Příspěvky označené Mardžáh
Nalévání filtrovaného vína II
Autor: Jan Spacek Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 10. 2010
Předchozí část naleznete zde.
Afghánští vojáci stojí u stožáru s afghánskou vlajkou po vyhnání Talibanu z hílmandského Mardžáh. 22. února 2010 vše vypadalo nadějněji; Foto Cpl. Mary E. Carlin, U.S. Marine Corps
Generál David Petraeus se v jednom rozhovoru zmínil o prvních náznacích zvratu v Hílmandu. Konkrétně popisoval zoufalou zprávu talibanského velitele v Mardžáh, zachycenou rozvědkou. Každopádně bude lepší, když si zopakujeme vývoj událostí v Mardžáh.
Po šesti týdnech přípravné fáze – shape – skládající se z cíleného zabíjení talibanských velitelů, diskusemi se zástupci místních šúr a dalších zpravodajských aktivit, začala 13. února operace Moštarak, při které bylo nasazeno 15 tisíc vojáků. Okres byl obsazen překvapivě lehce – povstalci raději přešli do ilegality, než aby se postavili na větší odpor.
Mohutné spojenecké seskupení skládající se ze šesti britských a amerických praporů, doplněné šesti afghánskými prapory (kandaky), zajistilo oblast a začalo odminovávat okresy Mardžáh a Nadi Ali. Samozřejmě, tak velké uskupení nebylo možné držet v oblasti příliš dlouho a tak začalo postupné stahování. V Mardžáh zůstaly dva prapory námořní pěchoty – 1-6Mar a 3-6Mar – doplněné třemi kandaky. Celkem šlo o 3500 vojáků na 70 tisíc obyvatel. Teoreticky to byl dostatečný počet na provádění COIN. Manuál FM 3-24 v článku 1-67, vyžaduje 20-25 vojáků na tisíc obyvatel. V Mardžáh to bylo 50. Síly by pravděpodobně stačily, pokud by byla prováděna klasická COIN kampaň a ne takzvané population-centric COIN (populačně zaměřené).
První problémy začaly při odjezdu zkušených armádních kandaků, přesunutých do Hílmandu z Regionálního velitelství Východ (RC-East) a sousedního Kandaháru. Byly nahrazeny nově stavěným afghánským četnictvem – ANCOP, které ISAF inzerovalo jako elitu ANP. Příslušníci ANCOP mají delší výcvik a dvojnásobný žold.
ANCOP se ukázal jen o vlas lepší než normální ANP. Jeho příslušníci se na hlídky odvážili jen s mariňáky, v noci spali na stanovištích, kouřili opium, a když už hlídkovali samostatně, zřídili si vlastní kontrolní stanoviště, na kterém odírali místní. Navázání vztahů s obyvateli se jim nedařilo, protože šlo většinou o Tádžiky ze severu mluvící jen dárí. Paštó uměli jen výjimečně.
Další eso v rukávu – dovezený guvernér Abdal Záhir – se ukázalo podobně neúčinné. Tento emigrant z Německa se ukázal jako neschopný, nevyvíjel dost aktivity, nepodařilo se mu získat důvěru místních a v červenci byl odvolán. Mariňáci se ocitli ve vzduchoprázdnu. Místní se chovali velmi rezervovaně a nedodávali dost tipů na Talibance.
Prapor 1-6Mar byl přece jen o něco úspěšnější. Měl štěstí na schopného velitele ANCOP který ovládal paštó a postupně se zapojil i do výuky místních dětí ve škole. Prapor operoval v jižní a střední části Mardžáh, navázal vztahy s místními a prožil relativně klidnou túru. Jestliže se tedy 10 zabitých a 214 zraněných dá nazvat klidnou službou…
Severní prapor 3-6Mar na tom byl o poznání hůře. Nedařilo se mu navázat spolupráci s místními obyvateli, takže do oblasti pronikali Talibanci z okolí. Žádosti o informace narážely na hradbu mlčení. Koncem dubna se počet tipů v celé oblasti znatelně snížil – Taliban se vrátil zpět. V květnu během sklizně opia nastalo chvilkové uklidnění, které ale bylo následováno dramatickým nárůstem bojů a nestability. Část pracovníků, kteří přijeli na sklizeň z Pákistánu, zůstala jako posila Talibanu!
Zhoršení situace si vynutilo osobní návštěvu generála Stanleyho McChrystala a velitele Regionálního velitelství jih (RC-South) generála Cartera a radikální změnu přístupu. Během 90 dní aplikování population-centric COIN nedosáhli mariňáci téměř ničeho. Ztráty za květen byly větší než za předchozí tři měsíce dohromady.
Předsunutá rota 3-6Mar která zachytávala talibanské útoky z pouště Sistáni se stáhla zpět do Mardžáh, aby posílila hlídky v hustěji zabydlených oblastech. Bylo zničeno 10 mostů, aby se ztížil pohyb povstalců v oblasti. A začal přísun posil.
Na hranici sousedního distriktu Nawa zřídila rota 3-3Mar řadu stanovišť, aby ztížila přesun Talibanu do Mardžáh z východu. Byl nasazen odřad zelených baretů SFODA (Special Forces Operational Detachment Alpha), který se zatím bezúspěšně pokoušel založit milice (místní se ovšem zatím příliš báli). Poslední posila pro mariňácký surge v Hílmandu – 1st Reconnaissance Bn – začal hlídkovat okolo Mardžáh, aby z oblasti vystrnadil povstalce. Definitivní uzavření oblasti severovýchodně od Mardžáh zajistili Britové během operace Black Prince na konci července. Obsadili město Sajdabád a zřídili zde základnu pro Battle Group 1st Lancs-CF Nadi Ali South.
