Příspěvky označené Stanley McChrystal
Na vlně optimismu – Goodbye Beautiful 90s
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 6. 2. 2010
Velitel sil NATO v Afghánistánu Generál Stanley McChrystal debatuje během zasedání aliance v Istanbulu se svým šéfem, ministrem obrany Robertem Gatesem; Foto Cherie Cullen, Department of Defense
Ještě v srpnu uniklo do tisku, že velitel spojenců v Afghánistánu generál Stanley McChrystal označil situaci za vážnou a kritizoval mimo jiné přístup ISAF. Ve stejné době vydal novou směrnici, která přinesla mnoho nového a potřebného (samozřejmě nebyla vyčerpávající). Poslední půl rok byl ve znamení varování, mobilizace a vymýšlení. A nyní se zdá, že je vymyšleno.
Před dvěma dny jsem psal o slovech zástupce velitele ISAF generála Sira Nicka Parkera, že se vše v Afghánistánu začalo vyvíjet dobře. Parker proto označil původní odhady, že britské síly budou v Afghánistánu ještě dlouho za nadsazené – během dvanácti měsíců může začít předávání. Stejný Stanley McChrystal, který před několika měsíci varoval před “selháním” nyní řekl, že se situace už nezhoršuje a že navýšení sil bude “v roce 2010 důvodem k pokroku”. Generál tato slova pronesl v Istanbulu před neformálním zasedání ministrů obrany NATO, kteří řešili řadu věcí, především ovšem, jak zachránit rozpočet aliance, ve kterém zeje díra.
I still will tell you that I believe the situation in Afghanistan is serious,” said Gen McChrystal, commander of Nato forces in Afghanistan. “I do not say now that I think it’s deteriorating. I said that last summer and I believe that that was correct. I feel differently now. “I am not prepared to say that we have turned the corner. So I’m saying that the situation is serious, but I think we have made significant progress in setting conditions in 2009 and beginning some progress, and that we’ll make real progress in 2010.”
Nyní se připravuje ofenziva, která by měla vytlačit Talibance z Hílmandu a má znamenat zlom. Území by měla být postupně předávána afghánské vládě. Cíl je jednoduchý, vyvázat se z Afghánistánu a začít se stahovat. Politicky se už dlouhodobější angažmá nedá “ustát”, takže se vše sází na poslední kartu – neztratit tvář.
Zlepšení situace v Afghánistánu (tím myslím stav, který bych označil jako “ne-válka”), odchod západních sil (hlavně se to nesmí vydávat za “úprk”) je bezesporu pozitivní. Ale asi bychom si neměli nalhávat, že jsme dosáhli cílů proklamovaných zpočátku – demokracie, lidská práva, ženská práva, transparentnost atp. Změna strategie nastolená generálem Stanleym McChrystalem, navýšení sil, snaha změnit přístup k obnově atd. zajisté přispěje ke zlepšení situace na zemi. A je to nutné ocenit.
Mám ale neodbytnou otázku: pokud za rok někdo prohlásí, že stahujeme zahraniční síly, protože je v Afghánistánu mnohem větší klid a že jsme tedy splnili, co jsme si předsevzali, do jaké míry za tím bude působení McChrystala a do jaké “ponížení” našich původních cílů? Zkrátka, bylo by dobré, aby to bylo alespoň 50:50. Jinak se nebude jednat o nic jiného, než o účetní trik. Ne, že by v historii nebyl použit mnohokrát, ale nevidím důvod, proč nad ním jásat.
Když bude historie hodnotit to, co se stane v příštích dvou letech, zcela jistě to nazve kompromisem mezi představami a cíli a realitou. Kompromisem, jehož součástí bude odpuštění a podpora těch, kteří dříve zabíjeli západní vojáky. Podobně jako v Iráku se s tím budeme muset srovnat i v Afghánistánu. Neznamená to zapomenout, ale odpustit. A nevyhnutelně s tím se bude objevovat otázka, jestli to všechno stálo za to a jestli jsme se dostali někam dál.
Dá se předpokládat, že hodnocení historie budou oscilovat mezi prohrou a vítězstvím, aniž by jakékoli z těchto slov mohlo popsat, co se skutečně stalo. Ale kompromis je vítězstvím rozumu, obětováním, nikoli vítězstvím jedné strany a nikoli prohrou druhé či třetí. Nejde o hru s nulovým součtem. Ale nemělo tomu tak být. Tažení v Afghánistánu, Iráku a všude jinde mělo od roku 2001 (respktive od poloviny 90. let) pouze duální rozměr – dobro a zlo, život a smrt, vítězství a prohra… A najednou je nutné se vrátit k tomu, že svět je komplikovanější.
To, co já nazývam “zachováním si tváře”, označuje Henry Kissinger v souvislosti s Vietnamem jako “čestný mír”. Je to možná trefnější, i když, definice cti může být a je různá v průběhu času a v různých kulturních prostředích. Kissingerovy postřehy, ke kterým je nutné občas přistupovat s rezervou (zvláště v případě hodnocení výsledku Vietnamské války a Nixonovy/Kissingerovy politiky) jsou zajímavé. Třeba, když v Umění diplomacie píše o přesvědčení severovietnamských vůdců, že “v partyzánské válce jde o to, kdo zvítězí a kdo prohraje, nikoli o kompromis.”
Kissinger píše, že po 20 letech zadržování platila Amerika ve Vietnamu cenu za přecenění svých sil. Nezbývaly už žádné jednoduché alternativy:
I když byla vietnamizace riskantní, byla stále nejlepší ze všech možností, které měl Nixon k dispozici. Její výhoda spočívala v tom, že americkému a jihovietnamskému obyvatelstvu nabízela možnost, jak se s mířit s nutností nevyhnutelného odchodu Američanů. Kdyby se v průběhu stálého snižování stavů vlastních sil Americe podařilo posílit jižní Vietnam, a právě o to Nixonova vláda usilovala, bylo by amerického cíle dosaženo. Kdyby však vietnamizace selhala a jedinou zbývající možností by se stalo jednostranné stažení, ke konečnému vymanění mohlo dojít až po snížení stavů amerických sil na úroveň, která snižovala nebezpečí chaosu a ponížení.
