Helikoptéra nad základnou Tombstone v Hílmandu; Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force

Před 14 dny jsem psal o tom, že když ustoupí moře vylezou krabi. Zajímavé je, že moře v Mardžáh ani příliš neustoupilo a krabi stejně vystrkují klepítka. Na Mardžáh se vyzkoušel nový přístup, který má být v letošním roce aplikován na dalších místech Afghánistánu, čímž by se mělo urychlit uklidnění situace, předání odpovědnosti Afgháncům a odchod.

Mardžáh bylo relativně bez větších problémů dobito, spojenečtí a afghánští vojáci zůstali v relativně (oproti jiným místům) velkých počtech na místě, aby zajistili etablování lokální i centrální vlády. Netrvalo ale příliš dlouho a začaly se objevovat první případy působení Talibanu přímo pod nosem spojeneckým vojákům.

The Taliban tactics have included at least one beheading in a broader effort to terrorize residents and undermine what military officials have said is the most important aim of the offensive: the attempt to establish a strong local government that can restore services. The offensive ousted the Taliban from control of their last population center in southern Helmand Province, but maintaining control over such territory has proved elusive in the past. Though Marja has an occupation force numbering more than one coalition soldier or police officer for every eight residents, Taliban agitators have been able to wage an underground campaign of subversion, which residents say has intensified in the past two weeks. “After dark the city is like the kingdom of the Taliban,” said a tribal elder living in Marja, who spoke on the condition of anonymity out of fear of the Taliban. “The government and international forces cannot defend anyone even one kilometer from their bases.”

Členové Talibanu prý zastrašují místní, aby nespolupracovali se spojeneckými silami ani s novými vládci. Používají třeba „noční dopisy“, které se objevují v mešitách či na sloupech a varují lidi před spoluprací. Také lidem vyhrožují, aby jim poskytli přístřeší a jídlo. Po setmění se podle jednoho staršiny mohou Talibanci pohybovat ve městě poměrně svobodně.

(The new governor of Marja, Haji Abdul) Zahir said it was difficult for the authorities to counter the Taliban’s campaign because the militants were mostly moving around without guns, relying on fear rather than threats. “If they are detained, they claim they are just ordinary citizens,” he said. “At the same time, they still have a lot of sympathy among the people.” He said it was impossible to estimate how many Taliban fighters remained in the city. “It’s like an ant hole,” he said. “When you look into an ant hole, who knows how many ants there are?”

V této souvislosti mě zaujal text válečného zpravodaje Edwarda Girardeta v The Christian Science Monitor. Girardet se účastnil protisovětské kampaně vedené mudžáhedíny v Afghánistánu v 80. letech a ve zmiňovaném článku porovnává Operaci Moshtarak/Mardžáh se sovětskou akcí v Panšíru. Sovětští vojáci, podobně jako dnes ti spojenečtí, varovali prostřednictvím letáků a rozhlasu místní obyvatele před ofenzivou a nabízeli jim výměnou za spolupráci peníze a řadu výhod, třeba dotovanou pšenici. Zkrátka chtěli, aby přestali podporovat povstalce a začali spolupracovat s kábulskou vládou.

To, co Girardet popisuje se stalo v roce 1982. Neznamená to, a ani on to netvrdí, že se historie opakuje a co jednou v minulosti skončilo špatně musí skončit špatně vždycky. Důležité je se probrat těmito lekcemi z minulosti a pokusit se jich využít ve svůj prospěch. Ne napáchat podobné chyby.

The Soviet/Afghan force quickly took the valley, proclaiming victory. The reality was far different. Massoud’s experienced guerrillas suffered few casualties and, within days, launched assaults against the entrenched Red Army troops. Afghan government soldiers, too, poorly paid and disheartened, slipped out at night with their weapons to join the resistance. Massoud eventually made a truce with the Soviets. This enabled the Red Army a „take and hold“ policy with several garrisons in the Panjshir. Some civilians returned, while the guerrillas established their own concealed bases in mountains beyond. The truce was much criticized by rival groups of mujahideen, but it was part of a long-term strategy: Massoud had no intention of collaborating with the regime. Occupation troops first had to leave before any unity government could be formed. It’s the same refrain today by the Taliban, Hezb-e-Islami Gulbuddin, and other opposition groups.