Archiv Květen 2010

Afghánistán a prezidentův odchod

Bývalý německý prezident Horst Köhler; Wikimedia Commons

Rezignace německého prezidenta Horsta Köhlera kvůli výrokům o německých vojácích byl asi pro většinu lidí šok. Navíc, jeho slova by zřejmě v jiné zemi zdaleka tak nezarezonovaly, ale Německo má od 2. světové války svá specifika. Köhler byl poprvé do funkce zvolen v roce 2004 a podruhé loni v květnu. Nedávno přiletěl na neohlášenou návštěvu Afghánistánu a pronesl tam cosi o propojení vojenské mise s hospodářskými zájmy Německa. Kolikrát jsme tady slyšeli, že naše účast v zahraničních misích pomůže i českým firmám? Kolikrát zaznělo, že vstup do NATO se nám vyplatí i ekonomicky?

U nás by se nic nestalo. Ne tak v Německu, kde jsou vojenské mise a v současnosti hlavně ta v Afghánistánu velice, velice nepopulární. Většina Němců, a jak mi vysvětloval jeden německý kolega, hlavně těch mladých (tedy ani vzdáleně nezatížených 2. světovou válkou), nemá dobrý pocit z toho, že jsou vojáci bundeswehru nasazovaní v zahraničí.  Termín „dobrý pocit“ se nedá zaměňovat s pacifismem. Alespoň ne většinově. Většina Němců zkrátka nerada vidí své vojáky v zahraničí při misích, ve kterých za a) zabíjejí a b) jsou zabíjeni. Schválně to řadím v pořadí, v jakém si myslím, že to je. Většina Němců má po historické zkušenosti a neustálém připomínání toho, co způsobila jejich země, už možná i „v genech“ přístup, že lepší je zkusit všechno vyřešit desetkrát mírově, než jednou vytáhnout do boje.

Ale zřejmě by nebylo vůbec přesné se domnívat, že Köhlerova demise souvisí pouze s Afghánistánem. Byť po jeho výrocích byl tvrdě kritizován levicí, pravdou je, že nebyl ve funkci spokojený už delší dobu. Jedna z věcí, která mu zřejmě vadila hodně, byla, že se ho nikdo z vládnoucí (proafghánské) koalice nezastal. Angela Merkelová, která má svých problémů více než dost mlčela. S Köhlerem se navíc příliš nemusela, protože její vládu několikrát kritizoval. Možná trochu s nadsázkou řečeno, Köhler a úřad prezidenta si úplně „nesedli“:

A German president’s most important weapons are words. But Köhler didn’t find the right ones. He remained silent when a clear word from him could have helped. This was true during the financial crisis and also at the beginning of Merkel’s second term in late 2009 and early 2010, when her new center-right coalition of conservatives and FDP was too busy bickering to govern. And when he did speak, he often overdid it. His criticism was excessive and he just couldn’t find the right tone. His most recent comments on Afghanistan demonstrated this once again. Köhler seemed clumsy with words.

V Německu sílí tlak na to, aby byla mise v Afghánstánu ukončena a bundeswehr stažen. Debata není o tom, že by někdo „zrazoval“ spojence, nebo tu asijskou zemi, kterou se rozhodli obsadit Američané a poté, co odvedli pozornost jinam – k Iráku – ji na pár let téměř opustili až se propadla do chaosu. Debata je o tom, že by němečtí vojáci neměli sloužit v misích, kde mohou zabíjet civilisty.

Vina v případě Afghánistánu je samozřejmě i na politicích. Jak mi vyprávěl onen zmiňovaný kolega, po léta neprobíhala v Německu o Afghánistánu prakticky žádná debata (téměř jako u nás). Mise byla vykreslována idylicky jako mírová a budovatelská. A pak najednou začaly růst vlastní ztráty a ztráty na straně civilistů. Afghánistán se všude, nejenom v Německu, dostal na první stránky novin a lidé začali zjišťovat, že až zas tak o mírovou, budovatelskou a vítanou misi nejde. To byl prvotní šok a reakce na něj přetrvává dodnes – stáhnout se.

Není dobré Köhlerův odchod přeceňovat. Spíše je dobré jej chápat jako součást širšího a dlouhodobějšího procesu, který je charakterizován rostoucím tlakem na odchod z Afghánistánu a zároveň zvyšující se apatií těch, kteří by chtěli misi dotáhnout do konce (do jakého?). Pamatujete, jaké se vedly debaty o stažení či rozšíření mise před rokem dvěma? Dnes jde spíš o to přetrpět to do prosince, kdy se oznámí úspěchy a do příštího léta, kdy se začne s postupným stahováním.

Současná situace není žádná legrace. Podívejte se na několik následujících zpráv, které mě v posledních dnech zaujaly:

  • Minulý týden Talibanci z Pákistánu ovládli po těžkých bojích okres ve východním Afghánistánu v provincii Núristán, která se nachází u hranice s Pákistánem. Už jednou, na tři dny, část provincie ovládli loni v červenci, ale tehdy je afghánské a mezinárodní jednotky vytlačily. Dnes tam žádné mezinárodní jednotky nejsou, ty se stáhly, aby posílily jiné oblasti, vitální pro McChrystalovu strategii. Afghánské jednotky nyní po bojích ustoupily. Šlo prý o „taktický ústup“, řekl guvernér. K tomu dodávám, že taktické ústupy se snadno mohou proměnit v jeden velký, strategický. Ale to zatím nehrozí, nicméně může to být obrázek za několik let.
  • Kanadský brigádní generál Daniel Ménard, který velel nejenom kanadským, ale i americkým vojákům, byl zbaven velení pro „nevhodné chování“. Ménard měl mít pletky s vojačkou, která byla součástí jeho štábu (ano, někde se za to trestá). Nešlo však o jeho první provinění. Minulý týden byl potrestán pokutou 3500 dolarů za to, že když se před časem na letišti v Kandaháru snažil dát zásobník do útočné pušky C8, neměl zajištěno a vyšly dvě rány. Kulky prolétly mezi dvěma transportéry, minuly dva Blackhawky a 10 vojáků. Nikomu se nic nestalo. Toto odvolání není příjemné pro generála McChrystala, protože Ménard měl velet nadcházející ofenzivě v Kandaháru.
  • A konečně, doporučuji výborný text o „kupování si klidu“. Jde o „bombardování penězi“ v okresu Nauá, ve kterém žije přibližně 75 tisíc lidí a jen během devíti měsíců zde US AID utratí třicet milionů dolarů (pro srovnání, na provincii Lógar máme cca čtyři miliony dolarů na rok), což vychází na více než 400 dolarů na osobu (HDP na hlavu v zemi je 300 dolarů).  Není velkým překvapením, že se v okrese vše velmi rychle zlepšuje a že jenom těžko zde povstalci rekrutují členy, na rozdíl od sousední Mardžáh. Taktéž není překvapením, že v Nauá je poměrně bezpečno a že místní s Američany rádi spolupracují. Představa je, že tato masivní investice vytvoří pracovní místa a pak už se vše rozeběhne samo. Ale není to jisté. Pokud se tak nestane, není tak těžké odhadnout, co bude, až 31. srpna program skončí. Plnou zaměstnanost si Afghánci sami nezajistí.

