Archiv Červenec 2011

Proč se má armáda předvádět i v době škrtů

Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 30. 7. 2011

Hlavní důvod, proč jsem v poslední době OWOP opět zanedbával, byla dovolená. Měl jsem poměrně omezený přístup k internetu, takže jsem nemohl přispívat, jak bych chtěl. Díky spřáteleným duším jsem alespoň zčásti zaplnil jeden týden, takže jste se zcela nenudili. Já také ne.

Strávil jsem necelé dva týdny na jihu Francie nedaleko španělských hranic, a byť počasí zcela nevyšlo (v průměru je zde prý cca 300 dnů z roku slunečných, v našem případě bylo obvyklejší zatažené nebe a občasný déšť, než slunce), přesto nádherná krajina, výborní lidé, skvělé jídlo a víno jistou nepřízeň počasí vynahradili. Dokonce z dovolené vytěžím i dva texty. Tento a pak zřejmě mnohem zajímavější, o Centre national d’entraînement commando (CNEC), které má především na starosti provádění a dohled nad komando kurzy.

Minulý pátek, 22. července 2011, jsem si v kavárně v Saint-Cyprien všiml dvou lidí v leteckých kombinézách, kteří si dávali oběd a kafe. Jen letmo jsem zahlédl na rameni nášivky, na kterých bylo napsáno NATO a vyšitý, mimo jiné, tygr. Více osvětlil plakát, pověšený na veřejném osvětlení – nad pláží proběhne 23. července letecké představení. V sobotu jsem již v Saint-Cyprien být neměl, takže jsem litoval, že představení neuvidím.

Nicméně, někdo tam nahoře mně má rád, takže v pátek odpoledne, když jsme byli na pláži, se najednou objevily Alpha Jety akrobatické skupiny letectva Patrouille de France („Francouzská hlídka“) a začaly s nácvikem na sobotu. Osm letounů předvádělo akrobatické kousky, vypouštělo modrý, bílý a červený kouř (francouzská trikolora), nalétávalo proti sobě, létalo ve formaci a nakonec nakreslilo na obloze srdce protnuté šípem. Pak se objevil osamocený Rafale, zaburácel nad mořem a předvedl svou manévrovatelnost.

Koukal jsem se na nebe a vzpomněl jsem si na jeden dotaz, který padl v červnu na velitelském shromáždění, kdy přestaneme investovat do propagace armády na různých akcích, když není dostatek financí ani na výcvik. Ministr obrany odpověděl, že si nic podobného neplánuje, protože představování armády veřejnosti je jednou z důležitých aktivit. Vím, že s tím mnoho vojáků nebude souhlasit, ale je tomu přesně tak.

Podíval jsem se na letní program Patrouille de France a zjistil, že je docela bohatý a logicky tedy nepůjde ani o levnou záležitost. Představení navíc neprobíhají v žádných velkoměstech. A mimochodem, během ukázek nad plážemi v Saint- Cyprien se na letišti v Perpignanu setkali členové letecké skupiny s dětmi a zástupci organizace Enfants & Santé, která se zabývá bojem s rakovinou u dětí dospívajících. Připomíná to jednoznačně pozitivní červencovou akci tankistů s Přáslavic s občanským sdružením HAIMA. Jde o akce, které z hlediska ozbrojených sil mohu vypadat zbytečné – zvláště v období krácení rozpočtů -, ale opak je pravdou. Ve Francii, ale i v dalších zemích si to dobře uvědomují, a byť také přicházejí o peníze, na představování ozbrojených sil veřejnosti (daňovým poplatníkům) se snaží šetřit minimálně.

Zajisté si vzpomenete na jeden z argumentů proti profesionální armádě – že se odtrhne od společnosti a vytvoří jakýsi uzavřený elitářský klub. To je neustálá hrozba. Zatímco branecká armáda mohla připomínat otevřené prostranství, kolem profesionální armády nevyhnutelně vyroste plot. Cílem musí být, aby v tomto plotu bylo co nejvíce „branek“, které jsou otevřené a dá se jimi procházet tam a zpátky.

Vzhledem ke zmenšování ozbrojených sil v posledních dvaceti letech většina obyvatel České republiky vojáka po většinu roku nepotká. O armádě si přečte možná tak v novinách, či vidí reportáž v televizi. A pokud pak začne převládat negativní obraz nad pozitivním a neexistuje obecně sdílený pocit ohrožení, je zaděláno na velký problém charakterizovaný následujícími otázkami:

  • k čemu mám armádu, když je ohrožení nulové?
  • proč bych měl podporovat něco, o čem nevím, k čemu to mám a co to umí?
  • proč bych měl jako daňový poplatník platit něco, co vlastně neexistuje?

Odpovědi nejsou tak automatické, jak by se mohlo zdát. Ministerstvo obrany, respektive ozbrojené síly jsou jedním ze subjektů soupeřících o finance státu. Zvýhodněné jsou pouze v okamžiku, kdy prokážou svou užitečnost (když je stát ohrožen, pokud něco konkrétně přinášejí občanům/daňovým poplatníkům, pokud slouží jako jeden ze zdrojů patriotismu, pokud jsou jejich příslušníci vnímáni jako významná součást společenství a jeho života, pokud jsou vojenské vlastnosti vydávány i civilní společností za vzorové – hrdinství, čest, spolehlivost, znalost – a podobně). Možná mnozí nebudou s první větou tohoto odstavce souhlasit a budou tvrdit, že ozbrojené síly musejí být zvýhodněné z podstaty, protože bez nich nemůže existovat suverénní stát, nemůže být zajištěna bezpečnost společenství. Budou tvrdit, že správa věcí vojenských je čistě expertní záležitostí, které může občan/daňový poplatník těžko rozumět a proto není možné, aby armáda soupeřila třeba se zdravotnictvím, s podporou průmyslu, nebo turistického ruchu.

