On War | On Peace

Minulý týden jsem na OWOP dával dva příspěvky, které se týkaly utajování a neutajování informací, respektive (špatné) práce s nimi (Co ještě utajit a Krutý omyl v Iráku a whistleblowers). Shodou okolnosti jsem měl minulý týden zajímavou konverzaci ohledně jedné publikace. Nechci z tohoto případu dělat examplární záležitost, nechci, aby padaly hlavy, nebo odměny. Jenom jsem se ocitl ve stavu zaražených a myslím, že by to stálo za změnu systému. Byla by rychlá, bezbolestná a težilo by z ní dost lidí. Ale popořádku.

Na webu Institutu doktrín na stránce Aktuality jsem našel informaci o tom, že vyšla publikace Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům. Jelikož mně tato tématika velice zajímá (důkazem může být tento web, respektive tag COIN), řekl jsem si, že by nebylo od věci se na tuto publikaci (myslím jestli ne jedinou, tak jednu z mála v ČR) podívat a napsat o ní na OWOP.  Rozšířila by se tak informace o její existenci i mezi civilisty zabývající se bezpečnostními otázkami, kteří sem hojně chodí (a díky Vám za to). Poslal jsem tedy e-mail do institutu a byl překvapen, když mi dorazila tato odpověď:

Dobrý den, publikace vydané Institutem doktrín jsou určeny pro potřebu MO (MV) a jsou ke stažení v elektronické podobě na intranetových stránkách. Tištěnou podobu je možno získat cestou služebního lístku na náčelníka IDo.

Zklamán jsem odepsal, že nejsem voják, pouze nadšenec, takže ani jedna z navržených variant pro mně nepřipadá v úvahu. Dotázal jsem se ještě, zda zmíněná publikace obsahuje nějaké klasifikované informace, takže nemůže být veřejně šířena. A dostalo se mi odpovědi:

Dobrý den, charakter informací (utajovaných, neutajovaných) já nejsem schopen ze své funkce posoudit – na to jsou odborníci. Nicméně systém je nastaven takto a já jsem povinen se jím řídit.

Tolik velice strohá, nicméně slušná komunikace. V tu chvíli jsem měl dvě možnosti – buď to nechat být a zkusit zmíněný text sehnat „podloudně“ a nebo si postesknout na OWOP. I zvolil jsem druhou variantu, protože myslím, že by nebylo od věci vést o této záležitosti – co je veřejné a co nikoli – debatu. Pokud výše zmíněná publikace obsahuje klasifikované informace, nemá na ní veřejnost nárok (a zde pominu otázku toho, zda je daná věc utajovaná smysluplně, či jenom proto, že úřady rády utajují). Pokud ovšem klasifikované informace neobsahuje, musí být veřejná a to hned ze tří důvodů.

Za prvé, z nálezů soudů týkajících se žádostí o svobodném přístupu k informacím dle zákona 106/99 Sb. se dá dovozovat, že pokud nějaký materiál nepodléhá utajení a je pořízený z veřejných prostředků, má občan právo jej získat (i za přiměřený poplatek). Hezky to vystihuje usnesení Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 156/02) z 18. 12. 2002:

Právu na informace odpovídá obecná povinnost, aby nikdo, koho k tomu neopravňuje zákon, a nad míru, ke které ho k tomu opravňuje zákon, nikomu v podání informace nebránil. Právo na informace lze omezit toliko zákonem a to za splnění dvou podmínek: předně že se tak děje za některým z účelů taxativně uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny (opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví nebo mravnosti) a za druhé, že je takové omezení nezbytné, tzn., že cíle omezení jinak v demokratické společnosti dosáhnout nelze.

Za druhé, už léta je moderní „A Comprehensive approach“. V NATO se bez tohoto spojení nedá existovat:

…NATO has been seeking to improve its own crisis-management instruments and to strengthen its ability to work with partner countries, international organizations, non-governmental organizations and local authorities.

Součástí je pět klíčových oblastí, ve kterých se má A comprehensive approach zejména projevovat. Z hlediska publikace o Boji proti povstalcům se zvláště hodí bod druhý:

Lessons learned, training, education and exercises
Proposals have been developed to make greater use of NATO training, education and exercise opportunities by offering joint training of civilian and military personnel. This promotes the sharing of lessons learned and also helps build trust and confidence between NATO, its partners and other international and local actors, which has encouraged better coordination.

Publikace, které se objevují na Institutu doktrín by měly být dostupné co nejširšímu publiku, to znamená pokud možno v elektronické formě. To, že se k nim dostanou zaměstnanci z rezortu ministerstva obrany a ministerstva vnitra je málo. I mimo ně existuje totiž bezpečnostní komunita, která by měla mít přístup k maximálnímu množství dokumentů vznikajících v takzvaných silových rezortech. Uzavírání rezortů a jednotlivých komunit do sebe k ničemu dobrému nikdy nepovede, leda tak k zakrnění, což je pro tento stát příliš velký luxus. A to ani nemluvím o tom, že „ze systému“ jsou nyní vyloučeni například lidé na ministerstvu zahraničí, třeba ti, kteří jsou teď v Afghánistánu, nebo se tam chystají, a kteří tedy mají možnost poznat „povstalecký“ a „protipovstalecký boj“ na vlastní kůži. A třeba by se jim tato kniha hodila.

A konečně za třetí, apeloval bych na zdravý rozum. Pokud se člověk podívá na stránky různých státních institucí v USA pak zjistí, že většinu manuálů a mnoho zpracovaných lessons learned, zvláště týkající se counterinsurgency, nalezne na internetu. Jsou Američané méně citliví na utajování než my? Vůbec ne. Spíše chápou, že vědění se má šířit mezi co největší množství lidí, protože jedině tak se nějaká věc posune dál. A pak také, čím je větší množství veřejných publikací, čím více se jich cituje a používá, tím důležitější daná instituce je a tím větší má možnosti získávat finanční zdroje (to se týká především soukromých či neziskových, ale do jisté míry i státních, protože ty také musejí soutěžit o peníze z rozpočtu).

Jelikož nevím, jak tato věc dopadne tak navrhuji následující: pokud jste někdo uvedenou publikaci četl (ale nespolupracoval na jejím napsání a vydání) napiště mi recenzi. Moc bych chtěl, aby na OWOP vyšla.