, , , , ,

Žádné komentáře

Až si sedne prach

Volby dopadly bezesporu zajímavě. Jde o zemětřesení, které ukončuje dvacetiletí určitého typu politiky. V tuto chvíli si sedá prach a jsem hodně zvědavý, zda skutečně dojde k hlubokým změnám, ve které doufali voliči, nebo jestli i nadále bude politiku kontrolovat byznys, či oni kmotři, jak je nazval Mirek Topolánek, kteří zevnitř rozežírali ODS (a nejen ji).

Do sněmovny se dostalo mnoho nových tváří a díky protestním hlasům mají slušné zisky TOP 09 a Věci veřejné. Prvně jmenovaná strana nepředstavuje ale ani tak nic nového. Preferenční hlasy ukázaly víru lidí v knížete Schwarzenberga. Ovšem ten, kdo skutečně stranu i byznys kolem řídí je Miroslav Kalousek, člověk který mimo jiné obhajoval onu obří zakázku na likvidaci ekologických škod a také, jak si zajisté všichni vzpomeneme, se mimo jiné proslavil jako ekonomický náměstek na ministerstvu obrany (jak se vypráví, muž, který hodně rozhodl, ale nic nepodepsal – zajisté to je pouze nadsázka). Pokud člověka zajímají bezpečnostní záležitosti, nemůže opominout ani další postavu – bývalou ministryni obrany Vlastu Parkanovou.

Jedinou relativní neznámou tak zůstávají Věci veřejné. Když jsem psal o jejich programu, kroutil jsem hlavou. A myslím, že budeme kroutit hlavou zanedlouho všichni, tedy pokud bude mít Radek John a jeho experti větší vliv na politiku v této zemi. Nechci to rozvádět, dnešní představení v Otázkách Václava Moravce bylo moc pěkné.

Byť v současnosti probíhají rozhovory mezi ODS, TOP 09 a Věcmi veřejnými a všichni předpokládají, že koaliční vládu budou sestavovat tyto tři strany, nemusí to tak dopadnout, a když dopadne, nemusí to vydržet. Dá se totiž předpokládat, že to nebude dlouho trvat a půda mezi Věcmi veřejnými a TOP 09 se propadne a z oslav bude čtyřletý bolehlav. Miroslav Kalousek se nemůže s Radkem Johnem snést, pokud John bude mít tendenci koukat mu pod prsty a, nedej Bože, mu mluvit do kšeftů. I když, Věci veřejné jsou strana, kterou si založil byznys, tak možná dojde nakonec k rozdělení teritorií.

Co se týče obrany, je jasné, že to nebude pro nikoho významnější téma. Tedy kromě peněz, které by se mohly dát odčerpat. Radek John během svého dnešního představení u Václava Moravce, mimo jiné řekl, že není naivka, aby za každou cenu prosazoval v tomto období sloučení ministerstev vnitra a obrany. Jen tak dál. Seškrtání peněz se ovšem nevzdává. V programu je 15 miliard, v debatách se objevilo 10 miliard.

Byť například „civil“ v komentářích tento nápad přivítal, protože alespoň se díky tomu vojáci naučí šetřit, já to nevítám vůbec. Ne proto, že by se nedalo šetřit (i když v  případě české armády by to bylo už za hranou) a někdy by to nebylo očistné, ale proto, že si „experti“ Radka Johna (nebo on sám) naslinili akorát tak prst a vyplivli do větru sumu. To, že nejde o nic propracovanějšího, svědčí i ochota toto číslo měnit, jak se hodí. Pokud se má v armádním rozpočtu škrtat musí se tak dít promyšleně a nikoli populisticky – vezmeme deset miliard z jedné kapitoly a přesuneme je do druhé s efektem limitně se blížícím nule.

Problém není v tom, že by se nedalo v ozbrojených silách škrtat. Problém je v tom, že jakékoli rozhodnutí má hluboký dopad na budoucnost. Pokud chceme škrtat, je nutné si jasně říct, co nechceme, co nepotřebujeme a co naopak od českých ozbrojených sil budeme požadovat. A to co nejkonkrétněji, protože za málo peněz je málo muziky a to se nedá změnit ani silnou vůlí. Stavět armádu není jako nakupovat auta pro firmu, plány se nedají bez velkých ztrát měnit z roku na rok. Důrazně bych také varoval před nápadem stavět ozbrojené síly „na Afghánistán“, nebo na „boj proti terorismu“, jak navrhovala strana jednoho jezevce. Bez analýzy se budeme motat v kruhu, těžko reagovat události a jenom vyhazovat peníze.

Jsem dosti zvědavý, kdo dostane obranu na starosti, která strana si tento rezort uzme (popravdě, bude to trochu z nouze ctnost). Nebude to mít jednoduché, protože tlak na pokladnu bude velký. V pátek měl Pavel Šuba na Nově reportáž o dalších škrtech. Prý se na ministerstvu financí hovoří o tom, že by armáda měla přijít příští rok o pět miliard korun. Ministr Barták v reportáži říkal, že už požádal podřízené o návrhy, kde by se dalo škrtat.

Pokud to nový ministr bude myslet s obranou vážně a nebude v zajetí lobbistů a kmotrů, pozastaví tendry, které se pozastavit dají, nechá provést audity, zadá analýzu, ze které by mělo vyplynout, kam by měly české ozbrojené síly směřovat a zahájí debatu s ostatními stranami zastoupenými v parlamentu. Z té by měly vyplynout dohody, takže by se každé dva roky kompletně neměnil rámec, ve kterém má armáda působit. Bude mít ale úkolů mnohem víc – třeba zkrotit vojenské zpravodajství a podobně. Celkem je toho strašně moc. Možná až příliš na jednoho člověka v době více než nejisté.

, , , , ,

21 komentářů

Počítání tanků

Dostal jsem e-mail, který mně upozornil na rozhovor s velitelem 7. mechanizované brigády plukovníkem Ivo Střechou. Vypráví o 7. brigádě, o které se prý tolik nemluví, protože vždy byla v popředí 4. brigáda. Nicméně 7. odvádí velký kus práce v Afghánistánu a generál Opata prý 5. kontingent „hodnotil jako nejlepší, který kdy přebíral do podřízenosti“.

Motto 7. mechanizované brigády je „Pokora, respekt, rozvaha“. Naši vojáci podvědomě cítí, že se jim nevěnuje taková pozornost, jako žateckým, a nahrazují to obrovským nasazením. V Čechách jsem to nikdy nezažil, ale tady, na Moravě, z lidí čerpám energii. Představte si třeba, že do pracovního procesu jsou zatahováni i členové rodiny! Leckterá manželka technika mechanizované roty má třeba větší přehled o technickém stavu BVP než její manžel… Tak jako všude, ani tady není vždycky všechno ideální, ale devadesát procent lidí jsou nadšenci a brigáda právě díky nim udělala obrovský skok kupředu.

