Příspěvky označené elections
Jarní ofenzíva je na spadnutí
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 21. 2. 2011
Poručík Brendan Roche z amerického PRT v provincii Kunar se snaží přetlačit afghánského policistu; Foto 1st Lt. Nicholas Mercurio, U.S. Air Force
V sobotu zveřejnil Afghanistan Analysts Network zprávu s názvem Untangling Afghanistan’s 2010 Vote: Analysing the electoral data. Popisuje loňské parlamentní volby a vyplývá z ní, že 1) deset let zavádění pluralitní demokracie v Afghánistánu není jednoduché a 2) možnost svobodně odvolit ještě neznamená svobodné volby. Podle všeho Nezávislá volební komise (Independent Election Commission, IEC) a Volební odvolací komise (Electoral Complaints Commission, ECC) zasáhly zásadně do výsledků hlasování.
The IEC and ECC interventions however had far‐reaching consequences. The IEC claims to have disqualified 1.2 million votes (although no details were given), which could represent around 20 per cent of the total vote. The ECC disqualified far less (probably under 300,000 votes),31 but by targeting winning and almost winning candidates, it changed the composition of the parliament. Although in most cases details were provided on which polling stations or candidates were affected, the underlying reasons for the decisions remained highly opaque.
Kdyby tohle byl jediný problém, dalo by se ještě něco dělat. Když se člověk snaží ale dělat něco v zemi, kde jej nechtějí a ještě po něm všichni střílejí, není to žádná legrace. I přes některé pozitivnější náznaky se situace v Afghánistánu lepší jen velice opatrně. Jaro se blíží a spojenci čelí ofenzívám na dvou frontách ve značně nepřátelském prostředí. V neděli se třeba v Dželalabádu odpálil sebevražedný útočník a zabil přes 38 lidí. Taliban, byť je značně pošramocený, stále „umí kousat“ a na politické frontě si Hámid Karzáí říká a dělá, co chce. Dobrým příkladem budiž jeho vypuštěný balonek s požadavkem na zrušení Provinčních rekonstrukčních týmů s jednoduchým cílem – kontrolovat všechny peníze směřující do země. Jakoby si neuvědomoval, že pokud bude podobné dobré nápady prosazovat, donoři se mu na to postupně vykašlou.
Spojenci spolu s afghánskými silami provádějí stále více operací proti povstalcům. To bude i jeden z důvodů, proč se za poslední rok zdvojnásobil počet leteckých bombardování. Letouny nyní provádějí průměrně deset bombardovacích misí denně. Loni, když byl velitelem ISAF Stanley McChrystal, který si dával na používání síly pozor, to bylo pět. Generál Petraeus se tak údajně snaží terorizovat Talibance a zároveň co nejméně uškodit civilistům.
Petraeus hasn’t just ramped up the air war, however. He’s increased the aggressive tactics across the entire Afghan war effort. Petraeus unleashed special operations forces, who have killed or captured thousands of militants. His generals relied on massive surface-to-surface missiles to clear the Taliban out of Kandahar, and ordered tanks to help crush opponents in Helmand province. In perhaps the signature moment of Petraeus’ campaign, U.S. forces flattened three villages in the Arghandab River Valley which the Taliban had jury-rigged with homemade bombs. Petraeus promises that all the additional raids and bombing runs are exacting a relatively minor civilian toll. “There are very, very few civilian casualties in the course of those operations, and very little infrastructure damage,” he tells the Financial Times.
Ne vždy se to ovšem daří. ISAF a afghánské síly byly například včera obviněny z toho, že při operacích v provincii Kunar zabily 64 civilistů. Hámid Karzáí, jak jinak, incident odsoudil. Zástupce mezinárodních sil se nechal slyšet, že o něčem takovém nemá informace, ale že se bude vyšetřovat. Fascinuje mě, kterak Karzáí cokoli odsoudí dříve, aniž by se to snažilo vyšetřit. Jistě, Afghánce štve, že při vojenských operacích přicházejí o život civilisté, takže je nutné něco říct. Co si ale prezident asi neuvědomuje je, že na operacích se stále rostoucí měrou podílejí afghánské síly, kterým svými rychlými a tvrdými prohlášeními podráží nohy.
Minulý týden se objevila informace, že generál David Petraeus má na konci letošního roku odejít z Afghánistánu. Pentagon to vzápětí popřel s tím, že o ničem nebylo rozhodnuto. Nicméně stát se to může, protože vysocí důstojníci rotují po osmnácti měsících a Petraeus je v tuto chvíli v Afghánistánu osm měsíců. S jistotou se dá říct, že to bude Petraeus, který bude uprostřed letošní jarní ofenzívy. A prý bude stát za to:
„When you’re on the offensive taking away areas that matter to the insurgents, the insurgents have to fight back and violence goes up. It’s a necessary part of any counter insurgency,“ he said. „They’ve sustained significant losses, but this is a resilient insurgency and we have our eyes very wide open and we clearly recognise the challenges that lie ahead,“ Petraeus said. Last year was the deadliest one for Western troops in Afghanistan since the US-led overthrow of the Taliban regime in 2001, with 711 foreign soldiers killed.
(Příliš) přifukovat se nemá
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 5. 10. 2010
Za pár týdnu ve Spojených státech proběhnou volby do Sněmovny reprezentantů a doplňovací volby do Senátu. Podle všech odhadů z jejich výsledků prezident Barack Obama nebude příliš šťastný, protože může přijít o Kongres, nebo alespoň o jednu z jeho komor. Nicméně hurikán stupně pět se ještě stále může změnit v hurikán stupně čtyři.
K volbám samozřejmě patří volební kampaň. V Česku si jí nyní shodou okolností prožíváme také, ale má hodně daleko k vyhrocenosti kampaně americké. Ve státě Connecticut soutěží o křeslo v Senátu demokrat Richard Blumenthal, který je v politice od 90. let a republikánka Linda McMahonová. Ta s politikou valné zkušenosti nemá, ale vedla společnost World Wrestling Entertaiment, kterou založila s manželem. Jedná se o hodně výdělečný podnik, který opustila ve chvíli, kdy oznámila kandidaturu do Senátu.
