Letadlová loď USS Abraham Lincoln (CVN 72) doprovázená britskými a francouzskými plavidly vyčkává v Perském zálivu na další kroky Íránu; Foto Photographer's Mate 3rd Class Jordon R. Beesley, U.S. NAVY
Před necelými deseti dny jsem psal o tom, že válka s Íránem vlastně už začala a že pokud by se Teherán rozhodl blokovat klíčový Hormuzský průliv, mohli by zasáhnout delfíni. Psal jsem i o tom, že se sice do Íránu nikomu moc nechce, ale že také nemusí být zbytí. A situace se vyvíjí každým dnem (alespoň se to zdá)…
Včera, tedy v neděli proplula Hormuzským průlivem americká letadlová loď USS Abraham Lincoln a nyní je v Perském zálivu, kde čeká na to, co bude dál. Ke skupině kolem lodi Abraham Lincoln se připojila i francouzská a britská plavidla.
While allied ships often participate in US naval exercises and sometimes are part of joint naval flotillas, the presence of British and French ships seemed to be a message to Tehran about the West’s resolve to keep the route open.
„HMS Argyll and a French vessel joined a US carrier group transiting through the Strait of Hormuz, to underline the unwavering international commitment to maintaining rights of passage under international law,“ said a spokesman from Britain’s MoD.
V pondělí 23. ledna schválila Evropská unie embargo na dovoz íránské ropy. Nyní tedy není možné uzavírat nové kontrakty a ty staré musejí být vypovězeny do konce června. Byť se zdá, že EU je v tomto kroku jednotná, není tomu tak. Některé země jsou na íránské ropě závislé a třeba takové Řecko, které má už svých problémů více než dost, ji odebírá docela hodně. Jen Řecko, Itálie a Španělsko odebírají denně půl milionu barelů ze 600 tisíc barelů íránské ropy, která dorazí do EU.
Vzápětí po schválení sankcí Írán pohrozil, že skutečně Hormuzský průliv, který je důležitou obchodní trasou, uzavře. Nicméně zatím se nic, kromě ukazování malých rychlých člunů, prohánějících se po moři, a tvrdých slov nestalo. Ale to neznamená, že u toho vše skončí – Írán balancuje na hraně a snadno to může přehnat.
Pokud bude zle, pomohou delfíni, pokud ještě hůř, mohou se do akce pustit zmíněná plavidla vyčkávající v Perském zálivu. Fakt je, že íránské námořnictvo nemůže příliš dlouho západním lodím čelit a nic na tom nezmění předváděné testy protilodních a dalších zbraní. Zkrátka by to byl poměrně rychlý proces, což ovšem nic nevypovídá o dosažení cíle.
Minulý týden přišel Danger Room s informací, že Američané mají v oblasti jednotku pro speciální operace označovanou jako „Joint Special Operations Task Force-Gulf Cooperation Council“, jejímž hlavním úkolem je mentorovat arabské spojence Spojených států v regionu, kteří také pokládají Írán za hrozbu.
The unit began its existence in mid-2009 — around the time that the Iranian leadership rejected President Obama’s offer of a new diplomatic dialogue and underwent a serious internal challenge to its legitimacy from Green Movement protesters. But whatever the task force does about Iran — or might do in the future — is a sensitive subject with the military…
…Not many details are available about the task force. It’s built around Naval Special Warfare Unit Three, one of the elite Navy SEAL teams. But the “Joint” in the task force’s name signals that it draws from the special-operations forces in the Army, Air Force and Marines as well. Its commander is a Navy captain or equivalent in a different service.
V těchto dnech se zdá, že je konfrontace téměř nevyhnutelná, což je ovšem stav, který se v posledních letech opakoval několikrát do roka. Letošek je ale v USA rokem volebním, což přidává úvahám další rozměr. Je smysluplné, aby demokratický prezident ve volebním roce spustil válku, jejíž výsledek se dá jenom těžko předvídat? Zvláště pár měsíců poté, co se z jedné vyvázal a ve druhé je zabředlý? Dobrá analýza o této problematice se dá nalézt v New York Times. Ať si o prezidentovi Baracku Obamovi myslím cokoli, není mu co závidět, protože je v hodně komplikované situaci. Je mnohem vyšší pravděpodobnost, že ať se rozhodne jakkoli dopadne to pro něj neslavně.