Ale na to mně onen e-mail neupozorňoval. Dotyčný se zarazil u jiné odpovědi:

Myslím, že zrušením tankového vojska by naše armáda rezignovala na schopnost podílet se na obraně České republiky jinak než podpůrnou rolí. Navíc bychom podle mého přestali být rovnocenným partnerem pro naše koaliční kolegy v kategorii zemí se srovnatelným počtem obyvatel a velikostí armády. Tank ve válce vždy představoval zásadní nástroj a domnívám se, že ani v blízké budoucnosti se na tom nic nezmění. Navíc – a o tom se nemluví – přáslavický prapor není jediným útvarem v rámci české armády, který tanky disponuje.

Konkrétně jsem byl dotázán, jestli nevím, kdo těmi tanky, o kterých se nemluví, disponuje, kde jsou a k čemu slouží. Já na to odpovědět neumím (myslel jsem, že většina tanků je zakonzervována), ale někdo z vás stoprocentně ano. Tak poraďte, prosím.

71 komentářů

Tenkrát v Afghánistánu

Herát 1969, via Wikimedia Commons

Afghánistán nebyl vždy tím, čím je posledních třicet let. V 50., 60. a 70. letech minulého století to byla hojně navštěvovaná země, ve které existovala relativně bohatá a sekulární vyšší střední vrstva. V Afghánistánu se nestřílelo, alespoň ne tolik, a věci ze Západu byly vcelku snadno k sehnání. Mohammad Qayoumi, který opustil Afghánistán v roce 1968, na stránkách Foreign Policy zavzpomínal, jak se tehdy žilo. Jeho vzpomínky ale ani tak nedominují, jako fotografie třeba z obchodů, které jenom těžko rozeznáte od těch, které jsou k vidění na fotografiích a filmech z Evropy.

V zemi kterou dnes mnozí lidé označují za středověkou, tehdy ženy studovaly medicínu, chodilo se do kin, vláda byla schopná v zemi zajišťovat bezpečnost a také financovat velké stavební projekty. Qayoumi vzpomíná nad knihou, která onu minulost představuje:

Some captions in the book are difficult to read today: „Afghanistan’s racial diversity has little meaning except to an ethnologist. Ask any Afghan to identify a neighbor and he calls him only a brother.“ „Skilled workers like these press operators are building new standards for themselves and their country.“ „Hundreds of Afghan youngsters take active part in Scout programs.“ But it is important to know that disorder, terrorism, and violence against schools that educate girls are not inevitable. I want to show Afghanistan’s youth of today how their parents and grandparents really lived.

Připomělo mi to skvělého Lovce draků Khaleda Hosseiniho:

Spolu jsme shlédli první kovbojku, Rio Bravo s Johnem Waynem, v Cinema Parku, přes ulici naproti mému oblíbenému knuhkupectví. Pamatuji si, jak jsme mořili bábu, aby nás zavezl do Íránu, že se chceme seznámit s Johnem Waynem. Bába se rozesmál hlubokým hrdelním smíchem – znělo to skoro, jakoby túroval motor náklaďáku – a když se mu vrátila řeč, vysvětlil nám, jak je to s filmovým dabováním. Hasan a já jsme užasli. Nešlo nám to do hlavy. John Wayne sám nemluví fársí a není to Íránec! Je Američan, jako ti vlídní dlouhovlasí muži a ženy, které jsme často potkávali v Kábulu, co nosí takové fórové pestré košile.

Ještě před několika lety, kdy se zdálo, že největším problémem světa je Irák, a že v Afghánistánu se to tak nějak samo dává dohromady, se objevovaly projekty, které měly z Kábulu a i ze zbytku země udělat pěknou rozvíjející a někdy i třeba rozvinutou a hlavně svobodnou zemi. Například Hisham N. Ashkouri přišel s projektem s názvem City of Light, který měl podporu i, tehdy oblíbeného, prezidenta Hámida Karzáího. Vybudování čtvrti Kábulu s obytnými i kancelářskými budovami mělo zabrat 5,25 km čtverečních a mělo vyrážet všem zaprášeným sousedům dech. Takováto byla představa autora:

The project will be based on extensive use of concrete in all high-rise and national structures including all exterior solar screen work. In addition, the design will use brick, glass, and other local or recycled materials that are abundant in Afghanistan. The design will employ higher architectural density and ventilated facades to cut cooling energy costs in summer and winter. This development represents also a quantum leap in life cycle costing, maintenance and long term environmental responsibility.

Třeba na tento, nebo jiné podobné projekty jednou dojde. Každopádně do té doby je dobré si připomínat, že Afghánistán nemá pouze krvavou a zastalou minulost.

, , ,

Žádné komentáře

Programy z pohledu bezpečnosti – bída na druhou (část 2.)

TOP 09: Ježek v kleci pro pokročilé

Obranná politika je v dokumentu, tvářícím se jako programové prohlášení vlády, ukrytá pod zahraniční politikou. Strana chce vycházet ze zájmů České republiky, primárně bezpečnostních a ekonomických. Klíčem je členství v NATO a EU. Bezpečnostní prostředí je složité, takže Česko musí hodně spolupracovat se spojenci a partnery. Primárním úkolem aliance je obrana společných zájmů jejích členů a proto by měl být v nové strategické koncepci potvrzen závazek společné obrany (na Washingtonskou smlouvu se dá nová série razítek –  kdo nechce věřit, stejně neuvěří). Mise sehrávají důležitou roli. Evropskou unii považuje TOP 09 „za záruku existence českého státu v Evropě“.

Česká republika má zájmy ve východní Evropě, západním Balkánu a sdílí politiku NATO v Afghánistánu, Pákistánu a Íránu. Obranná politika je neoddělitelná od zahraniční, protože pojmenovává „účel a smysl existence ozbrojených sil jako významného prvku spojeneckých ozbrojených sil“ (to je věru konstrukce…) Zvýšit se má počet nasaditelných sil „při zachování současného celkového počtu jejich příslušníků“ (to je takový ježek v kleci pro pokročilé).

Za podmínku obranné účinnosti považuje vláda kromě moderního výcviku, výzbroje a výstroje také vědomí občanské odpovědnosti příslušníků armády. O jeho posílení bude vláda dbát při prosazování aktualizace dnes již zastaralých strategických bezpečnostních a obranných dokumentů a při prosazování nového služebního zákona pro příslušníky ozbrojených sil. Snaha prosadit maximální otevřenost a srozumitelnost všech významných strategických rozhodnutí ministerstva obrany a generálního štábu, včetně výběrových řízení při vyhledávání dodavatelů pro ministerstvo obrany a armádu, bude jedním z prvořadých cílů vlády v této oblasti… Vláda sníží počet funkcí na generálním štábu a ministerstvu obrany tak, aby to odpovídalo celkovému nevysokému počtu příslušníků ozbrojených sil.

