Archiv kategorie Afghánistán
Afghánské statistiky – zlepšení, zhoršení?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 4. 12. 2011
Jak je známo, se statistikami se dá různě hrát, dají se různě interpretovat a obvykle tak každý činí, aby podpořil své vidění dané problematiky. Stejně tomu bude i se zatím posledním materiálem vypracovaným Congressional Research Service s názvem Afghanistan Casualties: Military Forces and Civilians. Z něj mimo jiné vyplývá, že byť se rok 2011 z pohledu průběžných zpráv mohl zdát jako doposud nejhorší, nemusí tomu tak být. Zdůrazňuji slovo „nemusí“, protože data jsou k říjnu, respektive k polovině listopadu letošního roku.
Od října 2001 do 16. listopadu 2011 zahynulo při nepřátelských útocích podle Congressional Research Service 1452 amerických vojáků a dalších 14 837 bylo zraněno. Dalších 374 zahynulo při jiných než bojových incidentech. Tato data zahrnují oběti nejenom z Afghánistánu, ale i Pákistánu, Uzbekistánu, Guantánáma, Džibuti, Eritreje, Etiopie, Jordánska, Keni, Kyrgyzstánu, Filipín, Seychel, Súdánu, Tadžikistánu, Turecka a Jemenu. Většina obětí je ovšem svázána s Afghánistánem.
Za stejné období zahynulo i 955 koaličních vojáků. Asi největší pochybnosti z uvedených statistik budou zřejmě vyvolávat počty civilistů, kteří v Afghánistánu při operacích proti extremistům. Často se totiž objevují čísla mnohem vyšší. A hlavně data týkající se civilních afghánských obětí nebyla systematicky sledována do roku 2007.
Because the estimates of Afghan casualties contained in this report are based on varying time periods and have been created using different methodologies, readers should exercise caution when using them and should look to them as guideposts rather than as statements of fact.
Každopádně nejde o závěrečný součet a data se budou ještě měnit jak do konce letošního roku, tak v příštích letech. V současnosti se například plánuje velká ofenzíva ve východě země, která by měla vytlačit Taliban a další povstalecké skupiny z jejich útočišť. Tato operace by měla být dlouhodobá a jejím cílem je snížit počet útoků povstalců, tak jak se to dle statistik podařilo na jihu Afghánistánu. K zásadnímu snížení útoků by mělo dojít do roku 2014, kdy by mělo dojít k postupnému odchodu zahraničních sil ze země.
Isaf statistics published earlier this week showed a 7% drop in insurgent attacks across Afghanistan in the first 10 months of this year compared to the same period last year. The decrease in the Helmand area was 29%. But in the eastern provinces the figures show a 21% rise in attacks, now the most violent area, accounting for 39% of all attacks. The Isaf commander, General John Allen, said the need to confront the sanctuaries in Pakistan was „one of the reasons we are shifting our operations to the east“.
Bitva u Wantu pod drobnohledem RANDu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 19. 11. 2011
Major-generál William B. Garrett III hovoří se specialistou Jeffrey Scantlinem poté, co jej vyznamenal Stříbrnou hvězdou za operace u Wanatu v červenci 2008 (vlevo Sgt. 1st Class Erich Phillips a Sgt. John Hayes a vpravo je 1st Lt. Aaron Thurman); Foto US Army
V létě 2008 proběhla bitva u Wantu, která nepřestává přitahovat analytiky. Šlo totiž o jednu z nejkrvavějších bitev během spojeneckých operací v Afghánistánu a navíc podle všeho o zbytečný a špatně vybraný kousek země. Přibližně 200 talibanských bojovníků tehdy zaútočilo na 49 Američanů a 24 Afghánců. Když bitva skončila, devět z obránců bylo mrtvých a dalších 27 zraněno. Nepřítel byl sice odražen, ale pochybností o správnosti postupů bylo tolik, že se samozřejmě vyšetřovalo a analyzovalo. A to se děje dodnes. Mimochodem, rozsáhlejší článek od Wantu jste si mohli přečíst v ATM, respektive na OWOP před rokem (zde je první část a zde druhá).
Nyní RAND Corporation pracuje na sérii studií týkajících se operací malých jednotek v Afghánistánu. A nemohl začít asi jinak než bitvou u Wantu. Studie se jmenuje Perspectives on the Battle of Wanat challenges Facing small Unit Operations in Afghanistan a vznikala docela zajímavě. Tým použil počítače k namodelování terénu kolem Wantu a pak studoval zorné úhly obránců, místa vhodná pro přímou palbu, mrtvé úhly, přístupové cesty Talibanu k cíli a podobně. Cílem RANDu, respektive pozemního vojska, které si vypracování studie zadalo, je zlepšení vybavení a taktiky malých jednotek, aby nedocházelo k tak vysokým ztrátám.
Materiál stojí za přečtení. Není dlouhý, má jenom přes třicet stránek. Mimo jiné tvrdí, že byť byly ztráty vysoké, analýza ukázala, že mohly být ještě mnohem vyšší. Střelba Talibanu byla totiž značně nepřesná a to ať z ručních zbraní, či RPG. Ukazuje se, že bojovníci jsou na jednu stranu schopni působit ztráty, ale vzhledem k tomu, že se jim nedostává výcviku, působí menší škody, než by mohli. Každopádně by se podle zpracovatelů studie mohlo mnohé zlepšit, aby ztráty byly mnohem nižší.
Based on the analysis to date, it appears that different technologies and corresponding TTPs could be used to improve the survivability and effectiveness of small units, such as the platoon at Wanat. These include the ability to provide covered firing positions more rapidly; robust airborne intelligence, surveillance, and reconnaissance (ISR) platforms (organic or remotely linked); perimeter security systems; precision weapons; obscurants; command, control, communications, computers, intelligence, surveillance, and reconnaissance (C4ISR) aids; and possibly non-lethal weapons for crowd control.4 Of course, not all of these are feasible or even effective with a small, isolated platoon-sized base.
Kandahárští lvi
Autor: Mr. Green Kategorie: Afghánistán Datum: 12. 11. 2011
Bradley, R. & Maurer, K. (2011) Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds. New York, NY: Random House. ISBN-10: 0553807579 Pevná vazba: 12.50$
Pokud hledáte informace o pozadí konfliktu v Afghánistánu, vyberte si raději Ghost Wars od Stevea Colla, Not a Good Day to Die Seana Naylora, nebo Jawbraker od Garyho Berntsena a Ralpha Pezzulla. Pokud však hledáte vykreslení intenzivního boje, jak byl vnímán tehdejším americkým kapitánem, příslušníkem Special Forces – jsou Kandahárští lvi knihou pro vás.
