Archiv Říjen 2011
Toxický styl vedení podřízených a destruktivní lídr
Autor: Petr Seifert Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 31. 10. 2011

Toxický styl vedení podřízených (toxic leadership) je v ozbrojených silách ČR (OS ČR) relativně neznámý pojem z oblasti řízení a vedení podřízených. Aktuálně se mu při výchově a vzdělávání podřízených nevěnuje téměř žádná pozornost. A to přes to, že se dá za určitých okolností klasifikovat jako bossing nebo může být považován za jeho předehru. V tomto článku se budu zabývat toxickým stylem vedení podřízených jako samostatnou kategorií. Pro tento účel si dovolím toxické vedení podřízených vyjmout ze širší oblasti bossingu a to zejména z toho důvodu, že tento jev nezahrnuje celou škálu aktivit spadajících do definice bossingu a také proto, že se jedná o problém přesahující do problematiky vedení a řízení podřízených, která je u nás zejména na nejnižších úrovních velení zanedbávána.
Hned na začátku musím konstatovat, že pojem toxického stylu vedení podřízených není mezi vojáky OS ČR příliš známý. I přes to, že se definování tohoto pojmu datuje do poloviny devadesátých let minulého století, není v adekvátním měřítku zahrnutý do odborné přípravy vojenských profesionálů ani do prevence sociálně nežádoucích jevů, kam v mnoha případech patří. Bohužel, výsledkem je všeobecná nevědomost, která vytváří ideální předpoklad pro bujení tohoto nežádoucího jevu. Dá se říci, že v tomto případě není nevědomost blažená, ale že řádně bolí-a to nejenom vojáky, kteří mají tu čest a musí pracovat s veliteli, kteří toxický styl vedení podřízených vědomě či nevědomě aplikují v praxi-ale i celou organizaci, u které dokáže zablokovat její výkonnost a má vážné dopady na mezilidské vztahy.
Jelikož v našich OS zcela chybí debata na téma umění nadřízených vést své podřízené, rozhodnul jsem se napsat tento článek a poukázat na některé problémy spojené s vedením podřízených, které si nadřízení na různých stupních velení neuvědomují nebo nechtějí připustit, a které mají negativní dopad na funkcionalitu jednotek a štábů. Samozřejmě, uznávám, že v OS ČR pracují i skvělí velitelé – skuteční lídři svých podřízených, ale mým úmyslem je psát o těch, kteří lídry nejsou a které naneštěstí chrání neznalost a netečnost jejich kolegů, nadřízených a podřízených.
O tom jak probíhá diskuze například ve Velké Británii se můžete dočíst zde:
The British Army is suffering from „toxic leadership“ and „systemic failures“ from its senior officers, a departing major has said in an excoriating attack. They are accused of being „too busy pursuing the next rung on the ladder“ to say something with „sufficient conviction“ for reform to happen, said Major Patrick Little. He accused the Army hierarchy of allowing a tolerance of „toxic leadership“ to develop that has „bred deeply dysfunctional command climates“. But without a robust appraisal system ineffective senior commanders see continued their careers „sail on undisturbed“. The current climate in the Army was one of „deteriorating communication, intolerance of dissent, tolerance of toxicity and perceived tolerance of inadequate senior officer performance“. This was all presenting substantial obstacles to urgently needed reform, he said. The officer, who has served in Afghanistan, Bosnia and Northern Ireland, also warned that the Army is losing its most talented future leaders, frustrated with their suggestions being ignored.
Definice toxického stylu vedení podřízených
Jak bychom mohli tento negativní jev definovat, aby bylo každému jasné, o čem je v tomto článku řeč? Snad nejjednodušší definici toxického stylu vedení podřízených nabízí tam, kde se tímto problémem zabývají systematicky a na nejvyšší úrovni. US Army Center for Army Leadership vydalo v roce 2011 zprávu, ve které se zaměřilo na problém toxického stylu vedení podřízených (John P. Steele; Technical Report 2011-3; Antecedents and Consequences of Toxic Leadership in the U.S. Army: A Two Year Review and Recommended Solutions) a ve kterém bylo toxické vedení podřízených definováno jako chování velitelů, kteří se prosazují na úkor svých podřízených a obvykle tak činí bez ohledu na dlouhodobé následky a dopady na jejich podřízené, jejich jednotky a vojenskou profesi. O tom jak důležité téma je kvalita vedení podřízených v zámoří dokládají slova, která pronesl generál Dempsey krátce po převzetí funkce náčelníka štábu US Army.
Dempsey said he would not “accept the notion that there are simply bad apples out there” and move on. Instead, he has a plan to remove the bad apples from the barrel of command.
Pojďme však dál k tématu. Velitelé aplikující toxický styl vedení podřízených jsou zpravidla silné osobnosti se sklony k autoritářství, které všeobecně jednají v souladu se stanovenými cíly, úkoly, posláním a strategií organizace, ovšem výsledky nedosahují prostřednictvím svých podřízených, nýbrž na jejich úkor. Velice často se obklopují svými oblíbenci a ostatní podřízené nevidí jako plnohodnotné a platné členy týmu, ale spíše jako jednorázové nástroje k uskutečnění jejich vlastních osobních cílů. Neumí navodit pozitivní pracovní klima podporující morálku podřízených a jejich toxickým stylem vedení demotivují a destruují své pracovní týmy. Umně řídí informační toky a procesy probíhající skrze ně takovým způsobem, který jim vždy umožňuje zůstat ve výhodě oproti jejich podřízeným a který jim dovoluje manipulovat ostatními ve svůj prospěch. Zcela záměrně potlačují kreativitu a iniciativu podřízených. Jiné než vlastní názory odmítají, dokazují podřízeným, že jsou nekompetentní a aplikují na ně metody mikromanagementu.
Klasickým nedostatkem takových lídrů je chabá nebo selektivní komunikace uvnitř i vně jejich týmu. Krátkodobě tito lídři a jimi vedené týmy dosahují dobrých nebo i velmi dobrých výsledků. To však neplatí v dlouhodobém horizontu, kdy je taková výkonnost neudržitelná.