Věci veřejné: Proženeme vám pérka, všem

Tato protestní a populistická stranička se prezentuje spolu s KDU-ČSL zřejmě nejpropracovanějším, respektive nejkonkrétnějším programem v oblasti bezpečnosti. To není tak špatné. Pročítat se jím ale znamená docela dobré procvičení krční páteře – tolik je tam hloupostí. Strana chce třeba budovat komplexní a celostní systém bezpečnosti, jehož řídící složky budou důsledně spolupracovat (popření jednoho z principů fungování byrokracie; hodně štěstí) a:

Sloučení ministerstev obrany a vnitra pod jedno ministerstvo bezpečnosti, v jehož rámci by došlo také ke sloučení určitých sekcí a odborů, ke zkvalitnění práce a minimalizaci zdvojených pravomocí. Protože v dnešní době již nelze rozdělovat nebezpečí na vnitřní a vnější, nelze mít dva (ne)spolupracující ministry; je potřeba, aby docházelo k rychlým rozhodnutím týkajících se hrozeb, které ohrožují Českou republiku. Velká část dnešního ministerstva obrany by byla podřazena pod Generální štáb Armády ČR. Agenda veřejné správy spadající dnes pod ministerstvo vnitra by připadla pod Ministerstvo pro místní rozvoj.

To je třeba jeden z velkých nesmyslů. Dobře, zlepšení spolupráce, zamezení dublování, či efektivnější nasazování prvků bezpečnostního systému, je pochopitelné, ale slučování těchto dvou ministerstev? Ještě, že se to nestane – vláda bude přece jenom koaliční… Vypracování bezpečnostní strategie není tak špatné, spíše je smutné, že se na to musí upozorňovat, když by měla být novelizována každé dva roky. Podkapitola „Vnější bezpečnost“ začíná také moc pěkně:

Pro zajištění vnější bezpečnosti se budeme soustředit na reformu armády, jejíž rozpočet chceme dramaticky snížit (až o 15 miliard). Na základě dnešních bezpečnostních hrozeb a rizik došlo ke změně klíčových úkolů armády. Původně primární úkol armády, zabezpečení suverenity země před napadením, není dnes v případě České republiky tolik aktuální.

Můj rychlý propočet zní – zbylo by jen tak tak na platy, i kdyby se naplnilo přání ještě větší specializace – zrušení tankistů (kteří jsou už stejně skoro zrušení) a dělostřelců (Artura někomu budeme muset darovat, třeba Afgháncům?). Nepomohlo by asi ani snížení velitelských stupňů ze tří na dva (to se nejspíš dříve nebo později stejně stane) a „dramatické snížení“ civilních osob pracujících na ministerstvu a generálním štábu. Moc jsem nepochopil také, jak se má výrazně ušetřit tím, že se odkoupí JAS-39 Gripen. Mají být sjednány výrazně lepší podmínky pro Českou republiku a hlavně sníženy výdaje s provozem (do toho je započítaný třeba i mid-life upgrade?)

Jenom dodám, že Veci veřejné staví na snížení korupce a transparentnosti, čímž by se měly ušetřit nemalé peníze. To by i mohlo klapnout, jde ale o to, kolik to třeba v armádě může přinést – záviset to totiž bude na budoucích investicích a když se ministerstva sloučí a zároveň se obraně sebere 15 miliard, na investice moc nezbude…

KDU-ČSL: Život v bezpečí; jak na to…

Když už se člověk dostane na stranu 31 programu KDU-ČSL, který je „o tom lepším v nás“ nalezne kapitolu „Život v bezpečí“. Mimo jiné se dočte, že armáda má být spolehlivá a efektivní. Klíčem úspěchu je členství v NATO/EU. Armáda má být součástí systému a má se účastnit misí. V této části mě zaujala jedna věta:

Politická reprezentace České republiky věnovala armádě zatím jen okrajovou pozornost, z čehož vyplývají stále se prohlubující problémy
• ve schopnostech pružně reagovat na složité situace zejména náročných podmínek zahraničních misí v Afghánistánu;
• v opožděných řešeních vyžadujících nákladné investice, při nichž reagujeme jen na okamžitou (rozpočtovou) situaci;
• v narůstající ztrátě jednotnosti výzbroje;
• v nižší efektivnosti vynakládaných financí a jejich účinnosti na její modernizaci a výkonnost.

Kolik bylo lidoveckých ministrů obrany? Docela dost. To je docela výsměch a to i v případě, když nebudeme do lidoveckých ministrů počítat Vlastu Parkanovou, která zběhla k Top 09. Kdo tedy nevěnoval pozornost? Že to bylo těžké? Hm, to už tak v politice bývá. Pak, v pasáži „Jak na to“ následuje věta, u které se musí člověk s pamětí rozesmát:

Budeme usilovat o to, aby byl dokončen audit skutečného současného stavu resortu Ministerstva obrany ČR. Na jeho základě bude navrženo zjednodušení organizační struktury resortu MO a Armády ČR tak, aby její velikost odpovídala současným možnostem ČR a zároveň umožnila rozvoj armády po odeznění ekonomické krize. Vše při respektování již přijatých obranných závazků, nebo jejich modifikace.

Nebyla to náhodou Vlasta Parkanová, která nechala zarazit, respektive upravit a vyšumět jeden audit, který spustil Jiří Šedivý? Jedna šance byla a nedopadlo to dobře. Zbytek „Jak na to“ není příliš překvapivý ani špatný – redukce všeho možného, zachování kapacit, mise, spolupráce s akademickou bezpečnostní komunitou (jedna z věcí, kterou okamžitě podepíši), výběrová řízení a transparentnost a pak obvyklá úlitba – podpora českému obrannému průmyslu.

Co se týče zahraniční politiky je podobně jako u ODS smrsknutá do ekonomicko-unijně-ekonomického balíčku plus lidská práva. Pročítání této pasáže mi připomnělo nedávné vystoupení Cyrila Svobody na ministerstvu zahraničí na sympoziu o české zahraniční politice, které organizoval Ústav mezinárodních vztahů. Jeho oblíbená slova: Když já jsem byl ministr zahraničí… rozhodně vylepšovala náladu v obecenstvu.

Strana Práv Občanů ZEMANOVCI: Last and Least

Jestli někdo měl někdy v této zemi „gule“, byl to Miloš Zeman. Nesouhlasil jsem s ním tolikrát, že by to vydalo na knihu, ale přesto mám pro něj určitou slabost. Je to jestřáb, který zastíní jestřáby typu Saši Vondry. Jeho bonmoty jsou vtipné a trefné. A doma bych ho mít nechtěl.

Tato nevolitelná strana má program krátký a jasný. Co se týče bezpečnosti, dovolím si ocitovat celou inkriminovanou pasáž:

Považujeme za nutné, aby se profesionální česká armáda soustředila především na boj proti mezinárodnímu terorismu a aby byly omezeny výdaje na ty armádní činnosti, které s tímto posláním nesouvisí, s výjimkou účasti armády v Integrovaném záchranném systému.

A máte to. Doufám, že tento dvoudílný výběr oceníte. Sám pro sebe jsem došel po pročtení „reprezentativních dokumentů“ našich budoucích zákonodárců a vládních představitelů k jednomu poznání: Hlavně se při volbách neřiď tím, co tě zajímá, to bys nemohl volit. Hledej jinde, třeba v přemítání o sociálních dávkách, nebo o zdravotnictví. To má perspektivu…

, , , , , ,

17 komentářů

Programy z pohledu bezpečnosti – bída na druhou (část 1.)

