Příspěvky označené Stanley McChrystal
Na vlně optimismu – Goodbye Beautiful 90s
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 6. 2. 2010

Velitel sil NATO v Afghánistánu Generál Stanley McChrystal debatuje během zasedání aliance v Istanbulu se svým šéfem, ministrem obrany Robertem Gatesem; Foto Cherie Cullen, Department of Defense
Ještě v srpnu uniklo do tisku, že velitel spojenců v Afghánistánu generál Stanley McChrystal označil situaci za vážnou a kritizoval mimo jiné přístup ISAF. Ve stejné době vydal novou směrnici, která přinesla mnoho nového a potřebného (samozřejmě nebyla vyčerpávající). Poslední půl rok byl ve znamení varování, mobilizace a vymýšlení. A nyní se zdá, že je vymyšleno.
Před dvěma dny jsem psal o slovech zástupce velitele ISAF generála Sira Nicka Parkera, že se vše v Afghánistánu začalo vyvíjet dobře. Parker proto označil původní odhady, že britské síly budou v Afghánistánu ještě dlouho za nadsazené – během dvanácti měsíců může začít předávání. Stejný Stanley McChrystal, který před několika měsíci varoval před “selháním” nyní řekl, že se situace už nezhoršuje a že navýšení sil bude “v roce 2010 důvodem k pokroku”. Generál tato slova pronesl v Istanbulu před neformálním zasedání ministrů obrany NATO, kteří řešili řadu věcí, především ovšem, jak zachránit rozpočet aliance, ve kterém zeje díra.
I still will tell you that I believe the situation in Afghanistan is serious,” said Gen McChrystal, commander of Nato forces in Afghanistan. “I do not say now that I think it’s deteriorating. I said that last summer and I believe that that was correct. I feel differently now. “I am not prepared to say that we have turned the corner. So I’m saying that the situation is serious, but I think we have made significant progress in setting conditions in 2009 and beginning some progress, and that we’ll make real progress in 2010.”
Nyní se připravuje ofenziva, která by měla vytlačit Talibance z Hílmandu a má znamenat zlom. Území by měla být postupně předávána afghánské vládě. Cíl je jednoduchý, vyvázat se z Afghánistánu a začít se stahovat. Politicky se už dlouhodobější angažmá nedá “ustát”, takže se vše sází na poslední kartu – neztratit tvář.
Zlepšení situace v Afghánistánu (tím myslím stav, který bych označil jako “ne-válka”), odchod západních sil (hlavně se to nesmí vydávat za “úprk”) je bezesporu pozitivní. Ale asi bychom si neměli nalhávat, že jsme dosáhli cílů proklamovaných zpočátku – demokracie, lidská práva, ženská práva, transparentnost atp. Změna strategie nastolená generálem Stanleym McChrystalem, navýšení sil, snaha změnit přístup k obnově atd. zajisté přispěje ke zlepšení situace na zemi. A je to nutné ocenit.
Mám ale neodbytnou otázku: pokud za rok někdo prohlásí, že stahujeme zahraniční síly, protože je v Afghánistánu mnohem větší klid a že jsme tedy splnili, co jsme si předsevzali, do jaké míry za tím bude působení McChrystala a do jaké “ponížení” našich původních cílů? Zkrátka, bylo by dobré, aby to bylo alespoň 50:50. Jinak se nebude jednat o nic jiného, než o účetní trik. Ne, že by v historii nebyl použit mnohokrát, ale nevidím důvod, proč nad ním jásat.
Když bude historie hodnotit to, co se stane v příštích dvou letech, zcela jistě to nazve kompromisem mezi představami a cíli a realitou. Kompromisem, jehož součástí bude odpuštění a podpora těch, kteří dříve zabíjeli západní vojáky. Podobně jako v Iráku se s tím budeme muset srovnat i v Afghánistánu. Neznamená to zapomenout, ale odpustit. A nevyhnutelně s tím se bude objevovat otázka, jestli to všechno stálo za to a jestli jsme se dostali někam dál.
Dá se předpokládat, že hodnocení historie budou oscilovat mezi prohrou a vítězstvím, aniž by jakékoli z těchto slov mohlo popsat, co se skutečně stalo. Ale kompromis je vítězstvím rozumu, obětováním, nikoli vítězstvím jedné strany a nikoli prohrou druhé či třetí. Nejde o hru s nulovým součtem. Ale nemělo tomu tak být. Tažení v Afghánistánu, Iráku a všude jinde mělo od roku 2001 (respktive od poloviny 90. let) pouze duální rozměr – dobro a zlo, život a smrt, vítězství a prohra… A najednou je nutné se vrátit k tomu, že svět je komplikovanější.
