Jakou má Afghánistán budoucnost? Kandahár, říjen 2009

V bezpečné první linii však nebudou především vojáci ale rozvojoví pracovníci z vládních i nevládních organizací. Již jsem naznačil, že struktury spolupráce a koordinaci dominují powerpointovým prezentacím všech (vojenských i civilních) koordinátorů v Kábulu. I mnozí lidé z OSN a dokonce i někteří z neziskovek uznávají, že se v Afghánistánu relativně daří překonávat tradiční kulturně-organizační rozpory, které komplikovaly spolupráci armády a rozvojových agentur.

Lidé z obou společenství se již spolu baví, spolupracují a koordinují se navzájem. Vojákům určitě pomohla armáda civilních poradců, rozvojové instituce zase musejí uznat, že rozvoj v podání armády má nepopiratelnou dynamiku (srovnání akceschopnosti OSN a ISAFu by byla ztráta času). Především neziskovky se však opírají i jiný druh společenské legitimity.

Jako příklad lze uvést distrikt, ve kterém již mnoho let NGO provozuje nemocnici. Distrikt je jinak nebezpečný a není pod kontrolou spojenců. V nemocnici léčí a zachraňují všechny, i „teroristy“. Pokud do takového distriktu přijde ISAF s pomocí, celou nemocnici zlikviduje (resp. udělá to za něj někdo najatý Talibanem). NGO vystupuje jako zcela neutrální aktér a chce provozovat nemocnici. ISAF nabízí (nejistý) rozvojový projekt, který minimálně v první fázi zničí důvěru Afghánců ke zmiňované nemocnici, ohrozí personál i pacienty a v konečném důsledku ji zničí. Spolupráce NATO a NGO prostě tak úplně snadno fungovat nemůže, neboť vytváří nekonsensuální dilemata.

Afghanizace, afghanizace,…a korupce
Ve většině případů rozhodně není největším problémem pacifikace území a nastartování rozvojových projektů. Mnohem obtížněji dosažitelným cílem je udržitelnost nastartovaných procesů, která souvisí především s vytvořením funkční státní správy. Je asi správné začít na ministerstvech, která se hemží rotujícími civilními poradci, kteří si mohou přijít až na „rizikem“ podepřených 50 tisíc dolarů měsíčně. Klíčovým úkolem je však sehnat poradce, kteří odjedou do provincií a distriktů a budou učit Afghánce vládnout a spravovat na lokální úrovni.

Americká vláda počítá s příjezdem možná až tisíců těchto pracovníků. A nemají to být pouze Američané – ostatně těm se do afghánských vesnic chtít nebude a navíc příchod dalších poradců povede nevyhnutelně ke snižování mezd. Řešením je tak příchod Indů, Pákistánců a dalších zkušených lidí „z regionu“, kteří lépe zapadnou, ale především jsou levnější. 

Nové síly však nemají za Afghánce vládnout, ale pouze jim radit a podporovat je. Hlavním heslem spojeneckého snažení je „afghanizace“. Zdálo by se, že proti tomuto přístupu nelze nic namítat, ale najdou se i zásadní odpůrci této strategie. Podle těch se afghánská administrativa a na ní navázaná ekonomika utápí v korupci, která je mnohem větší a hlubší, než jak ji cizinci vidí a vnímají (přehlédnout opravdu nelze). Afghánská administrativa podle těchto pohledů připomíná strukturou skupinu organizovaného zločinu, kde výměnou za peníze lidé získávají pozice a ochranu.

Vzhledem k tomu, že afghánská ekonomika v zásadě žádné peníze neprodukuje (asi ¼ rozpočtu pochází z domácích zdrojů a zhruba jen 40% těchto zdrojů se vládě a jejím poradcům podaří rozdistribuovat), západní peníze ve svém důsledku podporují zkorumpovaný systém afghánského (ne)vládnutí. Myslet na afghanizaci je tak podle jejích kritiků zcela předčasné. Upřímně – mají současnosti v rukou velký trumf: Afghánci si sami zorganizovali volby! (o těch někdy příště).

 Toto je prvních pár myšlenek a otázek z cesty po Afghánistánu. Brzy přibudou další. Afghánistán je neskutečné téma!