Řekl jsem si, že není od věci podívat se na programy politických stran z hlediska bezpečnosti/zahraniční politiky. Koho bych volil, pokud bych měl na srdci jenom tuto oblast? A věru pohled do stran, které mají šanci, je tristní. A zdá se, že čím je to strana významnější, tím je to horší.

Jistě, uvedená otázka je hodně přitažená za vlasy. O amerických prezidentských volbách se říká, že je hlavním tématem domácí politika, ale pak prezident ve funkci tráví většinu času řešením zahraniční politiky. České volby jsou o domácí politice a i následný výkon moci není o ničem jiném. Je to logické, dané vahou česka v systému. Co si budeme nalhávat…

Ale přesto, od roku 1995 Česká republika byla dosti aktivní v zahraničních operacích, což sebou samozřejmě nese i zahraničněpolitické zviditelnění, závazky a zvýšení přirozené váhy. Takže by se dalo čekat, že se tento fakt, patnáct let po prvních krůčcích (samozřejmě, dal by se počítat i ten první a důležitý v první válce v Zálivu v letech 1990-91 a říkat 20 let), se nějak promítne do stranických programů, což je jeden z přímých komunikačních nástrojů politiků.

Promítá se, samozřejmě, ale povětšinou v obecných frázích, které neznamenají vůbec nic. Chápu, že programy, podobně jako oficiální strategie, musejí být dostatečně obecné, aby byly a) přijatelné a b) umožňovaly později reagovat téměř na cokoli a nesouhlas mohl být umlčen odkazem na obecné formulace v dokumentu.

Tento pohled je byrokraticko-politický, protože zcela vystihuje přání byrokracie (víme co děláme, hlavně nám do toho nekecejte) a politiků (hlavně mně s tím už neotravujte). Děkuji za něj jednomu kamarádovi (vidíš Jiří, že jsem si jej vzal k srdci), ale ne zcela se ním stále ztotožňuji. Myslím, že jistá míra konkrétnosti (jdoucí za výroky typu budeme dobrý spojenec, budeme bojovat proti terorismu) je nejenom nutná, ale hlavně férová, byť poté může exekutorům přidělávat vrásky.

Nyní tedy nabízím mé hodnocení segmentů programů vybraných politických stran i s komentářem (řazeno +/- podle preferencí).

ČSSD: Kdo hledá, ten (ne)najde

V programu zveřejněném na stránkách této strany se zájemce musí prolistovat až k bodu číslo 14, který se nazývá „V zahraniční politice“ (samostatná kapitola o armádě není nadohled). Sestává se ze čtyř odstavců, kde se píše o „konsenzuální zahraniční politice“, řešení „globálních problémů“ spolu s partnery, prioritním zájmu zajišťovat „vnitřní i vnější bezpečnost“ a „mezinárodní bezpečnost“ a zapojování české armády do „mezinárodních misí NATO a EU“ (kde je OSN? Jan Kavan nebyl přítomen?). Pak je jediná konkrétní věc – „Trváme na odmítnutí projektu protiraketové obrany USA na území ČR“. To je ale už poněkud zastaralé, ale budiž.

Člověk se musí prolistovat dál, na stranu 31, kde je kapitola s názvem Evropská společnost – mírová, sjednocená a demokratická (brrrrrrr; to je klišé). Zde je napsáno, že preventivní diplomacie a předcházení konfliktům je důležité, stejně jako dodržování mezinárodního práva, že je politika síly špatná a že celosvětové nukleární odzbrojení Baracka Obamy si zaslouží podporu.

Evropské aktivity v zahraniční a bezpečnostní oblasti jsou důležité, abychom byli schopni čelit hrozbám vycházejícím z regionálních válečných konfliktů, rozpadajících se států, oteplování atd. A pokud už by byla použita síla, má se pozornost okamžitě upřít na humanitární a rozvojovou pomoc a civilní rekonstrukci. Základem je princip lidské bezpečnosti).

Nadále budeme podporovat v souladu s našimi závazky zapojení ČR a její armády do mezinárodních vojenských misí Severoatlantické aliance a Evropské unie. Připravíme Národní strategii ČR pro působení Armády ČR v zahraničních operacích. Postupně budeme omezovat naši misi v Afghánistánu. V souladu se záměry NATO budeme omezovat vojenskou přítomnost v této zemi a předávat odpovědnost za její bezpečnost afghánským bezpečnostním silám. Armádu nechceme mít pouze pro zahraniční mise, ale i pro obranu a ochranu území ČR.

Tolik „velký“ volební program ČSSD. Co s ozbrojenými silami se z něj člověk nedozví. Ale abych byl fér, o trošku více je v Oranžové knize, která má dataci z konce ledna, k té se ale prokliká jen fajnšmekr. Zvídavější si ještě všimnou, že vedle volebního programu na internetových stránkách je Střednědobý program ČSSD. Na první pohled je mnohem obsáhlejší a konkrétnější. A skutečně. Třeba odstavec po mezititulku „Ozbrojené síly“ v kapitole „Branná a vojenská politika“ začíná slovy:

Jsme přesvědčeni, že současné ozbrojené síly České republiky tvořené početnými vojsky a množstvím techniky a zásob již neodpovídají potřebám 21. století. Jsou příliš velké, ale málo efektivní.

Dobrá, řekne si čtenář. Proč ne. Pokud ale pokračuje v čtení, čeká ho nejedno překvapení. Třeba se dozví, že:

Komplexní změny v ozbrojených silách České republiky vidíme v horizontu několika let. Do roku 2006 vybudujeme profesionální armádu, ve které již nebudou vojáci základní služby. Dojde ke snížení počtu vojáků a občanských zaměstnanců. Celkově by armáda měla mít do 35 000 profesionálních vojáků a maximálně 10 000 občanských zaměstnanců… Zásadní reformu armády ukončíme v roce 2010…

Tomu se říká zapomenutý program. A skutečně tomu tak musí být, protože text začíná slovy:

V parlamentních volbách v roce 1998 dosáhla česká sociální demokracie největšího úspěchu za celou svou existenci po roce 1918.

Dokument datovaný není, ale vzhledem k tomu, že na jiném místě se píše, že máme šanci v roce 2004 vstoupit do EU, mohl být vytvořen tak před deseti lety. A pak si stěžujte, že politici kašlou na aktualizaci strategických dokumentů.

ODS: Konflikty jsou jiné, musíme být READY

Této straně se budu věnovat na menším prostoru. Nikoli proto, že by její programový dokument byl v lepším stavu, ale proto, že je v něm toho pomálu. Asi stejně jako u ČSSD, ale na stránkách chybí kvíz v podobně střednědobého programu z roku 1992. Místo toho se tam dají nalézt veselé „Rathoviny“ a vážné „Bendloviny“ (to je ale pitomost), či anketa: Kdo by byl podle vás lepší premiér? (Překvapivě vede Petr Nečas nad Jiřím Paroubkem, kterému to naklikal, tipuji, Jaroslav Tvrdík.)

