Archiv Červen 2011
Security expert Tony Lawrence: “Will see if NATO wishes come true”
Autor: Jakub Janda Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 22. 6. 2011
Interview with British security expert with experience from Washington DC and Estonia on Strategic concept of NATO, current situation in Libya and Obama calling off the SDI.

Anthony Lawrence, International Centre for Defence Studies
Tony, you did a lot of research of participation of the United Kingdom in the NATO structures. Could you comment on what led Cameron administrative to strong response towards Libya? Was it the strong voice of France?
I think that a lot of factors lined up at the right time – the revulsion at Gaddafi’s attacks on his own people, the request for assistance from the Arab League and from the Libyan opposition, the optimism of the ‘Arab Spring’, the view that something that would make a difference could be done reasonably easily and inexpensively, the support of the US. France’s readiness to intervene was probably also a factor – the UK and France have recently signed a broad defence agreement and defence cooperation between the two nations is close – but it would not have been the only one.
How has the British society perceive the no-flight zone over Libya and ongoing operations?
I should say first of all that I have not lived in the UK for almost 10 years, so I cannot claim to be very in touch with perceptions there.
But as I understand it, support is slipping away with more people now against the UK’s participation than in favour of it. I would imagine that after more than two months of military operations with apparently little effect and Gaddafi still clinging to power, people are beginning to wonder where this will lead, and to worry that UK forces will be drawn into another extended commitment – UK’s participation in the war in Afghanistan is opposed by something like a 2-1 majority amongst the UK public.
You also worked as a researcher in the field of ballistic missile defence at the British Embassy to the USA in Washington DC. Could you analyze what made Barrack Obama call off the SDI?
To clarify, Barack Obama did not call off the ‘SDI’. Successive US administrations have reshaped the missile defence programme over the years, with Republican administrations tending to be more enthusiastic for it than Democratic ones. The programme continues under Obama and still attracts substantial funding, but its focus has shifted away from systems that deal with intercontinental ballistic missile threats (although there is still a good deal of research, testing and capability enhancement of these systems) and more towards systems to deal with shorter range threats. As part of this realignment, the administration decided not to proceed with the installations in Poland and the Czech Republic.
There are probably several reasons behind this. Firstly, the administration has argued that long range threats have not yet emerged as had been feared, but that shorter range threats have grown rapidly and pose risks to US (and Allied) forces.
Secondly, in refocusing on theatre defences and a phased approach to the defence of populations and territories, both of which are dealt with through NATO programmes, Obama has chosen a more multilateral approach to missile defence, and distanced himself from the Bush administration’s bilateralism.
Thirdly, Russia has been strongly opposed to strategic missile defence. It would be too much to suggest that the administration has bowed to Russia’s demands. But there can be no doubt that reducing the emphasis on defence against longer range threats has been a positive factor in Obama’s wider strategic goals of a ‘reset’ with Russia and a re-invigoration of the arms control agenda.
Fourthly, missile defence is an expensive endeavour – in 2009, 18 of the Allies spent less on defence in total than the US spent on missile defence alone. It makes sense to scale back some of the longer term elements of the programme – such as the airborne laser and space-based interceptor – in times of economic difficulty.
How did you value the SDI overall? Could you comment on geostrategic background of such iniciative?
The strategic ballistic missile defence systems in place today are designed to deal with a limited attack only – a handful of incoming missiles – so they are aimed at deterring, or countering attacks from, ‘rogue actors’, not large states with substantial arsenals of ballistic missiles. The American-Russian strategic balance is almost entirely unaffected by the US missile defence programme – although Russia seems determined not to accept this.
So how likely is it that a rogue actor would attempt a ballistic missile attack on the US, and how likely is it that such an actor would be deterred by the presence of a missile defence Zobrazit další »
Rivalita v ozbrojených silách USA a bojové uniformy
Autor: Samuel Kolesar Kategorie: Vojenská módní policie | Military Fashion Police Datum: 21. 6. 2011
Zdá sa, že ani s masovým nasadením ACU v MultiCam vzore nie je hľadanie ideálnej bojovej uniformy v US Army na konci. Podľa predstaviteľov US Army totiž MultiCam nie je dlhdobé riešenie, a tak spustili nový program s cielom nájsť tri vhodné vzory, ktoré by US Army mohla využívať. Určenie prvého by malo byť pre zalesnené oblasti, druhého pre púštne, a tretí by bol pre prechodné oblasti. Do oka im padol aj vzor MARPAT, používaný v súčastnosti USMC.
Problém sa však ukazuje u Námornej pechoty, ktorej sa príliš nepozdáva, že by sa mala so svojim unikátnym vzorom deliť s niekým ďalším. I keď MARPAT používajú aj iné armády vo svete, nikde nie s oficiálnym povolením USMC.
