Příspěvky označené Iraq
V Iráku lépe, v Afghánistánu hůře
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 12. 1. 2011
Počet zabitých iráckých civilistů a příslušníků bezpečnostních složek byl v loňském roce vyšší, než v roce 2009. Vyplývá to z oficiálních statistik, podle kterých zahynulo 3605 Iráčanů. Je to o 124 více, než o rok dříve.
While the total number of people killed was higher for 2010 than the previous year, the number of civilians killed in violence dropped significantly from 2009 to 2010. According to AFP’s tally, a total of 2,505 civilians were killed in 2010 — down 295 from 2,800 the year before. The rise in the 2010 death toll was due to an increased number of security force personnel killed — 215 more policemen and 204 more army members than the previous year. Iraqi security forces have been increasingly on their own as the US has decreased the number of troops it has in the country and shifted its focus from combat to training and advising Iraqi troops.
Naopak počet zraněných poklesl – 7713 v roce 2010 oproti 10 562 z roku předchozího. Nevládní organizace Iraq Body Count uvádí vyšší čísla, ale naopak podle ní loni zahynulo méně civilistů, než o rok dříve. V roce 2010 tak mělo zahynout 4021 civilistů, oproti 4680 v roce 2009. Dvěma nejnebezpečnějšími městy byl pak Mosul a Bagdád.
Americké síly, kterých je v Iráku stále necelých padesát tisíc, se už neúčastní bojových operací. Je tedy logické, že oproti předchozím letům dramaticky poklesl i počet obětí v řadách zahraničních sil. Podle iCasualties.org v roce 2010 zahynulo šedesát Američanů oproti 149 v roce předcházejícím. V nejhorších letech 2006 a 2007 přitom zemřelo v Iráku 822, respektive 904 příslušníků amerických sil.
Naopak v Afghánistánu byl poměr obrácený. Rok 2010 byl zatím vůbec nejhorší – zemřelo 499 Američanů, 103 Britů a 109 vojáků z dalších zemí (celkem 711). V roce 2009 to bylo 317 Američanů, 108 Britů a 96 vojáků z dalších zemí (celkem 521).
Kdo všechno opouští Irák
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 11. 2010
Irácký policista ve městě Wynot nedaleko rodiště Saddáma Husajna Tikrítu; Foto Staff Sgt. Luke P. Thelen, US Air Force
Irák zmizel z titulních stránek. Situace se sice zlepšuje, jak naznačují statistiky, ale stále má daleko k normálu. Politika je zablokovaná – devět měsíců od voleb stále nemá země vládu. Ve čtvrtek byl pověřen pokusem sestavit vládu Núrí al Malikí. Má na to třicet dnů, než musí předstoupit před parlament. Jeho koalice, která získala 89 mandátů, bude jen těžko získávat většinu 163 křesel. A není zcela pravděpodobné, že se dohodne se sekulárním šiítem Ajádem Alávím, jehož blok podporovaný sunnity získal ve volbách 91 mandátů.
Za letošek zatím zemřelo v Iráku 59 amerických vojáků, což je nejméně od invaze v roce 2003. Iráčané jsou na tom o poznání hůře, byť se to nedá srovnávat s nejhoršími léty sektářského násilí. Irácké bezpečnostní složky jsou stále lepší a například dnes oznámily, že se podařilo zadržet 12 příslušníků organizace Islámský stát Irák, která je napojena na Al Kajdu. Tato skupina má stát za útokem na křesťanský kostel, který se v Bagdádu odehrál 1. listopadu. Teroristé tehdy obsadili katolický svatostánek a zadržovali v něm více než sto lidí. Při policejní akci zemřelo 52 rukojmích a policistů.
General Ahmed Abu Ragheef, the Interior Ministry’s head of internal affairs, said security forces arrested al Qaeda’s Baghdad leader, Huthaifa al-Batawi, and 11 others. „Iraqi forces have successfully arrested the terrorist group involved in the attack on the church in Baghdad,“ he said. Security forces also killed Abu Ammar al-Najadi, a leader of the Islamic State of Iraq (ISI), al Qaeda’s local affiliate, and seized 6.5 tonnes of explosives planned for use against a government ministry, hotels and the Christian community, Ragheef said.
Od počátku listopadu došlo k řadě dalších útoků na křesťany. Byť žijí v Iráku mnohem déle, než se objevil Mohammed, přesto se řada z nich chystá k odchodu ze země, protože se necítí bezpeční. Irácká vláda se snaží exodu zabránit, ale pokud budou útoky pokračovat, nebude mít šanci. V této souvislosti se může zdát paradoxní, že nejbezpečnější jsou křesťané v baasistické Sýrii.
Human Rights Watch says the number of Christians in Iraq had fallen to about 675,000 in 2008 from 1 million at the time of the U.S.-led invasion in 2003. The Catholic Church in Iraq says there are 1.5 million Christians in Iraq, 1 million fewer than 2003. Many Christians have fled Iraq for Syria, Jordan or Egypt. Many of those who remain in the country are leaving their homes behind for safer areas such as the Kurdish-held north.