Richard Blumenthal měl připraveno několik klipů, které měly zpochybnit schopnosti Lindy McMahonové stát se političkou (například jak je v zápasnickém ringu). Linda McMahonová, která vložila do primárek 22 milionů dolarů a do současné kampaně 28 milionů plus, ale nyní vytáhla ostře do boje. Včera zveřejnila klip složený z Blumenthalových proslovů, ve kterých tvrdí, že sloužil ve Vietnamu, což ovšem není pravda.
Mr. Blumenthal received five deferments as a young man that allowed him to avoid having to serve the war and, among other things, travel abroad to study and to work in the White House. He then joined the Marine Corps Reserve, which was considered a haven from the war, in early 1970, when deferments had come under review by the Nixon administration.
Vcelku nevadí, že se o Blumenthalově „přehánění“ vědělo. Načasování zveřejnění spotu Lindy McMahonové je velice dobré, takže skutečně může jejího soka velice poškodit. Začíná větou „Lhali byste o své službě ve válce?“, poté jsou sestříhané proslovy, ve kterých Blumenthal jasně říká, že byl ve Vietnamu a klip končí slovy: „Dick Blumenthal lhal. Znovu a znovu.“
Souboj v Connecticutu měl vyznít jasně pro demokraty. Teď se spíše zdá, že se budou radovat republikáni a to i kvůli nešťastnému „přifukování, které se vymklo“ demokratického kandidáta Blumenthala. A také si nejsem jist, zda mu příliš pomohou „omluvy“ manažerky kampaně po zveřejnění volebního klipu McMahonové:
Blumenthal Campaign Manager Mindy Myers nonetheless dismissed the latest ad as „another desperate attack from a losing campaign with nothing to say.“ „Linda McMahon’s money can’t buy Dick Blumenthal’s genuine record of standing up and fighting for the people of Connecticut,“ Myers said in a statement.
O co jde dárcům?
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánský diář | Afghanistan Diary Datum: 23. 9. 2010
Tento text Artura Krejčího o volbách v Afghánistánu navazuje na předchozí analýzu týkající se motivů jednotlivých hráčů.
Afghánci nakládají volební lístky do helikoptéry Mi-17; Foto Staff Sgt. Joseph Swafford, U.S. Air Force
Tyto volby, stejně jako ty předchozí, byly z velké části financovány mezinárodní komunitou. Ty minulé staly okolo půl miliardy dolarů. Dárcům na volbách a jejich výsledcích velmi záleží. Jde totiž o to, aby vše, co bylo vyřčeno o důležitosti afghánských voleb na všech fórech a konferencích, získalo na váze a ukázalo se jako pravdivé. Tedy, že Afghánistán se z minulých voleb poučil, dodržel své mezinárodní závazky, které učinil v Londýně a naposledy v Kábulu a že průběh a výsledek těchto voleb posune zemi k větší samostatnosti, odpovědnosti, transparentnosti a lépe fungujícím demokratickým institucím.
Všichni věří, že horší než minulý rok to být nemůže. V samotné Nezávislé volební komisi (IEC) došlo k několika pozitivním změnám. Předseda komise byl odvolán, a ke změnám došlo i na úrovni operační. Po tom volala snad každá povolební zpráva, dárci a všechny vlády, které zde mají vojáky. A tak se zdá, že jisté úlitby ze strany afghánského prezidenta Hámida Karzáího byly provedeny. Jak opravdu kvalitativní změny to byly, se dozvíme až po vyhlášení výsledků.
Určitým měřítkem transparentnosti bude také práce Volební odvolací komise (ECC). Stížnosti na průběh voleb se na ECC valí ze všech stran. Už před volbami jich bylo tisíc. Jednalo se hlavně o stížnosti na průběh kampaně, zakázané používání vládních prostředků určitými jedinci a v neposlední řadě také volání po vyřazení „warlordů“, protože mají příliš blízko k nelegálním ozbrojeným organizacím, které si často sami vydržují. Fungování obou komisí je hrazeno z rozpočtu programu placeného mezinárodní komunitou, ve které panuje strach z politických nátlaků na obě komise.
Už pár dnů je ve všech komentářích dárcovských zemí týkajících se průběhu voleb cítit určitá opatrnost. Kromě počtu vhozených hlasů a zhoršené bezpečnosti půjde především o to, zda se volby odehrály bez tak obrovských podvodů, jako tomu bylo před rokem. Nejčastěji používané slovo bylo commendable, tedy něco jako chvályhodný. To je na hony vzdáleno superlativům minulého roku, které zaznívaly do chvíle, než si všichni uvědomili, že Hámid Karzáí provedl podvod století.
Dárci a především USA pevně doufají, že tentokráte se bude z čeho radovat. Neboť, ať se člověk podívá, kam se podívá, není z čeho se moc radovat. Mezinárodní společenství sice slibuje věrnost a připravenost nadále pomáhat afghánskému lidu, na druhé straně poslouchá voliče doma a těm se válka daleko od domova, která stojí neuvěřitelné peníze, líbí méně a méně. Prezident Obama, který na zlepšení situace vsadil všechno, doufá, že dobrý výsledek tohoto hlasování pomůže k výhře demokratů v nadcházejících volbách doma. Opak by mohl znamenat pro demokraty ztrátu možná i obou komor parlamentu a to by zmenšilo jeho šance ve volbách v roce 2012. Ve hře je opravdu hodně a dobře zprávy by Bílý dům jen uvítal.
Komuniké z kábulské konference mluví velmi jasně o prosazování dlouhodobé reformy volebního systému. Tato změna je velmi potřebná. Mezi lidmi z volební branže a těmi, kteří se dlouhodobě zajímají a píší o Afghánistánu, panuje strach, že čím lépe tyto volby dopadnou (či jak je budou média komentovat), tím se paradoxně méně bude mezinárodní komunita snažit o prosazování potřebných změn. Ty by Afghánistán dostaly z nekonečného a nákladného kruhu voleb (14 v dalších 17 letech), ustavily by jasné hranice jednotlivých okresů a umožnily by Afgháncům zvolit si své místní zastupitele.
Otázkou je, zda dárcovská komunita je ochotna zavázat se k podpoře těchto tolik potřebných změn. Bez nich ovšem budoucnost vypadá velmi černě. Narůstající únava z posledních pár let ukazuje na určitě mentální vyvázání se z těchto závazků. A ačkoli navýšení vojenských sil teprve skončilo, už se pomalu objevují pozitivní informace. Že by už jen samá pozitiva? Nikoli. Práce teprve začíná.