The first rounds slammed into the windshield like a jackhammer. I winced, expecting the worst. Luckily, the bullet-resistant glass did its job, otherwise my brains would have been blown all over the truck. Rocket-propelled grenades (RPGs) shot by just feet away, so close I could see the spring-loaded stabilizer fins that can easily shear off men’s heads, arms, legs, and destroy a small vehicle with appalling quickness. We had just arrived at the battlefield.
Rusty Bradley je bývalý praporčík, který byl po úspěšném absolvování Officer Candidate School povýšen do důstojnické hodnosti, a po absolvování výběrového řízení splnil i požadavky kvalifikačního kurzu amerických Special Forces. V knize, Lvi z Kandaháru: příběh boje navzdory všemu (Lions of Kandahar: The Story of a Fight Against All Odds) popisuje události, které se staly během jeho třetího nasazení v Afghánistánu v roce 2006. Vše začalo ihned po příjezdu jeho, respektive jednotky ODA 331 (Operational Detachment Alpha). Vojáci ke svému velkému zklamání zjistili, že podle všeho je situace v zemi mnohem horší, než když ji zhruba před osmi měsíci opustili.
Poté co kanadská jednotka narazila v distriktu Panjwayi na skupinu povstalců a několik jich v tomto střetu zabila, rozhodl kanadský generál, který v tomto období velel silám NATO v jižním Afghánistánu, o provedení rozsáhlé útočné akce. „Medúza“ se stala nejrozsáhlejší operací vedenou silami NATO na území Afghánistánu.
Terén, který silně omezoval možnosti přesunu koaličních sil, byl doslova zaplaven stovkami dobře připravených a překvapivě i dobře řízených povstalců. Velení dvou kanadských posílených praporů brzy zjistilo, že další postup není možný. Za takovýchto podmínek se tři americké ODA pokusily zvrátit situaci a zaujaly terénní dominanty. Jejich role tak plynule přešla z jednotky, jejímž úkolem bylo podporovat Kanaďany do role jednotky podporované. Činnost ODA se stala tou hlavní.
Kniha vypráví příběh tří desítek operátorů, kteří s rozsáhlou podporou koaličního letectva dokázali ovlivnit průběh rozsáhlé bitvy a zvrátili jinak neodvratný negativní výsledek operace. Během několika dní intenzivního boje byly nahlášeny stovky zabitých nepřátel a jedna z oblastí s větší koncentrací nepřátel byla získána zpět pod kontrolu koaličních sil.
Je však nutné poznamenat, že tato operace musela proběhnout pouze kvůli nesourodé strategii koalice po úspěšné invazi v roce 2001. Nevyvážená strategie umožnila Talibanu znovu získat moc a načerpat sílu v oblastech, které pro něj byly historicky důležité.
Přestože již bylo napsáno poměrně mnoho knih o současných událostech v Afghánistánu, tato vyčnívá svým barvitým popisem samotné bitvy. Bitvy o jediný pahorek, který po jeho dobytí umožnil postupnou změnu průběhu jinak neúspěšné Operace Medúza. Bradleyho rukopis je svižný a od první stránky vás vtáhne do příběhu, aby vás propustil až s koncem knihy. Díky zanícenému popisu situace a událostí se coby čtenář brzy ocitnete uprostřed knihy a zuřící bitvy.
Přestože je četba podmanivá, zúžený pohled lehce škodí autorovi v jeho vypravěčské snaze a tak trochu připomíná knihy Richarda Marcinka, ve kterých se svět točí okolo samotného autora. Teprve až knihu dočtete, začnete se ptát, proč se detailní popis věnoval téměř výhradně pouze Bradleymu a opomenul ostatní ODA a obzvláště kanadské jednotky. I když se jedná o osobní vzpomínky tak, jak si je autor major Bradley zapamatoval, určitě existuje styl efektivního vypravěče, který není příliš zúžený.
Pokud by Bradley věnoval více pozornosti ostatním účastníkům, poskytla by kniha vyzrálý a ucelený popis. Koneckonců ODA se taky někdy říká A-tým (A-Team) a bitva byla společným úsilím a ne one man show.
Pokud tedy toužíte po motivujícím popisu bojové akce, popsané v rychlém tempu a uchvacujících detailech až do úrovně týmu a jednotlivce – Lvi z Kandaháru na vás čekají. Pokud hledáte hloubku historických událostí a kvalitní zákulisní informace, zvažte přečtení Ghost Wars Stevea Colla, Jawbreaker Garyho Berentsena a Ralpha Pezzully, nebo Not a Good Day to Die Seana Naylora.
Další „prostořeký“ generál byl zbaven úřadu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 8. 11. 2011
Americký generál-major Peter Fuller, bývalý zástupce velitele NTM-A; Photo NATO
Před rokem a kousek způsobil velké pozdvižení článek v časopise Rolling Stone o jednom generálovi. Stanley Mc Chrystal si pustil-nepustil pusu na špacír, protože je více voják, než diplomat a byl okamžitě stažen z Afghánistánu a následně odešel do civilu. Před několika dny byl ze svého místa vyhozen další generál. Tentokrát major-generál Peter Fuller, zástupce velitele mise NATO pro výcvik a vybavení afghánských sil.
Vyhozen byl za to, že se veřejně dopustil „nevhodných“ výroků na adresu afghánského prezidenta Hámida Karzáího a jeho vlády. V rozhovoru pro internetový list Politico mimo jiné řekl, že afghánští vládci jsou odtrženi od reality a že nechápou „oběti, které přinášejí Spojené státy“.
The two-star general flashed irritation when he brought up Karzai’s recent remarks that Afghanistan would side with Pakistan in a war against the U.S., blasting the president’s comments as “erratic,” and adding, “Why don’t you just poke me in the eye with a needle! You’ve got to be kidding me … I’m sorry, we just gave you $11.6 billion and now you’re telling me, ‘I don’t really care’?”
“When they are going to have a presidential election, you hope they get a guy that’s more articulate in public,” Fuller said during a visit to Washington for a conference.
Podle jeho slov ohromné úsilí investované do Afghánistánu je nepříliš dobře akceptované druhou stranou. Afghánská vláda například požádala Spojené státy o letouny F-16 a tanky a přitom nemá peníze na to, aby je provozovala a udržovala. Prý mu jeden z Afghánců dokonce řekl, že tanky chtějí především kvůli přehlídkám.