Křesťané ovšem nejsou sami, kdo opouští Irák. Někteří už tak činí podruhé. Odhaduje se, že během vrcholících násilností odešly z Iráku na dva miliony lidí. Podle Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky se jich přibližně sto tisíc vrátilo, ale řada z nich nemá opět stání a chce odejít. Nejenom kvůli násilí, ale i kvůli tomu, že nemohou najít obživu.
In a recent survey by the United Nations refugee office, 61 percent of those who returned to Baghdad said they regretted coming back, most saying they did not feel safe. The majority, 87 percent, said they could not make enough money here to support their families. Applications for asylum in Syria have risen more than 50 percent since May.
A konečně, poslední odcházející – Američané. Ti se na rozdíl od ostatních netěší na nic jiného, než na návrat domů (kolik z nich vymění Irák za Afghánistán?). Iráčané potvrzují, že konec roku 2011 bude v každém případě koncem americké přítomnosti v zemi. Část z méně než padesáti tisíc vojáků nyní pokračuje ve výcviku iráckých sil a další část pracuje na velkém logistickém úkolu – odstěhovat to, co má smysl odstěhovat a předat to, co se stěhovat nevyplatí.
„An optimist would say, ‘We’ve got three-quarters of the work done,’ but a pessimist would say, ‘But, the hard part is left to go,’“ said Lt. Gen. Mitchell Stevenson, deputy chief of staff for logistics (G-4). „Both would be right.“ The U.S. military used to occupy more than 400 bases in the country. „Today, we sit on 88,“ Stevenson said. However, the bases that are left to close are among the largest, making them more difficult to shut down, he said.
Pěchota doposud předala Iráčanům více než 904 tisíc kusů vybavení a 559 obrněných humvee. Irácká vláda platí stovky milionů za odkupování techniky i munice (to se týká například munice do tanků Abrams). Iráčané nebudou platit podle všeho za jednu kategorii materiálu – za betonové zátarasy, vstupy na kontrolní stanoviště, či za ubytovací jednotky. Ty zkoušela americká pěchota převážet do Afghánistánu, ale příliš se to neosvědčilo, proto zůstanou tam, kde jsou. Zajímavý přístup je, že každý z amerických velitelů má pravomoc do určité hodnoty vyjádřené dolary rozhodnout o tom, co zůstane v Iráku bez papírování. Pokud chce nechat za sebou něco dražšího, musí požádat o svolení.
Veřejné tajemství
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 23. 10. 2010
Američtí vojáci se zajatci podezřelými ze spolupráce s Al Kajdou v Iráku během úspěšné operace 12. října 2007; Foto Luis Delgadillo, Department of Defense
Portál Wikileaks včera zveřejnil další sérii záznamů z irácké války. Jedná se o téměř čtyři sta tisíc tajných hlášení z let 2004-2009 týkajících se smrti iráckých civilistů i vojáků, mučení Iráčanů apod. Jde o citlivé dokumenty, které mají ukazovat na to, že během konfliktu zemřelo přinejmenším o 15 tisíc více iráckých civilistů, než se původně myslelo.
Organizace Iraq Body Count kvůli tomu zvýšila počet mrtvých irácké války na 122 tisíc lidí. Záznamy zveřejněné Wikileaks mají mimo jiné ukazovat na to, že Američané mnohokrát věděli o mučení, či vraždách civilistů provedených iráckými vojáky, ale nic neudělali. Média po celém světě okamžitě na zveřejnění (opět učiněné prostřednictvím několika tiskovin) zareagovala podobně, jako v dřívějších případech. Jde o velké sousto, možná až příliš o velké na to, aby se vše v krátkém čase, který současná novinařina má k dispozici, daly informace dobře zanalyzovat.
Britská a americká vláda, stejně jako v dřívějších případech, zveřejnění odsoudily s tím, že ohrožuje životy lidí, protože Wikileaks tím vyzrazuje nejenom postupy, ale i jména. Zakladatel Wikileaks Julian Assange to samozřejmě odmítl. Objevila se i slova (stejně jako v předchozích případech), že nejde o nic zas tak nového. K pokusu zahrát věc do autu tímto způsobem se dá dodat snad je jedno: nefungovalo to, nefunguje to a nebude to fungovat.
WikiLeaks called the release of the Iraq war documents the largest classified military leak in history. After the leak in July of more than 70,000 Afghanistan war documents, the website was heavily criticized by the U.S. government, the military and human rights groups for failing to redact names of civilians in the documents, putting them at risk of retaliation by the Taliban. Assange said WikiLeaks has been more „vigorous“ in redacting the new round of documents compared to its previous publication of documents. But the U.S. military says about 300 Iraqis named in the documents could be endangered by their exposure and they are being notified for their safety.
Dosti naštvaně zněly i hlasy z části irácké politické scény. Núrí Malíkí to označil za útok na irácký kabinet a snahu sabotovat stabilizaci Iráku. Amnesty International a další organizace samozřejmě vyzvaly americkou vládu, aby vysvětlila, jak to že věděla o mučení a nic neudělala. Organizace spojených národů je také znepokojena a požaduje, aby vláda prezidenta Baracka Obamy zahájila vyšetřování.