Lídři aplikující toxický styl vedení podřízených bývají často považováni za sebevědomé, náročné a tvrdé velitele, pro které není žádný problém neřešitelný a žádná překážka nepřekonatelná. Ve skutečnosti se však jedná o egoistické vojáky, kteří mají problémy s praktickou aplikací zásad týmové práce. Velice často uplatňují jiné normy a pravidla chování pro sebe a jiné pro podřízené. Když je to nutné, zastrašují podřízené, případně jim všemožně znepříjemňují pracovní život, dokud nedosáhnou jejich poslušné rezignace nebo odchodu.
Destruktivní lídři jako nositelé toxického stylu vedení podřízených?
Nedávno jsem na internetu objevil velice zajímavou studii, ve které Padilla, Hogan a Kaiser (The toxic triangle: Destructive leaders, vulnerable followers, and conducive environments; Leadership Quarterly, 18; 2007) popisují teorii toxického trojúhelníku. V ní se vše točí okolo tzv. destruktivního způsobu vedení podřízených (destructive leadership) a k němu autoři uvádí tři domény, které tento destruktivní způsob vedení podřízených vytváří. Hned první doménou jsou tzv. destruktivní lídři (destructive leaders). Destruktivního lídra můžeme popsat jako charismatického jedince, který má potřebu využívat moc pro vlastní potřebu místo pro užitek organizace, má sklony k narcismu, prošel si ve svém životě negativními osobními zážitky, které u něj rozvinuly nenávist nebo nepřátelství k lidem nebo určitým skupinám lidí, k nějaké organizaci nebo i její části.
Tato charakteristika sama o sobě ovšem nestačí k tomu, aby se mohli jedinci stát destruktivními lídry. K tomu, aby se mohli stát destruktivními lídry, potřebují, aby byli podpořeni dalšími dvěma doménami toxického trojúhelníku. Jejich růst a vliv totiž výrazně determinují podporující prostředí a ovlivnitelní podřízení.
Jenom podporující prostředí (rozumějte ve prospěch destruktivních lídrů) umožňuje jejich růst do velitelských pozic různých stupňů, kde mohou uplatnit svůj toxický styl vedení podřízených. Jak bychom toto podporující prostředí mohli co nejjednodušeji charakterizovat? Prostředí pozitivně podporující destruktivní lídry a následně toxický styl vedení podřízených je založeno na nestabilitě prostředí, pocitu ohrožení převládající v tomto prostředí, kultuře a společenských normách, které jsou běžné v daném prostředí, případné absenci dostatečných kontrolních mechanismů a celkovém rozdělení kompetencí a moci.
Podřízení, kteří jsou více či méně ovlivnitelní destruktivním lídrem, tvoří třetí doménu toxického trojúhelníku. Jsou to právě podřízení, kteří dovolují destruktivním lídrům uplatňovat toxický styl vedení v praxi. Oni sami určují jak moc je nebo bude destruktivní lídr „úspěšný“. Destruktivní lídr s toxickým stylem vedení podřízených totiž nutně potřebuje podřízené, kteří ho budou následovat-neboli bezvýhradně tolerovat nebo podporovat a pomocí kterých eliminuje skupinu svých reálných nebo domnělých odpůrců. Přestože si to mnozí podřízení neuvědomují nebo uvědomit nechtějí, patří do jedné ze dvou podskupin, na které se tato skupina dělí.
Jsou to podskupina mlčící většiny (pasivně se podřizujících podřízených) a podskupina aktivní menšiny (aktivně spolupracujících podřízených). Zejména aktivitou aktivních podřízených, u kterých se kombinují vnitřní nenaplněnost, nízké sebevědomí, nevyzrálost, ambicióznost, hodnoty a přesvědčení shodné s hodnotami a přesvědčením destruktivního lídra a některé záporné osobní vlastnosti dochází k zesílení pozice destruktivního lídra a umocnění toxického stylu vedení podřízených (kteří se rekrutují především z podskupiny mlčící většiny a skupiny odpůrců).
Dovolím si v tomto okamžiku malou odbočku a zastavím se u podskupiny mlčící většiny. Je to skupina, která má obrovský vliv na to, v jakém rozsahu je destruktivním lídrům umožněno realizovat se při vedení podřízených a je to také skupina, která následně nejvíce trpí pod jhem destruktivního lídra a jeho toxického stylu vedení podřízených. Rád bych v této souvislosti poukázal na zvláštní paradox, který se u této podskupiny vyskytuje. Jako vojáci a příslušníci OS by měli mít dostatek morálních vlastností a osobnost silnou dost na to, aby se destruktivnímu lídrovi legálně postavili a nahlas vyslovili svůj nesouhlas s toxickým stylem vedení podřízených, kterému jsou vystaveni. Od vojáků se očekává dostatek odvahy nejenom na to, aby se postavili nepříteli, ale i k tomu, aby dokázali vhodnou formou čelit destruktivnímu lídrovi. Bohužel je paradoxem, že k tomu veliké množství vojáků odvahu nemá. Tento nedostatek jedné ze základních vlastností vojáka z nich pak činí snadný cíl destruktivního lídra a má vážný dopad na celkové etické prostředí převládající v OS.
Současná situace
Je jasné, že v OS ČR pravděpodobně nikdy nemůže dojít k ideálnímu a plnému souběhu působení všech tří domén toxického trojúhelníku a rozkvětu toxického způsobu vedení vedení podřízených, ale bylo by naivní myslet si, že je vše v pořádku a destruktivní lídři se v našich OS nevyskytují. Opak je pravdou. Vyskytují se u všech jednotek a na všech stupních velení. Zkuste se zamyslet. Jste schopni identifikovat alespoň jednoho velitele ve Vašem okolí, kterého by jste charakterizovali jako destruktivního lídra se sklony k toxickému způsobu vedení podřízených? Pokud ano, je jasné, že vedení OS ČR tento problém nemůže nadále přehlížet a mělo by se tomuto problému náležitě a systémově věnovat. Je to stejně důležité pro další rozvoj OS a jejich profesionalizaci, tak i pro boj proti sociálně nežádoucím jevům a pro vytvoření pozitivního etického prostředí a kvalitních podmínek ke službě pro všechny vojenské profesionály.