Byť je armáda nedílnou součástí státu, protože je primárně určena k zajištění jeho vnější bezpečnosti, tak ve chvíli, kdy zmizí pocit ohrožení, respektive prosadí se pocit, že armáda nemůže svěřené území sama stejně ubránit, není možné požadovat automatické zvýhodnění. A jistě, byť většina lidí nebude vojenským záležitostem do hloubky rozumět, přesto mají selský rozum a umějí velice dobře volit priority. Pokud tedy nebudou mít poct, že je pro ně něco užitečné, nebo že se jim líbí to mít, prostě na to nebudou ochotni peníze vydávat. Když půjdu až na dřeň, mohu výše uvedené připodobnit k nakupování. Za nějakou věc zaplatím, protože ji

  1. potřebuji,
  2. chci a
  3. obojí.

Pro ozbrojené síly je nejlepší třetí možnost. Musí existovat pocit, že je potřebuji a zároveň i chci. Nyní se vrátím k metafoře s plotem a prostranstvím. Cílem musí být vytvoření co největšího množství branek v plotě tak, aby se dobře a kontinuálně mohla osvětlovat potřeba a zároveň vyvolávat pocit chtění. Brankou je například vzdělávání – vojáci studující a přednášející na civilních školách a naopak civilní studenti a učitelé na vojenských školách či v kurzech se vzájemně lépe poznávají, musejí si vyměňovat argumenty, znalosti a podobně. Pozitivní, ale i negativní zkušenosti šíří (je lepší, když šíří alespoň nějaké, než vůbec žádné). Další brankou je publikování textů v odborných i laických periodikách vojáky, na internetu a jejich vystupování obecně v médiích. Další brankou jsou prezentování aktivit armády jak v zahraničí, tak doma (silným „nosičem“ jsou konkrétní příběhy). A v neposlední řadě, brankou je právě představování schopností ozbrojených sil – techniky, vojáků, výcviku – kde se dá.

Tato propagace může být vnímána jako otrava a vyhazování peněz, ale není tomu tak. Pokud jsem schopen co nejširšímu publiku ukázat, co jsem za přidělené peníze pořídil, co umím a k čemu se to může hodit, pak zvyšuji pravděpodobnost, že budu mít větší šanci při rozdělování finančního koláče. To neznamená, že někdy nedostanu méně (viz třeba právě Francie, či Británie), ale zvyšuji tím šanci, že se bude jednat o přechodné opatření, či že se rozproudí společenská debata, která bude zpochybňovat snahy škrtat výdaje na vnější obranu.

To, co jsem popsal výše je samozřejmě zjednodušení reality. Rozdělování peněz neprobíhá tak jednoduše, vstupuje do něj řada jiných individuálních i skupinových zájmů. Nicméně je to základní předpoklad pro úspěch na „trhu se státními prostředky“.

, , ,

36 komentářů

Spojka a

Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Jazykový koutek | Language Corner Datum: 22. 7. 2011

Nedávno mi jedna z vojenských kolegyní vykládala jazykovou historku z počátku jejího vojenského života. Do armády vstoupila v době její profesionalizace se zkušeností učitelky češtiny a podobně jako já prošla základním výcvikem ve Vyškově.

Součástí výchovy vojáka bývá strážní a dozorčí služba, což tedy bylo stejné jak v jejím, tak v mém případě. Ačkoliv já jsem absolvoval devítiměsíční náhradní vojenskou službu v letech 1992 až 1993 a ona o více než 10 let později, naše zážitky byly překvapivě podobné. Tamní velitelé zkoumali u nových vojáků to, jak dodržují směrnice, a snaží se je nějak „nachytat“. To se jim v jejím případě nepodařilo. Odmítla naprosto v souladu se směrnicemi pro dozorčí službu do zbrojního skladu vpustit velitele. Ten byl překvapen, neboť ve směrnici bylo výslovně uvedeno, že:

Sklad může otevřít jen dozorčí za přítomnosti velitele a jeho zástupce.

Jako bývalá češtinářka trvala na tom, že spojka „a“ má význam spojovací a nelze ji v úředním dokumentu používat ve smyslu spojky „buď…, anebo“ či jen „nebo“.  Přirozeně v očích tamních vojáků byla za „civilního exota“.

Vyškov posledních 20 let však byl místem, kde bylo možno zažít profesní driftování – nastoupit do jedné instituce a zároveň projít několik dalších, aniž byste museli tu původní opustit. Ke studiu jsem se přihlásil na Fakultu týlového a technického zabezpečení, ale byl jsem vyřazen jako bakalář z Fakulty ekonomiky obrany státu a posléze zde i zkompletoval své vysokoškolské studium a po roce se tam vrátil. Paradoxně jsem ale většinu doktorského studia strávil na Fakultě ekonomiky obrany státu a logistiky, abych jej dokončil na Fakultě ekonomiky a managementu. Ta prý se má v budoucnu změnit na Fakultu vojenského managementu.

Pomineme-li fakt, že během 20 let jsou takřka stejní lidé schopni skoro pětkrát změnit značku, pod kterou působí, což připomíná chování některých podnikavců v grunderském období českého postsocialistického kapitalismu, pak v tomto driftování mě nejvíce fascinuje název Fakulta ekonomiky obrany státu a logistiky. Nikdy jsem totiž nechápal, proč má být logistika bráněna a proč je dána na stejnou úroveň jako stát. Vždy jsem však respektoval, že když se na takovém názvu shodli ve svém samosprávném orgánu zvolení zástupci akademické obce, je to asi správné a nemá smysl se k tomu vyjadřovat.

,

17 komentářů

Předčasné plesání nad Jižním Súdánem

Autor: Michael Romancov Kategorie: Různé | Other Datum: 20. 7. 2011

Poté, co začátkem července došlo k oficiálnímu vyhlášení vzniku nového afrického státu – Jižního Súdánu –  byla 15. července tato entita přijata do OSN. Jižní Súdán se stal 193 členem OSN, (posledním přijatým státem byla roku 2006 Černá Hora) a 54 státem Afriky. Předseda Valného shromáždění OSN, Joseph Deiss a generální tajemník Ban Ki-moon, tuto skutečnost označili za „historický a radostný okamžik“.