Nahraďte Nixona Obamou, jižní Vietnam Afghánistánem a vietnamizaci afghanizací a zjisíte, že předchozí citát docela sedí. Možná nastává čas si říct, co jsme obětovali, abychom se mohli stáhnout alespoň trochu se ctí. A nestěžovat si, když se Afghánistán stane zemí rozdělenou mezi satrapy ovládající svěřené území díky přimhouřeným očím centra. Stabilitu a mír, za kterým se skrývá pevný řád a strach, jsme nadřadili nad západní ideály. Asi je dobře, že se tak stalo.
S odchodem z Afghánistánu, respektive už s aplikací současného přístupu skončí 90. léta minulého století. Onen optimismus a idealismus, že svět může být lepší díky tomu, že jeho jistá část nepřivírá oči nad bezprávím, vymizí. Aniž by kdy mohly zcela zapustit kořeny, koncepty jako humanitární intervence a Responsibility to Protect, nebudou už v praxi rozvíjeny. Real-politik, boj o udržení a získání moci, zadržování a vytváření bloků se stane dominantním znakem příštích let. Budeme se opět cítit jako ryby ve vodě.
Goodbye Beautiful and naive 90s.
Jak Obama došel k rozhodnutí o nové strategii
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 7. 12. 2009
Hřbitov v Arlingtonu. Mrtví a ranění vojáci v Afghánistánu byli jedním z důležitých faktorů pro rozhodování prezidenta Obamy o nové strategii; Foto Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, U.S. DoD
V létě byl personální ředitel Bílého domu Rahm Emanuel, v současnosti jeden z nejmocnějších mužů USA, na návštěvě u zástupce poradce pro národní bezpečnost Thomase Donilona. V jednu chvíli se procházel v jeho knihovně a zeptal se, co by si měl přečíst. A tak se stala kniha Gordona M. Goldsteina Lessons in Dissaster o Vietnamské válce hitem v Západním křídle. Musel si jí přečíst každý, včetně Baracka Obamy.
Jedním ze závěrů, ke kterému na základě této četby dospěli prezidentovi poradci bylo, že prezident Kennedy a prezident Johnson selhali v případě Vietnamu při hledání odpovědí na dvě otázky – zda je komunistický blok skutečně monolitický a zda teorie domina odpovídá realitě (jak ukázal George Kennan už někdy v roce 1965 neplatilo ani jedno, ale tehdy jej nikdo ve vládě neposlouchal, takže zdánlivě nic nezpochybňovalo eskalaci). Tyto úvahy vedly Obamovy poradce k přeformulování podstaty a Al Kajdy, což se poté konkrétně projevilo při přípravě nové strategie o Afghánistánu, kterou americký prezident přednesl minulý týden ve West Pointu.
Toto je střípek z dlouhého textu, který vyšel v sobotu v The New York Times pod názvem How Obama Came to Plan for ‘Surge’ in Afghanistan. Jedná se o skvělou rekonstrukci (což je podle mého jeden z nejdůležitějších novinářských útvarů, ale zároveň nejnáročnějších na čas, zdroje a eventuálně i počet lidí) tří měsíčního rozhodování Baracka Obamy o tom, jaký postoj zaujmout k požadavku Stanleyho McChrystala. Je dobré najít si čas a přečíst si článek podrobně. Je tam mnoho zajímavých detailů.
Dohadování o plánu probíhalo v mnoha kolech, které bylo poznamenáno úvahami o obětech:
“I don’t want to be going to Walter Reed for another eight years,” he (Obama) said then.
O ekonomice:
Mr. Obama was leery. He had received a memo the day before from the Office of Management and Budget projecting that General McChrystal’s full 40,000-troop request on top of the existing deployment and reconstruction efforts would cost $1 trillion from 2010 to 2020, an adviser said. The president seemed in sticker shock, watching his domestic agenda vanishing in front of him. “This is a 10-year, trillion-dollar effort and does not match up with our interests,” he said.
Ne zcela jednoduchým vztahem mezi Bílým domem a vojáky (výbuch přišel v říjnu, kdy McChrystal v Londýně na otázku, jestli by zúžení mise jak jej navrhuje viceprezident Biden mohlo uspět, odpověděl “ne”):
The episode underscored the uneasy relationship between the military and a new president who, aides said, was determined not to be as deferential as he believed his predecessor, George W. Bush, was for years in Iraq. And the military needed to adjust to a less experienced but more skeptical commander in chief. “We’d been chugging along for eight years under an administration that had become very adept at managing war in a certain way,” said another military official.
A dalšími momenty, jako třeba úniky informací. Během diskusí bylo také několik zlomových okamžiků. Jeden přišel 30. října během Obamova setkání s náčelníky štábů:
“Why can’t I get the troops in faster?” he asked. If they were going to do this, he concluded, it only made sense to do this quickly, to have impact and keep the war from dragging on forever. “This is America’s war,” he said. “But I don’t want to make an open-ended commitment.”
Ministr obrany Gates nechal připravit plán na vyslání třiceti tisíc vojáků, kteří by měli být doplněni jednotkami z dalších zemí NATO. McChrystal měl dostat co chtěl – tedy 40 tisíc lidí – a zároveň měli být uspokojeni i odpůrci vysokého navýšení. Plán nazvaný “Option 2A” byl prezidentovi představen 11. listopadu. Barack Obama byl ale nespokojen s tím, že bude trvat 18 měsíců, než budou všechny jednotky na místě:
He turned to General Petraeus and asked him how long it took to get the so-called surge troops he commanded in Iraq in 2007. That was six months.