Hoci to samotné námorníctvo (US Navy) popiera, zdá sa, že si pri výbere ich novej uniformy, z ktorej nakoniec vzniklo NWU II a III (ktoré som na tomto webe už spomínal), prešli rozporom práve s námornou pechotou. Išlo pravdepodobne o povolenie používať MARPAT uniformy pre bežný námorný personál. Lesný vzor AOR II (použitý na NWU Type III) má mierne iné a voľným okom odlíšiteľné farebné spektrum, a je autorizovaný pre použitie všetkými príslušníkmi US Navy slúžiacimi na pozemných inštaláciách. No púštny AORI (na NWU Type II) sa vraj príliš podobá na púštny MARPAT, a tak je jeho použitie limitované pre námorné sily zaradené pod Americké veliteľstvo špeciálnych síl (napr. US Navy SEALs).
V súvislosti s hľadaním nových maskovacích vzorov pre US Army sa však ozývajú hlasy, že by Námorná pechota mohla povoliť „zovretie“ okolo svojho unikátneho vzoru a zdielať ho so svojimi sesterskými zložkami. A je možné, že to bude práve armáda, ktorá prekoná mariňácku hrdosť, čo sa nepodarilo ani námorníkom ani letcom.
Najlepšie tento postoj vyjadruje citát z článku na armytimes.com:
If MARPAT can conceal airmen, soldiers and sailors better than the cammies they wear now, then there’s no room for debate. Equipping U.S. troops with the best gear available trumps the Corps’ need to feel special about itself.
Treba sa však zamyslieť aj nad tým, prečo sa v US Army deje to, čo sa deje. V roku 2004 adoptovaný vzor UCP (Universal Camo Pattern) nám síce ešte značnú dobu určite z očí nezmizne, no s jeho používaním ako jedinej uniformy US Army sa do budúcnosti zjavne nepočíta. I keď ide o excelentný urbánny vzor, a či chceme či nie, čoraz väčšie množstvo ozbrojených stretov bude prebiehať práve v zastavaných oblastiach, nesmieme zabúdať ani na iné oblasti, v ktorých UCP nie je žiadnou výhrou. Osobne by som sa vôbec nečudoval, keby sme v budúcnosti videli vojakov US Army aj v štyroch rôznych maskovacích vzoroch. Rovnako ako uvažovať o zmiznutí UCP by bola chyba uvažovať totiž o zmiznutí MultiCamu, do ktorého už armáda vložila nemalé prostriedky. Nesmieme zabúdať ani na rôzne vývojové varianty UCP. Každopádne celý proces výberu ďalších maskovacích vzorov určite chvíľu potrvá, žiadne testy totiž niesú naplánované minimálne na ďalší rok.
I keď jeden z Murphyho zákonov boja hovorí, že vyhráva strana s jednoduchšími uniformami, v súčasnej technickej dobe to nemusí byť až tak úplne pravda. A napriek tomu, že to môže znieť ako čisté science-fiction, existujú funkčné prototypy uniforiem, ktoré dokážu meniť farby podľa prostredia. Samozrejme, ako pri všetkých nových technológiách, najväčším problémom je cena, a tak si ešte na vojaka-chameleóna nejakú dobu počkáme. Uniformám budúcnosti sa však ešte budem určite na tomto webe venovať.

Testovanie uniforiem (2009): zľava doprava AORII, UCP, MultiCam, Desert Brush, UCP-Delta, a Mirage; Foto archiv autora
Máš problém? Vem si prášek
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 20. 6. 2011

Money and pills; Source Wikimedia Commons
Spisovatel, scénárista, režisér a herec Woody Allen jednou řekl:
Dávám mému psychoanalytikovi ještě jeden rok a pak půjdu do Lurd.
Vzpomněl jsem si na něj při čtení provokativních recenzních esejů Marcie Angellové s názvy The Epidemic of Mental Illness a The Illusions of Psychiatry v posledních číslech The New York Review of Books. Zabývají se mimo jiné tím, jak je možné, že ve Spojených státech tak radikálně roste počet lidí s mentálními onemocněními. V roce 1987 byl takto diagnostikovaný jeden ze 184 Američanů a v roce 2007 už jeden ze 76. U dětí je tento nárůst přitom ještě větší.
Tento fakt, který se s největší pravděpodobností nebude týkat pouze USA, vyvolává řadu otázek. Nechci se jimi ovšem zde zabývat. Chci zmínit jeden neblahý trend, který s tím souvisí – masivní předepisování psychofarmak a hlavně otázku, do jaké míry tato psychofarmaka skutečně pomáhají. Čímž se dostávám k tomu, proč o tom píši na OWOP, který se zabývá především bezpečností.
Připomenu článek z The New York Times z letošního února, který pojednává o Anthony Menovi. Tento příslušník letectva prošel dvěma rotacemi v Iráku – sloužil u vojenské policie a jeho jednotka měla za úkol hlídání míst, kde došlo k útokům sebevražedných útočníků. Sám unikl při jednom útoku smrti. Když se vrátil z druhé mise, byl v roce 2008 diagnostikován s Posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a zahájil léčbu. Dostal koktejl prášků, které bral až do roku 21. července 2009, kdy zemřel.
Yet his death was no suicide, the medical examiner concluded. What killed Airman Mena was not an overdose of any one drug, but the interaction of many. He was 23. After a decade of treating thousands of wounded troops, the military’s medical system is awash in prescription drugs — and the results have sometimes been deadly.