O co vlastně tento rok jde? O hodně. A to všem
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánský diář | Afghanistan Diary Datum: 20. 9. 2010
(Tato analýza je třetím příspěvkem Artura Krejčího k afghánským volbám.)
Samotným kandidátům jde o to, zda budou schopni naplnit představy svých voličů a své sliby, které jsou často kmenové vázané. Díky volebnímu systému a velmi omezenému dosahu politických stran, jde ve volbách především o jednotlivce.
Volby minulý rok odkryly neuvěřitelné a celoplošné podvody, které vedly k obrovskému zklamání u mezinárodního společenství a k jisté traumatizaci, která se projevila v neschopnosti se o volbách seriózně bavit na konferenci v Londýně. Nezávislá volební komise (IEC) byla označena jako spolupachatel podvodu. Prezident Hámid Karzaí obvinil mezinárodní společenství, že manipulovalo s Volební odvolací komisí (ECC – minulý rok byla tato komise složená ze tří mezinárodních expertů a dvou Afghánců), takže se na letošní hlasování pečlivě připravoval.
Vraťme se ale nejprve k volbám prezidentským. Hámid Karzáí totiž nemůže zapomenout na ponížení, kterého se mu dostalo od mezinárodní komunity, když ECC, která měla dohlížet na volby, odhalila miliony podvodných volebních lístků v prezidentův prospěch. Tím jej připravila v prvním kole o prvenství, se kterým počítal. IEC, která má de facto organizaci voleb na starosti, byla minulý rok velmi poslušná, takže se namočila do podvodů, které otřásly celou mezinárodní komunitou.
Než se svět vzpamatoval, dokázal Karzáí hned na začátku roku využít zajímavého ustanovení v ústavě (Decree 79) a změnil volební zákon. Kromě ošidného způsobu nakládání s kvótami pro ženy se rozhodl na svá bedra vzít i ustanovení o jmenování ECC, ve které původně nechtěl mít ani jednoho neposlušného člověka ze zahraničí. To se mu zcela nepodařilo, ale mezinárodní dárci mu i tak ustoupili a on ECC jmenoval s tím, že dva z pěti členů musejí bytí zástupci mezinárodního společenství s právem veta.
Další velkou změnou bylo systémové a strukturální oslabení samotné komise způsobem „rozděl a panuj“. Podle nového volebního zákona se „odvolání proti špatným praktikám“ (rozuměj podvodům) nejprve předává místním odvolacím komisím (PECC), které jsou ovšem velmi slabé, na nízké úrovni a často obsazené právě lidmi blízkými Hámidovi Karzáímu. To se však parlamentu nelíbilo, takže se proti prezidentovi postavil. Avšak kvůli tomu, že není obsazená horní komora parlamentu (Mešrano džirga) platí i tak novelizovaná „Karzáího“ verze.
Parlament posledních pět let s prezidentem neustále bojuje. Neschvaloval mu potřebné zákony, a postavil se i proti jmenování několika členů vlády, jejichž křesla jsou doposud prázdná. Karzáí tedy má velký zájem pozměnit poměr sil v parlamentu tak, aby mu byl povolnější a on mohl nadále pracovat na upevňování své pozice. Snažil se o to seč mu síly stačily tím, že pomáhal k postům svým blízkým a sliboval nemožné. To, jak byl úspěšný, se ukáže nejdříve za několik týdnů.
(Motivy ostatních příště)
Volební den v číslech
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánský diář | Afghanistan Diary Datum: 19. 9. 2010
Toto je druhý příspěvek Artura Krejčího k volbám v Afghánistánu.
Po mnoha dohadech, opravách a součtech se dostala Nezávislá volební komise (IEC) ke konečným číslům vztahujícím se k průběhu volebního dne. Na závěrečné výsledky si ovšem podle IEC počkáme do konce října. To se však stane v případě, že nedojde k takzvanému whole sale fraud.
Počet volebních center (centrum se skládá z několika stanic, mužských ženských a kuchi; těch posledních bylo přes 900 po celém Afghánistánu)
- Původní počet volebních center – 6835
- Počet center doporučených k zavření díky špatně bezpečnosti – 938
- Zavřené z logistických důvodů – 81
- Celkový počet volebních center otevřených v den voleb – 5355
- Celkový počet volebních stanic – 17 045
- Celkový možný počet afghánských voličů – 11,4 millionu
- Celkový počet hlasů – 3 642 444 (z toho – 2 139 523 mužů a 1 423 875 žen)
Je celkem těžké, a příliš brzo na to, hodnotit volby jako úspěch. To bude možné teprve, až budou hlasy přiřazeny kandidátům a zjistí se, na kolik byl proces poznamenán podvody. K volbám se i přes nepříznivé bezpečnostní podmínky v mnoha částech země dostavilo okolo 40 procent voličů, což je lepší, než v mnoha jiných zemích.
Čísla jsou však zavádějící, proto bude lepší si počkat až na závěrečný součet. Ten může být však v nedohlednu. Je docela možné, že parlament nebude ustaven ani do konce roku, takže nebudou obsazena ani zbylá křesla ve vládě. To by znamenalo, že prezident Hámid Karzáí bude mít k dispozici neusnášení schopný zákonodárný sbor a vládu, která se těžko postará sama o sebe, natož pak o lidi, kterým má sloužit.
Volit šlo asi 40 procent Afghánců
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánský diář | Afghanistan Diary Datum: 18. 9. 2010
Dnes proběhly volby v Afghánistánu. Artur Krejčí je sledoval a v několika následujících příspěvcích se podělí o své postřehy.
Spojenečtí a afghánští vojáci se připravují na volby na základně Salerno. Na obří mapě ukazují oblasti, jejichž bezpečnost mají jejich jednotky zajistit; Foto Sgt. Brent C. Powell, U.S. Army
V pořadí čtvrté afghánské volby (druhé parlamentní) od roku 2001 skončily. Hlasování předcházelo mnoho kontroverzí, změn ve volebním zákoně a složitá bezpečnosti opatření. Důležité je, že stejně jako minulý rok, je volební proces zcela pod taktovkou Afghánců a mezinárodní asistence se soustřeďuje především na technickou podporu.