To, co já nazývam “zachováním si tváře”, označuje Henry Kissinger v souvislosti s Vietnamem jako “čestný mír”. Je to možná trefnější, i když, definice cti může být a je různá v průběhu času a v různých kulturních prostředích. Kissingerovy postřehy, ke kterým je nutné občas přistupovat s rezervou (zvláště v případě hodnocení výsledku Vietnamské války a Nixonovy/Kissingerovy politiky) jsou zajímavé. Třeba, když v Umění diplomacie píše o přesvědčení severovietnamských vůdců, že “v partyzánské válce jde o to, kdo zvítězí a kdo prohraje, nikoli o kompromis.”
Kissinger píše, že po 20 letech zadržování platila Amerika ve Vietnamu cenu za přecenění svých sil. Nezbývaly už žádné jednoduché alternativy:
I když byla vietnamizace riskantní, byla stále nejlepší ze všech možností, které měl Nixon k dispozici. Její výhoda spočívala v tom, že americkému a jihovietnamskému obyvatelstvu nabízela možnost, jak se s mířit s nutností nevyhnutelného odchodu Američanů. Kdyby se v průběhu stálého snižování stavů vlastních sil Americe podařilo posílit jižní Vietnam, a právě o to Nixonova vláda usilovala, bylo by amerického cíle dosaženo. Kdyby však vietnamizace selhala a jedinou zbývající možností by se stalo jednostranné stažení, ke konečnému vymanění mohlo dojít až po snížení stavů amerických sil na úroveň, která snižovala nebezpečí chaosu a ponížení.
Nahraďte Nixona Obamou, jižní Vietnam Afghánistánem a vietnamizaci afghanizací a zjisíte, že předchozí citát docela sedí. Možná nastává čas si říct, co jsme obětovali, abychom se mohli stáhnout alespoň trochu se ctí. A nestěžovat si, když se Afghánistán stane zemí rozdělenou mezi satrapy ovládající svěřené území díky přimhouřeným očím centra. Stabilitu a mír, za kterým se skrývá pevný řád a strach, jsme nadřadili nad západní ideály. Asi je dobře, že se tak stalo.
S odchodem z Afghánistánu, respektive už s aplikací současného přístupu skončí 90. léta minulého století. Onen optimismus a idealismus, že svět může být lepší díky tomu, že jeho jistá část nepřivírá oči nad bezprávím, vymizí. Aniž by kdy mohly zcela zapustit kořeny, koncepty jako humanitární intervence a Responsibility to Protect, nebudou už v praxi rozvíjeny. Real-politik, boj o udržení a získání moci, zadržování a vytváření bloků se stane dominantním znakem příštích let. Budeme se opět cítit jako ryby ve vodě.
Goodbye Beautiful and naive 90s.
From the frontline
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 17. 10. 2009
Tento týden se v miriádě příspěvků z a o Afghánistánu objevily dva, které stojí za to zaznamenat. Jednomu z nejlepších válečných novinářů současnosti Dexteru Filkinsovi, autorovi oceňované knihy The Forever War, vyšel v The New York Times Magazine obsáhlý článek s názvem Stanley McChrystal’s Long War. Stojí za to si ho přečíst. Skvěle vystihuje současnou atmosféru, jak v hlavním štábu Stanleyho McChrystala, tak mezi americkými vojáky na jihu.
Vybral jsem tři citáty, ale slibte mi, že si text přečtete celý, protože jenom tak člověk získá ucelený obrázek.
I asked him about Obama. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of time,” McChrystal said. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of resources. I didn’t ask for any assurances.” For a moment, McChrystal paused. “I don’t feel like the lonely man in the arena,” he said, “with all the pressure on my shoulders.”
Druhý citát pochází z pasáže, kdy jdou námořní pěšáci po cestě a najednou se začínají objevovat Afghánci. Mariňáci mají podezření, že se něco děje, ale pokračují. Pak se ozve výbuch – některý z Afghánců odpálil bombu. Nikdo z Američanů nebyl zraněn:
The Marines stayed back. Earlier in the war, they would have gone into Mian Poshteh; they would have surrounded the village and kicked in doors until they found the bomber. Most likely they would have found him — and maybe along the way they would have killed some civilians and smashed up some homes. And made a lot of enemies. The Marines are a very different force now, with very different goals. They walked to within 50 feet of Mian Poshteh, and Lt. Patrick Bragan shouted: “Send us five men. Five men.”
Minutes passed, and five Afghans appeared. They were unarmed and ordinary looking.
“I have no idea who did that,” an old man named Fazul Mohammed said.
“Maybe they came at night,” a man named Assadullah said.
“I only heard the explosion,” a man named Syed Wali said.
The face of Lieutenant Bragan was pink from the heat and from pleading.
“All you have to do is tell us,” he said. “We’re here to help you.”