Mena byl jedním z odhadovaných 300 tisíc vojáků, kteří se z operací v Iráku a v Afghánistánu vracejí s PTSD, depresemi, poškozeným mozkem, nebo s kombinací těchto problémů. Problémem je to, že primárním nástrojem léčby se staly právě prášky. Přitom, jak ukazují knihy, které byly základem eseje Marcie Angellové, existují vážné pochybnosti o tom, že mentální onemocnění jsou způsobována chemickou nerovnováhou v mozku, což se bere je fakt od 50. let minulého století a že tato nerovnováha se dá léčit právě psychofarmaky.
(Daniel) Carlat refers to the chemical imbalance theory as a “myth” (which he calls “convenient” because it destigmatizes mental illness), and (Irving) Kirsch, whose book focuses on depression, sums up this way: “It now seems beyond question that the traditional account of depression as a chemical imbalance in the brain is simply wrong.” Why the theory persists despite the lack of evidence is a subject I’ll come to.
Irving Kirsch, autor The Emperor’s New Drugs: Exploding the Antidepressant Myth se mimo jiné zabýval účinností antidepresiv a došel k alarmujícím závěrům. Zjednodušeně řečeno, pokud má být nějaký lék v USA schválen US Food and Drug Administration (FDA), musejí výrobci provést klinické testy a pokud dva z těchto testů jsou prokazatelně úspěšné, pak uvedení na trh obvykle nic nebrání. Testů může být provedeno jakékoli množství. Všechna data má FDA, přičemž se obvykle zveřejňují pouze pozitivní výsledky. Kirsch a jeho kolegové si na základě zákona o svobodném přístupu k informacím vyžádali záznamy o úspěšných i neúspěšných testech šesti schválených antidepresiv v letech 1987-1999.
Altogether, there were forty-two trials of the six drugs. Most of them were negative. Overall, placebos were 82 percent as effective as the drugs, as measured by the Hamilton Depression Scale (HAM-D), a widely used score of symptoms of depression. The average difference between drug and placebo was only 1.8 points on the HAM-D, a difference that, while statistically significant, was clinically meaningless. The results were much the same for all six drugs: they were all equally unimpressive. Yet because the positive studies were extensively publicized, while the negative ones were hidden, the public and the medical profession came to believe that these drugs were highly effective antidepressants.
Nejenom, že účinnost antidepresiv byla zpochybněna, problémem jsou i vedlejší efekty, kvůli kterým pacienti berou další léky odstraňující vedlejší příznaky. A svým způsobem jsme zpátky u Anthonyho Meny, jehož smrt právě způsobila kombinace léků, které bral. Patolog našel v jeho krvi zbytky po osmi předepsaných lécích. Někteří pacienti berou i šest léků denně. Podle expertů se nadužívání psychofarmak stalo zcela běžné a nutno říct, že i výhodné, jak upozorňuje Marcie Angellová v druhé části svého recenzního eseje na příkladu z knihy Daniela Carlata Unhinged: The Trouble with Psychiatry – A Doctor’s Revelations about a Profession in Crisis.
Like most other psychiatrists, Carlat treats his patients only with drugs, not talk therapy, and he is candid about the advantages of doing so. If he sees three patients an hour for psychopharmacology, he calculates, he earns about $180 per hour from insurers. In contrast, he would be able to see only one patient an hour for talk therapy, for which insurers would pay him less than $100.
Allen Frances v jednom článku v Psychiatric Times píše, že psychiatři by si v této souvislosti měli připomenout Hippokratovu přísahu, zvláště část, kde se praví:
Lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného, dle svých schopností a svého úsudku. Vystříhám se všeho, co by bylo ke škodě a co by nebylo správné.
Jedinou možností je vrátit se zpět, s předepisováním léků šetřit a naopak se věnovat jiným terapiím, jako je například Cognitive behavioral Therapy. Zkrátka a jednoduše, více mluvit a méně jíst prášky.
Vážený Miroslave Pecháte,
Autor: František Šulc Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 18. 6. 2011
řekl jsem si, že bude lepší, když svou reakci na Váš komentář pojmu jako příspěvek, přece jenom mi přijde, že se to lépe čte.
Předem, buďte zdráv. Ano, známe se, bavíme se a předpokládám, že tomu bude tak i nadále – byť spolu mnohokrát nesouhlasíme, vždy jsme schopni si rozpory vyjasňovat. Obávám se, že jste tak zcela nepochopil, o čem píši, proto se míjíme. Navíc mi podsouváte věci, které jsem nikdy nevyslovil. Neříkám, že obchody jsou plné, když ve skutečnosti zejí prázdnotou. Byl bych šťastný, kdybych mohl říct – všechno bude dokonalé, všichni dostanou přidáno. Ale tak to není a nebude, a proto to neříkám. Dovolte mi pár poznámek:
- Jste právník a logicky si vše překládáte do řeči paragrafů a navíc v pozadí je to, co se stalo Vám a Vašim kolegům. I proto, myslím, mluvíme každý o něčem jiném. Co jsem chtěl textem říct je, že vojenská služba, závazek, jsou a musejí být mnohem více, než obyčejné zaměstnání. Pokud berete službu ve vojsku pouze jako povolání, proč byste potom měl kdy riskovat život? Pokud je jednoduché vstoupit a jednoduché vystoupit (a tím nemyslím pouze právní překážky), jak chcete dosáhnout prestiže? Podívejte se do historie a do zahraničí – nejlepší a nejvyhlášenější jednotky jsou ty, kde je služba nejtvrdší, nejrizikovější. Nikoli ty, kde je služba „leháro“ a nic nedělají. Ne nadarmo je vojenství řemeslem a ne nadarmo se hovoří o vojenském umění (umění válečném). Na to máme tendenci zapomínat a to je špatně.