Položme si otázku: proč? Vždyť ani potentátům v OSN, ani komukoli jinému na světě, kdo se o situaci jen trochu zajímá, není neznámo, že nově vzniklý „stát“ patří mezi nejméně rozvinuté oblasti Afriky i světa:

Although it is oil-rich, it is one of the least developed areas of the world – only 16% of its women can read and write and there are very few paved roads in a country larger than Spain and Portugal combined.

Jen shora uvedená slova, o jejichž pravdivosti ani v nejmenším netřeba pochybovat, by měla každému racionálně jednajícímu aktérovi v mezinárodní aréně stačit k tomu, aby se postavil proti zjevnému hazardu, který je v plném mezinárodněpolitickém uznání tak zjevně slabého člena skryt. Přesto však minulou vyhlášení nezávislosti oficiálně uvítali všichni stálí členové Rady bezpečnosti, jejich šéfové vlád, či hlavy států přispěchali se svými gratulacemi a deklarovali, že novou entitu uznávají. Nejenom, že tím vytvořili prostor pro plesání na půdě Valného shromáždění, ale zároveň tím této organizaci připravili další z neřešitelných problémů do budoucna. Navzdory tomu, že v Africe nové státy prakticky nevznikají, se kladně vyjádřila i Africká unie, kde se proti postavila jen Eritrea a plukovník Kaddáfí.

Proč žijeme ve světě, v němž na jednu stranu oficiálně neuznáváme demokratický a ve všech ohledech (nad)standardně fungující stát, jakým je Taiwan, a na druhé straně dovolíme existenci něčeho takového, jako je, respektive bude, Jižní Súdán? Odpověď, že na území Jižního Súdánu je ropa, je jistě správná, ale rozhodně ne úplná. Celý Súdán – ne všechna ropná naleziště jsou na jihu, jakkoli jich tam je většina – byl „až“ třicátým největším producentem ropy na světě, takže se Jižní Súdán na žebříčku nejspíš ještě o něco málo posune níže. Navíc je známo, že zatím všechny ropovody vedou na sever, takže nově vzniklý stát je závislý na svém severním sousedovi. Než se, a pokud vůbec, vybudují alternativní ropovody vedoucí do Keni či až do Tanzánie, uplyne ještě moře vody.

Tvrzení, že nová vláda využije příjmů plynoucích z exportu ropy k zahájení mohutného rozvojového – i naše média zaznamenala plány na výstavbu nové metropole ve tvaru nosorožce – a vzdělávacího úsilí, jež v africkém vnitrozemí povede ke vzniku prosperujícího a dokonce snad i demokratického státu, je krásně znějící sen, jenž se zanedlouho ukáže být jen bohapustým výsměchem všem těm (zejména) na Západě, kdo navzdory zkušenostem z Nigérie, Angoly či Rovníkové Guineje věří, že je něco takového možné. Správná odpověď nakonec nebude ani ta, že se v Jižním Súdánu tak silně angažovalo světové/demokratické veřejné mínění a některé americké/světové celebrity, že se režim na severu a jeho hlavní ochránce – Čína, zalekly veřejného pranýřování genocidních a jiných zločineckých praktik. Proč tedy k jeho vzniku došlo?

Domnívám se, že za vznikem Jižního Súdánu stojí ze všeho nejvíce momentální stav mezinárodního společenství, a že vytvoření právě této entity umožňuje dobře posoudit míru posunů těžiště světové moci. Omezíme-li se na relevantní mezinárodní aktéry, pak je jasné, že pro USA, Británii a Francii není zcela bezvýznamné, že se jejich politické elity mohou svému domácími veřejnému mínění pro jednou ukázat jako ti, kdo stojí pevně na straně utlačovaných a bezmocných, což jim rád potvrdí například Mr. Sudan – George Clooney. Navíc jsou si vlády právě těchto států vědomy, že další zhoršení bezpečnostní situace, jež je v této části Afriky notoricky špatná, by vytvořilo další problém opět primárně pro ně. Pozdravné telegramy a přítomnost nějaké politické celebrity, například Colina Powella, na slavnostním ceremoniálu v Djubě vyjde podstatně levněji, než nutnost organizovat humanitární pomoc, pomáhat uprchlíkům či se, nedej bože, angažovat přímo na místě.

Ze všech zainteresovaných mocností je situace nejvýhodnější pro Čínu. Lidskoprávní důvody, které jsou tak důležité pro Západ, jsou Pekingu ukradené, a rozdělení Súdánu mu nejenom neškodí, ale dokonce je výhodné. Namísto toho, aby Čína musela vyjednávat s největším státem Afriky (co na tom, že se v mnoha ohledech jednalo o slabý stát, velikost prostě má svou symbolickou a politickou hodnotu a platí to jak v případě Súdánu, tak například Ruska), jímž Súdán donedávna byl, teď budou jednat se dvěma na sobě závislými státy, které zároveň budou oba závislé právě na Číně.

Vedle toho, že severnímu Súdánu poskytuje Čína podporu diplomatickou, vojenskou i ekonomickou, bude její slovo posíleno i v budoucnu, neboť ropovody vedoucí z Jižního Súdánu do Keni, či kamkoli jinam, které by zmenšily či zcela zlikvidovaly tranzitní potenciál severu, by pravděpodobně opět stavěli Číňané. Zcela nezanedbatelný asi nebude ani fakt, že jih je animisticko-křesťanský, zatímco sever muslimský. Čína rovněž patří ke státům, jež mají problém s muslimským fundamentalismem, což snad neznamená, že by režim prezidenta Bašíra nějak podporoval Ujgury.

Pokud jde o jih, pak v pozadí jeho čerstvé nezávislosti, a v budoucnu ochrany, je třeba opět vidět Čínu, neboť tato země byla nejvíce zainteresována na těžbě a transportu zdejší ropy. Tím se mimochodem potvrzuje názor těch odborníků, jako je například Philippe Le Billon, kteří tvrdí, že narozdíl od diamantů, zlata nebo dřeva, má ropa v zásadě pozitivní dopady, na délku a intenzitu ozbrojených konfliktů.