(UN’s chief investigator on torture, Manfred) Nowak, who has spent years investigating allegations of US participation in extraordinary rendition and the abuse of detainees held by coalition forces, said the Obama administration had a legal and moral obligation to fully investigate credible claims of US forces’ complicity in torture. A failure to investigate, Nowak suggested, would be a failure of the Obama government to recognise its obligations under international law. He said the principle of „non-refoulement“ prohibited states from transferring detainees to other countries that could pose a risk to their personal safety.
Julian Assange se nechal slyšet, že na cestě jsou další materiály, které se budou znovu týkat Afghánistánu. Tipnul bych si, že současné konflikty jsou nejlépe zaznamenané v historii. Existuje obrovské množství článků, knih a textů na internetu. Zároveň – a to co zveřejňuje Wikileaks tomu nasvědčuje – existují zřejmě miliony a miliony utajovaných hlášení a zpráv povětšinou v elektronické podobě (dřív se říkalo, že papír snese všechno, dnes by toto tvrzení chtělo trošku updateovat ve smyslu, že na každý harddisk se toho vejde až příliš mnoho).
To vytváří několik problémů. Už dříve se na těchto stránkách diskutovalo o tom, že ona hlášení nemusejí být příliš věrným obrazem reality. Dalším problémem je, že neplatí tvrzení: čím více informací, tím lepší rozhodnutí, respektive tím lepší obraz o situaci. Naopak, velké množství informací zahlcuje rozhodovací proces a vede ke špatnému úsudku. A konečně, čím více informací mám a uchovávám, tím pravděpodobnější je, že se dostanou ven, přičemž i jen část z nich může napáchat velkou škodu, někdy větší, než by obsahu příslušelo.
Zajímalo by mně jedno, budou nějak státy, respektive jejich instituce reagovat na lekce udělené jim mistry Webu 2.0? Jak se zachová systém v USA a v dalších zemích? Změní se něco? Nejsem si jist, že by byrokratický aparát nějak výrazněji na několikanásobný únik velkého množství dat reagoval. Možná snad jen po svém – zpřísněním přístupu k datům, větším prověřováním a snahou zdiskreditovat zdroj(e) informací i médium.
Možná by přitom nebylo špatné se zamyslet nad kvantitou i kvalitou informací, které prolétávají systémem a jsou analytiky (kteří to stejně nemohou nikdy zvládnout) zpracovávány. Je na čase si uvědomit limity moderních technologií a to, že i s bezpilotními prostředky, počítači a satelity mnohdy nejsme dál, než v době, kdy velitel neměl nic lepšího, než dalekohled a pár zvědů.
Příprava na válku v Iráku III
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 5. 10. 2010
Bronzové sochy Saddáma Husajna v Bagdádu; Foto DoD
National Security Archive zveřejnil třetí pokračování dokumentů o přípravě na válku v Iráku. Není v nich nic zase tak překvapivého, jenom dokládají úzkou spolupráci mezi vládou britského premiéra Tonyho Blaira a administrativou amerického prezidenta George W. Bushe při obhajování útoku na Irák, o kterém se ve Washingtonu začalo hovořit už krátce po 11. září 2001, přičemž „ke ztrátě trpělivosti“ došlo v březnu 2002.
Zkrátka britská a americká vláda se snažily být zcela konzistentní v tom, co říkají o hrozbě, kterou představoval Saddám Husajn. U vysvětlování samozřejmě nesměl chybět mediální mág Tonyho Blaira Alastair Campbell. Hlavní postřehy třetí části shrnují John Prados a Christopher Ames takto:
- From early 2002 both governments were seeking regime change, but Prime Minister Blair and his officials were very conscious of the need to make a case for war, based on claims about Iraqi WMDs.
- From March 2002 – the very beginning of the process – the U.S. and U.K. administrations were concerned to achieve consistency in their claims about Iraqi weapons, often at the cost of accuracy. In the spring of 2002 the two countries began to produce in parallel the white papers on Iraq’s weapons of mass destruction that they published that fall. At least two drafts of the respective white papers were exchanged from either side in order to avoid providing grist for “opponents of action.”
- Officials working on the parallel papers took part in a number of secure video conferences to avoid inconsistencies between the documents. Both sides accelerated the drafting of their white papers in September 2002 as part of a coordinated propaganda effort.
- Officials re-drafting the U.K.’s white paper or “dossier” in September 2002 were told to ensure that it “complemented” rather than contradicted claims in the U.S. document. A draft of the U.K. dossier was brought to Washington by intelligence chief John Scarlett for U.S. input.
- In addition, U.K. officials examined the draft U.S. white paper closely and sought to match its claims. The U.S. paper has been described by one of its authors as intended “to strengthen the case of going to war with the American public.”