Primární aktivity pro růst a skutečný rozvoj lídrů všech úrovní (bez ohledu na hodnostní sbor) a eliminaci maxima příležitostí pro růst a postup destruktivních lídrů by měly směřovat do oblasti vzdělávání a výchovy. Zde se musí položit solidní základy znalosti problematiky vedení podřízených, které jsou základním stavebním kamenem výchovy velitelů-lídrů,kteří budou morálně a eticky na požadované výši. Také se musí definovat a implemetovat takové řídící a kontrolní mechanismy při výběru velitelů-lídrů podřízených, které budou maximálně eliminovat potenciální destruktivní lídry, kteří mají sklony k toxickému stylu vedení podřízených.
O tom, jak k tomuto problému přistupují jinde je vidět z tohoto příkladu (Army Times):
Life in the 172nd Infantry Brigade, by most accounts, was hell when Col. Frank Zachar was in charge. Senior officers said Zachar threatened their careers and dressed them down when they could not follow his confusing guidance. Before a one-star general arrived to investigate the withering command climate, Zachar gathered his command staff to bully them into silence, several subordinates said.“He said that if we are disloyal … then he was going to take an ice pick and shove it in our left eye,” read one lieutenant colonel’s sworn statement. “He said this more than once and said it was exactly what he meant.”A major on Zachar’s staff said Zachar asked him to be his “directed telescope” and gather intelligence on what subordinate leaders were saying about him.Four of Zachar’s six battalion commanders and four of his five sergeants major said they felt he had a negative leadership style, according to an investigation into the command climate. Zachar was relieved Jan. 3, after eight months in command, “due to a loss of confidence in his ability to command,” said Col. Bryan Hilferty, U.S. Army Europe spokesman.
Závěr
Na závěr bych rád připoměl, že je povinností všech nadřízených vytvářet podřízeným pozitivní a kvalitní prostředí a podmínky ke službě. Bylo by velice mylné a naivní myslet si, že odpovídající kvalita lídrů do prostředí a podmínek ke službě jaksi nepatří. To je omyl. Naopak. Kvalita lídrů je jedním z rozhodujích determinantů pro kvalitu služebního prostředí a podmínek, které vytváříme pro práci podřízených v našich OS. V OS vše začíná a končí kvalitou lídrů. Jsou to lídři kdo tvoří formální i neformální normy. A jsou to opět lídři, kteří svým chováním a vystupováním dávají příklad podřízeným a určují co je etické, morální a aprávné. Kvalitní lídři jsou tím, co odlišuje profesionální armády od těch ostatních-neprofesionálních. Proto, pokud budeme nadále zanedbávat výchovu lídrů všech stupňů (je jedno jestli se jedná o poddůstojníky, praporčíky nebo důstojníky), nikdy se nebudeme moci nazývat pravými profesionály. Eliminujeme desktruktivní lídry s toxickým stylem vedením a posuňme naše OS o další stupínek profesionality výše.
Pokles násilností a útok v Kábulu
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 30. 10. 2011
Americké ministerstvo obrany poslalo do Kongresu další zprávu s názvem Progress Toward Security and Stability in Afghanistan. Podle Bloombergu z ní vyplývá například to, že v posledním roce poklesla míra násilí v Afghánistánu – poprvé za posledních pět let. Zkoušel jsem si sehnat originál, ale zatím se mi to nepodařilo, protože oficiální stránka „nefungovala“. Na materiál mimochodem odkazuje i facebooková stránka ISAF. Nu, předpokládám, že během krátké doby bude zpráva stáhnutelná a pak bude možné zjistit, z čeho pramení optimismus. Do té doby musí postačit zmiňovaný Bloomberg.
Násilnosti v Afghánistánu prý poklesly především na jihozápadě, západě a severu (mimochodem tyto oblasti patřily vždy ke klidnějším – nikoli klidným). Napjatá je situace stále na východě země. Jsem zvědav na oficiální data, každopádně hlavním účelem zprávy je hodnocení pokroku stabilizace Afghánistánu, což má vést ke kýženému předávání oblastí a stahování amerických ozbrojených sil tak, aby se to mělo ještě šanci projevit ve volbách příští rok (i když, jak se zdá, hlavním tématem bude ekonomika a nikoli Afghánistán).
The Pentagon attributed the improved security to increasingly effective joint operations with Afghan security forces. The Afghan National Army numbers more than 170,000 now, and the Afghan National Police exceeds 136,000. They’re due to expand to 195,000 soldiers and 157,000 police officers by October of next year. Afghan security forces, while growing, continue to have high attrition rates and lack sufficient strength in the leadership ranks, logistics and intelligence, surveillance and reconnaissance, according to the assessment. Lieutenant General Curtis Scaparrotti, the deputy commander of coalition forces in Afghanistan, said yesterday that he’s confident the U.S. can hand over security throughout the country to Afghan control, as planned, by the end of 2014.
Tlak na to, aby se oblasti předávaly Afgháncům, je velký. Za pár dnů má prezident Hámid Karzáí oznámit názvy provincií, či jejich části, které převezmou pod svou kontrolu afghánské bezpečnostní síly a umožní svým zahraničním kolegům se v nějakém časovém horizontu vyvázat. Takzvaná druhá fáze tranzice by měla být oznámena 2. listopadu na konferenci v tureckém Istanbulu. Podle některých informací by mělo být předáno 17 ze 34 provincií.
The provinces that have to come under the control of Afghan authorities in the second phase of transition period include Helmand in the south, Nimroz in the southwest, Ghor and Herat in the west, Daykundi in central Afghanistan; Balkh, Parwan, Takhar, Badghis, Sar-e-Pul, Samangan and Badakhshan in the north and Kabul, Ghazni, Wardak, Laghman and Nangarhar in the east. The names, which have been mentioned, clearly show that the areas mostly belong to northern and western Afghanistan; whereas, the eastern and southern areas are not included. These areas are not so far very much peaceful and there are serious concerns of security about them.
Nevím, jak byly vybírány provincie zmiňované ve výše uvedené zprávě, ale některé mi nedávají příliš velký smysl, stejně jako druhá věta citátu v souvislosti s výčtem míst v první větě. Ale nevadí, jasněji bude za několik dnů. Tranzice jako taková začala letos v červenci, kdy bylo pod afghánskou kontrolu předáno sedm provincí, včetně metropole Kábulu. Ta vždy patřila k těm klidnějším, nicméně povstalci ji využívají především k psychologickým útokům – provedou akci, která sice nemá velkého praktického efektu, ale otřese vírou ve schopnost vlády zajistit elementární bezpečnost v hlavním městě. Dají se zmínit různé útoky na instituce v hlavním městě, či úspěšný atentát na bývalého prezidenta a předsedu Afghánského mírového výboru Barhanudina Rabbáního.