Avšak ještě měsíc po zahájení nové mariňácké operace New Dawn (Nový úsvit) v Mardžáh, se lidé stále báli. Třeba zdravotníci námořnictva nabízeli během deseti dnů v červenci místním pomoc, ale ošetřili jen 97 pacientů. Považovali to za velký úspěch. Přitom si stačí vzpomenout na fronty před českými zdravotníky v Kábulu…
A právě v této době (17. srpna 2010) dostává generál Petraeus zprávu, že Talibanci v Mardžáh jsou na pokraji zhroucení. A v tom je ten problém. Sedmdesát tisíc obyvatel zajišťuje osádka 3500 vojáků plus asi 2000 dalších v bezprostředním okolí. Celý surge byl založen na rychlém obsazení a zničení povstalecké infrastruktury a následným předáním oblasti ANSF pod jistým dohledem ISAF. Uvolněné jednotky zatím měly obsadit další oblast a postup se měl opakovat.
Mardžáh ale ukazuje nereálnost načasování plánu: jednotkám bude trvat déle, než odstraní Taliban z oblasti, ANSF bude trvat déle, než dosáhne bojeschopnosti, ANSF bude trvat déle, než převezme vyčištěné oblasti a vládě bude trvat déle, než se ujme moci.
A hlavně, ISAF bude potřebovat více sil. I Marine expeditionary Force – MEF(Fwd) – nasadilo v Mardžáh poslední větší posilu. V listopadu převezme od Britů oblast Sangin, který si vyžádá dalších minimálně 1200 mariňáků. Kde vezme Námořní pěchota další lidi? Již dnes se mluví o vyklizení Salám Bazár v oblasti Now Zad kde operuje rota 1-2Mar, aby se mohl zintenzivnit COIN jinde.
Ale Hílmand byl jen vedlejší cíl surge. Hlavním cílem byl Kandahár a okolní okresy. V rámci Moštaraku působilo 15 000 vojáků na 70 000 obyvatel. Kandahár a okolí má 750 tisíc obyvatel. K dispozici jen přitom jen 2500 Kanaďanů, 8500 Američanů a 12 000 ANSF. Úplně poslední brigáda Obamova surge – 4-101 IBCT – je určena pro RC-East. Poláci z ní mají slíbený jeden prapor, zbytek půjde do provincie Paktika. Posila se rozpustí stejně rychle, jako voda v písku.
Ani RC-East na tom není se silami lépe. V dubnu bylo vyklizeno údolí Korengal a dnes se zvažuje vyklizení celého údolí řeky Pech. Mimochodem, povodí řek Pech a Konar tvoří několik přilehlých údolí, které byly vyklizeny v roce 2008 (přepad COP Wanat), Kamdeš vyklizený v roce 2009 (přepad COP Keating) a Korengal vyklizený v roce 2010 (několik COP v údolí bylo permanentně několik let v obležení).
Situace se zhoršuje i v dřívější oáze stability Dželalabádu, jednoho z nejdůležitějších měst Afghánistánu. Leží v provincii Nangahar na silnici Kábul-Torkham, nejdůležitější spojnici s Pákistánem. Až do letošního roku zde byla situace klidná, cizinci se mohli v městě volně pohybovat. Síly ISAF mají základnu FOB Fenty nedaleko města, ale v Dželalabádu samotném zatím hlídkovaly jen afghánské síly.
Problémy začaly explozemi na silnici do Pákistánu ve větší vzdálenosti od města. Pak začaly vybuchovat bomby ve městě a na začátku srpna Taliban zakázal holičství a prodej DVD a CD, protože jde o neislámské činnosti. Během jediné noci se obchody s dotčeným zbožím zavřely. Pár set metrů od FOB… Takovou moc má dnes Taliban v Dželalabádu.
Situace se stále zhoršuje – za první tři dny v září explodovalo šest IED, bylo odpáleno 16 raket a před guvernérským palácem byl zabit šéf okresu. Dželalabád je přitom mnohem důležitější, než nějaká díra v Hílmandu.
Pokračování ve čtvrtek
Civilisté vpřed, vojáci vzad
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 10. 6. 2010
Noční operace americké pěchoty s cílem zajistit kontrolu podél dálnice 4 (Highway 4) v Kandaháru (březen 2010); Foto Tech. Sgt. Francisco V. Govea II, U.S. Air Force
Michael Yon dal na své stránky jeden můj starší komentář, který jsem upravil. Je o něm a o Afghánistánu. Píšu v něm mimo jiné o tom, pod jakým tlakem je McChrystal a že se po něm chce příliš mnoho v příliš krátké době. To, co se v Afghánistánu odehrává nyní, jakoby tomu dávalo za pravdu.
V Kandaháru se očekávala rozsáhlá ofenziva proti hnutí Taliban. Zdá se ale, že se postupně modifikuje. „Do čela“ byla postavena rekonstrukce a vojáci mají sehrát podpůrnou roli. Obávám se, že jde o poslední pokus. Od velké ofenzivy bylo prý upuštěno kvůli tomu, že byli proti jak místní obyvatelé, tak politici. Zároveň se zdá, že vojenský přístup (military first) nefungoval během operace v Mardžáh na začátku letošního roku.