Hlavními garanty transparentnosti procesu jsou dvě komise ustavené prezidentem Karzáím. Je to Nezávislá volební komise, která se stará o organizaci voleb a Volební odvolací komise, která bude mít na starosti adjudikaci všech stížnosti spojených s volebním procesem. Více se o nich zmíním později. Nejprve vám chci nabídnout několik čísel.
Parlamentní volby se konají každých pět let a volební kalendář je už dosti plný – v dalších 17 letech by mělo v Afghánistánu proběhnout 14 různých voleb. V dnešních volbách se více než dva tisíce kandidátů, z nichž je 400 žen, snaží získat jedno z 249 křesel ve spodní komoře parlamentu – Volesi Džirze. Více než 70 procent poslanců chce být znovu zvoleno.
Původně Mezinárodní volební komise (IEC) plánovala otevřít 18 731 stanic v 5516 volebních centrech ve všech 34 afghánských provinciích. Nakonec bylo otevřeno přibližně o tisíc stanic méně. Důvodem byla špatná bezpečnost v odlehlých oblastech.
Každá stanice je rozdělena na ženskou a mužskou část a některá centra mají vyhrazené volební urny pro Kuči, což jsou nomádi, kteří mohou volit kdekoli po Afghánistánu. IEC se připravila na jedenáct milionů voličů. I přes několik útoků Talibanu se voleb zúčastnilo přibližně 40 procent voličů (podle odhadů mezi třemi a čtyřmi miliony).
Tento rok volby sleduje 15 místních a 31 mezinárodních organizací, 39 afghánských a 49 mezinárodních médií. Do dolní komory se chce dostat deset politických stran a více než 1660 kandidátů. Co se týče pozorovatelských misi, ty jsou letos podstatně méně zastoupeny, než v roce minulém. Kvůli bezpečnosti je velice těžké dostat se mimo Kábul.
(Pokračování zítra)
Až si sedne prach
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 30. 5. 2010
Volby dopadly bezesporu zajímavě. Jde o zemětřesení, které ukončuje dvacetiletí určitého typu politiky. V tuto chvíli si sedá prach a jsem hodně zvědavý, zda skutečně dojde k hlubokým změnám, ve které doufali voliči, nebo jestli i nadále bude politiku kontrolovat byznys, či oni kmotři, jak je nazval Mirek Topolánek, kteří zevnitř rozežírali ODS (a nejen ji).
Do sněmovny se dostalo mnoho nových tváří a díky protestním hlasům mají slušné zisky TOP 09 a Věci veřejné. Prvně jmenovaná strana nepředstavuje ale ani tak nic nového. Preferenční hlasy ukázaly víru lidí v knížete Schwarzenberga. Ovšem ten, kdo skutečně stranu i byznys kolem řídí je Miroslav Kalousek, člověk který mimo jiné obhajoval onu obří zakázku na likvidaci ekologických škod a také, jak si zajisté všichni vzpomeneme, se mimo jiné proslavil jako ekonomický náměstek na ministerstvu obrany (jak se vypráví, muž, který hodně rozhodl, ale nic nepodepsal – zajisté to je pouze nadsázka). Pokud člověka zajímají bezpečnostní záležitosti, nemůže opominout ani další postavu – bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou.
Jedinou relativní neznámou tak zůstávají Věci veřejné. Když jsem psal o jejich programu, kroutil jsem hlavou. A myslím, že budeme kroutit hlavou zanedlouho všichni, tedy pokud bude mít Radek John a jeho experti větší vliv na politiku v této zemi. Nechci to rozvádět, dnešní představení v Otázkách Václava Moravce bylo moc pěkné.
Byť v současnosti probíhají rozhovory mezi ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými a všichni předpokládají, že koaliční vládu budou sestavovat tyto tři strany, nemusí to tak dopadnout, a když dopadne, nemusí to vydržet. Dá se totiž předpokládat, že to nebude dlouho trvat a půda mezi Věcmi veřejnými a TOP 09 se propadne a z oslav bude čtyřletý bolehlav. Miroslav Kalousek se nemůže s Radkem Johnem snést, pokud John bude mít tendenci koukat mu pod prsty a, nedej Bože, mu mluvit do kšeftů. I když, Věci veřejné jsou strana, kterou si založil byznys, tak možná dojde nakonec k rozdělení teritorií.
Co se týče obrany, je jasné, že to nebude pro nikoho významnější téma. Tedy kromě peněz, které by se mohly dát odčerpat. Radek John během svého dnešního představení u Václava Moravce, mimo jiné řekl, že není naivka, aby za každou cenu prosazoval v tomto období sloučení ministerstev vnitra a obrany. Jen tak dál. Seškrtání peněz se ovšem nevzdává. V programu je 15 miliard, v debatách se objevilo 10 miliard.
Byť například „civil“ v komentářích tento nápad přivítal, protože alespoň se díky tomu vojáci naučí šetřit, já to nevítám vůbec. Ne proto, že by se nedalo šetřit (i když v případě české armády by to bylo už za hranou) a někdy by to nebylo očistné, ale proto, že si „experti“ Radka Johna (nebo on sám) naslinili akorát tak prst a vyplivli do větru sumu. To, že nejde o nic propracovanějšího, svědčí i ochota toto číslo měnit, jak se hodí. Pokud se má v armádním rozpočtu škrtat musí se tak dít promyšleně a nikoli populisticky – vezmeme deset miliard z jedné kapitoly a přesuneme je do druhé s efektem limitně se blížícím nule.
Problém není v tom, že by se nedalo v ozbrojených silách škrtat. Problém je v tom, že jakékoli rozhodnutí má hluboký dopad na budoucnost. Pokud chceme škrtat, je nutné si jasně říct, co nechceme, co nepotřebujeme a co naopak od českých ozbrojených sil budeme požadovat. A to co nejkonkrétněji, protože za málo peněz je málo muziky a to se nedá změnit ani silnou vůlí. Stavět armádu není jako nakupovat auta pro firmu, plány se nedají bez velkých ztrát měnit z roku na rok. Důrazně bych také varoval před nápadem stavět ozbrojené síly „na Afghánistán“, nebo na „boj proti terorismu“, jak navrhovala strana jednoho jezevce. Bez analýzy se budeme motat v kruhu, těžko reagovat události a jenom vyhazovat peníze.