- Připodobňujete službu v armádě k obyčejnému zaměstnání a zároveň říkáte, že je špatně, že stát „osekává“ vojákům výhody. V tom je nelogičnost. Pokud se podívám na seznam výhod vojáků pak dojdu k závěru, že se většině lidí v civilu o něčem takovém ani nezdá (třeba plný plat v nemoci první měsíc, rehabilitace zdarma atd. atp.) Takže, buď buďme jako v civilu a pak výhody zrušme a postupujme standardně, nebo přiznejme, že služba v armádě je něco víc, než zaměstnání a podle toho k tomu přistupujme. A ještě jedna věc, to že „osekáváte“ některé výhody neznamená, že všichni musejí mít méně. Současný systém benefitů je naprosto nevyhovující, takže se musí proměnit. A protože více peněz v příštích letech nejspíše nebude, je logické, že někdo si pohorší. Musí se tak ovšem stát po zralé úvaze o tom, co chcete rozvíjet, co zachovat a co utlumit a jaké skupiny jsou pro vás klíčové, a které méně. Jinými slovy, ti, kteří jsou základem ozbrojených sil, si musejí polepšovat. Jinak o ně přijdete a nakonec, nebudete mít vůbec nic.
- Často mluvíte o spokojenosti vojáků – spokojení vojáci jsou základem kvalitní armády, ale jejich služba je přeci něčím víc, než jen každoměsíční výplatou. Proč jsme dopadli tak, že se bavíme jenom o penězích? Proč připodobňujeme službu v armádě k civilnímu zaměstnání, i když se jedná o něco naprosto odlišného (byť paragrafy mohou naznačovat, že je to totéž)? Kdyby to totiž bylo totéž, zmizela by armáda, nebyla by ničím víc než ČKD, či Škodovkou. Podívejte se jinam, bohatnou vojáci na službě? Od chvíle, kdy není povoleno rabování, tak nikoli. Kdyby byla služba v armádě jen o penězích, nepotřebuji ve službě občany, ale stačí mi žoldnéři. A podívejte se, jak to dopadalo ve středověku. To je to, čeho dosáhnete, když vše budete zužovat pouze na peníze.
- O hloubce problémů, ve kterých se armáda pár let po profesionalizaci ocitla, svědčí právě to, že dominantním tématem jsou peníze a nikoli třeba taktika, kvalita výcviku a především budoucnost. Klesli jsme na dno a cesta nahoru bude trvat řadu let. Na druhou stranu, toto je hrubé zobecnění.
- Současná situace v armádě je více než komplikovaná, zvláště v personální oblasti, a z krátkodobého hlediska neexistuje ideální řešení. Vše negativní, co se mohlo sejít, se schází. Občas situaci v resortu s nadsázkou připodobňuji k Iráku v roce 2005/2006 – neexistuje jediný krok, který když uděláte, tak se postupně vyřeší vše. Musíte najednou řešit velké množství problémů. Jedinou možností pak je soustředit se na změnu toho, co problémy způsobuje, změnit systém, což ovšem nelze učinit přes noc. Navíc není možné se utápět pouze v tom, co je nyní. Tak změny nedosáhnete. Je nutné teď řešit ad hoc, co se dá (zlepšit zásobování výstrojí, zajistit, aby neklesl přídavek nabydlení a podobně), ale tím hlavním je dívat se dopředu. Musíme nyní pracovat na tom, jak bude armáda vypadat za deset let. Pokud to neučiníme, bude totiž ve stejných problémech jako nyní.
- Zopakuji jedno – pokud chce někdo odejít, neudržíte jej párem volů.
- Pokud si dobře přečtete, co jsem psal, pak tam nebylo nic o tom, že nejsou návrhy na zdanění výhod vojáků (reagoval jsem na slovo „drakonické“). Nejsem úplně hluchý a slepý a také umím číst. To však neznamená, že si musejí pohoršit všichni – viz bod 2. Je to podnět k tomu, aby se změnil systém. Co se týče dodržování závazku ze strany státu, beru jej naprosto vážně a zcela s Vámi souhlasím, že stát by měl svou část závazku dodržet a že v chaosu při „budování“ profesionálních ozbrojených sil se choval v některých případech možná až macešsky.