In fact, there has been little new fighting in Kandahar so far, and the very word “offensive” has been banished. “We cannot say the term offensive for Kandahar,” said the Afghan National Army officer in charge here, Gen. Sher Mohammad Zazai. “It is actually a partnership operation.” The commander of NATO forces in southern Afghanistan, Maj. Gen. Nick Carter, insisted that there never was a planned offensive. “The media have chosen to use the term offensive,” he said. Instead, he said, “we have certainly talked about a military uplift, but there has been no military use of the term offensive.”
Americká civilní operace v Kandaháru se rapidně rozšiřuje. Minulý rok tam pracovalo na různých projektech osm Američanů. Dnes jich je tam 110 a jejich řady by mělo rozšířit během léta dalších padesát lidí. A peníze tečou proudem.
The program for agricultural vouchers alone has been given a quarter of a billion dollars to spend in southern Afghanistan, $90 million of that in Kandahar. “It’s huge,” said one official. “We’ve employed 40,000 people in cash for work.”
Alespoň americký ministr obrany Robert Gates je přesvědčený, že se spojenci v Afghánistánu pohybují po té správné cestě, i když není vůbec jednoduchá. V létě by mělo podle něj přibývat obětí, chybí stále 450 instruktorů, Nizozemci se chystají na odchod letos a Kanaďané příští rok a Australanům se nechce do vedení mise v Kandaháru. Každopádně, vracíme se ke kořenům, do roku 2001 (mnoho lidí to asi zklame):
He said improving government services and civilian development efforts formed an important part of the effort, but the war was not a nation-building exercise. „The reason we are there is for our own security,“ he said. „We are not there to build 21st century Afghanistan. None of us will be alive that long.“ Gates stressed that the United States had been attacked by Al-Qaeda militants based in Afghanistan in 2001 and „we want to make sure we are never attacked again from out of there.“
Robert Gates je optimistický i přes rostoucí ztráty. V posledním týdnu NATO přišlo v zemi o více než 20 lidí. Deset z toho zemřelo v pondělí, což byl pro spojence nejkrvavější den za poslední dva roky. Ve středu se podařilo povstalcům sestřelit vrtulník, v němž zemřelo pět lidí. Velice komplikovaná situace je v „britském“ Hílmandu a je možné, že do Sanginu, drogového to ráje, vyrazí americká posila.
Anketa, kterou provedl deník The Times mezi 32 vysokými představiteli ozbrojených sil a úředníky prý naznačuje, že Británie spěchala do války v Afghánistánu i přesto, že byly jasné signály o nepřipravenosti armády na tento úkol.
Top ranks within the Ministry of Defence and other Whitehall departments are accused of:
- grossly underestimating the threat from the Taleban;
- ignoring warnings that planned troop numbers were inadequate;
- offering only the military advice they thought ministers wanted to hear;
- signing off on a confused command- and-control structure.
Jak to bylo skutečně, se dozvíme záhy, protože se připravuje hodnocení mise v Afghánistánu, kterou zadala vláda Davida Camerona. Mimochodem, vůbec by nebylo od věci, kdyby podobný materiál vznikl během podzimu i u nás, byť česká vojenská přítomnost v zemi není tak velká, jako ta britská. Ale zpátky k Britům. A jak to vlastně všechno začalo?
In January 2006, John Reid, then the Defence Secretary announced that Britain was sending 3,300 troops to Helmand on a stabilisation mission that would last three years and cost £1 billion. Within weeks the troops were fighting for their lives, reinforcements were rushed in and costs skyrocketed.
Znovu o krabech, tentokrát v Mardžáh
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 24. 3. 2010
Helikoptéra nad základnou Tombstone v Hílmandu; Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force
Před 14 dny jsem psal o tom, že když ustoupí moře vylezou krabi. Zajímavé je, že moře v Mardžáh ani příliš neustoupilo a krabi stejně vystrkují klepítka. Na Mardžáh se vyzkoušel nový přístup, který má být v letošním roce aplikován na dalších místech Afghánistánu, čímž by se mělo urychlit uklidnění situace, předání odpovědnosti Afgháncům a odchod.
Mardžáh bylo relativně bez větších problémů dobito, spojenečtí a afghánští vojáci zůstali v relativně (oproti jiným místům) velkých počtech na místě, aby zajistili etablování lokální i centrální vlády. Netrvalo ale příliš dlouho a začaly se objevovat první případy působení Talibanu přímo pod nosem spojeneckým vojákům.
The Taliban tactics have included at least one beheading in a broader effort to terrorize residents and undermine what military officials have said is the most important aim of the offensive: the attempt to establish a strong local government that can restore services. The offensive ousted the Taliban from control of their last population center in southern Helmand Province, but maintaining control over such territory has proved elusive in the past. Though Marja has an occupation force numbering more than one coalition soldier or police officer for every eight residents, Taliban agitators have been able to wage an underground campaign of subversion, which residents say has intensified in the past two weeks. “After dark the city is like the kingdom of the Taliban,” said a tribal elder living in Marja, who spoke on the condition of anonymity out of fear of the Taliban. “The government and international forces cannot defend anyone even one kilometer from their bases.”
