On War | On Peace

Vlasto, je třeba ocenit každého, kdo v Česku přichází s jakýmkoliv návrhem, nicméně je třeba diskutovat i proveditelnost těchto návrhů a jejich rizika.
1) Chápu, že tu existuje frustrace z vývoje v posledních 20 let, na druhou stranu její příčinou je tzv. intuitivní řízení personalistiky, pro které je v extrému charakteristický chlapácký výrok: „Já to uvelím.“ – To co nabízíš, je zase jenom intuitivní koncept vycházejí z předpokladu, že všechny armády jsou stejné.
2) Všechny armády nejsou stejné, my jsme v situaci, ve které armády s vysokou mírou kontinuity svého vývoje nebyly. Snažíme se transformovat personální struktury v naprosto odlišných podmínkách, než mají Američané nebo Britové. Opakování jejich receptů ve skutečnosti nemusí přinést stejné výsledky. Především, abys mohl vybírat, musíš mít z čeho. A tady v následujících cca 15 letech se ti zmenšuje kohorta osob ve věku 15-24 let a zároveň musíš počítat s tím, že náhle může z armády odejít vlna osob, protože bude mít „odslouženo“ a bude cítit ohrožení svých výsluhových náležitostí. Pak už nejsi schopen zaručit rozumný výběr.
3) Je otázkou, která pravidla mají být v personalistice univerzální (všichni jsme si rovni) a která mají být specifická (všichni jsme si rovni v rámci dané skupiny) pro tu kterou personální skupinu. V tomto směru není vůbec jasno a experimenty jsou riskantní, když nevíš, jak na ně zareagují ti, kterých se týkají. Rád bych připomněl, jak reagovala spousta profesionálů na nesmyslné druhé kolo atestací, které následovalo se vznikem AČR. Rašek to zpětně komentoval, že odešli ti, kteří měli zůstat, a zůstali ti, kteří měli odejít.
4) Jak se ukazuje na různých koncepcích za posledních 20 let, není problém s návrhy, je problém s věrohodností analýzy použité pro formulaci návrhů. Kdyby ty analýzy byly výborné, nemusela by být taková frekvence vzájemně se korigujících koncepcí. V případě personálu je to nebezpečné v tom, že tady jsou výsledky špatných i dobrých rozhodnutí vidět nejdřív z pětiletého odstupu a je obtížné přesvědčovat někoho, že se to za dalších pět let může ještě zhoršit, jestliže se nepřijme nějaké rozumné opatření teď.

Moje reakce byla skeptickým povzdechem, který doplním o několik postřehů z pedagogické a úřednické praxe:
1) Vymýšlí se vymyšlené, protože se málo čte a tudíž se málo ví, že to bylo vymyšlené a jaké byly problémy s aplikací atd. Myslím, že v případě transformací, koncepcí apod. a jejich neúspěšnosti v praxi jde o obrovský formalismus v jejich zpracování – schází jejich projektové provedení ve složité praxi, náznak plánu provedení v praxi. To dokládá i fakt, že zpravidla nejsou zmíněna žádná rizika. Proč věci nefungují, není dáno tím, že bychom postupovali proti koncepci, ale protože ty dokumenty jsou „sterilní“ jako učebnice, kde se předpokládají ideální podmínky. My nedokážeme přesně šít naše postupy na míru našemu systému, ačkoliv ti Američané tak činí. Zná někdo nějakého vojevůdce, který by měl úspěch s tím, co okopíroval od jiného?
2) Jen asi 1 % populace jsou lidé tvořiví, tj. jsou schopni vyprodukovat úplně něco nového. Pak je tam malé procento lidí, schopných „tvořivých aplikací“ a 90 % jsou lidé, kterým stačí, že to „opíší“ (To lze prokázat na souboru diplomových prací). – Když si srovnáš některé zákony, tak jak se vzájemně nahrazovaly, tak zjistíš, že se mnohdy opisovaly. To není výčitka, ale fakt. Věci se dějí cestou nejmenšího odporu a ve stresu se volí ekonomicky nejpřijatelnější řešení. Nelze tedy čekat, že úřad bude schopen přinést nové věci, když tady prostě není prostředí pro tvůrčí činnost. To by pak nemuseli existovat akademické think-tanky a výzkumáky. Tady je asi chyba, že všechny věci týkající se personalistiky jsou v rukou úředníků.
3) Personalní systém je dynamický a velmi složitý systém a nechová se stejně jako technické systémy. V úřednické filosofii je však za takový systém považován. To je možná příčina toho, že se nabízejí „jednoduchá“ řešení, srozumitelné věty, nesplnitelné sliby. V ČR byli za posledních 20 let jen dva lidé, kteří se vážně zabývali modelováním národních personálních systému. Byl to doc. V. Čech a doc. F. Černoch. Tihle lidé už jsou mimo systém a systém ukazuje, že je vlastně nepotřebuje. Proč bych měl věřit tvojí intuici, když vím, že na datech některé výše dobře myšlené věci jsou neproveditelné. Nemohu však o nich veřejně hovořit.

