Odstřelovač v Ghazní; Foto Tech. Sgt. J.T. May III, U.S. Air Force

Nechci vás otrávit dalším textem o Stanleym McChrystalovi a Davidovi Petraeusovi, ale těžko se tomu vyhnout. Je to docela důležité. Každopádně vás chci upozornit na dva texty, které mě zaujaly a případu se dotýkají, ale jsou jiné, než ostatní.

Nehodlám se tedy pouštět do další analýzy, co bude znamenat příchod generála Davida Petraeuse do Afghánistánu. Odpověď bohužel zní: výsledek může být pozitivnější, než kdyby velel Stanley McChrystal, ale také se může setkat se zásadními problémy. Nicméně, na okraj, je jistě zajímavé se ocitnout podruhé za tři roky ve stejné, zdánlivě beznadějné, situaci a pokoušet se zachránit republikánského, respektive demokratického prezidenta. Jednou z možných nevýhod, či nepříjemností je, že každý Petraeusův krok bude porovnáván s tím, co dělal v Iráku, i když stokrát řekne, že jsou to zcela jiné války.

První ze zmiňovaných dvou textů napsal Thomas Ricks v New York Times. Jde o komentář s hezkým titulkem „Zbav se generála, vyhraj válku“. Reaguje v něm na výtky, či obavy, že se „koně nemění uprostřed proudu“. Tedy že výměna Stanleyho McChrystala poškodí americké úsilí v Afghánistánu, protože jeho nástupce se bude muset přizpůsobit operačnímu prostředí, přizpůsobit si plány a velení sobě a bude muset navazovat přetrhané vztahy s Afghánci (na rozdíl od většiny Američanů měl McCrystal velice dobré vztahy s prezidentem Hámidem Karzáím). Řekl bych, že tohle byly ostatně důvody, na které sázel Stanley McChrystal před odvoláním.

Thomas Ricks ukazuje, že vyhazovat vysoké důstojníky během války není nic neobvyklého a že pěchota by se, podobně jako námořnictvo a námořní pěchota, měla k dobré tradici zbavování se „selhávajících“ a „zkostnatělých“ důstojníků vrátit.

Back in World War II, the Army had no qualms about letting officers go; at least 16 of the 155 generals who commanded divisions in combat during the war were relieved while in combat. George Marshall, the nation’s top general, felt that a willingness to fire subordinates was a requirement of leadership. He once described Gen. Hap Arnold, chief of the Army Air Forces, as a fine man, but one who “didn’t have the nerve to get rid of men not worth a damn.”
Marshall had plenty of nerve: in 1940 and ’41, as war loomed, he forced into retirement several hundred officers he deemed too old and slow to be effective. When the commandant at Leavenworth, Brig. Gen. Charles Bundel, told him that updating the complete set of Army training manuals would take 18 months, Marshall offered him three months, and then four months, to do the job. It can’t be done, Bundel twice responded.
“You be very careful about that,” Marshall told him in a telephone conversation.
“No, it can’t be done,” Bundel repeated.
“I’m sorry, then you are relieved,” Marshall said.

Docela inspirující a to nejenom pro válku. Druhý zajímavý text týkající se této kauzy napsal Gregg Easterbrook. Má titulek „McChrystal ‚scandal‘ is phony“ a autor se v něm snaží ukázat, že odvolání McChrystala má řadu zajímavých otazníků, kterým nikdo nevěnuje příliš pozornost, ale které jsou důležité (zní to trochu spiklenecky, ale některé body jsou trefné):

• Většinu poznámek, které mu jsou připisovány, neřekl McChrystal, ale pobočníci, nebo poradci;
• skandál vypuknul dříve, než měl kdokoli možnost si přečíst článek, který se na internetu objevil teprve v úterý večer a v tištěném časopise až v pátek (to není zcela pravda, že by text v Bílém domě nečetli, podle některých informací dostali už v pondělí kopii v pdf);
• média kritizují McChrystala za to, že mluvil s médii;
• skandál nemá co do činění s podstatou;
• skandál je zaměřen na Bílý dům, což všichni milují;
• proč se mlčí o smrti vojáka Pata Tillmana, respektive o následné roli Stanleyho McChrystala (podle některých obvinění se měl podílet na falšování důkazů);
• kde byl tisk se svou kritikou předtím;
• vhodným trestem pro McChrystala by bylo nevyhodit ho.