“What I’m looking for is a surge,” Mr. Obama said. “This has to be a surge.”
That represented a contrast from when Mr. Obama, as a presidential candidate, staunchly opposed President Bush’s buildup in Iraq. But unlike Mr. Bush, Mr. Obama wanted from the start to speed up a withdrawal as well. The military was told to come up with a plan to send troops quickly and then begin bringing them home quickly.
Malá odbočka: zde se dá (bez jakéhokoli úšklebku) připomenout platnost Zemanova rčení “Jenom idiot nemění své názory”. Před třemi lety totiž Barack Obama vystoupil v Senátu s řečí, ve které kritizoval plán na navyšování sil v Iráku, tedy to, co se později začalo označovat jako “surge”.
Zpátky k Afghánistánu. Poté, co prezident v proslovu na West Pointu řekl (bez jakýchkoli dalších zmírňujících podmínek), že americké jednotky se začnou stahovat z Afghánistánu v červenci 2011, ministr obrany, ministryně zahraničí a další během slyšení prohlašovali, že termín je flexibilní a že bude záležet na situaci v Afghánistánu. To je moudré. Rekonstrukce v The New York Times ale ukazuje, že pro Obamu byla polovina roku 2011 klíčová, ale že přesto částečně ustoupil ministru obrany Gatesovi:
On the following Sunday, Nov. 29, he summoned his national security team to the Oval Office. He had made his decision. He would send 30,000 troops as quickly as possible, then begin the withdrawal in July 2011. In deference to Mr. Gates’s concerns, the pace and endpoint of the withdrawal would be determined by conditions at the time.
Ale těžko říct, co bude znamenat “částečně ustoupil”. Podle všeho bude 2011 rokem stahování či alespoň viditelných příprav na ně, ať se děje, co se děje:
Mr. Obama then went to the Situation Room to call General McChrystal and Ambassador Eikenberry. The president made it clear that in the next assessment in December 2010 he would not contemplate more troops. “It will only be about the flexibility in how we draw down, not if we draw down,” he said.
From the frontline
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 17. 10. 2009
Tento týden se v miriádě příspěvků z a o Afghánistánu objevily dva, které stojí za to zaznamenat. Jednomu z nejlepších válečných novinářů současnosti Dexteru Filkinsovi, autorovi oceňované knihy The Forever War, vyšel v The New York Times Magazine obsáhlý článek s názvem Stanley McChrystal’s Long War. Stojí za to si ho přečíst. Skvěle vystihuje současnou atmosféru, jak v hlavním štábu Stanleyho McChrystala, tak mezi americkými vojáky na jihu.
Vybral jsem tři citáty, ale slibte mi, že si text přečtete celý, protože jenom tak člověk získá ucelený obrázek.
I asked him about Obama. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of time,” McChrystal said. “I didn’t get any assurances from anyone that I would be given any amount of resources. I didn’t ask for any assurances.” For a moment, McChrystal paused. “I don’t feel like the lonely man in the arena,” he said, “with all the pressure on my shoulders.”
Druhý citát pochází z pasáže, kdy jdou námořní pěšáci po cestě a najednou se začínají objevovat Afghánci. Mariňáci mají podezření, že se něco děje, ale pokračují. Pak se ozve výbuch – některý z Afghánců odpálil bombu. Nikdo z Američanů nebyl zraněn:
The Marines stayed back. Earlier in the war, they would have gone into Mian Poshteh; they would have surrounded the village and kicked in doors until they found the bomber. Most likely they would have found him — and maybe along the way they would have killed some civilians and smashed up some homes. And made a lot of enemies. The Marines are a very different force now, with very different goals. They walked to within 50 feet of Mian Poshteh, and Lt. Patrick Bragan shouted: “Send us five men. Five men.”
Minutes passed, and five Afghans appeared. They were unarmed and ordinary looking.
“I have no idea who did that,” an old man named Fazul Mohammed said.
“Maybe they came at night,” a man named Assadullah said.
“I only heard the explosion,” a man named Syed Wali said.
The face of Lieutenant Bragan was pink from the heat and from pleading.
“All you have to do is tell us,” he said. “We’re here to help you.”
A třetí citát pochází z velitelského brífingu, kdy nejmenovaný evropský generál oznámí, že byl napaden spojenecký konvoj a jeden “compound ” byl při přestřelce zasažen Hellfirem (pak se ale ukáže, že to bylo trochu jinak). Stanley McChrystal generála zarazí a začne se na tento incident vyptávat. Následuje zajímavá výměna názorů, ze které mimo jiné vyplývá, jaké má spojenecký systém stále problémy:
“Were there civilians in that compound?” McChrystal asked. He was leaning into the microphone on the table.
The commander started to talk, but McChrystal kept going.
“Who made that decision?” McChrystal said.
An aide handed the European general a sheaf of papers.
“I’m sorry, but the system is not responsive enough for us to get that kind of information that quickly,” the general said.
McChrystal’s face began to tighten. Generals tend to treat one another with the utmost deference.
“We bomb a compound, and I don’t know about it until the next morning?” McChrystal said. “Don’t just tell me, ‘Yeah, it’s O.K.’ I want to know about it. I’m being a hard-ass about it.”
The European general looked down at his papers.
“It seems it was not a Hellfire missile but a 500-pound bomb,” he said.
V těchto chvílích nezbývá než kroutit hlavou. pokud má být nepoučitelnost převládajícím faktorem, asi by bylo lepší to “zabalit” rovnou.