Poslední poznámka k Číně se pak váže k tomu, že v rámci relativně málo lidnatého jihu – počet obyvatel se odhaduje kolem sedmi milionů – může několik tisíc, až desítek tisíc gramotných, kvalifikovaných, disciplinovaných a v případě nutnosti třeba i ozbrojených Číňanů lehce vytvořit situaci, která by vůbec nemusela být nepodobná působení bělošských minorit v Alžírsku a Rhodésiích.

Kdybych se měl pokusit o nalezení nějaké paralely, pak mi vznik Jižního Súdánu ze všeho nejvíce připomíná situaci ze začátku 20. století, kdy Velká Británie přenechala nově nastupující mocnosti – USA, výstavbu panamského průplavu. Když Američané zjistili, jaké politické problémy jsou spojeny s vyjednáváním s Kolumbií, k níž tehdy Panama patřila, tak prostě podpořili vznik nového státu.

, , , , ,

1 komentář

Německý příspěvek arabské revoltě

Autor: Jakub Čeněk Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 18. 7. 2011

Stěží se najde někdo, kdo by si nevšiml tzv. Arabského jara, které v podstatě začalo na začátku letošního roku. Tento lidový proud nevole a vzpoury sesadil nejednoho mnohaletého vládce (Ben Ali v Tunisu či Mubarak v Egyptě). Právě proto v této atmosféře čelí Německo kritice za plánovanou dodávku 200 tanků Leopard 2 A7+ do Saudské Arábie, které se velké vlny demonstrací vyhnuly obloukem.

Tyto tanky jsou nejnovější verzí, které je určená na boj ve městech a v konfliktech nízké i vysoké intenzity. Jsou vybaveny vylepšenou ochranou proti RPG, kamerovým systém pokrývající okolí či dálkově ovladatelným kulometem MG 34. Tudíž nejedná o žádnou zastaralou techniku, ale o nejnovější verzi tanku splňující požadavky dnešní doby. Záměr prodeje byl oznámen spolkovou bezpečnostní radou (Bundessicherheitsrat) 2. července a následně schválen německou vládou. I když stále to ještě není oficiálně potvrzeno (či vyvráceno). Bývalý ministr obrany Rühe (CDU) požaduje zastavení tohoto obchodu. Současný ministr Thomas de Maizière tento krok odůvodňuje rolí Saudské Arábie jako spojence Západu, kdy je to

jedna z nejdůležitějších stabilizujících kotev v regionu.

Kontroverzi dobře vystihuje nadpis článku v britském listu Guardian Germany’s contribution to the Arab spring: arms sales. Německo se především díky své historii vždy řadilo mezi tzv. civilní velmoci, které nezasahovaly do silové politiky prostřednictvím přímé vojenské účastí. Což se například projevilo při hlasování o rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Libyi, kdy se Německo zdrželo hlasování. Proto je tento krok prodeje vojenské techniky do autoritativního království zvláště kontroverzní, protože se právě německé tanky najednou mohou objevit v jiné zemi. Podobně jako se to stalo Američanům v případě Bahrajnu.

Poslední, kdo brzdil „Panzerdeal“ byl Izrael. Saudská Arábie projevila zájem o nákup německých tanků již v 80. letech, ale právě strach z případného použití těchto tanků proti Izraeli, byl důvodem pro neuskutečnění tohoto obchodu. Je více než logické, že tento obchod byl předem konzultován s USA a Izraelem, což vysvětluje změnu postoje německé strany, jelikož nejspíše obdržela pozitivní stanovisko obou států.

Zajímavé je také zmínit, že německý import zbraní do Saudské Arábie raketové vzrostl za posledních 10 let (26,1 milionů Eur v roce 1999 a 167,95 milionů Eur v roce 2009) Pro další informace o tomto tématu doporučuji sledovat internetové stránky týdeníku Der Spiegel.

, , , , , ,

Žádné komentáře

„Krvavý“ Salar

Autor: Ondrej Rajkovic Kategorie: Afghánistán Datum: 16. 7. 2011

Poslední dobou je na téma provincie Vardak a nasazení vojáků AČR v ní napsáno velké množství článků a ještě větší množství diskusních příspěvků. Nechci jen pokračovat v diskusích, ale rád bych trochu přiblížil vesnici Salar a její okolí pomocí čtyř bodů, podle kterých se dělá zpravodajská příprava bojiště (Intelligence Preparation of the Battlefield). IPB je v zkratce založen na

  1. definování prostředí bojiště;
  2. popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly;
  3. vyhodnocení hrozby a
  4. určení pravděpodobné činnosti protivníka.

Definování prostředí bojiště nebude tak lehké – zejména v této situaci. Při tomto procesu jsou vyžadovány údaje o terénu, demografii, ekonomické, politické a sociální situaci, infrastruktuře a dopravě a telekomunikacích. Pohled do mapy a na Google Earth ukazuje několik seskupení domů a usedlostí. Pozornost už na první pohled upoutávají tři takovéto seskupení na východní straně Highway 1, velice výrazná „green zone“ na západní straně směrem.

Problémy, které představuje „green zone“ pro efektivní kontrolu svěřené operační oblasti není potřebné rozepisovat. Spíše bych se chtěl pozastavit při kombinaci osídlené green zone na jedné straně Highway 1 a hustě osídlené vesnice Salar téměř bez vegetace na opačné straně této dálnice. I když popis prostředí bojiště není ani úplný, ani uspokojivý bez více aktuálních informací se mohu omezit pouze na spekulace. Co se týče ekonomické situace, při bojích které v této části provincie probíhají, je možné plně důvěřovat citaci z reportáže o farmaření v provincii Vardak z 25. září 2009 ze stránky Institute for War & Peace Reporting:

Our orchards are ruled by the Americans and Afghan police during the day and by the Taleban during the night. … We can neither irrigate our orchards nor collect our harvests.

