V dubnu jsem zde psal o brožuře Zkušenosti z operací 2/2010 Boj proti povstalcům, kterou vydalo Velitelství výcviku – vojenská akademie, Institut doktrín. Stěžoval jsem si tehdy, že byť bych onu publikaci chtěl, nedařilo se mi ji získat, protože byť nebyla utajená, nebyla tak zcela veřejná.
Všechny materiály, ze kterých plukovník Tomáš Rak čerpal se dají přitom najít na internetu. Respektive dva z nich legálně, třetí na WikiLeaks: The LAV III in counter-insurgency warfare – tactical lessons learned od Benjamina J. Richarda, U.S., Indonesian Marines Patrol Java od Andrewa S. Avitta a Patrolling, intelligence and Information Operations News Letter No. 05-27. A stačí se podívat třeba na U.S. Army & Marine Corps Counterinsurgency Center (doporučuji odkaz „Knowledge“), či na dobře známý web Small Wars Journal, hlavně na diskuse pod texty, aby se člověk dozvěděl možná i více detailů o nasazení v Iráku a Afghánistánu, než v uvedené brožuře.
Nicméně, jedna dobrá duše mi ji sehnala, takže jsem si ji mohl přečíst. Bohužel kvůli zaneprázdněnosti jsem se k tomu, abych o ní napsal, dostal až teď. Ale lépe později, než nikdy.
Counterinsurgency, neboli boj proti povstalcům je na těchto stránkách už rok poměrně častým tématem. Uvedená publikace z Vyškova patří k textům, který se ani tak nezabývá teoretickými aspekty, jako praktickou zkušeností (lessons learned) jedné jednotky ze dvou míst v Iráku. Konkrétně jde o TF Bandit, jehož jádro bylo tvořeno 1. praporem 37. obrněného pluku pěchoty. Jednotka byla v roce 2006 nasazena nejprve v provincii Niniveh a poté v Anbáru.
První část publikace se hodně věnuje budování předsunutých postavení a zkušenostem při jejich výstavbě. Jednotce se velice osvědčily tanky M1A1 jak při výstavbě, respektive zajištění okolí, tak i jako „pozorovací stanoviště“. Podobně vhodným prostředkem v zastavěném terénu byla i bojová vozidla pěchoty Bradley.
Nasazení TF Bandit v prostoru provincie Niniveh potvrdilo, že obrněná bojová technika má v soudobém bojišti v zastavěném prostoru stále velký význam. Tanky M1 Abrams a bojová vozidla pěchoty M2/M3 Bradley nasazovaná spolu s jednotkami iráckých ozbrojených sil se ukázaly jako velmi účinný prostředek ničení nepřítele. Těžké obrněné jednotky byly rozhodující součástí bojové síly…
Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety. Tato pasáž může chvílemi připomínat rady Mistra Suna v nějakém strohém překladu – a že jich v češtině, ne příliš šťastných, vyšlo několik. Například:
Jestliže hovoříte se 100 osobami, něco užitečného vám řekne zhruba 15 z nich a možná tři se stanou informátoři. Nicméně, hovoříte-li se 100 lidmi, začínáte s každým z nich navazovat vztah…
Hlídkám je třeba dát co nejvíce užitečných informací. Je lepší stanovit více úkolů, které jsou hlídky schopné snadno splnit, než nedělat vůbec nic…
Je třeba provést podrobnou analýzu situace nepřítele a formulovat ji jednoduchými a srozumitelnými pojmy tak, aby ji podřízení správně pochopili…
Jednotlivé rady a postřehy dokumentují zásady provádění protipovstaleckých operací zaměřených na získání podpory civilního obyvatelstva. Jde o klasické a dobře známé úvahy, které jsou doprovozeny ukázkou konkrétního rozhovoru, získáváním informátorů, poskytováním zdravotní péče apod.
Publikace z Vyškova by v anglosaském, či frankofonním prostředí zapadla, protože podobných textů, jak praktických, tak teoretických, se v posledních letech vyrojilo velké množství. V českém prostředí je ovšem její vydání záslužným činem, protože pokud se nepletu, žádná podobná publikace v češtině neexistuje (pokud o nějaké další víte, dejte mi vědět). Tato brožurka mužů dobře plnit svůj úkol – na malém prostoru seznámit vojáky, kteří například vyjíždějí do misí, se základními zkušenostmi s COIN. Osvěžením jsou i fotografie, byť ne příliš v dobré kvalitě.