Druhým příspěvkem, který vřele doporučuji je video. Stanice PBS v pořadu Frontline tento týden odvysílala dokument Obama´s War z Afghánistánu, Pákistánu i domácí “fronty”. Je rozdělen na několik částí a jeho délka je přes 55 minut. Stojí to ale za ten čas. V dokumentu jsou ukázány jak podmínky na frontě, tak tam hovoří klíčové osoby prosazující COIN, nejenom Stanley McChrystal, ale i John Nagl, Richard Holbrooke, generál Petraeus…
Přidal jsem video přímo do tohoto příspěvku. Snad bude fungovat. Pokud by byly problémy, dejte mi vědět, nebo rovnou skočte na stránky PBS uvedené výše a spusťte si dokument z nich.
(Ne)bezpečný rozvoj: Strategie ve válce, kterou nevyhráváme (II)
Autor: Vit Stritecky Kategorie: Afghánistán Datum: 9. 10. 2009
Jakou má Afghánistán budoucnost? Kandahár, říjen 2009
V bezpečné první linii však nebudou především vojáci ale rozvojoví pracovníci z vládních i nevládních organizací. Již jsem naznačil, že struktury spolupráce a koordinaci dominují powerpointovým prezentacím všech (vojenských i civilních) koordinátorů v Kábulu. I mnozí lidé z OSN a dokonce i někteří z neziskovek uznávají, že se v Afghánistánu relativně daří překonávat tradiční kulturně-organizační rozpory, které komplikovaly spolupráci armády a rozvojových agentur.
Lidé z obou společenství se již spolu baví, spolupracují a koordinují se navzájem. Vojákům určitě pomohla armáda civilních poradců, rozvojové instituce zase musejí uznat, že rozvoj v podání armády má nepopiratelnou dynamiku (srovnání akceschopnosti OSN a ISAFu by byla ztráta času). Především neziskovky se však opírají i jiný druh společenské legitimity.
Jako příklad lze uvést distrikt, ve kterém již mnoho let NGO provozuje nemocnici. Distrikt je jinak nebezpečný a není pod kontrolou spojenců. V nemocnici léčí a zachraňují všechny, i „teroristy“. Pokud do takového distriktu přijde ISAF s pomocí, celou nemocnici zlikviduje (resp. udělá to za něj někdo najatý Talibanem). NGO vystupuje jako zcela neutrální aktér a chce provozovat nemocnici. ISAF nabízí (nejistý) rozvojový projekt, který minimálně v první fázi zničí důvěru Afghánců ke zmiňované nemocnici, ohrozí personál i pacienty a v konečném důsledku ji zničí. Spolupráce NATO a NGO prostě tak úplně snadno fungovat nemůže, neboť vytváří nekonsensuální dilemata.
Afghanizace, afghanizace,…a korupce
Ve většině případů rozhodně není největším problémem pacifikace území a nastartování rozvojových projektů. Mnohem obtížněji dosažitelným cílem je udržitelnost nastartovaných procesů, která souvisí především s vytvořením funkční státní správy. Je asi správné začít na ministerstvech, která se hemží rotujícími civilními poradci, kteří si mohou přijít až na „rizikem“ podepřených 50 tisíc dolarů měsíčně. Klíčovým úkolem je však sehnat poradce, kteří odjedou do provincií a distriktů a budou učit Afghánce vládnout a spravovat na lokální úrovni.
Americká vláda počítá s příjezdem možná až tisíců těchto pracovníků. A nemají to být pouze Američané – ostatně těm se do afghánských vesnic chtít nebude a navíc příchod dalších poradců povede nevyhnutelně ke snižování mezd. Řešením je tak příchod Indů, Pákistánců a dalších zkušených lidí „z regionu“, kteří lépe zapadnou, ale především jsou levnější.
Nové síly však nemají za Afghánce vládnout, ale pouze jim radit a podporovat je. Hlavním heslem spojeneckého snažení je „afghanizace“. Zdálo by se, že proti tomuto přístupu nelze nic namítat, ale najdou se i zásadní odpůrci této strategie. Podle těch se afghánská administrativa a na ní navázaná ekonomika utápí v korupci, která je mnohem větší a hlubší, než jak ji cizinci vidí a vnímají (přehlédnout opravdu nelze). Afghánská administrativa podle těchto pohledů připomíná strukturou skupinu organizovaného zločinu, kde výměnou za peníze lidé získávají pozice a ochranu.
Vzhledem k tomu, že afghánská ekonomika v zásadě žádné peníze neprodukuje (asi ¼ rozpočtu pochází z domácích zdrojů a zhruba jen 40% těchto zdrojů se vládě a jejím poradcům podaří rozdistribuovat), západní peníze ve svém důsledku podporují zkorumpovaný systém afghánského (ne)vládnutí. Myslet na afghanizaci je tak podle jejích kritiků zcela předčasné. Upřímně – mají současnosti v rukou velký trumf: Afghánci si sami zorganizovali volby! (o těch někdy příště).
Toto je prvních pár myšlenek a otázek z cesty po Afghánistánu. Brzy přibudou další. Afghánistán je neskutečné téma!
COIN aneb 20 – 2 = 40: Strategie ve válce, kterou nevyhráváme (I)
Autor: Vit Stritecky Kategorie: Afghánistán Datum: 8. 10. 2009
Počítačový model cointerinsurgency anebo drahý způsob jak ukázat, že situace je složitá. Autorem je generál Stanley McChrystal a jeho tým.
Debaty kolem nechtěně zveřejněné zprávy (je stejně fajn vědět, že jako informační kancelář nefungují pouze česká státní zastupitelství a policie, ale také některé sekce Pentagonu) generála McChrystala navrhující další postup při aplikaci COIN v Afghánistánu neutichají, ale spíše nabírají na intenzitě. Jak již bylo na OWOP zmíněno, média si všímala především velmi otevřeného a kritického zhodnocení situace v zemi, kterou ilustruje poměrně signifikantní nárůst útoků ze strany Talibanu v tradičních oblastech jihu a východu stejně tak jako rozšíření bojů na sever a na do nedávna relativně bezpečný západ (ano, Taliban využívá osvědčený postup). Situace se výrazně zhoršila také v Kábulu a centrálním Afghánistánu, což lze vyčíst i z denních zpráv.