Jinak (pokud máte zájem), tak si můžete přečíst některé moje návrhy systemizace mužstva, poddůstojníků a praporčíků (vyšlo v A-Reportu 1/2009 a 2/2009):

http://www.scribd.com/Vize-profesionalniho-poddstojnickeho-a-praporickeho-sboru-Armady-eske-republiky-12/d/13208907

http://www.scribd.com/doc/13209243/Vize-profesionalniho-poddstojnickeho-a-praporickeho-sboru-Armady-eske-republiky-22

Zdravím,
zajímavý příspěvek se kterým lze v mnoha bodech souhlasit a v mnoha zase ne. Zaměřím se spíše na ty nosné:

1. Zkušební doba. Pominu-li konkrétní dobu 4 měsíců, myslím, že to co chtěl autor sdělit je, že by bylo dobré, kdyby jednu polovinu zkušební doby voják strávil ve výcvikovém zařízení (Vyškově) a druhou polovinu přímo u útvaru (a to i klidně za cenu počáteční horší vycvičennosti). Proč? Mnohdy na útvar dojde voják u kterého je na PRVNÍ POHLED jasné, že veškeré velitelské úsilí je třeba vynaložit na odchod vojáka, nikoliv na jeho výcvik. V dobách, kdy vojáci přicházeli s již absolvovanou náhradní či základní vojenskou službou, problém se zkušební dobou nevznikal, jelikož přišli skutečně zhruba v její polovině. To už ale řadu let není pravda (voják na útvar zpravidla dojde PO VYPRŠENÍ zkušební doby). Následuje oboustraně nepříjemné martyrium v minimální délce trvání 1 roku.

Je tedy zřejmé, že tady selhává systém. Do budoucna je nutné, aby bylo dodrženo pravidlo, že voják přichází na útvar v polovině zkušební doby, ať už bude jakkoliv dlouhá.

2. Nápad, že by důstojníci byli rekrutování až PO ZÍSKÁNÍ vysokoškolského titulu z civilní vysoké školy. Jsem si jist, že následující komentář zbudí dost vášní, přesto si ho neodpustím. Již delší dobu nedokážu vypozorovat přidanou hodnotu důstojníků, kteří absolvovali UNOB od těch, kteří mají za sebou civilní vzdělání. Řekl bych, že absolvent VŠE, který občas zajde na paintball nebo airsoft je zhruba stejně připraven na výkon důstojnického povolání (obě školy jsou ekonomicky orientované, proto to srovnání). Přiznáním tohoto stavu je, že ten i ten musí absolvovat ve Vyškově aplikační kurz, který je teprve připraví (resp. by měl) na výkon jejich povolání. Rovněž by jistě byl zajímavý poměr těch, kteří jsou rekrutováni z civilu (po získání bakalářského či magisterského titulu) a těch, kteří projdou UNOB. Myslím, že jsou to velmi zajímavá čísla.