A třetí citát pochází z velitelského brífingu, kdy nejmenovaný evropský generál oznámí, že byl napaden spojenecký konvoj a jeden “compound ” byl při přestřelce zasažen Hellfirem (pak se ale ukáže, že to bylo trochu jinak). Stanley McChrystal generála zarazí a začne se na tento incident vyptávat. Následuje zajímavá výměna názorů, ze které mimo jiné vyplývá, jaké má spojenecký systém stále problémy:
“Were there civilians in that compound?” McChrystal asked. He was leaning into the microphone on the table.
The commander started to talk, but McChrystal kept going.
“Who made that decision?” McChrystal said.
An aide handed the European general a sheaf of papers.
“I’m sorry, but the system is not responsive enough for us to get that kind of information that quickly,” the general said.
McChrystal’s face began to tighten. Generals tend to treat one another with the utmost deference.
“We bomb a compound, and I don’t know about it until the next morning?” McChrystal said. “Don’t just tell me, ‘Yeah, it’s O.K.’ I want to know about it. I’m being a hard-ass about it.”
The European general looked down at his papers.
“It seems it was not a Hellfire missile but a 500-pound bomb,” he said.
V těchto chvílích nezbývá než kroutit hlavou. pokud má být nepoučitelnost převládajícím faktorem, asi by bylo lepší to “zabalit” rovnou.
Druhým příspěvkem, který vřele doporučuji je video. Stanice PBS v pořadu Frontline tento týden odvysílala dokument Obama´s War z Afghánistánu, Pákistánu i domácí “fronty”. Je rozdělen na několik částí a jeho délka je přes 55 minut. Stojí to ale za ten čas. V dokumentu jsou ukázány jak podmínky na frontě, tak tam hovoří klíčové osoby prosazující COIN, nejenom Stanley McChrystal, ale i John Nagl, Richard Holbrooke, generál Petraeus…
Přidal jsem video přímo do tohoto příspěvku. Snad bude fungovat. Pokud by byly problémy, dejte mi vědět, nebo rovnou skočte na stránky PBS uvedené výše a spusťte si dokument z nich.
(Ne)bezpečný rozvoj: Strategie ve válce, kterou nevyhráváme (II)
Autor: Vit Stritecky Kategorie: Afghánistán Datum: 9. 10. 2009
V bezpečné první linii však nebudou především vojáci ale rozvojoví pracovníci z vládních i nevládních organizací. Již jsem naznačil, že struktury spolupráce a koordinaci dominují powerpointovým prezentacím všech (vojenských i civilních) koordinátorů v Kábulu. I mnozí lidé z OSN a dokonce i někteří z neziskovek uznávají, že se v Afghánistánu relativně daří překonávat tradiční kulturně-organizační rozpory, které komplikovaly spolupráci armády a rozvojových agentur.
Lidé z obou společenství se již spolu baví, spolupracují a koordinují se navzájem. Vojákům určitě pomohla armáda civilních poradců, rozvojové instituce zase musejí uznat, že rozvoj v podání armády má nepopiratelnou dynamiku (srovnání akceschopnosti OSN a ISAFu by byla ztráta času). Především neziskovky se však opírají i jiný druh společenské legitimity.
Jako příklad lze uvést distrikt, ve kterém již mnoho let NGO provozuje nemocnici. Distrikt je jinak nebezpečný a není pod kontrolou spojenců. V nemocnici léčí a zachraňují všechny, i „teroristy“. Pokud do takového distriktu přijde ISAF s pomocí, celou nemocnici zlikviduje (resp. udělá to za něj někdo najatý Talibanem). NGO vystupuje jako zcela neutrální aktér a chce provozovat nemocnici. ISAF nabízí (nejistý) rozvojový projekt, který minimálně v první fázi zničí důvěru Afghánců ke zmiňované nemocnici, ohrozí personál i pacienty a v konečném důsledku ji zničí. Spolupráce NATO a NGO prostě tak úplně snadno fungovat nemůže, neboť vytváří nekonsensuální dilemata.
Afghanizace, afghanizace,…a korupce
Ve většině případů rozhodně není největším problémem pacifikace území a nastartování rozvojových projektů. Mnohem obtížněji dosažitelným cílem je udržitelnost nastartovaných procesů, která souvisí především s vytvořením funkční státní správy. Je asi správné začít na ministerstvech, která se hemží rotujícími civilními poradci, kteří si mohou přijít až na „rizikem“ podepřených 50 tisíc dolarů měsíčně. Klíčovým úkolem je však sehnat poradce, kteří odjedou do provincií a distriktů a budou učit Afghánce vládnout a spravovat na lokální úrovni.
Americká vláda počítá s příjezdem možná až tisíců těchto pracovníků. A nemají to být pouze Američané – ostatně těm se do afghánských vesnic chtít nebude a navíc příchod dalších poradců povede nevyhnutelně ke snižování mezd. Řešením je tak příchod Indů, Pákistánců a dalších zkušených lidí „z regionu“, kteří lépe zapadnou, ale především jsou levnější.
Nové síly však nemají za Afghánce vládnout, ale pouze jim radit a podporovat je. Hlavním heslem spojeneckého snažení je „afghanizace“. Zdálo by se, že proti tomuto přístupu nelze nic namítat, ale najdou se i zásadní odpůrci této strategie. Podle těch se afghánská administrativa a na ní navázaná ekonomika utápí v korupci, která je mnohem větší a hlubší, než jak ji cizinci vidí a vnímají (přehlédnout opravdu nelze). Afghánská administrativa podle těchto pohledů připomíná strukturou skupinu organizovaného zločinu, kde výměnou za peníze lidé získávají pozice a ochranu.
Vzhledem k tomu, že afghánská ekonomika v zásadě žádné peníze neprodukuje (asi ¼ rozpočtu pochází z domácích zdrojů a zhruba jen 40% těchto zdrojů se vládě a jejím poradcům podaří rozdistribuovat), západní peníze ve svém důsledku podporují zkorumpovaný systém afghánského (ne)vládnutí. Myslet na afghanizaci je tak podle jejích kritiků zcela předčasné. Upřímně – mají současnosti v rukou velký trumf: Afghánci si sami zorganizovali volby! (o těch někdy příště).
Toto je prvních pár myšlenek a otázek z cesty po Afghánistánu. Brzy přibudou další. Afghánistán je neskutečné téma!
COIN aneb 20 – 2 = 40: Strategie ve válce, kterou nevyhráváme (I)
Autor: Vit Stritecky Kategorie: Afghánistán Datum: 8. 10. 2009

Počítačový model cointerinsurgency anebo drahý způsob jak ukázat, že situace je složitá. Autorem je generál Stanley McChrystal a jeho tým.
Debaty kolem nechtěně zveřejněné zprávy (je stejně fajn vědět, že jako informační kancelář nefungují pouze česká státní zastupitelství a policie, ale také některé sekce Pentagonu) generála McChrystala navrhující další postup při aplikaci COIN v Afghánistánu neutichají, ale spíše nabírají na intenzitě. Jak již bylo na OWOP zmíněno, média si všímala především velmi otevřeného a kritického zhodnocení situace v zemi, kterou ilustruje poměrně signifikantní nárůst útoků ze strany Talibanu v tradičních oblastech jihu a východu stejně tak jako rozšíření bojů na sever a na do nedávna relativně bezpečný západ (ano, Taliban využívá osvědčený postup). Situace se výrazně zhoršila také v Kábulu a centrálním Afghánistánu, což lze vyčíst i z denních zpráv.
Generál McChrystal (jeden můj italský známý mu po našem společném setkání s ním začal říkat líbezně „Big Mac“, což se nedá nadále nepoužívat) si je vědom extrémní komplexity situace, kdy v podstatě jakýkoli krok vede k dalším pozitivním i negativním efektům (viz obrázek). Po sedmi letech válčení je třeba si přiznat, že ani nejlepší armádní a civilní plánovači toho o Afghánistánu moc nevědí a nejsou s to přesně pochopit všechny procesy, tím méně přispět nějakou jasnější předpovědí. Big Macova strategie navazující na práci generála McKiernana, který rozhodně nebyl odvolán kvůli reálným neúspěchům, tak vychází z velmi skromných a tedy i realističtějších předpokladů. Přestat mluvit o švýcarské demokracii je bezesporu dobrý začátek.
Po vlně „překvapení“, že mudžahedínové prozatím „vyhrávají“ i další válku s velmocemi, přišla reakce na Big Macem požadované personální posílení. Zástup pochybovačů je poměrně velký a hlavně mocný. Argumenty se však dají shrnout do dvou skupin:
- Na posily nejsou personální ani finanční kapacity. Tuto skutečnost zmiňuje z podstaty své funkce v Pentagonu především gen. Casey.
- Jak praví vietnamská zkušenost, více vojáků válku s povstalci nevyhraje. Za tento názor se staví čtyřhvězdičkový důchodce gen. Powell, John Kerry či Jack Reed, kterým prezident Obama velmi naslouchá.
První argument nelze věcně vyvrátit. Parametry nasazovaných vojáků jsou věcí politických priorit. Minimálně personální kapacity však americká armáda vzhledem ke stahování z Iráku mít musí, přestože další nasazování komplikuje nový princip rotace založený na dvouletém pobytu „doma“ za každý rok v zahraničí (Američané na rozdíl členů ostatních armád slouží v Afghánistánu celý rok).






Komentáře | Comments