Od tohoto bodu a informací v něm obsažených se můžeme postupně přesunout k bodu 2, který nás bude zajímat asi nejvíc – Popsání efektů bojiště na protivníka a vlastní síly. Pozornost zde rozdělím mezi tři části – Green zone na západní straně dálnice, usedlosti a domy na východní straně dálnice a samotnou dálnici a její bezprostřední okolí.

V severní části distriktu prochází green zone průsmykem mezi dvěma hřebeny. V této oblasti je prostor pro efektivní kontrolu pohybu směrem do distriktu ze severu. Následně směrem na jih se prostor zelené zóny roztahuje více na západ a pokračuje až dále na jih do provincie Ghazní. Na hranici obou provincií není možné ani jen doufat v možnou kontrolu pohybu z jedné provincie do druhé což značně napomáhá povstalcům při jejich operacích. Jednoduše řečeno: pokud jim začne hořet půda pod nohama, tak utečou do vedlejší provincie, kam za nimi koaliční vojáci nemohou.

Dalším výrazným charakterem green zone je ohromná členitost a rozmanitost vegetace. Pokud je každé jedno políčko zarostlé ovocnými stromy, kukuřicí, mákem či jakoukoliv jinou plodinou a odděleno od ostatních pouze zavlažovacím příkopem nebo obyčejnou mezí, potom se povstalečtí bojovníci mohou přesouvat dle libosti. Ti z čtenářů, kteří viděli seriál Ross Kemp: Return to Afghanistan si to dokážou představit. Není také možno zapomínat na civilisty – farmáře a jejich rodiny. Opět budu citovat z reportáže o farmaření:

In most areas of Afghanistan, the water level drops in mid-summer and farmers are allocated specific hours for irrigating their lands. They have to follow the schedule, no matter the time, so many farmers find themselves watering their orchards in the middle of the night. But both United States forces and insurgents are apt to be jumpy when they see someone out at odd hours, and several villagers have paid the price.
Shahedullah Shahed, spokesman for Wardak’s governor, agrees that farmers are in a precarious situation.
“We have received written complaints from Nerkh, Jalrez, Sayed Abad and Chak,” he told IWPR. “We have also discussed this problem with the US forces in Wardak.”
According to Shahed, the provincial government has agreed with the Americans that if a farmer has to water his lands at night, he should carry a lantern with him at all times to identify him as a non-combatant. But this does not always help.“

I když je tento článek starý skoro dva roky, neexistuje žádný důvod domnívat se, že se situace změnila. Proto patrolování v takovémto prostředí přináší velké nároky na vojáky ISAF a ANA, a to ať už při zajišťování vlastní bezpečnosti při samotné patrole, tak hlavně při rozeznávání zda osoba v sadu je pouze farmář zalévající své stromy anebo povstalec s téměř smontovaným IED chvátající k Highway 1.

Dále zde je východní strana. Ta je na jedné straně přehlednější protože zde prakticky není žádná vegetace, na straně opačné množství usedlostí, domů a compoundů z ní vytváří ideální místo pro schovávanou. Alespoň z části. Dobré zmapování nejen z pohledu očíslování compoundů, ale také určení nálady rodin které je obývají, může být tím rozhodujícím faktorem pro to, aby aspoň tato část oblasti byla považována za méně nepřátelskou než její západní protějšek, zelená zóna.

A nakonec je zde dopravní tepna – Highway 1. Její okolí je vcelku rozmanité. V některých částech ji obklopuje zelená zóna z obou stran, jindy vede přímo mezi jednotlivými usedlostmi a jindy zase v prakticky pustém terénu. Tato rozmanitost vytváří přirozeně nebezpečné oblasti ale také oblasti s dobrým přehledem a snadnou kontrolou.

Třetí a čtvrtý bod zde spojím v jeden. Oba se vzájemně prolínají a doplňují, a při tom nedostatku informací které je možné teď a okamžitě získat při psaní takto aktuálního článku je vhodné jim dát prostor pro vyniknutí.

Provincie Vardak má bohatou povstaleckou tradici, kterou celkem vhodně demonstruje krátký popis její historie na Wikipedii:

During the communist times, the people of Maidan Wardak never gave significant support to the communist government. Maidan Wardak Province was significant during the Civil War in Afghanistan, due to its proximity with Kabul and its agricultural lands. Hizb-e Islami, Ittehad-i Islami and Hezb-e Wahdat all had significant presence in the area. Most of the area was captured by the Taliban around winter 1995, and after the capture of Kabul, Maidan Wardak Taliban were significant in the fight for Parwan Province and Kapisa.

V průběhu posledních desetiletí se zde bojuje už po několikáté a místní povstalci mají nejen výbornou znalost místního prostředí, ale i velkou zkušenost s bojem co z nich činí podstatně nebezpečnější protivníky. Ať už se jedná o bojovníky zařaditelné do kategorie „accidental guerilla“ jak je nazval David Kilcullen, přesvědčené a ideologicky motivované bojovníky anebo pouze příležitostné povstalce, kteří na koaliční vojáky střílejí za peníze, jsou stejně nebezpeční a místní prostředí jim v tom pomáhá.

Při určování jejich pravděpodobné činnosti už není potřebné dedukovat a vytvářet prognostické scenáře. Za posledních několik týdnů se rozkryla sama. Už za působení 1. jednotky OMLT nebyly IED v oblasti Salaru ničím novým, což mi potvrdilo několik příslušníků této jednotky, kteří si nepřejí být jmenováni. S postupem času, nastávajícím létem a zvyšující se antipatií vůči USA a koaličním jednotkám, začíná přecházet způsob boje povstalců od „nepřímého“ v podobě pokládání IED k přímému – útokům na kontrolní body a COP. Zda se jedná pouze o chvilkový nárůst aktivity povstalců, nebo je to pouze začátek nové ofenzivy záleží jak na možnostech povstalců, tak i na odvetných aktivitách koaličních a afghánských jednotek. Každá patrola může skončit kontaktem s protivníkem, nálezem IED ale také získáním nových informací, které umožní eliminovat z části a na čas jednu hrozbu.