- The U.K. white paper was amended to incorporate a number of claims about Saddam’s alleged nuclear ambitions that intelligence officials found questionable but were included because President Bush and Vice President Cheney made public reference to them, for example the allegation that Iraq could obtain a nuclear weapon within a brief one- or two-year timeframe.
- The U.S. paper, which had omitted the same claims from an early draft, also included them after the President and Vice President’s public references to them.
- In addition, the U.K. dossier was heavily influenced by Blair advisers and public relations experts, including Alastair Campbell, Blair’s director of communications. Its drafters were also willing to change it to fit in with public statements from British government advisers, whether or not those statements were true.
Příprava na válku v Iráku II
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 3. 10. 2010
Britský premiér Tony Blair a bývalí americký prezident George W. Bush v Itálii, 28. května 2002. V té době už bylo o invazi do Iráku rozhodnuto; Foto: www.kremlin.ru
Před týdnem jsem psal o první části dokumentů o Iráku, které na svých stránkách zveřejnil National Security Archive. Nyní se objevila druhá část, která pro lidi zajímající se o tento konflikt skýtá další zajímavé, více či méně známé, detaily toho, jak se Spojené státy pod vedením George W. Bushe na invazi připravovaly. John Prados a Christopher Ames v průvodním textu k druhé části dokumentů poznamenávají:
Perhaps most revealing about today’s posting on the National Security Archive’s Web site is what is missing—any indication whatsoever from the declassified record to date that top Bush administration officials seriously considered an alternative to war. In contrast there is an extensive record of efforts to energize military planning, revise existing contingency plans, and create a new, streamlined war plan.
Jen na okraj, podobných povzdechů se dá učinit celá řada. Pamatuji si, jak jsem byl před pár lety překvapený, že Fáze IV invaze do Iráku (obvykle postkonfliktní fáze) se skutečně začala v úzkém kruhu lidí připravovat až na přelomu ledna a února 2003, tedy o něco více než měsíc a půl před zahájením vojenské operace. Do té doby byla jen v hrubých, velice hrubých, a nereálných obrysech na papíře. Není divu, že v prvních dnech po obsazení Iráku došlo k takovým škodám, které předznamenaly malér následujících let.
Za materiálů vyplývá, že rozhodnutí o invazi do Iráku byla činěna ve velice úzkém kruhu. V první řadě šlo o dvojici tvořenou americkým prezidentem George W. Bushem a britským premiérem Tony Blairem. Ti jednotlivé úvahy a rozhodnutí sdíleli pouze s několika lidmi ve své blízkosti. Britský dokument z 8. března 2002 (invaze začala o rok později) uvádí, že Američané už ztratili trpělivost, nechtějí zadržovat Saddáma Husajna a přiklánějí se ke změně režimu. Podotýká, že bude zapotřebí s právním ospravedlněním operace, které zatím neexistuje.
Dokument analyzuje nejenom interní aspekty operace, ale i mezinárodní. Uvádí několik možností akce. Na prvním místě je podpora opozici, která svrhne Saddáma Husajna, druhou je letecké bombardování následované akcí opozice a pučem a třetí pozemní operace, která nakonec dostala přednost.
Je zajímavé se probírat všemi zveřejněnými dokumenty a vzpomínat na to, co si tehdy člověk myslel, zda věřil (a čemu), či nikoli. Hlavním argumentem pro útok na Irák byly zbraně hromadného ničení, respektive možnost, že budou použity proti sousedům, či se dostanou do rukou teroristů (tehdy se linka mezi zbraněmi hromadného ničení a teroristy zdála být zcela nezpochybnitelná).
Průzkum z 10. dubna 2002 zpracovaný americkým ministerstvem zahraničí popisuje, že veřejnost ve spojeneckých zemích v Evropě akci proti Saddámovi Husajnovi podpoří, pokud bude vedena multilaterálně a pokud to bude hlavně kvůli zbraním hromadného ničení. Není pak divu, že tyto zbraně se staly hlavním tématem. A zároveň velkým problémem pro kredibilitu nejenom akce, ale i (především) americké a britské vlády, když se žádné nenašly.
INR surveys conducted before the current Israeli crackdown in the West Bank and Gaza show half or more key Allied publics supporting military action against Iraq. Backing for action to eliminate Iraq’s WMD capabilities reaches majority levels in the United Kingdom, France, and Spain… This argument has slightly more influence than using force to “remove terrorists” and eliminate their training camps.
Příprava na válku v Iráku
Autor: František Šulc Kategorie: Historie | History Datum: 24. 9. 2010
Americký ministr obrany Donald Rumsfeld a velitel CENTCOMu Tommy Franks během tiskové konference 15. srpna 2002; Foto Helene C. Stikkel, DoD
První záznam o hlubší debatě mezi tehdejším americkým ministrem obrany Donaldem Rumsfeldem a velitelem CENTCOMu Tommy Franksem o tom, co s Irákem je z 27. listopadu 2001. Již léta se mluví a píše o tom, že Irák byl zmíněn v Bílém domě hned druhý den po teroristických útocích z 11. září 2001. Dokumenty, které nyní zveřejnil National Security Archive to potvrzují a základní informaci rozšiřují.
