Hala, ve které se montují v Novém Jičíně Pandury II; Foto F.Š.

Janek Kroupa z MF Dnes opět odvedl výbornou práci a nachytal dva bývalé manažery zbrojovky Steyr. Wolfgang Habitzl a Herwig Jedlaucnik mu na skrytou kameru odvyprávěli, kterak to bylo s těmi Pandury. To, že nyní tvrdí, že to vlastně všechno byla legrace, je nesmysl. Stačí si přečíst přepisy, podívat se na videa. To nenahráli. Hoši byli upřímní, i když není vyloučena jedna věc – polívčičku poněkud přihřívali a doufali, že se jim to nějakým způsobem vyplatí. Zní to jako z Bonda, ale možné je všechno.

Během rozhovorů o složitostech „podnikání“ s vojenskou technikou v Česku (hodně lidí si musí ukrojit a pak kšeft teprve dopadne) je vyřčeno několik jmen z vrcholné politiky – Stanislav „Šikovný“ Gross, Jiří Paroubek, Karel Kühnl, Jaroslav Tvrdík, či Martin Barták. Ti všichni měli být nějakým způsobem, zapojeni do manipulace se zakázkou.

Zatím jediný Paroubek se rozhodl podat dvě trestní oznámení (někdo by už měl spočítat kolik jich za několik posledních let podal) a vsadím se, že zanedlouho se najde někdo, kdo nechá sestavit parlamentní vyšetřovací komisi k Pandurům, Gripenům… Jak, že to je v onom sitcomu? Pokud chceš, aby se něco nevyšetřilo, sestav parlamentní vyšetřovací komisi.

Je dobré si přepisy přečíst pozorně, protože odkrývají hodně z toho, jak to chodí:

Habitzl: Ten projekt musí být v zájmu místní ekonomiky, proto musíte nabízet to nejlepší. Takže místní kontakty byly důležité. Část té provize není jen pro tu společnost, ale oni také musí platit své výdaje, někdo jim pomohl. Nejsou jediní hráči v poli.
Kroupa: Víte, kolik peněz takhle šlo?
Habitzl: Nevím, kolik šlo, vím, kolik jsme plánovali, aby šlo.
Kroupa: Můj plán je, a řeknu vám to přímo, jít přes naše kontakty za těmi mocnými, kteří se podíleli na rozhodování o tomto projektu, myslím politiky, a ukázat jim tu smlouvu s tím, že nechceme žádný povyk. Umožněte nám férovou dohodu s těmi lidmi. Myslím, že by to mohlo fungovat… Víte, kolik peněz mělo jít těm, kdo rozhodovali?
Habitzl: Ta provize byla rozdělena na několik částí. Část pro společnost s licencí, pak pro skupinu lidí, která nás podporovala. A pro Vlčka to mělo být jedno procento.
Kroupa: Měl jsem na mysli peníze pro ty, kteří rozhodovali.
Habitzl: Víte, to je součást té hry. Víte, že je samozřejmě zakázané cokoli platit. Ale máte poradce a agenty a ti mají své lidi. Všichni podepisují, že znají pravidla proti podplácení. Ale je součástí, že oni to dělají a my to oficiálně nevíme.

Pandury patří do řady smutných příběhů akvizic v ozbrojených silách v posledních dvaceti letech. Jeden případ za druhým, každý je průšvih. Na OWOP jsem o tom psal několikrát. Základním problémem je systém, který vznikl hluboko v 90. letech v době náměstkování čistého Miroslava Kalouska a přežil dodneška – jedno kdo byl u moci, jedno, kdo seděl na ministerstvu. Problémem je neprůhlednost, provázanost s lokálními parciálními zájmy, se zbrojaři, s lobbisty – jinými slovy klientelismus -, nedostatek koncepčnosti a konečně neschopnost či neochota zacházet se svěřenými prostředky efektivně v zájmu ozbrojených sil (a tím vůbec z onoho problematického systému nevyjímám vojáky, kteří nesou svůj díl viny).

Dlouho se snažím pochopit, v čem je zakopaný pes. Proč, ať nakoupíme cokoli, vždy je to mnohem dražší, než když to nakoupí někdo jiný? Je to kvůli úplatkům? Kvůli vysokým provizím a dárkům, což má kořeny v klientelismu? Kvůli tomu, že si necháváme, byť u sériově vyráběných produktů, postavit vlastně znovu originál? Kvůli tomu, že si vojáci u všeho objednají zlaté kliky? Kvůli tomu, že neumíme nakupovat?

Každá tato jednotlivost se dá napravit. Stačí jenom dobrá vůle, ochota a trocha té zodpovědnosti. Ale jak napravit všechny (s tím, že výše vyjmenované není VŠECHNO, co je v českém systému pochybené)? Docházím totiž k závěru, že náš problém není v tom – s nadsázkou řečeno -, že někdo ukradl padesát milionů. Problém je v tom, že padesát lidí „ukradlo“ každý po milionu. Jednoho s padesátimilionovým úplatkem chytíte a díru v systému „zalepíte“. Ale padesát lidí s úplatky po milionu – zvláště, když ty peníze nemusejí být úplatek v pravém slova smyslu – není jednoduché pochytat a usvědčit. A „zalepit“ díru v systému v takovém případě už vůbec ne.