Rád bych poděkoval kapitánu Zelinkovi za jeho kritické zhodnocení tohoto článku, když byl ve stádiu přípravy.

, , ,

24 komentářů

Pohádka o Vojenské policii II – Sůl nad zlato

Autor: Mr. Deep Purple Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 15. 7. 2011

Tak trochu stranou zůstala Vojenská policie v diskusi o přiměřenosti, kterou otevřel jeden z řady ministrů vnitra Ivan Langer v roce 2007 a na kterou reagoval nejenom deník Deník, ale také internetové fórum život policistů on-line a akademické blogy, které deníku Deníku článek převzalo. Policisté chybí. Ale máme jich nejvíc v Evropě tak zněl tehdejší titulek, pod kterým byla statistická fakta:

Zatímco v Česku hlídá jeden policista bezpečí 210 lidí, v Holandsku je to již 443 lidí a ve Finsku dokonce 660 lidí.

Článek byl příčinou polemik mezi některými bývalými a stínovými ministry vnitra, z nichž jeden, František Bublan, k věci uvedl:

Když mluvím s hejtmany či starosty, tak si všichni stěžují, že je policistů málo.

Princip „lívance tak asi na půl hektaru“ podle kterého byla zpracována ona srovnávací studie, je bezpochyby aplikovatelný i na Vojenské policisty. Bílá kniha o obraně přepočítává vojáky na hektar výcvikového prostoru, aby se prokázalo, že vojenských újezdů je pro tak maličkou armádu více než dost. Tím se liší od argumentů, které byly schopné tento ukazatel vydávat za důkaz vojenského blahobytu Česka.

Luxus se pozná tak, že máte něco, co nevyužíváte a ani nemáte šanci to plně využít, ale jste přesvědčeni, že to skutečně potřebujete a že by toho mělo být ještě více. Luxus vám dodává společenskou prestiž, nicméně přepočet Vojenských policistů na populaci omezenou zákonem o Vojenské policii, tedy vojáky, ukazuje zajímavá čísla. Tak například v roce 2011 připadalo na jednoho vojenského policistu asi 20 profesionálních vojáků, nicméně v roce 2000 to bylo 38 vojenských profesionálů. Zdá se, že válka v Afghánistánu směřuje do své prozatím poslední fáze v podobě vysvětlení podstaty vítězství Západu daňovým poplatníkům ze států NATO, a jak se lze dočíst z Bílé knihy i sklady s municí a jinými mobilizačními cetkami se nám vyprázdnily. Teď zbývá jen rozhodnout o tom lívanci na půl hektaru. Je totiž jasné, že připadalo-li na jednoho vojáka v roce 2011 5,6 ha území vojenského výcvikového prostoru, u vojenských policistů to bude daleko více.

21 komentářů

Chybějících-nechybějících 11 slov

Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 14. 7. 2011

Na počátku června byly po čtyřiceti letech odtajněny celé Pentagon Papers. Části těchto materiálů týkajících se Vietnamské války vynesl Daiel Ellsberg a na pokračování je v roce 1971 otiskoval list The New York Times. Ellsberg, který chtěl vynešením materiálů zastavit Vietnamskou válku, byl poté obžalován. Osvobozen byl v roce 1973, tedy na sklonku Vietnamské války.

When Mr. Ellsberg first leaked the study, he had to take it volume by volume out of a safe in his office and ferry it to a small advertising company owned by the girlfriend of a colleague who had a Xerox machine. Page by page, they copied it in all-night sessions.

Pentagon Papers vznikaly v úřadu ministra obrany Roberta McNamary. Ten si v roce 1966 objednal studii s názvem United States-Vietnam Relations, 1945-1967, která se později proslavila pod názvem Pentagon Papers. Materiál připravovala v utajení skupina expertů vedená analytikem Lesliem H. Gelbem (tehdy mu bylo 29). Pracovalo na něm celkem 36 lidí, včetně Ellsberga. Analytici vytvořili úctyhodné dílo, které se nachází ve 48 krabicích.

Analysts individually compiled papers and assembled 15 collections of documents. In the end the main body of the study—the portion leaked—was arranged in 43 volumes comprising 4,000 pages of narrative and 3,000 pages of documents. The four “Diplomatic Volumes,” which were written (and released) separately, added another 800 pages.

Se zveřejněným materiálem se pojí jeden velký otazník a zároveň příběh pro konspirátory. Cenzoři chtěli údajně v odtajňovaném materiálu začernit 11 slov. Na poslední chvíli se rozhodli, že tak neučiní, aby zbytečně na onu pasáž neupozorňovali. Organizace The National Security Archive nyní přišla s 11 možnostmi, kde se na více než sedmi tisíci stránkách může oněch 11 slov nalézt a proč měla být začerněna.

