Dnes, v lednu 2012, se zdá být přímá intervence NATO v Libyi ukončenou záležitostí. Oficiální ukončení operace Unified Protector sice proběhlo k poslednímu říjnu 2011, avšak kromě mrtvého Kaddáfího, stovek tun bomb a oficiálně vyhlášeného předání vlády do rukou přechodné vlády přinesla akce v Libyi mnoho poznatků k analýze politického rozhodování v západní hemisféře. Co se původně zdálo jako jednoznačně přínosná operace a skvěle technicky provedený vojenský zásah ve prospěch dobra, získává v aktuálním kontextu velice protichůdné konotace.

Jednou z interpretací kroků Západu je, že původně dobré úmysly mohou přinést sice krátkodobě pozitivní výsledek (svržení diktátora Kaddáfího), avšak v delším časovém horizontu mohou diskreditovat legitimitu takového kroku – ať již jde o výsledek směrem dovnitř cílové země (pokud se přechodná vláda a každá další ukáže jako neschopná zkrotit převážně tribalistické státní uspořádání), či směrem k okolí (vznik precendentu, že Západ bude prosazovat boj za ochranu lidských práv silou v rámci konceptu responsibility to protect, který ovšem není potvrzen v občanskou válkou zmítané Sýrii).

Každý konflikt má několik fází, úvodní z nich je politická vůle ke vstupu do konfliktu. V následujících řádcích se budu zabývat několika možnými faktory, které ovlivnily politické rozhodnutí k intervenci v Libyi, zastřešené schválením rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 1973 na ochranu civilistů (parafrázovaně o bezletové zóně nad Libyí), která byla vyložena Radou ambasadorů NATO a jeho nejvyšším politickým vedením jako zelená k vojenské intervenci v severoafrické zemi zmítané válkou mezi vládními silami plukovníka Kaddáfího a povstalci.

Malý Sarkozy velkým de Gaullem?
V evropském vojenském prostoru se hlavním rétorickým tahounem k vojenským krokům v občanském konfliktu v Libyi stal francouzský prezident Nicolas Sarkozy. Již jeho předchozí mocenské iniciativy (Středomořská unie) a politický styl vytvářely připomínku francouzského velmocenského statutu – hlava páté francouzské republiky by ráda Francii, rozpouštějící svou významnost v evropském integračním projektu, dodala gaullisticky mezinárodní vážnost.

Předsednictví G20 a tahounství spolu s Německem v klíčových rozhodnutích Unie přineslo další nástroje k prosazování silné Francie. Nicolas Sarkozy nacházel důvody k silovému kroku v nejbanálnější, avšak nejzásadnější rovině politického života – ve svém postavení v rámci volebního cyklu.

Při komparaci demokratického uspořádání a autoratického (například čínského) modelu vychází volební cykly ze strategického pohledu jako komparativní nevýhoda – političtí reprezentanti jsou omezeni horizontem svého mandátu, nevytvářejí (až na výjimky) strategické a dlouhodobé projekty. Jelikož je zvolený zástupce lidu tlačen k rozhodnutím, které musí mít přímý vliv na jeho samotnou existenci jako politika, stává se z majority jeho několikaletého mandátu neustálá volební kampaň – sám je pak prizmatem politického marketingu též hodnocen.

Sarkozyho čekají prezidentské volby v květnu 2012, což z roku 2011 udělalo tzv. impact year – francouzský prezident se pokusil vytvořit svou identitu (image) silného zahraničně politického lídra, aby si vytvořil kvalitní výchozí pozici jako ten, který přinesl Francii mezinárodní věhlas a uznání.

Obama antiBushem?
Americký prezident Barack Obama je ve zmíněném aspektu v podobné situaci jako jeho francouzský protějšek – volební duel o jeho další politickou existenci jej čeká v listopadu 2012. Jeho snaha o vlastní identifikaci jako protiklad k neúspěšnému Bushovi mladšímu (nespravedlivá válka v Iráku, kterou Obama ke konci roku 2011 oficiálně ukončil a asi nekonečný konflikt v Afgánistánu) mu přinesla v případě Libye vynikající příležitost se profilovat jak směrem k domácímu, tak světovému mínění.

