Archiv Červenec 2010
Souboj směrnic
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 29. 7. 2010
Velitel sil v Afghánistánu generál David Petraeus (vlevo) a generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen v Kandaháru (19. července 2010); Foto Staff Sgt. Bradley Lail,U.S. Army
Před pár dny vydal generál David Petraeus novou Counterinsurgency směrnici pro ISAF. Jde o 24 bodů, které nikterak nevybočují z toho, co se dá nalézt ve Field Manualu 3-24 Counterinsurgency a Kilcullenových 28 bodech.
První čtyři body se samozřejmě týkají populace – zajištění její bezpečnosti, života s ní, boj s „kulturou nedotknutelnosti“ a pomoci Afgháncům s vybudováním odpovědné vlády. Podobných bodů je tam ještě pět, respektive ještě o několik více, ale ty jsou tak „napůl“. Nejde o nic nového, ale když si člověk novou směrnici přečte, cítí se dostatečně poučený – je naprosto jednoduchá a velice jasně napsaná. Na konci vyzývá k převzetí aktivity na nejnižších úrovních. Bod 22 zní:
Empover subordinates. Resource to enable decentralized action. Push assets and authorities down to those who most need them and can actually use them. Flatten reporting chains (while maintaining hierarchical decision chains). Remember that it is those at tactical levels – the so called “strategic sergeants” and “strategic captains” – who turn big ideas in counterinsurgency operations into reality on the ground.
A poslední bod zní:
Exercise initiative. In the absence of guidance or orders, figure out what the orders should have been and execute them aggressively.
Na konci, vedle podpisu je rukou připsáno: „Je mi ctí s vámi, opět, soužit v Afghánistánu“. Těch 24 Petraeusových bodů je velice úsporná verze loňské směrnice, nyní již civilisty Stanleyho McChrystala („Moje služba neskončila tak, jak bych si přál.“). Byť byla obsáhlejší, i z toho důvodu, že bylo nutné více vysvětlovat a zavádět více nového, přesto nebyla vůbec špatná. Ale samozřejmě se na ní dala nalézt řada much.
Generál Petraeus ovšem nevydal směrnici sám. Druhým mužem na bojišti, který měl potřebu instruovat své muže, je vůdce Talibanu Mulla Omar. Prakticky přesně před rokem vydal knihu o 67 článcích, která se hodně soustředila na „získání populace“ na svou stranu. V jednom článku třeba nabádal, aby jeho „podřízení“ byli opatrnější se sebevražednými útoky, více hleděli chránit populaci a lépe zacházeli se zajatci. Nestalo se z toho vcelku nic. Letos si vystačil s pěti body, které jsou naprosto jasné a jakoby zároveň rušily pokyny v knize z loňského roku:
- Fight coalition forces to the death without withdrawing or surrendering; attempt to capture coalition forces whenever possible.
- Capture and kill any Afghan who is supporting and/or working for coalition forces or the Government of the Islamic Republic of Afghanistan.
- Capture and kill any Afghan women who are helping or providing information to coalition forces.
- Recruit anyone that has access to coalition force bases and have the ability to collect detailed information about coalition forces.
- Purchase or obtain more heavy weapons such as rocket-propelled grenades, machine guns and anti-aircraft machine guns.
Spojenci toho okamžitě využili a začali šířit body dva a tři spolu s informacemi o útocích na Afghánce. Talibanu COIN příliš nesedí, ale hlavně zřejmě cítí, že nemá sebemenší důvod si komplikovat život, protože v tuto chvíli je populace k Talibanu neutrální, či je mu nakloněná.
O tom, že si povstalci dělají vcelku, co chtějí, svědčí radikální nárůst počtu improvizovaných výbušných systémů (IED). Skok nastal loni v létě v souvislosti s ofenzivou v Hílmandu. Dobrý postřeh měl Anthony Cordesman ze CSIS, který IED označil za ekvivalent Stingeru, protože umožní povstaleckým silám držet v šachu mnohem rozvinutějšího a vybavenějšího protivníka.
As can be seen from the chart labeled “Lethality of IEDs Over Time,” the number of deaths per IED attack has “stabilized” at below 20 percent since April 2009. In March of this year, 434 IEDs detonated, resulting in 22 coalition troops killed and 252 wounded. In April, 475 IEDs detonated, resulting in 17 killed and 230 wounded. In May, 544 IEDs detonated, killing 34 coalition troops and wounding 250.
Coalition troops casualty rates from IED attacks approaching 300 per month is a grim statistic. Yet, it is a marked improvement over casualty rates per incident from summer 2009. During July 2009, 450 IEDs detonated, killing 49 and wounding 237 coalition troops. The next month, 554 IEDs detonated, killing 55 troops and wounding 333.
Evropský a transatlantický obranný trh – vize nebo chiméra?
Autor: Vit Stritecky Kategorie: European Union and Defence Datum: 28. 7. 2010
Clara Marina O’Donnell vydala před několika dny nový policy brief v Center for European Reform zabývající se potenciálem transatlantického obranného (a bezpečnostního) trhu. Její text není myšlenkově rozhodně nijak průlomový, ale každý příspěvek do debaty, která by měla zajímat především Evropany, se počítá.
O’ Donnell začíná se všeobecně známými skutečnostmi. Vytvoření po všech stránkách efektivního transatlantického trhu brání především neutuchající tendence nakupovat u národních společností. Zatímco z hlediska amerických společností je tato situace vzhledem ke zhruba 165-ti ročně investovaným milardám eur stále udržitelná (nikoli nezbytně nejvýhodnější), evropské firmy si se čtvrtinovou částkou zcela jistě za stávajících podmínek dlouhodobě nevystačí (o sedminovém rozpočtu v oblasti R&D to platí dvojnásob, EDA).
Zajímavější částí studie je však ukázka třech reakcí evropských průmyslových gigantů. Model BAE Systems spočívá v akvizici amerických firem, díky kterým se ekonomické těžiště korporace přesunulo do značné míry za oceán. Mezi roky 2007-2009 bylo zaznamenáno 75 nákupů či fůzí ze strany evropských firem. Asi nejvýznamnějším příkladem je nákup významné společnosti DRS Technologies italskou Finmeccanicou. Není ale bez zajímavosti, že ani nová uskupení, která by mohla představovat avantgardu transatlantického trhu, nefungují zcela otevřeně a mezi jednotlivými součástmi společností existují informační embarga týkající se citlivých technologií. Ta mimo jiné často vedou i k rozdvojení vývojových aktivit.