Výše uvedené může vypadat jako docela dobrý souhrn informací, či zpravodajská analýza. Ale věřte, není tomu tak. Klidně bych si vsadil, že hlavní důvod, proč současná situace vybublala do takových rozměrů, se netýká Hormuzského průlivu a dá se popsat velice krátce. A nejde ani o nic tajného – 20. ledna 2012 onen důvod popsal David Blair v Telegraphu v článku s názvem Great Salt Desert bunker could be trigger for an attack on Iran.
Zkrátka vypadá to, že Íránci začínají zprovozňovat továrnu na obohacování uranu ve Fordow nedaleko Kómu. Hluboko ve skalách, aby odolaly útokům, má být ukryto na tři tisíce centrifug – příliš málo na civilní nukleární program, ale dostatečný počet na ten vojenský. Centrifugy jsou převáženy z Natanzu, kde nejsou tak dobře ukryté právě do Fordow. Zdá se, že pokud se něco neudělá, může být zanedlouho pozdě.
41 commentsThe heaviest bunker-busting bomb in the US arsenal is the GBU-57 Massive Ordnance Penetrator, weighing 14 tons, and capable of breaking through at least 60 metres of reinforced concrete.
Even Fordow may not be immune to a device this size. Only the B2 and B52 bombers flown by the US Air Force can drop this bomb. The heaviest bunker-buster available to the Israeli Air Force, by contrast, is the GBU-28, which is a third of the size. So Israel may not be able to disable Fordow, but the US probably could.
The process of reinforcing and hardening the plant is not yet complete, say officials, adding that an air strike could still be effective. But the window will eventually close, creating another timeline vital to any decision over military action.
41 Comments
Schneider
24. 1. 2012, 2:46Teprve opakovaný vtip je vtipem? K trapnosti se opakuje situace před napadením Iráku. Ještě šílenější je, že tomu někdo opět uvěří. Běžně se například uvádí, že Írán je tradiční nepřítel Izraele, což je opravdu argument jen pro absolutní ignoranty (mluvíme-li o izraelské tradici, už před cca 25 stoletími byl perský vládce Kýros nazván „mesiášem“, což nebylo řečeno o žádném jiném pozemském vládci /Izajáš 44,28/, a též nezapomeňme na jedno z mála klidných období v novodobých dějinách Izraele, kdy měl koalici s nearabskými státy: Etiopií, Tureckem a Íránem).
REPLYMnožství palivového uranu, drženého Íránem, bylo donedávna odhadováno, že by po zpracování dalo na jednu jadernou bombu, a to zhruba za 10-15 let činnosti centrifug; nyní by jich zřejmě z téhož množství „uvrtěl“ tři a možná ještě více, a to v řádu měsíců: koupil snad Írán místo uranu kvasnice, že jim to tak rychle nakynulo?
Nehledě na to, že by pumu na místo určení museli odnést pod paždí, když úspěšnost nosičů musejí dolaďovat Photoshopem.
Jejich snaze se však nelze divit, jaderný Izrael i jaderná Severní Korea jsou v mnohem větším klidu … a Pákistán, kde mají teroristé k vyzkoušeným jaderným zbraním i s nosiči zdaleka nejblíže, ten nikomu nevadí …
A s těmi počty centrifug to je obráceně: na jaderný program (90% obohacení) jich je logicky potřeba mnohem více, než na civilní (do 5% palivový, 20% pro lékařské využití).