“You can teach a man how to fish, or you can give them a fish,” said Fuller. “We’re giving them fish while they’re learning, and they want more fish! [They say,] ‘I like swordfish, how come you’re giving me cod?’ Guess what? Cod’s on the menu today.”
Velitel sil ISAF generál John Allen se okamžitě poté od výroků generála Fullera distancoval s tím, že rozhodně neodrážejí vztahy mezi ISAF a Karzáího vládou. Podle něj navíc Fullerova slova urážejí Afghánce. Ministr obrany Leon Panetta podpořil okamžitý Fullerův odchod z místa, které zastával. Zatím není jasné, zda generál odejde do civilu. Asi to nebude hned, ale během několika týdnů, či měsíců.
Výroky generála Fullera jsou citlivé i z toho důvodu, že výcviková mise je jedním ze základních pilířů, který má umožnit stažení zahraničních sil z Afghánistánu v roce 2014. V posledních letech sice počet vycvičených příslušníků Afghánských bezpečnostních sil vzrostl ze 190 tisíc v roce 2009 na 305 tisíc dnes. Do listopadu příštího roku má toto číslo vzrůst na 352 tisíc. Největšími problémy jsou ovšem negramotnost, či dezerce. Afghánské bezpečnostní síly se tak občas stávají spíše součástí problému, než jeho řešením.
V souvislosti s udržitelností afghánské vlády, respektive schopnosti financovat afghánský stát je zajímavá zpráva amerického Government Accountability Office (GAO), tedy obdoby našeho Nejvyššího kontrolního úřadu. Jmenuje se Afghanistan’s Donor Dependence a je z konce září letošního roku. Vyplývá z ní, že Spojené státy od roku 2002 alokovaly pro Afghánistán 72 miliard dolarů (1,296 bilionu korun). Vládní úřad má přitom pochybnosti o účelnosti těchto investic, protože vytvářejí značnou závislost, respektive neschopnost afghánské vlády zajistit fungování státu, když začnou prostředky klesat.
Ačkoli schopnost výběru daní afghánské vlády každoročně roste, zdaleka to nestačí a nebude stačit na pokrytí výdajů. V roce 2006 vláda vybrala 0,62 miliardy dolarů a v loňském roce už 1,66 miliardy. Výdaje v roce 2010 ovšem činily 14,327 miliard dolarů. To je slušný nepoměr.
The United States and other donors funded about 90 percent of Afghanistan’s estimated total public expenditures. The United States provided 62 percent, while other donors provided 28 percent.
The United States funded an estimated 90 percent of Afghanistan’s total security expenditures, while other donors provided about 4 percent and Afghanistan provided 6 percent.
The United States funded an estimated 39 percent of Afghanistan’s total non-security expenditures, while other donors provided about 47 percent and Afghanistan provided 14 percent.
Tento stav je problém právě v případě bezpečnostních složek, na které se sází. Výdaje na afghánský bezpečnostní sektor činily v roce 2010 6,5 miliardy dolarů, tedy přibližně čtyřikrát více, než afghánská vláda celkem vybere. Je to zkrátka hlavolam pro kouzelníka.
Pokles násilností a útok v Kábulu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 10. 2011
Americké ministerstvo obrany poslalo do Kongresu další zprávu s názvem Progress Toward Security and Stability in Afghanistan. Podle Bloombergu z ní vyplývá například to, že v posledním roce poklesla míra násilí v Afghánistánu – poprvé za posledních pět let. Zkoušel jsem si sehnat originál, ale zatím se mi to nepodařilo, protože oficiální stránka „nefungovala“. Na materiál mimochodem odkazuje i facebooková stránka ISAF. Nu, předpokládám, že během krátké doby bude zpráva stáhnutelná a pak bude možné zjistit, z čeho pramení optimismus. Do té doby musí postačit zmiňovaný Bloomberg.
Násilnosti v Afghánistánu prý poklesly především na jihozápadě, západě a severu (mimochodem tyto oblasti patřily vždy ke klidnějším – nikoli klidným). Napjatá je situace stále na východě země. Jsem zvědav na oficiální data, každopádně hlavním účelem zprávy je hodnocení pokroku stabilizace Afghánistánu, což má vést ke kýženému předávání oblastí a stahování amerických ozbrojených sil tak, aby se to mělo ještě šanci projevit ve volbách příští rok (i když, jak se zdá, hlavním tématem bude ekonomika a nikoli Afghánistán).
The Pentagon attributed the improved security to increasingly effective joint operations with Afghan security forces. The Afghan National Army numbers more than 170,000 now, and the Afghan National Police exceeds 136,000. They’re due to expand to 195,000 soldiers and 157,000 police officers by October of next year. Afghan security forces, while growing, continue to have high attrition rates and lack sufficient strength in the leadership ranks, logistics and intelligence, surveillance and reconnaissance, according to the assessment. Lieutenant General Curtis Scaparrotti, the deputy commander of coalition forces in Afghanistan, said yesterday that he’s confident the U.S. can hand over security throughout the country to Afghan control, as planned, by the end of 2014.
Tlak na to, aby se oblasti předávaly Afgháncům, je velký. Za pár dnů má prezident Hámid Karzáí oznámit názvy provincií, či jejich části, které převezmou pod svou kontrolu afghánské bezpečnostní síly a umožní svým zahraničním kolegům se v nějakém časovém horizontu vyvázat. Takzvaná druhá fáze tranzice by měla být oznámena 2. listopadu na konferenci v tureckém Istanbulu. Podle některých informací by mělo být předáno 17 ze 34 provincií.
The provinces that have to come under the control of Afghan authorities in the second phase of transition period include Helmand in the south, Nimroz in the southwest, Ghor and Herat in the west, Daykundi in central Afghanistan; Balkh, Parwan, Takhar, Badghis, Sar-e-Pul, Samangan and Badakhshan in the north and Kabul, Ghazni, Wardak, Laghman and Nangarhar in the east. The names, which have been mentioned, clearly show that the areas mostly belong to northern and western Afghanistan; whereas, the eastern and southern areas are not included. These areas are not so far very much peaceful and there are serious concerns of security about them.