Jiný model zvolilo konsorcium EADS, které se účastní tendrů v Pentagonu přímo, a v případě úspěchu postaví v USA odpovídající výrobní zařízení. EADS ale s výjimkou kontraktu na tankery, který ale stále není uzavřený, pro vzdušné tankování příliš úspěšné nebylo. Na vině je beze sporu vážná trhlina v modelu v podobě nedostatku amerických subkontraktorů.
Třetí model aplikuje francouzský gigant Thales, který realisticky zhodnotil své šance uspět v amerických projektech jako mizivé (jedním z problémů je jistě významný podíl francouzského státu) a soustředí se na vytváření joint vetures jako je například ten s Raytheonem.
Nejen za přispění dynamiky popsané výše zmíněnými evropskými modely, transatlantický trh v posledních letech narostl, přestože stále ani v nejmenším neodpovídá výši rozpočtů:
In recent years, the volume of defence trade across the Atlantic has increased, largely due to the military operations in Iraq and Afghanistan. But in light of the size of procurement budgets in Europe and the US, the trade is still limited. The study by the Center for Transatlantic Relations estimates that between 2002 and 2007, US sales to Europe grew from $1.2 billion to $5 billion (peaking at $6 billion in 2006). Meanwhile European sales to the US increased from $511 million in 2002 to $1.2 billion in 2007, of which half were British exports.
Reformní procesy probíhají na obou stranách Atlantiku. Američané se snad 20 let po konci studené války pokusí revidovat poněkud obsedantní exportní pravidla ITAR, zatímco EU jako celek může doufat, že americká reforma neskončí u dvojstranných dohod s vybranými spojenci (u Obamy by bilaterální řešení ani trochu nepřekvapila).
EU čelí výzvě pokusit se postupně prohlubovat liberalizaci trhu s obranným materiálem. Napsat něco o jeho světlé budoucnosti je pro mě teď, po návratu z diskuze na Fondation pour la recherche stratégique (…), trochu obtížné. Jako „nenapravitelný eurooptimista“ si však dovolím dát k dobrému pár diskuzních tezí na závěr.
Potenciální skutečně fungující EDEM nikdy nevznikne prostřednictvím „pouhých“ politicko-institucionálních aranžmá, ale bude efektivní pouze v případě, že vzejde ze stimulů vycházejících z průmyslové základny (ostatně tak to už v evropské integraci bývá). Přijde mi trochu nemístné, že se při studiu počátků EBOP zcela opomíjí poměrně zajímavá průmyslová dynamika, která charakterizovala pozdní 90. léta (za to kdo se kdy kde sešel a „založil“ politiku víme všichni). V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že významné evropské korporace celý evropský projekt v současnosti zcela neodmítají; minimálně proto, že může nabízet určitou strategii ve vztahu ke globálním procesům i dopadům ekonomické krize.
O podobných strategiích, které zvolily výše zmíněné evropské společnosti, v současnosti uvažují také americké firmy, které (poprvé v historii) berou evropský pokus o společný trh, jež by se mohl stát méně prostupným pro americké výrobce, relativně vážně. Určitým indikátorem vzrůstající evropské efektivity je například schopnost vyvíjet některé technologie „chráněné“ ITARem, což staví celý princip americké „ochrany“ na hlavu a činí ho zásadně neprospěšným pro americké dodavatele.
Počítání kontraktorů
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 7. 2010
Afghánští kontraktoři na základně Shan v Lógaru (1. července 2010); Foto Spc. Theodore Schmidt, U.S. Army
S tím, jak se americké síly stahují z Iráku, se ukazuje, že ministerstvo zahraničí bude muset zvýšit počet kontraktorů, kteří pro něj budou pracovat. Z nedávného slyšení v Kongresu vyplynulo, že kontraktoři budou muset zastoupit odcházející vojáky při likvidaci nastražených výbušnin, pilotovat záchranné helikoptéry a podobně.
Podle odhadu spolupředsedy kongresové Komise pro válečné najímání kontraktorů Michaela Thibaulta bude ministerstvo zahraničí muset zvýšit počet kontraktorů, které používá na zajištění bezpečnosti z 2700 na dvojnásobek. Thibault, který byl během své vojenské služby jednou zachraňován osádkou vrtulníku, zároveň zpochybnil kvalitu najímaných pilotů, protože „zřejmě nemají tak dobrý výcvik jako ti vojenští“. Ale podle všeho nemá ministerstvo zahraničí příliš na výběr.
„Boy, that really troubles me,“ said Dov Zakheim, a commission member and former Pentagon budget chief. „You’re going to be getting contractors not only doing what they’re doing today, but doing things that are inherently governmental.“
Zatímco v jiných zemích obvykle ministerstvo využívá prostředků států, ve kterých působí, v Iráku to prý nebude možné. Komise kritizovala špatnou koordinaci mezi ministerstvy zahraničí a obrany a zároveň se podivovala nad tím, že v letos zveřejněném Quadrennial Defense Review není kontraktorům věnována téměř žádná pozornost, mnohem méně než v QDR z roku 2006.
In 1973, when Richard Nixon was president and gasoline was 37 cents a gallon, the Total Force Policy, which created the all-volunteer military, „made a pretty clear statement“ about the importance of contractors, Thibault said. But today, „37 years later, they are still not fully recognized or incorporated in planning and training.“
Podobná kritika se objevila i v dobré analýze Kongresové výzkumné služby (Congressional Research Service, CRS), která se zabývá využíváním kontraktorů v Iráku a v Afghánistánu. Jedná se o poměrně silnou závislost. Z dat například vyplývá, že v současnosti je v Iráku a v Afghánistánu více kontraktorů, než vojáků.
…DOD workforce that has 19% more contractor personnel (207,600) than uniformed personnel (175,000). Contractors make up 54% of DOD’s workforce in Iraq and Afghanistan.
