fbpx

Nová hedvábná stezka, nová studená válka, AfPak a AfSin

Jak chtějí USA bránit čínské expanzi (obklíčení Číny); Zdroj Laura Canali, Heartland: Eurasian Review of Geopolitics, Duben 2005

Rozhodnutí amerického prezidenta Baracka Obamy začít stahovat posily z Afghánistánu a připravit se na stahování úplné, vyvolalo různící s reakce, jakoby tento krok nebylo možné očekávat. Opak je pravdou, jak pravidelní čtenáři OWOP vědí. Stejně tak jako dobře vědí, že role Afghánistánu v mnohém přesahuje „zachování si tváře“ Západu před domácím i zahraničním publikem. Vědí i to, že je tento stát významný pro strategii Číny v oblasti, respektive pro budoucí soupeření Číny, ať již bude jakékoli, především se Spojenými státy.

Christina Linová před pár týdny vydala velice zajímavou analýzu s názvem China’s Silk Road Strategy in AfPak: The Shanghai Cooperation Organization. Jelikož máme rádi označení a milníky všeho druhu (umožňují nám lépe se orientovat), líbí se mi termín, který Linová používá: „post-Bin Laden Word“. Na druhou stranu, byť zní pěkně, obávám se, že svět vztahovaný ke smrti bin Ládinovi nebude zásadním způsobem odlišný od světa vztahovaného k době, kdy byl na živu. Jiné to ovšem bude s post-afghánským světem (ze západního pohledu) – změna bude významnější a i patrnější.

Christina Linová popisuje řadu momentů, které dokazují, že Afghánistán je významnou částí skládanky, která představuje čínskou strategii. Důležitými nástroji jsou jak Šanghajská organizace pro spolupráci, tak další multilaterální (například Pamir Group – Čína, Afghánistán a Pákistán) a bilaterální (třeba s Tureckem, Sýrií, Íránem a dalšími zeměmi) platformy. Mimochodem, v současnosti se vedou debaty o proměně šanghajské organizace na instituci kolektivní bezpečnosti podobné NATO. V ní by samozřejmě sehrávalo významnou roli i Rusko, ale co si budeme nalhávat, sloužila by především čínským zájmům. A to nikoli primárně jako vojenský nástroj, ale jako pojistka, mimo jiné i proti některým členům organizace a dalším zemím v oblasti (například Jižní Korea, Japonsko atp.)

V letech tzv. „Globální války proti terorismu“ Čína v klidu prosazovala svou agendu, kterou je především zajištění surovinové bezpečnosti prostřednictvím „nekrvavého kolonialismu“ v Africe i v Jižní Americe. Ekonomická krize zviditelnila rozdíl mezi Západem/Spojenými státy a Čínou. Zatímco Západ je unavený a finančně vyčerpaný, Čína je plná síly a připravená na expanzi. V současnosti patří k největším přispěvatelům do mírových operací OSN z pěti stálých členů Rady bezpečnosti. Její ozbrojené síly se objevují stále častěji poměrně daleko od hranic země a ukazují své expediční schopnosti.

Loni se například čínské stíhací letouny a bombardéry účastnily (po mezipřistání v Íránu) cvičení s Tureckem Anatolian Eagle, které obvykle vítalo jen letectva USA, Izraele a dalších zemí NATO. Tradiční americký spojenec Turecko, jehož těžiště zájmu se v posledních letech pohybuje ze Západu na Východ, je pro Čínu, stejně jako pro další arabské země v oblasti významným partnerem, respektive prostředkem k oslabení vlivu Západu. A jak to souvisí s Afghánistánem? Je stejným prostředkem k naplňování čínské strategie jako třeba Turecko, Sýrie a Afrika.

Čínská strategie vychází z toho, že je Peking obklíčen přímo Spojenými státy a jeho spojenci. NATO je viděno jako nástroj k prosazování vůle Washingtonu (stejný pohled má i Moskva). Toto obklíčení je nutné prorazit prostřednictvím lokálních svazků (v tom je důležitý Afghánistán, především po stažení NATO, Pákistán – „náš Izrael“, jak prý říkají čínští diplomaté –, Írán a koneckonců i Severní Korea), zajištěním surovinových zdrojů po světě a především schopností je ochránit (prostřednictvím expedičních schopností ozbrojených sil).