Přitom model náboru civilních absolventů bezchybně funguje například ve Velké Británii (která nemá „vojenskou vysokou školu“, pouze jednoletou vojenskou akademii pro civilní absolventy). Obívám se ale, že toto řešení je z mnoha důvodů zcela neprůchozí.

Jestli máte komentář delší, klidně mi jej pošlete a já jej umístím na web, jako zvláštní příspěvek. A nebo by možná nebylo od věci to za pár dnů v jednom příspěvku shrnout, protože se zde objevuje řada podnětných nápadů. Díky vám za ně.

pro Vlastu: Délka výcviku se MUSÍ odvíjet od toho, co chceme konkrétního člověka naučit. Bohužel, toto je tragédie českého vojenství (neříkám jen AČR, ale i ČSLA a ČsA), kdy se nějakým zákonem, rozkazen MO nebo nařízením NGŠ stanoví např. že základní příprava bude mít délku 3 měsíce. A potom se začíná přemýšlet nad výcvikovým plánem, co do těch 3 měsíců nacpat. Místo toho by to (logicky) mělo být obráceně – stanovit cíle výcviku (co by na jeho konci měl voják znát, umět a být schopen) a potom stanovit, kolik času na to výcvikové zařízení bude potřebovat.

Jde určitě o zajímavý návrh, kde s některými věcmi souhlasím, s některými ne, ale chybí mi v něm jedna věc. Měla by být maximální podpora pro to, aby studovali vysoké školy už současní vojáci. Protože když si na jednu stranu dám vojáka s osmiletou praxí VDR/ZVČ, který si udělá vysokou školu, a na druhou člověka, který má vysokou školu a pak si udělá nění důstojnický kurz, tak asi každý vidíme ten rozdíl.
Místo toho se obvykle vojákům, kteří chtějí studovat soukromě hážou klacky pod nohy. Služební studium je určeno jen pár vyvoleným.
Pokud by byl zakotven nějaký systém v karierním řádu, nešlo by studující vojáky trestat za to, že studují ve svém volnu.

Naprostý souhlas s Ivem. Podporovat stav, kdy se z nejkvalitnějších praporčíků a rotmistrů (v budoucnu poddůstojníků) stávají důstojníci – to nemá v moderní armádě místo. Takoví důstojníci navíc stejně žádnou kariéru neudělají, neboť v době kdy se stanou důstojníky už budou stejně příliš staří (např. zatímco čerstvému poručíkovi-absolventovi VŠ bude 23 let, poručíkovi-bývalému praporčíkovi bude třeba o 10-15 let více). Např. v U.S. Army je přestup z poddůstojnického do důstojnického sboru možný pouze do hodnosti Sergeant E5 (v NATO – OR5; v AČR – štábní rotmistr). U nás bych to spíše viděl na věkové omezení, např. 25 let věku.

Dobrý den všem přispěvatelům a čtenářům,
Rád bych přispěl svojí troškou do mlýna. Takže jdem na to.

To Bohuslav Pernica:
Ad univerzální versus specifická pravidla:
Souhlasím s Vámi, že je otázkou, která pravidla mají být univerzální a která specifická.
Mám k tomu ovšem jednu poznámku. Určitě jste si Vy i ostatní návštěvníci tohoto fóra povšimli jednoho významného a podle mého názoru negativního jevu. Tím jevem je snaha správců odborností a většiny velitelů tlačit příliš velké množství SM do kategorie specialisty. Proč to vidím jako negativum? Protože pro tato SM se následně vytváří veliké množství výjimek, které vytvářejí v systému nepravidelnosti a je pak velice těžké hovořit o tvorbě nějakého kariérního řádu. Samozřejmě chápu, že v některých ČVO jsou systemizovaná místa, která vyžadují specifická nastavení kariérního postupu a podmínek pro tento postup atd., ale domnívám se že počet takových SM by měl být udržovaný na minimální nutné míře, měl by být pravidelně revidovaný a měl by reflektovat zejména takové faktory jako je vysoká obtížnost získávání vojáků-specialistů z civilní sféry nebo i náročnost vzdělávání a požadavky na úroveň odborných znalostí.