Pak najednou vykoukne úplně dole malý nápis: „Program ke stažení“. Otevřou se programové dokumenty, kde je nutné nalézt „Řešení která pomáhají – Volební program ODS – kompletní znění“. Má 52 stran, ale neděste se, je v něm hodně, hodně obrázků. Je tam i kapitola „Obrana“. Volič se dozví, že „Bezpečnostní prostředí 21. století vyžaduje komplexní řešení hrozeb“, že ODS dává přednost politickým prostředkům před silovými, že jsou důležité spojenecké závazky a v podkapitole „Posilování transatlantické vazby“ se třeba objeví blablabla:

ODS bude usilovat o to, aby Česká republika zůstala důvěryhodným, spolehlivým a především respektovaným spojencem v NATO a partnerem v EU. A to přesto, že česká spolehlivost k partnerům utrpěla kvůli zbabělosti a populismu Paroubkovy ČSSD velkou újmu.

Co se zahraničních operací týče, ODS s nimi počítá a to nejenom pod hlavičkou NATO, EU, ale i OSN. Charakter ozbrojených konfliktů se totiž zásadně změnil, vojenské konflikty se neomezují jen na místo vzniku, válečný střet má charakter globálního konfliktu a teroristické organizace „jsou schopné vyvolat teror kdekoli na světě“ (zní to jako z Občanské nauky pro pátou třídu).

Pak přichází tolik očekávaná podkapitola „Transformace a modernizace ozbrojených sil“. Včetně nadpisu čítá 73 slov. Trochu málo na to, že šéf ODS byl po léta největším stranickým expertem na obranu a často se k ní vyjadřoval a že má strana v současnosti i dosti (dosti) aktivního ministra obrany. Ale k dokumentu. Je prý nutné pokračovat v transformaci (kdy už to skončí? To budeme transformovat ještě další 20 let?) a modernizaci ozbrojených sil:

A to tak, aby byly dlouhodobě udržitelné a schopné nasazení na velké vzdálenosti, prakticky kdekoliv na planetě. Za samozřejmé pokládáme, že všechny kapacity ozbrojených sil budou v případě potřeby schopny podpořit integrovaný záchranný systém ČR a Policii ČR při živelních katastrofách, například povodních nebo sněhových kalamitách.

Co k tomu dodat: Halóóó, proberte se, je rok 2010, výdaje na obranu klesají kontinuálně už přes deset let, v kase zeje díra a vy se tváříte, jako by se nic nedělo. No, a pak už je jenom douška o tom, že protiraketová obrana ano, pokud budou Američané ještě chtít. Když člověk listuje dál a přežije zahraniční politiku pro zemědělce (spravedlivější dotace z EU, přesměrování plošných dotací z EU atd.), tak přijdou „Zahraniční vztahy“.

Kapitola správně identifikuje, že dnešní prostředí je „charakteristické určitou redistribucí moci doprovázenou relativním oslabením vlivu USA, vnitřní konsolidací a větší asertivitou ruské politiky a hospodářským vzestupem Číny a Indie“. Autoři neopomenou dodat, že EU má problém s prosazováním reforem. Odpovědí ODS na výzvy musí proto být „cílevědomý program zahraniční politiky opírající se o dobré sousedské vztahy v regionu.“

Pak následují podkapitoly, které netřeba rozebírat, jsou naplněny dle očekávání: Transatlantická vazba, Liberalizace světového obchodu, ODS a Evropská unie, Alternativa k evropskému federalismu, Proti protekcionismu a regulacím, Rozšiřování EU, Ekonomická diplomacie, Rozvojová spolupráce, ČR a Rusko, Lidská práva a Image ČR ve světě. Je to takové ekonomicko-unijně-ekonomické plus lidská práva. To je ale komplikovaný svět…

, , , ,

Žádné komentáře

Afghánistán, válka a muzika

Děkuji Dušanu Rovenskému za odkaz na YouTube vložený v komentáři k Bitva u Wantu: „Nebeští vojáci“ v krvavém Nuristánu (2. část), který se týkal autentických záběrů z akce proti americkým vojákům. Shodou okolností se mezi videi nacházely i klipy doprovázené v Rusku velice populární pop-rockovou hudební skupinou Любэ/Ljube/Lube. Její příznivci ji mohli v Česku vidět na živo 10. prosince 2007 v Kongresovém centru Praha, kde Lube odehráli velmi vydařený koncert, na který se sjela nejenom místní rusky mluvící komunita, ale také její fanoušci z Česka, Slovenska a Polska. To vše za tradiční ignorace prakticky „všeho ruského“ místními sdělovacími prostředky.

Co je na této hudební formaci zajímavé, je její propojení s národními tématy, zejména s armádou. Snad s výjimkou Alexandrovců a Landy nebývá totiž zvykem, aby hudebníci na civilních koncertech vystupovali v uniformách, natož aby se v dnešní době angažovali ve „vojenské kinematografii“ a aby jejich texty byly nějak „angažované“ a reflektovaly širší souvislosti běžného života.

Rusko je v tomto ohledu velmi zvláštní. Existuje poměrně hodně hudebních skupin, jejichž produkce představuje to, co u nás vyšlo na LP Zelené písničky, dnes znovu vydané Levnými knihami. Hudební server www.101.ru nabízí dokonce zvláštní sekci Военная Песня/vojennaja pesnia, kde je možné se seznámit s produkcí ruských skupin vystupujícími v uniformě a zpívajícími o válce, vojně a vojenském životě, a to jak obrazem, tak i poslechem kliknutím na tlačítko Слушать Интернет радиостанцию a výběrem příslušného formátu. Pro ty z vás, kteří umějí ještě rusky, to bude jistě docela zajímavý zážitek.

Zvláštní postavení mezi vojensky orientovanými kapelami má právě Lube, jehož album z roku 1996 Kombat v textech reflektovalo první rusko-čečenskou válku. Mnohé z z těchto písní jsou použity jako doprovod klipů s vojenskou tématikou umístěných na YouTube. Zde je pět odkazů na youtube na videa s písněmi, které se objevily v roce 2004 na zvláštním CD věnovanému nacionální tématice sovětského a ruského vojenství – давай за/Davaj za, Комбат/Kombat, Солдат/Soldat, Шагом марш/Šagom marš, Последний бой/Poslednij boj.

, , , ,

7 komentářů

Na brazilském rovníku a zadním dvorku USA

Velkolepá přehlídka v Moskvě, 2010; Foto Amarhgil, via Wikimedia Commons

Jedním z mnoha státu světa, s nímž Rusko uzavřelo tzv. strategické partnerství je Brazílie. V jejím případě se tak stalo v říjnu 2005, kdy prezidenti Vladimir Putin a Lula da Silva v Moskvě podepsali příslušnou mezinárodní smlouvu. Mám za to, že stojí za zmínku, že Brazílie je, vedle Indie, jedna z mála zemí, s nimiž Rusko potenciálně opravdu může vytvořit partnerství, které snese označení strategické. Termín strategické partnerství totiž začal být v ruském zahraničně-politickém slovníku natolik nadužíván, že slovo „strategické“ vlastně ztratilo svůj reálný význam.