China is slowly fulfilling its long-term objective of building an energy-based Euroasian security architecture stretching fromTurkey in the West to China in the East to reduce U.S. and western influence. China views Afghanistan as part and parcel of a larger competition between U.S. and China for influence in Eurasia, and a potential key transport and piperine connector between China and its strategic ally Iran.

V tuto chvíli si člověk položí logickou otázku – když se s afghánskou rezistencí setkal Západ, proč by totéž nemělo potkat Čínu? Odpověď není příjemná: protože je za dobře s každým – Hámidem Karzáím, Talibanem i dalšími významnými skupinami v zemi. Peking v Afghánistánu investuje a připravuje se i na případnou ochranu svých investic i vojenskou silou (viz výstavba silnice čínským ministerstvem obrany, která se přiblíží k afghánsko-čínské hranici na 10 kilometrů, pokládání optického kabelu k hranici, aby bylo zajištěno rychlé připojení k internetu a podobně).

Čínská AfSin strategie je v mnohém podobná americké strategii AfPak (vypořádání se s hrozbou islámských teroristů, respektive povstalců, šířením drog, nestabilitou apod.), ale nakonec se vždy musí rozejít kvůli pocitu Pekingu z toho, že je obklíčen Spojenými státy, což mu zabraňuje v zajištění si bezpečnosti v nejbližším okolí.

Ve své poslední knize On China asi nejslavnější americký diplomat Henry Kissinger popisuje rozvoj Číny a jejích ambicí v posledních desítkách let (až ji dočtu, podělím se). Hledá model budoucích americko-čínských vztahů a samozřejmě, jako správný realista, hledá rovnováhu moci. Vzájemné vztahy mohou podle něj přerůst i do čehosi, co se bude dát označit za novou studenou válkou, kdy budou vzájemně mezi sebou soupeřit Čína a USA, respektive aliance, kterým budou dominovat.

A cold war between the two countries would arrest progress for a generation on both sides of the Pacific. It would spread disputes into internal politics of every region at a time when global issues such as nuclear proliferation, the environment, energy security, and chmate chase impose global cooperation… Relations between China and the United States need not – and should not – become a zero-sum game.

A na okraj ještě jeden postřeh. V této souvislosti není nikde slyšet o Evropě a ani o Evropanech. Co to bude znamenat pro nás? Jakou roli budeme v novém pořádku hrát? Rozhodně to nebude ta, kterou bychom si přáli – postmoderního bohatého uskupení šířícího spravedlnost, mír a sloužícího jako dobrý příklad pro ostatní. Ostatně Libye, konkrétně neschopnost Evropanů prosadit své zájmy v širším sousedství a jejich nejednotnost ukazuje, v jak hlubokých problémech se nacházejí. Poslední léta ukazují na to, že Evropská unie nebude hybatelem, ale tím, s kým se bude hýbat. Čas na emancipaci je už téměř pryč a my jej promarnili.

Zatím si stále užíváme. Dopady krize a naší rozmařilost řešíme oslabováním bezpečnostního sektoru. Snaha zachovat sociální blahobyt na úkor zajištění bezpečnosti se Evropské unii ovšem nemůže vyplatit. Nakonec totiž nebude mít ani sociální blahobyt, ani bezpečnost.

Respektive, bezpečnost může mít, pokud ji zajistí někdo další. Kdo to asi bude?

6 comments
Profilový obrázek
František Šulc
ADMINISTRATOR
PROFILE

Ďalší články

Leave a Comment

Your email address will not be published. Required fields are marked with *

Cancel reply

6 Comments

  • Profilový obrázek
    Schneider
    5. 7. 2011, 14:58

    Velmi chválím změnu nikoliv jen úhlu pohledu, ale stanoviště. Těžiště se přesouvá daleko na východ. Zažil jsem jednou promluvu jakéhosi singapurského profesora, kdy jemně sarkasticky Evropanům sděloval, že vlak jede jinudy, že má sice Evropu rád a všeličeho si z ní váží, ale že v rámci jeho povolání (geo-politika-ekonomika-bezpečnost) je zájem o Evropu tak trochu výstředním koníčkem. Samozřejmě, bylo to řečeno jemně a bez urážek a přehánění, ale s dostatečně léčivým účinkem na setrvačný a reálně téměř bezpředmětný „europocentrismus“. Chytřejší Američané však věděli, že ani oni se nebudou o moc déle smát.

