Hřbitov v Arlingtonu. Mrtví a ranění vojáci v Afghánistánu byli jedním z důležitých faktorů pro rozhodování prezidenta Obamy o nové strategii; Foto Specialist 1st Class Chad J. McNeeley, U.S. DoD

V létě byl personální ředitel Bílého domu Rahm Emanuel, v současnosti jeden z nejmocnějších mužů USA, na návštěvě u zástupce poradce pro národní bezpečnost Thomase Donilona. V jednu chvíli se procházel v jeho knihovně a zeptal se, co by si měl přečíst. A tak se stala kniha Gordona M. Goldsteina Lessons in Dissaster o Vietnamské válce hitem v Západním křídle. Musel si jí přečíst každý, včetně Baracka Obamy.

Jedním ze závěrů, ke kterému na základě této četby dospěli prezidentovi poradci bylo, že prezident Kennedy a prezident Johnson selhali v případě Vietnamu při hledání odpovědí na dvě otázky – zda je komunistický blok skutečně monolitický a zda teorie domina odpovídá realitě (jak ukázal George Kennan už někdy v roce 1965 neplatilo ani jedno, ale tehdy jej nikdo ve vládě neposlouchal, takže zdánlivě nic nezpochybňovalo eskalaci). Tyto úvahy vedly Obamovy poradce k přeformulování podstaty a Al Kajdy, což se poté konkrétně projevilo při přípravě nové strategie o Afghánistánu, kterou americký prezident přednesl minulý týden ve West Pointu.

Toto je střípek z dlouhého textu, který vyšel v sobotu v The New York Times pod názvem How Obama Came to Plan for ‘Surge’ in Afghanistan. Jedná se o skvělou rekonstrukci (což je podle mého jeden z nejdůležitějších novinářských útvarů, ale zároveň nejnáročnějších na čas, zdroje a eventuálně i počet lidí) tří měsíčního rozhodování Baracka Obamy o tom, jaký postoj zaujmout k požadavku Stanleyho McChrystala. Je dobré najít si čas a přečíst si článek podrobně. Je tam mnoho zajímavých detailů.

Dohadování o plánu probíhalo v mnoha kolech, které bylo poznamenáno úvahami o obětech:

“I don’t want to be going to Walter Reed for another eight years,” he (Obama) said then.

O ekonomice:

Mr. Obama was leery. He had received a memo the day before from the Office of Management and Budget projecting that General McChrystal’s full 40,000-troop request on top of the existing deployment and reconstruction efforts would cost $1 trillion from 2010 to 2020, an adviser said. The president seemed in sticker shock, watching his domestic agenda vanishing in front of him. “This is a 10-year, trillion-dollar effort and does not match up with our interests,” he said.

Ne zcela jednoduchým vztahem mezi Bílým domem a vojáky (výbuch přišel v říjnu, kdy McChrystal v Londýně na otázku, jestli by zúžení mise jak jej navrhuje viceprezident Biden mohlo uspět, odpověděl „ne“):

The episode underscored the uneasy relationship between the military and a new president who, aides said, was determined not to be as deferential as he believed his predecessor, George W. Bush, was for years in Iraq. And the military needed to adjust to a less experienced but more skeptical commander in chief. “We’d been chugging along for eight years under an administration that had become very adept at managing war in a certain way,” said another military official.

A dalšími momenty, jako třeba úniky informací. Během diskusí bylo také několik zlomových okamžiků. Jeden přišel 30. října během Obamova setkání s náčelníky štábů:

“Why can’t I get the troops in faster?” he asked. If they were going to do this, he concluded, it only made sense to do this quickly, to have impact and keep the war from dragging on forever. “This is America’s war,” he said. “But I don’t want to make an open-ended commitment.”

Ministr obrany Gates nechal připravit plán na vyslání třiceti tisíc vojáků, kteří by měli být doplněni jednotkami z dalších zemí NATO. McChrystal měl dostat co chtěl – tedy 40 tisíc lidí – a zároveň měli být uspokojeni i odpůrci vysokého navýšení. Plán nazvaný „Option 2A“ byl prezidentovi představen 11. listopadu. Barack Obama byl ale nespokojen s tím, že bude trvat 18 měsíců, než budou všechny jednotky na místě:

He turned to General Petraeus and asked him how long it took to get the so-called surge troops he commanded in Iraq in 2007. That was six months.
“What I’m looking for is a surge,” Mr. Obama said. “This has to be a surge.”
That represented a contrast from when Mr. Obama, as a presidential candidate, staunchly opposed President Bush’s buildup in Iraq. But unlike Mr. Bush, Mr. Obama wanted from the start to speed up a withdrawal as well. The military was told to come up with a plan to send troops quickly and then begin bringing them home quickly.

Malá odbočka: zde se dá (bez jakéhokoli úšklebku) připomenout platnost Zemanova rčení „Jenom idiot nemění své názory“. Před třemi lety totiž Barack Obama vystoupil v Senátu s řečí, ve které kritizoval plán na navyšování sil v Iráku, tedy to, co se později začalo označovat jako „surge“.

Zpátky k Afghánistánu. Poté, co prezident v proslovu na West Pointu řekl (bez jakýchkoli dalších zmírňujících podmínek), že americké jednotky se začnou stahovat z Afghánistánu v červenci 2011, ministr obrany, ministryně zahraničí a další během slyšení prohlašovali, že termín je flexibilní a že bude záležet na situaci v Afghánistánu. To je moudré. Rekonstrukce v The New York Times ale ukazuje, že pro Obamu byla polovina roku 2011 klíčová, ale že přesto částečně ustoupil ministru obrany Gatesovi:

On the following Sunday, Nov. 29, he summoned his national security team to the Oval Office. He had made his decision. He would send 30,000 troops as quickly as possible, then begin the withdrawal in July 2011. In deference to Mr. Gates’s concerns, the pace and endpoint of the withdrawal would be determined by conditions at the time.

Ale těžko říct, co bude znamenat „částečně ustoupil“. Podle všeho bude 2011 rokem stahování či alespoň viditelných příprav na ně, ať se děje, co se děje:

Mr. Obama then went to the Situation Room to call General McChrystal and Ambassador Eikenberry. The president made it clear that in the next assessment in December 2010 he would not contemplate more troops. “It will only be about the flexibility in how we draw down, not if we draw down,” he said.