Nedávno skončená návštěva prezidenta da Silvy v Moskvě (pobýval tam 14. a 15. května 2010) znamenala další posun – ruská strana deklarovala, že se Brazílie může připojit k ruskému satelitnímu navigačnímu systému GLONASS, jenž by měl poskytovat obdobné služby, jako americký GPS a evropské Galileo.

Přidáme-li k této nové dimenzi smlouvu z roku 2003, na jejímž základě si oba státy vyměňují vojenské technologie a navázaly spolupráci na vývoji nových, začíná se rýsovat docela zajímavý obrázek, kdy rusko-brazilská vojensko-technologická spolupráce může ze stále asertivnější Brazílie velmi rychle učinit skutečně významného konkurenta USA v Latinské Americe a potenciálně i v jižním Atlantiku. V rámci zmiňované smlouvy byly například do Brazílie roku 2008 prodány vrtulníky Mi – 35 (právě se vyjednává o prodeji licence na jejich výrobu) a nově se začala dojednávat dodávka systému protivzdušné obrany.

Москва и Бразилиа ведут переговоры по поставкам российской системы ПВО в Бразилию, сообщил журналистам глава Федеральной службы по военно-техническому сотрудничеству (ФСВТС) Михаил Дмитриев. По его словам, пока не достигнута договоренность о том, какую систему ПВО Россия может поставлять Бразилии. „На какие согласятся. Это могут быть „ТОРы“, – сказал Дмитриев. „В качестве перспективной рассматривается система ПВО в общем плане“, – заметил он. Переговоры ведутся в рамках совместной торгово-экономической комиссии. „Из этого (переговоров) еще ничего не вылилось, но проработка этой тематики идет“, – уточнил Дмитриев. Он напомнил также, что Россия и Бразилия еще в 2008 году заключили вертолетный контракт на Ми-35. „Сейчас речь может идти об опционе“, – сообщил глава ФСВТС.

Představme si nyní hypotetický scénář, k čemu například může intenzivní spolupráce mezi Moskvou a Brazílií vést: Brazílie vybavená ruským systémem protiletecké obrany, mající přístup k datům ze systému GLONASS a vyzbrojena moderními (ruskými, či rusko-indickými) letadly oznámí, že znovu zahajuje svůj vlastní vojenský jaderný program. Navzdory Obamově iniciativě a členství (například) ve skupině G20 je totiž evidentní, že důležitými a plně emancipovanými mocnostmi jsou pouze ty, které jsou nejenom lidnaté a mají velkou ekonomiku, ale zejména ty, které mají vlastní jaderný arzenál.

Vedle „zneklidnění“ USA, na čemž má zájem řada hráčů, by se Rusko konečně mohlo etablovat na „zadním dvorku“ USA v prostoru, který má významnou kapacitu (ani Kuba ani Nikaragua takový potenciál nikdy neměly) a který může být, téměř okamžitě, využít například pro posílení ruské pozice ve vesmíru. SSSR/Rusko vždy velmi trpělo skutečností, že na jižní polokouli nemohlo rozmístit dostatečné množství zařízení nutných pro efektivní podporu letů do vesmíru a Brazílie leží přímo na rovníku, což je pro lety do vesmíru (zejména pro dosažení geosynchronní oběžné dráhy) velmi podstatné. V tomto ohledu už Rusko svůj záměr ostatně deklarovalo.

, , , , ,

Žádné komentáře

9. rota

Předem se chci omluvit za odmlku, ale tento týden byl natolik náročný (a to jestě neskončil), že jsem nezvládal nic většího psát. Děkuji Dušanovi Rovenskému za příspěvky, které vyvolaly hodně reakcí. Dovolím si přidat několik videí (na neděli) ze stejné země, pouze o pár let dříve.

Začnu videem z filmu 9. rota. Jelikož jste zde všichni fandové, předpokládám, že jej budete znát.

Tady je další, které se jmenuje Pravda o 9. rotě. Je docela pěkně graficky udělané, i když polovina je odvyprávěný příběh střetnutí.

A nakonec jedno video s názvem Vzpomeň na Afghánistán. Žádná velká kvalita, ale vypadá autenticky.

, , ,

Žádné komentáře

Bitva u Wantu: „Nebeští vojáci“ v krvavém Nuristánu (2. část)

Tento článek jsem publikoval v časopise ATM č. 2/2010 a za svolení k jeho reprodukci na On War / On Peace děkuji šefredaktorovi ATM Michalovi Zdobinskému.

Dokončení

Hlavním cílem nepřátelské palby se v počáteční fázi útoku stalo vozidlo HMMWV s PTŘS TOW. Během prvních 30 vteřin od zahájení útoku bylo zasaženo třemi střelami z pancéřovek a okamžitě mu začal hořet motor. Velitel protitankové sekce štábní seržant Justin Grimm nařídil svým mužům, kteří všichni zůstali jako zázrakem nezranění, opustit vozidlo a krýt se před soustředěnou palbou. Sotva poslední člen obsluhy vyskočil ven, začala již ve vozidle hořet uložená munice (9 kusů PTŘS TOW).

Poté se palba přenesla na další americké těžké zbraně – minomety. Několik mudžáhidů vyzbrojených pancéřovkami se pokoušelo vyšplhat na stromy, které se nacházely okolo perimetru základny, aby mohli vést palbu přes ochranné valy, avšak jeden z amerických vojáků je spatřil a zahájil na ně palbu ze své karabiny M4. Další mudžáhidové se přiblížili k ochranným valům a ukryli se za ně. Odtud vedli přesnou a těžkou palbu na minometná postavení. Při vydatném nočním dešti došlo k jejich částečnému zaplavení, a proto v době zahájení útoku pracovali dva ženisté s nakladačem Bobcat na odstranění těchto škod. Nakladač byl několikrát zasažen a oběma se jen taktak podařilo uniknout. Obsluze 120mm minometu za řízení velitele minometné sekce štábního seržanta Ericha Phillipse se podařilo vystřelit pouhé čtyři střely, než ji nepřátelská palba donutila zanechat úsilí a krýt se. Američtí minometníci se však rozhodli neprodat své životy lacino a začali přes ochranné valy pálit z podvěsných puškových 40mm granátometů M203 a vrhat ruční granáty, což pravděpodobně mudžáhidy odradilo od pokusu je překonat. I přes úsilí ženistů se totiž valy podařilo naplnit zeminou jen částečně, do výšky pouhých 120 cm místo předepsaných 210 cm, neboť plánovaná těžká stavební technika, která měla provést tyto dokončovací práce, nikdy nedorazila.