  1. Zvažované svržení prezidenta Diema v roce 1963. Jedná se o větu “The first view was primarily supported by the military and the CIA both in Washington and in Saigon”, který by mohla naznačovat, že CIA a ozbrojené síly se snažily bránit Diemův režim a začernění mělo zajistit, že se o této úzké spolupráci nikdo nedozví.
  2. Zakrytí existence jiného dokumentu. V takovém případě by se jednalo o větu “The ‘Initial Report of CAS Group Findings in SVN,’ dated 10 February 1964 began by acknowledging that the group activities had been temporarily disrupted by the Khanh coup.”
  3. Tajné letecké útoky na Severní Vietnam. Kandidátem je věta “The proposed ‘Elements of a Policy That Does Not Include a Congressional Resolution’ consisted largely of an elaboration of covert measures that were already either approved or nearing approval. This included RECCE-STRIKE and T-28 operations all over Laos and small-scale RECCE STRIKE Operations in North Vietnam after appropriate provocation.” Zajímavá je v tom, že naznačuje, že k leteckým útokům na Severní Vietnam docházelo dříve, než se vědělo a zároveň, že administrativa věřila, že je může nařídit bez schválení Kongresem.
  4. Obava z vyzrazení zařízení Národní bezpečnostní agentury (NSA). Kandidátem by byla část věty popisující, že sbor náčelníků štábů nařídil tichomořským velitelům, aby vytvořili operační plány “covering a two destroyer Patrol Group with on-line Crypto RATT and Star Shell illumination capabilities.”
  5. Operace v Kambodži. Admirál Grant Sharp popisoval problémy, které působí útočiště Severovietnamců v Kambodži a poznamenal, že „“it is understood that a Joint State, Defense and CIA committee is considering this problem.” Vymazání těchto slov by zabránilo tomu, aby se veřejnost dozvěděla, odkdy se plánovala invaze do Kambodži.
  6. Bombardování nádrží v Severním Vietnamu. V souvislosti s leteckou kampaní v roce 1965 analytici uvádějí: “Of 91 known locks and dams in NVN, only 8 targeted as significant to inland waterways, flood control, or irrigation.” Existuje podezření, že Spojené státy útočily na vodní zařízení, aby zhoršily záplavy v Severním Vietnamu, což americká vláda mnohokrát odmítla.
  7. Bombardování Severního Vietnamu pod taktovkou CIA ve zprávě z roku 1966. Kandidátem by byla věta “The March CIA report, with its obvious bid to turn ROLLING THUNDER into a punitive bombing campaign and its nearly obvious promise of real payoff . . .”
  8. Vysoce postavený zběh poskytoval informace CIA v roce 1968. Pasáž v materiálech z doby ofenzívy Tet v roce 1968 hovoří o tom, že informace o sovětské a čínské pomoci Severovietnamcům “was based on the report of a high-level defector and concluded with a disturbing estimate of how the Soviets would react to the closing of Haiphong harbor.” Začernění jedenácti slov by mělo zakrýt informace o práci a zdrojích CIA. Proč ale v roce 2011?
  9. První schválení leteckých úderů. Kandidátem by byla věta “In the midst of the crisis General Westmoreland obtained his first authority to use U.S. forces for combat within South Vietnam. Arguing that the VC might go for a spectacular victory during the disorders, he asked for and obtained authority to use U.S. jet aircraft in a strike role.” Jde o zajímavou informaci ukazující na to, že ke změně pravidel pro americké nasazení v Jižním Vietnamu došlo už v lednu 1965.
  10. Role CIA při podpoře Diema v roce 1955. Agentura dodnes popírá, že by podporovala Diema, byť jeden z kabelogramů ministerstva zahraničí z oné doby uvádí, že “Through Colonel Lansdale’s group and the CAS, I am canvassing attitude of sect leaders and genuineness of their alleged threats.”
  11. Snaha zakrýt informaci, že byly „napíchnuté“ telefony sovětských představitelů. V materiálu se objevuje zmínka o tom, že “at 9:30 a.m. today according to a telephone intercept Kosygin called Brezhnev and said [there was] a great possibility of achieving the aim.” Není však příliš pravděpodobné, že toto by byla ta informace, kterou by se dnes snažil někdo skrývat.

, ,

Žádné komentáře

Švédské obchodní lodě se vyzbrojují kvůli pirátům

Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 12. 7. 2011

Jedna z lodí společnosti Wallenius Wilhelmsen - MV Tampa; Foto Remi Jouan, zdroj Wikimedia Commons

Už dlouho se hovoří o tom, jak zabezpečit obchodní lodě proti pirátům, především těm somálským. Někdo spoléhá na nejmodernější technologie, jiný na ochranu válečných lodí u afrických břehů a další se rozhodne najmout ozbrojené stráže pro své lodi.

Lodní společnost Wallenius se rozhodla, že půjde poslední cestou. Nepatří mezi průkopníky, ale je dosti velká a zajímavý je i proces, jaký byl zvolen. Už v dubnu vláda zadala analýzu, zda zákony umožňují, aby švédské lodě používaly ke své ochraně ozbrojené stráže. Stejnou analýzu si vypracovala i společnost Wallenius a došla k závěru, že si může stráže – vyzbrojené útočnými puškami – najímat.

The Swedish Shipowners’ Association (Sveriges Redareförening) expressed their support for Wallenius’ position… „This method is unfortunately the best available and I fully understand that they have done so,“ said association president Håkan Friberg. Friberg added that security matters are currently a decision for the shipping lines themselves. „It’s entirely up to the shipping companies today, they make an assessment based on the safety of the crew and the security of cargo owners,“ he said.

Ještě loni přitom asociace byla proti najímání si stráží. Vláda doposud závěry analýzy nezveřejnila, i přesto, že jde o její prioritu. Největší rival švédské společnosti Wallenius, Stena Bulk, již ozbrojené stráže na lodích používá řadu měsíců. Vzhledem k tomu, že žádná z jejích lodí nepluje pod švédskou vlajkou, nemusí tuto záležitost řešit s pravidly i dobrého obrazu dbalou švédskou vládou.

„We chose early on to do so and were among the first shipping companies in the world to take the decision,“ said Stena Bulk CEO Ulf Ryder. As soon as a vessel is set to enter a sensitive area, security personnel are dispatched to the ship. „Much like a load being placed on board,“ Ryder explained.

Doposud stráže na lodích společnosti Stena Bulk zbraně použít nemusely. Možná i proto, že jsou vybaveny i ostnatým drátem a velkými tabulemi s nápisem: „Ozbrojená reakce“. Tak prý každému pirátovi bude jasné, že jde o ozbrojenou loď s odhodlanou posádkou.