Včera, 29. října 2011, zaútočil sebevražedný atentátník v centru Kábulu na vojenský konvoj. Zabito bylo pět vojáků a osm civilistů. Mezi mrtvými je i jeden kanadský příslušník ISAF. Původně se hovořilo o třinácti mrtvých zahraničních vojácích, ale tento počet nebyl potvrzen. K útoku se přihlásil Taliban, který tím dokazuje, že je schopen zasáhnout cíle v hlavním městě.
…the vehicle used in the attack appeared to be a red Toyota Corolla packed with a significant amount of explosives. It was unclear how many people were wounded, said Sediq Sediqqi, a spokesman for the Interior Ministry. The U.S. Embassy in Kabul expressed condolences to families and said it will continue the victims’ „dedicated work on behalf of peace in this country and region.“ „It’s a shock. It makes you mad. It makes me angry,“ said U.S. Ambassador Ryan Crocker. „We are not going to let these guys win.“
Jde o jeden z útoků, které mají z vojenského hlediska pranepatrný vliv na průběh operací. Psychologický efekt je ovšem mnohem větší a samozřejmě může mít dopad na to, jak jsou vnímány pozitivní statistiky o bezpečnostní situaci v Afghánistánu.
Poslední Kaddáfího konvoj
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 30. 10. 2011
Nevím, jestli jste viděli video, na kterém je vidět, co zbylo s posledního konvoje Muamara Kaddáfího. Nic moc. Zničení vozidla mají na svědomí podle některých informací dva letouny – bezpilotní Predátor vyzbrojený raketami Hellfire a francouzský Rafale (pravděpodobně), který ke konvoji doletěl o něco později. Malá zajímavost: Predátor letěl ze Sicílie, přičemž byl řízen přes satelit ze základny nedaleko Las Vegas.
“US Predators and French drones have been staking out the centre of Sirte for several weeks trying to monitor what’s going on on the battlefield,” said an intelligence source. “They built up a normal pattern of life picture so that when something unusual happened this morning such as a large group of vehicles gathering together, that came across as highly unusual activity and the decision was taken to follow them and prosecute an attack.”
Krátce po zničení konvoje byl povstalci dopaden libyjský vůdce Muamar Kaddáfí a následně zabit. Jeho konec byl poměrně ponižující a všichni, kdo mají přístup k internetu, nebo televizi to už viděli. Když už byl bývalý vládce dopaden/zlikvidován, NATO po sedmi měsících ukončilo operaci nad a v Libyi. Respektive skončí zítra, tedy 31. října 2011 o půlnoci.
Rasmussen has offered to help the new Libyan leaders reform the country’s security sector, but the alliance has repeatedly ruled out sending troops on the ground. An alliance official said some allies could offer to provide the NTC help in „air space management“ and to control borders, but it would be outside the NATO umbrella.
Pohledy na to, co se stalo v Libyi, se různí. Rozmařilý autokrat byl svržen, ale co bude dál? Jak zvládne přechodná vláda a ty následující své vládnutí? A kdo bude vůbec vládnout v Libyi? To jsou zajisté důležité otázky. Ale pak mám ještě jednu, která mi v tuto chvíli přijde nejdůležitější: kde jsou ty hromady zbraní, které zmizely ze skladů, včetně nějakých dvaceti tisíc raket odpalovaných z ramene? Obávám se toho, do jakých rukou se dostanou – abychom se s nimi nesetkali třeba v Afghánistánu.
Cesta po Púli Alam
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 28. 10. 2011
Púli Alam je administrativní metropolí provincie Lógar, ve které už od roku 2008 působí český Provinční rekonstrukční tým. Ve městě žije přes sto tisíc obyvatel a jejich složení v zásadě kopíruje etnické rozložení v provincii – většinoví jsou Paštúnové, následují Tádžikové a Hazárové (v provincii Lógar žije 60 procent Paštúnů).
Mimochodem Lógar je složený ze dvou slov: Loj (velký) a Ghar (hora). Zajímavé je, že v posledních třiceti letech nebyla provincie nikdy kontrolována jednou „vládní“ silou. Během sovětské okupace byly distrikty Baraki Barak, Chuši, Čarch a Púli Alam kontrolovány mudžahedíny. Za vlády Talibanu provincii ovládal jak Taliban, tak Severní aliance, která v roce 2001 dokázala díky vzdušné podpoře a pomoci zahraničních tajných služeb dobýt Kábul.
Púli Alam, stejně jako mnohá další místa v Lógaru se v posledních osmi letech proměnil. Byť se zdá, že v Afghánistánu toho jde kupředu málo, není tomu tak. V roce 2006 byla dokončena silnice na Kábul, vyrostly školy, vládní budovy a další. A bylo by toho zapotřebí ještě mnohem více. Po třech desítkách let konfliktů státní správa ani samospráva za moc nestojí. Policie je slabá. Vojáci jsou na tom lépe, ale potřebují ještě čas. Toho je ovšem pomálu.
V roce 2002 se zdálo, že Taliban uprchl a už se nevrátí, takže nebude zapotřebí moc a Afghánistán se postaví na nohy a začne vzkvétat. Ale vypukla válka v Iráku a pozornost se otočila jinam. Saddám Husajn sice padl, nicméně začala partyzánská a později občanská válka. V Afghánistánu nebylo o moc lépe. Taliban a další povstalecké skupiny se začaly vracet z pákistánského „exilu“, začal se uchytávat a zároveň posílily kriminální skupiny. V první chvíli jedinou reakcí na vzrůstající odpor bylo používání větší síly. Nepomáhalo to. Začal růst počet útoků a přibývat nástražné výbušné systémy. Zvyšoval se počet mrtvých vojáků i civilistů a pozornost se začala pomalu znovu od Iráku přesouvat k Afghánistánu. Kdosi vytáhl ze zaprášených knihoven poučení z malých válek minulosti a po vzoru Iráku řekl: sesednout.