Krátce po útocích Rumsfeld nařídil předsedovi sboru náčelníků štábů, aby se „podíval“ po důkazech, které by ospravedlňovaly zaútočit nejenom na Usámu bin Ládina, ale i na Saddáma Husajna. I přesto, že CIA tvrdila, že Saddám Husajn s tím nemá nic společného, tehdejší náměstek ministra obrany Paul Wolfowitz byl přesvědčen, že teroristé musejí mít státního sponzora. A Rumsfeld pronesl, že v Iráku jsou lepší cíle, než v Afghánistánu.
Je zajímavé se pročítat poznámkami ze schůzky Rumsfeld-Franks. Naznačují, že americká vláda měla skutečně obavy ze zbraní hromadného ničení, které měl vlastnit Irák. Listopadový dokument začíná poznámkou: Zaměřit se na zbraně hromadného ničení. Dokument se zmiňuje o „odříznutí“ irácké vlády – snaha zabít irácké představitele jedním zásahem ostatně v březnu 2003 vedla k tomu, že válka začala o něco dříve, než byla plánována (před uplynutím ultimáta).
Útok měl být „překvapivý, rychlý, šokující a riskantní“. Donald Rumsfeld k tomu na okraj připsal: „Elektrická rozvodná síť a podobně… Lidé jej (Saddáma) nenávidí a chtějí jej svrhnout“. Už po této listopadové schůzce bylo jasné, že preferovaná varianta byla nečekat na to, až budou v oblasti všechny síly:
Start military forces before all required for worst case – larger forces flow in behind…
Jeden ze zveřejněných dokumentů také naznačuje, že vláda prezidenta George W. Bushe měla zájem na tom, aby jakýkoli preventivní úder proti Iráku zapadal do konceptu „spravedlivé války“. Tento moment ale nemusí být ani tak překvapivý kvůli silnému tradičnímu spojení konzervativců s náboženskými skupinami. Zjednodušeně řečeno: konat dobro a potírat zlo je důležité, ale musí se tak činit způsobem, který se dá označit za spravedlivý.
A Pentagon official alerted Douglas Feith to an upcoming op-ed by a conservative Catholic theologian who said what the Bush administration wanted to hear: “how pre-emptive action against Iraq fits into the just-war tradition.” Any such claim, however, would seem to have been demolished in a somewhat later State Department intelligence assessment, “Problems and Prospects of ‘Justifying’ War with Iraq,” which examined the seven principles of just war theory one by one and found that they were not met by the Iraq invasion, in planning or in execution.
Pro nás není bez zajímavosti žádost amerického velvyslanectví v Budapešti z počátku dubna 2003, aby jí byly dodány pozitivní obrázky členů Svobodných iráckých sil při operaci v Iráku. Příslušníci těchto jednotek, které měly sehrát významnou roli při osvobozování Iráku, byli totiž cvičeni v Maďarsku. Tento nápad nicméně skončil fiaskem. Jednak šlo o akci tehdy protežovaného Šalábího, který se následně ukázal jako zcela nedůvěryhodná figura prosazující pouze své zájmy a i proto, že americké ozbrojené síly o „svobodné Iráčany“ příliš nestály a Iráčané příliš nestáli o „Svobodné irácké síly“. Jak píší Michael Gordon a Bernard Trainor v knize Cobra II:
Wolfowitz asked Franks to arrange for a transit point in the Persian Gulf where 3,000 Iraqi exiles could be brought from Iran, 300 at the time, and then flown to Hungary for training. But the plan was never inmplemented; time had run out. Of the 6,000 names submitted by Iraqi opposition Gross, only 622 were vetted by the United States. More than 500 invitations were sent out, but only 95 showed up for training in Tazar. Of these, 73 completed the four-week training program, an embarrasingy meager reset for the millions of dollars spent and such prodigious work.
Irák nakupuje americké zbraně ve velkém
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 4. 9. 2010
Irácký řidič tanku během výcviku na tanku M1A1 Abrams (července 2010); Foto Pfc. Gary Silverman, U.S. Army
Pokud to takhle půjde dál, irácká armáda bude patřit k těm lépe vyzbrojeným v regionu, což by mohlo znovu začít přidělávat vrásky Íránu, pro který není nic výhodnějšího, než když má sousední země problémy. Iráčané se chystají koupit zbraně, vybavení a služby za 13 miliard dolarů (cca 260 miliard korun), což naznačuje, že americko-irácké vztahy zůstanou v příštích letech velice úzké. Na stranu druhou, není to příliš velká náplast na to, co Američané v zemi v posledních sedmi letech investovali.
The sales will make Iraq among the world’s biggest customers for American military arms and equipment. The Iraq Defense Ministry intends to transform the country’s degraded conventional forces into a state-of-the-art military. „It’s going to be a modern and fairly sophisticated military,“ said Lt. Gen. Michael Barbero, the ranking U.S. officer responsible for training and advising Iraq forces. Part of the planned purchase includes M-1 tanks, the main battle tank for the U.S. military. Iraq wants to buy 140 of the tanks, and Iraqi crews have already started training on them.