Jsem dosti zvědavý, kdo dostane obranu na starosti, která strana si tento rezort uzme (popravdě, bude to trochu z nouze ctnost). Nebude to mít jednoduché, protože tlak na pokladnu bude velký. V pátek měl Pavel Šuba na Nově reportáž o dalších škrtech. Prý se na ministerstvu financí hovoří o tom, že by armáda měla přijít příští rok o pět miliard korun. Ministr Barták v reportáži říkal, že už požádal podřízené o návrhy, kde by se dalo škrtat.
Pokud to nový ministr bude myslet s obranou vážně a nebude v zajetí lobbistů a kmotrů, pozastaví tendry, které se pozastavit dají, nechá provést audity, zadá analýzu, ze které by mělo vyplynout, kam by měly české ozbrojené síly směřovat a zahájí debatu s ostatními stranami zastoupenými v parlamentu. Z té by měly vyplynout dohody, takže by se každé dva roky kompletně neměnil rámec, ve kterém má armáda působit. Bude mít ale úkolů mnohem víc – třeba zkrotit vojenské zpravodajství a podobně. Celkem je toho strašně moc. Možná až příliš na jednoho člověka v době více než nejisté.
Programy z pohledu bezpečnosti – bída na druhou (část 2.)
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 27. 5. 2010
TOP 09: Ježek v kleci pro pokročilé
Obranná politika je v dokumentu, tvářícím se jako programové prohlášení vlády, ukrytá pod zahraniční politikou. Strana chce vycházet ze zájmů České republiky, primárně bezpečnostních a ekonomických. Klíčem je členství v NATO a EU. Bezpečnostní prostředí je složité, takže Česko musí hodně spolupracovat se spojenci a partnery. Primárním úkolem aliance je obrana společných zájmů jejích členů a proto by měl být v nové strategické koncepci potvrzen závazek společné obrany (na Washingtonskou smlouvu se dá nová série razítek – kdo nechce věřit, stejně neuvěří). Mise sehrávají důležitou roli. Evropskou unii považuje TOP 09 „za záruku existence českého státu v Evropě“.
Česká republika má zájmy ve východní Evropě, západním Balkánu a sdílí politiku NATO v Afghánistánu, Pákistánu a Íránu. Obranná politika je neoddělitelná od zahraniční, protože pojmenovává „účel a smysl existence ozbrojených sil jako významného prvku spojeneckých ozbrojených sil“ (to je věru konstrukce…) Zvýšit se má počet nasaditelných sil „při zachování současného celkového počtu jejich příslušníků“ (to je takový ježek v kleci pro pokročilé).
Za podmínku obranné účinnosti považuje vláda kromě moderního výcviku, výzbroje a výstroje také vědomí občanské odpovědnosti příslušníků armády. O jeho posílení bude vláda dbát při prosazování aktualizace dnes již zastaralých strategických bezpečnostních a obranných dokumentů a při prosazování nového služebního zákona pro příslušníky ozbrojených sil. Snaha prosadit maximální otevřenost a srozumitelnost všech významných strategických rozhodnutí ministerstva obrany a generálního štábu, včetně výběrových řízení při vyhledávání dodavatelů pro ministerstvo obrany a armádu, bude jedním z prvořadých cílů vlády v této oblasti… Vláda sníží počet funkcí na generálním štábu a ministerstvu obrany tak, aby to odpovídalo celkovému nevysokému počtu příslušníků ozbrojených sil.
Věci veřejné: Proženeme vám pérka, všem
Tato protestní a populistická stranička se prezentuje spolu s KDU-ČSL zřejmě nejpropracovanějším, respektive nejkonkrétnějším programem v oblasti bezpečnosti. To není tak špatné. Pročítat se jím ale znamená docela dobré procvičení krční páteře – tolik je tam hloupostí. Strana chce třeba budovat komplexní a celostní systém bezpečnosti, jehož řídící složky budou důsledně spolupracovat (popření jednoho z principů fungování byrokracie; hodně štěstí) a:
Sloučení ministerstev obrany a vnitra pod jedno ministerstvo bezpečnosti, v jehož rámci by došlo také ke sloučení určitých sekcí a odborů, ke zkvalitnění práce a minimalizaci zdvojených pravomocí. Protože v dnešní době již nelze rozdělovat nebezpečí na vnitřní a vnější, nelze mít dva (ne)spolupracující ministry; je potřeba, aby docházelo k rychlým rozhodnutím týkajících se hrozeb, které ohrožují Českou republiku. Velká část dnešního ministerstva obrany by byla podřazena pod Generální štáb Armády ČR. Agenda veřejné správy spadající dnes pod ministerstvo vnitra by připadla pod Ministerstvo pro místní rozvoj.
To je třeba jeden z velkých nesmyslů. Dobře, zlepšení spolupráce, zamezení dublování, či efektivnější nasazování prvků bezpečnostního systému, je pochopitelné, ale slučování těchto dvou ministerstev? Ještě, že se to nestane – vláda bude přece jenom koaliční… Vypracování bezpečnostní strategie není tak špatné, spíše je smutné, že se na to musí upozorňovat, když by měla být novelizována každé dva roky. Podkapitola „Vnější bezpečnost“ začíná také moc pěkně:
Pro zajištění vnější bezpečnosti se budeme soustředit na reformu armády, jejíž rozpočet chceme dramaticky snížit (až o 15 miliard). Na základě dnešních bezpečnostních hrozeb a rizik došlo ke změně klíčových úkolů armády. Původně primární úkol armády, zabezpečení suverenity země před napadením, není dnes v případě České republiky tolik aktuální.
Můj rychlý propočet zní – zbylo by jen tak tak na platy, i kdyby se naplnilo přání ještě větší specializace – zrušení tankistů (kteří jsou už stejně skoro zrušení) a dělostřelců (Artura někomu budeme muset darovat, třeba Afgháncům?). Nepomohlo by asi ani snížení velitelských stupňů ze tří na dva (to se nejspíš dříve nebo později stejně stane) a „dramatické snížení“ civilních osob pracujících na ministerstvu a generálním štábu. Moc jsem nepochopil také, jak se má výrazně ušetřit tím, že se odkoupí JAS-39 Gripen. Mají být sjednány výrazně lepší podmínky pro Českou republiku a hlavně sníženy výdaje s provozem (do toho je započítaný třeba i mid-life upgrade?)