    Poznámku k těm nadužívaným post-cokoliv termínům: U Usámy to asi nebude fungovat, protože nebude úplně jasné, zdali se to „post“ bude vztahovat k jeho od protisovětsko-proamerického k protiamerickému obratu, nebo k jeho smrti, okolo jejíhož data se budou vést neustálé spory, až nakonec zůstane pevným jen 2.květen 2011 jako den Usámova nanebevzetí, neboť tak blbou akcí nedosáhli Američané vlastně ničeho jiného. A to je současně asociace k mnohem starší moudrosti.

    „Zachovají-li vítězové chrámy a bohy poražených, mají naději se zachránit.“ — Co to praví Aischylos ve svém dramatu Agamemnon? Proč použil Curzio Malaparte tento citát? Proč tento svrchovaně paradoxní výrok člověku přicházívá na mysl v posledních dvaceti letech stále častěji? Jednou z interpretačních metod je asociace. Tu odvážným obloukem překlenujícím 25 století učinil Malaparte, když Aischylův výrok použil jako motto své knihy „Kůže“, líčící události při osvobození Itálie ke konci se chýlící IIww. Proč asi? Nepochybnou spojitostí tu nejsou technické stránky války, ale přístup k ní. Každé vítězství, které nedbá na tuto starodávnou zkušenost, již v sobě skrývá počátek neodvratné porážky. Nepraví se, kdo vyhraje. Praví se, kdo prohraje – a proč. Možná, že by stálo za námahu chvíli uvažovat tímto směrem.

    Budou-li se totiž Číňané chovat podle Třinácti zásad svého velmistra Sün-c‘ (příkladmo: 1/ Diskredituje vše, co je v zemi protivníka dobré; 7/ Stavějte mladé proti starým; 8/ Vysmívejte se tradicím vašich protivníků.), pak velmi pravděpodobně v Afghánistánu tvrdě narazí, nedopadnou-li stejně jako Britové, Rusové i Američané. Západu (včetně Ruska) by pak svitla jiskřička protihry (i když malá, Číňani to tam mají „přes kopec“ a je jich příšerně moc). Jenže „přes kopec“ to mají také Rusové, a jde o to, kdo je vezme do hry …

    p.s. Prosím, co to je „chmate“ (chmate chase …) v citaci z Kissingera? Termín existuje, jak jsem zjistil googlováním, ale k českému ekvivalentu se ne a ne propracovat …

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Jakub Janda
    6. 7. 2011, 22:47

    Vynikající článek. Thumbs up.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    Michael Romancov
    7. 7. 2011, 12:53

    Velice zajímavé čtení, a (bohužel) další ukázka toho, jak Evropa zaostává za ostatními mocnostmi… Pokud jde o naznačené závěry, respektive vývoj, je to interesantní a provokativní, ale na příkladech mnoha evropských mocností, Ruska/SSSR i USA vidíme, že čím širší pole působnosti a množství závazků příslušná mocnost má, tím hůře se její zájmy, a zájmy jejích lokálních spojenců či klientů kombinují. Představa, že by Čína zvládla efektivně a výhodně „řídit“ takové množství států mi, naštěstí pro nás, přijde být jako sci-fi.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    J.D.
    7. 7. 2011, 13:01

    No lidí na to má dost. Evropa ovšem prohrává. Možná by bylo rozumné podrpořit svobodu a sebevědomí Čínských obyvatel, tedy většiny, at´ neživoří a hlavně samostatnost Tibetu samozřejmě skrytě, tak jako v letech, tam leží 60% nerostných surovin, které Čína využívá a dalších. Prostě oslabit protivníka.

    REPLY
  • Profilový obrázek
    J.D.
    7. 7. 2011, 13:02

    v 50 letech minulého století.

    REPLY

Nejnovější komentáře