Iráčané také už požádali o 18 strojů F-16 Falcon v rámci tří miliardového programu, jehož součástí je i servis a výcvik pilotů. Pokud tento obchod schválí Kongres, první letouny by do Iráku mohly dorazit na jaře 2013. Doposud se irácké síly soustředily především na potírání povstalců a navíc se vždy mohly spolehnout na americkou podporu, takže nepotřebovaly sofistikovanou těžkou techniku. S tím, jak povstalecké aktivity ustávají (tím nechci popřít občasné teroristické útoky), Irák se zřejmě začne soustředit na vybavování svých ozbrojených sil tak, aby opět byly plnohodnotné a byly schopné vést i konvenční operace.
Nákup tanků M1A1 Abrams se připravoval delší dobu. Už před dvěma lety Charles Levinson popisoval v USA Today, jak vojenský poradce iráckého ministra obrany vyšplhal na americký Abrams a pak si postěžoval, že je „příliš horký“, takže jeho muži „se nebudou schopni za těmito tanky pohybovat“:
His concerns threatened to derail an arms deal worth as much $2.16 billion. That alarmed Brig. Gen. Charles Luckey, who, on this sweltering day in the desert, was a salesman of sorts. You could even say he is the U.S. military’s senior used-tank salesman. Luckey is the U.S. officer in charge of foreign military sales to Iraq. It’s his job to move the merchandise. „For as little as $300 you can get a blast deflector to deal with the heat,“ Luckey said. „I might even throw them in for free for you,“ he added, sweetening the deal.
Irácká armáda si prošla těžkými časy i kvůli ne příliš šťastnému rozhodnutí rozpustit ji po pádu Saddáma Husajna. Byla budována prakticky na zelené louce a Američané do ní investovali miliardy dolarů, které zřejmě zpátky nikdy nedostanou. A to ani v případě, když se Irák stane největším kupcem amerických zbraní a služeb. Ostatně odhaduji, že s tím nikdo ani nepočítal. Dlouhodobý zákazník však také není k zahození. Nicméně, dá se počítat s tím, že Spojené státy nebudou jediným dodavatelem. Například už před několika lety nakupovala irácká policie čínské lehké zbraně za 100 milionů dolarů, protože je Američané nebyli schopni dodat včas.
Fotografie z Iráku | Photos from Iraq
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 31. 8. 2010
Kameraman ČT Petr Svidenský nastupuje do Chinooku, základna Speicher, východně od Bagdádu. | Czech TV´s cameraman Petr Svidenský is boarding a Chinook chopper, Camp Speicher, east of Baghdad; Foto Jakub Szántó, Česká televize (Czech TV)
Na stránce Conflicts in Pictures naleznete novou sérii fotografií, kterou letos nafotil v severním Iráku reportér České televize Jakub Szántó (You can find new pictures from Northern Iraq on page titled Conflicts in Pictures).
Počítání kontraktorů
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 7. 2010
Afghánští kontraktoři na základně Shan v Lógaru (1. července 2010); Foto Spc. Theodore Schmidt, U.S. Army
S tím, jak se americké síly stahují z Iráku, se ukazuje, že ministerstvo zahraničí bude muset zvýšit počet kontraktorů, kteří pro něj budou pracovat. Z nedávného slyšení v Kongresu vyplynulo, že kontraktoři budou muset zastoupit odcházející vojáky při likvidaci nastražených výbušnin, pilotovat záchranné helikoptéry a podobně.
Podle odhadu spolupředsedy kongresové Komise pro válečné najímání kontraktorů Michaela Thibaulta bude ministerstvo zahraničí muset zvýšit počet kontraktorů, které používá na zajištění bezpečnosti z 2700 na dvojnásobek. Thibault, který byl během své vojenské služby jednou zachraňován osádkou vrtulníku, zároveň zpochybnil kvalitu najímaných pilotů, protože „zřejmě nemají tak dobrý výcvik jako ti vojenští“. Ale podle všeho nemá ministerstvo zahraničí příliš na výběr.
„Boy, that really troubles me,“ said Dov Zakheim, a commission member and former Pentagon budget chief. „You’re going to be getting contractors not only doing what they’re doing today, but doing things that are inherently governmental.“
Zatímco v jiných zemích obvykle ministerstvo využívá prostředků států, ve kterých působí, v Iráku to prý nebude možné. Komise kritizovala špatnou koordinaci mezi ministerstvy zahraničí a obrany a zároveň se podivovala nad tím, že v letos zveřejněném Quadrennial Defense Review není kontraktorům věnována téměř žádná pozornost, mnohem méně než v QDR z roku 2006.