Během 90. let na Balkáně bylo kontraktorů stejně jako vojáků. V Afghánistánu už tvoří necelých šedesát procent a v Iráku necelých padesát. Ministerstvo obrany na ně vydalo desítky miliard dolarů.
According to the Congressional Budget Office (CBO) estimates, from 2003-2007, DOD obligated almost $76 billion for contracts in the Iraqi theater. For Fiscal Year (FY) 2007 and the first half of FY2008, DOD obligated approximately $30 billion on contractors for the conflict in Iraq and Afghanistan (more than $5 billion for Afghanistan and approximately $25 billion for Iraq).
Pokud dobře počítám, jedná se o necelých 140 miliard dolarů vydaných od 2003 do poloviny roku 2008. Toto číslo vypadá možná „hrozivě“, ale zajímalo by mně, kolik by americké ministerstvo obrany muselo vydat, pokud muselo zabezpečit tyto služby „zevnitř“. Vzhledem k tomu, že větší část výdajů ministerstva obrany jde na platy a benefity, dovoluji si odhadnout, že by Spojené státy vydaly více. Jinou věcí ovšem je velice kritizované špatné hospodaření při kontraktování, které by mohlo výslednou cenu snížit. Jsou například známé příklady, kdy se v Iráku dobudovala a vybavila základna, i když bylo jasné, že do roka se americké síly stáhnou.
Other analysts have argued that DOD’s current approach to managing service contracts tends to be reactive and has not fully addressed key factors for success.15 These analysts argue that to improve contracting outcomes, DOD must (1) understand how and why it uses contractors, including the number of contractors and types of services provided; (2) develop better management and contract oversight structures; and (3) establish and commit to a strategic approach that defines how contractors should be used to achieve operational success.
V analýze jsou velice zajímavé tabulky počtů. Například v letos v březnu bylo v oblasti působení CENTCOMu 250 335 kontraktorů, z toho v Iráku 95 461 (počet vojáků 95 900) a v Afghánistánu 112 092 (počet vojáků 79 100). Kontraktoři bývají vykreslováni jako žoldnéři provádějící bojové operace, kteří působí ve válečných oblastech se souhlasem a za peníze státu. Data jasně potvrzují, že naprostá většina kontraktorů nemá s bojovými činnostmi nic společného.
V Iráku se tak 65,3 % kontraktorů věnuje zajištění chodu základen, 12,2 % zajištění bezpečnosti a osm procent překládání. Z oněch více než 95 tisíc kontraktorů v Iráku je necelých 25 tisíc Američanů, 53,5 tisíce lidí z třetích zemí a jen 17 tisíc Iráčanů. Oproti tomu v Afghánistánu je z více než 112 tisíc kontraktorů přes 16 tisíc Američanů, 17,5 tisíce občanů třetích zemí a 78,5 tisíce Afghánců. Tato data nabourávají představy o tom, že většina kontraktorů jsou Američané. Co mi ale přijde nejzajímavější, jsou rozdílné počty zaměstnávaných Iráčanů a Afghánců. Jedním důvodem může třeba být nedůvěra k Iráčanům, respektive neochota Iráčanů spolupracovat a naopak nezbytnost zaměstnávat Afghánce, protože po roce 2003 byla veškerá pozornost upřená na Irák (a to se týkalo i západních kontraktorských firem). Podobně by se dalo uvažovat o odlišném přístupu v každé zemi. Každopádně důvodů asi bude mnohem více.
A pak si běžte pro peníze…
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 26. 7. 2010
Ve čtvrtek se v listu E15 objevil článek Pavla Otty týkající se nákupu strojů CASA, respektive výměny jednoho z nich za české L-159, které z velké části dosluhují za stamiliony ročně pod plachtami. Španělé prý oznámili, že podzvukové letouny nebudou k výcviku používat a tedy je nechtějí.
Pozitivum tohoto obchodu, o jehož výhodnosti pro Českou republiku se dá jinak úspěšně pochybovat, mělo být právě v tom, že se zbavíme několika L-159. Nezbavíme, ale zato nám zůstanou transportní letouny za miliardy, servisem za miliardu a spousta otázek. Třeba, jak se Omnipolu podařilo získat tuto zakázku, na které si pěkně namastí kapsu, byť od počátku existovaly o letounech CASA a upřímnosti Španělů pochybnosti?
Přes výhrady odborníků i některých členů sněmovního výboru pro obranu celý kontrakt loni posvětil překlenovací kabinet Jana Fischera. „Měly by se tím zaobírat orgány činné v trestním řízení. Je nutno prověřit, jak zní smlouva mezi ministerstvem a Omnipolem, zda je v ní zakomponována výměna bitevníků,“ poznamenal poslanec ČSSD Antonín Seďa… Kvůli tomu, že ministerstvo bez výběrového řízení přímo oslovilo firmu CASA, navíc Česku hrozí pokuta od Evropské unie za porušení pravidel EU pro veřejné zakázky.
Je to pěkná „kukačka“, kterou do začátku zdědil nový ministr obrany. Pokud skutečně Španělé bitevníky nechtějí, asi by nebylo od věci, podívat se do smlouvy a pokud to bude jen trochu možné, provést něco podobného jako s Pandury. Nejlepší by bylo letadel se zbavit úplně, ale to už asi nepůjde. V této situaci by bylo jakékoli ušetření dobré, nicméně Česko na tom může už jenom prodělat. Stačí si třeba vzpomenout, že kvůli tomuto bezva obchodu se už ze dvou jednomístných strojů smontovává jeden dvoumístný a účet bude několik set milionů korun…
Čeští představitelé se nechali ať už vědomě, či nevědomě pěkně napálit Omnipolem a EADS, které chtěly do Česka nějaké stroje CASA za každou cenu dostat. Přitom jim od počátku bylo nejspíše jasné, že i když se výměna jednoho transportního letadla za L-159 neuskuteční, nic se nestane, protože stejně vydělají. Tento obchod by měl být bedlivě prověřen a to hned několika úřady. Alespoň by mohl ministr financí ukázat, jestli skutečně dýchá pouze pro průhlednost a poctivost.