Ad vymýšlení vymyšleného:
Úplně jste mi promluvil z duše, když jste zmínil, že se zde neustále vymýšlí již vymyšlené a že se málo čte a následně ví. To je prostě taková česká bolest. Myslím si, že zde není vypěstované firemní prostředí, které by něco takového podporovalo na všech úrovních.
Jenom k tomu přidám, že postrádám kvalitní a častější publikační činnost příslušníků ozbrojených sil, která by reflektovala aktuální problémy a která by byla podporována vedením resortu MO. Nemluvím zde o akademické publikační činnosti, protože ta je občas určena pro odlišné spektrum čtenářů, ale hovořím zde o publikační činnosti vojáků z výkonu u jednotek a zejména štábů. Umím si představit každoroční celoresortní soutěž o nejlepší práce na témata zadaná z úrovně vedení resortu. Patřičně ohodnocené, široce publikované a případně využité při řešení problémů ozbrojených sil.

To Vlastimil Herman:
Ad česká mentalita:
Zmiňujete českou mentalitu. Já osobně s ní mám problém jako trám. Upřímně nesnáším-při řešení problémů v ozbrojených silách-odkazy na „českou mentalitu“. Podle mých zkušeností je to dost často ta největší brzda potřebné kreativity, iniciativnosti a rozvoje. Vaše tvrzení na mne působí jako rudý hadr na býka. Trošku to rozvedu.
Jsem jeden z absolventů studia u US Army. Absolvoval jsem tzv. „Drill Sergeants Course“ . To znamená, že jsem prošel výcvikem instruktorů výcviku základní přípravy americké armády. Musím říci, že to byl pro mne v celé mé dosavadní kariéře kurz, který mi nejenom dal nejvíce po odborné stránce, ale i kurz, který mne naplnil přesvědčením, že „česká mentalita“ je výmluva, která v našich ozbrojených silách nemá co dělat. Proč to tvrdím? Ozbrojené profesionální síly jsou specifickou sociální skupinou, jejíž členové se dobrovolně rozhodli k tomu, že budou vykonávat profesi vojáka jako svoje povolání. To je doufám jasné. Každý voják vstupem do profesionálních ozbrojených sil bere na vědomí, že vstupuje do organizace, která je založena na určitých hodnotách a že tyto hodnoty bude muset akceptovat a sdílet. Proto je jakákoliv zmínka o akceptování „české mentality“ v našich ozbrojených silách nevhodná, protože tato mentalita jde proti principům tomu co chceme dosáhnout. Vím, že se to pěkně říká, ale je vhodné mít na vědomí, že při současném stavu morálky existuje příliš velké množství příslušníků ozbrojených sil ČR, které nemá schopnost reálně rozpoznat hranici, kdy česká mentalita začíná negativně ovlivňovat jejich profesionální výkony. Proto bych se spíše přikláněl k tomu, že pokud má existovat debata o nějaké mentalitě, měla by to raději být „mentalita profesionálního vojáka“. I když se to nezdá, „česká mentalita“ je zdrojem většiny současných problémů ozbrojených sil ČR. Protože mít českou mentalitu znamená ohýbat, obcházet, zpochybňovat autority, vyhýbat se odpovědnosti, hrát sám na sebe a vyhýbat se plnění méně populárních povinností. To všechno jsou samozřejmě znaky nekázně. Jestliže se tedy podíváme na českou mentalitu jako na zdroj nekázně, pak zjistíme, že dokud jí budeme tolerovat, tak nevybudujeme kvalitní profesionální ozbrojené síly. Česká mentalita totiž působí jako brzda rozvoje a kvality. Když se podíváte například na definici kázně od Stanislava Bendla: „Kázeň lze vymezit jako vědomé dodržování zadaných norem chování. Rozumíme jí tedy vědomé podřízení se zadaným normám, vědomé respektování zadaných pravidel, předpisu či ustanovení“ (Stanislav BENDL; Jak předcházet nekázni; str. 23; ISV nakladatelství; 2004, 1.vydání; ISBN 80-86642-14-3; 208 stran), tak zjistíte, že voják se musí vstupem do ozbrojených sil vzdát své české mentality. Tak to prostě je a já bych chtěl všechny požádat, aby o tom uvažovali. Jen tak se dosáhne toho, že velitelé nebudou blokovat rozumné návrhy podřízených, že nadřízení budou bez problémů komunikovat s podřízenými a že vojáci všech hodností budou ukázněnější a budou dělat čest svému povolání a ČR.

Ad absolventi kurzů:
Trošku jsem odbočil a tak se tedy vrátím zpátky k absolventům kurzů. Z vlastní zkušenosti Vám můžu říct následující. Ano, i já jsem křičel na vojáky rozkazy a byl jsem na ně náročný a byl jsem nesnesitelný detailista a pedant. Ano, zpíval jsem s vojáky bojové písně. I to jsem dělal. Ano, potlačoval jsem v nich jejich individualitu a českou mentalitu. To jsem také dělal. Nebral jsem ohled na to, jestli vojáci vstoupili do armády aby se stali důstojníky, aby řešili svojí finanční situaci nebo z jakéhokoliv jiného důvodu. Jsem na to hrdý, protože jsem pro všechny držel stejný standard a dělal jsem to s určitým cílem a musím říci, že se mi to stoprocentně osvědčilo. Vše bylo v rámci výcviku a fungovalo to jak to mělo fungovat.
Na rozdíl od toho co píšete dále, jsem implementoval své zkušenosti a poznatky z výcviku do normativních aktů pro výcvik v jednotkách základní přípravy a to i přes nevůli některých funkcionářů se kterými jsem musel jít i do názorových střetů. A tak to bylo s většinou vojáků co absolvovali nějaký kurzu v zahraničí a které znám.
Také jsem maximum svých zkušeností předal i jiným instruktorům a později jsem vybíral a podílel se na realizaci vysílání instruktorů do dalších kurzů v zahraničí nebo v BMATTu. A zde si neodpustím malé rýpnutí. Kdybych trpěl českou mentalitou, tak bych pravděpodobně tyhle věci nedělal, protože by to bylo jednodušší a protože bych tím neohrožoval svojí kariéru.
Proč o tom všem píšu? Prostě proto, aby bylo vidět, že když se chce, tak všechno jde.

Dále moje vlastní postřehy:

Z mého pohledu je základní příprava nejdůležitějším částí procesu vytváření profesionálního vojáka. Vede mne k tomu jeden hlavní argument. Zde se rekrut poprvé setkává s realitou života vojenského profesionála a pokud se v této fázi jeho kariéry něco pokazí, velice těžko se to napravuje. Je to jako s výchovou dítěte. A co to pro mne znamená? Pro mne to znamená, že základní příprava vojáka musí být založená na kvalitě. Ne na čárce nebo kvantitě. Jestliže má být základní příprava vysoce kvalitní a má produkovat motivované, fyzicky, psychicky a odborně zdatné profesionální vojáky, pak musí být voják cvičen v kvalitním výcvikovém zařízení, za využití širokého spektra výcvikových a učebních pomůcek, musí mít dostatek kvalitního materiálu, zbraní a techniky, musí ho cvičit pouze nejlepší vojáci zařazení do pozic instruktorů a jim musí velet kvalitní důstojnický sbor. Ze strany vyššího managementu musí být alokovány dostatečné zdroje k provádění výcviku, základní přípravě musí být dána dostatečně vysoká priorita nejenom v rámci VeV-VA Vyškov, ale v celých ozbrojených silách ČR a také musí být vyšším managementem zaručeno, že nikdo a nic nebude zatěžovat prováděný výcvik jeho narušováním a zásahy do něj. Vrcholový management resortu MO se také musí postarat o vhodné legislativní prostředí nutné k provádění náročného a kvalitního výcviku v základní přípravě. I přes oficiální proklamace to jsou všechno věci, které NEMÁME. Samozřejmě je mi jasné, že pro mnoho vyšších velitelů se toto tvrzení bude jevit jako rudý hadr na býka, ale buďme realisty a koukněme se na věc pokud možno co nejobjektivněji a uvidíme, že to je prostě trapná realita.
Dále, moje zkušenost je taková, že vždy existuje tlak na to, aby dokončilo základní přípravu co nejvíce vojáků, někdy i za podmínek snížené standardů. To je z mého pohledu nepřijatelné a je to cestou do pekla. Kvalita musí být na prvním místě. V praxi je běžné, že i když se stanoví různé postupné cíle, kterých má voják dosáhnout, ne vždy jich dosáhne a i přes to je puštěn k vojskům. Možná namítnete, že by bylo jednodušší takového vojáka propustit ve zkušební lhůtě a dál se s ním nezabývat. Věřte mi, že propustit vojáka ze základní přípravy (obzvlášť bývalé oz.) je někdy nad síly (a odvahu) odpovědných funkcionářů. Co tedy s tím? Jak postupovat za podmínek, kdy nejsme schopni plnit rekrutační cíle nebo existuje velký tlak na naplnění směrných čísel a chceme si zachovat kvalitu výsledného produktu? Zde bych se přiklonil k americkému modelu modifikovanému na české podmínky. Jedná se o tzv. „recycling-New Start Program“. Stejně jako naše armáda se samozřejmě i US Army potýká s nedostatkem rekrutů. Proto má zavedený institut vracení vojáků o jednu fázi ve výcviku. To znamená, že když voják neplní stanovené normy a je jasné, že ani intenzivní pomoc instruktorů výcviku nepřinese kýžený výsledek, je voják vrácen do té samé fáze výcviku-ve které selhal-u jiné roty a musí danou fázi opakovat. Krom toho, že to je pro vojáka psychicky a fyzicky velmi náročné (a téměř nikdo to nechce zažít), toto opatření zaručí, že nejsou z okna vyhozeny peníze utracené za rekrutaci a počáteční výcvik a voják je docvičen na jednotný standard US Army. Jistě-stojí to nějaké další peníze navíc-ale nikdy ne tolik jako nový rekrut. Časové prodlení v odeslání vojáka k jednotce se pak pohybuje pouze v řádu týdnů a ne měsíců. Domnívám se, že toto pravidlo by po zvážení mohlo být zavedeno do základní přípravy v ozbrojených silách ČR. Vyžaduje to pouze několik věcí. Lehce přizpůsobit legislativu (pracovní právo ozbrojených sil a základní předpisy ozbrojených sil) a dále to vyžaduje dostatek odvahy a vůle od příslušných funkcionářů realizovat to (součástí jsou totiž změny systému výcviku a organizace jednotek základní přípravy).
Čeho tím dosáhneme? Snížíme počet nevratně propuštěných rekrutů, snížíme náklady spojené s náborováním náhradníka a podstatně zvýšíme úroveň vycvičenosti vojáka. Dáme signál vojákům v základní přípravě na domácím léčení a na úlevách, že to pro ně nebude procházka růžovým sadem a že dostanou novou příležitost zasloužit si své peníze.