Generál McChrystal (jeden můj italský známý mu po našem společném setkání s ním začal říkat líbezně „Big Mac“, což se nedá nadále nepoužívat) si je vědom extrémní komplexity situace, kdy v podstatě jakýkoli krok vede k dalším pozitivním i negativním efektům (viz obrázek). Po sedmi letech válčení je třeba si přiznat, že ani nejlepší armádní a civilní plánovači toho o Afghánistánu moc nevědí a nejsou s to přesně pochopit všechny procesy, tím méně přispět nějakou jasnější předpovědí. Big Macova strategie navazující na práci generála McKiernana, který rozhodně nebyl odvolán kvůli reálným neúspěchům, tak vychází z velmi skromných a tedy i realističtějších předpokladů. Přestat mluvit o švýcarské demokracii je bezesporu dobrý začátek.
Po vlně „překvapení“, že mudžahedínové prozatím „vyhrávají“ i další válku s velmocemi, přišla reakce na Big Macem požadované personální posílení. Zástup pochybovačů je poměrně velký a hlavně mocný. Argumenty se však dají shrnout do dvou skupin:
- Na posily nejsou personální ani finanční kapacity. Tuto skutečnost zmiňuje z podstaty své funkce v Pentagonu především gen. Casey.
- Jak praví vietnamská zkušenost, více vojáků válku s povstalci nevyhraje. Za tento názor se staví čtyřhvězdičkový důchodce gen. Powell, John Kerry či Jack Reed, kterým prezident Obama velmi naslouchá.
První argument nelze věcně vyvrátit. Parametry nasazovaných vojáků jsou věcí politických priorit. Minimálně personální kapacity však americká armáda vzhledem ke stahování z Iráku mít musí, přestože další nasazování komplikuje nový princip rotace založený na dvouletém pobytu „doma“ za každý rok v zahraničí (Američané na rozdíl členů ostatních armád slouží v Afghánistánu celý rok).
Druhý argument stojí za pozornost mnohem víc, neboť odráží zásadní nepochopení toho, proč NATO v Afghánistánu prozatím neuspělo a co přesně chce současné vedení sil NATO změnit. Určitým symbolem tohoto nepochopení je výrok viceprezidenta Bidena, který by rád nahradil další navyšování počtu vojáků změnou strategie, podle které by v Afghánistánu měli spojenci (americké armádní a politické elity si již na toto slovo začínají zvykat – myslí na Brity…) vést moderní „elektronickou“ válku. Ta spočívá v nasazování moderně vybavených speciálních jednotek, které vyšťárají a zlikvidují teroristy skryté v horách. Těch je ale v Afghánistánu poměrně málo (o něco víc by se jich asi našlo v Pákistánu).
Podle informací (odhadů) rozvědky tvoří ideologicky motivovaní pravověrní Talibanci asi 20 % členů teroristické (značně děravé) „sítě“. Ostatní „teroristé“ jsou motivovaní především finančně. Taliban nabízí snadné výdělky tam, kde ekonomicky a administrativně selhává afghánská vláda, tedy v podstatě všude. Zabíjení vesničanů krátkodobě najatých Talibanem je však vysoce kontraproduktivní, neboť jak říká jedna z rovnic COINu uvedená v titulku 20 – 2 = 40 (zlikvidování dvou „nepřátel“ z dvaceti vytvoří v distriktu 20 dalších).
Obama, Rasmussen… a čekání na kouzelníka
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 9. 2009
Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen; Foto NATO
Včera jsem psal o tom, že Baracka Obamu čeká dosti důležité rozhodnutí – navýšit, nenavýšit síly v Afghánistánu, či se dokonce začít stahovat? Jde o hodně. Toto rozhodnutí bude naprosto klíčové, protože nenavýšení či dokonce stažení bude znamenat více starostí pro velitele v poli, ztrátu důvěry a s nejvyšší pravděpodobností skončí rozhodováním mnohem bolestivějším: jak neztratit tvář.
Navýšení sil může vést samozřejmě k témuž, ale přinejmenším by dalo šanci Stanleymu McChrystalovi a dalším velitelům zkusit napravit zpackané a ukázat, jestli sázka na counterinsurgency (COIN) byla správná. Navíc, prezidentova strategie je stará asi třičtvrtě roku a vlastně doposud nebyla pořádně otestovaná, tak proč ji měnit? Kvůli opozici v Kongresu? Kvůli ohrožení klíčových reforem ve zdravotnictví a sociální oblasti? Jistě, když si člověk vzpomene na problémy prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století musí být obezřetnější, ale neznamená to, že dnes je na výběr buď Afghánistán, nebo zbytek.
Včera se americký prezident setkal s generálním tajemníkem NATO Andersem Foghem Rasmussenem. Velké debaty o navyšování sil se prý nekonaly:
“I agree with President Obama in his approach — strategy first, then resources,” Mr. Rasmussen said, sitting next to Mr. Obama in the Oval Office. “The first thing is not numbers. It is to find and fine-tune the right approach to implement the strategy already laid down.”
Snad s prezidentem alespoň Rasmussen probral svůj proslov, který měl den před schůzkou, 28. září, v Atlantic Council. Popravdě, doporučují si tento, dle mého názoru výborný projev, avšak nazvaný skutečně nezáživně Afghanistan and NATO: The Way Forward, přečíst. Generální tajemník se mimo jiné dobře zastává Evropanů, což je v tuto chvíli důležité.