Vozidla jsou stále opancéřovanější, ale bezpečnější službu nezaručují. Částečným řešením je chodit pěšky. Být ve styku s místními lidmi a snažit se je přesvědčit o tom, že jsou bezpečnostní síly – ať ty afghánské, či zahraniční – je schopné ochránit. Možná někde se to daří, ale faktem je, že „špatní hoši“ mají především v noci poměrně velký vliv. Už pár měsíců jsou v Púli Alam na stálo na čeští vojáci patřící k Provinčnímu rekonstrukčnímu týmu umístěném na základně Shank. Rozestavěné postavení v Púli Alam moc komfortu nenabízí, ale všichni dobře vědí, že jsou místa – třeba základničky ve Vardaku -, kde jsou na tom jejich kolegové ještě mnohem hůř.
Součástí aplikace protipovstaleckých pouček jsou i pěší patroly městem. Češi vyrážejí několikrát denně spolu s Afghánci mezi obyvatele centra provincie Lógar.
Chodí po obou stranách cest s několikametrovými rozestupy mezi sebou. Zastavují se, aby si promluvili s místními, či nakoupili třeba chleba.
A pak jdou zase dál, až okruhem dojdou zpátky na svou základničku. Mohou si sednout a číst si, sportovat, sledovat televizi, nebo jen tak koukat. Baví se, vyměňují si zkušenosti, vyprávějí si o tom, co viděli a co uvidí, až se po řadě měsíců vrátí domů. Vzpomínají na to, co bylo, a představují si, co bude. Na pár hodin si sednou a pak znovu vyrazí – jinou cestou, do jiných míst. Jak dlouho ještě? Ať tak nebo tak, na betonových zdech již svůj otisk nechali, včetně pocty velkému českému spisovateli. Češi tu byli…
Návrat hraběte Zeppelina
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 23. 10. 2011
Před více než rokem se na obloze v Afghánistánu začala objevovat bílá torpédovitá tělesa. Vznášejí se vysoko nad spojeneckými základnami a praxe ukázala, že jsou skvělými pomocníky pro sledování okolí. Pro povstalce je mnohem těžší se k základnám přiblížit a útočit na ně, či klást improvizované nástražné výbušniny.
Vzducholodě vyrábí Aerostar International, což je dceřiná společnost Raven Industries. Stroje plněné héliem a vybavené nejmodernějšími kamerami, komunikačními prostředky a sledovacími systémy nemají nikterak poetické jméno: TIF-25K™. Jsou součástí programu Persistent Ground Surveillance System (PGSS) a na základnách je mají pod kontrolou jejich velitelé, což zvyšuje flexibilitu.
Vzducholodě mají objem přibližně 708 kubických metrů, jsou necelých 23 metrů dlouhé a mají přes 7,5 metru v průměru. Mohou se vznášet přes 900 metrů nad zemí. Pokud je vzducholoď vypuštěná, vejde se do bedny o málo větší než metr na metr.
The aerostat is inflated with helium, which is stored in long multi-container tanker trucks and delivered to the aerostat’s inflatable envelope by means of an ordinary looking hose. While in use, the aerostat is tethered to an armature on a long, portable mooring trailer. To prevent wind gusts from putting stress on the tether, the armature gently revolves in a strong breeze, rotating the entire aerostat. The dirigible is raised and lowered with a winch.
Vzducholodě jsou ukotvené na lanech a jsou obvykle ve vzduchu 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Stahují se buď kvůli údržbě, nebo pokud se blíží špatné počasí. Právě při stahování, nebo vypouštění jsou nejzranitelnější.
Operátoři na zemi vidí díky technologiím na palubě na vzdálenost několika kilometrů okolo základny. Vzducholodě se otáčejí podle větru, takže průběžně snímají terén. Pokud je zapotřebí, je možné kdykoli kameru otočit na požadované souřadnice. Obraz je poměrně kvalitní, takže operátoři mají dobrý přehled o pohybu a jsou schopni zavčasu identifikovat povstalce.
Od chvíle, kdy se vzducholodě objevily na afghánském nebi se je samozřejmě povstalci snaží zničit. Doposud se jim to nepodařilo a to i přesto, že v noci na vzducholodích blikají polohová světla. Zasáhnout je totiž není vůbec jednoduché, byť mohou sloužit jako záměrný bod.
Povstalci nemají k dispozici adekvátní zbraně (například kanóny s tříštivou municí), takže ačkoli se snaží, vzducholodě nejsou schopni ohrozit. Zlikvidovat vzducholoď z ručních zbraní je téměř nemožné, protože operátoři „vidí“ na takovou vzdálenost, že se povstalci nemohou nepozorovaně přiblížit a vystřelit a zároveň, i kdyby se jim to podařilo, efekt nebude příliš velký. To neznamená, že povstalci již základny neostřelují, ale je snazší je odhalit a zneškodnit.
Nerovné rusko-čínské vztahy a očekávání
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 21. 10. 2011
Před dvěma týdny vydal stockholmský institut SIPRI analýzu popisující vztahy a jejich budoucnost mezi těmito dvěma odvěkými rivaly. Má název China’s Energy and Security Relations with Russia: Hopes, Frustrations and Uncertainties, napsali ji Linda Jakobson, Paul Holtom, Dean Knox a Jingchao Peng a nevěstí nic dobrého pro Rusko. Jednoznačně dochází k závěru, že význam Ruska pro Čínu bude neustále klesat.
Čína i Rusko mají řadu společných zájmů, proto se na první pohled může zdát, že na úrovni strategické probíhá spolupráce skvěle. Obě země mají zájem na zachování stávajícího stavu v oblasti nedotknutelnosti suverenity a nevměšování do vnitřních záležitostí, snaží se oslabit vliv stále ještě jediné supervelmoci Spojených států, spojuje je odpor k šíření zbraní hromadného ničení a militarizaci vesmíru a podobně.
Pokud se člověk podívá pod povrch strategického partnerství, objeví trhliny. Jak píší autoři: čínsko-ruské vztahy jsou vřelé na vládní úrovni a chladné na nižších úrovních. Nicméně i na strategické úrovni se na první pohled shodné zájmy mohou začít rozcházet. Například, jak Čína tak Rusko nechtějí unilaterální svět vedený Spojenými státy, nicméně oba státy si uvědomují, že je pro ně důležité – z hlediska modernizace a dalšího rozvoje – udržovat velice dobré vztahy jak se Spojenými státy, tak s Evropskou unií. Tyto vztahy ovšem budují bilaterálně, aniž by je jakkoli hlouběji koordinovaly.