Členové Talibanu prý zastrašují místní, aby nespolupracovali se spojeneckými silami ani s novými vládci. Používají třeba „noční dopisy“, které se objevují v mešitách či na sloupech a varují lidi před spoluprací. Také lidem vyhrožují, aby jim poskytli přístřeší a jídlo. Po setmění se podle jednoho staršiny mohou Talibanci pohybovat ve městě poměrně svobodně.
(The new governor of Marja, Haji Abdul) Zahir said it was difficult for the authorities to counter the Taliban’s campaign because the militants were mostly moving around without guns, relying on fear rather than threats. “If they are detained, they claim they are just ordinary citizens,” he said. “At the same time, they still have a lot of sympathy among the people.” He said it was impossible to estimate how many Taliban fighters remained in the city. “It’s like an ant hole,” he said. “When you look into an ant hole, who knows how many ants there are?”
V této souvislosti mě zaujal text válečného zpravodaje Edwarda Girardeta v The Christian Science Monitor. Girardet se účastnil protisovětské kampaně vedené mudžáhedíny v Afghánistánu v 80. letech a ve zmiňovaném článku porovnává Operaci Moshtarak/Mardžáh se sovětskou akcí v Panšíru. Sovětští vojáci, podobně jako dnes ti spojenečtí, varovali prostřednictvím letáků a rozhlasu místní obyvatele před ofenzivou a nabízeli jim výměnou za spolupráci peníze a řadu výhod, třeba dotovanou pšenici. Zkrátka chtěli, aby přestali podporovat povstalce a začali spolupracovat s kábulskou vládou.
To, co Girardet popisuje se stalo v roce 1982. Neznamená to, a ani on to netvrdí, že se historie opakuje a co jednou v minulosti skončilo špatně musí skončit špatně vždycky. Důležité je se probrat těmito lekcemi z minulosti a pokusit se jich využít ve svůj prospěch. Ne napáchat podobné chyby.
The Soviet/Afghan force quickly took the valley, proclaiming victory. The reality was far different. Massoud’s experienced guerrillas suffered few casualties and, within days, launched assaults against the entrenched Red Army troops. Afghan government soldiers, too, poorly paid and disheartened, slipped out at night with their weapons to join the resistance. Massoud eventually made a truce with the Soviets. This enabled the Red Army a „take and hold“ policy with several garrisons in the Panjshir. Some civilians returned, while the guerrillas established their own concealed bases in mountains beyond. The truce was much criticized by rival groups of mujahideen, but it was part of a long-term strategy: Massoud had no intention of collaborating with the regime. Occupation troops first had to leave before any unity government could be formed. It’s the same refrain today by the Taliban, Hezb-e-Islami Gulbuddin, and other opposition groups.
Když ustoupí moře, vylezou krabi
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 10. 3. 2010
(Za titulek vděčím Vaškovi Pechovi, který si tohoto efektu povšiml u moře XY)
Americký ministr obrany Robert Gates hovoří s námořními pěšáky na FOB Cafferata v Afghánistán (9. března 2009); Foto Cherie Cullen, DoD
Ministr obrany Robert Gates byl v Kábulu, kde se setkal nejenom s generálem Stanleym McChrystalem, ale samozřejmě i s prezidentem Hámidem Karzáím. Hlavní debata se prý vedla o chystané operaci v Kandaháru, která by měla navázat na obsazení Mardžáh. Odvažuji se tipnout, že diskuse se zcela jistě nevedla o nadcházejících volbách ani o tom, jak se Karzáímu podařilo zbavit se těch otravných cizinců, kteří mu chtějí koukat na prsty.
V Kandaháru žije na 900 tisíc lidí, takže přesně zopakovat model Moshtarak/Mardžáh nepůjde. Generál McChrystal odhaduje, že zahájení jakékoli ofenzívy bude trvat ještě několik měsíců. Mohla by tak proběhnout v létě – 1) bude snad už dost amerických posil, protože doposud dorazilo do Afghánistánu jen šest tisíc vojáků z třicetitisícové posily vyslané Obamou a 2) bude snad ještě více připravených afghánských vojáků.
Generál krásně popsal situaci v Kandaháru: město není pod kontrolou Talibanu, Taliban je tam pouze přítomen ve velkém počtu, především v okolních okresech. Pak řekl další krásnou větu, když popisoval, jak by měla ofenzíva probíhat:
There won’t be a D-Day that is climactic,” he said. “It will be a rising tide of security as it comes.
Pravděpodobně ještě jeden důležitý cíl měla Gatesova návštěva u Karzáího. Afghánský prezident by se měl totiž zřejmě ještě tento týden potkat s íránským prezidentem Mahmúdem Ahmadinežádem. Americký ministr obrany si posteskl, že Írán hraje v Afghánistánu dvojí hru: podráží nohy USA a zároveň se snaží udržovat dobré vztahy s afghánskou vládou. Docela by mně zajímalo, co Gates během návštěvy Karzáímu sděloval. Varoval ho? Nebo jej požádal, aby Ahmadinežádovi něco vzkázal. Zní to možná hodně přitažené za vlasy, ale možnost č. 2) není zas tak nemožná. Používat Karzáího jako prostředníka by bylo hodně pragmatické… Ahmadinežád je takový první krab, který vystrčí klepeto, když má pocit, že moře odněkud ustupuje.