, , , ,

Žádné komentáře

OMeLeTa Wardak a problémy s tím související

Autor: Ondrej Rajkovic Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 11. 7. 2011

Český voják sleduje afghánského policistu, který během společné patroly v provincii Vardak objevil výbučniny (17. dubna 2011); Foto Spc. Andy Barrera, U.S. Army

Diskuse, která se objevila pod článkem o „Omeletě“ po informaci o zranění dalšího vojáka 2. jednotky OMLT v provincii Wardak a o stažení mentorovacího týmu z COP Salar na FOB Carwille mě donutila se zamyslet nad některými skutečnostmi. Rád bych se s vámi podělil o to co jsem postřehl této diskusi a také na fóru 2. výsadkové roty.

1. Způsob a systém nasazování jednotek do misí
Nasazování jednotek do mise PRT v provincii Lógar mělo od začátku vysokou prioritu. Dosud se tam většina pěších (mechanizovaných) praporů objevila minimálně jednou, některé dvakrát. Výjimkou je snad 102. průzkumný prapor a 43. výsadkový prapor – každý jiným způsobem. 102.pzpr pojede letos do Afghánistánu jako základ PRT už potřetí a příslušníci 43.vpr tvoří základ Průzkumného odřadu už druhým rokem (zatím čtyři rotace).

Doposud nebyl nasazen ani 44. ani 74. lehký motorizovaný prapor a jako základ PRT nebo jiné jednotky a ani 73. tankový prapor. A právě 73. tankový prapor byl vybrán jako základ jedné z jednotek OMLT. Z hlediska prosté logiky to je krok těžko pochopitelný, když příslušníci tankového praporu mají učit vojáky pěšího praporu jak operovat v boji. Zde bych rád upozornil, že nenarážím ani na kvalitu vojáků, ani na kvalitu praporu jako jednotky. Jde tady o zcela jiné schéma, které neunikne nikomu kdo se na to pokusí podívat ještě jednou a z nadhledu. Pěší prapor je cvičen příslušníky tankového praporu.

Toto by bylo těžko pochopitelné a podivné i pokud by se jednalo o US Army, US Marines, Britskou armádu a nebo kteroukoliv jinou armádu NATO. Jediným vysvětlením je to, které v diskusi nabídl JD tímto příspěvkem:

Tankistů bych se zastal, my už dnes nemáme moc jednotek schopných rotace, takže, kdo by tam jel mimo nich, když všechny bojové prapory se tam střídají. A nové J.Hradec, Bučovice a Rakovník nejsou ani pořádně naplněny a asi ani secvičeny a vybaveny. To není jejich vina.

Nabízí se zde tedy otázka: Neukousla si AČR příliš velké sousto co se operací v Afghánistánu týče? A pokud ano, nedá se na pomyslné snědení tohoto sousta usnadnit tím, že se využijí zahraniční vztahy s jinými zeměmi (např. se Slovenskem)?

2. Informační politika AČR a MO
Ke způsobu informování veřejnosti o operacích AČR v Afghánistánu (a v budoucnu i v jiných zemích) se zatím zřejmě přistupuje dle hesla: „Příliš málo, příliš pozdě, příliš negativně.“ Už dávno jsem psal v článku Proč je tak málo pozitivních zpráv z Afghánistánu?, že informace, které se k veřejnosti dostávají z Afghánistánu jsou z velké části negativní. O dění v provinciích Lógar a Vardak se v českém tisku píše málo, opatrně a „potichu“. Pokud už nějaká zpráva je dostatečně hlasitá, potom se jedná o výbuch IED při kterém byli zraněni příslušníci AČR, o napadení patroly a zranění vojáka a tak dále.

Je tedy na místě se ptát, proč k veřejnosti neproudí i jiné informace a pokud by se jednalo o něco nestandardního, tak i s adekvátním vysvětlením. Honza ve svém příspěvku píše toto:

Nejsem příznivec počítání různých skóre a zářezů na pažbě, ale bez nějakých elementárních měřitelných (publikovaných) výsledků to prostě nejde. Pepík u lahváče to prostě cítí jako když sleduje fotbal a nevidí na stav utkání.

Je potřebné něco dodávat? Myslím, že ne. Snad jen se zeptat zda se poslanecká sněmovna, ministerstvo či generální štáb bojí, že 99% veřejnosti vytáhne na „křížové tažení“ proti armádě poté co jim bude sděleno, že kromě budování škol, opravy silnic a vyspravování zavlažovacích kanálů, čeští vojáci také zatýkají a pokud je to nevyhnutné tak i zabíjejí protivníka?

3. Vzájemné vztahy mezi jednotkami a jejich příslušníky
Tato část je asi nejpalčivější. Měl jsem možnost mluvit s příslušníky AČR od různých praporů a za základ ne příliš srdečných vztahů považuji zejména nedostatek informací a sklon dělat si názor o tom druhém příliš brzy. Pokud je tato druhá část oslabena, potom se celý problém nevraživosti odstraňuje celkem lehce. Je to nádherně vidět na příspěvcích Soldata a MedWeda. Nejlépe to vyjádřil Soldato když napsal:

Souhlasím, že by jsme emoce měli trochu uklidnit. Přeci jen kopeme za stejný tým.

A právě v tomto duchu by se mohla nést celá další diskuse a i ostatní diskuse o problémech a starostech, které na AČR v Afghánistánu určitě ještě čekají.

, , , ,

53 komentářů

Robot na hlídání přístavů

Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 11. 7. 2011

Tato bezpilotní loď s názvem Blackfish od společnosti QinetiQ North America má chránit přístavy před potápěči, kteří mohou ohrožovat zakotvená plavidla, zařízení v přístavech a podobně. K detekci využívá sonar. Blackfish má fungovat částečně autonomně. To znamená, že loď je možné přeprogramovat, aby se pohybovala po určených trasách a informovala obsluhu, pokud narazí na něco neobvyklého. Firma si dobře uvědomuje, že bude dobré si pojistit i jiné klienty, než pouze námořnictva.

QinetiQ NA’s Rob Knochenhauer says the boats would be useful in peacetime missions like scouting out hazardous areas after a natural disaster like the waters around the nuclear plants damaged during this spring’s earthquake and tsunami in Japan.

,

Žádné komentáře