- „Pýchu na značku“ jsem už několikrát vysvětloval, takže znovu. Za prvé používám záměrně budoucí čas a za druhé, bez „pýchy na značku“ nemohou žádné ozbrojené síly fungovat. To, že nyní se zdá, že žádná „pýcha na značku“ neexistuje, protože vše přehlušuje nedůvěra a nespokojenost, neznamená, že nebude existovat. Navíc ona existuje (jak správně podotýká v jednom komentáři Lukáš Hergott), ale soustředí se na menší části celku. Tak je to ostatně vždy – vždy by měla být má jednotka pro mě více, než celá armáda. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy je moje jednotka pro mě vším a zbytkem – tedy armádou – pohrdám. A už (doufám) naposledy, slovy „pýcha na značku“ jsem nechtěl říct – běžte se pást a buďte na to pyšní.
- Vždy se mi rozhoupe žaludek, když někdo hodnotí morální kredit Alexandra Vondry a přitom sám si užíval a užívá závětří. Alexandr Vondra už prokázal, že není člověk, který by utíkal. Vytáhl jste ProMoPro a co tím chcete říct? Jaké jsou důkazy o tom, že pochybil? V tuto chvíli nejsou. Vyšetřuje se a pak uvidíme. Pokud se mu prokáže vina, odejde, jak řekl. Být „soudcem z lidu“ je snadné, stejně jako házet kamení po komkoli na koho ukáží. Ale o tom, kdo tak činí to nic moc dobrého, alespoň pro mě, nevypovídá.
- A konečně, pokud chcete agitovat, nedělejte to tady. Mám také velký problém s bandou odborářských bafuňářů, kteří si osobují právo mluvit za všechny, říkat mi, co si mám myslet a chovají se jako politická strana, kterou ovšem nikdo nezvolil a ani volit nemusí, protože jsou víc, než ostatní, a také to sem netahám.
Nakonec ještě jednu poznámku. Výstavba profesionální armády v Česku je v krizi, lépe řečeno, nevyvedla se. Důvodů je celá řada, stejně jako viníků. Pokud se budeme ovšem dohadovat o tom, kdo za to může, nezbude nám čas na záchranu. A jestliže chcete komplikovaný systém změnit dobře, musíte tomu věnovat většinu energie a nejde to přes noc.
Přeji Vám vše dobré
František Šulc
P.S. Pokud byste chtěl reagovat delším „dopisem“zašlete mi jej prosím e-mailem a já jej uveřejním jako samostatný text. Lépe se to čte než dlouhý komentář.
Dukla, truhla plná tajemství…
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 17. 6. 2011

Zápas Dukly Praha proti maltskému klubu Valletta F.C. na stadionu Juliska, Evropský pohár 1963-64; Zdroj Wikimedia Commons
Přiznám se, že nejenom v dětství, ale ještě dlouho po dosažení plnoletosti jsem velmi rád četl knížky Oty Pavla píšícího často o sportovcích Dukly, jako je Dukla mezi mrakodrapy, Pohádky a Raškovi či Pohár od Pánaboha. Redaktor časopisu Stadion a Československý voják líčí příběhy mnoha sportovců tehdejšího poválečného „rozvojového“ světa vrcholového sportu, který se nedají vyčíst z běžné formy přiblížení se k osobě individua – rozhovoru. Nicméně při interpretaci „problému“ Dukla bychom si měli osvěžit i některé historické skutečnosti. K tomu zde několik úryvků ze záslužného literárního počinu pocházejícího z dílny Vojenského historického ústavu. Jde a 6. a 7. díl Historie Československé armády zasahující období let 1945 až 1968. Autoři zde věnují badatelskou pozornost nejenom vojenské stránce tehdejší armády, ale také její stránce společenské, tvořené různými kroužky, uměleckými soubory, vlastním armádním vysíláním a tiskem. Zde příběh je příběh Dukly do roku 1968 v citacích z obou poučných mografií.
- Jedním z charakteristických rysů čs. armády po roce 1948 se stal mohutný rozvoj zájmové i profesionální kulturní a sportovní činnosti vojáků. Vycházel z principu kulturně výchovné úlohy socialistických ozbrojených sil, uplatňovaného při výstavbě Sovětské armády, byl organickou součástí ideologického působení na vojáky základní služby a úsilí KSČ o provedení tzv. socialistické kulturní revoluce, která měla napomoci změnit myšlení lidí a „zpřístupnit veškeré kulturní hodnoty pracujícímu lidu“. Proto byla jedním z jejích typických znaků masovost, tj. snaha zapojit do zájmové kulturní a sportovní činnosti co největší počet příslušníků armády s cílem „účelně vyplnit volný čas vojáků“. Ačkoliv šlo formálně o činnost dobrovolnou, byla chápána jako organická součást bojové a politické přípravy.
- …snaha o rozvoj a masovost se projevovala po roce 1948 také ve sportovní a tělovýchovné činnosti. Dělení na služební a zájmovou tělovýchovu a vrcholový sport zůstalo zachováno, stejně jako řízení této oblasti HSVO. Služební tělesná výchova zůstala součástí bojové přípravy, v prosinci 1948 pro ni byly vydány nové výcvikové normy, které stanovily tři základní druhy tělesné přípravy: ranní rozcvičku, základní tělocvik a pohybový a bojový výcvik.
- Zájmová tělovýchova a sport vojáků základní služby byly pro velitele často stejně nevítanou činností jako zájmová kulturní činnost. Místem pro jejich provozování byla vojenská zátiší a u vojáků z povolání posádkové domy armády. Při vojenských zátiších byly od září 1948 vytvářeny sportovní kroužky nazývané vojenské sokolské jednoty (VSJ). Soustřeďovaly se hlavně na kolektivní sporty a při vystoupeních na veřejnosti používaly názvy „Dukla“, „Žižka“, „Jiskra“, „Rudý prapor“ apod. Zájmová tělovýchova se soustřeďovala především na plnění podmínek „Tyršova odznaku zdatnosti“ (TOZ) v jednotlivých sportovních odvětvích, které organizovaly VSJ. Pořádaly se rovněž útvarové, posádkové, divizní a oblastní sportovní závody a turnaje, obvykle za účasti sportovců z civilních sokolských jednot a organizací Svazu brannosti. V září 1948 byl na základě rozhodnutí tělovýchovné komise ÚV KSČ vytvořen Armádní tělovýchovný svaz, který později nesl název Armádní sokolský výbor (ASV). Měl odbory pro 22 sportů, byl součástí Sokola a nejvyšším orgánem pro řízení veškeré zájmové tělovýchovy a sportu v armádě, podřízeny mu byly všechny VSJ.
- Vrcholoví sportovci byli po únoru 1948 soustředěni ve vojenském tělovýchovném oddíle v Chuchli, který byl k 1. říjnu 1948 přejmenován na Armádní tělovýchovný klub (ATK) a stal se součástí ÚDA. Výběr do něj se prováděl vždy v srpnu, jak z branců nastupujících základní službu, tak z vítězů armádních sportovních
- soutěží. Klub měl z počátku více než 100 sportovců v oddílech kopané, házené, ragby, košíkové, odbíjené, boxu, lehké a těžké atletice a plavání. Sportovci reprezentovali čs. armádu na celostátních sportovních akcích, většinou bez výraznějších úspěchů. Jen výjimečně byli také reprezentanty ČSR na mezinárodních soutěžích.
- Nejznámějším a nejúspěšnějším armádním sportovcem byl škpt. E. Zátopek, který na olympijských hrách v Londýně v roce 1948 vybojoval zlatou medaili v běhu na 10 km a stříbrnou na poloviční trati.
- Zásadní přelom v kulturní a sportovní činnosti v armádě přinesl nástup nového ministra A. Čepičky. Součástí urychlené výstavby čs. armády mělo být také zvýšení ideologického působení na vojáky v základní službě i z povolání a převzetí modelu, který byl vytvořen v Sovětské armádě. Rozsáhlá zájmová a profesionální kulturní a sportovní činnost, mnohdy přesahující skutečné potřeby i možnosti armády, zůstala typickým znakem života útvarů a jednotek čs. armády až do konce osmdesátých let. Stala se nedílnou a důležitou součástí bojové a politické přípravy a její rozvoj byl jedním z hlavních úkolů velitelů, politických orgánů i organizací KSČ a ČSM.
- Také pro armádní tělovýchovu a sport znamenal nástup nového vedení MNO na jaře 1950 předzvěst velkých změn. Dne 19. července 1950 vydal ministr národní obrany „Rozkaz o zřízení Stadionu Československé armády a o rozvoji armádní tělovýchovy a sportu“, který přinesl zásadní reorganizaci celé oblasti. Stanovil, že tělesná příprava je jednou ze základních složek bojové přípravy všech příslušníkůarmády. Proto převzala řízení služební tělovýchovy Správa bojové přípravy, zájmovou tělovýchovu a vrcholový sport řídila HPS – první prostřednictvím ASV, druhou prostřednictvím ÚDA. U všech útvarů postupně vznikly sokolské výbory, které ve spolupráci s veliteli, politickými pracovníky, tělovýchovnými důstojníky a organizacemi KSČ a ČSM organizovaly a řídily zájmovou tělovýchovu a sport, v níž byl důraz položen na masovost.
- K 1. říjnu 1952 došlo k další reorganizaci – byl zrušen ASV a řízení zájmové tělovýchovy přešlo do kompetence SBP, která se také podílela na výběru talentů pro armádní vrcholový sport prostřednictvím nově zřízeného Armádního tělovýchovného útvaru (ATÚ). Byl vytvořen Sportovní a tělovýchovný svaz ÚDA, který zabezpečoval a řídil armádní Zobrazit další »
Ruská nostalgia v podobe čiernych plášťov
Autor: Samuel Kolesar Kategorie: Vojenská módní policie | Military Fashion Police Datum: 16. 6. 2011
Ochranke ruských najvyšších politických špičiek, napríklad prezidenta Dmitriho Medvedeva a premiéra Vladimíra Putina sa zrejme zacnelo po starých stalinských dobách, keď dôstojníci tajnej polície nosili neslávne známe čierne kabáty. No môže ísť čisto len o snahu odlíšiť sa.
Spomínané čierne plášte, spolu s nemeckými pištolami Mauser a čiernymi policajnými dodávkami boli totiž “obchodnou značkou” NKVD, tajnej polície, ktorej nasledovníkom sa stala o nič menej známa KGB. Keď si po vás prišli muži v čiernych plášťoch, vaše slobodné dni boli zrejme zrátané. I keď od tej doby prešlo veľa rokov, ruský národ na ňu nezabudol. Aj keď množstvo rusov na stalinské doby nostalgicky spomína, rovnako veľkej časti spoločnosti stále naháňa strach. Preto, keď agentúra FSB (Федеральная служба безопасности Российской Федерации, Federálna bezpečnostná služba Ruskej Federácie) oznámila, že plánuje nakúpiť minimálne 60 nepremokavých čiernych kabátov a zhruba rovnaký počet kožených sák, vo veľkej časti verejnosti to vyvolalo zdesenie.
Agentúra AFP však poskytla vyjadrenie ruského bezpečnostného experta Andreja Soldatova (mimochodom, veľmi vhodné priezvisko pre bezpečnostného experta), že sa nemusí jednať o žiadnu spomienku na doby minulé, ale skrátka snahu odlíšiť sa od iných bezpečnostných služieb. Rivalita medzi jednotlivými službami je vraj obrovská a príslušníci FSB podľa všetkého ostatnými často pohŕdajú.
Dôležitou vecou je aj praktickosť, do takého veľkého plášťa sa dá ukryť všeličo. To platí aj pokiaľ nieste šokujúci exhibicionista. Kto vie, čím všetkým chodia politický ochrankári ozbrojený… Ako mierna zvlášnosť mi prídu kožené saká. Tu sa mi výhoda voči klasickým textilným oblekom stráca. A pre ich vlastné dobro dúfajme, že ich nebudú musieť nosiť v lete.
A možno to je všetko úplne inak.
Nesmieme totiž zabúdať na to, že čierne dlhé kabáty sú už roky neoddeliteľnou súčasťou akčných filmov, môžme spomenúť napríklad na série The Matrix či Blade. Možno sa chceli ochrankári len pripodobniť svojim akčným hrdinom…
Těžké naplňování nové doktríny USA pro kyberprostor
Autor: Giuliano Giannetti Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 15. 6. 2011
Na začátku června Spojené státy americké oznámily záměr vytvořit doktrínu, podle které by mohly reagovat na kybernetický útok pomocí konvenčních zbraní. Jak řekl tiskový mluvčí Pentagonu plk. Dave Lapan:
Odpověď na kybernetický incident nebo útok na spojené státy se nemusí nutně odehrávat v kyberprostoru. Všechny možnosti budou na stole.
Tato výzva zní poměrně přesvědčivě a sebejistě a jistě je v duchu s rezolucí z Lisabonského summitu z roku 2010 a s dlouhodobou diskuzí v NATO o tom, že by aliance měla mít možnosti, aby s podobnými situacemi naložila dle okolností podle vlastních potřeb. Toto sebevědomé konstatování však naráží na jeden velký problém, který jistě bude blízký všem novinářům a to určit kdo, co, kdy a kde udělal – k vedení útoku musíte mít cíl a ten cíl musíte být také schopni pojmenovat což v době, kdy NATO již skoro dvacet let postrádá oficiálního nepřítele, může být problém.
Pět minut po útoku – co se vlastně stalo?
Za prvé je nutné kybernetický útok detekovat a pochopit – představte si, že provozujete webovou službu, která z ničeho nic přestane fungovat. Zažitá představa „bezpečáka“ je taková, že se tým IT okamžitě začne věnovat útoku a zjištění kdo to udělal.
Ve skutečnosti první co budete řešit je příval telefonátů nespokojených zákazníků, narůstající provoz sítě způsobený opakovaným přístupem na stránky, dotazy novinářů a šéfů firmy, kteří pochopitelně chtějí vědět co se děje a hlavně obnovit službu, pokud možno co nejrychleji. V tomto zmatku budete hledat, zda problém je způsobený technickým selháním, chybou administrátora nebo prostě přetížeností služby. V případě kompromitace serveru problém můžete vyřešit přeformátováním serveru a obnovením zálohy (pokud ji máte), čímž, ale také přijdete o veškeré stopy, které hacker na serveru případně zanechal.
Hlavní veličinou zde je čas – pokud chcete hackera chytit, potřebujete zajistit důkazy dříve, než je stihne smazat a ocitáte se v situaci, kdy zápasíte s člověkem, který měl na přípravu měsíce, zatímco vy hrajete o každou minutu.
Řešením této situace, je provozování systému bezpečnostního monitoringu, který zaznamenává paralelně veškeré události na monitorované síti a tudíž nezávisle na postižených serverech uchovává veškeré stopy o tom, co hacker udělal. Navíc na anomální události umí i upozornit což umožňuje zachytit pokus o kybernetický útok dřív, než skutečně nastane.
Toto se pravděpodobně stalo v případě společnosti Lockheed Martin, která zřejmě na rozdíl od AČR podobný systém vlastní.
Cíl známý, původce neznámý
Zde se na rozdíl od předchozího bodu dostáváme na tenký led – pro pochopení situace se budeme muset podívat na malou exkurzi toho, jak internet vlastně funguje:
- Jakákoliv komunikace přes internet probíhá pomocí balíčků tzv. packetů, které si lze představit, jako malé obálky obsahující vzkaz který se snažíte někomu doručit. Každý packet, který odešlete, tedy bude mít na sobě jak adresu doručitele, tak odesilatele, aby byla možná reciproční komunikace mezi uživatelem a serverem, nebo v našem případě útočníkem a obětí. O něco konkrétněji tedy bude zde vaše „jméno“, resp. MAC adresa což je unikátní identifikační číslo vašeho počítače a vaše adresa v síti, což je vaše IP adresa, ze které lze vyčíst zemi a ve většině případů i město odkud odesílatel pochází. Kompletní popis hlavičky packetu lze nalézt například zde. Nalezení útočníka tedy vypadá jednoduše – stačí objevit komunikaci mezi hackerem a vámi, tu analyzovat a posléze odpálit slavnostně řízenou střelu na lokalitu odkud útok vyšel. Jednoduché? Nikoliv. Hackeři pochopitelně tato úskalí znají, takže využívají mnoha způsobů jak svoji identitu schovat.
- Využitím anonymních proxy serverů. Proxy server je počítač, který slouží jako prostředník při komunikaci mezi vámi a cílem Vaší komunikace. Tzv. transparentní proxy slouží většinou ve firmách jako dozorce nad provozem v síti, takže v AČR jej pravděpodobně důvěrně znáte jako službu, která blokuje nevhodné stránky. Zjednodušeně obálka vaších packetů bude vypadat takto: odesilatel: proxy.army.cz (uživatel voják) příjemce seznam.cz. Seznam tak bude vědět, že má posílat svou komunikaci zpátky proxy serveru a ten, že ji má přeposílat zpět vojákovi. Anonymní proxy funguje tak, že místo cílové IP adresy (voják), vloží identifikační číslo, které je anonymní. Pochopitelně proxy server si musí zaznamenat tabulku, kde přiřazuje anonymní ID ke skutečným IP adresám, takže majitel proxy serveru bude přesně znát, kdo a jakým způsobem přes danou proxy komunikuje.
- Používáním TOR networku resp. tzv. cibulové proxy. Na tomto odkazu lze nalézt jak TOR funguje. Velmi krátce si jej lze představit jako systém vnořených obálek. Představte si, že chcete předat zprávu a nechcete, aby někdo věděl, že je od vás. Vyberete tedy tři lidi a každému pouze sdělíte, od koho má přijímat a komu má informaci dále dávat. Celá zpráva je pak navíc zašifrovaná a počet prostředníků můžete libovolně zvýšovat jak potřebujete.
- Vytvořit si vlastní anonymní síť: v obou předchozích případech se spoléháte na cizího poskytovatele služby, který teoreticky by mohl prozradit vaší identitu nebo používat např. nedostatečné šifrování. Hacker nicméně se může rozhodnout jít po vlastní cestě, zavirovat nezabezpečené počítače uživatelů po celém světě a ty využít jako mosty, přes které provést útok. Po dokončení útoku stačí použít stejný software, který slouží k promazávání utajovaných dat z datových nosičů (tzv. wipe) a dokonale za sebou smazat stopy. Pro fajnšmejkry nabízím ještě několik odkazů na technologie používané v tomto smyslu jako je fast flux a reverse proxy.
- Schovat se za legislativní neschopnost státu. Informace o proběhnuvších komunikací se relativně v krátkých intervalech mažou, což je přesně důvod proč EU uvedla v život směrnici č. 2006/24/ES a posléze ČR zákon o elektronických komunikacích (č. 127/2005 Sb.), jehož základem je právě to, aby poskytovatelé internetových služeb registrovali data o komunikaci na síti a byli ji schopni sdílet se státními orgány. Vzhledem k tomu, že tato služba je kvůli rozhodnutí ústavního soudu pozastavena, ČR by v současné době z pohledu zvenčí musela připadat přinejmenším jako blackbox – bylo by zajímavé v tomto ohledu sledovat narůstající hackerské aktivity procházející přes české servery a také pravděpodobně klesající počet uživatelů různých anonymizérů. Podobnou slepou uličku pro mapování původu komunikace představují i další státy, jako například Írán nebo Rusko. Ty běžně nespolupracují s cizími bezpečnostními složkami při vyšetřování kybernetických zločinů a upřímně pochybuji, že spolupracovat budou v případě, kdy za útoky sami stojí.
Nakonec si představte, že mapujete cestu packetu, který rychlostí světla procestoval např. od zdroje, přes ČR, Bangladeš, Srí Lanku, Rusko a Mongolsko až do Spojených států. Už Zobrazit další »






Komentáře | Comments