Ale zpátky k plánům na ofenzivu, k vytlačování nepřítele z jeho bašt a jejich předávání afghánským bezpečnostním silám a úřadům. Některá místa jsou významnější než jiná a všude spojenečtí vojáci být nemohou. Je to těžká volba, ale v podobných situacích, jaká je v Afghánistánu, je vždy nutné něco obětovat krabům.
Moře tak ustoupilo například z provincie Zábul. Afghánská vláda slíbila, že pomůže, ale neposlala téměř nic. A tak přišel Taliban.
The provincial governor, Alhaj M. Ashraf Naseri, said that about 2,000 Taliban fighters, operating in more than 100 groups, use motorbikes to crisscross his province at will. One of the 11 districts, Khak-e-Afghan, has been abandoned to the Taliban by both NATO and Afghan troops. „This is the main gateway for the Taliban,“ Naseri said. „Why are they neglecting Zabul?“
Zábul má více než šedesátikilometrovou hranici s Pákistánem a pro Taliban má zvláštní význam, protože mimo jiné funguje jako vstupní brána. Kvůli ofenzivě v Hílmandu a té připravované v Kandaháru byl už ze Zábulu stažen americký prapor. Počet amerických vojáků v provincii (300 tisíc obyvatel) tak poklesl z 1800 na přibližně tisíc.
With Zabul’s population sprinkled in about 2,500 remote villages, U.S. military officials argue that protecting the people is not only exceedingly difficult but also peripheral to a new American strategy in Afghanistan, which focuses on protecting more densely populated areas. But the move to pull out the Stryker battalion has left the weak and underfunded provincial government increasingly concerned about battling the Taliban.
Zábul má smůlu. Z 364 okresů v Afghánistánu považuje NATO za prioritní 80 z nich. Ty v zásadě pokrývají tzv. „Higway 1″, která prochází největšími afghánskými městy Kábulem, Kandahárem, Mazáre Šarífem a Herátem. Zvláštní důležitost má jedno území – údolí řeky Hílmand. Jakmile bude dokončeno navyšování počtů, v tomto údolí na úzkém pruhu v délce přibližně 100 kilometrů, má být rozmístěno čtyřicet tisíc koaličních a afghánských vojáků.
Vrátí se, nevrátí se, vrátí se…
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 3. 3. 2010
Afghánští vojáci přičlenění k americké námořní pěchotě obědvají nedaleko Mardžáh v Hílmandu; Foto Lance Cpl. Justin Loya, U.S. Marine Corps
Když jsem poprvé před třemi týdny psal o operaci Moshtarak/Mardžáh „civil“ připojil pod text komentář plný pochybností. nutno říct, že vzhledem ke zkušenostem z nedávné minulosti možná i oprávněný. Ale, připusťme alespoň na chvíli, že když se v minulosti něco zpackalo, že to neznamená, že se to musí stejně zpackat znovu. Musím říct, že věřím Stanleymu McChrystalovi, stejně jako jsem věřil generálu Petraeusovi. Jsem přesvědčen, že nový přístup je správný a jediný možný.
To, čeho se obávám je, že už čas téměř vypršel a že tlak na odchod bude z politických důvodů narůstat. Je málo času, ale naděje umírá poslední. Souvisí to všechno se vším. Možná se pletu, ale dnešní vyjádření ministra Kohouta, že NATO by mělo přehodnotit nasazování misí ve světě a vrátit se k teritoriální obraně je téma, které je slyšet v posledních měsících čím dál častěji a z různých míst. Není to náhoda. Vše se připravuje na odchod. Je jediná otázka, jaký bude, zda řízený či překotný. Doufejme, že a) bude správně.
Zpátky k „civilovi“, zase jsem odbočil. Tehdy napsal:
ALE Taliban bojuje jako povstalecká ,,armáda”, to jest spojenci provádějí konvenční operace za účelem ovládnutí území, které je předem (případně dodatečně) infiltrováno Talibanem, který počká s operacemi až ta velká síla spojenců bude stažena z oblasti a následně začne opět působit (pokládáním IED omezuje pohyb spojeneckých jednotek, početně slabší spoj. jednotky napadá KDYŽ má převahu a tím opět omezuje jejich pohyb a kontrolu nad oblastí, zabíjí a zastrašuje kmenové vůdce, korumpuje afghánskou policii, atd., atd., a OPĚT splývá s obyvatelstvem dané oblasti, když situace začne být opět kritická) a spojenci zahajují další konvenční operaci za ovládnutí již ,,ovládnuté” oblasti.
Částečnou odpovědí mu budiž to, že spojenci se chystají na „řízený odchod“ z Mardžáh. Více než dva tisíce námořních pěšáků a asi tisíc afghánských vojáků, kteří byli součástí útoku na Mardžáh zůstanou ve městě několik měsíců, aby se ujistily, že se nepřítel nevrátí.
Marine spokesman Capt. Abe Sipe said a more permanent military outpost will facilitate a long-term NATO presence in the town. „We are going to have a presence in Marja for some time. There’s no plans for anyone to pull out,“ Sipe said. „The idea is to live among the local nationals because we found that’s the best way to partner with local security partners to make Afghans feel safe and not under threat.“ Marja residents had told government officials that they preferred NATO troops to be based in the town itself, instead of being outside, to provide better security.
Snad pozitivní může být i tvrzení amerických námořních pěšáků, že od loňského léta se afghánské síly o dost zlepšily, byť stále potřebují ještě hodně cvičit.
