Počítačový model cointerinsurgency anebo drahý způsob jak ukázat, že situace je složitá. Autorem je generál Stanley McChrystal a jeho tým.

Debaty kolem nechtěně zveřejněné zprávy (je stejně fajn vědět, že jako informační kancelář nefungují pouze česká státní zastupitelství a policie, ale také některé sekce Pentagonu) generála McChrystala navrhující další postup při aplikaci COIN v Afghánistánu neutichají, ale spíše nabírají na intenzitě. Jak již bylo na OWOP zmíněno, média si všímala především velmi otevřeného a kritického zhodnocení situace v zemi, kterou ilustruje poměrně signifikantní nárůst útoků ze strany Talibanu v tradičních oblastech jihu a východu stejně tak jako rozšíření bojů na sever a na do nedávna relativně bezpečný západ (ano, Taliban využívá osvědčený postup). Situace se výrazně zhoršila také v Kábulu a centrálním Afghánistánu, což lze vyčíst i z denních zpráv.

Generál McChrystal (jeden můj italský známý mu po našem společném setkání s ním začal říkat líbezně „Big Mac“, což se nedá nadále nepoužívat) si je vědom extrémní komplexity situace, kdy v podstatě jakýkoli krok vede k dalším pozitivním i negativním efektům (viz obrázek). Po sedmi letech válčení je třeba si přiznat, že ani nejlepší armádní a civilní plánovači toho o Afghánistánu moc nevědí a nejsou s to přesně pochopit všechny procesy, tím méně přispět nějakou jasnější předpovědí. Big Macova strategie navazující na práci generála McKiernana, který rozhodně nebyl odvolán kvůli reálným neúspěchům, tak vychází z velmi skromných a tedy i realističtějších předpokladů. Přestat mluvit o švýcarské demokracii je bezesporu dobrý začátek.

Po vlně „překvapení“, že mudžahedínové prozatím „vyhrávají“ i další válku s velmocemi, přišla reakce na Big Macem požadované personální posílení. Zástup pochybovačů je poměrně velký a hlavně mocný. Argumenty se však dají shrnout do dvou skupin:

1. Na posily nejsou personální ani finanční kapacity. Tuto skutečnost zmiňuje z podstaty své funkce v Pentagonu především gen. Casey.
2. Jak praví vietnamská zkušenost, více vojáků válku s povstalci nevyhraje. Za tento názor se staví čtyřhvězdičkový důchodce gen. Powell, John Kerry či Jack Reed, kterým prezident Obama velmi naslouchá.

První argument nelze věcně vyvrátit. Parametry nasazovaných vojáků jsou věcí politických priorit. Minimálně personální kapacity však americká armáda vzhledem ke stahování z Iráku mít musí, přestože další nasazování komplikuje nový princip rotace založený na dvouletém pobytu „doma“ za každý rok v zahraničí (Američané na rozdíl členů ostatních armád slouží v Afghánistánu celý rok).

Mysl, srdce, žaludek aneb práce pro pojišťováka

Nová strategie tak staví na již okřídlené „britské“ představě o „vyhrávání srdcí a myslí“, ale velitelé NATO ke zmíněným dvěma ještě často realisticky přidávají žaludky. Klíčovým cílem je vytvořit v Afghánistánu (tedy alespoň v některých provinciích) takové podmínky, ve kterých to bude mít strategie Talibanu založená na výhružkách a uplácení obtížnější. Jinými slovy, za COINem stojí představa, že prostřednictvím naklonění srdcí, myslí a žaludků (a peněz) je možné porazit strach a peníze.

V praxi se tak z armádních velitelů a důstojníků stávají manažeři rozvojových projektů. Na nejvyšším spojeneckém velení ISAFu v Kábulu tak přibližně každý „zelený“ mozek vyvažuje jeden „civilní“ (rozuměj dříve zelený), který usnadňuje komunikaci s nevojenskými institucemi, přes něž protékají peníze. Tak jako v každé komplexní administrativní instituci jsou nejčastějšími slovy v rozhovorech s veliteli na HQ kooperace a koordinace. Tak jako v každé jiné „válce“ však veškerá tíha leží na předních liniích.

Před několika dny jsem měl možnost navštívit vojenskou základnu v Kandaháru a blízký kanadský PRT, který operuje v relativně složitých podmínkách Kandaháru. Také v PRT velmi dobře chápou „novou“ strategii, nicméně stojí před úkolem implementovat ji v afghánské realitě. V rámci návštěvy PRT jsem odletěl do předsunutého tábora, jehož práce je považována za nejúspěšnější příklad kombinace bezpečnosti a rozvoje v jižním Afghánistánu. Táboru velel kanadský major, kterému se blížila ke konci jeho sedmiměsíční rotace. Když do tábora přišel, bylo jeho hájemství obklopeno povstaleckou aktivitou, při níž nešlo zavádět rozvojové projekty. Ke konci jeho působení v dané oblasti útoky nejsou, Afghánci-dříve Talibanci odložili zbraně a pracují na zavodňovacích systémech, výstavbě silnic či škol. Dotyčný major byl na svou práci právem hrdý. Během prvního měsíce odzbrojil „povstalce“ a od té doby již svou pěchotní pušku vyměnil za zápisník a kalkulačku. Stal se z něj dle jeho vlastních slov „pojišťovák“. Jednal se stařešiny, vybíral z hlediska komunity smysluplné projekty, najímal afghánské pracovníky a dohlížel nad jejich prací. Z bezpečnostních důvodů to stále musel dělat voják.

Neměli bychom zapomínat, že je to důstojník pěchoty, který prošel tvrdým výcvikem, kde se naučil zastřelit v podsatě cokoli, co se v jeho okolí pohne. Rozvojový management ho nikdo nikde neučil. Z tohoto pohledu je jeho úspěch ještě zajímavější. Celý příběh ukazuje, kam také nezbytně povede potřebná transformace moderních armád NATO, bude-li NATO ještě po Afghánistánu existovat…(o tom příště)

A teď z pozice zaslouženého obdivu zpět do reality. „Jeho“ území mělo 49km2 a žilo na něm asi 15,000 obyvatel. V jeho vzdálenějším sousedství se nacházelo pár dalších méně úspěšných táborů, ale i tak vypadaly na mapě jako kapky v moři. Můj obdiv se rázem změnil v mírnou beznaděj. Toto byl nejnovější COIN v praxi, v první linii. Evidentně může fungovat, může snad být i udržitelný, ale z hlediska kapacit by se spíše hodil do země o velikosti ČR (samozřejmě, že vím, že situace jinde v Afghánistánu je odlišná – lepší i horší). Situace v první linii opravdu ukazuje, že Afghánistán potřebuje další personální kapacity. I McChrystal ale ví, že 40,000 vojáků, o které žádá (a které celkem jistě nedostane), možná stačit nebude.

Pokračování zítra