In 1973, when Richard Nixon was president and gasoline was 37 cents a gallon, the Total Force Policy, which created the all-volunteer military, „made a pretty clear statement“ about the importance of contractors, Thibault said. But today, „37 years later, they are still not fully recognized or incorporated in planning and training.“
Podobná kritika se objevila i v dobré analýze Kongresové výzkumné služby (Congressional Research Service, CRS), která se zabývá využíváním kontraktorů v Iráku a v Afghánistánu. Jedná se o poměrně silnou závislost. Z dat například vyplývá, že v současnosti je v Iráku a v Afghánistánu více kontraktorů, než vojáků.
…DOD workforce that has 19% more contractor personnel (207,600) than uniformed personnel (175,000). Contractors make up 54% of DOD’s workforce in Iraq and Afghanistan.
Během 90. let na Balkáně bylo kontraktorů stejně jako vojáků. V Afghánistánu už tvoří necelých šedesát procent a v Iráku necelých padesát. Ministerstvo obrany na ně vydalo desítky miliard dolarů.
According to the Congressional Budget Office (CBO) estimates, from 2003-2007, DOD obligated almost $76 billion for contracts in the Iraqi theater. For Fiscal Year (FY) 2007 and the first half of FY2008, DOD obligated approximately $30 billion on contractors for the conflict in Iraq and Afghanistan (more than $5 billion for Afghanistan and approximately $25 billion for Iraq).
Pokud dobře počítám, jedná se o necelých 140 miliard dolarů vydaných od 2003 do poloviny roku 2008. Toto číslo vypadá možná „hrozivě“, ale zajímalo by mně, kolik by americké ministerstvo obrany muselo vydat, pokud muselo zabezpečit tyto služby „zevnitř“. Vzhledem k tomu, že větší část výdajů ministerstva obrany jde na platy a benefity, dovoluji si odhadnout, že by Spojené státy vydaly více. Jinou věcí ovšem je velice kritizované špatné hospodaření při kontraktování, které by mohlo výslednou cenu snížit. Jsou například známé příklady, kdy se v Iráku dobudovala a vybavila základna, i když bylo jasné, že do roka se americké síly stáhnou.
Other analysts have argued that DOD’s current approach to managing service contracts tends to be reactive and has not fully addressed key factors for success.15 These analysts argue that to improve contracting outcomes, DOD must (1) understand how and why it uses contractors, including the number of contractors and types of services provided; (2) develop better management and contract oversight structures; and (3) establish and commit to a strategic approach that defines how contractors should be used to achieve operational success.
V analýze jsou velice zajímavé tabulky počtů. Například v letos v březnu bylo v oblasti působení CENTCOMu 250 335 kontraktorů, z toho v Iráku 95 461 (počet vojáků 95 900) a v Afghánistánu 112 092 (počet vojáků 79 100). Kontraktoři bývají vykreslováni jako žoldnéři provádějící bojové operace, kteří působí ve válečných oblastech se souhlasem a za peníze státu. Data jasně potvrzují, že naprostá většina kontraktorů nemá s bojovými činnostmi nic společného.
V Iráku se tak 65,3 % kontraktorů věnuje zajištění chodu základen, 12,2 % zajištění bezpečnosti a osm procent překládání. Z oněch více než 95 tisíc kontraktorů v Iráku je necelých 25 tisíc Američanů, 53,5 tisíce lidí z třetích zemí a jen 17 tisíc Iráčanů. Oproti tomu v Afghánistánu je z více než 112 tisíc kontraktorů přes 16 tisíc Američanů, 17,5 tisíce občanů třetích zemí a 78,5 tisíce Afghánců. Tato data nabourávají představy o tom, že většina kontraktorů jsou Američané. Co mi ale přijde nejzajímavější, jsou rozdílné počty zaměstnávaných Iráčanů a Afghánců. Jedním důvodem může třeba být nedůvěra k Iráčanům, respektive neochota Iráčanů spolupracovat a naopak nezbytnost zaměstnávat Afghánce, protože po roce 2003 byla veškerá pozornost upřená na Irák (a to se týkalo i západních kontraktorských firem). Podobně by se dalo uvažovat o odlišném přístupu v každé zemi. Každopádně důvodů asi bude mnohem více.
Ami-go Home! aneb COIN do rukou Iráčanů
Autor: Jakub Szanto Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 2. 6. 2010
Jakub Szántó z České televize a jeho kolega, kameraman Petr Svidenský byli od 6. do 22. května s americkými jednotkami v Iráku. Jsem rád, že Jakub byl ochoten něco pro OWOP o tamní situaci napsat. Je to jeho první příspěvek pro OWOP.
Kurdský pešmerga; Foto Jakub Szántó, ČT
Naším hlavním cílem bylo zpravodajsky pokrýt stahování jednotek ze země v souladu s Obamovým plánem, podle kterého má v zemi po konci srpna zůstat jen 50 tisíc mužů a žen v uniformách (z maximálního počtu 168 000 po tzv. Surge v roce 2007). Přiděleni jsme byli k 1/64 Armor Regiment, 2nd Combat Team, který je v těchto dnech na základně na FOB Marez ležící na okraji severoiráckého Mosulu. Právě tato jednotka má mimo jiné za úkol podporovat irácké jednotky v rámci counterinsurgency a zároveň zažívá postupný přechod z aktivních bojových operací na logistickou a zpravodajskou podporu místních iráckých bezpečnostních sil.
