Jak chtějí USA bránit čínské expanzi (obklíčení Číny); Zdroj Laura Canali, Heartland: Eurasian Review of Geopolitics, Duben 2005

Rozhodnutí amerického prezidenta Baracka Obamy začít stahovat posily z Afghánistánu a připravit se na stahování úplné, vyvolalo různící s reakce, jakoby tento krok nebylo možné očekávat. Opak je pravdou, jak pravidelní čtenáři OWOP vědí. Stejně tak jako dobře vědí, že role Afghánistánu v mnohém přesahuje „zachování si tváře“ Západu před domácím i zahraničním publikem. Vědí i to, že je tento stát významný pro strategii Číny v oblasti, respektive pro budoucí soupeření Číny, ať již bude jakékoli, především se Spojenými státy.

Christina Linová před pár týdny vydala velice zajímavou analýzu s názvem China’s Silk Road Strategy in AfPak: The Shanghai Cooperation Organization. Jelikož máme rádi označení a milníky všeho druhu (umožňují nám lépe se orientovat), líbí se mi termín, který Linová používá: „post-Bin Laden Word“. Na druhou stranu, byť zní pěkně, obávám se, že svět vztahovaný ke smrti bin Ládinovi nebude zásadním způsobem odlišný od světa vztahovaného k době, kdy byl na živu. Jiné to ovšem bude s post-afghánským světem (ze západního pohledu) – změna bude významnější a i patrnější.

Christina Linová popisuje řadu momentů, které dokazují, že Afghánistán je významnou částí skládanky, která představuje čínskou strategii. Důležitými nástroji jsou jak Šanghajská organizace pro spolupráci, tak další multilaterální (například Pamir Group – Čína, Afghánistán a Pákistán) a bilaterální (třeba s Tureckem, Sýrií, Íránem a dalšími zeměmi) platformy. Mimochodem, v současnosti se vedou debaty o proměně šanghajské organizace na instituci kolektivní bezpečnosti podobné NATO. V ní by samozřejmě sehrávalo významnou roli i Rusko, ale co si budeme nalhávat, sloužila by především čínským zájmům. A to nikoli primárně jako vojenský nástroj, ale jako pojistka, mimo jiné i proti některým členům organizace a dalším zemím v oblasti (například Jižní Korea, Japonsko atp.)

V letech tzv. „Globální války proti terorismu“ Čína v klidu prosazovala svou agendu, kterou je především zajištění surovinové bezpečnosti prostřednictvím „nekrvavého kolonialismu“ v Africe i v Jižní Americe. Ekonomická krize zviditelnila rozdíl mezi Západem/Spojenými státy a Čínou. Zatímco Západ je unavený a finančně vyčerpaný, Čína je plná síly a připravená na expanzi. V současnosti patří k největším přispěvatelům do mírových operací OSN z pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Její ozbrojené síly se objevují stále častěji poměrně daleko od hranic země a ukazují své expediční schopnosti.

Loni se například čínské stíhací letouny a bombardéry účastnily (po mezipřistání v Íránu) cvičení s Tureckem Anatolian Eagle, které obvykle vítalo jen letectva USA, Izraele a dalších zemí NATO. Tradiční americký spojenec Turecko, jehož těžiště zájmu se v posledních letech pohybuje ze Západu na Východ, je pro Čínu, stejně jako pro další arabské země v oblasti významným partnerem, respektive prostředkem k oslabení vlivu Západu. A jak to souvisí s Afghánistánem? Je stejným prostředkem k naplňování čínské strategie jako třeba Turecko, Sýrie a Afrika.

Čínská strategie vychází z toho, že je Peking obklíčen přímo Spojenými státy a jeho spojenci. NATO je viděno jako nástroj k prosazování vůle Washingtonu (stejný pohled má i Moskva). Toto obklíčení je nutné prorazit prostřednictvím lokálních svazků (v tom je důležitý Afghánistán, především po stažení NATO, Pákistán – „náš Izrael“, jak prý říkají čínští diplomaté –, Írán a koneckonců i Severní Korea), zajištěním surovinových zdrojů po světě a především schopností je ochránit (prostřednictvím expedičních schopností ozbrojených sil).

China is slowly fulfilling its long-term objective of building an energy-based Euroasian security architecture stretching fromTurkey in the West to China in the East to reduce U.S. and western influence. China views Afghanistan as part and parcel of a larger competition between U.S. and China for influence in Eurasia, and a potential key transport and piperine connector between China and its strategic ally Iran.

V tuto chvíli si člověk položí logickou otázku – když se s afghánskou rezistencí setkal Západ, proč by totéž nemělo potkat Čínu? Odpověď není příjemná: protože je za dobře s každým – Hámidem Karzáím, Talibanem i dalšími významnými skupinami v zemi. Peking v Afghánistánu investuje a připravuje se i na případnou ochranu svých investic i vojenskou silou (viz výstavba silnice čínským ministerstvem obrany, která se přiblíží k afghánsko-čínské hranici na 10 kilometrů, pokládání optického kabelu k hranici, aby bylo zajištěno rychlé připojení k internetu a podobně).

Čínská AfSin strategie je v mnohém podobná americké strategii AfPak (vypořádání se s hrozbou islámských teroristů, respektive povstalců, šířením drog, nestabilitou apod.), ale nakonec se vždy musí rozejít kvůli pocitu Pekingu z toho, že je obklíčen Spojenými státy, což mu zabraňuje v zajištění si bezpečnosti v nejbližším okolí.

Ve své poslední knize On China asi nejslavnější americký diplomat Henry Kissinger popisuje rozvoj Číny a jejích ambicí v posledních desítkách let (až ji dočtu, podělím se). Hledá model budoucích americko-čínských vztahů a samozřejmě, jako správný realista, hledá rovnováhu moci. Vzájemné vztahy mohou podle něj přerůst i do čehosi, co se bude dát označit za novou studenou válkou, kdy budou vzájemně mezi sebou soupeřit Čína a USA, respektive aliance, kterým budou dominovat.

A cold war between the two countries would arrest progress for a generation on both sides of the Pacific. It would spread disputes into internal politics of every region at a time when global issues such as nuclear proliferation, the environment, energy security, and chmate chase impose global cooperation… Relations between China and the United States need not – and should not – become a zero-sum game.

A na okraj ještě jeden postřeh. V této souvislosti není nikde slyšet o Evropě a ani o Evropanech. Co to bude znamenat pro nás? Jakou roli budeme v novém pořádku hrát? Rozhodně to nebude ta, kterou bychom si přáli – postmoderního bohatého uskupení šířícího spravedlnost, mír a sloužícího jako dobrý příklad pro ostatní. Ostatně Libye, konkrétně neschopnost Evropanů prosadit své zájmy v širším sousedství a jejich nejednotnost ukazuje, v jak hlubokých problémech se nacházejí. Poslední léta ukazují na to, že Evropská unie nebude hybatelem, ale tím, s kým se bude hýbat. Čas na emancipaci je už téměř pryč a my jej promarnili.

Zatím si stále užíváme. Dopady krize a naší rozmařilost řešíme oslabováním bezpečnostního sektoru. Snaha zachovat sociální blahobyt na úkor zajištění bezpečnosti se Evropské unii ovšem nemůže vyplatit. Nakonec totiž nebude mít ani sociální blahobyt, ani bezpečnost.

Respektive, bezpečnost může mít, pokud ji zajistí někdo další. Kdo to asi bude?