Od pátku se v MF Dnes objevuje popisování příběhu další kukačky, kterou nový ministr obrany podědil (a asi ne poslední). Tentokrát jde o úředníky ministerstva napojené na stavební loby – úředník Kajetán Kalivoda přišel na to, jak si dobře vydělat na stavebních zakázkách. Kalivoda měl na starosti výběrová řízení a zároveň vlastnil stavební firmu. Stačilo vypsat zakázku do 20 milionů korun (tak o ní nemusela rozhodovat vláda a zároveň nemuselo být otevřené výběrové řízení) a přes nastrčené firmy dostat ze státního rozpočtu miliony. Pro ilustraci stojí za to si přečíst, jak se předvedl syn Viktora Krejči, spolumajitele firmy H+V Praha, která při těchto podvodech sehrávala důležitou roli, Tomáš, když se k jejich domu do Roztok přijeli podívat novináři:
Kousek od nás smykem zastaví černá Škoda Octavia se sundanými poznávacími značkami. S šíleným řevem z ní vyskočí svalnatý chlapík v zeleném tričku. „Si myslíš, že sem úplně blbej! Okamžitě to vymaž, dělej!“ řve na fotografa MF DNES a obuškem mlátí vedle něj. Po pár vteřinách ho údery dlaní do prsou namáčkne na auto a nutí ho, aby odstranil nafocené snímky. Marně. Údery schytávám i já, když se snažím fotografovi pomoci. Útočník mi z ruky vytrhává mobilní telefon, kterým hodlám zavolat policii. „Koho chceš volat, ty hajzle! Okamžitě zalezte do toho auta a vypadněte. Nebo vás zabiju,“ huláká na celé okolí. Je vidět, že z policie si nic nedělá. Raději odjíždíme. Tato scéna se odehrála ve středu v Zaorálkově ulici v Roztokách u Prahy. Bydlí zde podnikatel Viktor Krejča, který stojí v pozadí důmyslného systému na získávání armádních zakázek.
V sobotu vybuchla v MF Dnes další bomba. Náměstkovi ministra obrany pro ekonomiku Tomáši Perutkovi stavěla prý dům firma H+V Praha, která manipulovala veřejné zakázky. A vzhledem k tomu, že má pod sebou finance, zavání to pořádným střetem zájmů.
Společnost H+V Praha začala stavět Perutkův dům v Praze v roce 2007. Byla generálním dodavatelem hrubé stavby. Perutka měl podle smlouvy společnosti zaplatit 2,4 milionu korun. Jenže H+V Praha stavbu nezačala a najala si subdodavatele… Perutka říká, že neví, kolik přesně za stavbu domu zaplatil. Říká, že nemá všechny doklady, protože údajně některé splátky platil v hotovosti. Znát přesné okolnosti finančních transakcí je přitom velmi důležité. Jen ty mohou vyloučit, že je Perutka zavázán lidem, kteří manipulují výběrová řízení v jeho resortu.
Tohle se asi nedá vysvětlit. Člověk v takové funkci by měl být velice, velice obezřetný. A už teď se dá říct, že pan Perutka minimálně obezřetný nebyl. Může takový člověk dále zastávat funkci náměstka ministra pro ekonomiku?
Nazval jsem tyto případy „kukačky“, protože se obávám, že jich tam novému ministrovi v hnízdě zůstalo mnohem víc. Jak je možné, že právě ministerstvo obrany je tak prolezlé pochybnými obchody a rozhodnutími? Nejde totiž pouze o tyto dvě poslední záležitosti, ale o sérii skandálů jak s velkými nákupy (Pandur, CASA, Dingo, Iveco) tak i menšími („potištěné trenýrky“ na generálním štábu) a o to, že stavební loby od poloviny 90. let na obraně dokázala velice dobře vydělávat. Alexandr Vondra se s tímto dědictvím bude muset nějakým způsobem vypořádat a budou to muset být razantní kroky, které povedou k pročištění a zprůhlednění systému.
Bez toho totiž může jenom těžko žádat o peníze pro armádu. Nebo si byť i stěžovat, že se mu jich nedostává, když si část z nich rozebírají partičky kmotrů a kmotříků. Nu, přispěli byste na obranu, kdybyste věděli, že více než desátek musí nutně skončit v kapsách chlapíků, kteří si jezdí třeba v porsche s poznávacími značkami končícími na čtyři nuly, a kteří umějí pouze čachrovat a zastrašovat?
Laser pro námořnictvo sestřeloval letadla
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 23. 7. 2010
Poprvé v historii námořnictva byl použit laser na lodi k sestřelení letadla. Test se odehrál nedávno u amerického západního pobřeží a provedla jej firma Raytheon Missile Systems a americké námořnictvo. Raytheon mimo jiné vyrábí námořní obranné komplety Phalanx a právě na jeden z nich firma „namontovala“ 32 kilowattový laser, který sestřelil čtyři bezpilotní letadla přibližující se k lodi.
Raytheon developed the system after buying six off-the-shelf commercial lasers from the car industry and joining them to make a single, powerful beam guided by the Phalanx’s radars. Unlike other tests which have been conducted on aircraft it uses a solid state laser rather than a chemical generated beam. Mike Booen, vice president of Directed Energy Weapons at Raytheon, said the tests off San Nicolas Island were “a great day for the laser”. “This is more real than Star Wars,” he said, speaking at the Farnborough Air Show. “We are now on the path to deliver the first battlefield lasers integrated into real weapons systems. With drones being used more frequently to spy on or attack fleets in future warfare it is necessary to make defences against them.“
Systém je schopen bránit loď i proti malým plavidlům a Raytheon pracuje na tom, aby fungoval i proti lodním raketám. Potenciálně by tato technologie mohla mít využití nejenom v námořnictvu, ale i v dalších složkách. Podle všeho se díky pokroku v technologiích blížíme k tomu, že během několika let budou moci být lasery využívány ve větší míře. Nicméně stále zůstává jeden problém – energetická náročnost, která komplikuje využití laserů například pěchotou a s ní související rozměrnost.