Jenom dodám, že Veci veřejné staví na snížení korupce a transparentnosti, čímž by se měly ušetřit nemalé peníze. To by i mohlo klapnout, jde ale o to, kolik to třeba v armádě může přinést – záviset to totiž bude na budoucích investicích a když se ministerstva sloučí a zároveň se obraně sebere 15 miliard, na investice moc nezbude…
KDU-ČSL: Život v bezpečí; jak na to…
Když už se člověk dostane na stranu 31 programu KDU-ČSL, který je „o tom lepším v nás“ nalezne kapitolu „Život v bezpečí“. Mimo jiné se dočte, že armáda má být spolehlivá a efektivní. Klíčem úspěchu je členství v NATO/EU. Armáda má být součástí systému a má se účastnit misí. V této části mě zaujala jedna věta:
Politická reprezentace České republiky věnovala armádě zatím jen okrajovou pozornost, z čehož vyplývají stále se prohlubující problémy
• ve schopnostech pružně reagovat na složité situace zejména náročných podmínek zahraničních misí v Afghánistánu;
• v opožděných řešeních vyžadujících nákladné investice, při nichž reagujeme jen na okamžitou (rozpočtovou) situaci;
• v narůstající ztrátě jednotnosti výzbroje;
• v nižší efektivnosti vynakládaných financí a jejich účinnosti na její modernizaci a výkonnost.
Kolik bylo lidoveckých ministrů obrany? Docela dost. To je docela výsměch a to i v případě, když nebudeme do lidoveckých ministrů počítat Vlastu Parkanovou, která zběhla k Top 09. Kdo tedy nevěnoval pozornost? Že to bylo těžké? Hm, to už tak v politice bývá. Pak, v pasáži „Jak na to“ následuje věta, u které se musí člověk s pamětí rozesmát:
Budeme usilovat o to, aby byl dokončen audit skutečného současného stavu resortu Ministerstva obrany ČR. Na jeho základě bude navrženo zjednodušení organizační struktury resortu MO a Armády ČR tak, aby její velikost odpovídala současným možnostem ČR a zároveň umožnila rozvoj armády po odeznění ekonomické krize. Vše při respektování již přijatých obranných závazků, nebo jejich modifikace.
Nebyla to náhodou Vlasta Parkanová, která nechala zarazit, respektive upravit a vyšumět jeden audit, který spustil Jiří Šedivý? Jedna šance byla a nedopadlo to dobře. Zbytek „Jak na to“ není příliš překvapivý ani špatný – redukce všeho možného, zachování kapacit, mise, spolupráce s akademickou bezpečnostní komunitou (jedna z věcí, kterou okamžitě podepíši), výběrová řízení a transparentnost a pak obvyklá úlitba – podpora českému obrannému průmyslu.
Co se týče zahraniční politiky je podobně jako u ODS smrsknutá do ekonomicko-unijně-ekonomického balíčku plus lidská práva. Pročítání této pasáže mi připomnělo nedávné vystoupení Cyrila Svobody na ministerstvu zahraničí na sympoziu o české zahraniční politice, které organizoval Ústav mezinárodních vztahů. Jeho oblíbená slova: Když já jsem byl ministr zahraničí… rozhodně vylepšovala náladu v obecenstvu.
Strana Práv Občanů ZEMANOVCI: Last and Least
Jestli někdo měl někdy v této zemi „gule“, byl to Miloš Zeman. Nesouhlasil jsem s ním tolikrát, že by to vydalo na knihu, ale přesto mám pro něj určitou slabost. Je to jestřáb, který zastíní jestřáby typu Saši Vondry. Jeho bonmoty jsou vtipné a trefné. A doma bych ho mít nechtěl.
Tato nevolitelná strana má program krátký a jasný. Co se týče bezpečnosti, dovolím si ocitovat celou inkriminovanou pasáž:
Považujeme za nutné, aby se profesionální česká armáda soustředila především na boj proti mezinárodnímu terorismu a aby byly omezeny výdaje na ty armádní činnosti, které s tímto posláním nesouvisí, s výjimkou účasti armády v Integrovaném záchranném systému.
A máte to. Doufám, že tento dvoudílný výběr oceníte. Sám pro sebe jsem došel po pročtení „reprezentativních dokumentů“ našich budoucích zákonodárců a vládních představitelů k jednomu poznání: Hlavně se při volbách neřiď tím, co tě zajímá, to bys nemohl volit. Hledej jinde, třeba v přemítání o sociálních dávkách, nebo o zdravotnictví. To má perspektivu…
A o slovo se hlásí Irák…
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 4. 2010
Společná patrola amerických a iráckých vojáků necelé dva týdny po parlamentních volbách; Foto Staff Sgt. Adelita Mead, U.S. Army
Je to necelý rok, co jsem psal o dnu Irácké nezávislosti, kdy americké síly předaly Iráčanům kontrolu nad bezpečností. Tehdy byl důvod k opatrnému optimismu, i když jsem psal tehdy o tom, že politická situace bude mnohem komplikovanější, než bezpečnostní (samozřejmě, obojí spolu úzce souvisí), což znamená, že země není z problémů venku. Na to člověk nemusel být vědma. Přesto existovala naděje, že po druhých parlamentních volbách bude větší ochota nalézt společnou řeč a pokusit se politicky překonávat nedůvěru a neshody.
Vypadá to, že naděje, která existovala od loňského léta se začíná znovu utápět v krvi a hádkách. A tentokrát bez kohokoli, kdo by byl ochoten se do procesu vložit – stahování musí jít podle plánu (v létě mají být stažené všechny bojové jednotky), děj se co děj, říká americký prezident. I přesto, že lidé kolem něj jsou opatrnější a vyzývají k flexibilitě. Zkrátka, Irák zmizel z titulních stran a Bílý dům si nepřeje nic jiného, než aby to tak zůstalo.
Two former officials who worked on Iraq policy in the Obama administration said that after it became clear how late the elections would be, Gen. Ray Odierno, the commander in Iraq, wanted to keep 3,000 to 5,000 combat troops in northern Iraq after the Aug. 31 deadline. But the officials, who spoke on condition of anonymity because of the delicacy of the matter, said it was clear that the White House did not want any combat units to remain.