Brig. Gen. Larry Nicholson, the top Marine here, said that overall the Afghan battalions exceeded his expectations. Nicholson said he would give some Afghan units an A-minus or B-plus but that others, particularly those with soldiers fresh from basic training, would get a C-minus or D.
A zde je jedno video, které se týká právě afghánských sil. Myslím, že je to zajímavá exkurze.
Exit strategy – země bez teroristů
Autor: Miroslav Lipowski Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 2. 2010
Afghánská rodina v Badule v Hílmandu pozoruje americké vojáky ze 17. pěšího regimentu, kteří hledají IED během operace "Helmand Spider" (23. února 2010); Foto Tech. Sgt. Efren Lopez, U.S. Air Force
Podle mě je článek o Operaci Moshtarak/Mardžáh dobrý, Františku, i když máte pocit, že jenom komentujete dění, jiné komentáře a čekáte na výsledky. Ono se nic jiného kolikrát ani moc dělat nedá.
Všichni asi cítíme, že v rámci přístupu „clear and hold“ nebylo otázkou zda budeme schopni provést „clear“, ale zda budeme schopni „hold“. A to, jak budeme schopni „hold“ je určitě velká neznámá pro všechny. Z hlediska dlouhodobé udržitelnosti bude záležet především na našich schopnostech konečně „dokopat“ Afghánce k tomu, aby si začali spravovat věci sami včetně „hold“ (samozřejmě s naší pomoci, ale s postupným přesouváním těžiště na ně).
Tím se dá hodně zevrubně vyjádřit i konečný cíl našeho snažení – přimět Afghánce (s tím, jak se bude postupně snižovat bezpečnostní část pomoci), aby si doma vládli sami a v mnoha ohledech „po svém“. Kritériem této samostatnosti bude přitom jejich schopnost zamezit transnacionálnímu terorismu, aby nalezl v jejich zemi útočiště. Dosažení menšího cíle lze asi těžko považovat za úspěch. O cílích vyšších nemá asi cenu momentálně přemýšlet.
Mohlo by to být docela i reálné, protože Afghánci obecně a ani Taliban (alespoň většinově) nebyli nikdy nijak nadšení z „wahabismu“ a „arabského elementu“ jako takového (vždy existovaly silné třecí plochy). Za těch posledních devět let si navíc prošli další trpkou zkušeností, že tyto „živly“ není moc moudré u sebe hostit ani je podporovat.
Na druhou stranu, „kmenová realita“ Afghánistánu ve smyslu reálných center moci, bude asi ještě nějakou dobu sehrávat významnou roli, což se projeví především v konceptu centrální afghánské vlády či spíše pseudo-centrální vlády. Kmenový systém je totiž v mnoha ohledech obecně hůře zkorumpovatelný a dokáže zajistit jak větší bezpečnost, tak i základní komodity k přežití a relativní ekonomickou prosperitu (v tom také tkví těžiště moci a autenticita kmenových vůdců oproti afghánským politikům a politikům obecně), než centrální vláda bez pomoci spojenců.
Půjde ale o hodně křehkou rovnováhu postavenou na kompromisech centrálního vládnutí s reálnou mocí kmenů a s hrozbou vzniku dalších lokálních konfliktů při boji o moc. K těm bude docházet, pokud budou vzájemné dohody nevýhodné a nebude respektována silová dynamika momentální „společenské smlouvy“. Samostatnou kategorií determinující funkčnost takovéto vize je, jak bude vzniku případných lokálních konfliktů aktivně „napomáháno“ ze zahraničí – tím mám samozřejmě na mysli státní aktéry a nikoli ty nestátní.
Společně na Mardžáh
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 23. 2. 2010
Námořní pěšáci z 3. čety, roty India patřící k 6. regimentu námořní pěchoty provádějí pěší patrolu u městečka Mardžáh; Foto Lance Cpl. Tommy Bellegarde, U.S. Marine Corps
Název operace Moshtarak se vůbec neujal a tak každý hovoří buď o „té operaci“ v Hílmandu nebo o operaci Mardžáh. Ale nápad to byl moc pěkný… Akce přesně podle not COIN běží už deset dnů a jestli má člověk věřit zprávám, které z Afghánistánu přicházejí, je zatím úspěšná – fáze čištění (byť se někde odehrávají tvrdší boje, než se čekalo, území bylo obsazeno bez problémů, až na miny a IED) je nahrazována fází hold (například, úřadů se už ujímají lidé věrní Kábulu, afghánská armáda ani spojenecké jednotky se zatím nestahují) a všichni slibují, že dají dost prostředků na rozvoj oblasti, kde doposud působil Taliban a výrobci drog. A konečně, předpokládá se, že by operace mohla být zkopírována v Kandaháru.
Chtěl jsem o Moshtaraku/Mardžáh psát za poslední týden už mnohokrát, původně jsem předpokládal, že textů bude více. Problémem je to, že jsem moc nevěděl co psát. Jde o významnou akci, bezesporu. Pokud bude úspěšná (a teď mi definujte úspěch…) a podaří se jí replikovat, může přispět k „zachování si tváře“ či obdobě „čestného míru“ a ke stažení se z Afghánistánu (Nizozemci – a kdo další? – na to ovšem čekat nehodlají a chtějí prý vyrazit domů už letos). Nikdo netouží po ničem jiném.