Nevím, jak byly vybírány provincie zmiňované ve výše uvedené zprávě, ale některé mi nedávají příliš velký smysl, stejně jako druhá věta citátu v souvislosti s výčtem míst v první větě. Ale nevadí, jasněji bude za několik dnů. Tranzice jako taková začala letos v červenci, kdy bylo pod afghánskou kontrolu předáno sedm provincí, včetně metropole Kábulu. Ta vždy patřila k těm klidnějším, nicméně povstalci ji využívají především k psychologickým útokům – provedou akci, která sice nemá velkého praktického efektu, ale otřese vírou ve schopnost vlády zajistit elementární bezpečnost v hlavním městě. Dají se zmínit různé útoky na instituce v hlavním městě, či úspěšný atentát na bývalého prezidenta a předsedu Afghánského mírového výboru Barhanudina Rabbáního.
Včera, 29. října 2011, zaútočil sebevražedný atentátník v centru Kábulu na vojenský konvoj. Zabito bylo pět vojáků a osm civilistů. Mezi mrtvými je i jeden kanadský příslušník ISAF. Původně se hovořilo o třinácti mrtvých zahraničních vojácích, ale tento počet nebyl potvrzen. K útoku se přihlásil Taliban, který tím dokazuje, že je schopen zasáhnout cíle v hlavním městě.
…the vehicle used in the attack appeared to be a red Toyota Corolla packed with a significant amount of explosives. It was unclear how many people were wounded, said Sediq Sediqqi, a spokesman for the Interior Ministry. The U.S. Embassy in Kabul expressed condolences to families and said it will continue the victims’ „dedicated work on behalf of peace in this country and region.“ „It’s a shock. It makes you mad. It makes me angry,“ said U.S. Ambassador Ryan Crocker. „We are not going to let these guys win.“
Jde o jeden z útoků, které mají z vojenského hlediska pranepatrný vliv na průběh operací. Psychologický efekt je ovšem mnohem větší a samozřejmě může mít dopad na to, jak jsou vnímány pozitivní statistiky o bezpečnostní situaci v Afghánistánu.
Cesta po Púli Alam
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 10. 2011
Púli Alam je administrativní metropolí provincie Lógar, ve které už od roku 2008 působí český Provinční rekonstrukční tým. Ve městě žije přes sto tisíc obyvatel a jejich složení v zásadě kopíruje etnické rozložení v provincii – většinoví jsou Paštúnové, následují Tádžikové a Hazárové (v provincii Lógar žije 60 procent Paštúnů).
Mimochodem Lógar je složený ze dvou slov: Loj (velký) a Ghar (hora). Zajímavé je, že v posledních třiceti letech nebyla provincie nikdy kontrolována jednou „vládní“ silou. Během sovětské okupace byly distrikty Baraki Barak, Chuši, Čarch a Púli Alam kontrolovány mudžahedíny. Za vlády Talibanu provincii ovládal jak Taliban, tak Severní aliance, která v roce 2001 dokázala díky vzdušné podpoře a pomoci zahraničních tajných služeb dobýt Kábul.
Púli Alam, stejně jako mnohá další místa v Lógaru se v posledních osmi letech proměnil. Byť se zdá, že v Afghánistánu toho jde kupředu málo, není tomu tak. V roce 2006 byla dokončena silnice na Kábul, vyrostly školy, vládní budovy a další. A bylo by toho zapotřebí ještě mnohem více. Po třech desítkách let konfliktů státní správa ani samospráva za moc nestojí. Policie je slabá. Vojáci jsou na tom lépe, ale potřebují ještě čas. Toho je ovšem pomálu.
V roce 2002 se zdálo, že Taliban uprchl a už se nevrátí, takže nebude zapotřebí moc a Afghánistán se postaví na nohy a začne vzkvétat. Ale vypukla válka v Iráku a pozornost se otočila jinam. Saddám Husajn sice padl, nicméně začala partyzánská a později občanská válka. V Afghánistánu nebylo o moc lépe. Taliban a další povstalecké skupiny se začaly vracet z pákistánského „exilu“, začal se uchytávat a zároveň posílily kriminální skupiny. V první chvíli jedinou reakcí na vzrůstající odpor bylo používání větší síly. Nepomáhalo to. Začal růst počet útoků a přibývat nástražné výbušné systémy. Zvyšoval se počet mrtvých vojáků i civilistů a pozornost se začala pomalu znovu od Iráku přesouvat k Afghánistánu. Kdosi vytáhl ze zaprášených knihoven poučení z malých válek minulosti a po vzoru Iráku řekl: sesednout.
Vozidla jsou stále opancéřovanější, ale bezpečnější službu nezaručují. Částečným řešením je chodit pěšky. Být ve styku s místními lidmi a snažit se je přesvědčit o tom, že jsou bezpečnostní síly – ať ty afghánské, či zahraniční – je schopné ochránit. Možná někde se to daří, ale faktem je, že „špatní hoši“ mají především v noci poměrně velký vliv. Už pár měsíců jsou v Púli Alam na stálo na čeští vojáci patřící k Provinčnímu rekonstrukčnímu týmu umístěném na základně Shank. Rozestavěné postavení v Púli Alam moc komfortu nenabízí, ale všichni dobře vědí, že jsou místa – třeba základničky ve Vardaku -, kde jsou na tom jejich kolegové ještě mnohem hůř.
Součástí aplikace protipovstaleckých pouček jsou i pěší patroly městem. Češi vyrážejí několikrát denně spolu s Afghánci mezi obyvatele centra provincie Lógar.
Chodí po obou stranách cest s několikametrovými rozestupy mezi sebou. Zastavují se, aby si promluvili s místními, či nakoupili třeba chleba.
A pak jdou zase dál, až okruhem dojdou zpátky na svou základničku. Mohou si sednout a číst si, sportovat, sledovat televizi, nebo jen tak koukat. Baví se, vyměňují si zkušenosti, vyprávějí si o tom, co viděli a co uvidí, až se po řadě měsíců vrátí domů. Vzpomínají na to, co bylo, a představují si, co bude. Na pár hodin si sednou a pak znovu vyrazí – jinou cestou, do jiných míst. Jak dlouho ještě? Ať tak nebo tak, na betonových zdech již svůj otisk nechali, včetně pocty velkému českému spisovateli. Češi tu byli…
I psi mají PTSD
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 9. 2011
Psovod Tyler Wood z 2. praporu námořní pěchoty, 8. regimentu, klečí vedle svého psa, desátníka Ace. Psovodi zůstávají se svými psi přibližně rok; Foto Cpl. Jeff Drew, U.S. Marine Corps
V květnu byl v týmu NAVY SEALs, který dostal Usámu bin Ládina i pes se jménem Cairo. Po úspěšné operaci se setkal s prezidentem Barackem Obamou a vlastně je dodnes jediným členem týmu, který byl veřejně představen. Psi byli a jsou velice důležití pomocníci v bojových operacích od Iráku po Afghánistán. Jejich jemný čich pomáhá především při vyhledávání nastražených výbušnin.