Někdo tady zmínil nedostatečnou fyzickou kondici rekrutů. Z vlastní praxe vím, jaká je fyzická kondice velkého množství rekrutů, kteří nastupují do kurzů základní přípravy ve Vyškově a že je nízká, to je nabíledni. Troufám si ovšem tvrdit, že to není tak podstatné. Ne proto, že by fyzická kondice vojáků nebyla v mých očích dostatečně důležitá, ale proto, že při vhodném výcvikovém programu a troše vůle ze strany výcvikového managementu ozbrojených sil ČR, musí každý rekrut za 3 měsíce základní přípravy projít takovou tělesnou přípravou, která ho fyzicky připraví na určitý stanovený armádní standart. Viděl jsem jinde, že to jde a nikdo mi nevymluví, že to je jinak. To by se ovšem musely měnit i takové věci jako je poskytování úlev a hlavně domácího léčení těm vojákům v základní přípravě, kteří to umí zahrát na doktora. Zkrátka to vidím tak, že voják-rekrut může být fyzicky méně zdatný, ale je úkolem výcvikového zařízení, aby ho pozvedlo na požadovanou úroveň.
I když je to u mnohých vojáků našich ozbrojených sil nepopulární, opět bych rád zmínil jak tuto situaci řeší u US Army. Neříkám, že to od nich musíme přebrat, ale pro inspiraci to poslouží dostačujícím způsobem. První jednotka, ke které jsou rekruti US Army zařazeni je tzv. “reception battalion“. Dalo by se to přeložit jako přijímací prapor. Zde přibližně v průběhu 1 týdne projdou rekruti přijímacím procesem. Tento přijímací proces obsahuje přijímací přezkoušení z tělesné přípravy, které se musí odehrát v prvním nebo druhém dnu od příjezdu rekrutů. Pokud se nemýlím, tak normy pro jeho absolvování jsou stanoveny takto: kliky muži-13 opakování, ženy 3 opakování, lehsedy muži a ženy-17 opakování, běh muži 1560 m-do 8 min 30 s a ženy do 10 min 30s. Pokud rekrut toto přezkoušení nezvládne je přeložen do tzv. „FTU (Fitness Training Unit)“, která je zaměřena pouze na tělesnou přípravu před vstupem do jednotek do základní přípravy a kde může strávit až 4 týdny zvyšováním své fyzické kondice. Rád bych také zmínil, že když někdo projeví zájem o vstup do US Army, tak jsou mu už na začátku tohoto procesu poskytnuty informace o tom jak zvýšit svojí fyzickou kondici.
Mrkněte sem: http://www.armyrotc.msu.edu/resources/TRADOC-PT-Guide.pdf.
Později, když se voják dostane do jednotky základní přípravy a náhodou nesplní stanovené přezkoušení z tělesné přípravy, tak je využit tvz. „New Start Program“.
A ještě malinká poznámka na konec. Tělesná cvičení jsou tam používaná jako trest pro menší provinění vojáků a to je chápáno jako přijatelné opatření, které zvyšuje nejenom kázeň vojáků-nováčků, ale i jejich fyzickou kondici. Jak odlišné od našich ozbrojených sil. Porovnejte sami, ale myslím si, že při troše vůle bychom zvládli něco podobného.

Měl bych toho ke komentování mnohem více, ale myslím, že bude dobré dát prostor Vám ostatním.
Těším se na Vaše komentáře.

Poustnilisticka: Mrzí mě, že v AČR není více takových vojáků a profesionálů, jako jste Vy! A hlavně, že takoví nejsou na nejvyšších postech, to bychom pak mohli skutečně být na svou armádu hrdí. Držím Vám palce.

Základní příprava je bezesporu nejdůležitější v procesu“ tvorby“ vojáka. Bohužel stálá koncepce o tom, jakým způsobem tuto přípravu vést, neexistuje. Jednou je trend vést ji tvrdě, aby sítem prošli opravdu jen ti nejlepší, vzápětí se zjistí, že lidí je málo a tlačí se na to, aby prošel takřka každý. Bohužel instruktoři jsou ti poslední, kterým se to říká a proto míra frustrace u nich bývá značná. Když už se náhodou někoho podaří s velkými obtížemi vyslat na kurz do zahraničí, tak po návratu zjistí, že o zkušenosti, které tam nabyl, nemá prakticky nikdo zájem. Spíš se od něho čeká, že bude velení vděčný za tuto obrovskou příležitost, zařadí se do davu a bude mlčet (hlasitě může jen děkovat). Pouze se bude vykazovat kolik, že to máme proškolených instruktorů. Každý pokus o aplikaci nabytých zkušeností končí většinou pouze tím, že si u základního výcviku podávají kliku nejrůznější inspekční orgány.