Raytheon samozřejmě není první, kdo laser testuje. Pokusy se prováděly už hluboko ve studené válce. Mimochodem, slovo laser je akronym a skrývá se za ním Light Amplification by Stimulated Emission of Radiation a poprvé jej postavil T. H. Maiman v roce 1960. Lasery měly být součástí Strategické obranné iniciativy a zůstaly – byť v omezenější míře – součástí i následujících protiraketových obran. V současnosti existuje funkční chemický laser na palubě letounu Boeing 747, který by měl sestřelovat nepřátelské rakety ve vzestupné fázi letu. A rozhodně by se nemělo zapomínat na pokusy, které s laserem dělá Boeing. Ten by chtěl docílit toho, že paprsek bude schopen likvidovat improvizované nástražné systémy (IED).
Zde ještě nabízím rozhovor s Mikem Booenem z Raytheonu.
A měl bych jeden dotaz. Nějak se totiž nemohu rozhodnout. Pokud by se laserovou technologii podařilo začít ve větší míře využívat v ozbrojených silách, včetně pozemních, jak hluboká by to podle vás byla revoluce? Změnilo by to zásadněji vedení bojových operací, nebo nikoli?
Cena amerických válek za posledních 230 let
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 22. 7. 2010
Kongresový výzkumný tým (Congressional Research Service, CRS) před pár týdny aktualizoval výzkum, v rámci kterého srovnává cenu jednotlivých velkých válek za posledních 230 let v dnešních dolarech. Podle propočtů je posledních devět let druhým nejdražším konfliktem pro Spojené státy ve sledovaném období.
Bylo na něj vydáno 1,15 bilionu dolarů (22,5 bilionu korun; pro srovnání, jde o dvacet současných českých rozpočtů). Druhá světová válka stála 4,1 bilionu dolarů (v tehdejších dolarech 296 miliard) a ve svém vrcholu „konzumovala“ téměř 36 procent amerického hrubého domácího produktu. Oproti tomu současné konflikty „spolykají“ 1,2 procenta HDP.
Provést jak výpočet nákladů, tak přepočet nebyla žádná legrace a je nutné k obojímu přistupovat s jistou rezervou.
One problem is how to separate costs of military operations from costs of forces in peacetime. In recent years, the Department of Defense (DOD) has tried to identify the additional “incremental” expenses of engaging in military operations, over and above the costs of maintaining standing military forces… Before the Vietnam conflict, the Army and Navy, and later the DOD, did not identify incremental expenses of military operations. For the War of 1812 through World War II, CRS estimated the costs of conflicts by calculating the increase in expenditures of the Army and Navy compared to the average of the three years before each war… Figures are problematic, as well, because of difficulties in comparing prices from one vastly different era to another. Perhaps a more significant problem is that wars appear vastly more expensive over time as the sophistication and cost of technology advances, both for military and for civilian purposes.
Uvedená data jsou i přes možnou nepřesnost zajímavá, například tím, že ukazují kontinuální růst nákladů (s výkyvy) na války. To se dá vysvětlit náročností technologií, logistickým zabezpečením vedení operací a vojáků atp. Také mně zaujalo (tento postřeh je nutné brát s rezervou), že jakoby se v čase snižovalo procento (ne kontinuálně), které se vynaloží na válku z HDP. Možná je to ale jenom optický klam, který se dá vysvětlit třeba porovnáním jednoho konfliktu po druhém, protože každý byl jiný, zahrnoval jiné počty vojáků i použité prostředky a probíhal v různých oblastech. Pokud to ale není optický klam, zajímalo by mně, zda je to trend a proč.
Pilíř bezpečnosti, za který jsou občané rádi
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 21. 7. 2010
Po necelém roce je na světě výroční zpráva vojenského zpravodajství za rok 2009. Jeho ředitel, generálporučík Ing. Ondrej Páleník, MBA v úvodu nenechává nikoho na pochybách, že bez rozvědky a kontrarozvědky v jednom bychom splakali nad svou bezpečností. Vojenské zpravodajství je zkrátka jedním z pilířů bezpečnosti České republiky.
Veřejnost tento pilíř, jak naznačuje ředitel, vnímá především prostřednictvím působení 601. skupiny speciálních sil. Bezpochyby dobře vycvičených a elitních vojáků, kteří ovšem už dlouho nemají pod vojenským zpravodajstvím co dělat. Tajná služba nemá mít úderné jednotky a výmluvy, že armáda by tuto skvěle vycvičenou a vybavenou jednotku „spolkla“ jsou skutečně jenom výmluvy. Když se někomu něco nechce udělat, pak to neudělá. Abych se neopakoval, ocituji Honzu Schneidera, který to v Euru popsal pěkně:
Stručně řečeno – pod náčelníkem generálního štábu by to „šestsetjedničce“ slušelo lépe. Jenže, ouha! Už by se nedalo využívat jejího postavení k nákupům de facto bez výběrových řízení – de iure s výjimkou, že jde o veřejnou zakázku spojenou s bezpečnostními opatřeními, oblíbené to kratochvíli ministerstva obrany. Vojenské zpravodajství navíc nemá kritického slova pro akviziční činnost armády.
Zbytek zprávy vojenských zpravodajců asi moc nepřekvapí. Není ani důvod. Přece jenom jde o špičku veřejného ledovce, víc (doufejme) je skryto pod hladinou a tedy očím lidí bez prověrky nepřístupné. Pozorný čtenář novin může tedy nabýt dojmu, že je mnohem lépe informovaný, než zpravodajci, což je předpokládám jenom zdání. Zvláště při formulacích typu „vojenskopolitické poměry v Afghánistánu se vyznačovaly nedostatečným pokrokem…“, „V Pákistánu se v roce 2009 nadále zhoršila bezpečnostní situace…“, či:
Vojenské zpravodajství v roce 2009 dospělo na základě svých poznatků k závěru, že aktivity teroristických skupin, jejich odnoží a buněk jsou a zřejmě i nadále budou financovány z prostředků jednotlivců, darů příslušníků diaspor, krycích nevládních organizací, ale stále častěji i z nezákonných, tedy kriminálních činností.