V současnosti jsou v běhu dva programy na výcvik psů – u pozemního vojska a u námořní pěchoty -, které mají běžet ještě minimálně další dva roky. Samozřejmě, ani psi nejsou v bojových oblastech ušetřeni rizika. Od května 2010 jich při plnění služebních povinností zahynulo 14, šest dalších bylo zraněno a tři zmizeli. Mimochodem, při havárii vrtulníku, při které zemřelo mimo jiné 22 příslušníků NAVY SEALS, zahynul i psovod a jeho pes.
Pro CETCOM, který má na starosti operace jak v Iráku, tak v Afghánistánu pracuje na 725 psích týmů. Jde jak o vojenské týmy, tak o civilní kontraktory (300), kteří především hlídají základny. Během operace v Iráku přitom sloužilo v jednu chvíli až 1200 psích týmů.
Dogs that suffer physical wounds are first treated by veterinary units deployed to theater, said Army Col. Kelly Mann, director of the Defense Department military working dog veterinary service. Some of the dogs can be treated in theater and returned to duty, said Mann, who also is the director of the military working dog hospital at Lackland Air Force Base, Texas.
More seriously hurt dogs are evacuated to Germany, where they are treated at Dog Center Europe in Kaiserslautern.
If necessary, the dogs are then sent for further care or rehabilitation to the hospital at Lackland, the only veterinary hospital in the Defense Department where they can get specialized veterinary medical and surgical care, rehabilitative therapy and convalescent capability.
Psi, kteří jsou vystaveni bojovým situacím, například útoku sebevražedného útočníka, či výbuchu improvizovaného nástražného systému (IED) mohou, podobně jako lidé, trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Pokud se u psa objeví příznaky PTSD, projde reaklimatizací, aby se zjistilo, zda může být znovu cvičen a poslán zpět do služby. Podle odborníků je to se psy podobné jako s lidmi – někteří jsou bojovou situací ovlivněni, jiní projdou nepříjemnými zážitky bez šrámu na duši.
Základna Leatherneck v jižním Afghánistánu je hlavním táborem námořní pěchoty na jihu. Slouží na ní i 30 psovodů, kteří plní stejné úkoly jako jejich kolegové po celém Afghánistánu a čelí i stejným hrozbám. Jenom letos jich bylo osm zraněno. Zraněn byl i jeden pes. Drak, který se léčil v San Antoniu.
Dogs serve a small but valued role for the U.S.-led coalition that seeks to quell insurgents and transfer security responsibilities to Afghan forces in time for the withdrawal of foreign combat troops by the end of 2014.
Ideally, the dogs give troops an edge in unearthing booby traps laden with explosives or detecting drugs in a region where the Taliban reap profits from poppy harvests used in opium production. A handler and his dog usually follow behind a sweeper with a metal detector at the front of a single-file patrol.
Noční hlídka
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 9. 9. 2011
Rembrandt - Noční hlídka (Nachtwache), 1642, via Wikimedia Commons
Válka v Afghánistánu se pro západní armády pomalu blíží k hořkému konci. Tak jako po každém neúspěchu se bude hledat viník. Můžeme očekávat obvyklé přehazování horkého bramboru mezi politiky a vojáky. Žádná z těchto stran ovšem nebude mít čistý štít. A to na jakékoliv úrovni rozhodování.
Nehodlám se dnes zabývat politikou, ani nejvyššími stupni velení, ostatně tuto úroveň v Česku prakticky nemůžeme ovlivnit. Naopak, podíváme se na nejnižší stupně velení, které jsou odpovědné za bojový výcvik.
Jedním z velkých rozdílů mezi válkou v Iráku a Afghánistánu je neschopnost dominovat během nočních operací. I přesto, že se investovaly miliardy dolarů do technologie nočního vidění. To však není hlavní problém, technicky nadřazená byla i sovětská armáda. Ta hlavní potíž tkví v něčem jiném, ve špatném výcviku pro boj v noci. A to Američané tvrdí, že mají nejlépe vycvičenou armádu světa. Na OWOP se v diskusích můžeme dočíst, že naše jednotky „plně dosahují standardu NATO“. Jak takový „standard“ může vypadat, se můžete podívat v reportáži Davida Axe.
Video natočil na jaře v Lógaru během noční hlídky 2. čety, roty C, 2-30th Infantry. Ano, je to náš partner 4. brigáda, 10. Horské divize. O této divizi se šíří mnoho fám, například že je speciálně cvičená pro boj v horách. To bohužel není, se svou předchůdkyní z druhé světové války má společné jen jméno. Na své domovské základně k tomu ostatně nemá ani podmínky. Fort Drum se nachází sice na nehostinných pláních státu New York, ale v okolí je pouze jeden kopec.
Novinář v reportáži ukazuje konflikt mezi „hi-tech“ Američany a „nezkušenými“ afghánskými policisty (ANP). Zatímco Američané mají přístroje pro noční vidění s dosahem několik stovek metrů, musí se ANP spoléhat pouze na své oči… Mám poněkud odlišný názor na věc. Sledujte afghánského velitele. Je očividně nervózní z chování amerických vojáků. Asi má proč, nedá se vyloučit, že má z Talibanských operací větší zkušenosti. Posuďte sami:
Diplomaticky řečeno – otřesné…
Psí štěkot zní celou vesnicí, vojáci mluví nahlas, dokonce na sebe řvou a při dohadování tvoří hloučky. Nosí lesknoucí se brýle, nemají začerněné obličeje. Nenamáhali se s maskováním vlastní siluety, chrastí jim výstroj. A to nejlepší nakonec, náklad jim převáží Gator M s hlučným dieslovým motorem!!!
Opravdu tohle učíme Afghánce?
Vojáci mají pravděpodobně jedinou zkušenost z nočních akcí během návratu z víkendové diskotéky. Je pěkné mít přístroj pro noční vidění AN/PVS-14 s dosahem 300 metrů. Ale co je to platné, když dělají hluk, který je slyšet v okruhu minimálně jednoho kilometru. Každý povstalec se jim na hony vyhne, nebo co hůře, připraví jim nepříjemné překvapení.