Proto to připomíná ten Irák, včetně jeho přechodu obchodování ropy z dolaru na euro, což by ohrozilo postavení dolaru jako světové rezervní měny a ta po světě kolující hotovost by se mohla začít vracet do země, kde ty dolary byly natištěny (a je jich asi tolik, co je třetina státního rozpočtu USA, což by tamní ekonomiku asi dorazilo).
Není to důstojnější vysvětlení? Nebylo těch pohádek už trochu moc?
Petr Z.
24. 1. 2012, 8:57I kdyby byla hrozba jaderného Íránu akutní, což dle mého názoru není, opravdu bych zde apeloval na trochu kritického myšlení. Vlastnictví jaderných zbraní ze strany Íránu není záležitost, na kterou se musí reagovat válkou. Nevím proč právě íránský jaderný program přitahuje tolik pozornosti, myslím, že USA mají stále komplex z obsazení americké ambasády. Pravděpodobně uvěřili vlastní propagandě, že íránská zahraniční politika je radikální a psychopatická.
Pokud to vezmeme z realistického hlediska, tak se sice může jednat o posun v mocenské rovnováze na Blízkém východě, ale ne na všechny změny ve světové politice se musí reagovat a už vůbec ne ovlivnit.
Dopady přímé vojenské konfrontace s Íránem by byly dalekosáhlé a málokdo je schopen dohlédnout. Téměř jistě by to znamenalo otevřenou porážku ISAF v Afghánistánu. Jaké peklo by Írán rozpoutal skrze Hizb´ullah, Hamas, ale pravděpodobně i al-Káidu nechci domýšlet.
REPLYJ.D.
24. 1. 2012, 16:12Vojensky by nejspíš prohrál, ovšem, kdo má sílu, finance, lidi a chutˇ zabřednout do další poválečné správy nebo okupace? Jinak by ajatolláhů nebyla žádná škoda.
REPLYSchneider
24. 1. 2012, 17:46ad Petr Z./
REPLYJá si skutečně myslím, že jádro je jen záminka. Nesouvisí eskalace ataků proti Íránu za poslední dva roky s tímto? 13.6.2009 se v Jekatěrinburgu sešla Šanghajská skupina (Rusko, Čína, Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán) včetně pozorovatelů (Indie, Írán, Pákistán, Mongolsko) plus Brazilci (takže to byla současně i skupina BRIC). Američané se chtěli zúčastnit také jako pozorovatelé, ale zaslechli nezvyklé slůvko „ne“. Byli však ujištěni, že demontáž amerického finančního a vojenského impéria není na pořadu dne. Avšak hned v září 2009 nařídil íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád převést všechny íránské dolarové vklady v zahraničních bankách na eura, aby se Írán odpoutal se od amerického bankovního systému.
ad J.D./
Opravdu si myslíte, že by Írán „vojensky“ prohrál? Co si pod tím představit, s přihlédnutím k současnému vývoji v Iráku a Afghánistánu? Kdo tam prohrál?
rtm. v zál. Láďa
24. 1. 2012, 23:17Irán není Irák. Je potřeba si uvědomit, že Iránci nejsou arabové, ale Peršané. Jejich mentalita je naprosto rozdílná od arabské = flegmatické.
REPLYPeršany lze srovnávat se Srby v r99. Tedy jejich uvědomění a zodpovědnost.
Ze zisků z ropy již dávno nakoupili v Rusku vyspělé technologie (např. SU-30 MK IV )a podporuje Irán také Indie a Čína.
Nedávný případ UAV RQ-170 Sentinel dokazuje technologickou vyspělost Iránu.
stačí na youtube si zadat „iranian power“ a snadno si uvědomíme, že vleklý konflikt s nejistým výsledkem si U.S.A. nemohou při současném stavu jejich ekonomiky dovolit.
A co Sýrie a Severní Korea ? Tam je to opět jenom o výměně slovních názorů. Stačí si uvědomit, jak Rusko drží ochrannou ruku nad Sýrií.
—————————-
Jak prohlásili britští generálové v 19.stol.
„Persií lze projít, ale nelze dobýt“