Překvapivé. Ve zprávě nesmí samozřejmě chybět sledování extremismu v armádě, proliferace zbraní hromadného ničení a akvizic – zde je vše v pořádku, zdá se. Ruské aktivity po odpískání radaru Barackem Obamou prý ochladly, ale i přesto se kdosi spolupracující s Rusy pokusil proniknout do nejvyšších struktur Armády České republiky. Proto ta loňská generálská čistka? Pak mně zaujala věta:
Vojenské zpravodajství v roce 2009 mj. věnovalo pozornost aktivitám čínských zpravodajských služeb, zejména čínské vojenské rozvědky. Z pohledu Vojenského zpravodajství představuje největší hrozbu čínská technologická špionáž, která může poškodit nejen české nebo alianční bezpečnostní zájmy, ale i ekonomické zájmy českého obranného průmyslu.
Ve zprávě za rok 2008 je podobná formulace:
V roce 2008 byla ze strany Vojenského zpravodajství věnována pozornost mimo jiné působení čínských zpravodajských služeb v oblasti obrany. Pro Českou republiku představovaly hlavní riziko skryté snahy ČLR získat pokročilé technologie vojenského nebo dvojího užití. Na rozdíl od vyspělejších západních států s vyšší koncentrací výzkumných a vývojových pracovišť však Česká republika není prioritní oblastí zájmu těchto služeb.
Tak už jsme asi prioritní zemí. Číňané jsou zkrátka trpěliví. Říkal jsem si, že se musím podívat, jak se vyvíjí rozpočet Vojenského zpravodajství v časech krize (počet zaměstnanců by mě také zajímal, ale to jsem nikde nenašel). Na stránkách ministerstva obrany jsou základní informace o rozpočtu, takže má člověk šanci dozvědět se alespoň procenta, která jdou z rozpočtu na zpravodajskou činnost, a může si udělat hrubý přepočet:
Dalo by se říct, že s výkyvem stabilně roste. Je možné přemýšlet o tom, jestli na tak malou armádu a středně velkou zemi není luxusní, ale takhle od stolu se to dá těžko říct. Nerozřeším to. Nicméně, chtěl bych zmínit jeden, obecnější moment. Patřím k lidem, kteří nemají rádi konspirační teorie a nejsou příliš „paranoidní“, kteří si myslí, že svět je spíše formován lidskou blbostí, než zlým úmyslem a utkanými pavučinami a kteří přistupují k tajným službám s velkou obezřetností. Podobně jako k práci reklamních, či PR agentur. Myslím si, že snaha zajistit maximální bezpečí a neakceptování rizika (život je přitom velice riskantní záležitost od počátku do konce) může být spíše škodlivá, než užitečná.
Tajné služby jsou nedílnou součástí této úvahy, protože byť víme, že o jejich práci nic nevíme a nic se nedozvíme (navíc přijímáme, že je to tak v pořádku, což je samo o sobě divné), myslíme si, že je to pouze pro naše dobro. Vede to přeci k zajištění vyšší bezpečnosti a to je to hlavní, co bychom měli mít na paměti, protože nemáme nic jiného, než jeden život (éra po 11. září nám to připomněla). Ale, nenamlouváme si to? Neprodávají tajné služby těm, kteří mají k jejich zprávám přístup, pouze ohřátou vodu?
Nevím. Ale raději budu obezřetný. Tento přístup mi v posledních dnech ostatně potvrdil i unikátní projekt deníku The Washington Post s názvem Top Secret America. Dva novináři strávili téměř dva roky shromažďováním informací o tom, co se stalo se světem tajných služeb po 11. září. Zdá se, že v zájmu zajištění vyšší bezpečnosti vzniklo monstrum, propletenec, který nikdo není schopen kontrolovat, který stojí neuvěřitelné množství peněz a o jehož efektivitě – měřeno schopností zajistit vyšší bezpečnost – se dá úspěšně pochybovat.
The top-secret world the government created in response to the terrorist attacks of Sept. 11, 2001, has become so large, so unwieldy and so secretive that no one knows how much money it costs, how many people it employs, how many programs exist within it or exactly how many agencies do the same work.
Je to poučné i děsivé čtení, doporučuji. Děsivé proto, že si člověk uvědomí, že něco podobného se, i když v mnohem, mnohem menší míře, může dít u nás. Děsivé i proto, že to nabourává svobodu, kterou by cynici v současnosti možná označili za pseudo-svobodu, což ovšem neakceptuji. Bráno filosoficky, svoboda s bezpečností je v podobném věčném rozporu jako svoboda s rovností. Je na každém, aby si zvolil pro něj přijatelný poměr.
Před pár lety jsme s kamarády debatovali o tom, co bude obsahem dalšího generačního střetu, jehož náznaky jsou patrné už dnes. Jsem přesvědčený, že to bude svoboda a že mnoho z nás nebude rozumět našim potomkům, proč jsou ochotni přistoupit na mnohem větší riziko výměnou za něco tak pomíjivého jako je svoboda. Že nerozumějí, nebo nechtějí rozumět základní námitce, že po smrti může být svoboda každému ukradená. A budeme se přitom mýlit. Oni budou mít pravdu.
Nový nátěr dodá letounu „stealth“ charakteristiky
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 20. 7. 2010
Izraelský stroj F-16 dotankovává během cvičení Red Flag 09-4 (2009); Foto Master Sgt. Kevin J. Gruenwald, U.S. Air Force
Takzvaná „stealth“ technologie, která stěžuje sledování letadel radary je drahá a omezuje konstruktéry, které musejí podřídit tvary stroje, aby co nejméně odrážel radarové paprsky. Izraelská firma Nanoflight proto přišla s mnohem levnějším řešením – barvou, která obsahuje nanočástice.
The critical stage in developing the paint, which was developed in a nanotechnology lab, has recently concluded, and a successful test run was conducted this week. For the test run, a thin layer of the material was painted on dummy missiles, and radar waves aimed at them had a difficult time registering them. The paint particles don’t make the missile’s detection on the radar disappear completely, but make it exceedingly difficult to positively identify the object as a missile. In the future, this development will allow any missile or jet significantly decreased radar detection.
Jedná se o mnohem finančně efektivnější opatření, než stávající přístupy, které jenom Spojené státy od 80. let minulého století vyšly na desítky miliard dolarů. Opatření funguje jednoduše. Radar vysílá elektromagnetické vlny, které se odrážejí od objektu a jsou zpětně zachyceny. Letoun se díky tomu objeví na obrazovce a podle určitých charakteristik je možné jej pozitivně identifikovat.