Vytknul bych pouze jazyk a stylistiku. Text je totiž místy velice toporný. A drobná poznámka na okraj, nebyl jsem si jist, co je cílem publikace – zda jde pouze o představení několika konkrétních postřehů vojákům, kteří o COIN nevědí nic, či jestli byla ambice vyšší. V prvním případě by bylo vše v pořádku, v druhém nikoli. Postrádal jsem například alespoň několika stránkový úvod, který by COIN uvedl do širších historických souvislostí.
Publikace vyšla v pěti stech výtiscích. Snad to bude stačit, aby se dostala do rukou těm, kteří ji mohou nejvíce využít – k vojákům, kteří vyjíždějí do Afghánistánu (byť Irák není Afghánistán, přesto jsou některé zkušenosti přenositelné). Dostává se k těm, kteří ji mohou využít?
7 comments
7 Comments
Ondrej Rajkovic
8. 7. 2010, 21:54Františku, díky že jsi sem přidal tento článek. Za sebe osobně jsem rád, že se konečně něco děje i v oblasti zpracovávání informací ze zahraničních zdrojů. Jak jsi správně napsal – v USA jich je několik desítek (pro zájemce doporučuju nejen Center for Army Lessons Learned Newsletter, ale také US Army Combined Arms Center Military Review).
Co mi ale celkem vrtá v hlavě je těchto několik věcí. Jak sám v článku píšeš „Další část brožurky se věnuje konkrétním zkušenostem a doporučením pro provádění COIN na úrovni roty a čety.“ – v diskusi o struktuře čety a roty pod článkem Dušana Rovenského bylo pár krát napsáno i to, že do misí v AFG vyjíždějí družstva a čety, které často nejsou organické. A z informací, které mám tak mi připadá, že i jednotlivé MOTy které stojí/by měly stát na stejné úrovni jako pěší roty US Army ve skutečnosti jsou podivnou slátaninou. Výsledek je takový, že naše české mechanizované roty v misi ISAF jsou o něco více než čety a o něco méně než roty.
Ptám se: Proč se tedy:
a) Nenapíše pořádný manuál pro ty úrovně jednotek, které v Afghánistánu opravdu operují (tedy pro MOTy)?
b) Neupraví struktura nasazovaných jednotek, aby se opravdu jednalo o roty (byť by to byla rota o dvou četách)?
Každopádně děkuji za podnětný článek a těším se na diskusi.
REPLYPavel Novák
8. 7. 2010, 22:04Zdravím
REPLYTaké by mě zajímalo, jak v armádě probíhá distribuce takovýchto brožur. Má zkušenost z AZ s publikací Taktika družstva je taková, že Vyškov rozeslal publikace jednotlivým KVV, ale dál než od KVV a velení roty se to už nedostalo – respektive nikdo dál už nebyl upozorněn na něco nového. Nakonec jsem se o tom dozvěděl na školení ve Vyškově, pak už nebyl problém si to vyžádat od KVV. Jinak, pokud se nepletu, jsou tyto publikace vedeny jen pro služební potřebu, proto jsou jinak nedostupné.
XXL
9. 7. 2010, 20:59Nejde o přímou reakci na tento článek, nicméně zdá se mi, že v některých případech, kdy se hovoří o boji proti povstalcům, a nyní mám na mysli Afghánistán, to vypadá, jako by šlo o ryze technický problém. Konkrétně nalezení zlých talibanců a jejich fyzická likvidace a máme vyhráno. Ještě snadněji se to podaří, budeme-li mít nějakou dobrou příručku.
REPLYUvažuje se v rámci myšlení člověka západní společnosti.
Většinu povstalců tvoří Paštúni (kmen paštúnů). Sám Karzáí pochází z vlivné paštunské rodiny. Paštúnové smýšlejí jinak než člověk západní civilizace (typický příklad malý český člověk nebo český národ, chcete-li). Český človíček, kdyby se ocitl v situaci, v jaké se nacházejí paštúnové, by se už dávno tisíckrát podrobil cizímu vetřelci a ochotně by mu posluhoval.
Pro paštúna je svoboda věcí nejvyšší osobní cti, je to hodnota, pro kterou je připraven kdykoli obětovat svůj život. Pokud jde o boj za svobodu, nedělají rozdíl mezi ál-Kájdou a cizími koaličními armádami. Navíc mají podporu svého obyvatelstva, protože obyvatelé velmi dobře vědí, že cizí vojáci odejdou a nakonec si budou muset své záležitosti řešit sami.
Chceme bojovat proti povstalcům. Musíme je tedy pozabíjet. Jaké povstalce to vlastně chceme zabíjet? Paštúny, kteří touží po svobodě? Paštúny, kteří se nikdy nesmíří se životem v područí, tak jak to mnohokrát v historii prokázali lidé tzv. moderních společností?
Koaliční armády jsou v Afghánistánu jedině kvůli napadení WTC v září 2001. Kdyby nebylo této akce, kdyby se v AFGH nenacházely výcvikové tábory ál-Kájdy, žádná cizí vojska by tam nevkročila.
Navzdory projektům PRT si koalice doposud přízeň obyvatelstva nezískala. Jedna spojenecká operace střídá druhou. Na začátku je vždy halasná kampaň a pak nastane ticho. Vše vychází do ztracena.
Vede-li koalice v nynější situaci boj proti talibancům (resp. povstalcům), kteří mají podporu obyvatelstva, musí nutně jít i o boj proti samému obyvatelstvu afghánských kmenů. Bez podpory obyvatelstva by totiž povstalci byli již dávno poraženi.
Vojenské tažení v Afghánistánu nemá naději na úspěch. Největší problémem zůstává, JAK Z TOHO VEN.
Bohuslav Pernica
9. 7. 2010, 21:28to Pavel Novák: Distribuce probíhá vždy podle seznamu. Stávající logika je taková, že se publikace pošle tak, kde by o ni mohli mít (podle vydavatele) zájem. Já bych se přimlouvám zato, aby kolegové na institutu doktrín distribuovali tyhle publikace přímo cílové skupině a vynechávali prostředníky. Podobně se distribuuje DefenseNews. Zasílání poštou přímo na adresu zde ovšem vylučuji, protože asi by bylo odmítnuto z důvodu rozpočtových úspor. Myslím však, že by nemuselo být složité nechat zájemce o publikace z produkce institutu přihlásit se přes web http://www.doctrine.cz, „prověřit je“, jestli jsou v AZ a pak je upozornit přes mail, že nějaká taková publikace vychází s upozorněním, kde je jejich nejbližší distribuční místo.
REPLYPetr Z.
10. 7. 2010, 8:28ad. XXL, nedomnívám se, že Vámi načrtnutý obrázek je příliš vhodným vyobrazením povstalectvím v Afghánistánu.
Za prvé není Paštún jako Paštún. Antropologové je dělí na „nang“ a „qalang“, první ještě vyznávají kmenové struktury a mají egalitářskou hierarchizaci, druzí jsou pak již zemědělsky orientovaní a proto i s vertikální hierarchizací. Paštúnů, kteří by se řídili paštúnwálí a agresivně si „hájili“ svobodu až tolik není. Dlouhodobě naopak zaznamenáváme erozi tohoto kodexu. Říci, že Karzáí je Paštún je sice pravdou, ale nemá to příliš vypovídací hodnotu, protože to není paštúnská identita, která je mobilizována. Karzáího kmen Popolzai patří do kmenové rodiny Durrani, která je součástí paštúnského etnika. Mobilizace je na kmenové či spíše subkmenové úrovni a v každé provincii je zpravidla jiný subkmen zodpovědný za násilné akce. Obvykle je to ten, který je mocensky marginalizovaný vůči kábulskému režimu. Nikoli tedy romantický boj o svobodu, ale o finance, moc. A toto je pouze část povstalectví.
Máme zde pak zahraniční elementy, ty už obvykle nejsou Paštúny, přesto mají vliv na povstalectví. Mezi zahraniční bojovníky bych počítal i Afghánce z pákistánských utečeneckých táborů, především samotné Pákistánce, Uzbeky a pak jsou zde zastoupeni i v malých počtech Arabové a Čečenci. Samozřejmě záleží na oblastech.
Dále bych varoval před tvrzením, že má povstalectví širokou podporu obyvatelstva. Na rozdíl od devadesátých let, kdy byli vnímání veskrze pozitivně, nyní si musí Tálibán podporu vynucovat a odstraňovat nenakloněné kmenové vůdce či mully. Je zaznamenána řada incidentů, kdy lidé z určitých vesniců Tálibánce sami vyhnali, lynčovali či dokonce zastřelili. Jejich podpora ovšem roste, protože umí velmi dobře mobilizovat své zdroje a lidé jsou si toho vědomi. Jsou vlastně nejsilnější silou v zemi. Dále nastolují pořádek, tento faktor sice představuje pozitivní součást legitimity, ale již není tak významný jako v devadesátých letech..
Některá PRT jsou úspěšná v získávání přízně. Ale je pravdou, že to není přetavano ve změny na celo-státní úrovni.
Tak snad jsem dostatečně zdůvodnil, proč nesouhlasím s Vaším názorem, který dle mého názoru příliš zjednodušuje mnohovrstevnatost povstalectví, co do aktérů, motivací i příčin..
REPLY