Jeden z Američanů poté, co selhal jeho lehký kulomet M249 SAW, uchopil pancéřovku M136 a vypálil z ní do budovy, kde se nacházelo nepřátelské palebné postavení. Několik vojáků již bylo zraněných a ostatní se je snažili ošetřit. Seržant Chavez a seržant Queck se pokusili doběhnout k postavení 60mm minometu, které bylo opuštěné, ale nepřátelská palba je přinutila vrátit se zpět. Náhle jedna z desítek vypálených střel z nepřátelských pancéřovek zasáhla pohotovostní sklad minometné munice, která začala hořet. Phillips ihned nařídil všem vojákům nacházejícím se v minometném postavení opustit je a ustoupit k velitelskému stanovišti čety. Ti, kteří mohli, uchopili mezi sebe zraněné a rozeběhli se udaným směrem. Seržant Chavez, který nesl jednoho zraněného, byl zasažen do obou nohou, ale přesto ho nepustil a vlekl jej dál po zemi. Z velitelského stanoviště vyběhlo několik vojáků, kteří se zde kryli před nepřátelskou palbou, a odtáhli oba zraněné do úkrytu. Zde se jich ujal specialista Scantlin, který zastoupil zdravotníka čety vojína Hewitta, neboť ten měl prostřelenou paži a byl v bezvědomí. Scantlin naštěstí před nasazením v Afghánistánu absolvoval kurz první pomoci (tzv. Combat Lifesaver Course) a díky tomu udržel v průběhu boje naživu všechny zraněné kromě jednoho.

Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side).

Štábní seržant Erich Phillips při slavnostním předání vyznamenání za službu v Afghánistánu - Kříže za čestnou službu (za účast v boji o základnu Ranch House), Stříbrné hvězdy a Purpurového srdce (obojího za účast v boji o základnu Kahler a pozorovací stanoviště Top Side)

Několik okamžiků poté, co se obsluhám minometu podařilo dosáhnout velitelského stanoviště, explodovaly PTŘS uložené v již opuštěném a hořícím vozidle HMMWV protitankové sekce. Při explozi se hořící kusy vozidla a munice rozletěly po celé základně, přičemž plameny zasáhly i jednoho z afghánských vojáků a zničena byla rovněž anténa záložního satelitního spojení. Dvě doutnající, avšak nevybuchlé PTŘS dopadly přímo dovnitř velitelského stanoviště. Phillips, který již dříve obdržel Kříž za čestnou službu za osobní účast v bitvě o Ranch House, nyní opět prokázal statečnost a rychlý úsudek. Každou ruku si omotal jedním prázdným pytlem na písek a vynesl jednu z PTŘS mimo velitelské stanoviště. Druhou uchopil kapitán Myer a přehodil ji přes okraj svého úkrytu. Od hořících zbytků vozidla také vzplálo několik pouze částečně naplněných ochranných valů a svým silným černým dýmem ještě horšily viditelnost a zvýšily nepřehlednost celé situace. Nepřítel se přiblížil k americkým postavením natolik, že 40mm automatické granátomety Mk-19, které byly lafetovány na dvou vozidlech HMMWV, již nemohly nadále vést palbu. Zapalovače tříštivo-trhavých granátů M383 se totiž nebyly schopny na tak krátkou vzdálenost odjistit (vzdálenost potřebná k odjištění je 18 až 36 m) a ty následně nevybuchovály. Navíc byl jeden z granátometů krátce nato zasažen do závěru a vyřazen z činnosti a druhý se zasekl. Jediným bojeschopným vozidlem uvnitř perimetru základny se tak stal HMMWV velení čety, vyzbrojený 12,7mm těžkým kulometem M2, který se nacházel poblíž velitelského stanoviště. Ten obsluhoval vojín Krupa, který byl nováčkem a k 2. četě ho převeleli teprve nedávno. Přes obavy některých služebně starších vojáků, jak obstojí ve skutečném boji, nyní stál doslova po kotníky hluboko v prázdných nábojnicích, vedl neustálou palbu a pravidelně vyměňoval prázdné nábojové schránky za plné. V průběhu boje celkem vystřílel přibližně 1000 ran a v jeden okamžik musel přerušit střelbu, neboť hlaveň jeho kulometu byla příliš rozžhavená.

Mezitím se kapitán Myer, kterému asistovali dva rádiooperátoři, stal hlavním organizátorem úsilí o vyžádání dělostřelecké a vzdušné podpory. Na základně se totiž nenacházel žádný dělostřelecký nebo letecký návodčí, což se projevilo jako závažný problém. A tak velitel 2-503. praporu 173. VBBU podplukovník Bill Ostlund uslyšel ve vysílačce Myerův hlas, který hlásil, že jeho vojáci jsou „v kontaktu s nepřítelem, pod těžkou palbou a někteří z nich jsou mrtví“. První dělostřelecké střely, vypálené 155mm houfnicemi z Blessingu, začaly dopadat okolo perimetru základny v 04.29 ráno. Jelikož se však již mudžáhidové dostali až na samotný okraj perimetru, nebyla palba příliš účinná, neboť platná nařízení nedovolovala dělostřelcům vést palbu do bezprostřední blížkosti postavení vlastních jednotek. Mezi 04.29 a 05.05 hod. vypálila dělostřelecká četa z Blessingu celkem 52 tříštivo-trhavých střel. Do konce bitvy u Wantu bylo použito ještě dalších 44 těchto střel. V 04.58 se nad bojištěm objevil další z podpůrných prostředků – bombardér B-1B Lancer, který shodil dvě přesně naváděné pumy na cíle, jež se mu podařilo identifikovat.

Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198 hrála při bitvě u Wantu důležitou roli.

Palebná podpora 155mm kanónových houfnic M198

Velkým štěstím bylo, že tříčlenný poradní tým US Marině Corps, který byl začleněn do roty ANA bránící jižní okraj perimetru, byl vyzbrojen i jedním 7,62mm středním kulometem M240. Ten nyní obsluhoval desátník Jason Jones, „velký mariňák s knírem“, jak mu přezdívali vojáci 2. čety, jenž nyní pálil dlouhé dávky do zle dotírajících mudžáhidů. Oba kulomety M240, kterými bylo vyzbrojeno družstvo zbraní 2. čety, se totiž nacházely na pozorovacím stanovišti.

Kontrolní stanoviště na příjezdové komunikaci k základně, které bránilo 1. družstvo 2. čety pod velením štábního seržanta Samarooa, se také nacházelo ve velice složitém postavení. Vozidlo HMMWV vyzbrojené těžkým kulometem M2 bylo silně postřelováno z nepřátelských ručních zbraní. Jeho obsluha, seržant Brian Hissong a specialista Hamby, z něj vedla palbu až do té chvíle, než byl při nabíjení zasažen otevřený kryt závěru a vyřazen z boje. Situace se stala natolik zoufalou, že Hissong použil pancéřovku M136 ke zničení domu, který se nacházel na kopci jihovýchodně od jeho postavení a z nějž vedlo palbu několik mudžáhidů.

Podle pozdějších výpovědí Američanů se rota ANA po celou dobu boje ukrývala ve svých obranných postaveních a nevedla si příliš aktivně. Avšak je třeba mít na paměti, že hlavní úsilí nepřítele bylo vedeno především proti americkým pozicím, a tím mohl vzniknout subjektivní pocit některých amerických vojáků, že se jejich afghánští kolegové „vyhýbali boji“. Také je třeba brát v úvahu, že hlavním cílem útoku mudžáhidů nebylo dobytí základny, ale zničení pozorovacího stanoviště a zajetí některého z vojáků, kteří se Zobrazit další »

, , ,

2 komentářů