.cz podařilo získat.

Euru to prý potvrdila státní zástupkyně pro Prahu 10 s tím, že oznámení bude nyní předáno na Prahu 6 a tam se bude vyšetřovat. Jde přitom o repete, už před dvěma lety probíhalo vyšetřování, které bylo posléze odložené, protože se co? Protože se nic nevyšetřilo.

Pár postřehů:

  1. podání je anonymní, ale nepodal jej nikdo z ulice (ti, kteří mají na rtech otázku proč, ať si znovu přečtou citát; tohle by nikoho z ulice nenapadlo, člověk z ulice by to formuloval jinak);
  2. podání je docela chytré, protože neřeší pouze to, co se obvykle v Česku nikdy nevyšetří – podezření z korupce -, ale technické náležitosti, které (a to musí posoudit někdo práva znalý) skutečně mohly být nedodrženy, takže by pak měly následovat právní kroky (jaké, to ovšem nevím);
  3. jak takové vyšetřování může dopadnout si netroufám vůbec odhadnout, ale po minulých zkušenostech bych byl v tuto chvíli spíše pesimista, že se někam pohne – ale ať tak, nebo tak, vždycky jsou dvě možnosti: a) buď se nechce vyšetřovat, nebo b) všechno je skutečně v pořádku;
  4. že se skutečně něco děje by naznačovalo například vydání předběžného opatření, ale to by se to muselo dostat k soud…

Každopádně, jsou to všechno zajímavé obchody. Počínaje tanky, L-159, Gripeny přes Pandury až po flinty. O všech zakázkách existují pochybnosti, ať už z hlediska efektivnosti, potřeby, dlouhodobé využitelnosti, či korupce. Již nějakou dobu se snažím onen český systém pochopit. Je zvláštní a má mnoho tváří. Nicméně, jak už jsem psal jinde, mám pochybnost, že je to tak jednoduché, jak se říká – stačí najít někoho, kdo vzal x desítek milionů za to, že někomu zařídí pěknou provizi, zabásnout ho a hotovo.

Před několika měsíci jsem zde v jednom textu vypočítával, jaký je rozdíl mezi cenou, za kterou se Iveco a Kongsberg nakoupí a za jakou se prodá ministerstvu. Bylo by to příliš jednoduché. Ta provize se nedá tak jednoduše vypočítat. Podstatou je to, že každá zakázka je netransparentní, je rozdrobena do mnoha menších zakázek a v neposlední řadě, je zadávána a prováděna v systému, který nemá jasný rámec a proměňuje se.

Proto se třeba hypoteticky v roce 2005 něco rozhodlo, začalo se to nakupovat (přitom jde o nákup minimálně na dvacet let), ale my už si v roce 2009 klepeme na čelo, co že to bylo za pitomce, který mohl něco takového objednat. Krásně to řekl generál Picek na tiskové konferenci minulý týden: není pravda, že bychom Pandury nakupovali bezkoncepčně. Jistě že ne. Ale už zapoměl dodat, že koncepce se mění každý rok a půl, takže je to jakoby žádná nebyla.

Psal jsem o tom v Týdnu. Jako příklad jsem použil oněch 15 Ivec, které byly nakoupeny před dvěma lety. Za jeden kus, dle údajů ministerstva, které jsem získal po několika žádostech podle zákona o svobodném přístupu k informacím, stát zaplatil přes 31 milionů korun včetně daně. Auto je přitom dovezeno přibližně za deset milionů, Kongsberg  vyjde cca na šest milionů (mimochodem, Kongsberg pro Česko zastupuje Omnipol) a zbytek je nejenom zisk, ale:

  • něco stojí vševojskové zkoušky
  • dokumentace – konkrétně, a to jsou údaje ministerstva, vyšla v tomto případě na asi 8,5 milionů korun včetně daně – překlad originálu dle standardů NATO by stál asi sto tisíc, ale ne, my musíme mít normu, podle které dokumentaci překopeme a z desítek tisíc jsou rázem miliony, které si vyúčtuje VOP, tedy vlastně stát, tedy vlastně…
  • výcvik
  • servis
  • záruka – chtěli jsme Kongsbergy, které jsou těžké, takže musela být sériová auta upravena, načež výrobce odmítl poskytnout rozšířenou záruku a tu nyní poskytuje Praga-export, která si to samozřejmě naúčtuje
  • zbraň, vysílačky, rušičky…

Tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Každopádně zajímavé je, že cena s každou další zakázkou opticky roste, byť majitel Pragy-export tvrdí, že vozy a technika stojí téměř stejně. Podle něj pouze roste množství věcí, které si česká armáda přiobjednává, takže nabobtnává logicky i cena. Dostat její rozklad ovšem není možné, protože dle vyjádření ministerstva „služby spojené s dodáním a provozem nejsou samostatně oceněny a jsou součástí ceny vozidel“, což mi přijde jako jedna z dalších divností.

Chci tím vším říct jednu věc: samozřejmě, že v řetězci každé akvizice je prostor pro korupci, ale trefněji bych to označil za klasický příklad klientelismu, výměny službiček za službičky, podpory toho či onoho politika, sponzoring politické strany a podobně. Ale těžko cokoli vyšetřit, ať už případné předražování, korupci, nebo službičky. Je to strašně propletené a byť v každém tomto obchodu létají miliony, nikdy nejsou na jedné hromadě a nikdy nejdou do jedné kapsy. Pro to, co jsem právě napsal, nemám žádné důkazy. Ale hovořil jsem o zakázkách v posledním roce s řadou odborníků, vyptával se na ceny, na to jak systém (ne)funguje, kde jsou jeho slabiny, abych si, neskromně podotknu, to dovolil tvrdit. I s tím vědomím, že se mohu plést.

A ještě pár slov k pochybnostem o efektivitě. Před týdnem, na tiskové konferenci jsme byli představiteli rezortu přesvědčováni, jak je dobré, že všechny Pandury umějí plavat a že to portugalské neumějí. Stejně tak se říká, jak je nutné, aby všechna Iveca měla na střeše zbraňové stanice za miliony. Asi bych měl sklapnout a poslouchat experty a hlavně jim věřit. Ale něco mi říká, že mám kromě víry používat i selský rozum.

Takže, není nutné, aby všechny Pandury plavaly. Přeci mi nikdo nebude tvrdit, že všechny budou nasazeny v situaci, kdy všechny budou plavat. Statistický nesmysl. Všechny Pandury ani nebudou nikdy vyslány do mise. Většina z nich stráví poklidný život zde v Zobrazit další »

, , , ,

6 komentářů

A mezitím u nás doma, v Rakousku-Uhersku…

Hala, ve které se montují v Novém Jičíně Pandury II; Foto F.Š.

Janek Kroupa z MF Dnes opět odvedl výbornou práci a nachytal dva bývalé manažery zbrojovky Steyr. Wolfgang Habitzl a Herwig Jedlaucnik mu na skrytou kameru odvyprávěli, kterak to bylo s těmi Pandury. To, že nyní tvrdí, že to vlastně všechno byla legrace, je nesmysl. Stačí si přečíst přepisy, podívat se na videa. To nenahráli. Hoši byli upřímní, i když není vyloučena jedna věc – polívčičku poněkud přihřívali a doufali, že se jim to nějakým způsobem vyplatí. Zní to jako z Bonda, ale možné je všechno.

Během rozhovorů o složitostech „podnikání“ s vojenskou technikou v Česku (hodně lidí si musí ukrojit a pak kšeft teprve dopadne) je vyřčeno několik jmen z vrcholné politiky – Stanislav „Šikovný“ Gross, Jiří Paroubek, Karel Kühnl, Jaroslav Tvrdík, či Martin Barták. Ti všichni měli být nějakým způsobem, zapojeni do manipulace se zakázkou.

Zatím jediný Paroubek se rozhodl podat dvě trestní oznámení (někdo by už měl spočítat kolik jich za několik posledních let podal) a vsadím se, že zanedlouho se najde někdo, kdo nechá sestavit parlamentní vyšetřovací komisi k Pandurům, Gripenům… Jak, že to je v onom sitcomu? Pokud chceš, aby se něco nevyšetřilo, sestav parlamentní vyšetřovací komisi.

Je dobré si přepisy přečíst pozorně, protože odkrývají hodně z toho, jak to chodí:

Habitzl: Ten projekt musí být v zájmu místní ekonomiky, proto musíte nabízet to nejlepší. Takže místní kontakty byly důležité. Část té provize není jen pro tu společnost, ale oni také musí platit své výdaje, někdo jim pomohl. Nejsou jediní hráči v poli.
Kroupa: Víte, kolik peněz takhle šlo?
Habitzl: Nevím, kolik šlo, vím, kolik jsme plánovali, aby šlo.
Kroupa: Můj plán je, a řeknu vám to přímo, jít přes naše kontakty za těmi mocnými, kteří se podíleli na rozhodování o tomto projektu, myslím politiky, a ukázat jim tu smlouvu s tím, že nechceme žádný povyk. Umožněte nám férovou dohodu s těmi lidmi. Myslím, že by to mohlo fungovat… Víte, kolik peněz mělo jít těm, kdo rozhodovali?
Habitzl: Ta provize byla rozdělena na několik částí. Část pro společnost s licencí, pak pro skupinu lidí, která nás podporovala. A pro Vlčka to mělo být jedno procento.
Kroupa: Měl jsem na mysli peníze pro ty, kteří rozhodovali.
Habitzl: Víte, to je součást té hry. Víte, že je samozřejmě zakázané cokoli platit. Ale máte poradce a agenty a ti mají své lidi. Všichni podepisují, že znají pravidla proti podplácení. Ale je součástí, že oni to dělají a my to oficiálně nevíme.

Pandury patří do řady smutných příběhů akvizic v ozbrojených silách v posledních dvaceti letech. Jeden případ za druhým, každý je průšvih. Na OWOP jsem o tom psal několikrát. Základním problémem je systém, který vznikl hluboko v 90. letech v době náměstkování čistého Miroslava Kalouska a přežil dodneška – jedno kdo byl u moci, jedno, kdo seděl na ministerstvu. Problémem je neprůhlednost, provázanost s lokálními parciálními zájmy, se zbrojaři, s lobbisty – jinými slovy klientelismus -, nedostatek koncepčnosti a konečně neschopnost či neochota zacházet se svěřenými prostředky efektivně v zájmu ozbrojených sil (a tím vůbec z onoho problematického systému nevyjímám vojáky, kteří nesou svůj díl viny).

Dlouho se snažím pochopit, v čem je zakopaný pes. Proč, ať nakoupíme cokoli, vždy je to mnohem dražší, než když to nakoupí někdo jiný? Je to kvůli úplatkům? Kvůli vysokým provizím a dárkům, což má kořeny v klientelismu? Kvůli tomu, že si necháváme, byť u sériově vyráběných produktů, postavit vlastně znovu originál? Kvůli tomu, že si vojáci u všeho objednají zlaté kliky? Kvůli tomu, že neumíme nakupovat?

Každá tato jednotlivost se dá napravit. Stačí jenom dobrá vůle, ochota a trocha té zodpovědnosti. Ale jak napravit všechny (s tím, že výše vyjmenované není VŠECHNO, co je v českém systému pochybené)? Docházím totiž k závěru, že náš problém není v tom – s nadsázkou řečeno -, že někdo ukradl padesát milionů. Problém je v tom, že padesát lidí „ukradlo“ každý po milionu. Jednoho s padesátimilionovým úplatkem chytíte a díru v systému „zalepíte“. Ale padesát lidí s úplatky po milionu – zvláště, když ty peníze nemusejí být úplatek v pravém slova smyslu – není jednoduché pochytat a usvědčit. A „zalepit“ díru v systému v takovém případě už vůbec ne.

Zkrátka v potravinovém řetězci jedné české akvizice v ozbrojených silách figuruje tolik lidí, institucí a organizací jednajících podle pravidel, zákonů a nařízení, že by byl spíš zázrak, aby cena nakoupeného zboží nebyla dvoj až trojnásobná. Na každé akvizici totiž parazituje – legálně a účetně v pořádku – řada stupňů a organizací. A tím vůbec nechci říct, že nemohlo dojít k žádným úplatkům v pravém slova smyslu. Jenom říkám, že problém je mnohem hlubší a nedá se vyřešit pouhým nasazením „klepet“.

Poslední věta k Pandurům: Pavel Šuba na Nově přišel s tím, že jednomu z Pandurů upadlo při testech kolo (daná reportáž je na stopáži 9:20) a vyšetřuje se proč. Těžko soudit, zvláště mně, člověku, který je rád, když najde v autě rezervu, nakolik jde o vážný či nevážný problém. Poradíte experti, kteří na OWOP chodíte?

Nakonec se chci podělit ještě o jeden článek. Známý zbrojař Michal Smrž, majitel MPI Group či ZVI Vsetín dal velký rozhovor Pavlovi Ottovi z E15. Ačkoli s tím, co bylo napsáno výše jeho odpovědi nesouvisí explicitně, implicitně souvisí bezesporu. Je to zajímavé čtení. Michal Smrž vyjadřuje svou nespokojenost z toho, že komise vybrala útočné pušky ze Zbrojovky a nikoli SCARy, které zastupovalo MPI.

Do jisté míry má bezesporu pravdu. Komise rozhodovala pod velkým (politickým) tlakem, aby vybrala českou firmu s neodzkoušeným výrobkem, který navíc vychází o nějaké ty miliony dráž, než ten konkurenční. Komise s bičem za zády sbírala desetinky, až jich pár nasbírala a mohla prohlásit Zbrojovku vítězem. Ti, kteří si v uplynulých letech stěžovali na průběh akvizic jsou šťastní a ti, kteří se na akvizicích v posledních letech podíleli šťastní nejsou.

A teď mi řekněte, jaký je v tom rozdíl? Všichni víme, že český akviziční systém je jedna velká politicko-podnikatelsko-úřednická bažina, ale dokud zakázky rozdávám, nebo je získávám, je vše v pořádku. Začnu si na neférovost stěžovat teprve až mně někdo převeze. Je to jako v blázinci.

Michal Smrž říká, že Česká zbrojovka má neprůhlednou vlastnickou strukturu, takže to snad není ani česká firma, varuje „před hazardováním s životy českých vojáků“ (přesně: ne hazarduje se, ale hazardovalo by se…) a obhajuje dodávku Ding, která byla

…účelově velmi skandalizována. Zde opět vidím zájem spíše politické konkurence.

Teď musím trochu osobně poznamenat (jako ta kejhající husa): Pane Smrži, jestli touto větou narážíte i na mne, pak vězte, že když jsem o problémech Ding v Afghánistánu psal nebyl v tom ani politický, ani konkurenční zájem (natožpak osobní). Pouze jsem zaznamenal stížnosti vojáků, které jste sice popřeli, ale poté postupně odstranili (a odstraňování oznamovali veřejně – proč byste odstraňovali něco, v čem problém není?) A to, že tato vozidla byla vybrána netransparentně, je také fakt. Nic víc netvrdím.

Ale pro mně asi nejzajímavější pasáží rozhovoru je ta závěrečná, která se týká českého a evropského trhu, zbrojních obchodů a výrobců.

E15: Ve vyspělých evropských zemích jsou na tom zbrojovky výrazně lépe?
Jistě. Navíc na evropském trhu vystřídala volnou soutěž diktatura nekalé soutěže vedená byrokraty, které nikdo nevolí, ale kteří přerozdělují stále více peněz. Jsou si vědomi své moci, a proto podléhají jen těm nejsilnějším lobbistickým tlakům. A ty – jak známo – Češi moc vyvinout neumějí.

Ta pasáž je mimo jiné o volání po „ochraně“ českých podnikatelů (tedy kromě ne/České zbrojovky), po zachování katastrofálního zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, po zachování offsetů a končí tím, že Asociace bezpečnostního a obranné průmyslu se chová „euroservilně“.

Možná se pletu, ale tak úplně si to nemyslím. Problém českých zbrojařů není nedostatek ochrany, ale naopak neprůhlednost, nejasná pravidla hry a bezkoncepčnost. A pan Smrž je jedním z těch, kteří se mohou za změnu oné zmiňované bažiny zasazovat. Jistě, 90. léta se už vrátit nedají, ale narovnat podmínky ano. K offsetům se dá říct pouze, že jsou mýtem a příspívají k vytváření klientelistického a korupčního prostředí. Jejich zrušení je proto správným krokem.

, ,

8 komentářů

Nepřipraveni na ztráty techniky– Poláci (Češi?) v Afghánistánu

Polský KTO Rosomak-M1 v Afghánistánu; Foto polské MO

V prosinci 2002 podepsalo polské ministerstvo obrany smlouvu na nákup 690 (později zvýšeno na 833) kolových obrněných transportérů KTO Rosomak (licenční finská Patria AMV).

Je zajímavé podívat se na polské zkušenosti s nasazením těchto vozidel v Afghánistánu, neboť se v mnoha ohledech jedná o předzvěst toho, co čeká Armádu České republiky (AČR) až do Afghánistánu zamíří nově nakoupené KOT Pandur II CZ, jejichž nasazení avizoval náčelník generálního štábu generálporučík Vlastimil Picek:

„Konečně jsme se dočkali,“ řekl při slavnostním předání náčelník generálního štábu Vlastimil Picek. Moderní kolový obrněný transportér podle něj ve výzbroji českých mechanizovaných jednotek výrazně chyběl. S jejich nasazením se počítá do misí v zahraničí, v první řadě v Afghánistánu.

i ministr obrany Martin Barták:

(S nasazením Pandurů v Afghánistánu počítáme) v nejlepším případě v posledním kvartále tohoto roku a nebo na začátku příštího roku. To opravdu záleží, jaké budou technické potřeby a možnosti. Dodávky se počítají někdy v září říjnu po vševojskových zkouškách.

Polské zkušenosti z nasazení Rosomaků v Afghánistánu poukazují na jejich relativně vysokou odolnost proti nástražným výbušným systémům (IED). I přesto však zůstává otázkou, zda vozidla s takovýmto „hi-tech“ vybavením a výzbrojí jsou skutečně efektivní pro afghánské podmínky konfliktu nízké intenzity. Daleko efektivnější se totiž jeví nasazení vozidel kategorie MRAP (např. KMW Dingo 2, Iveco LMV atd.), která jsou mnohem levnější, méně náročná na údržbu (jsou méně „high-tech“) a lépe chráněná proti IED.

Rosomak proti Panduru
Stupeň balistické ochrany KTO Rosomak dle STANAG 4569 je ze přední polosféry (čelo korby a čelo a boky věže) na úrovni 4. Zbytek korby a věže má balistickou ochranu na úrovni 3. Podvozek je chráněn proti minám a nástražným výbušným zařízením na úrovni 3a.

Pro misi v Afghánistánu bylo vozidlo modifikováno na verzi KTO Rosomak-M1. Hlavním cílem modifikace bylo zvýšit balistickou ochranu čela korby vozidla na úroveň 4+ a boků korby a věže na úroveň 4. Dále byla tato verze vybavena systémem detekce střelby (vzdálenost a azimut místa výstřelu) Pilar. V roce 2009 byla představena verze Rosomaku-M1 se systémem LASSO, který slouží k ochraně před střelami z ručních protitankových zbraní (RPTZ).

V roce 2007 byl polský kontingent v Afghánistánu vyzbrojen prvními 24 vozidly. K září 2009 bylo již bylo v Afghánistánu nasazeno celkem 91 vozidel (z toho již 16 bylo zničeno nebo poškozeno, takže provozuschopných je pouze 75 vozidel). Jednoduchým výpočtem zjistíme, že za 2 roky bylo v afghánské misi zničeno nebo vážně poškozeno přes 20% nasazených vozidel. Například pouze za dobu působení 4. rotace polského kontingentu v Afghánistánu (období listopad 2008 – duben 2009) bylo zničeno pět Rosomaků:

During the Polish contingent’s entire fourth round (November 2008-April 2009), the Taliban succeeded in destroying five Rosomaks and two MRAPs.

Stupeň balistické ochrany korby a bezosádkové věže KOT Pandur II CZ dle STANAG 4569 je ze na úrovni 2. Podvozek je chráněn proti minám a nástražným výbušným zařízením na úrovni 3a. Na Pandur II CZ je možné umístit přídavné pancéřování Steyr HPA (nebylo AČR zakoupeno), které zvyšuje balistickou ochranu korby na úroveň 4.

Lze tedy konstatovat, že Rosomak je lépe chráněný, než Pandur a je pravděpodobné, že při těch útocích, kde bylo polské vozidlo pouze poškozeno, by došlo u českého vozidla k jeho zničení. Můžeme tedy předpokládat, že ve stejném bezpečnostním prostředí bude míra ztrát a rozsah poškození českých Pandurů vyšší než u lépe chráněných polských Rosomaků.

Je to válka – bojové ztráty budou
Polská armáda nebyla připravená na bojové ztráty vozidel, které za obrovské peníze nakoupila a s jejichž provozem počítala na několik příštích desetiletí. Najednou však zjišťuje, že zničená vozidla není čím nahradit. Obrovským problémem je i nedostatek náhradních dílů na poškozená vozidla. Další dokupování vozidel (vzhledem k jejich ceně a současné ekonomické situaci) pravděpodobně nepřipadá v úvahu a tak nezbývá než „kanibalizovat“ útvary, které jsou v Polsku a jejich vozidla odesílat do Afghánistánu jako náhradu za ta zničená:

A day earlier, on Thursday, the rebels tried to destroy a Rosomak. Fortunately, the charge only tore off the vehicle’s wheel. But the equipment is gradually running down – the shells and mines are damaging armour, chassis, suspensions. Though the troops are able to perform most of the repairs themselves, several Rosomaks were so badly damaged they had to be shipped back to Poland. „Our contingent will receive 13 new Rosomaks by end-June,“ a high-ranking Defence Ministry official told Gazeta. „We don’t have and can’t afford any more.“ This is because units in Poland have already been stripped of much of their equipment. The 12th Mechanised Brigade in Szczecin, for instance, has only a couple of Rosomaks left – none of these is armoured and fit for Afghanistan.

A tak není od věci se poučit z chyb našich polských kolegů a vyvarovat se jejich opakování. Času nám již příliš nezbývá…

KTO Rosomak-M1 se systémem LASSO, který zvyšuje ochranu proti ručním protitankovým zbraním; Foto polské MO

KTO Rosomak při zkouškách balistické odolnosti (s přídavným pancéřováním, které ho modifikuje na Rosomak-M1) proti střelám ráže 14,5mm, kterým odolává. Český KOT Pandur II CZ odolává střelám maximálně do ráže 7,62mm; Foto polské MO

, , , ,

52 komentářů