First and foremost, all 28 NATO countries are in the mission. Without exception. That is solidarity. And there are 13 other countries, all NATO partners, with troops in the field as well: 41 countries in total, NATO and non-NATO, but all under NATO command. This is no ad-hoc coalition of the willing – this is an Alliance that is proving its staying power every day. Which brings the second benefit: boots on the ground. There are 35,000 non-US troops in the mission. That’s 40% of the total. And that number is going up. Over the last 18 months, about 9,000 extra troops have been provided to the mission from the non-US members. Sixteen countries have increased their contributions over that period. None has cut back. I’m not sure all of this gets as much visibility in the US as it deserves. And the Allies are not running from the fight, despite the conventional wisdom. 14 countries have forces in the South and East, alongside US forces. And while body count is no measure of solidarity, it is, unfortunately, a symbol of commitment. Over 20 countries have had their soldiers killed, some in large numbers. Every Wednesday in Brussels, I begin the meeting of NATO Ambassadors by offering my condolences to the countries that have lost soldiers in Afghanistan during the previous week. That has happened every week, without exception, since I took office. I will not accept from anyone the argument that the Europeans and the Canadians are not paying the price for success in Afghanistan. They are.
Je nutné kritizovat přístup některých evropských zemí, národní omezení, neochotu se více angažovat a podobně (ostatně já sám jsem to na OWOP mnohokrát učinil), ale na stranu druhou, v určitém okamžiku je nutné se ozvat. A tato chvíle je zde. Ve Spojených státech totiž sílí pocit, že viníkem problémů s kampaní v Afghánistánu jsou především Evropané. Pokud by tento pocit, od kterého je jen kousek k tvrzení: Evropané nám prohráli válku, převládl, byl by to nejhorší omyl ze všech.
Na vině nejsou Evropané, na vině jsou léta špatného přístupu všech spojenců, na vině je především nepochopení základních reálií země a neochota se jim podřídit, neochota se přizpůsobovat a nepoužívat pouze železnou konvenční logiku. Není od věci si připomenout, že to byli Evropané, kteří z hlediska taktiky, strategie a nasazení vždy následovali Američany. Nemáme si zkrátka co vyčítat. V afghánském pohyblivém písku jsme všichni až po brady a teď záleží na kouzelníkovi, jestli najde včas klacek a vytáhne nás. A kartu kouzelníka má v ruce Stanley McChrystal – on může být posledním západním velitelem v Afghánistánu, kterému bude povolen aktivní postup vůči k nepříteli.
Barack Obama v tuto chvíli však lavíruje a to není příliš dobré. Teď totiž zjišťuje, že prezidentování bude o něčem jiném, než o tom, o čem charismaticky hovořil v kampani. Thomas Ricks to skvěle vystihl na svém blogu, kde připomíná, že George W. Bush nastupoval do úřadu s představami o nutnosti vyrovnat se se vzestupem Číny a poklesem moci Ruska. Možná si vzpomenete na zadržení posádky letounu EP-3 (pokud nikoli, klikněte zde). Pak přišlo 11. září, které postavilo představy z kampaně na hlavu (a to říkám aniž bych v tuto chvíli jakkoli hodnotil působení “W.”) a vedlo k panické reakci.
Obama nastoupil do úřadu s multilaterálním přístupem, s tím, že bude zadržovat Írán, zajistí stažení sil z Iráku a změní strategii v Afghánistánu (na tomto místě bych jenom dodal, že v plánu bylo i jinak přistupovat k Rusku, které už nebylo v takovém úpadku jako na přelomu tisíciletí).
On Iran, I think, he has done pretty well-trends are certainly pointing toward a multilateral containment effort. But Obama has done nothing much on Iraq except screw up a couple of appointments there and break a campaign promise to withdraw a brigade a month this year. And on Afghanistan, when told recently what it would take to implement the strategy he announced in March, he appeared to balk. So he reacted, characteristically, I think, by dithering. Some readers of this blog think this looks like leadership, but I disagree-it isn’t leading of you do a multi-month review of Afghan strategy, decide what it is going to be, ask the general in charge how to implement it, and then respond by deciding to review strategy again for a few weeks. Sometimes Obama’s stance manifests itself as professorial pomposity; at other times as repeated policy reviews.
Co bych teď dal za to, kdybych se mohl podívat do učebnic dějepisu, ze kterých se budou učit moje vnučky/moji vnuci…
Obamovo rozhodnutí a budoucnost Afghánistánu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 9. 2009
Barack Obama, ještě jako senátor s vojáky v Iráku (po zastávce v Afghánistánu). Po zvolení prezidentem Obama určil za svou prioritu Afghánistán a z Iráku nařídil stažení. Situace se komplikuje a postupné stažení je ve hře i v případě Afghánistánu; Foto Sgt. 1st Class C. J. Sheely, U.S. Army
Nebude to dlouho trvat a prezident Barack Obama oznámí rozhodnutí o počtu vojáků, které navíc pošle do Afghánistánu. Nebo také nevyšle nic a nebo, úplně jinak, změní strategii a začne stahovat. I to je podle všeho ve hře. Nicméně popořadě. Agentura AFP včera napsala, že senátor John McCain se nechal slyšet, že generál Stanley McChrystal by chtěl navýšit počty sil v Afghánistánu skutečně dramaticky – o 30 až 40 tisíc mužů a žen. Doposud se kdokoli zdráhal hovořit o číslech, až na McCaina.
“I think it’s the worst — one of the many worst-kept secrets in Washington. It’s 30,000 to 40,000 troops,” said McCain, the former Republican presidential nominee who urged Obama to meet the commander’s request. McCain’s comments were the latest sign of an intense debate over the US-led mission, as Obama weighs whether to send in more troops amid waning public support for the war and an Afghan election marred by fraud allegations.