Jaký účel měla tato hlídka? Vzbudit celou vesnici? Odepřít vojákům spánek? Myslí si snad někdo, že hlídka o 20 až 40 vojácích se může v noci pohybovat dostatečně tiše, že se jí podaří překvapit povstalce? Nebo je naše současná taktika, pasivně přilákat útok nepřítele na naše vojáky? (Bohužel tomu tak je) Byla to tzv. presence patrol? Myslíte, že něco takového v lidech vzbudí pocit bezpečí? Nebo si budou spíše myslet, že takoví amatéři, nejsou schopni Taliban porazit?
Jestli tohle předvádí elitní jednotka lehké pěchoty, jak jsou na tom tankisté?
Je velmi zarážející, že poměrně renomovaná jednotka s desetiletou bojovou zkušeností se nevyhne elementárním taktickým chybám. Doslova slepě spoléhá na technologie. Velitelé ignorují akustickou disciplínu a s tou světelnou to není o moc lepší. Vojáci si dnes myslí, že protivník nemůže vidět infračervené světlo bez prostředků nočního vidění. Je sice pravda, že Taliban má zanedbatelné množství noktovizorů, ale to neznamená, že nemůže vidět infračervené zaměřovací značkovače ručních zbraní nebo signální infračervené diodové stroboskopy. Současný rozvoj digitálních fotoaparátů s citlivými světelnými filtry umožňuje povstalcům vidět i infračervené světlo! Mohou k pozorování využít mobilní telefon nebo o něco dražší fotoaparát.
Použití signálních stroboskopů by snad omlouvala přítomnost bezpilotního letadla, ale tu pokládám u tak rutinního úkolu za nepravděpodobnou. Odlišnost siluety vojáka v přilbě od civilisty je k identifikaci dostatečná. Nemusíte blikat a přisvěcovat můžete, jen když opravdu potřebujete.
Nasazení tak velké skupiny k noční hlídce je zbytečná námaha bez vyhlídky na úspěch, navíc s dost značným rizikem ztrát. Než použít celou četu 30 až 40 vojáků, bylo by vhodnější nastražit 2-3 malé léčky s maximálně 12 vojáky. Tak malé léčky stačí na to, aby si poradily s malou skupinou povstalců, zvlášť když využijí směrové protipěchotní miny M18 Claymore nebo MON-50. Větší skupiny povstalců je možné nechat projít a zničit je přivolanou dělostřelbou. Zamaskovaný ležící voják bude v noci vždy více nenápadný a tišší než chodec. Ne každý je schopen se pohybovat v noci opravdu tiše. Zbytek čety bude moci odpočívat a být nasazen ve dne.
Ovšem aby se podařila úspěšně nastražit léčka, musí se nejdříve povést úspěšná infiltrace. To je dnes velký problém. Okolí jakékoli základny v Afghánistánu je důkladně sledováno pozorovateli povstalců, pomocný afghánský personál ale i členové ANSF špehují v prospěch Talibanu. A jak jste viděli, západní vojáci se neumějí pohybovat skrytě. Úspěšné použití klamných plánů je velmi vzácné. Ani vyšší velitelé neumějí odpovídající jednotky správně použít.
Několik příkladů mrhání jednotkami hloubkového průzkumu, čili vojáků speciálně k infiltraci cvičených:
- 1-134th Cavalry (R&S) nasazená k mentoringu ANSF a ochraně CIMIC akcí v Kábulu a okolí.
- C Company (Long Range Surveillance), 3-124th Cavalry (R&S), 71st Battlefield Surveillance Brigade, nasazená k ochraně Texaského ADT v Ghazní.
Dokonce i proslulí odstřelovači Námořní pěchoty mají potíže s infiltrací. Domácí zvířectvo, pasáci, volně pobíhající psy a děti tvoří smrtelně nebezpečný koktejl. Už v Iráku byli mariňáci nuceni opustit klasický dvoučlenný tým odstřelovač a pozorovatel a přejít ke čtyřčlenným, později dokonce k šestičlenným týmům. Afghánistán se ukázal ještě horší. Směrnice velení doporučila přejít k osmičlenným odstřelovacím týmům. Taková skupina je ale již příliš velká aby se mohla skrytě pohybovat a ukrýt. Kompromitace a následné napadení je nevyhnutelné.
„We were [attached] to ‘Fox’ Company and left the morning of March 14 before the sun came up,” Moore said. “We couldn’t get to our main hiding spot so we went to our secondary [site].”
After being in their positions for a few hours, one of the groups was compromised by a man wandering in the field. He ran away after seeing two Marine snipers hidden in the tall grass. Coincidentally, he stumbled upon a second team and fell to the ground clutching his chest, according to Moore. The man ran to tell others of what he saw after a few minutes of lying on the ground trying to compose himself.
Tento stav, kdy se vojáci neumějí pohybovat po bojišti, nicméně neznepokojuje legendárního generála Petraeuse, který místo aby zintenzivnil polní výcvik, nařídil ISR surge: více hi-tech, místo lépe připravených bojovníků. Vojáci tedy dostanou více malých bezpilotních strojů Raven a Puma, místo noktovizorních přístrojů se zavádějí termovizní AN/PSQ 20.
Ale to podstatné zůstává nezměněné. Lepší technologie nočního vidění je bezcenná, když vás protivník slyší z několika kilometrů a vyhne se vám. Boj o kontrolu populace nemůžete vyhrát, když oblast neovládáte 24 hodin a sedm dní v týdnu. A je úplně jedno, že během přípravy kontingent splnil certifikaci na výtečnou a plně odpovídá standardu NATO.
Velení si musí uvědomit, že problém není v nedostatečném počtu nebo výkonu noktovizorů, či maskovacích schopnostech uniforem multicam. Skutečný problém je v lidech. Patří nám přístroje pro noční vidění, ne však noc.
P.S. David Axe je velmi zkušený válečný novinář. Je možné, že článek myslel ironicky, vyšel totiž 1. dubna.
„Krvavý“ Salar
Autor: Ondrej Rajkovic Kategorie: Afghánistán Datum: 16. 7. 2011
Poslední dobou je na téma provincie Vardak a nasazení vojáků AČR v ní napsáno velké množství článků a ještě větší množství diskusních příspěvků. Nechci jen pokračovat v diskusích, ale rád bych trochu přiblížil vesnici Salar a její okolí pomocí čtyř bodů, podle kterých se dělá zpravodajská příprava bojiště (Intelligence Preparation of the Battlefield). IPB je v zkratce založen na
- definování prostředí bojiště;
- popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly;
- vyhodnocení hrozby a
- určení pravděpodobné činnosti protivníka.
Definování prostředí bojiště nebude tak lehké – zejména v této situaci. Při tomto procesu jsou vyžadovány údaje o terénu, demografii, ekonomické, politické a sociální situaci, infrastruktuře a dopravě a telekomunikacích. Pohled do mapy a na Google Earth ukazuje několik seskupení domů a usedlostí. Pozornost už na první pohled upoutávají tři takovéto seskupení na východní straně Highway 1, velice výrazná „green zone“ na západní straně směrem.
Problémy, které představuje „green zone“ pro efektivní kontrolu svěřené operační oblasti není potřebné rozepisovat. Spíše bych se chtěl pozastavit při kombinaci osídlené green zone na jedné straně Highway 1 a hustě osídlené vesnice Salar téměř bez vegetace na opačné straně této dálnice. I když popis prostředí bojiště není ani úplný, ani uspokojivý bez více aktuálních informací se mohu omezit pouze na spekulace. Co se týče ekonomické situace, při bojích které v této části provincie probíhají, je možné plně důvěřovat citaci z reportáže o farmaření v provincii Vardak z 25. září 2009 ze stránky Institute for War & Peace Reporting:
Our orchards are ruled by the Americans and Afghan police during the day and by the Taleban during the night. … We can neither irrigate our orchards nor collect our harvests.
Od tohoto bodu a informací v něm obsažených se můžeme postupně přesunout k bodu 2, který nás bude zajímat asi nejvíc – Popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly. Pozornost zde rozdělím mezi tři části – Green zone na západní straně dálnice, usedlosti a domy na východní straně dálnice a samotnou dálnici a její bezprostřední okolí.
V severní části distriktu prochází green zone průsmykem mezi dvěma hřebeny. V této oblasti je prostor pro efektivní kontrolu pohybu směrem do distriktu ze severu. Následně směrem na jih se prostor zelené zóny roztahuje více na západ a pokračuje až dále na jih do provincie Ghazní. Na hranici obou provincií není možné ani jen doufat v možnou kontrolu pohybu z jedné provincie do druhé což značně napomáhá povstalcům při jejich operacích. Jednoduše řečeno: pokud jim začne hořet půda pod nohama, tak utečou do vedlejší provincie, kam za nimi koaliční vojáci nemohou.
Dalším výrazným charakterem green zone je ohromná členitost a rozmanitost vegetace. Pokud je každé jedno políčko zarostlé ovocnými stromy, kukuřicí, mákem či jakoukoliv jinou plodinou a odděleno od ostatních pouze zavlažovacím příkopem nebo obyčejnou mezí, potom se povstalečtí bojovníci mohou přesouvat dle libosti. Ti z čtenářů, kteří viděli seriál Ross Kemp: Return to Afghanistan si to dokážou představit. Není také možno zapomínat na civilisty – farmáře a jejich rodiny. Opět budu citovat z reportáže o farmaření:
In most areas of Afghanistan, the water level drops in mid-summer and farmers are allocated specific hours for irrigating their lands. They have to follow the schedule, no matter the time, so many farmers find themselves watering their orchards in the middle of the night. But both United States forces and insurgents are apt to be jumpy when they see someone out at odd hours, and several villagers have paid the price.
Shahedullah Shahed, spokesman for Wardak’s governor, agrees that farmers are in a precarious situation.
“We have received written complaints from Nerkh, Jalrez, Sayed Abad and Chak,” he told IWPR. “We have also discussed this problem with the US forces in Wardak.”
According to Shahed, the provincial government has agreed with the Americans that if a farmer has to water his lands at night, he should carry a lantern with him at all times to identify him as a non-combatant. But this does not always help.“
I když je tento článek starý skoro dva roky, neexistuje žádný důvod domnívat se, že se situace změnila. Proto patrolování v takovémto prostředí přináší velké nároky na vojáky ISAF a ANA, a to ať už při zajišťování vlastní bezpečnosti při samotné patrole, tak hlavně při rozeznávání zda osoba v sadu je pouze farmář zalévající své stromy anebo povstalec s téměř smontovaným IED chvátající k Highway 1.
Dále zde je východní strana. Ta je na jedné straně přehlednější protože zde prakticky není žádná vegetace, na straně opačné množství usedlostí, domů a compoundů z ní vytváří ideální místo pro schovávanou. Alespoň z části. Dobré zmapování nejen z pohledu očíslování compoundů, ale také určení nálady rodin které je obývají, může být tím rozhodujícím faktorem pro to, aby aspoň tato část oblasti byla považována za méně nepřátelskou než její západní protějšek, zelená zóna.
A nakonec je zde dopravní tepna – Highway 1. Její okolí je vcelku rozmanité. V některých částech ji obklopuje zelená zóna z obou stran, jindy vede přímo mezi jednotlivými usedlostmi a jindy zase v prakticky pustém terénu. Tato rozmanitost vytváří přirozeně nebezpečné oblasti ale také oblasti s dobrým přehledem a snadnou kontrolou.
Třetí a čtvrtý bod zde spojím v jeden. Oba se vzájemně prolínají a doplňují, a při tom nedostatku informací které je možné teď a okamžitě získat při psaní takto aktuálního článku je vhodné jim dát prostor pro vyniknutí.
Provincie Vardak má bohatou povstaleckou tradici, kterou celkem vhodně demonstruje krátký popis její historie na Wikipedii:
During the communist times, the people of Maidan Wardak never gave significant support to the communist government. Maidan Wardak Province was significant during the Civil War in Afghanistan, due to its proximity with Kabul and its agricultural lands. Hizb-e Islami, Ittehad-i Islami and Hezb-e Wahdat all had significant presence in the area. Most of the area was captured by the Taliban around winter 1995, and after the capture of Kabul, Maidan Wardak Taliban were significant in the fight for Parwan Province and Kapisa.
V průběhu posledních desetiletí se zde bojuje už po několikáté a místní povstalci mají nejen výbornou znalost místního prostředí, ale i velkou zkušenost s bojem co z nich činí podstatně nebezpečnější protivníky. Ať už se jedná o bojovníky zařaditelné do kategorie „accidental guerilla“ jak je nazval David Kilcullen, přesvědčené a ideologicky motivované bojovníky anebo pouze příležitostné povstalce, kteří na koaliční vojáky střílejí za peníze, jsou stejně nebezpeční a místní prostředí jim v tom pomáhá.
Při určování jejich pravděpodobné činnosti už není potřebné dedukovat a vytvářet prognostické scenáře. Za posledních několik týdnů se rozkryla sama. Už za působení 1. jednotky OMLT nebyly IED v oblasti Salaru ničím novým, což mi potvrdilo několik příslušníků této jednotky, kteří si nepřejí být jmenováni. S postupem času, nastávajícím létem a zvyšující se antipatií vůči USA a koaličním jednotkám, začíná přecházet způsob boje povstalců od „nepřímého“ v podobě pokládání IED k přímému – útokům na kontrolní body a COP. Zda se jedná pouze o chvilkový nárůst aktivity povstalců, nebo je to pouze začátek nové ofenzivy záleží jak na možnostech povstalců, tak i na odvetných aktivitách koaličních a afghánských jednotek. Každá patrola může skončit kontaktem s protivníkem, nálezem IED ale také získáním nových informací, které umožní eliminovat z části a na čas jednu hrozbu.
Rád bych poděkoval kapitánu Zelinkovi za jeho kritické zhodnocení tohoto článku, když byl ve stádiu přípravy.
Odcházející Kanaďané, IEDs a iPhone
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 10. 7. 2011
Kanadský brigádní generál Dean Milner předal prostor působení americkým silám; Foto Sgt. Richard Andrade, U.S. Army
První „kanadská válka“ po více než půlstoletí skončila ve čtvrtek. Kanadský brigádní generál Dean Milner totiž podepsal po více než devíti letech od zahájení operací v Afghánistánu předání prostoru působení americkému plukovníkovi Toddu Woodovi. Konec byl vyhlášen přibližně 300 metrů od místa, kde 19. ledna 2002 zahájily své operace kanadské bojové jednotky v Kandaháru.
Milner repeatedly returned to the close friendships he had forged with Afghan security forces during a sometimes emotional address at the „transfer of authority“ parade. In particular, he singled out his Afghan partner, Brig.-Gen. Ahmed Habibi for „leading from the front.“ Returning the compliment, Habibi praised „the kind heart of General Sahib Milner.“ To much laughter, the Afghan commander added: „Everywhere Sahib Milner went he would shout to kids, ‘Nack tab talarsha!’ (‘Go to school!’)“
Úkolové uskupení Kandahar mělo necelých dva tisíce lidí a snažilo se pokrýt rozlehlé území. Podobně jako na jiných místech tak měli Talibanci a příslušníci dalších skupin značnou volnost pohybu, mimo jiné i při kladení nástražných výbušných systémů (IED). Přibližně každých deset dnů se tak na základnách konaly ceremoniály za padlé Kanaďany. Situace se podle vojáků začala měnit ve chvíli, kdy se v oblasti objevily americké posily, o jejichž vyslání rozhodl prezident Barack Obama v roce 2009. Letos se ovšem tyto posily začnou stahovat.
Mezi vojáky na čtvrtečním slavnostním předání byl i plukovník Peter Dawe, který byl před 3 468 dny u toho, když do Kandaháru přišli první Kanaďané.
„It was pretty apocalyptic coming up here in a Hercules (aircraft) at night,“ said Dawe, who now heads Canada’s new training mission in Kabul. „The passenger terminal had been shot up and shattered glass was everywhere. It was pretty austere.“
Za oněch více než devět let zemřeli čtyři kanadští civilisté a 157 vojáků, včetně Daweova mladšího bratra Matthewa. Další stovky byly vážně zraněny. Podobně jako u jiných kontingentů, mnoho lidí bylo zabito a zraněno při výbuších IED.
V této souvislosti doporučuji dva texty, které se objevily na stránkách Michaela Yona. První s názvem The Snapper popisuje taktiku, kterou používá Taliban, aby snížil počet civilistů umírajících při útocích nástražnými systémy.
The snapper uses a tire for a diaphragm in which nails are used for contacts. When a vehicle rolls over a snapper, the circuit closes. To avoid CIVCAS, the enemy waits in hiding with a battery. One of the electrodes is connected. Traffic is allowed to roll over the snapper but there is no explosion. When the target approaches, the enemy attaches the other connection and now the snapper is ARMED. When the circuit closes this time, juice flows to the bomb, which must be very substantial to defeat our armor, but if the target is lesser-equipped Coalition forces or perhaps unarmored Afghans, it can be small.
Druhý text o nástražných výbušných systémech se jmenuje Low Metal Content a popisuje spouštěče, které obsahují minimum kovu, aby byly jenom těžko zjistitelné detektory. Stojí se na článek podívat i z toho důvodu, že je doprovozen řadou fotografií popisovaných výbušných systémů.
Zabijákem koaličních vojáků však nejsou pouze výbušniny, ale i klasické přepady. Již několikrát jsem psal o aplikacích vyvinutých pro chytré mobilní telefony. Na trhu se objevila další pro iPhone. Jmenuje se Tactical Nav a údajně se s její pomocí dá přesně určit, odkud vychází nepřátelská palba a v případě potřeby nahlásit souřadnice pro leteckou podporu.
Tactical NAV was created by U.S. Army Captain Jonathan J. Springer during his deployment to Afghanistan. This app puts the military grid reference system (MGRS) and field navigation in the palm of your hand. Soldiers will appreciate how Tactical NAV can help in the field. Map, plot and photograph navigational points, find your way back to an observation post, employ the night mode function for easier viewing in the dark, switch between different types of data and take advantage of Camera mode, with data displayed in real-time and photo stamping ability.
Americký kapitán Springer začal tuto aplikaci vyvíjet poté, kdy byli raketou v Afghánistánu zabiti jeho dva kamarádi. Springer sloužil u 101. výsadkové divize a nyní se vrátil domů do Indiany po roce v Afghánistánu. Tactical Nav kombinuje kompas, mapu a kameru.
The app is designed to give soldiers exact co-ordinates for where enemy fire is coming from. They can then send that information to their command centre, who will decide whether to call in an air strike, or send a rescue helicopter to help wounded troops. „The first time I tried it for real,“ he said, „I sighed with relief. I could have got into trouble – but it worked. As a fire support officer, I take into battle a compass, binoculars, a map, a protractor, a GPS device – a secondary GPS device in case one fails – and batteries. What this does is, it combines all these components, and throws it into just the one app,“ he said.
Kapitána Springera stál vývoj aplikace přibližně třicet tisíc dolarů. Investoval je ze svého, protože se mu nepodařilo získat finanční podporu amerických, či britských sil. Nyní tedy aplikaci nabízí – za peníze – na iTunes app store (stojí 5,99 US dolarů, respektive 4,99 eur).
„I only sell it to try to make back the money I invested – I don’t see dollar signs. I see soldiers’ lives,“ he said.
-
Procházíte archivy kategorie Afghánistán.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments