Archiv Září 2011
Konec AK-74 a modernizace ruských sil
Autor: Michael Romancov Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 29. 9. 2011

Vojáci vyzbrojení útočnými puškami AK-74 během cvičení Central Asian Peackeeping Battalion (CENTRASBAT) 2000 (Kazachstán); Foto TSGT Jim Varhegyi, USAF
Oficiální vládní list Rossijskaja gazeta (RG) přinesl zprávu, že se Ministerstvo obrany rozhodlo ustoupit od plánu zakoupit další modernizované Kalašnikovy AK-74. List tvrdí, že se navzdory pokusům jiných sdělovacích prostředků nejedná o žádnou senzaci, neboť o tomto plánu ministr obrany Serďjukov hovořil již před rokem (list píše, že o tom ministr informoval příslušný výbor Dumy před koncem roku 2011, ale pravděpodobně se jedná o chybu a mělo být uvedeno před koncem roku 2010), ale protože se nejednalo o veřejné zasedání, dozvídá se o tom veřejnost teprve teď.
Jak ministr, tak náčelník generálního štábu Nikolaj Makarov, prohlásili, že AK-74 je již morálně zastaralá a nedosahuje kvalit srovnatelných se zbraněmi produkovanými na Západě. Hlavním důvodem je však skutečnost, že armáda má k dispozici mnohonásobně větší množství těchto útočných pušek, než kolik má mužstva, a rozhodla se proto nejprve využít ty zbraně, jež jsou ve skladech, a teprve poté přezbrojit modernějšími zbraněmi:
Но прежде всего это вызвано тем, что мобилизационные запасы, которые есть в государстве, в том числе по автомату, в десятки раз превышают потребности, – уточнил начальник Генштаба Николай Макаров. – Поэтому мы сначала должны использовать то оружие, которое есть в запасе. А новое, что сейчас разрабатывается, должно идти на мобилизационную составляющую, потом – на вооружение армии.
Můžeme jen hádat, nakolik bylo Ministerstvo obrany motivováno ekonomickou realitou a nakolik zmíněnou skutečností, že AK-74 prostě není zbraň, která je dnes schopna konkurovat. Tuto hádanku nikterak nenapomohl vyřešit v článku rovněž citovaný bývalý první náměstek Vladimir Popovkin, jenž se v rozhovoru s reportérem RG nechal slyšet, že modernizace samopalu je nutná a nejlepší bude, když proběhne tak, aby se ve všech parametrech jednalo o plně srovnatelnou zbraň se světem, nebo aby byla ještě lepší.
Еще более конкретно высказывался на сей счет бывший первый заместитель министра обороны Владимир Поповкин. В беседе с корреспондентом „РГ“ он заявил, что наиболее оптимальной выглядит такая модернизация автомата Калашникова, которая по дальности, кучности и точности стрельбы поставит это оружие в один ряд с лучшими мировыми образцами. А в идеале будет их превосходить.
S tím jistě lze souhlasit, ale recept na něco takového, zdá se, ruským zbrojařům schází, neboť se o zlepšení požadovaných parametrů tohoto samopalu, zejména pokud jde o přesnost a účinný dostřel zbraně, marně snaží již třicet let. Zcela logickou je pak otázka, co dělat v případě, že se ani tentokrát nepodaří zbraň upravit tak, aby vyhovovala moderním požadavkům? Ministr Serďjukov, respektive Ministerstvo obrany evidentně s odpovědí na tuto otázku nijak nepospíchá. Dle ministrova vyjádření však ve všech případech přezbrojování ruských ozbrojených sil bude uplatňován následující algoritmus:
Nejprve budou jasně stanoveny požadavky na všechny zbraně, jež mají být ozbrojenými silami používány. Dalším krokem bude hledání vzorů, které těmto požadavkům vyhovují, a bude skvělé, pokud se je podaří nalézt v rámci ruského vojenského průmyslu, pokud ne, pak se bude třeba porozhlédnout u jiných výrobců.
Если наших военных не устраивает АК-74, что придет ему на смену? С однозначным ответом на этот вопрос в минобороны не спешат. Анатолий Сердюков не раз давал понять, что алгоритм оружейных закупок теперь сводится к двум позициям. Первая – определение жестких требований к приобретаемому арсеналу. Вторая – выбор образцов, которые максимально отвечают этим требованиям. Подходят под них отечественные разработки – очень хорошо. Нет такого оружия в Российском ОПК, значит, его надо искать у других производителей.
Debata o AK-74 je o to zajímavější, že se jedná o jeden z nejúspěšnějších ruských/sovětských exportních artiklů, a podle mínění mnohých odborníků o vůbec nejrozšířenější zbraň tohoto typu na světě, jež se svého času stala symbolem „revolučního a národně-osvobozovacího“ boje na řadě míst Asie a Afriky. Na tomto příkladu někdejší sovětské globální přítomnosti se dá zajímavě ilustrovat míra ústupu Ruska z pozic světové mocnosti první kategorie. V souvislosti se shora diskutovanými modernizačními potřebami ruských ozbrojených sil se na závěr sluší připomenout, že premiér a budoucí prezident V. V. Putin ve svém nominačním/kandidátském projevu na sjezdu strany Svobodné Rusko minulý týden opět připomenul, že kompletní přezbrojení ozbrojených sil je jedním z klíčových úkolů nadcházejícího desetiletí:
В ближайшие 5-10 лет мы должны практически полностью перевооружить нашу армию и флот. Будем привлекать к этой работе не только предприятия оборонки, но и промышленные, инжиниринговые компании из гражданского сектора. И в этом смысле считаю возросший гособоронзаказ одним из важнейших инструментов модернизации как самого ОПК (оборонно-промышленного комплекса), так и всей экономики России. Чтобы предприятия могли планировать и строить ритмичную работу, гособоронзаказ будет размещаться не на год, как это сегодня делается, а сразу на три года вперед. Это существенно улучшит экономическую составляющую работы предприятий. В целом гораздо более эффективной должна стать система государственного заказа. Мы должны закупать для государственных нужд, социальной сферы качественные инновационные продукты, сформировать такую систему, которая снизит коррупцию, обеспечит максимальную прозрачность, начиная с планов закупки и заканчивая исполнением самих контрактов.
Novinkou, jež má vytvořit lepší podmínky pro podniky tzv. obranně-průmyslového komplexu, je, že se nové nákupy budou plánovat ve tříletých, namísto současných ročních lhůtách.
Velení
Autor: Bohuslav Pernica Kategorie: Historický vikýř Datum: 28. 9. 2011
Před více než dvaceti lety došlo k pádu komunistického režimu. Šlo o zásadní společenský zlom, nicméně samozřejmě pro každou společnost, nemá-li se ocitnout v chaosu, je důležité udržet si kontinuitu. To je ostatně důvod, proč proměna trvá tak dlouho. I dvacet let poté je proto stále většina společnosti více či méně mentálně spjata s budováním socialismu. Přežívají samozřejmě i návyky a armáda není výjimkou. Je možné, že se buď něco přenáší z té staré, ideologicky nevyhovující, komunistické armády, do dnešních dob, nebo naopak je dnešní armáda, vystavěná a řízená podle zásad civilního řízení, úplně jiná, a to, co je na ní kritizováno, k ní vlastně „patří“. Proto na OWOP vznikla nová rubrika s názvem Historický vikýř. Jejím cílem je pomocí definic některých pojmů z oblasti managementu ozbrojených sil nahlédnout na půdu, v níž sice asi neleží kořeny současného stavu, ale kde může být stále uskladněno něco, co má potenciál ovlivňovat dnešek.
![]()
Velení je funkční proces cílevědomého působení orgánu velení na podřízené složky k efektivnímu splnění stanovených úkolů a cílů.
V teorii i praxi vojenství existuje i širší pojmové vymezení, podle něhož zahrnuje velení systém orgánů velení i funkční proces jimi realizovaný. Obsah, metody a formy velení se vyvíjejí v závislosti na podstatě a charakteru ozbrojeného zápasu, který velení bezprostředně ovlivňuje a klade na ně konkrétní požadavky. K hlavním z nich patří spolehlivost, operativnost, nepřetržitost, rychlost a odolnost.
V současné vojenské praxi chápeme velení jako proces realizace opatření, která jsou zaměřena na přípravu i vedeni ozbrojeného zápasu. V době míru tvoří hlavní náplň velení příprava vojsk pro plnění úkolu v době války. To představuje organizaci a řízení politické, bojové a operační přípravy vojsk, udržováni jejich vysoké bojové pohotovosti a přípravu velitelů a štábů. Po zahájení války zahrnuje velení především organizaci a řízení ozbrojeného zápasu a jeho všestranného zabezpečení.
Pramen: NOSEK, V. aj. Malá encyklopedie vědeckého řízení. 1.vyd. Praha: Naše vojsko, 1976
Utahuje se smyčka okolo Izraele?
Autor: Filip Tucek Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 27. 9. 2011

První jednání OSN k Palestině, 28. dubna 1947; Foto OSN
V dlouhotrvajícím palestinsko-izraelském sporu jsme svědky pomalého obratu. Většina světového společenství dnes stojí blíže na straně Palestinců a jejich snah o vytvoření nezávislého státu, o čemž svědčí aktuální průběh Valného shromáždění OSN. To vše v době, kdy došlo k narušení dlouho trvajícího regionálního prozápadního partnerství Izraele, Egypta a Turecka. Další regionální mocnosti, Saudská Arábie a především Írán zpochybňují právoplatnost existence Izraele již od jeho vzniku. Smyčka okolo Izraele se tak nadále utahuje. Jaká je budoucnost regionu a kam až jsou Spojené státy ochotny zajít při obraně svého tradičního chráněnce?
USA v „lose-lose“ situaci
Spojené státy jsou od roku 1948, kdy byl rezolucí OSN založen stát Izrael, největším garantem jeho bezpečnosti v značně animózním prostředí. Dnes jsou ve schizofrenní situaci: pokud by v Radě bezpečnosti podpořily plnohodnotné přijetí Palestiny do OSN, jednaly by v přímém rozporu zájmů Izraele artikulovaných premiérem Netanjahuem. Palestina by svým členstvím získala plnou mezinárodněprávní subjektivitu a dostala by tak mimo jiné možnost podat žalobu proti izraelské okupaci k Mezinárodnímu trestnímu soudu. Izraelské budování osad by se okamžitě stalo hrubým porušením mezinárodního práva se všemi důsledky z toho plynoucími – povinnost zanechat jednání, uhradit škodu, v případě neochoty tak učinit by hrozily obchodní a další sankce. To samozřejmě z pohledu USA a Izraele nepřipadá v úvahu.
Druhá možnost, kterou USA mají, veto, bude mít jen o málo pozitivnější dopady na americkou zahraničně-politickou situaci. Antiamerikanismus v blízkovýchodním regionu dostane další impuls k posílení. To sníží vliv nejen USA, ale implicitně i Západu jako celku na konstituování a utváření nových státních systémů.
Dojde-li k očekávané postrevoluční demokratizaci, primárním cílem nově vzniklých stran nebudou ideologické, ale pragmatické – získat maximum voličů a tak si zajistit největší možný podíl na moci. Převáží-li pragmatismus nad ideologismem, bude právě apel na široce rozšířený antiamerikanismus velkým lákadlem. Obzvláště pokud nově se formující demokracie naleznou alternativu americkému partnerství. Tu nabízí Čína nebo stále více sebevědomé Turecko, (zda Rusko je vzhledem k jeho nepřehledné zahraničně-politické strategii těžko předvídatelné). Situace USA by se tedy dala vystihnout jako lose–lose. Situace Izraele je ještě komplikovanější.
Chráněnec nebo bez ochrany?
S oslabujícím se vlivem USA v regionu bude násobně růst tlak na Izrael. Dosud prosperující partnerství Egypta a Izraele vycházející z mírové smlouvy z roku 1979 bude čelit nové výzvě po listopadových egyptských volbách. Strana Svoboda a spravedlnost spřízněná s Muslimským bratrstvem je jejich favoritem. Její ideje rozhodně nelze označit za extremistické, ovšem vzhledem k ideologickému základu a majoritě voličského spektra nelze očekávat příliš pozitivní vztah k Izraeli (volání po revizi mírové smlouvy se z řad strany ozývá už dnes). Spolupráce s USA a Izraelem rozhodně nebude v podobě, jako tomu bylo za vlády voličům se nezodpovídajícího Mubaraka.
Druhý regionální spojenec, Turecko, po nedávném třetím volebním vítězství premiéra Erdogana nadále vzkvétá. Stabilní domácí prostředí a prosperita kontrastující s nestabilitou v regionu, umožňují Turecku vytvořit nové vazby a etablovat se jako klíčový hybatel západoasijského dění. Být regionální velmocí, partner Ruska a EU. Právě tento cíl je motivací tureckého chování. Cesty Erdogana do Egypta a Libye mají obě země ujistit o turecké přízni a nabídnout částečnou alternativu nepopulárním Spojeným státům. To že jsou pro Turky důležitější vztahy s Egyptem, než s Izraelem ukázalo nedávně dění. Základ izraelské bezpečnosti – dobré vztahy s Egyptem a Tureckem – je tak v ohrožení. A pak jsou tu ještě Írán, Sýrie, Irák a Saudská Arábie.
Nebezpečí číhá za hranicemi
Nebezpečím je Írán, šíitská velmoc a trn v oku Spojených států. Země, jejíž jaderný program je neustálým předmětem mezinárodních obav. Prezident Ahmadinežád je popíračem holocaustu a odmítá právo Izraele na existenci. O tom, zda by Írán v případě možnosti zaútočit na Izrael váhal, lze úspěšně pochybovat. Západně od Íránu je další stát s šíitskou většinou – Irák.
Země se vzpamatovává z americké invaze, přesto zde zůstává zhruba 50 tisíc vojáků školících místní ozbrojené síly. Vztahy Iráku a Izraele jsou na bodu mrazu, ovšem země, která nedávno zažila zničující válku, má nyní velký zájem na udržení stability v regionu a vyhnutí se konfliktu. Ovšem jak tomu bude v budoucnu, je otázkou. Zejména v případě zformuje-li se silná protiizraelská koalice.
Další významný hráč v regionu je Saudská Arábie. Rodiště proroka Muhammada, nemá diplomatické vztahy s Izraelem a je aktivní v jeho ekonomickém bojkotu. Oproti tomu v Sýrii je vývoj zcela nejistý. Přesto režim naklonění Izraeli, vzhledem k národnostnímu složení Sýrie, ze současných bouří pravděpodobně nevzejde.
Palestina se těší stále větší mezinárodní podpoře. Je to nezáviděníhodná situace pro Izrael, komplikovaná pro USA a potenciální nebezpečí pro světové společenství.
Tři klíčové otázky čekající na odpověď
Tou první klíčovou otázkou je, jak budou vypadat nově vznikající režimy v Egyptě, v Tunisku a v Libyi. Do jaké míry budou zvolení představitelé podléhat protiizraelskému populismu lze těžko odhadnout – demokraticky zvolená vláda islamistů je historicky bezprecedentní. Lze však očekávat, že dokud budou tyto země potřebovat západní finanční podporu a investice, budou relativně umírněné.
Druhou neznámou je, zda bude společný nepřátelský postoj vůči Izraeli dostatečně silný, aby překonal jen o něco méně harmonické vztahy mezi sunnity a šiíty (např. nadvláda kleriků v Íránu je sunnitskou většinou považována za zvrhlou podobu vlády). Zřejmě jediným tématem, na kterém se obě hlavní islámské větve v zásadě shodnou, je právě palestinsko-izraelský konflikt.
Tou zásadní otázkou pro globální bezpečnost však zůstává, kam až jsou ochotny Spojené státy v případné obraně Izraele zajít. Pochopitelně proizraelská americká lobby je velmi silná, svědčí o tom například některá hlasování USA v Radě bezpečnosti. Rozsah případné účasti USA v obraně Izraele by byl jistě předurčen velikostí útočníka – zda by se jednalo o individuální výpad nebo koalici. Dojde-li k bezpečnostnímu ohrožení Izraele, existuje ovšem ještě jedna možná reakce USA.
Úpadek amerického vlivu v regionu, domácí finanční problémy a ve společnosti všeobecně rozšířená neochota pouštět se přímo do ozbrojeného konfliktu, jsou nespornými fakty. USA se tak mohou rozhodnout nezapojit se do případně velkého konfliktu. Podobná mezinárodně-bezpečnostní situace tu už jednou byla. Její vyřešení tehdy přinesla Mnichovská konference.
I psi mají PTSD
Autor: František Šulc Kategorie: Afghánistán Datum: 26. 9. 2011

Psovod Tyler Wood z 2. praporu námořní pěchoty, 8. regimentu, klečí vedle svého psa, desátníka Ace. Psovodi zůstávají se svými psi přibližně rok; Foto Cpl. Jeff Drew, U.S. Marine Corps
V květnu byl v týmu NAVY SEALs, který dostal Usámu bin Ládina i pes se jménem Cairo. Po úspěšné operaci se setkal s prezidentem Barackem Obamou a vlastně je dodnes jediným členem týmu, který byl veřejně představen. Psi byli a jsou velice důležití pomocníci v bojových operacích od Iráku po Afghánistán. Jejich jemný čich pomáhá především při vyhledávání nastražených výbušnin.
V současnosti jsou v běhu dva programy na výcvik psů – u pozemního vojska a u námořní pěchoty -, které mají běžet ještě minimálně další dva roky. Samozřejmě, ani psi nejsou v bojových oblastech ušetřeni rizika. Od května 2010 jich při plnění služebních povinností zahynulo 14, šest dalších bylo zraněno a tři zmizeli. Mimochodem, při havárii vrtulníku, při které zemřelo mimo jiné 22 příslušníků NAVY SEALS, zahynul i psovod a jeho pes.
Pro CETCOM, který má na starosti operace jak v Iráku, tak v Afghánistánu pracuje na 725 psích týmů. Jde jak o vojenské týmy, tak o civilní kontraktory (300), kteří především hlídají základny. Během operace v Iráku přitom sloužilo v jednu chvíli až 1200 psích týmů.
Dogs that suffer physical wounds are first treated by veterinary units deployed to theater, said Army Col. Kelly Mann, director of the Defense Department military working dog veterinary service. Some of the dogs can be treated in theater and returned to duty, said Mann, who also is the director of the military working dog hospital at Lackland Air Force Base, Texas.
More seriously hurt dogs are evacuated to Germany, where they are treated at Dog Center Europe in Kaiserslautern.
If necessary, the dogs are then sent for further care or rehabilitation to the hospital at Lackland, the only veterinary hospital in the Defense Department where they can get specialized veterinary medical and surgical care, rehabilitative therapy and convalescent capability.
Psi, kteří jsou vystaveni bojovým situacím, například útoku sebevražedného útočníka, či výbuchu improvizovaného nástražného systému (IED) mohou, podobně jako lidé, trpět posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Pokud se u psa objeví příznaky PTSD, projde reaklimatizací, aby se zjistilo, zda může být znovu cvičen a poslán zpět do služby. Podle odborníků je to se psy podobné jako s lidmi – někteří jsou bojovou situací ovlivněni, jiní projdou nepříjemnými zážitky bez šrámu na duši.
Základna Leatherneck v jižním Afghánistánu je hlavním táborem námořní pěchoty na jihu. Slouží na ní i 30 psovodů, kteří plní stejné úkoly jako jejich kolegové po celém Afghánistánu a čelí i stejným hrozbám. Jenom letos jich bylo osm zraněno. Zraněn byl i jeden pes. Drak, který se léčil v San Antoniu.
Dogs serve a small but valued role for the U.S.-led coalition that seeks to quell insurgents and transfer security responsibilities to Afghan forces in time for the withdrawal of foreign combat troops by the end of 2014.
Ideally, the dogs give troops an edge in unearthing booby traps laden with explosives or detecting drugs in a region where the Taliban reap profits from poppy harvests used in opium production. A handler and his dog usually follow behind a sweeper with a metal detector at the front of a single-file patrol.
Libyjské „zakázané zbraně“ jsou prý pod kontrolou
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 25. 9. 2011
Noví vládci Libye mají údajně pod kontrolou „zakázané zbraně“, které měl k dispozici svržený režim Muammara Kaddáfího. Alespoň to tvrdí Mustafa Abdal Džalíl, který předsedá Národní přechodné radě. Má jít o nezpracovaný uran, který je uskladněn nedaleko města Sabhá.
Zatímco uran je možná pod kontrolou, existují obavy, že velké množství dalších zbraní zmizelo během bojů ze skladů a mohou skončit v rukách Západu nepřátelských režimů, či teroristů. Jde nejenom o kulomety, ale i o protiletadlové rakety. Protiteroristický poradce prezidenta Baracka Obamy John Brennan tvrdí, že v zemi může být mnoho skladů, které mohou posloužit k zásobování například Al Kajdy.
Talking of the Libyan Islamic Fighting Group – whose leaders have joined the revolution – Mr Brennan cautioned: „The LIFG was focused on Gaddafi but then a number of those Libyans either went to Europe or in fact became part of al-Qaeda core there are a number of individuals who have Libyan nationality who became part of al-Qaeda.“
In Pakistan, he said al-Qaeda was increasingly relying on a number of others groups which have not pledged allegiance to al-Qaeda but offer it protection and launch joint attacks. US officials have particular concerns over the Haqqani network, run by father and son team Jalaluddin and Sirajuddin, and based in North Waziristan in the tribal areas of Pakistan.
Objevily se informace i o tom, že íránské Revoluční gardy už získaly z libyjských skladů desítky ruských protiletadlových zbraní. Z Libye byly ruské SA-24, které byly dodány v roce 2004, převezeny přes Súdán. Tento systém je schopen sestřelit letoun pohybující se ve výšce přes tři tisíce metrů.
Intelligence officials believe the missiles and other weapons seized from Gaddafi’s abandoned arsenals were smuggled across the Libyan border to southern Sudan earlier this month where they are now believed to be held at a secret storage facility run by the Revolutionary Guards at al-Fashir, the capital of North Darfur. Some of the missiles are also reported to have been smuggled into Egypt.
The governments of Iran and Sudan recently signed a defence cooperation pact, and hundreds of Revolutionary Guards are based in Sudan where they help to train the Sudanese military and help to support the Sudanese government’s campaign against rebel groups. The Guards also have a number of training camps that are used to train Islamist terror groups.
Bylo by velice nepříjemné, pokud by se zbraně, kterými byl dobře vybaven Muammar Kaddáfí, dostaly nejenom do rukou extremistů na Blízkém východě, ale například do Afghánistánu a Pákistánu. Američanům v poslední době dělá totiž největší vrásky na čele Pákistán, respektive podpora, kterou jeho tajná služba poskytuje povstalcům v Afghánistánu. Před pár dny odcházející předseda sboru náčelníků štábů admirál Mike Mullen v Senátu řekl, že pákistánská tajná služba ISI poskytovala přímou podporu útočníkům, kteří stáli za útokem na americké velvyslanectví a další budovy v Kábulu. Při výbuších a přestřelce zahynulo 16 lidí.
Důkazy o úzké spolupráci povstalců s ISI vyplynuly z vyšetřování. Po útočnících totiž na místě zůstaly mobilní telefony. Z analýzy hovorů vyšetřovatelé zjistili, že povstalci volali před a během útoku na čísla operativců pákistánské zpravodajské služby.
According to U.S. officials, the Haqqani network consists of several thousand fighters and operates with impunity from safe havens inside Pakistan, conducting cross-border raids into Afghanistan and up into Kabul. The Pakistani spy agency uses the Haqqanis to sow violence so Afghanistan cannot emerge as a strong and stable country allied with Pakistan’s arch enemy India.
Pákistánci to samozřejmě odmítají a tvrdí, že tato obvinění jsou součástí nátlaku a snahy Islamabád oslabit. Pákistánský ministr zahraničí Hina Rabbání Khar například v rozhovoru pro CBS řekl, že jeho země „není součástí problému, ale je součástí řešení.“ Zajímavé, jaké by mělo být ono řešení? A neliší se náhodou americká představa řešení od té pákistánské?
The few, the proud
Autor: František Šulc Kategorie: Různé | Other Datum: 25. 9. 2011
Toto video je letošní „reklama“ na Námořní pěchotu USA. Krátce po polovině šotu je několik záběrů, které by tam člověk asi nečekal.
Následující video je několik let staré. Nicméně čas mu neubírá na kvalitě. Jde o náborový šot námořní pěchoty:
Nyní je situace taková, že se námořní pěchota nemusí příliš snažit, aby získala dostatek lidí – přijat je jeden z deseti zájemců. Ekonomika si nevede příliš dobře, což přirozeně zvyšuje počet zájemců. Přitom očekávané škrty v rozpočtu na obranu a v jejich důsledku snížení stavu ze současných dvě stě tisíc příslušníků námořní pěchoty na neupřesněný počet, zájemcům velkou šanci nedávají. Přesto se v Tulse v Oklahomě tento týden odehrála unikátní náborová akce.
Dva seržanti od námořní pěchoty vyrazili 21. září do největšího gay centra ve městě. Byl to vpravdě jeden z nejzvláštnějších dnů v historii námořní pěchoty, která nikdy nebyla nadšena z ukončení „don’t ask, don’t tell“ politiky. Oficiální konec politiky tolerance gayů v ozbrojených silách, pokud se nikterak neprojevují, skončil před několika dny, 20. září. Náboráři od námořní pěchoty přišli do centra v Tulse na pozvání jeho ředitele.
The Marines were the service most opposed to ending the “don’t ask, don’t tell” policy, but they were the only one of five invited branches of the military to turn up with their recruiting table and chin-up bar at the center Tuesday morning. Although Marines pride themselves on being the most testosterone-fueled of the services, they also ferociously promote their view of themselves as the best. With the law now changed, the Marines appear determined to prove that they will be better than the Army, Navy, Air Force and Coast Guard in recruiting gay, lesbian and bisexual service members.
Still, judging by the traffic at the gay rights center on Tuesday, there will not be an immediate flood of gay and lesbian Marine applicants. By 3 p.m., more than four hours after the Marines had set up their booth opposite the center’s AIDS quilt, only three women had wandered in, none ideal recruits. The local television crews who had come to watch the action — or inaction, as it turned out — easily outnumbered them.
Kamikadze roboti
Autor: František Šulc Kategorie: Technologie | Hi-tech Datum: 21. 9. 2011

Robotizace v oblasti vojenství, která byla charakteristická pro posledních deset let, je teprve začátkem. Podle mě je potvrzením toho, že nyní procházíme tzv. Revolucí ve vojenství (Revolution in Military Affairs, RMA).
A Revolution in Military Affairs is a major change in the nature of warfare brought about by the innovative application of new technologies which, combined with dramatic changes in military doctrine and operational and organizational concepts fundamentally alters the character and conduct of military operations.
Těchto zlomových okamžiků bylo v historii několik a primárně vždy souvisí s příchodem nové technologie, která vyžaduje hlubší změnu ve všech ostatních procesech od plánování, výcviku až po operační nasazení.
Some analysts maintain that there have been only three and that these have been linked to the nature of the societies: agrarian, industrial, and information. Others have identified as many as fourteen. There is agreement, however, that technology alone is insufficient to bring about a true revolution in military affairs.
Jsem toho názoru, že jedním z ukazatelů, že RMA probíhá je primárně finanční náročnost na pořizování, udržování a rozvoj stávajícího systému (systémů), neschopnost, primárně států, nalézt na ně finanční prostředky a/nebo jeho (jejich) překonání. Zjednodušeným příkladem mohou být opevnění.
Zatímco Římané byli mistři v opevňovacích pracích a v obléhání, raně středověká Evropa na toto umění na řadu století zapomněla. Důvodem byla například rozdrobenost, technologická stagnace ve vedení válek, ale samozřejmě i finanční náročnost na výstavbu. Rozmach budování hradů a opevněných měst nastal opět někdy kolem 10. 11. století. Průběžně rostla finanční náročnost, takže zdaleka ne každý si mohl dovolit špičková opevnění. S příchodem nových technologií – střelného prachu a děl – ovšem efektivnost obranných prostředků začala postrádat smyslu, což mělo dopad i na vedení válek.
Podobnou revoluci způsobil příchod letadel, tanků, ponorek apod., které měly velký dopad na strategii, taktiku, organizaci i doktríny. Neznamená to, že ve chvíli, kdy se objeví nová technologie, začíná RMA. Někdy k revoluci vede kombinace nových systémů, někdy stačí jeden. Ale zpátky k letadlům. V případě letecké techniky nicméně dosáhly v současnosti náklady takových výšek, že si ty naprosto špičkové může dovolit pouze několik zemí a logicky, ostatní státy se stávají zranitelné a jsou plně závislé na těch ostatních.
Bezpilotní prostředky jsou jedním ze způsobů, jak radikálně snížit náklady a zároveň zajistit podobný efekt. Průzkumné roboty jsou postupně nahrazovány útočnými a obrannými (nejenom ve vzduchu, ale i u pozemního vojska). Vznikají kombinace obou. Příkladem je Switchblade od firmy AeroVironment, který je současnosti testován v polních podmínkách.
Switchblade is basically a man-portable tactical UAV that, in addition to providing real-time aerial imagery to small units of soldiers, can be converted into bomb that the operator can fly into targets he identifies using the drones cameras. The drone is fired via a launch tube and then can either glide or use a quiet electric motor to fly (autonomously or controlled by a soldier) to its target area. Once there, it can beam back images of the area If the troops on the ground need to get rid of that target in a hurry, they arm the switchblade’s explosive charge and tell it to fly into the enemy.
Pozemní vojsko za menší množství těchto strojů dalo AeroVironmentu 4,9 milionů dolarů. To je naprosto směšná částka ve srovnání tím, co se vydává na nadzvukové letouny typu F-22, či F-35. Nechci tyto prostředky v žádném případě srovnávat, ale do budoucna můžeme očekávat, že role tradičních letounů bude více a více specifičtější, respektive jich bude zapotřebí mnohem menší množství. Nejde přitom jen o cenu stroje jako takového, ale i osádku, která stojí miliony dolarů a její ztráta je citelná nejenom z hlediska ztráty zkušenosti, ale samozřejmě i financí.
Bezpilotní letoun „kamikadze“ je levný, ten kdo jej řídí je v bezpečné vzdálenosti od cíle, může být jednoduše vyráběn ve větších množstvích a působit nepřátelům značné škody. S nadsázkou říkám, že v budoucnosti může mít Česká republika znovu bombardovací letectvo. Nikoli takové, jaké si představujeme nyní – obrovské letouny schopné na velkou vzdálenost nést náklad bomb -, ale větší množství, snadno rozmístitelných malých bezpilotních strojů, které jsou samy bombami a mohou nepřátelům působit vážné škody.
US Army Sergeants Major Academy II. – Sergeants Major Course
Autor: Petr Seifert Kategorie: Armáda ČR | Czech Armed Forces Datum: 20. 9. 2011
Jak jsem minule slíbil, je zde další článek pojednávající o studiu praporčíků AČR v Sergeants Major Academy v USA. Minule jsem se zabýval krátkým představením Sergeants Major Academy a dnes vás seznámím se samotným Sergeants Major Course.
Co je to tedy Sergeants Major Course? Kurz, který je součástí vzdělávacího systému poddůstojníků americké armády (Noncommissioned Officers Education System – NCOES). Představuje pomyslný vrchol pyramidy a je nejvyšší metou pro každého poddůstojníka americké armády. Je také důležitým mezníkem jejich kariéry, protože bez jeho absolvování nemohou myslet na povýšení do nejvyšších poddůstojnických hodností Sergeant Major a Command Sergeant Major.
Do Sergeants Major Course jsou vybíráni poddůstojníci v hodnosti Master Sergeant nebo First Sergeant americké armády, případně jejich ekvivalenty z ostatních složek amerických ozbrojených sil a vybraných armád zemí z celého světa. Primárním cílem kurzu je poskytnout poddůstojníkům takové vzdělání, které jim umožní efektivně působit ve štábech a velení různých jednotek americké armády (taktická, operační i strategická úroveň velení). Kurz trvá 10 měsíců. Je na místě podotknout, že byl v několika málo nedávných letech předělán a jeho podstatná část byla převzata z kurzu vyšších důstojníků, který organizuje US Army Command and General Staff College. Mimo jiné se shoduje s kurzem pro vyšší důstojníky shoduje délkou a většinou tematiky. Studium je zaměřeno na předměty, jako jsou leadership, plánování, společné operace, rozhodovací proces velitele, vojenská historie apod.
Poznámka: Když jsem na akademii studoval, velké množství materiálů ke čtení, nebo případové studie ještě nebyly přepsány pro použití v Sergeants Major Academy a bylo viditelné, že se jednalo o materiály převzaté z výuky vyšších důstojníků US Army Command and General Staff College.
The Sergeants Major Course (SMC) educates master sergeants and sergeants major in full spectrum operational and strategic operations preparing them to take positions throughout the DOD.
Kurzem se prolíná zaměření na rozvoj kritického, logického a analytického myšlení a schopnosti činit kvalifikovaná rozhodnutí v omezeném čase. Student musí být schopen svá rozhodnutí nebo doporučení obhájit ústně nebo písemně. Velký důraz je kladený na etiku chování vojenského profesionála a týmovou spolupráci.

Na základě zkušeností americké armády v operacích, které vede po celém světě, jsou do programů výuky v Sergeants Major Course zařazeny výukové bloky, které se zaobírají:
- mezinárodním strategickým prostředím, ve kterém americká armáda působí;
- rolí a vlivem médií a kulturního prostředí na operace prováděné v současném operačním prostředí;
- mezinárodním bezpečnostním prostředím a možnými dopady hrozeb, výzev a příležitostí, které se v něm vyskytují;
- použitím nástrojů národní moci;
- propojením a vzájemnými vazbami mezi národní strategií a jejími výstupy na taktické i operační úrovni vedení války;
- společnými a mezinárodními operacemi;
- operačním plánovacím procesem;
- složitými operačními problémy a jejich řešením;
- hodnocením a rozvojem lídrů.
Develop sergeants major with a war fighting focus for battalion and brigade command capable of conducting full-spectrum operations in JIIM environments, and who have the requisite competencies to serve successfully as division through echelons-above-corps (EAC) staff sergeants majors.
Někdo by si mohl položit otázku, proč potřebují Sergeants Major a Command Sergeants Major vojenské kariérové vzdělání, které je téměř totožné s kariérovým vzděláváním, kterého se dostává vyšším důstojníkům. Toto nám bylo v průběhu kurzu objasněno několikrát. Zejména se jednalo o závěr komise složené z generálů, vyšších důstojníků a vrchních praporčíků americké armády, která na základě vývoje posledních let nově definovala požadavky kladené na vojáky v hodnostech Sergeant Major a Command Sergeant Major takovým způsobem, že se prakticky rovnaly požadavkům kladeným na majory a podplukovníky. Za všechny to asi nejlépe vyjádřil vrchní praporčík záloh americké armády, který na rovinu řekl studentům kurzu, že situace je taková, že budou muset vykonávat činnosti, které kdysi vykonávali pouze vyšší důstojníci. Zkrátka a dobře, operační tempo americké armády si vynutilo tuto potřebu změny a Segeants Major Course se tomu musel přizpůsobit.
Proto je kurz také koncipovaný tak, aby poskytnul vyšším poddůstojníkům, kteří se ho účastní, solidní znalosti, které jim později umožní hladký přechod z taktického stupně na vyšší taktický, operační, případně i strategický stupeň velení a kteří mohou být adekvátními partnery vyšším důstojníkům a v případě potřeby je nahradit při jejich činnosti ve štábech útvarů všech stupňů.
Jelikož tento kurz absolvovalo již 14 příslušníků AČR, nabízí se otázka, jak jsme schopni využít tyto vojáky a jejich nabyté znalosti po jejich návratu a jak je vlastně v reálu využíváme. Zda tato drahá investice pouze neleží ladem a bez povšimnutí. Také se musím ptát, zda se nějak změní současná filosofie stojící za rozdělením kompetencí mezi praporčíky a důstojníky při výkonu štábních funkcí. Není snad třeba zmiňovat, že tato problematika by se mohla stát mohem aktuálnější v případě, že by došlo k další redukci sboru vyšších důstojníků a vyvstala by nutnost nahradit tento „výpadek“ personálem jiného hodnostního sboru.
Příště: Sergeants Major Course podrobně
Americký investiční hrb
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 19. 9. 2011

USS Yorktown (CG-48) vybavený technologií Aegis vstoupil do služby v roce 1984. Nyní je jedním z mnoha systémů z 80. let vyžadujících obměnu; Foto Photographer’s Mate 1st Class Martin E. Maddock, US NAVY
V Bílé knize o obraně je na straně 118 graf odhadovaných nároků na investice v následujících letech. Okolo roku 2015, respektive 2020 jsou patrné dva vrcholy, kdy by měla v krátké době proběhnout obměna většího množství techniky, což samozřejmě vytváří tlak na vyšší finanční potřeby. Těmto vrcholům jsme začali říkat „investiční hrby“.
Jejich existence je zcela přirozená a čelí ji jakákoli organizace využívající ve větším množství techniku, která přirozeným způsobem fyzicky i morálně zastarává. Logika je vcelku jednoduchá – v určitém roce (letech) je pořízena technika, která má určitou životnost, takže je nutné ji po, třeba dvou až třech desítkách let, obměnit. Vzhledem k tomu, že vojenské systémy jsou obvykle komplexnější, technologicky náročné, je v určitých obdobích potřeba vyšších finančních prostředků na investice, protože dojde ke kumulaci požadavků. Pokud by k nákupům a následně obměnám docházelo průběžně, „investiční hrby“ sice stále budou existovat, ale budou lépe rozložitelné. To ovšem není tak jednoduché, protože obvykle dochází v určitém období ke zvýšení investic (což je dáno třeba politickým rozhodnutím kvůli zhoršení bezpečnostní situace), nakoupí se, či obmění celá řada systémů, přičemž jejich životnost je podobná.
Koneckonců „investičním hrbům“ čelí i domácnosti – pokud v různých obdobích nakoupíte třeba televizi, počítač, vozidlo a lednici a konec jejich životnosti, či zásadní porucha se nakumuluje například do půl roku, pak máte velký problém. Buď musíte něco oželet, sehnat větší množství peněz, či se pokusit životnost některé techniky prodloužit.
Prodlužování životnosti techniky je další částí „investičních hrbů“. Zdánlivě jde o dobré řešení, ale dlouhodobě nejlepší není. Třeba proto, že udržování zastaralé techniky v provozu je obvykle dražší (u zmíněné televize a lednice třeba vyšší spotřeba energie) a zároveň je vyšší pravděpodobnost poruchovosti, či neopravitelné poruchy. Pak se stane to, co jsme identifikovali v Bílé knize – nekontrolovatelně a zdá se, že nevyhnutelně, se stejně do krátkého období soustředí nutnost vysokých investic, na které obvykle ovšem nejsou peníze, takže se musejí rozkládat v čase. To ovšem také není řešení, protože se musejí systémy pořizovat po částech (trvá delší dobu, než je systém plně funkční) a zároveň tyto části mají rozdílnou životnost, což může v budoucnosti komplikovat jeho obměnu.
Dobrým příkladem, že problému „investičních hrbů“ nečelí zdaleka jen Česká republika je text, který vyšel v listu Wall Street Journal s názvem ‘Geriatric’ U.S. Arsenal Needs Expensive Face-Lift. Spojené státy jsou nyní v situaci, kdy je „dohnaly“ zvýšené investice z doby vlády prezidenta Ronalda Reagana, který kladl velký důraz na „revitalizaci“ obranných schopností amerických ozbrojených sil negativně poznamenaných vietnamskou zkušeností. Na jednu stranu se mu podařilo zvýšit kvalitu amerických ozbrojených sil, na stranu druhou se dnes, v době kdy se plánují škrty, potýkají s potřebou obnovit velké množství systémů, především u námořnictva, u letectva i pozemních sil.
The Abrams tank, the Army’s main battle tank, entered service in 1980. The Bradley infantry fighting vehicle, an armored troop carrier, debuted a year later.
The Aegis guided-missile cruiser, a warship designed to counter the threat of Soviet warplanes armed with antiship missiles, entered service in 1983. Today, the bridges of older Aegis ships are reminiscent of the video arcades of the 1980s: monochromatic consoles with push-button controls. „The systems that we are replacing are Commodore 64 technology,“ says Navy Capt. Brian Eckerle, invoking the primitive home computer to describe ongoing efforts to modernize Cold War-era ships.
Americký ministr obrany přitom předpokládá, že bude muset dojít ke snižování amerických výdajů na obranu. To bude znamenat neschopnost obměny, popřípadě rozvoje jednotlivých, mnohdy zastaralých systémů. Americký obranný průmysl se již chystá na bitvu v Kongresu o rozpočet na obranu, respektive o zakázky.
For their part, industry officials will argue that pushing past the anticipated $315 billion in defense cuts over the next decade would leave thousands of Americans out of work. Lawmakers have argued that foreign military sales of U.S. hardware, such as fighter planes and naval ships, would be enough to support the defense workforce, according to recent reports in the Wall Street Journal.
Zmiňovaný „hrb“ nemusí být však pouze investiční, ale i personální. Pokud v některém období vznikne požadavek na zvýšení počtu ozbrojených sil, obvykle v jiném období se musí systém vypořádat s jejich odchody (motivačními příspěvky k odchodu, vyrovnáním za předčasné ukončení závazku, výsluhami apod.), takže krátkodobá a někdy i dlouhodobá vyšší úspora není možná. Navíc hrozí riziko, že přirozenou cestou v určitém období opustí armádu větší množství specialistů (pokud budu chtít v krátkém období zvýšit počet některých specialistů dvojnásobně, musím počítat s tím, že cca za 20-25 let větší část z nich odejde do civilu; samozřejmě, část z nich bude odcházet průběžně, ale pokud budou podmínky výhodné, odejde jich jen málo, takže pokud nepřijmu nějaké zvláštní opatření, budu se muset v krátkém období vypořádat s jejich náhradou).
„Personální hrb“ je opět případ České republiky, ale i Spojených států. Po roce 2001 došlo k poměrně rychlé expanzi amerických ozbrojených sil, které se v příštích letech, zvláště v souvislosti s plánovaným ukončením mise v Afghánistánu mají opět zmenšovat. Například pozemní vojsko se má do roku 2016 zmenšit o 50 tisíc vojáků, přibližně na 520 tisíc mužů a žen ve zbrani. Není vyloučeno, že snižování počtů bude pokračovat.
Gen. David Rodriguez, who took over as head of U.S. Army Forces Command on Monday, said that as troops withdraw from Afghanistan, one brigade may have to take over where two have been working. And he said they must be trained to coordinate and use the high-tech surveillance, communications, and command and control systems that are flooding into the war zone.
„I don’t think we can afford to have a bunch of tailored forces for different things,“ Rodriguez said in an interview with The Associated Press just before he took over his new command. „That’s why we’re going to have to be able to operate across the full spectrum of conflict and use the tools and apply them in the right way.“
A ještě jedna poznámka generála Rodrigueze stojí za povšimnutí. Přivede nás zpátky k „investičním hrbům“. Tentokrát ne ani tak k aktuálním, jako k těm budoucím. Jeho slova použiji jako ilustraci, byť on je říkal v jiné souvislosti, která se netýkala „hrbů“:
„In my first 20 years in the Army, we probably got about 20-30 new systems,“ Rodriguez said. „In 15 months [in Afghanistan] when I was a division commander, I got 172 new ones.“
Američané dodají Iráku minimálně 18 letounů F-16
Autor: František Šulc Kategorie: Bezpečnost | Security Datum: 18. 9. 2011

Iráčané dobře letouny F-16 znají. Na snímku je F-16 v hangáru v iráckém Baládu v roce 2010; Foto US Air Force
Před několika měsíci to ještě vypadalo, že irácká vláda nenakoupí žádné nadzvukové letouny. Peníze z programu stáhla kvůli tzv. Arabskému jaru, respektive obavě, že sociální bouře povedou k pádu vlády. Proto část peněz na letouny použila na sociální programy. Nyní se podle všeho Iráčané rozhodli, že stroje od Spojených států nakoupí.
Iraq had frozen the $4.2 billion deal earlier this year amid the Arab Spring pro-democracy uprisings, but the prospects were „promising“ for the contract to now move ahead, Gen. Russ Handy, head of the U.S. Air Force in Iraq, said. „They are seeking to buy a larger number of F-16s (than) they had originally, up to 36. This first letter of offer and acceptance is for 18 of them, so we hope to hear very soon, but no final word yet on that,“ Handy told reporters.
Handy tvrdí, že iráčtí politici jsou přesvědčeni o správnosti a nutnosti nákupu nadzvukových letounů, takže velice brzy se vládu podaří přesvědčit, aby zanedlouho odsouhlasila nákup strojů F-16. Američané mají velký zájem na prodeji vcelku jakéhokoli (samozřejmě, čím více tím lépe) množství stíhaček americké provinience Iráku. To, aby si Iráčané byli schopni sami zajišťovat vzdušný prostor a mohli být mimo jiné protiváhou Íránu (pokud budou chtít, toť velká otázka) je jedním z důvodů. Druhým, a odvažuji se tipnout, je získat na Blízkém východě dalšího klienta a dostat zpět do Spojených států alespoň malou část peněz, které byly v Iráku utraceny. Pokud Iráčané skutečně potvrdí zájem a pokud by ještě zvýšili počet kupovaných letounů, zavládne ve Washingtonu velká spokojenost.
…Maliki said then that Iraq was looking at the purchase of some 36 jets, rather than the originally mooted 18. „The new contract will be larger than what we agreed earlier, to provide security for Iraq,“ he said. Any deal would be worth billions of dollars and take years to implement, as it would require the manufacture of the aircraft and the training of Iraqi pilots.




Komentáře | Comments