Mezitím se McChrystal prý nechal slyšet v pořadu CBS “60 minutes”, že byl “lehce překvapen” intenzitou povstaleckých aktivit, když přebíral velení ISAF a Enduring Freedom:
“I think that in some areas that the breadth of violence, the geographic spread of violence — places to the north and to the west — are a little more than I would have gathered,” he said, according to a transcript of the show to air later Sunday.
Rozšiřování působnosti Talibanu do severního a západního Afghánistánu, tedy do míst, kde měl tradičně poměrně malý vliv, není úplně dobrá zpráva a proto není divu, že jsou všichni překvapeni. Mulla Umar, který podle zpravodajských informací řídí Taliban z Pákistánu má stát za nedávnými útoky proti Italům a Němcům právě v oblastech, které byly považovány za klidnější.
American officials have long complained that senior Taliban leaders operating from Quetta, the capital of Baluchistan Province, provide money, military supplies and strategic planning guidance to the Taliban in the south of Afghanistan, where most of the nearly 68,000 American forces are deployed. But since NATO’s offensive into the Taliban-dominated south this spring, the insurgents have surprised American commanders by stepping up attacks against allied troops elsewhere in the country to throw NATO off balance and create the perception of spreading violence that neither the allied military nor the civilian Afghan government in Kabul can control.
Situace je skutečně nedobrá a v těchto dnech se Barack Omaba rozhoduje, jak dál. Administrativa, stejně jako demokraté, nejsou zdaleka jednotní. Zatímco prezidentův poradce pro národní bezpečnost generál Jones a viceprezident Biden patří spíše k těm opatrným, či dokonce “holubicím”, ministryně zahraničí Clintonová a zvláštní velvyslanec pro AfPak Holbrooke jsou zastánci větší angažovanosti a tvrdšího přístupu (mohou být tedy řazeni v tomto případě k “jestřábům”).
Minulý týden poměrně nenápadně prošla zpráva o tom, že Barack Obama znovu zvažuje (v březnu tento Bidenův nápad zavrhl) i úplnou změnu strategie, kterou přijal teprve před více než půl rokem. Právě viceprezident Biden tlačí na plán, podle kterého by se neměl zvyšovat, ale naopak snižovat počet amerických sil v zemi. A vojáci co zbydou by se měli soustředit na nahánění Al Kajdy v Afghánistánu a Pákistánu.
The sweeping reassessment has been prompted by deteriorating conditions on the ground, the messy and still unsettled outcome of the Afghan elections and a dire report by Mr. Obama’s new commander, Gen. Stanley A. McChrystal. Aides said the president wanted to examine whether the strategy he unveiled in March was still the best approach and whether it could work with the extra combat forces General McChrystal wants. In looking at other options, aides said, Mr. Obama might just be testing assumptions — and assuring liberals in his own party that he was not rushing into a further expansion of the war — before ultimately agreeing to the anticipated troop request from General McChrystal. But the review suggests the president is having second thoughts about how deeply to engage in an intractable eight-year conflict that is not going well.
Doufejme, že druhá část odstavce je správná, protože aplikace Bidenova nápadu by se rovnala stažení z Afghánistánu a vydání Afghánců do rukou warlordů, Talibanců a dalších, dokud se neobjeví nějaký “vládce”, který je znovu zotročí a zničí i to málo, čeho bylo v posledních letech dosaženo. Nebude to vítězství pro nikoho. Což o to, my na Západě si nějak rány vylížeme, ale tam na Východě to už poběží bez nás, tedy dokud nás Východ nedožene…
Zároveň by to byla rána všem plánům na aplikaci counterinsurgency (COIN) v Afghánistánu, podražení nohou generálovi McChrystalovi i generálovi Davidovi Petraeusovi. A pro COIN by to byl asi rozsudek smrti. Dopadlo by to s ním stejně jako několikrát v minulosti – zvítězil by konvenční přístup ve výcviku, v plánování i v akvizicích.
A shift from a counterinsurgency strategy to a focus on counterterrorism would turn the administration’s current theory on its head. The strategy Mr. Obama adopted in March concluded that to defeat Al Qaeda, the United States needed to keep the Taliban from returning to power in Afghanistan and making it a haven once again for Osama bin Laden’s network. Mr. Biden’s position questions that assumption.
Oba generálové (a asi nejenom oni) by se pak zřejmě museli zachovat stejně jako britský generálmajor Andrew Mackay, který rezignoval kvůli rozčarování z politiky britské vlády v Afghánistánu. Generál Mackay (52) byl architekt nové britské doktríny pro COIN a nahněval ho nedostatek zdrojů, které je britská vláda ochotná vyčlenit pro Afghánistán.
He is the most senior officer to leave the Army as a result of disquiet over the direction of the campaign. Other high-profile resignations have included Brig Ed Butler and Col Stuart Tootal who have both later derided shortcomings in resources for Helmand. Major Gen Mackay’s time as the brigadier in charge of 52 Brigade in Helmand over the winter of 2007 was seen as an invigorating shake-up of the direction of the campaign and a template for future commanders. Upon arriving in Afghanistan, he was said to have been shocked that senior officers were “making it up as we go along”. He realised that the British had to fully engage with the civilian population and led from the front in the re-taking of the Taliban held town of Musa Qala, at one point coming under direct fire from the enemy. He was awarded the CBE for his efforts.
Málo všeho v Afghánistánu. Co bude až dojde i trpělivost?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 22. 9. 2009
Seržant Wayne Gray z 82. výsadkové divize během střetu s Talibanem v afghánském Lógaru 20. srpna 2009; Foto svobodník Richard W. Jones Jr., U.S. Army
Mulla Umar, vůdce Talibanu na útěku se o víkendu nechal slyšet, že spojenecké síly v Afghánistánu budou čelit porážce a že by se měly poučit z historie.