Upadající vzájemný vztah a jistou frustraci je možné dobře sledovat ve dvou oblastech – energetice a vojenství. Energetické potřeby Číny jsou obrovské. Rusko by rádo bylo v této oblasti významným partnerem, ale čínská expanze do Afriky, uzavírání kontraktů s dalšími zeměmi a v neposlední řadě otevření plynovodu ze Střední Asie do Číny, který obchází Rusko, význam Moskvy snižují. Ve vojenské oblasti je upadající význam Ruska ještě patrnější. Je to vidět mimo jiné i z grafu ukazujícího dovoz ruských zbraní do Číny. Vzájemný obchod dosáhl vrcholu v roce 2005 a od té doby neustále klesá.
Six factors affect Russia’s ability and willingness to deliver the weapons and technology that China seeks: (a) Russian technology levels; (b) competition from other suppliers; (c) the quality of Russian arms exports; (d) Russian arms transfer relations with India; (e) Chinese copying concerns; and ( f ) Chinese competition with Russia on the arms market.
Za prvé, Rusko se v posledních dvaceti letech propadlo technologicky a nezvládá konkurovat Izraeli a evropským výrobcům, takže nemůže naplnit některé čínské požadavky. Za druhé, Rusko musí soupeřit s dalšími postsovětskými státy, konkrétně především s Ukrajinou. Za třetí, Čína je dlouhodobě nespokojená s kvalitou ruských dodávek. Za čtvrté, Číňané si stěžují, že jim Rusové nechtějí dodávat ty nejmodernější systémy, zatímco Indii ano. Jde o pragmatický přístup: rusko-indické vztahy nikdy nebyly narozdíl od těch čínsko-ruských konfliktní, nesdílejí společnou hranici a konečně, je nezbytné vyvažovat rostoucí Čínu. Za páté, neochota Ruska dodávat Číně to nejnovější se dá přičíst mimo jiné i strachu, že dojde okamžitě k okopírování, což v důsledku sníží zájem o ruské zboží. A konečně, čínský obranný průmysl začíná na mnoha trzích – v Asii i v Africe – konkurovat tomu ruskému.
Vojenská oblast, kde se naopak vztahy rozvíjejí se týká společných cvičení. Jde opět o symbiózu pouze na první pohled. Každoroční cvičení vojenský sil na mírové mise sice obohacuje obě země, ale Čínu mnohem více.
Western analysts argue that the exercises serve as an opportunity for China to highlight ties with Russia and Central Asian states, showing that it respects their security concerns. Other general objectives include the political benefits of stronger ties with joint exercise participants and the demonstration of capabilities to friends and potential foes. More specifically, China is able to test and improve capabilities for counterterrorism and logistics, among other fields; it can also observe other militaries’ tactics, decision making and use of equipment. Given its relative lack of operational experience, China gains more than Russia from these joint exercises.
Čína s Ruskem tvoří na strategické úrovni jakousi obdobu svaté aliance – jde o pragmatické spojenectví, jehož cílem je zachování status quo. Nicméně odvěká rivalita a nedůvěra znemožňuje hlubší koordinaci, která by mohla být skutečným ohrožením pro pozici Spojených států a dalších velmocí na vzestupu. To však neznamená, že nedochází k nahlodávání ještě v 90. letech minulého století zdánlivě nezpochybnitelného postavení Spojených států. Co ovšem neplatí v případě USA ovšem platí pro jiné země. Dobrým příkladem je vzájemné doplňování se Moskvy a Pekingu při tlaku na Japonsko.
Pokud se naplní predikce autorů analýzy, že Čína bude Rusko potřebovat méně a méně, co se stane pak? „Posune“ se rozkročené Rusko skutečně na Západ, bude se snažit sehrávat mnohem větší roli v Evropě a rezignuje na své asijské ambice (což mimochodem někteří čínští experti uvádějí jako důvod, proč nemůže být čínsko-ruská spolupráce nikdy hlubší)? Stanou se obě země rivaly, kteří se mohou podél své hranice opět začít střetávat? Zřejmě to nikdy nedojde tak daleko.
Primárním zájmem Číny bylo vždy zajistit maximální stabilitu na svých hranicích tak, aby nebyla ohrožena stabilita vnitřní. Čína stabilitu svého okolí zajišťovala nikoli ani tak expanzí, jako spíše vazalským vztahem, či heslem „nechme barbary ať se perou mezi sebou“. Naopak Rusko se vždy snažilo zajistit svou vnitřní stabilitu, respektive eliminovat možná vnější ohrožení expanzí. Jde o dva různé přístupy, které ovšem v budoucnosti vůbec nemusejí být v konfliktu, naopak se mohou vhodně doplňovat. Zajímavé bude třeba sledovat jak dopadne „velká hra“ o Afghánistán.
Vítejte v multipolárním světě, který bude v mnohém připomínat velkou diplomatickou hru 19. století.
Konvergenční program v předvečer nové finanční krize
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 18. 10. 2011
Jak vyplývá ze smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii, Česká republika se zavázala respektovat smlouvy, na kterých bylo založeno Evropské společenství, jestliže nebudou dále změněny a nahrazeny jinými smlouvami, například Lisabonskou smlouvou. Jednou z takových smluv byl Pakt stability a růstu spojovaný se vstupem členských zemí do hospodářské a měnové unie ukládající signatářským zemím o dosažení a udržování konvergenčních kritérií pro účast v této unii, tedy pro používání společné evropské měny Euro. Lisabonská smlouva v čl. 126 hovoří o tom, že:
1. Členské státy se vyvarují nadměrných schodků veřejných financí.
2. Komise sleduje vývoj rozpočtové situace a výši veřejného dluhu v členských státech, aby bylo možno zjistit závažné chyby. Zkoumá zejména dodržování rozpočtové kázně na základě těchto dvou kritérií:a) zda poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže by:
— buď poměr podstatně a nepřetržitě klesal a dosáhl úrovně, která se blíží referenční hodnotě,
— nebo by překročení referenční hodnoty bylo pouze výjimečné a dočasné a poměr zůstával blízko k referenční hodnotě;
b) zda poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu nepřekračuje referenční hodnotu, ledaže se poměr dostatečně snižuje a blíží se uspokojivým tempem k referenční hodnotě.
Přičemž referenční hodnoty stanovuje Protokol o postupu při nadměrném schodku na hodnotách:
– 3 % pro poměr plánovaného nebo skutečného schodku veřejných financí k hrubému domácímu produktu v tržních cenách,
– 60 % pro poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu v tržních cenách.
Evropská komise sleduje jednotlivé členské státy a státy nesplňující některé ze sledovaných kritérií mají povinnost zpracovávat a předkládat konvergenční program. Konvergenční program platný pro Českou republiku je přístupný na stránkách MFČR. Vzhledem k tomu, že svévolné odchýlení od schváleného konvergenčního programu může být spojeno se sankcemi, určuje tento dokument zásadní omezení pro sestavení státního rozpočtu.
Jak si lze uvědomit z výše uvedeného grafu, Česká republika má problém s dodržením kritéria deficitu veřejných financí. V případě veřejného dluhu se nachází zhruba na 2/3 povolené hodnoty jeho procentního poměru vůči hrubému domácímu produktu (HDP). Česká republika se však může této limitní hodnotě relativně rychle přiblížit, jestliže dojde k zastavení hospodářského růstu a budou tu nadále existovat vysoké rozpočtové schodky.
Současný konvergenční program předpokládá pro rok 2011 schodek 4,2 % HDP, pro rok 2012 3,5 % HDP, pro rok 2013 2,9 % HDP a pro rok 2014 1,9 % HDP. Průměrný schodek českých veřejných financí za roky 1995 až 2010 činil zhruba 4 % HDP. Pokud bychom přepočetli tento poměr na absolutní hodnotu HDP roku 2008 (153 mld. Kč), kdy se dosáhla historicky nejvyšší hodnota produktu, a výše HDP by se v důsledku finanční krize zastavila na této hodnotě a veřejný dluh by zároveň dál od roku 2012 narůstal průměrným tempem 4 % HDP, potom by při tomto scénáři veřejný dluh dosáhl referenční hodnoty 60 % HDP zhruba v roce 2016. Při tempu nárůstu dluhu 3 % hodnoty HDP roku 2008 (115 mld. Kč) se dosažení referenční hodnoty odsouvá do roku 2018. Naopak při propadu růstu HDP může být dosaženo maximálního podílu veřejného dluhu na HDP ještě rychleji.
Takový vývoj může být pro armádu smrtelný. Nejenom že tu existuje jev „investičního hrbu“ koncentrovaného do období kolem roku 2015, jak je indikován Bílou knihou o obraně, je tu také nastavení priorit veřejné politiky v neprospěch obrany. Česká republika je kvůli potřebě vyčerpat co nejvíce prostředků z evropských fondů do konce roku 2013 nucena k fiskální expanzi. Další prostředky z evropských fondů budou až v roce 2014. Evropské peníze lze však získat jen na principu spolufinancování a takto prostředky potřebné pro kofinancování získáváme už několik let na vrb zadlužení veřejných rozpočtů.
Bezpochyby Česká republika bude mít v následujícím období vyšší důvěru investorů, než státy s rozvrácenými veřejnými financemi. Proto si bude moci půjčovat relativně jednodušeji a za nižších nákladů. Na druhou stranu se v okamžiku vyčerpání prostoru, který zbývá k dosažení referenční hodnoty veřejného dluhu k HDP, konvergenční program stane automaticky tvrdší, než je dnes. V tomto světle se nezdá příliš pravděpodobným, že by bylo možné počítat se zvyšováním vojenských výdajů na hodnotu 2 % HDP. Úspěchem bude jejich oscilace mezi 1 až 1,5 % HDP. V logice dokumentů předcházejících Bílé knize o obraně se tak dosažení cílových operačních schopností v současných politicko-vojenských ambicích odkládá na nekonečno.
Pokračování rusko-indické spolupráce
Autor: Michael Romancov Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 13. 10. 2011
Podle informací listu Rossijskaja Gazeta proběhlo v Moskvě další jednání mezivládní rusko-indické komise vojensko-technické spolupráce. Ruský ministr obrany Serďjukov a jeho indický kolega A. K. Antony se věnovali především staronovým záležitostem – zejména pak dalšímu posunutí harmonogramu předání letadlové lodi Vikramaditiya (bývalá sovětská/ruská loď třídy Kiev Admirál Gorškov), jež by měla konečně posílit indické námořnictvo v roce 2012, a pronájmu víceúčelové atomové ponorky K-152 Něrpa.
Objevují se i další nápady. Obě strany považují za zvláště významnou dohodu o společném vývoji a výrobě nového víceúčelového stíhacího letounu, na němž by se obě strany měly podílet v poměru 50:50, jichž by indické letectvo chtělo zakoupit více než 200 kusů.
Однако главным предметом обсуждения стал многофункциональный истребитель, который Россия и Индия договорились создавать вместе, по схеме 50 на 50. В Дели с этим проектом связывают большие надежды. Накануне московской командировки главком ВВС республики Норманн Анил Кумар Браун упомянул о закупках по меньшей мере 214 таких самолетов – 166 одноместных и 48 двухместных. Новую авиатехнику индийцы надеются иметь в строю через пять-шесть лет, а проект FGFA называют „самой большой совместной программой защиты двух стран“. В ближайшие двадцать лет правительство Индии готово вложить в него около 35 миллиардов долларов. Этих денег должно хватить на 250-300 истребителей.
Rusko-indická vojenská spolupráce – Indie v současnosti odebírá zhruba 30% ruského vojenského exportu – tak bude úspěšně pokračovat i v budoucnu.
Известно, что на начало нынешнего года на Индию приходилось около трети портфеля российских экспортных заказов, а сумма наших контрактов с Дели приблизилась к 12 миллиардам долларов. В ближайшие два года Россия поставит индийцам 16 палубных истребителей МиГ-29, а в рамках второго контракта – еще 29 таких машин. В сентябре через океан была переправлена первая партия многоцелевых вертолетов Ми-17В5. Эксперты говорят, что контракт на поставку в Индию 80 таких машин может быть дополнен новым заказом – еще на 59 вертолетов.
Iluze dvou procent
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 9. 10. 2011
Vojenské výdaje jsou ve světě sledovány několika organizacemi, jde např. o OSN či SIPRI. Vojenské výdaje sleduje i NATO, a to mj. také v podobě jejich podílu na hrubém domácím produktu (HDP). S tímto ukazatelem rovněž operuje ministerstvo financí při rozdělování limitu celkových výdajů státního rozpočtu, a to už od roku 1996. Tehdy se v usnesení vlády č. 478 z 18. 6. 1996 objevil text hovořící o tom, že vláda schvaluje
záměr postupného zvyšování podílu vojenských výdajů na hrubém domácím produktu zhruba o 0,1 % ročně tak, aby v roce 2000 dosáhl tento podíl zhruba 2 %.
Požadavek na fixování vojenských výdajů se pak objevil v doposud neodtajněném (a tudíž ani veřejně registrovaném) usnesení vlády č. 560D z 9. 6. 1999 ke Koncepci výstavby resortu obrany. Podle publikace Rozpočet – fakta a trendy 2002 se v něm se mělo stanovovat, že
podíl celkových výdajů resortu obrany na hrubém domácím produktu nepoklesne v jednotlivých letech do roku 2004 pod hranici 2,2 %.
Obdobný požadavek se pak objevuje takřka pravidelně i pozdějším období s tím rozdílem, že spíše než o politický závazek se jednalo o politické přání. Například usnesení vlády č. 1140 z 13. 11. 2002, kterým se přijímala Koncepce výstavby profesionální Armády České republiky a mobilizace ozbrojených sil České republiky hovořilo tom, že
že celkové výdaje resortu obrany nepoklesnou v období do dosažení cílových operačních schopností pod úroveň 2,2 % hrubého domácího produktu.
Nicméně o rok později byly usnesením vlády č. 1154 z 12. 11. 2003 pro výdaje Ministerstva obrany stanoveny absolutní částky a ukazatel podílu na HDP se stal pomocným ukazatelem. Například v usnesení vlády č. 1090 z 25. 9. 2006 se objevila formulace:
…ke zmírnění dopadů snížení zdrojů na plnění úkolů Armády České republiky bude vláda usilovat o to, aby celkové výdaje (včetně výdajů na výzkum a vývoj) kapitoly Ministerstva obrany pro léta 2008 a 2009 nepoklesly pod úroveň 1,55 % na HDP a jejich minimální výše byla stanovena v roce 2008 ve výši 57 505 000 tis. Kč, tj. o 3 710 000 tis. Kč více oproti limitu výdajů stanovenému usnesením vlády ze dne 16. srpna 2006 č. 970 a v roce 2009 ve výši 62 031 000 tis. Kč, tj. o 7 231 000 tis. Kč více oproti limitu výdajů stanovenému uvedeným usnesením.
O dvou procentech HDP na obranu se u nás hodně diskutovalo, diskutuje a asi bude i diskutovat. Málokdo si však uvědomuje, že podíl je určován z předpovědi vývoje HDP zveřejňované Ministerstvem financí v jeho Makroekonomické predikci a předpověď ministerstva, co se týče růstu hospodářství, patřila v minulosti k těm nejoptimističtějším. Definitivní čísla o výši HDP sleduje Český statistický úřad prostřednictvím statistiky národních účtů a jsou publikovány v podrobnější, nebo stručnější podobě.
Tyto údaje prošly nedávno mimořádnou revizí. Jak vyplývá z prezentace na tiskové konferenci, nešlo ani o první, ani o poslední revizi národního účetnictví. Podstatné je, že údaje o výši produktu jsou o něco málo větší, než doposud statistiky uváděly. Je tomu jednak proto, že se zlepšila metodika výpočtu jednotlivých agregátů a také proto, že došlo k započítání i doposud nesledovaných ekonomických aktivit, jako je nezjištěná a nelegální ekonomika.
Obrana patří veřejné statky, a to mezi tzv. čisté veřejné statky. Z titulu nevylučitelnosti melouchářů, prostitutek či zločinců ze spotřeby z veřejného statku a nedělitelnosti obrany, je obrana poskytována i těm, kdo se na jejím financování nemusejí podílet. A v této souvislosti je zajímavé přepočítání historických vojenských výdajů na jejich podíl na hrubý domácí produkt. Výsledek ve dvojexpozici s počty personálu v resortu ministerstva obrany shrnuje výše uvedený graf.
Graf pracuje s údaji ze statistiky vojenských výdajů OSN, kde jsou výdaje na obranu rozděleny na „produktivní“ vojenské výdaje a výdaje v kategorii „nerozděleno“. Tam se v našem případě řadí výdaje na sociální zabezpečení, tedy na důchody a výsluhové náležitosti. Jak si lze všimnout, jejich podíl na HDP je navzdory jejich růstu ustálen. Naopak „produktivní“ vojenské výdaje jsou ustáleny jen do roku 2000. Po roce 2000 dochází k jejich skokovému růstu a postupnému návratu na úroveň před rokem 2000. Údaje o „produktivních“ vojenských výdajích jsou v grafu korigovány o převody do rezervního fondu, kam bylo možno převést výdaje nevyužité v daném rozpočtovém roce.
Iluzi dvou procent HDP si lze nejlépe uvědomit právě v konfrontaci s množstvím personálu. Zatímco v roce 2000 si mohla Česká republika dovolit asi 55 tisíc vojáků, včetně 31 tisíc neprofesionálních vojáků, a 21 tisíc občanských zaměstnanců, v roce 2008 to bylo již jen 23 tisíc vojáků a 10 tisíc občanských zaměstnanců. Během této doby však došlo k redukci sítě posádek a počtu techniky a zbraňových systémů. Měřeno v běžných cenách, náklady na personál jsou větší než před 10 lety.
Bílá kniha o obraně naznačila, že již nikdy nedojde k dosažení cílových operačních schopností, mj. protože je nemožné naplnit početní stavy vojáků z povolání. V následujících letech se blížíme k tomu, že „produktivní“ vojenské výdaje budou nižší než 1 % HDP, nelze se proto divit, že se stále více budou objevovat smutné články kritizující hospodářskou situaci v armádě, jako je tomu dnes např. ve věcech výstroje. Tak tomu bylo i před vstupem České republiky do Severoatlantické aliance. Tehdy jsme se však živili očekáváním armády o čtyřech M.

















Komentáře | Comments