Zdá se, že sektářské násilí a vyřizování si účtů je opět na vzestupu. Amnesty International vydala zprávu, ve které popisuje, že každý měsíc umírají stovky civilistů. Stávají se terčem útoků různých polovojenských skupin či teroristů z Al Kajdy v Iráku. Iráčtí politici by mohli udělat více, ale nejsou schopni, či nechtějí. A třeba zprávy o brutálním zacházení a mučení sunnitů v tajné věznici, proti které byl „Abu Ghraib piknik“, přidávají situaci na výbušnosti.
Jak už bylo řečeno, Američané se do ničeho vkládat příliš nebudou, což je škoda, protože teď by se prostředník hodil. Bohužel se ale ukazuje, že situace začíná být hodně vážná – politická nestabilita se šíří a proměňuje se v bezpečnostní problém. Aplikace COIN a vůle Iráčanů pomohla situaci uklidnit, příliš rychlé opuštění zásady, že populace je na prvním místě, může to pozitivní zvrátit. Americký velvyslanec Christopher Hill může maximálně vyjadřovat nespokojenost nad tím, jak se volební proces protahuje (pro připomenutí, volby byly 7. března), ale s Núri Malikím, který se nechce vzdát premiérského křesla udělá pramálo. V pondělí zvláštní volební soud (na těchto orgánech není obvykle nic dobrého, nemusíme chodit daleko, stačí si připomenout prvorepublikový volební soud v ČSR) vyškrtl desítky zvolených kvůli údajné spolupráci s režimem Saddáma Husajna a stranou Baas. To je špatná zpráva pro Ajáda Allávího, který může přijít o křehkou většinu a o naději stát se premiérem.
The machinations over the results have also cast doubt on the ultimate fairness of an election that was seen as a test of Iraq’s nascent democracy and the United States’ ability to withdraw. The political impasse has revived sectarian tensions that are never far from the surface and has raised the specter of even more violence. Mr. Allawi’s supporters, many of them Sunni Muslims, denounced the ruling and other moves since the March 7 election as an effort to undercut the voters’ will. Sunni anger over elections in 2005 fueled the insurgency that engulfed the country.
Aláví se obrátil s žádostí o pomoc na OSN a Spojené staty. A… nic. Všichni se shodovali na tom že je nutné dostat sunnity na palubu, a když se skoro stalo, nechají se v klidu popadat z paluby dolů. Ještě je ale šance pokusit se situaci zklidnit. Teď, protože až se Irák dostane na titulní strany bude pozdě. Nestane se tak sice zítra, ale scénář se dá předpokládat: pokud se nic nezmění, vláda nemusí být ustavena do konce léta, Američané v tu dobu už budou pryč a pak se může zdvihnout vlna sektářského násilí, která Irák dočistí. V tu chvíli by toho už moc nezbývalo – rozpad či hodně volná konfederace. Ale kdo ví. Trefně to vyjádřil Tom Ricks:
But the truth is that I don’t know and neither does anyone else. But as Tom Friedman used to say every year , the next six months in Iraq could be decisive.
Když Afghánistán před lety kvůli Iráku zmizel z titulních stran, vytvořil se tam malér obřích rozměrů. Před dvěma lety zmizel z titulních stran Irák kvůli Afghánistánu a má našlápnuto k pěknému maléru. Měli bychom v těchto týdnech sledovat Irák velice bedlivě a to nejenom kvůli tomu, co se tam může stát. Ale kvůli obdobě, která čeká v příštích letech Západ v Afghánistánu. Problém iráckého zklidnění situace byl v tom, že politický proces značně pokulhával za aktivitami v oblasti bezpečnosti. Třeba spolupráce se sunnitskými kmeny se nedala označit za součást širšího politického procesu, protože šíité nikdy příliš neakceptovali americké dohody (viz osud Synů Iráku).
Dosažení politického urovnání je mnohem složitější a dlouhodobější proces, než pacifikace nějaké oblasti (a tím nechci říct, že zajištění kontroly oblasti při COIN operacích je snadná). Nicméně pro úspěch či neúspěch protipovstaleckého konceptu naprosto klíčová. V Afghánistánu se chystá předávání provincií (jak mně a kolegům řekl jeden diplomat v Bruselu: do konce roku musejí být alespoň dvě, dostatečně důležité, aby se daly prodávat jako úspěch koaličního tažení a dostatečně klidné, aby se tam spojenci nemuseli za pár měsíců vrátit), ofenzíva v Kandaháru, ale podle všeho politický proces na centrální ani na provinční úrovni příliš nepokročil.
Proto doporučuji jednu věc – pokud vás zajímá Afghánistán, sledujte v těchto týdnech bedlivě Irák.
Británie na rozcestí
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 26. 4. 2010
Předseda Liberálních demokratů Nick Clegg na konferenci v Bournemouthu; Foto David Spender, Wikimedia Commons
Před několika dny zveřejnil britský Royal United Services Institute (RUSI) průzkum mezi více jak dvěma tisíci experty z bezpečnostní komunity týkající se budoucnosti Spojeného království. Samozřejmě, tento výzkum souvisí s parlamentními volbami, která mají v Británii proběhnout 6. května 2010. Ústav si vytyčil šest oblastí a požádal dotázané, jestli s vyřčenými tezemi souhlasí či nikoli. Dopadlo to následujícím způsobem:
- The UK needs a radical reassessment of the position it wants, and is able to play in the world. 88% (1776 respondents) agreed with the statement, 7% disagreed (146 respondents) and 5% (102 respondents) were undecided.
- Current operations in Afghanistan play an intrinsic part in maintaining the UK’s security. 57% (1146) agreed, whereas 34% (693) disagreed and 9% (185) undecided.
- The security and political benefits to the UK of the Trident system clearly outweigh its diplomatic and economic costs. 53% (1072) agreed, 34% (689) disagreed and 13% (263) undecided.
- The UK’s interests are best served by maintaining a special relationship with the United States, ahead of all other strategic partnerships. 58% (1189) agreed, 32% (643) disagreed and 10% (192) undecided.
- Tackling terrorism will continue to be the most immediate security priority for the next government. 81% (1639) agreed, 12% (241) disagreed and 7% (144) undecided.
- When it comes to defence, there are some significant differences between the main political parties. 55% (1113) agreed, 23% (475) disagreed and 22% (436) undecided.
Data byla zveřejněna krátce před čtvrteční druhou debatou mezi představiteli hlavních stran. Z první debaty, která se týkala především domácích témat vyšel podle diváků (i mně) vítězně předseda Liberálních demokratů Nick Clegg, který narozdíl od Davida Camerona i Gordona Browna působil svěžím dojmem, přicházel s novými nápady a konkrétními návrhy a především, mohl si dovolit distancovat se od výsledků vlád posledních několika desítek let. Británie objevila svou „naději na změnu“ a „ano, my to dokážeme“. Samozřejmě, ne tak úplně. Byť se pár dnů po první debatě objevila úvaha o tom, že by Nick Clegg mohl být britský Barack Obama, byla o něco později ve stejném listě zkarikována.
Nick Clegg a jeho strana neskončí jinak, než na třetím místě. Zdálo se, že vzestup Liberálních demokratů poškodí nejvíce konzervativce a povede k tomu, že žádná ze stran nezíská většinu, takže si „Cleggovci“ budou moci diktovat. Ale teď se zase zdá, že by přece jenom konzervativci mohli být schopni sestavit vládu sami. A to díky tomu, že (prý) nyní mají větší šanci díky Cleggovým liberálům porazit labouristy ve 20 obvodech, které předtím stratégové konzervativců považovali za nevyhratelné. (Pár slov k volebnímu systému – byť mají všechny strany podle průzkumů preference okolo třiceti procent, nepromítne se to do volebního výsledku kvůli volebnímu systému prosté většiny, kdy „vítěz bere vše“; Liberální demokraté tedy skončí třetí s 80-100 mandáty z 650).
Bezpečnostní otázky samozřejmě předvolební kampani nedominují, ale hrají v ní důležitou roli. Zmíním tři oblasti: 1) Afghánistán, 2) nahrazení Tridentů a 3) vztah s USA, potažmo s kontinentální Evropou. Nick Clegg se k Afghánistánu vyjadřuje podobně, jako se Barack Obama vyjadřoval v předvolební kampani k Iráku – považuje jej za dosti nešťastně vedený a byť to neříká nahlas, dá se odhadovat, že při první příležitost by nějraději britské vojáky stahoval domů.
The Lib Dems hope their foreign affairs theme of opposition to the Iraq war and criticism of the conduct of military operations in Afghanistan may work to their advantage.
Jak labouristé, tak konzervativci jsou mnohem zdrženlivější. Samozřejmě, že vnímají opozici veřejnosti, ale stojí si pevně za britskou účastí a posílením kontingentu v Afghánistánu. Rozdíl je pouze v tom, že konzervativci mají volné ruce k napadání labouristů za to, že dostatečně materiálně nezabezpečili vojáky, což se samozřejmě projevuje na výši ztrát. Gordon Brown je odsouzen k tomu dokola obhajovat kroky labouristů v Afghánistánu a Iráku v posledních devíti letech. A to není zcela jednoduché.
Druhým bodem je modernizace ostrovního jaderného arzenálu, respektive nahrazení ponorek Trident. Nick Clegg se nechal jasně slyšet, že se klidně jaderného odstrašení vzdá, což je přímo v kontrastu s tím, co prosazují konzervativci i labouristé. A také to od nich během poslední debaty schytal. Nicméně, ve svém uvažování není osamocen. Například mu ve vhodnou chvíli přispěchal na pomoc i kvartet bývalých představitelů ozbrojených sil, kteří se podobně jako Clegg vyjádřili v tom smyslu, že 80 miliard liber, které by byly vynaloženy na nahrazení Tridentů, by mohly být použity jinak, že by o celé věci měla proběhnout hlubší debata a že by se měl vzít v úvahu i odzbrojovací proces nastartovaný Barackem Obamou.
It may well be that money spent on new nuclear weapons will be money that is not available to support our frontline troops, or for crucial counterterrorism work; money not available for buying helicopters, armoured vehicles, frigates or even for paying for more manpower.
A konečně je tématem vztah ke Spojeným státům. Nadpoloviční většina respondentů (58 %) oslovených RUSI je přesvědčena, že „zvláštní vztah“ s USA slouží britským zájmům. Psal jsem o tom, že se už před měsícem objevila skupinka poslanců, kteří by chtěli vztah s USA „narovnat“. A totéž nahlas razí i proevropský Nick Clegg, v čemž se opět výrazně odlišuje od svých rivalů.
“We were joined at the hip with our American friends in that existential ideological conflict. Those days are past. Our world is not so simple, threats are multiple. Obama has said clearly the greatest threats are not state-to-state Cold War conflict, they are terrorist groups with dirty bombs,“ he said. “Speak to hardened foreign affairs folk in Washington and they say, ‘Yeah, it’s a good relationship but it’s not the special relationship’ … it’s almost embarrassing the way the Conservatives talk in this slavish way. If I was sitting in Washington, I’d be thinking it’s important to get on with the Chinese, the Indians, the Brazilians, Europe as a whole.“
Nyní je namístě dotaz, proč jsem zasvětil tolik místa muži, který nemá vlastně šanci na větší úspěch. Přinejlepším bude moci spolurozhodovat o tom, kdo se stane premiérem (na Gordona Browna se Clegg zrovna příjemně netváří), takže by mohl mít alespoň nějaký vliv na budoucí politiku. A pokud by konzervativcům vyšel jejich plán na porážku labouristů, nebo se Brownovi podařil zázrak, nemusí mít vliv vůbec žádný. Důvodem k tomu texto o tom, co razí Nick Clegg je to, že Británie stojí na rozcestí a předseda Liberálních demokratů podle mně reprezentuje změnu britské politiky, nejenom té bezpečností. To, co říká rezonuje ve veřejnosti, která je do jisté míry (jak ukazují průzkumy) unavená politikou labouristů a konzervativců a chce dát prostor jakési změně, kterou by měl podpořit tlak třetí strany, tedy Liberálních demokratů. Zkrátka, Británie se v příštích letech promění, ať už se Cleggovi dostane výraznějšího hlasu, či nikoli. Nebudu překvapen, pokud dojde k dalšímu „ústupu ze slávy“ jaký Briránie zažívá od konce 2. světové války a větší prohloubení spolupráce s kontinentální Evropou.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments