Předběžné závěry studie prováděné na příslušnících námořní pěchoty ukazují, že posttraumatickou stresovou poruchu (PTSD) může způsobovat pocit viny. Zdrojem viny jsou morální dilemata, kterým musejí vojáci v bojových zónách čelit, ať už jde o prožitek z útoku, při kterém zahynuli spolubojovníci, či o náhodné zabití civilistů během operace.

„How do they come to terms with that? They have to forgive themselves for pulling the trigger,“ says retired Navy captain Bill Nash, a psychiatrist and study co-author. The idea of „moral injury“ as a cause of PTSD is new to psychiatry. The American Psychiatric Association is only now considering new diagnostic criteria for the disorder that would include feelings of shame and guilt, says David Spiegel, a member of the working group rewriting the PTSD section. Traditionally, PTSD symptoms such as nightmares or numbness to the world have been linked to combat violence, fear of being killed or loss of friends.

Jde o poměrně zajímavé zjištění. Ve Spojených státech jsou se studiem PTSD poměrně daleko, už jenom proto, že podle odhadů touto poruchou trpí na dvě stě tisíc veteránů, kteří prošli Irákem a Afghánistánem. Mezi symptomy poruchy patří úzkost, deprese, či noční můry, veteráni jsou náchylnější k alkoholismu, užívání drog, je vyšší pravděpodobnost, že spáchají trestný čin, nebo sebevraždu a podobně. To má samozřejmě dopad nejenom na ně samotné, ale především na jejich okolí a rodiny.

Na stránkách amerického úřadu pro veterány je proto PTSD věnována velká pozornost. Bylo vytvořeno Národní středisko pro PTSD, které se věnuje výzkumu a shromažďování informací o poruše. Na stránkách jsou i telefonní čísla a další kontakty pro všechny, kteří buď trpí posttraumatickou stresovou poruchou, či pro jejich blízké. Je tam například i rádce pro vojáky i rodiny těch, kteří se vracejí z bojové zóny.

Už asi dnes nikdo nebude „léčit“ PTSD tak, jako generál Patton, který za války nafackoval v nemocnici vojákovi otřesenému výbuchem. Nezraněný voják v nemocnici byl pro něj něco naprosto nepředstavitelného. PTSD je ostatně relativně nový fenomén, jehož vážnější studium se datuje až do 80. let minulého století.

Asi nejvýše postaveným důstojníkem, který ukončil službu v armádě kvůli PTSD byl kanadský generál Roméo Dallaire. Ten velel kontingentu OSN ve Rwandě v roce 1994 v době genocidy. I přes veškerou snahu nebyl schopen masakrům zabránit, protože se vlastně do toho žádné z velmocí nechtělo. Jeho zpověď je velice otevřená a bolestná. Jak píše v knize Shake Hands with the Devil poté, co genocida skončila, nebyl schopen normální komunikace a utíkal ode všech lidí.

I would just sneak away and then drive around, thinking all manner of black thoughts that I couldn’t permit myself to say to anyone for fear of the effect on the morale of my troops. Without my marking the moment, death became a desired option. I hoped I would hit a mine or run into ambush and just end it all. I think some part of me wanted to join the legions of the dead, whom I felt I had failed. I could not face the thought of leaving Rwanda alive after so many people had died. On my travels around the country, whole roads and villages were empty, as if they’d been hit by a nuclear bomb or the bubonic plague. You could drive for miles without seeing a single human being or a single living creature. Everything seemed so dead.

Ale zpátky na začátek tohoto textu, respektive k výzkumu, který označil pocit viny za hlavního viníka posttraumatické stresové poruchy. Asi bych neměl být překvapen, když jsem si listoval Dallairovou knihou a hledal, který z popisů jeho tehdejších stavů by byl nejvhodnější, že jsem našel tuto větu:

The guilt I felt was incalculable.