The nanotechnology developed envelopes the object, absorbs the radio waves emitted by the radar, and releases them as heat energy scattered in space. In doing so, the material disguises the object, making it difficult to identify by radar. „We are only at the beginning and are discovering new worlds everyday,“ said Eli Shaldag, a former senior Israel Air Force official who worked on the Arrow missile project. He currently is part of the military applications department of Nanoflight. „This is a breakthrough with the potential to change the rules of the game in the battlefield,“ Shaldag said.
Podle něj byla v současnosti dokončena vývojová fáze projektu a nyní nastupuje druhá, což je průmyslová výroba. Podle Šaldaga má barva vlastnosti, které umožní, aby byla používána v mnohem širším měřítku. V laboratořích se například pracuje na tom, aby byla využitelná i v infračerveném spektru, takže by vojáci, jejichž výstroj by byla pokryta barvou, nebyli zjistitelní přístroji pro noční vidění. Předpokladem je, že by tato nanotechnologie měla být využitelá i v civilní oblasti.
„In the future, it could be painted on sidewalks and roads in order to decrease air pollution. We are currently conducting an experiment with the City of Ramat Gan in which we are painting guardrails with the material in order to purify pollution from cars,“ said Nanoflight CEO Ricardo Burstein.
Co to koupit na Gripeny a Alky? Měli bychom nejlevnější „stealth“ letectvo na světě.
Univerzita obrany – truhla plná tajemství
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 17. 7. 2010
Tento příspěvek mi poslal jeden z příslušníků AČR, který vystupuje pod přezdívkou Pouštnílištička. Jde o analýzu Univerzity obrany, o které se na těchto stránkách poměrně často diskutuje. OWOP zná identitu autora a respektuje jeho přání zůstat v anonymitě.
Pro mnohé příslušníky českých ozbrojených sil je již jenom diskuze o případném zrušení Univerzity obrany nepřípustným tabu, pro jiné je to první krok k celkem logickému vyústění vývoje. Ať tak nebo tak, je univerzita sporným bodem, který dokáže rozjitřit vášně mnohých vojáků, velitelů a náčelníků. Rozhodl jsem se trošku rozproudit diskuzi na toto téma. V článku prezentuji své vlastní názory a v žádném případě netvrdím, že jsou stoprocentně neprůstřelné.
Charakteristika a zaměření studia na Univerzitě obrany
Na internetových stránkách Univerzity obrany se lze dopátrat mnoha zajímavých informací. Mimo jiné tam naleznete důvod pro to, aby se tato škola úplně zcivilněla nebo zrušila:
Vzdělávání na Univerzitě obrany nemá za cíl připravit absolventy na výkon konkrétních funkcí u útvarů a zařízení AČR, ale poskytnout jim znalosti umožňující zvládnutí činností v určité oblasti řízení a velení.
Vždy, když si prečtu tuto proklamaci, stejně jako mnoho jiných si nutně kladu otázku o smyslu a životaschopnosti Univerzity obrany. Pokud se totiž budeme bavit o vzdělávání budoucích důstojníků, z informací poskytnutých samotnou Univerzitou obrany vyplývá, že toto rezortní vzdělávací zařízení vykonává činnost, pro kterou ji vlastně ministerstvo obrany ani nepotřebuje.
Do určité míry poskytuje vzdělávací služby, které jsou schopny poskytnout civilní vzdělávací subjekty. Jakákoliv jiná univerzita nebo vysoká škola je schopna poskytnout budoucímu důstojníkovi takové znalosti, které mu umožní zvládnutí činnosti v určité oblasti řízení a velení. Takže první mínus bod pro Univerzitu obrany a první plus pro nový systém přípravy nejnižších důstojníků.
Vojenské a velitelské dovednosti studenti získávají především při vojenské přípravě mimo univerzitu, a to v rámci základního výcviku, aplikačního kurzu a odborného důstojnického kurzu.
Je nesporné, že Univerzita obrany mohla mít nějaké opodstatnění v době, kdy zároveň prováděla výcvik vojenských a velitelských dovedností. Tím se odlišovala od civilních vysokých škol a univerzit a mohla tím odůvodnit svoji existenci. Tento argument však již neplatí a Univerzita obrany je jen jednou z mnoha vysokoškolských institucí na vzdělávacím trhu. Úlohu poskytovatele vojenských a velitelských dovedností kompletně převzalo Velitelství výcviku-Vojenská akademie. To je první krok k provedení koncepční změny přípravy nových důstojníků ozbrojených sil ČR a druhé mínus pro Univerzitu obrany.
Univerzita obrany má své nezastupitelné místo v systému českých vysokých škol a poskytuje vzdělání srovnatelné se vzděláním získaným na civilních vysokých školách v České republice.
Fakt, že Univerzita obrany poskytuje všeobecné vzdělání dostupné i jinde a svým studentům již nedává do vínku vojenské a velitelské dovednosti, jednoznačně nahrává případné změně systému přípravy nových důstojníků a zcela zpochybňuje její nezastupitelnost. V čem je tato škola speciální a čím si zasluhuje svojí nezastupitelnost? Nevidím jediný důvod a opět dávám mínus bod pro Univerzitu obrany.
Jako optimální se jeví nábor absolventů civilních vysokých škol a jejich výcvik v náročném důstojnickém kurzu. Vyjde to levněji a je to mnohem flexibilnější systém pro případné změny počtů připravovaných důstojníků. Výsledný produkt přitom bude přinejmenším stejně kvalitní jako současný produkt Univerzity obrany.
Struktura Univerzity obrany
V případě, že si někdo dá tu práci a projde si organizační strukturu Univerzity obrany, narazí na spoustu “divných” věcí. Samotná existence různých kateder je značně pochybná. Jestliže Univerzita obrany neposkytuje získávání vojenských dovedností, pak nechápu, na co si vydržuje některé katedry, které jsou úzce spjaty s různými vojenskými odbornostmi. Jeden příklad za všechny:
Katedra řizení palebné podpory
- Rozvíjí problematiku palebné podpory vojsk s hlavním zaměřením na řízení a realizaci palebné podpory vojsk dělostřelectvem;
- Katedra řízení palebné podpory je jedním z hlavních článků vzdělávacího a výcvikového systému dělostřelectva AČR;
- Plní nezastupitelnou funkci v přípravě nových dělostřeleckých velitelů.
Na příkladu katedry palebné podpory je zcela jasně vidět hluboký rozpor v celé koncepci Univerzity obrany. Na jedné straně se vymezuje jako vzdělávací instituce poskytující všeobecné vzdělání a na straně druhé se snaží obhájit existenci kateder, které se profilují jako poskytovatelé vojenského odborného vzdělání a nositelé know-how. To je samozřejmě nesmysl a nevidím jediný důvod, proč by tomu tak mělo být i nadále.
U mnoha kateder pochybuji o jejich přínosu a funkčnosti. Na co má Univerzita obrany v rámci katedry taktiky skupinu taktiky jednotek, když jí provádění výcviku taktiky jednotek nepřísluší? Jak by se dala obhájit existence celé katedry veřejného zdravotnictví, katedry všeobecného lékařství a urgentní medicíny, katedry elektrotechniky, katedry strojírenství, případně katedry matematiky a fyziky? Nejsou to náhodou obory, které se dají studovat i v civilu? Nebo jsou to ty katedry, které momentálně zachraňují existenci Univerzity obrany tím, že nabírají civilní studenty?
Celá struktura Univerzity obrany zaslouží důkladné prozkoumání. Při tom by se však mohlo přijít na to, že naše armáda vlastně nepotřebuje vzdělávací zařízení poskytující bakalářské a možná ani magisterské programy. Na to by nám mohly stačit civilní školy a jejich absolventi. V každém případě by bylo zajímavé vidět nějakou analýzu toho, na kolik vyjde studium jednoho studenta Univerzity obrany a na kolik by vyšel nábor studenta z civilu.
Co se však dá zjistit na internetu, tak to jsou výdaje z rozpočtu MO na vysokoškolské vzdělávání. Bohužel je k dispozici pouze Návrh závěrečného účtu státního rozpočtu České republiky za rok 2008 - kapitola 307 Ministerstvo obrany, ale to stačí na to, aby každý pochopil, kolik peněz se ročně utopí v Univerzitě obrany. Konkrétně v roce 2008 se na vysokoškolské vzdělávání vyčlenila jedna miliarda korun, což je při počtu vyprodukovaných důstojníků naprosto nepřijatelné číslo a pro mne další důvod proč univerzitu zrušit.
Vojenská nebo civilní vzdělávací instituce?
Už jenom z titulu svého názvu by měla být Univerzita obrany vojenskou vzdělávací institucí. Je tomu však i skutečně? Pokud se podíváme na dostupné zprávy o výsledcích přijímacího řízení (za rok 2009) zjistíme zajímavé skutečnosti. V roce 2009 bylo k přijímacímu řízení otevřeno 45 studijních oborů pro bakaláře. Z toho bylo 21 pro civilní studenty (16 oborů pro denní studium a šest oborů pro kombinované studium) a 24 pro studenty vojenské (15 oborů pro denní studium a devět pro kombinované studium).
Co z toho vyplývá, je nasnadě. Velice mírně nadpoloviční většina oborů je vojenských (53,3 %). Mohlo by se tvrdit, že to stále činí Univerzitu obrany vojenskou vzdělávací institucí a že tedy není co řešit. Opak je pravdou. Bez civilních oborů a jejich studentů by tato škola patrně dávno skončila pro velice nízkou využitelnost a efektivitu v propadlišti dějin. Již dávno není vojenskou vzdělávací institucí, a proto nemůže obhájit svoji existenci a působení ve prospěch našich ozbrojených sil. To, co ji tedy Zobrazit další »
Britové vyvinuli „tekutou“ neprůstřelnou vestu
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 16. 7. 2010
Materiálu se přezdívá „neprůstřelný puding“, protože použitá látka má prý charakteristiky tohoto dezertu. Funguje prý podobně, jako když někdo začne míchat puding – molekuly se pevněji spojí. Vědci zkombinovali viskózní chemickou sloučeninu s tradičním kevlarem a dosáhli toho, že vesta absorbuje sílu kulky tím, že v místě zásahu zesílí.
Britové doufají, že budou schopni díky tomu vyrábět mnohem lehčí a kvalitnější neprůstřelné vesty. Technologie byla vyvinuta lidmi v laboratořích BAE Systems ve Filtonu v Bristolu.
Stewart Penney, Head of Business Development for Design and Materials Technologies at BAE Systems, said: „The technology is best explained by the example of stirring water with a spoon. In water you feel little resistance to the spoon. Whereas with ‘liquid armour’, you would feel significant resistance as the elements in the fluid lock together. The faster you stir, the harder it gets, so when a projectile impacts the material at speed, it hardens very quickly and absorbs the impact energy.“ The technology uses „shear thickening“ fluids which „lock“ together when subjected to pressure and enhances material structures like Kevlar.
Pokud by se podařilo zahájit výrobu těchto vest, mohlo by se značně ulevit všem, kteří musejí nosit současné neprůstřelné vesty v oblastech typu Afghánistán v létě. Výhodou „tekutých vest“ je i to, že díky potřebě menšího množství materiálu, je možné zakrýt větší část těla, aniž by člověk musel trpět tak, jako dnes. Navíc si zachová pohyblivost.
Technologii je možné integrovat do stávajících kevlarových vest, čímž se sníží jejich tloušťka až o 45 procent. Vědci zkoušeli materiál tak, že na něj vystřelovali kulky rychlostí 300 metrů za sekundu. Zjistili, že deset vrstev kevlaru kombinovaných s tekutinou „reaguje“ na dopad mnohem rychleji a nevznikne tak hluboká díra, jako u 31 neošetřených vrstev kevlaru.
Experts hope the research could also be rolled out to other lines of defence. Mr Penny added: „In addition to increasing the ballistic performance of combat body armour there is potential for developing a version that could be of interest to police forces and ambulance crews.“
-
Procházíte archivy Červenec 2010
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments