Nevím, jestli jste si toho všimli, ale od chvíle, kdy prezident Barack Obama vyslal generála Davida Petraeuse do Afghánistánu jakoby se roztrhl pytel optimismu. Všichni zdůrazňují obtíže mise, ale zároveň dodávají, že generál Petraeus může situaci zvrátit (to se říkalo před necelým rokem o generálovi Stanleym McChrystalovi  také). Například republikán do morku kostí William Kristol v The Weekly Standard píše, že i podezřívaví konzervativci by měli uvěřit tomu, že prezident tentokrát dělá dobrou věc:

Can we be confident that Obama is really going for victory? I think so. Consider his speech Wednesday, when he announced the replacement of McChrystal with Petraeus. After referring to our “vital mission” in Afghanistan, to doing “whatever is necessary to succeed in Afghanistan, and in our broader effort to disrupt, dismantle, and defeat al Qaeda,” he urged us “to remember what this is all about. Our nation is at war. We face a very tough fight in Afghanistan. But Americans don’t flinch in the face of difficult truths or difficult tasks. We persist and we persevere.” Obama didn’t say we persist and we persevere—but only until July 2011. Indeed, Obama never mentioned that date, and he never mentioned withdrawal.

Občas to připomíná trochu kremlologii, či věštění z křišťálové koule. Teď myslím konkrétně příští červenec jako měsíc, kdy by mělo být zahájeno stahování (samozřejmě ne všech sil během dvou měsíců, ale signál, že se to s odchodem myslí vážně). Ostatně i v textu v Rolling Stone, který stál McChrystala místo se píše, že se Obama nenápadně snaží z vyřčeného data vykroutit. S viceprezidentem Joe Bidenem a s velkou částí Demokratické strany za zády příliš nevěřím, že by se onen nešťastný červenec 2011 dal jen tak jednoduše vymazat z paměti, ale možné je všechno. Alespoň konzervativci by tomu rádi věřili. Frederick Kagan s Kimberly Kagan mají ve stejném časopise dokonce článek s názvem A Winnable War, kde hned na počátku píší:

But both panic and despair are premature. The coalition has made significant military progress against the Taliban, and will make more progress as the last surge forces arrive in August. Although military progress is insufficient by itself to resolve the conflict, it is a vital precondition. As the New York Times editors recently noted, “Until the insurgents are genuinely bloodied, they will keep insisting on a full restoration of their repressive power.” General David Petraeus knows how to bloody insurgents—and he also knows how to support and encourage political development and conflict resolution. He takes over the mission with the renewed support of the White House.

Generál Petraeus je skutečně jeden z nejlepších velitelů své generace a své schopnosti prokázal jak v Iráku, tak při práci na koncepčních dokumentech a během přesvědčování politiků doma ve Spojených státech. V historii jsou příklady vojevůdců, kteří dokázali zvrátit složité situace a nevýhody obrátit ve svůj prospěch. Není jich ale zase tolik. Jsem zvědav, jestli se generál Petraeus bude mít šanci zařadit mezi ně.

Obecně se od něj očekává, že vrátí zpět na koleje jinak správnou strategii vypracovanou Stanleym McChrystalem. Předpokládá se, že díky svým diplomatickým schopnostem přesvědčí Afghánce (vládní a Talibance) i Pákistánce, aby se začali chovat rozumněji, civilní tým s ním bude spolupracovat bez větších problémů a bude mít větší vliv na spojence. Ale hlavně (soudě podle četnosti zmiňování by to mohlo být na prvním místě) uvolní McChrystalova přísná pravidla pro používání síly (rules of engagement), takže se bude moci zase ve větší míře používat mimo jiné letectvo a dělostřelectvo. A pokud ještě vpustí zpátky na základny masového výrobce hamburgerů, bude to úplně bezvadné.

Barack Obama přislíbil Davidu Petraeusovi pomoc. Myslím, že by mohl začít tím, že by pokračoval ve výměnách. Zralí na odchod jsou jak zvláštní velvyslanec Richard Holbrooke, tak velvyslanec v Afghánistánu Karl Eikenberry (Joe Bidena se vyměnit asi nepodaří). Jestli by to pomohlo k vítězství, není o nic jistější, než jmenování generála Petraeuse, ale každopádně by to ničemu neuškodilo. David Petraeus bude potřebovat na civilní straně partnery a ne chlapíky, kteří už teď jsou přesvědčeni, že v souboji s armádou vyhráli.

Odhadovat, co se stane za rok je ztráta času. Přemýšlet o něčem se ale musí. Proto vám nakonec doporučím případnou otázku, kterou položil neorealista Stephen M. Walt na svém blogu:

Are there good historical examples where a great power withdrew because a foreign military intervention wasn’t going well, and where hindsight shows that the decision to withdraw was a terrible blunder? If there are plenty of examples where states fought too long and got out too late, are there clear-cut cases where states got out too early?