Navíc, zřejmě náhodně, došlo k několika dalším důležitým počinům, které mohou napomoci jistému obratu v Afghánistánu – podařilo se pozatýkat či zabít několik důležitých představitelů Talibanu (a někteří by se prý chtěli reintegrovat). Byť se hnutí tváří, že mu to nevadí a stále oficiálně (co se děje za zavřenými dveřmi?), vsadil bych se, že je to pro něj problém a že v kombinaci s operací typu Moshtarak/Mardžáh, pokračujícím tlakem v Pákistánu a obnovou na zemi, se nakonec některé elementy začnou domlouvat s Karzáího vládou, což by vedlo k ztrátě půdy Talibanu a vytvoření nikoli demokratického, nikoli zaměřeného na lidská práva, nikoli bezproblémového, ale přesto „feudálně“ stabilního Afghánistánu. Ale nepředbíhejme.
Takže, byť jsem chtěl psát, nějak jsem nevěděl, co psát, kromě svodek událostí a zpráv. A to se mi moc nechtělo. Tolikrát jsme zde debatovali a psali o COIN, že když jedna taková operace konečně probíhá, mohu akorát sedět a sledovat. Counterinsurgency je mimo jiné o trpělivosti, flexibilitě a netradičních postupech – a to vše bylo doposud aplikováno. Co k tomu dodat, kromě toho, že je dobré se obrnit trpělivostí a počkat si na výsledek?
Zde je několik odkazů na texty, které mně v posledních dnech zaujaly:
- tento text dokládá, že povstalci jsou schopni velice rychle se přizpůsobovat vývoji na bojišti a přicházet s novými taktikami – jeden z nových problémů, na který spojenci narazili je použití odstřelovačů Talibanem
- při minulých operacích nebyl kladen takový důraz na civilní aspekty při dobývání a obsazování území – opět, další věc, jako z učebnic COIN; ustavování civilní správy a rekonstrukce se neobejde ovšem bez problémů, ale lidé, kteří budou v Mardžáh a okolí vládnout, budou klíčoví – bez nich tato oblast opět padne do rukou zločincům, kteří „ovšem nejsou naši zločinci“ (abych parafrázoval jeden prastarý výrok o Trujillovi). Na Small Wars Journal se objevil text o této problematice, který stojí za to si přečíst.
- tato operace, stejně jako poslední pokus o záchranu působení Západu v Afghánistánu je spojen nejenom s lidmi kolem generála McChrystala, ale především sázkou na starého a už skoro odepsaného „spojence“ Hámida Karzáího, je to hodně na něm
- samozřejmě, přes veškerou snahu se během operace nepodařilo vyhnout zasažení nevinných Afghánců, nicméně přehmaty byly minimální; o to horší je přehmat, ke kterému došlo v sousední provincii Uruzgán, kde bylo zabito 27 civilistů, což poškozuje obraz spojenců v očích Afghánců i lidí na Západě (pokud se podíváte do médií, docela úspěšně na nějakou dobu zastínil probíhající operaci).
U textu o zahájení Moshtaraku na OWOP se objevil komentář „civila“ týkající se jednak akce v Hílmandu a také otázek kolem COIN. Částečně na něj odpověděli Ondřej Rajkovič i Petr Z. Přesto jej přidám k tomu textu textu, protože jej shledávám zajímavým a zároveň se chci krátce vyjádřit k jednomu zmíněnému aspektu:
Operace Moshtarak úspěšně pokračuje (minimální ztráty spojenců, postupné ovládání města Mardžáh, atd.) ALE Taliban bojuje jako povstalecká ,,armáda” ,to jest spojenci provádějí konvenční operace za účelem ovládnutí území,které je předem (případně dodatečně) infiltrováno Talibanem který počká s operacemi až ta velká síla spojenců bude stažena z oblasti a následně začne opět působit (pokládáním IED omezuje pohyb spojeneckých jednotek,početně slabší spoj. jednotky napadá KDYŽ má převahu a tím opět omezuje jejich pohyb a kontrolu nad oblastí, zabíjí a zastrašuje kmenové vůdce, korumpuje afghánskou policii, atd., atd., a OPĚT splývá s obyvatelstvem dané oblasti,když situace začne být opět kritická) a spojenci zahajují další konvenční operaci za ovládnutí již ,,ovládnuté” oblasti. Pokud se nemýlím v roce 2001 Severní aliance (Tádžikové aj.) za logistické, vzdušné podpory US. army porazila Taliban za několik týdnů a můj názor je takový že Taliban byl v roce 2001 poražen protože bojoval jako konvenční armáda. Moje otázka laika na odborníky. Je stávající strategie, taktika spojenců ta vítězná? A nebo (můj názor) po afghanizaci konfliktu (z mnoha důvodů k němu musí dojít) dojde ke zhroucení centrální vlády se všemi důsledky (rozpad nákladně budované ANA,ANP,návrat před rok 2001) Děkuji za odpovědi.
„Civil“ píše o vítězné strategii, taktice. To je velice velice zajímavé téma (alespoň pro mně), protože má vliv na obraz konce jakéhokoli konfliktu. Jsme zvyklí vnímat zásadní věci duálně – prohra x vítězství, černý x bílý, hodný x zlý, přítel x nepřítel – a podle toho popisovat svět a kategorizovat jej (byť trávíme hodiny vysvětlováním, že svět je složitější a nelze se na něj dívat zjednodušeně duálně). Shledávám to velice důležité pro aplikaci COIN – ta se totiž do jisté míry duální vnímání vzpírá a dokonce je pro ni smrtící.
Problémem je, že byť hovoříme o vítězství či prohře v Afghánistánu, každý si pod tím představujeme něco jiného a automaticky očekáváme, že probíhající akce v konfliktní oblasti – jako například Moshtarak/Mardžáh – naplní NAŠÍ definici vítězství, nebo prohry. Pak ovšem můžeme být snadno zklamáni, protože ten či onen aspekt ve skládance chybí.
Jaká je vaše definice úspěchu/neúspěchu Moshtaraku/Mardžáh, která by měla šanci na to, aby byla využívána „marketingově“ (to znamená při komunikaci s netrpělivou veřejností)? (Řekněme z hlediska několika málo měsíců a poté více jak jednoho roku.)
Operace Moshtarak začala
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 13. 2. 2010
Námořní pěšák během pěší patroly v Hílmandu (leden 2010); Foto Lance Cpl. Christopher M. Paulton, U.S. Marine Corps
Brzy ráno byla v Afghánistánu zahájena největší spojenecká operace od invaze v roce 2001. Nazývá se Mostharak, což v dárí znamená „společně“. Spojenecké a afghánské síly začaly obsazovat baštu Talibanu ve městě Mardžáh v Hílmandu. Ještě před začátkem letouny bombardovaly nejjižnější část města, kde se podle předpokladů mají skrývat Talibanci.
Zahájení ofenzivy není žádným překvapením. Už několik týdnů o ní veřejně hovoří představitelé spojeneckých sil, vojáci vyzývali civilisty, aby oblast opustili (ti, kteří neodešli byli nabádáni, aby zůstali doma) a zároveň probíhají setkání s představitely místních kmenů a komunit. Už týden se také objevují informace o tom, že britské speciální síly a jednotky NAVY Seals začaly tajne pronikat do města.
Outside of Pakistan, Marja, a town of about 80,000 residents, stands as the Taliban’s largest sanctuary, until now a virtual no-go zone for American, British and Afghan troops. The Taliban have been firmly entrenched there for about three years. Moreover, the invasion of Marja is a crucial piece of a larger campaign to secure a 200-mile arc that would bisect the major cities in Helmand and Kandahar Provinces, where the Taliban are the strongest. That campaign, which is expected to last months, is designed to reverse the Taliban’s momentum, which has accelerated over the past several years.
Loni zahynulo v Afghánistánu 520 spojeneckých vojáků, což bylo nejvíce od roku 2001. Dlouhodobě, je tato situace neudržitelná a současná ofenzíva je součástí širší strategie jejímž architektem je velitel sil NATO v Afghánistánu generál Stanley McChrystal. Operace Moshtarak byla pečlivě připravovaná a očekává se, že bude úspěšná (krátkodobě velice pravděpodobně, jestli dlouhodobě, toť otázka). Objevují se informace, že se Taliban se mohl sice zakopat a položit nástražné výbušné systémy a miny, ale že v posledních několika týdnech mnoho bojovníků město opustilo, včetně velitelů. To může naznačovat, že Taliban nechá Mardžáh padnout.
Last week, Afghan intelligence agents captured the Taliban’s “shadow governor” after he had fled Marja on the orders of his commanders in Pakistan, NATO officials said. The governor, whose name was not disclosed, was spotted by Afghan officials as he drove through Kandahar, probably on his way out of the country, officials said. The capture of the local Taliban chief is the latest in a number of “shadow governors” who have been killed or captured in recent weeks by Afghan or American forces. Despite their titles, the Taliban “governors” often serve as the overall military commanders in an area, as well as taking charge of some civilian duties.
V této souvislosti není od věci si přečíst analýzu připravenou Jeffreyem Dresslerem z Institute for the Study of War nazvanou Operation Moshtarak: Preparing for the Battle of Marjah. V textu se člověk dozví důležité základní informace o oblasti, místní situaci apod. Pochopí, proč jde o tak strategické místo pro Taliban a samozřejmě, pro spojenecké jednotky. Mardžáh a okolí se mimo jiné stalo jedním z hlavních středisek obchodu s drogami:
Residents state that the Taliban “promote…tax… [and] pressure people to grow poppy” while working with narcotics elements who “organize the distribution and export.” According to a Parliamentary representative from Marjah, the Taliban administer the local drug business and have “registered 187 processing factories” than convert opium paste into heroin.6 Each factory reportedly pays a tax to the Taliban at a rate of approximately $1,200 per month which equates to over $200,000 per month in revenue for Marjah alone.7 The Taliban also maintain elaborate shadow government structures in Marjah including a tax collecting committee, judges, and a mayor.
V následujících týdnech bude jasnější, jak se operace vyvine z vojenského hlediska. Jestli se podaří naplnit i politické síly, to se teprve uvidí. Výsledkem operace by mělo být obsazení území ovládaného Talibanem a jeho předání afghánským silám a civilním představitelům. Mělo by jít o začátek procesu, v rámci kterého bude Západ postupně předávat Afgháncům správu a bezpečnost tak, aby se mohl v nejbližších pár letech vyvázat. Politici dobře vědí, že už jim nic jiného nezbývá. Afghánistán není příliš populární. Nikde.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments