První část tohoto příspěvku naleznete zde, druhou zde a třetí zde.

Vojenské vysoké školy neměly vždy srovnatelné postavení s ostatními vysokými školami. První vysokoškolský zákon unifikující činnost národní vzdělávací soustavy, zákon č. 58/1950 Sb., o vysokých školách, výslovně vyjímal vojenské vysoké školy z režimu tohoto zákona. Tehdejší vojenské vysoké školy byly chápány jako vrchol relativně uzavřeného odvětví vyžadujícího zvláštní režim.

Tato koncepce „vyšších vojenských učilišť“ nahrazujících rakousko-uherskou tradici vojenských akademií se však pravděpodobně neosvědčila. Další zákon o vysokých školách z roku 1966 vojenské školy zrovnoprávnil a přiznával absolventům těchto škol tituly, s nimiž se mohly plně zařadit mezi „pracující inteligenci“. S vojenskými hodnostmi před jmény byly totiž jenom, parafrázováno floskulemi marxisticko-leninského učení, pouhými mocenskými nástroji vládnoucí třídy; v tomto případě československého lidu.

K určitému zrovnoprávnění vojenských škol však již došlo v roce 1956 přijetím zákona č. 46/1956 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o vysokých školách. K jeho provedení byl totiž povinen i tehdejší ministr národní obrany, generálplukovník Lomský a vláda měla stanovit, která ustanovení historicky prvního zákona o vysokých školách, jehož strukturální členění přetrvalo až do dnešních dnů rozvinuté české demokracie, se budou stahovat i na vojenské vysoké školy. Paradoxně se tak stalo až v roce 1958 vládním nařízením č. 7/1958 Sb., jímž se stanoví, která ustanovení zákona o vysokých školách se vztahují na vysoké školy vojenské. Za zmínku stojí tato ustanovení § 2:

(2) Vedoucí kateder vysokých škol vojenských jmenuje ministr národní obrany.
(3) Označení pracovníků vysokých škol (§ 25 zákona), kromě označení profesorů, docentů a odborných asistentů, může u vysokých škol vojenských upravit ministerstvo národní obrany odchylně.
(4) Úkoly, organisaci a způsob správy jednotlivých vysokých škol vojenských stanoví jejich organisační statuty vydané ministrem národní obrany.

Srovnáme-li to se současným stavem, má dnes rektor UNOB pravomoci, jaké měl dříve ministra obrany a volnost UNOB v otázkách správy, organizace a úkolů je dnes nesrovnatelná. Otázkou je, jak tento prostor vyplňován, protože pro řízení jedné jediné vojenské vysoké školy a jedné jediné vojenské střední školy disponuje dnešní ministerstvo jedním celým ministerským odborem.

Soudě podle reakcí objevivších se na OWOP, nepožívá UNOB dnes příliš úcty mezi uživateli produktů její činnosti. Zdá se, že UNOB produkuje především sama pro sebe, nebo pro skupinku vyvolených z akademické obce UNOB. Přesto nelze koncept vojenského vysokého školství zavrhovat.

Vysokoškolské vzdělání představuje významnou společenskou výhodu pro jeho nositele. Nositelé vysokoškolského diplomu mají zpravidla vyšší příjmy, než ostatní lidé. Právě pro možnost získání formálního vysokoškolského vzdělání byly, jsou a budou vysoké školy vždy vyhledávanými. Díky plné emancipaci vojenských vysokých škol v období let 1970 až 1980 se dařilo získávat důstojníky, kteří byli ochotni doplnit stavy ČSLA po politických čistkách po roce 1968. Paradoxem tohoto období, kdy se dramaticky zmenšovala demografická základna pro doplňování ozbrojených sil, a nedostávalo se důstojníků, bylo otevření důstojnických škol a získávání nižších důstojníků z řad maturantů.

V současnosti však mají všichni důstojníci vysokoškolské vzdělání a je otázkou, zdali je institut vojenské vysoké školy v současné podobě potřebný. Za posledních 20 let totiž česká vzdělávací soustava zvýšila svou kapacitu zhruba třikrát, a zároveň dochází k podobnému jevu jako v letech 1970 až 1980. Klesá počet osob ve věku 18 let a tento trend bude asi dalších 10 let pokračovat. Pro armádu to bude mít nepříjemné důsledky. Vysokoškolské vzdělání bude volně dostupné, a tudíž UNOB nebude moci těžit z přetlaku zájemců o vysokoškolské vzdělání, jako tomu bylo v minulosti.

Demografický vývoj v ČR a výkon české vysokoškolské soustavy

Pramen: www.uiv.cz; www.czso.cz

Kvůli nedostatku zájemců o studium na UNOB nebude možné provádět výběr do hodnostního sboru důstojníků. Již teď existují studijní obory, kde je poměr mezi počtem přijatých a počtem osob dostavivších se k přijímacímu řízení 1,5. Z tohoto úhlu pohledu je příběh „fašizujícího Háčka“ z 4.brn příběhem o zklamání výběru na vojenských vysokých školách. Katedra bez studentů však nemá právo na existenci a i proto se dá občas to „očko trochu přimhouřit“ a snížit kritéria výběru. Důsledky však mohou být velmi hluboké. Vzhledem k tomu, že český vysokoškolský systém je schopen na trh práce dodávat dostatek absolventů, je možná čas na změnu postupu získávání nižších důstojníků a soustředit se na jejich socializaci podle skutečných potřeb ozbrojených sil cestou centrálního místa jejich přípravy.