FOB Marez v tuto chvíli hostí necelých šest tisíc koaličních, převážně amerických, vojáků a civilních kontraktorů, kteří mají na starost zajištění chodu základny, včetně tzv. Force Protection neboli vnější ochrany báze i její vnitřní bezpečnosti. Jen pro zajímavost: kontraktorské firmy zaměstnávají nebývale pestrou národností směsici: společnost Serka, která zajišťuje chod kantýn, sprch a toalet, zaměstnává převážně Nepálce a Indy; EODT zajišťující Force Protection vedou bosenští Srbové, o vlastní hlídky se starají ugandští vojáci, kterých je v Iráku kolem 10 000! Camp Marez spolu se sousední leteckou základnou Diamondback je klíčovou základnou pro oblast severního Iráku a spravuje severoirácké provincie na pomezí dnes de facto autonomního Kurdistánu.
Příslušník iráckého komanda; Foto Jakub Szántó, ČT
15. května předali Američané iráckým bezpečnostním silám menší pevnosti Ašúra a Tal Abtah, které spravují klíčové křižovatky na příjezdu do Mosulu. Právě toto severoirácké město je považováno za jednu ze zbývajících bašt islámských extremistů n
apojených na Al Kajdu, která navzdory sérii ztrát svých klíčových vůdců byla v květnu opět schopna po celé zemi
zorganizovat v jediném dni útoky se stovkou
mrtvých a skoro sedmi sty zraněných.
Na těchto operacích se Američané podíleli spolu s Iráčany a de facto hráli klíčovou úlohu, byť kredit byl z politických důvodů přenechán sílící irácké policii. Ta, spolu s jednotkami lépe vycvičené i vybavené irácké armády, postupně v oblasti převezme všechny ostatní opěrné body i check-pointy, které už v tuto chvíli s Američany sdílí. Hlavním cílem je, aby Iráčané v uniformách byli co nejvíc vidět, zatímco Američané se postupně stáhnou do velkých základen a budou asistovat při výcviku, stále výrazně kvalitnější technologickou výbavou (bezpilotní letouny, GPS navigace, automatizované systémy sledování apod.) a leteckým krytím.
Na mladých vojácích 1/64 AR, která proslula během tzv. Thunder Runu, kontroverzního a riskantního průlomu amerických tanků do Bagdádu s cílem ukázat na samém konci útoku v roce 2003, že koaliční velení kontroluje dění v Saddámově hlavním městě, se jasně projevuje „nuda“ současné fáze okupace. Žádné útočné operace, jen zdlouhavé cesty obrněných čet na hlídkování na check-pointech (kde ovšem zůstávají v bezpečí za betonovými kryty daleko od hlídaných silnic) a občasné PRT výjezdy. Útoky povstalců se díky vysoce efektivním vozidlům MRAP (převážně International MaxxPro a RG-33L), jejichž pancéřování prorazí jen větší auta nacpaná výbušninou, soustřeďují hlavně na civilisty a irácké bezpečnostní síly.
Jednání PRT. Tlumočník má zakrytou tvář, protože je nutné chránit jeho identitu; Foto Jakub Szántó, ČT
Kromě obligátní policie a armády v oblasti působí i dobře vycvičení pešmergové, příslušníci kurdských milic, zocelených desetiletími boje proti Saddámově armádě. Všichni dohromady slouží spolu s Američany v hlídkách zvaných Zlatí lvi, částečně pro dosažení lepší efektivity, částečně proto, aby se zabránilo desítkám minulých incidentů, kdy proti sobě iráčtí arabští policisté a kurdští pešmergové stříleli. Podle toho, co jsme viděli, je ale dnes situace mnohem klidnější a vzájemné střety by neměly hrozit ani po úplném stažení Američanů, už jen proto, že politicky zdatní Kurdové začali obsazovat i posty v irácké policii a armádě, a ke sporům tedy v zásadě není důvod.
Na hodnocení amerického angažmá, od úspěšné invaze, přes překotné a ve výsledku nešťastné rozpuštění iráckých bezpečnostních sil, přešlapování na místě za prudkého nárůstu násilí v letech 2005 až 2007, úspěšného navýšení sil a kooperaci s nově budovanou armádou od roku 2007 až po současnou možná opět poněkud překotnou irakizaci vývoje je ještě brzy. Na základě přiznaně časově i rozhledově omezeného žurnalistického pohledua ve srovnání téhože z loňského února a března a letošního května spěje Irák opatrně kupředu. Je to poznat nejen na statistikách útoků ale i na bojovém nasazení amerického kontingentu v zemi. A soudě dle všudypřítomného nedostatku skutečných bojových misí to vypadá, že snad už brzy budou Iráčané – po alespoň částečném překonání povolebních rozporů a etnických a osobních ambicí – schopni převzít plnou odpovědnost za svůj osud.
Tričko OWOP | OWOP T-shirt
Knihovna | Library
Komentáře | Comments