Zkrátka v potravinovém řetězci jedné české akvizice v ozbrojených silách figuruje tolik lidí, institucí a organizací jednajících podle pravidel, zákonů a nařízení, že by byl spíš zázrak, aby cena nakoupeného zboží nebyla dvoj až trojnásobná. Na každé akvizici totiž parazituje – legálně a účetně v pořádku – řada stupňů a organizací. A tím vůbec nechci říct, že nemohlo dojít k žádným úplatkům v pravém slova smyslu. Jenom říkám, že problém je mnohem hlubší a nedá se vyřešit pouhým nasazením „klepet“.

Poslední věta k Pandurům: Pavel Šuba na Nově přišel s tím, že jednomu z Pandurů upadlo při testech kolo (daná reportáž je na stopáži 9:20) a vyšetřuje se proč. Těžko soudit, zvláště mně, člověku, který je rád, když najde v autě rezervu, nakolik jde o vážný či nevážný problém. Poradíte experti, kteří na OWOP chodíte?

Nakonec se chci podělit ještě o jeden článek. Známý zbrojař Michal Smrž, majitel MPI Group či ZVI Vsetín dal velký rozhovor Pavlovi Ottovi z E15. Ačkoli s tím, co bylo napsáno výše jeho odpovědi nesouvisí explicitně, implicitně souvisí bezesporu. Je to zajímavé čtení. Michal Smrž vyjadřuje svou nespokojenost z toho, že komise vybrala útočné pušky ze Zbrojovky a nikoli SCARy, které zastupovalo MPI.

Do jisté míry má bezesporu pravdu. Komise rozhodovala pod velkým (politickým) tlakem, aby vybrala českou firmu s neodzkoušeným výrobkem, který navíc vychází o nějaké ty miliony dráž, než ten konkurenční. Komise s bičem za zády sbírala desetinky, až jich pár nasbírala a mohla prohlásit Zbrojovku vítězem. Ti, kteří si v uplynulých letech stěžovali na průběh akvizic jsou šťastní a ti, kteří se na akvizicích v posledních letech podíleli šťastní nejsou.

A teď mi řekněte, jaký je v tom rozdíl? Všichni víme, že český akviziční systém je jedna velká politicko-podnikatelsko-úřednická bažina, ale dokud zakázky rozdávám, nebo je získávám, je vše v pořádku. Začnu si na neférovost stěžovat teprve až mně někdo převeze. Je to jako v blázinci.

Michal Smrž říká, že Česká zbrojovka má neprůhlednou vlastnickou strukturu, takže to snad není ani česká firma, varuje „před hazardováním s životy českých vojáků“ (přesně: ne hazarduje se, ale hazardovalo by se…) a obhajuje dodávku Ding, která byla

…účelově velmi skandalizována. Zde opět vidím zájem spíše politické konkurence.

Teď musím trochu osobně poznamenat (jako ta kejhající husa): Pane Smrži, jestli touto větou narážíte i na mne, pak vězte, že když jsem o problémech Ding v Afghánistánu psal nebyl v tom ani politický, ani konkurenční zájem (natožpak osobní). Pouze jsem zaznamenal stížnosti vojáků, které jste sice popřeli, ale poté postupně odstranili (a odstraňování oznamovali veřejně – proč byste odstraňovali něco, v čem problém není?) A to, že tato vozidla byla vybrána netransparentně, je také fakt. Nic víc netvrdím.

Ale pro mně asi nejzajímavější pasáží rozhovoru je ta závěrečná, která se týká českého a evropského trhu, zbrojních obchodů a výrobců.

E15: Ve vyspělých evropských zemích jsou na tom zbrojovky výrazně lépe?
Jistě. Navíc na evropském trhu vystřídala volnou soutěž diktatura nekalé soutěže vedená byrokraty, které nikdo nevolí, ale kteří přerozdělují stále více peněz. Jsou si vědomi své moci, a proto podléhají jen těm nejsilnějším lobbistickým tlakům. A ty – jak známo – Češi moc vyvinout neumějí.

Ta pasáž je mimo jiné o volání po „ochraně“ českých podnikatelů (tedy kromě ne/České zbrojovky), po zachování katastrofálního zákona o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, po zachování offsetů a končí tím, že Asociace bezpečnostního a obranné průmyslu se chová „euroservilně“.

Možná se pletu, ale tak úplně si to nemyslím. Problém českých zbrojařů není nedostatek ochrany, ale naopak neprůhlednost, nejasná pravidla hry a bezkoncepčnost. A pan Smrž je jedním z těch, kteří se mohou za změnu oné zmiňované bažiny zasazovat. Jistě, 90. léta se už vrátit nedají, ale narovnat podmínky ano. K offsetům se dá říct pouze, že jsou mýtem a příspívají k vytváření klientelistického a korupčního prostředí. Jejich zrušení je proto správným krokem.