“The more the enemy resorts to increasing forces, the more they will face an unequivocal defeat in Afghanistan.”
To, že se v Afghánistánu nedaří je patrné už několik let. Ale letošek je, ostatně dle předpokladů, zatím nejhorším rokem vůbec. Od začátku roku zahynulo 350 spojeneckých vojáků. Minulý čtvrtek to bylo dokonce šest Italů najednou. V tom, že je situace kritická se paradoxně shodnou jak Talibanci, tak soudní velitelé a politici.
Armádní generál Staneley McChrystal, který velí jednotkám ISAF doručil do Bílého domu v srpnu odhad situace a netrvalo dlouho a materiál je venku. Včera jeho neutajenou část otiskl díky Bobu Woodwardovi The Washington Post. A je to neradostné, byť zajímavé a poučné čtení (toto je odkaz na faksimile v pdf).
Co jsem viděl a četl v televizích a novinách se především soustředilo na to, že McChrystal “tlačí” hlavně na zvýšení počtu sil a zároveň varuje před “selháním”, které záhy nastane, pokud síly NATO nezmění strategii a pokud se neobnoví důvěra Afghánců, o kterou spojenecké síly v uplynulých letech dobrovolně přišly. Vše však není ztraceno: Byť je situace vážná, je stále možné dosáhnout úspěchu, napsal generál.
McChrystal makes clear that his call for more forces is predicated on the adoption of a strategy in which troops emphasize protecting Afghans rather than killing insurgents or controlling territory. Most starkly, he says: “[I]nadequate resources will likely result in failure. However, without a new strategy, the mission should not be resourced.”
Co mně na zprávě zaujalo a co jsem si nikde moc nepřečetl (a už vůbec ne na hlavní stránce NATO, škoda) jsou McChrystalovy připomínky k mezinárodním silám ISAF. Je to důležité proto, že jedině pokud se změní přístup k ISAFu a ISAFu samotného k problémům v Afghánistánu, může se něco změnit. Takže, generál na adresu mezinárodních sil tvrdí:
- ISAF is a conventional force that is poorly configured for COIN, inexperienced in local languages and culture, and struggling with challenges inherent to coalition warfare. These intrinsic disadvantages are exacerbated by our current operational culture and how we operate. Pre-occupied with protection of our own forces, we have operated in a manner that distances us — physically and psychologically — from the people we seek to protect. In addition, we run the risk of strategic defeat by pursuing tactical wins that cause civilian casualties or unnecessary collateral damage. The insurgents cannot defeat us militarily; but we can defeat ourselves.
- Improve unity of effort and command. We must significantly modify organizational structures to achieve better unity of effort. We will continue to realign relationships to improve coordination within ISAF and the international community.
- ISAF must now adopt a fundamentally new approach. The entire culture — how ISAF understands the environment and defines the fight. how it interacts with the Afghan people and government. and how it operates both on the ground and within the coalition1- must change profoundly.
- ISAF must restore confidence in the near-term through renewed commitment, intellectual energy, and visible progress.
- ISAF must use existing assets in innovative and unconventional ways, but ISAF will also require additional resources, forces and possibly even new authorities. All steps are imperative and time is of the essence. Patience will see the mission through; but to have that chance, real progress must be demonstrated in the near future.
A to je jenom pár vět. V dokumentu je toho mnohem víc. Jsem jediný, komu přijde ISAF jako jeden velký malér? Nutno podotknout, lidé v poli se dokáží přizpůsobit (vzpomínáte na Yinglingovo “adapt or die”?), ale – ťuk, ťuk, ťuk – co ti doma? Politici vystrašení veřejným míněním, byrokrati, kterým jsou ti na misích ukradení. Teď je to na vás a moc času nezbývá, než se to bude muset celé odpískat.
Je načase udělat několik závažných kroků:
- změnit kulturu přístupu k Afghánistánu
- posílit jednotky dle požadavků generála McChrystala
- zrušit národní omezení (caveats)
- přestat s mikromanagamentem z hlavních měst a jednotky plně podřídit velení ISAF
- obrnit se trpělivostí a občas se pomodlit
Musí to být jinak než doposud. Je to poslední šance a McChrystalův recept je jasný:
This is now a population centric campaign and no effort should be spared to ensure that the Afghan people are part ofthe conversation. Receiving, understanding, and amending behavior as a result of messages received from audiences can be an effective method of gaining genuine trust and credibility. This would improve the likellhood of the population accepting ISAF messages and changing their behavior as a result.
Afghánci toho začínají mít totiž plné zuby (jak mnohem diplomaticky řekl nový náčelník britského generálního štábu Sir David Richards):
“Over 80 per cent of the Afghan population still doggedly want their government and the international community to succeed, although their patience with our failure to meet the expectations of progress we ironically have done much to create is undoubtedly beginning to flag.”
Což vede k posilování Talibanu, jak vcelku bez servítků připomíná šéf CENTCOMu generál David Petraeus:
“The Taliban without question have expanded their strength and influence” in certain districts of Afghanistan,” he told a select audience of military, security services and political figures at the Policy Exchange think tank. In many districts there was the feeling of a “downward spiral present” in terms of progress. The Taliban were funding their campaign not only by the drugs trade and crime but also with “donations from outsiders”.
Je tomu dobré dát šanci a ne nyní hovořit o stahování. Italská ztráta minulý týden byla velká a Italové si zaslouží veškerou úctu, ale Silvio Berlusconi by měl se stahováním počkat:
The attack led to Italian Prime Minister Silvio Berlusconi saying Italy now wanted to reduce its deployment in Afghanistan but only with agreement from NATO partners. ”We are keen to bring our boys home as soon as possible,” Berlusconi said.
Conflicts in Pictures
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Komentáře | Comments