Obama využil amerického veřejného mínění, které bylo silně pro intervenci v Libyi, avšak proti americké sólo akci (či opětovné Koalici ochotných). Spolu s podobně motivovaným Nicolasem Sarkozym proto využil světové mínění tlačící na prosazování lidských práv ze strany Západu, prosadil rezoluci Rady bezpečnosti OSN a následně nechal multilaterální platformu NATO odsouhlasit intervenci (byla schválena konsensuálně přesto, že se do ní aktivně zapojilo pouze několik států v čele s Francií a Británií).

Obama se tedy nezachoval jako Bush mladší, nesázel na americký unilateralismus a výjimečně postavení (leč ustupující) supervelmoci a našel jako správný politik pro své kroky stabilní podporu u světové politické reprezentace (Francie a Británie s vlastními důvody). U domácího publika i přes problémy v Kongresu (neautorizované užití amerických ozbrojených sil mimo území USA na více než 30 dní) vyšel z libyjské mise v konečném důsledku jako politický vítěz.

Diskreditace Západu
Západní státy, vedené USA, se dostaly do slepé uličky. Dlouhodobě podporovaly stabilitu na Blízkém Východě, avšak za cenu ztráty svých idejí. Mubarak, Kaddáfí, Chomejní – tato jména byla podporována, aby byl zachován status quo zejména kvůli bezpečnosti Izraele a stabilitě regionu.

Mušaráf v Pákistánu se též stal americkým přisluhovačem, jak nyní tvrdí místní političtí vůdci. Kauza Wikileaks též ukázala, jakým způsobem západní elity smýšlí: antagonistický střet lidsko-právního a demokratického akcentu a ekonomicko-strategických zájmů se stal pro krásné západní ideály fatálním.

Misionářský status západních demokratických hodnot byl evidentně popřen. V Afghánistánu a částečně i v Iráku byl stanoven jasný precedent, který je i přes krásná slova americké angličtiny jasně čitelný – demokracii západního typu nelze do muslimské země zavést během několika let. Pokulhává srovnání s přechody k demokraciím v postkomunistických evropských státech.

Ty sice fungovaly po staletí ve feudálních systémech, avšak nejdůležitější blokační prvek byl během středověku minimalizován – stát byl sekularizován od církve, (vítězný) boj o investituru zasel semena občanské společnosti. To nelze říct o částečně teokratických systémech či o silně autokratických režimech Blízkého východu. Je proto nadmíru jasné, že šíření demokracie nebude pokračovat tak idealisticky rychle, jak tomu bylo v Evropě devadesátých let. Otázkou je, zdali vůbec bude pokračovat.

Západ, konkrétněji personifikován USA, stojí na rozhraní dvou dimenzí. Roli supervelmoci, tedy jasného morálního a strategického vítěze studené války, postupem času ztratil. Jeho postavení na geopolitické mapě lze definovat jako vnitřní krizi hodnot a eskalující strach z Číny.

Fukuyamův koncept konečného vítězství demokracie lze v aktuálních souvislostech vidět jako příslovečný med okolo úst západních představitelů – rozhodně není aktuální. Ať už byl Huntingtonův Střet civilizací jakkoliv nepřesný, jeho celková koncepce přibližně definuje současný dynamický stav světa, zejména ve světle severoafrických událostí.

Západ není vítězem, není dokonce ani vítězícím směrem. V čem se změnilo globální postavení vítězné demokracie let devadesátých, která inspirovala Fukuyamu, na dnešní slabou demokracii, která hledá své vnitřní hodnoty? Jsou to západní lídři, vidící jen svůj končící mandát a možnost se zviditelnit v očích voličů, kteří přispívají k unáhleným strategickým rozhodnutím?